Rozcestníky

Včera posledním metrem, posledním autobusem, naštěstí bez toho Jardy z ČVUT, který mě v klubu bral kolem pasu (nevidí, že mám prstýnek, fialový plastový s Hello Kitty, neasi). Než přibyde příspěvek, kochejte se rozšířeným seznamem oblíbených. Ještě pořád tam ani nejsou všechny blogy, do kterých nahlížím… ale přibyly některé opravdu zajímavé!

Hádky. Loseři. Výměna informací. Půst.

“My se ale v jednom kuse hádáme!”, směju se na historika.
Je to tak.

O bio, fairtrade a lokální produkci. (“Ty radši umřeš hlady, než abys pozřela banán z Kostariky!”)
O míru angažovanosti ve studentských protestech. (historik: “Moje sestra pracuje na MŠMT a splácí hypotéku, nemůžu tu placku úplně vystavovat.” Aranel: “Vždyť je na mateřský a navíc se jmenuje jinak.” historik: “Jenže vévéčka, to je ABL, ti to mají pod kontrolou.”)
A o všechno možné jiné.

Víte co? Jsem ráda. Potřebuju, aby mě někdo takhle nepřímo nutil rozšiřovat si obzory, učit se argumentovat, vytvářet si na věci názor. Potřebuju to jako prasátko drbání, jinak bych za chvíli dokázala přečíst a porozumět leda receptu na koláč. Pro mě to tedy vlastně nejsou hádky, ale diskuse. Jakkoli mě tedy chvílemi zaráží, že se snad neshodneme lautr v ničem, neberu to zle. Možná se ale radši nějak citlivě přeptám, jestli to nějak neubližuje historikovi (skoro jistě vím, že ne, ponivač mě v jednom kuse popichuje!)
___________________________________________________________________
Šla jsem na přednášku, kteroužto zkoušku jsem už dvakrát nesložila. Nechtělo se mi, předpokládala jsem posluchárnu zaplněnou nějakými dosud nadšenými druháky, kteří si radostně vybírají téma na bakalářku, základní otázky Evropské unie je dosud ve snech nestraší a mezi nimiž se budu cítit jako loser. A ejhle – znala jsem minimálně šest lidí, kteří nastupovali se mnou či rok po mně. Poznáme se a hned jsme si taky sdělovali, co kdo neudělal, jaké má plány a proč mu leccos (obvykle právě zkouška z EU) chybí.
Jak jsem ale seděla a pozorovala vyučujícího, stahoval se mi žaludek. Jde o ten typ mladého učitele, jehož svět se neochvějně točí kolem vyučovaného předmětu. Přesvědčila jsem se, že není až taková necitelná sketa, jak vypadá – když dožene studenta k zoufalství a prosbám, milostivě ustoupí. Mám ale poslední pokus z posledních. Není mi z toho vůbec dobře.
____________________________________________________________________
SMSková výměna informací, něco za něco, aneb důležité je vědět, na koho se obrátit:
(Trubička) Aranel, jak se jmenovalo to místo, kam se jezdilo na tábor mladých matematiků?
(Aranel, t.č. v Tescu) Borovice. Hele, když do lampy patří 75W žárovka, můžu tam dát 100W, nebo to nejde?

(Můžu, ale bude to víc žrát, sdělil mi absolvent elektrotechnické průmky. Svítí krásně, tak to nějak přežijeme.)
____________________________________________________________________
Zítra nastává Popeleční středa a začíná předvelikonoční půst. Článek “Od teď už ne” v aktuálním Respektu a vzpomenutí na pár mých kamarádů, kteří se vloni úspěšně vzdali kafe / čokolády / dočasně přešli na veganství, mě inspiroval k vlastní podobě půstu. S nadměrnou spotřebou kafe ani čokolády snad problém nemám, nekouřím, Facebook nepoužívám; ale vyhlašuju si sama pro sebe na období půstu zákaz zapínat počítač při snídani. Pamatujete na 5 Ways to Enjoy a Mindful Breakfast? Křesťanský půst ohraničuje dostatečně sevřené, přitom solidně dlouhé období, které se snad dá vydržet, a zároveň to není nějaký usmolený týden. Taaakže od zítra žádné ranní slídění po oblíbených blozích. Pěkně nasnídat v klidu, nanejvýš s rádiem a doma s novinami z týdne. Ale ani drobeček do klávesnice.

Nadechnout se

Obědvala jsem dnes s jedním z menších šéfů občanského sdružení Š.A. Trochu jsem tušila, kam se bude naše diskuse ubírat. Taky se tamtudy ubírala.

Aby člověk mohl být plnohodnotným členem ŠA, musí být členem aspoň jedné podskupinky. Zapojila jsem se do dvou. Už delší dobu ale tuším, že to, co mě baví nejvíc, jsou akce celého sdružení, víkendové semináře na témata, která zrovna hýbou světem, republikou či intelektuálským prostředím. Na ty ale mají přístup především členové. A to se vracíme na začátek. Nu, vybrala jsem si dvě skupinky, jedna se hodně věnuje umění, především literatuře. Druhá, kterou řídí tenhle kamarád, měla směr víc myšlenkový, filosofický, hodně do obecna. Chtěla jsem se ale přemluvit k tomu, že se mi tam bude líbit.

Když jsem mu vyprávěla, co tak jako teď zrovna v životě dělám (a půlku toho ještě vynechala), docházelo mi průběžně, že toho opravdu není málo. Hlavně, hlavně pak, že je to jako se sestavováním rozvrhu: člověk by si nadšeně nastrkal jeden seminář za druhý, jednu přednášku vedle druhé, raduje se z toho, jak mu to v excelové tabulce pěkně lícuje. Jenže ani škola nespočívá pouze na tom chodit do ní. S těmi předměty pak souvisí referáty, domácí úkoly, seminární práce, zkoušky. To je potřeba do svých plánů započítat, jinak dopadnete jako já, desetisemestrová bakalářka.

Ani práce v Š.A. se nedá dělat tak, že tam člověk jenom chodí. V poslední době se klade velký důraz právě na to, aby se nespoléhalo na zaběhanost struktur a samopohyb, na to, že stačí si víkendové dny vyhradit a pěkně tiše v koutku posedávat. Nestačí; je třeba vzít si program a úkoly za své, aktivně pracovat i v mezidobí, držet prst na tepu dění, by se tak polobásnicky řeklo.

Dospěli jsme spolu k závěru, že moje motivace nabrala nedobrý kurs. Nemá cenu někam chodit, aby si to tam člověk odseděl; žádný zápočet za to nedostane, nejsme ve škole. Chce-li se účastnit, mají ho táhnout jiné důvody, třeba takové, které mě táhnou k té druhé skupince. Popsala jsem problém, který vidím se svým dalším setrváním v řadách občanského sdružení. Nějaký čas jsem si už ale odkroutila, nějakou práci ukázala, snad nebudou velké obtíže s tím, abych zaujala pozici zvaného hosta, od nějž se mnoho nečeká, ale na větších, veřejně přístupných akcích je vítán. Psala jsem si do předsevzetí, že zapracuju; nu, ačkoliv mi to občas pár přátel či čtenářů tuhletěch zápisků vnucuje, nejsem superžena. Nezvládnu všecko. Chtěla jsem, aby mě to bavilo, lákalo a motivovalo, ale asi se to nepovedlo. Už jsem čekala až dost dlouho, až to za mě někdo rozhodne, až na mě někdo ukáže prstem; dneska se to zatvářilo jako odchod po dohodě, celkem snad slušně a solidně. Změkčily to výborné špagety se sušenými rajčaty, fetou a olivami.

Ačkoliv ono vlastně nebylo co změkčovat. Rozloučil se se mnou, poslal mě do života. Rozepjala jsem si kabát, protože ve vzduchu bylo cítit jaro (možná, že kdyby takhle bylo na podzim, cítili bychom zimu, che), a kus cesty do školy šla pěšky. S až nečekaně lehkou hlavou i srdcem. Je hrozně důležité dělat v životě věci pořádně. Dál je pak potřeba rozpoznat, které tak opravdu děláme a o kterých to jenom tvrdíme, a s tím druhým případem nějak zatočit. Získám čas – na bydlení v iglú, na rande, ale taky třeba na přípravu na ty státnice. A hlavně získám ten čas, ve kterém jsem se doteď hádala se svým svědomím. Ten se počítá obzvlášť.

____________________________________________________________________
Jelikož máme dneska dvacátého, a to se narodili (nejméně) dva moc zajímaví hudebníci, níže písnička od jednoho z nich. Není úplně typická, ale mám ji ráda. Slyším z ní ten smutek, tu bolest, která mu nakonec prohnala hlavou kulku.

Svalová dysbalance

Samozřejmě, že se práce se sněhem projevila na stavu zad, šíje i předloktí. I když jsem si hlídala, abych pracovala s lopatou menší a nepřemáhala se házet až tak veliké kusy sněhu, znát to je. Nevadí, ta bolest je vlastně příjemná. A nenastoupila pro nic za nic, jako kdyby se člověk strhal například, co já vím, na veslařském trenažéru.

Potkala jsem se s Trubičkou. Jeho druhá věta zněla “Proslýchá se, že sis našla chlapce…?” No jo. “Říká se to”, odvětil by asi historik; já jsem jen upřesnila informaci, kterou má beztak od ajťáka – že jsem si historika nenašla, ale nekompromisně ho sbalila. Škoda, že nebyl čas na delší povídání, měli bychom se zase s tím klukem vlasatým někde soukroměji potkat. Ještě jsme totiž neprobrali ani to jeho děvče, které měl s sebou, frajeři spali z pátka na sobotu ve stanu postaveném na sněhu. Milé děvče z Hradišťa, studentka fyziky, maličko – maličko! – nad míru k Trubičkovi vzhlížející. Je zřejmě zamilován. Zdálo se mi ale, že tohle nebude ta pravá, že by si zasloužil (a že by potřeboval) nějakou s větším rozhledem, inspirativnější a s nižším faktorem obdivu. Uvidíme.

Dysbalanci přetížené horní poloviny těla jsem aspoň trochu dorovnala na bruslích. Nechala jsem si je sice nabrousit, ale moje bruslicí skills to výrazně k lepšímu neposunulo. Ovšem historik, historik se předvedl a předváděl! Jde mu to. Obdivovala jsem ho. Za to, když jsem dvakrát zakopla a upadla, starostlivě mě zvedal a oprašoval.
Ovšem… smál se mi, že si nesu brusle kolem krku! Prý se to vidí už jenom na venkově. No řekněte, taháte na brusle igelitku? Bylo mi bez dalších zavazadel tak prima…

Radost mi kazil jen stav kluziště, přišli jsme později, na ploše lidí jako na Václaváku a led už za mnoho nestál.

Celý ten týden byl takový sportovací. Užít si sněhu, oprášit (spíš bych řekla “odstranit rez”) brusle, protáhnout plíce na běžkách. Trochu se vlastně konaly i prázdniny, byť pro časopis, pro recenzní server a také k organizaci fakultního plesu bylo potřeba odvést nějakou práci a taky jsem ji odvedla. Tím spíš ale cítím, jak bych si takových prázdnin s chutí užila ještě měsíc. Zítra začíná semestr a nejsou to pěkné vyhlídky. Mám strach, že to nestihnu, nedá mi ta myšlenka večer spát. Odhlásím se z lexikologie, nechám si ze všech předmětů jen němčinu a budu znova chodit na přednášky jednoho předmětu, který jsem vloni nezvládla. Stejně mě to ale děsí, do června je děsně blízko a mám pocit, že o tom druhém oboru nevím nic. Nic. Sice v indexu spousta podpisů, zápočtů a kdečeho, ale v hlavě prázdno, jako kdybych tam vůbec nechodila. S tímhle mám dělat státnice?

Přinejmenším veliké poučení: nikdy nenutit své děti nic studovat. Stejně asi kolem té maturity už samy nejlépe vědí, co je baví a zajímá. Je to posledních pár let, kdy člověk může dělat něco, co ho baví, a nemusí se přitom tolik ohlížet, jestli mu to vydělá na chleba. Taková Vančura studuje jednu z nejdivočejších kombinací poměrně málo lidnatých oborů, a docela ji to snad pořád baví. Zapojuje se do fakultního života, čte články v angličtině. Získává hodně zkušeností a znalostí, i když zrovna nesedí v přednáškové místnosti. O to nakonec na vysoké škole jde zrovna tak, jako o získávání znalostí z oboru, na kterém jste zapsáni. U humanitních škol to platí obzvlášť.

Zalezu do postele a zítra se uvidí. Třeba přece jen nějaký studijní zápal přijde… a v mezičase budu plánovat prázdniny a doprázdninové víkendy, plánování volna mi jde jako po másle.
Otázka do pléna: je normální, když se život skládá z jedné dlouhatánské řady restů k dohánění?

Rodinná idyla

Postavili jsme osm iglú a vyházeli ve dvou metrech sněhu “táborové” náměstíčko. Kdo rád hází lopatou, mohl se tím zabývat celý den. Pro studenta filosofické fakulty ideální strávení soboty – jednak se naučí, co se mu může po získání titulu hodit, jednak zjistí, čím by se raději neživil, a věnuje studiu více úsilí.

Docela se v tom roversko-rangersko-skautském prostředí cítím dobře. Sama jsem se nikdy ve Skautu neinstitucionalizovala, přezdívku ani šátek nenosím, ale jejich povaha, pohled na svět a chování je mi docela blízké. Téma na článek.

Když jsem večer celá zmáchaná a utahaná přijela domů, zjistila jsem, že tatínek se sestrou okupují kuchyň (maminka odjela na služební cestu). Sestra uvařila kyselo, na které jsem jí připravila kvásek, tatínek pekl škvarkové placky, pak chtěli dělat králičí vývar a játrové knedlíčky… samé skvělé nápady, ale musela jsem opomenout únavu a poskytovat jim metodický dohled. V čem rozemlít játra, co dodat do vývaru, kde máme pečicí papír a tak dál. Jak to skončilo? Sestra usnula od bolavé hlavy, tatínek taky usnul dříve a já jsem jim do půlnoci čekala u těch vývarů a knedlíčků. Ach jo. Obírat králičí hlavu jsem odmítla a nechala to na ráno. Nicméně, maminku třeba hrnec vývaru se zeleninou, porce kysela a talíř škvarkových placiček potěší. Jo, a vyprané prádlo. My, když chceme, docela se o sebe postaráme a docela nás to i bavilo!

Iglúování

Slovo použila Eva, takže musí existovat.

Doma hekticky balím, co bych tak mohla potřebovat ke stavbě iglú, stejně to nevím a mám strach ze zimy, mokra, zpocení a všeho možného. Přesto jsem ráda, že se tenhle týden budu podílet na budování, abych v iglú příští týden mohla přespat – jednak mi to přijde takové fér, jednak aspoň zjistím, co všechno nemám a potřebuju.

V neděli máme domluvené bruslení s panem historikem. V duchu se zaobírám svůdnými představami, že bruslím v sukýnce. Bohužel nevlastním nic vhodného dlouhého půlkolového, ale nějaké tlusté punčocháče by se snad našly… hlavně bych se tedy měla zaobírat tím, kde si brusle nechám nabrousit, protože už to jaksi není úplně to ono. Netoužím padat častěji, než je nezbytné.

Naštěstí se doma nikdo nepohybuje a můžu tak brakovat i nevlastní skříně. řivádí mě to na rozčilené úvahy o tom, jak to, že se tvářím jako taková sportovkyně, a přitom pořád nemám svoje funkční tričko a vyteplené šusťáky. Jasně, podle toho se sportovec nepozná. Jenže vzhledem k tomu, že to pořád somruju od ostatních členek domácnosti, asi bych to potřebovala. V pondělí se nejspíš vydám na lov.

Sníh padá, padá, padá…

Když přestal padat, rozjela jsem se na běžky. Pěkně mě to ale vyčerpalo, prošlapovat si stopu sama. Horní polovinu těla jsem tedy dokompenzovala nějakým tím odhazováním. Takový marný boj, sousedi si přesouvají sníh z jednoho obrubníku na druhý, nenápadně ho házejí do silnice a pod auta.

Mimochodem, “skol!” podle wikipedie pochází ze starého skandinávského přípitku “skål”, což znamená “mísa”. Jak psala Týna, nově se to používá jako lyžařský pozdrav. Něco jako “nazdar”. Nebo “Banikpyčo”.

Ještě k těm knihám v překladu. Kromě těch čtyřech důvodů, které jsem už napsala Jance v komentáři, zhruba 3/4 všech přečtených knih následně recenzuju. Úroveň překladu tvoří důležitou součást (aspoň těch mých) recenzí, navíc recenzují se knihy, které si potenciální čtenáři můžou snadno koupit a přeložit. Tedy ty české.
Nicméně lenost v tom hraje taky svou roli. Však to mám v předsevzetích, číst zase v originále. Načetla jsem se toho na bakalářské anglistice dost a dost, ale mohla by mi ta pauza už skoro stačit. Jazykové dovednosti jsou sval jako každý jiný, nepoužíváním a neprocvičováním zakrňují!

Své YouTube jsem naladila co možná romanticky

Jen že jsem se rozpomněla na dvě písničky, které mě děsně rozněžňují. Na jednu mě přivedl odpolední Impuls, na druhou večerní Frekvence 1 (sice sportuju, ale kulturně mi tady hrozí úpadek, ach ouvej). První písnička je vlastně velmi civilní. Ani žádný superromantický obraz tam není, ani ti kluci vlastně nevypadají nijak über sexy. Navíc už zapadla do prachu dějin. Aspoň na chviličku ji ale vytáhnu.

Naopak druhá, tam se snad ani nedá mluvit o romantice, je to přímo kýč jako bič. Ale tak až ji vyhnali k dokonalosti v tomto ohledu, že mi prostě vhání slzy do očí. Ach jééje, na střeše. Ewan na střeše. You can tell everybody…

Pískání

Když se jednou naučíte pískat, už to nezapomenete. S bruslením je to zřejmě stejné. Jezdit pozadu jsem nikdy pořádně neuměla… ale dopředu to nezapomněla. Bavilo mě to, i pod střechou a s poslechem rádia Impuls.
Kromě bruslení možná dohromady hodina chůze ve sněhu. Zapadli jsme tu a zafoukali, nezdá se to, ale dvacet čísel se pozná. Taky jsem chvilku sníh vyhazovala.
A večer koketovala se zumbinou :-* … ano, já! Že bych jako pod rouškou tmy, tajně, nepoznána, jednou jedinkrát, za padesát korun zrušila své zumba-panenství. Nakonec jsem ale z kamarádek a internetu vytáhla, že by to asi chtělo boty – sálovky. K babičce jsem si přivezla pohorky, běžkové boty a brusle. Takže jsem si zumba-panenství uchovala. Beztak už historik projevil obavy, že ze mě bude úplná šlachovitá lasička.

Sice pobývám u vlastních prarodičů, ale cítím se opravdu jako v horském hotelu. Víc spím, dobře jím a věnuju se zimním sportům. Baví mě to. Kéž by zítra nefoukalo, možná bych na ten Kumburk zajela ještě jednou.

Tak, teď ještě rest možná už dva týdny starý. Přečteno za poslední měsíc, berte to jako tipy i anti-tipy:

Francis Scott Fitzgerald – Povídky jazzového věku
Výborná věc. O dobách, kdy dívkám nechyběl dívčí půvab, ženy vystupovaly s ženskou grácií a muži dávali na odiv svou mužnost. Přitom všichni kouřili cigarety z dlouhých špiček, popíjeli vybrané drinky a muži se dámám galantně dvořili. Povídky s tématem zamilování, věrné lásky i přátelství, povídky, u kterých se zasmějete nahlas (Velbloudí zadek), uroníte slzu (Sedliny štěstí) a valíte oči, jestli teda neznáte film (Podivuhodný případ Benjamina Buttona). Bonus: vytříbený překlad, maličko staromódním jazykem, který k tomu akorát sedne. Bonus II: Dodatky, autorovy osobní poznámky ke každé z povídek, nad kterými se pobavíte ještě dodatečně. Delší recenze tu.

Iva Procházková – Otcové a bastardi
Jednou jsem byla dokonce na besedě s touhle spisovatelkou, milou postarší dámou, o níž jsem si bůhvíproč myslela, že bude mít dlouhý černý cop. Už odmala se s ní potkávám, v knížkách Červenec má oslí uši;, Čas tajných přání (brrr, scéna se starou sousedkou, která bydlela v mezaninu – což jsem netušila, co je – a nabízela hlavní hrdince plesnivé bonbóny!!), teď nedávno Nazí a nejnověji román pro dospělé, Otcové a bastardi.
Procházková dobře konstruuje postavy i příběhy, umí vtáhnout, nedovolí knížku odkládat a vzbudí skutečný zájem o příběh i osudy postav. S malým Josefem by člověk málem dýchal, má naloženo, tak malé dítě. Zkrátka, čtěte Procházkovou. Na tu novou dětskou knížku – Uzly a pomeranče? – už líčím.

Petra Soukupová – Marta v roce vetřelce
Vedeme o té knize debaty už několik dní. Se správkyní serveru, s Ef, já sama se sebou. To jí nelze upřít – vzbuzuje diskusi. Ale jinak… je to deník. Pozoruhodný deník. Deník, který přečtete maximálně dvěma dechy. Nicméně když jsem to zkusila podruhé, abych si trochu zobjektivnila názor, nedalo se to. Nuda, nuda, šeď, šeď. Spíš bych si popovídala zase s jinou studentkou bohemistiky, než podruhé s Martou Žákovou.
Půjčit, nekupovat. Soukupová umí psát, vykreslila tu holku dobře, o tom žádná. Litovala jsem ji, jak to na ni všechno padá, Nagasaki Hirošima, i když si za ledacos může sama. Ale to máte jako s blogy: některý člověk pročte i dvakrát, některý pročte jednou, někde pročte tři příspěvky a už se nevrátí. Veřejně atraktivní deník není lehké psát.
Delší recenzi prolinkuju, až bude zveřejněná – nejspíš příští týden.

A četla jsem dva romány s gay tematikou. Už jsem se tu svého času zmiňovala o Linii krásy. Teď tedy další dva:

K. M. Soehnlein – Svět normálních kluků
Oproti Linii krásy je tahle kniha vlastně o dost míň “gay”, i když název i obal by se na to nabízely. Víc se soustřeďuje na příběh hlavního hrdiny Robina a jeho hledání se – nejenom sexuální, ale i odpoutávání se od rodiny, nahlížení do dospělého světa. Ani jeho první zážitky s homosexuály nejsou tak divoké a promiskuitní jako v případě Hollinghurstova Nicka, spíš to tak různě zkouší se spolužáky. Jde mu hlavně o nalezení a prosazení identity, o zjištění, kdo vlastně je a kam chce směřovat, což se mu homosexuální orientací komplikuje.
Přiznávám, co jsem tak o knize zaslechla, spíš jsem se obrňovala a očekávala divoké a zvrhlé sexuální scény. Nejsou. Bavilo mě to, z jiných důvodů.

Gunther Geltinger – Člověk Anděl
Jo, tak tady pro změnu sexuální scény nechybí. Jenže člověk se na ně vůbec nemůže soustředit, neřkuli si je užít, protože veškerou jeho pozornost sežere velmi komplikovaná narativní struktura – Leonard Anděl, vypravěč a hlavní hrdina, se v jedné větě přenese ze svého aktuálního času do času svého vyprávění a zase zpátky, aniž by přesuny byly v textu jakkoli graficky odlišeny, třeba. Občas hovoří sám se sebou, většinou píše ve třetí osobě. Jestli ostatní postavy zrovna chodí kolem něj, nebo patří do sepisovaných pamětí, si taky musí čtenář vždycky dovodit sám. Ale je to pecka, i taková intelektuální výzva, jestli se v tom udržíte.
Plus drásavý vztah s nemocnou matkou (nadstandardní vztahy s matkami jako by byly důležitou přísadou pro gay romány – u Soehnleina jej najdeme taky), pokusy o sebevraždu, deprese, bolestné první vztahy, pocit vykořeněnosti z běžné hetero-společnosti. Knížka není tlustá, ale dá zabrat. Schválně zkuste, nebo si dohledejte Plav 11/2010, kde můžete ozkoušet ukázku ze začátku knihy (byla oceněna v překladatelské soutěži Jiřího Levého).

Skol!