Rogue

Rogue, rošťák, “Aranel, ty teda divočíš”, pověděl mi ajťák nad menzovním obědem, když jsem ve zkratce popsala uplynulé týdny.

Co ještě blog neví? Že včera kino padlo, Tomaszovi zadali nějakou práci navíc. Osud nám nepřeje. Mohla jsem jet domů zašívat si kabelku a péct buchtu, nebo co. Místo toho jsem napsala historikovi, že teda můžeme na tu Načevu.

Tak jsme šli. Na Načevu, a do klubu, a na tramvaj. Historik mi pochválil šaty, držel nade mnou deštník, v klubu pokládal ruku velmi blízko mých ramen, bavil se skoro jen se mnou a dlouze mě objal při loučení. Kamarádi loupou očima a v noci se mu o mně zdálo.

Nedělám nic. Vyčkávám. Ale přišla jsem na to, jaký je rozdíl mezi historikem a Ježkem: z historika mám husí kůži a zježené chlupy, vůbec ale ne proto, že by mi vadil… právě naopak. Protože chemie pracuje, protože historik je můj typ, protože. Moc jsem nepila – skoro vůbec – a měla dost síly si připomínat, že mi zásadně, zásadně vadí to fňukání. Ne ty nemoci, za ty nikdo nemůže. Ten přístup k nim. Který je ostatně i trochu zhoršuje. Člověk si z toho musí trochu dělat srandu, trochu se kousnout a trochu dost se v tom nerejpat, viz Terry, která taky nesedí s rukama v klíně a nelituje se, že má nitrooční tlak 23.

Buď to s tím kafem byla totální chyba, nebo to bylo totálně dobře. Připíšu si tady, že nemám nic dělat. Ať se ukáže. Možná bych i pak měla říct ne. Jenže to zas až padne kosa na kámen.

S Ježkem jsme za přispění gay kamaráda vyslovili, o co jde. Dvě možnosti. Jenže já se v tom plácám docela hodně a potřebuju, opravdu potřebuju soustředit se na přípravu na zkoušky, nemůžu si dovolit jako v požehnaném druháku nechat myšlenky povlávat a neudělané zkoušky si mírumilovně přesunout. Proto jsme se shodli na zachování stávajícího “nebudem spolu chodit, nebudem spolu spát”. Třeba v létě. Teď ne. Ovšem jestli Ježek uplatní ty zlepšováky, které bych na něj prý mohla mít – upravené vousy, žádné ponožky v sandálech a dospělé uvažování -, může se stát taky všechno možný.

To mrazení tam chybí, resp. ve srovnání s historikem nula nic. Zase prostor pro přemýšlení, jestli se bez něj nedá, nebo dá obejít.

Přestaň se motat ve slepých uličkách historických a zoologických. Jou, něco na tom je. Dokážu to ale? Ježka jsem si teď zakázala, blbě by to dopadlo. A zuby nehty se snažím moc se tím nezaobírat. Slíbit si ale nemůžu nic, to se za poslední čas ukázalo. Dohledávám v archivech, co jsem kdy chtěla a nechtěla, co jsem se zaříkala, že neudělám. Něco nedělám, dělám zase třeba něco jiného, stejně si ale uvědomuju, že psaní pomáhá si některé věci uvědomit, nazvat. Když už ne napravit.

Jinak vysedávám v knihovně, už tomu snad začínám trochu rozumět, našla jsem tu banalitu, na které mě minule vyhodil, grr. Zjistila jsem, že mám mezery ve výživě. Vždycky se přesvědčuju, že nepotřebuju sladké, svačinky, že večeře stačí mrňavá. Přiznám se, asi se trochu bojím, abych se neběhajíc neoplácala. Bojím se ale jen trochu. Spíš je problém, že pak musím hladově brousit po něčem k jídlu, přitom kdybych si v Albertu koupila balíček sušenek a postupně je ubírala, nebo si dokonce upekla, ušetřila bych a věděla, co jím. Jenže jak se balím ráno nasnídaná, sytý hladovému nevěří, znáte to.

A teď jsem místo triatlonu doma… jdu se koukat do mluvnice. Dnes jsem RHChP už i trochu střídala, třeba Arctic Monkeys.

Berling

Sice se tomu směju, že Jedličkův ústav, ale není to až tak úplná zábava. Sama, neboť se můžu nemocnou nohou vyvažovat, dotýkat země, nakonec umím být docela rychlá. Zabrzdí mě každé schody a není to samozřejmě ono, ale zlepšuju se. Na druhou stranu chodit s Terry se dost komplikuje. O víkendu si pochroumala kyčel a včera to večer bylo po celém dni docela blbý. Po setmění vidí už vůbec prachmizerně, takže tak pokulhávala s bílou holí před sebou, já před ní a nejhorší to bylo před vchodem do klubu, kde je potřeba sejít úzké schody, světlo tam sice je, ale najednou víc lidí, kteří přes sebe mluví a byla ztracená. Tak jsem se musela vrátit, nabídnout jí pravý loket k držení (na pravé ucho slyší špatně, na levé aspoň tak nějak), dát pozor, aby mi nezakopla o berli a zároveň nepodrazit nohy jí, pak procházet potemnělým sálem, kde hrál někdo na pódiu na kytaru, lidi poslouchali, jenže já musela poměrně zřetelně slovně navigovat a ještě hopsat o těch berlích. No, rytířky smutných postav.
Aspoň že nás neopouští černý humor.

Vzpomněla jsem si u toho, jak jsme naposledy tančili na Festivalu porozumění. V publiku minimálně padesát postižených, převážně mentálně – i když dneska už “čistých” postižení ubývá, velká většina jsou lidé s postižením kombinovaným, nedonošené děti, DMO, nějaké mutace. Tady zrovna bylo hodně downiků.

Terry je z oboru jak v životě, tak pokud jde o školu. “Jo, pracovala jsem s postiženými. Máš pravdu, downici jsou vlastně ještě zlatí. Děti, které dokončí tu ‘praktickou’ školu, mohou třeba znát hodiny a vědět, že v poledne bývá oběd. Nebo se můžou naučit jíst příborem. Nebo se můžou naučit sníst oběd lžicí. Nebo jim ukážeš obrázek s talířem a tak jim dáš najevo, že je oběd. Některé taky skončí u toho, že ukazují na obrázek se svetrem – je jim zima, na obrázek se sluncem – je jim horko; přitom se cukají přikurtovaní na vozejku a slintají. Jak říkám, Downův syndrom… tssss. Má to svoje nevýhody a svoje stupně závažnosti, ale fakt, že ti lidi obvykle chodí a komunikují, je vlastně docela pokročilej.”

V minulém Respektu další článek – o adopcích postižených dětí. Zvlášť těch downiků. A tak mám námět k přemýšlení, jak se vlastně s něčím takovým dá srovnat, jestli je to správně, jestli downiky spíše “čistit” jako genetickou úchylku (což zastává můj tatínek), nebo se s nimi snažit sžívat. Oni sami většinou vypadají spokojeně, naše vystoupení se jim asi líbilo a možnost poskakovat a řádit při následující bubenické show ještě o něco víc. Asi dva po mně potom neco chtěli, s něčím pomoci – měli velikou radost, když jsem jim pomohla, s nějakou tou blbostí. Lidi, maminky, opatrovníci, vychovatelé, kteří je doprovázejí, ovšem většinou nějaký ten strhaný stín v tváři mají. Stojí to za to? Museli bychom se o tom déle bavit.

Kromě Respektu doporučuju knížku Podivný případ se psem od Mikea Haddona. Příběh autistického kluka napsaný v první osobě. Nedovedu ani za mák posoudit, nakolik to odpovídá chování a vystupování autistů, musím autorovi věřit, že neodfláknul rešerše a vůbec přípravu. Nicméně mě to bavilo a zaujalo. K tomu dnešní nahlížení do rodinného blogu velmi inteligentní, vzdělané a sympatické matky Squire, jejíž starší dcera taky vykazuje lehkou retardaci, možná poruchu autistického spektra… jasně, no. Ono se to čte, když má člověk na starost jen sebe a sem tam pohyblivého a mozkově nepoškozeného slabozrakého. Když padne kosa na kámen, ocitneme se někde úplně jinde. Přesto si myslím, že třeba není od věci to mít promyšlené, aby se pak člověk neděsil a neošklíbal, když někomu občas vypadne jazyk z pusy.

Historik se mě ptal, jestli zítra nejdu na koncert Moniky Načevy, že ho Vančura naváděla, ale nechce se mu samotnému. (Nejdu. Když nemůžu na tanec, jdu s Tomaszem do kina.)
Celý den si píšu s kamarádem ze Sudet, poskytuje odpovědi na všechny mé otázky týkající se materiálu na zkoušku z České politické historie I, trpělivě vysvětluje, usouvztažňuje. Předevčírem před půlnocí jsme kromě toho probírali anatomické nesrovnalosti Michelangelova Davida. David byl přece židovský král! Máme s tímhle kamarádem velikou výhodu. Vůbec se nepřitahujeme – on je árijsky blonďatý a na blondýny, já tmavá a na černovlasé zarostlé. Pročež se můžeme zcela normálně a otevřeně bavit, yay.
Celý den taky v kontaktu s Ježkem. Mou fotku z litomyšlské městské zahrady si prý dá na tričko… promiň, Evo, nejde na to nemyslet.

A celý den, už druhý, sjíždím alba RHChP, Blood Sugar Sex Magik, Live in Hyde Park, Stadium Arcadium i nejmilovanější Californication. Šup ochutnávka.

Svaly, blonďáci, s jedním tam a s druhým zpátky

Včera večer jsme byly na koncertě. Jedna naše kamarádka absolvovala konzervatoř, ona na cello, druhé děvče na klavír, mezitím ještě několik různých komorních ad hoc sestav. Moc pěkný zážitek pro pobočku Jedličkova ústavu – zvlášť Debussyho sonátu pro violoncello a klavír jsem si vychutnala, Debussyho já prostě jako jo. Též Rachmaninovo elegické trio mě ale tentokrát oslovilo. Neoslovily mě pianistčiny šaty, vypadala jako zabalená do dárkového celofánu (nevkusně potištěného), a ten střih s pruhem na zádech, pod který schováte podprsenku, už jsem taky myslela, že víckrát neuvidím. Nicméně Chopinem vládne. (Pianistka, ne střih.)

Pak několik hloupých minut, půjde většina tanečního souboru na oslavu, nepůjde? Když už se rozhodli, že nepůjdou, zjevil se vedle mě známý, vysoký blonďák z matfyzu, a jaksi trval na tom, abych šla. Vzala jsem berle a spolubydlící a šla, takovou dobu, grrr, a co na tom bylo zajímavé, že se mnou prakticky nemluvil. Nějak jsem to nepochopila je pravda, že se neznáme víc, než: existuje blonďák z matfyzu, existuje Aranel. Proč ale potom to přesvědčení, že máme jít s ním? Když s pianistkou navíc mají asi nějaký bližší vztah, takže se pak věnoval právě jí?

Vlezeme do sklepa a za dveřmi sedí historik. Aspoň o něm nezapomenu napsat. Včera se stavil u nás v kanceláři, dvakrát. Jednou jsem tam nebyla, sdělila po Skype blonďatému kamarádovi ze Sudet, že dorazím v poledne, tak se historik ještě pod nějakou záminkou vrátil. Pak se se mnou vlekl do Klementina. Sice jsme tam potkali kamaráda vodáka a příjemně si popovídali, ale historik tam vůbec nic nepotřeboval. Tak nevím (i když podle některých je to zřejmé, vycítil, že jsem ochotná snášet jeho fňukání a rád by navázal, kde jsme skončili před partnerskou epizodou), co to má znamenat.

pokud jsi do něho byla opravdu zamilovaná, tak to musí pořád ještě bolet. pokud to nebolí, asi to taky nebylo tak horké.. a pozornost přeci snadno získáš i jiných.. takhle je to spíš takové masírování ega ve stylu “koukej, o co jsi přišel”. Asi tomu všemu rozumím, jen by mě to tak s večerem začalo tížit, víš co, ten stav, že to je furt super, a pak to na tebe pleskne, ani nevíš jak.

Docela hrdě jsem přítelkyni tvrdila, že ne. Masírování ega si mohu dopřát i od jiných… a zamilovaná jsem byla spíš do určité představy historika, která vypadá jako on a má s ním leccos společného, není ale tolik nemocná – nebo i je, ale nerejpe se v tom, nevede depresivní řeči. K tomuhle historikovi se vracet nechci, a dobře, že to tu stojí černé na fialovém, až mě popadnou jiné nálady, přijdu si to přečíst.

Jo, a víte, co dělá? To už v pondělí u toho kafe. Zakládá si ruce na hrudníku takovým tím způsobem, aby vynikly svaly, s dlaněmi v podpaží. Přijde mi to hrozně legrační a nevím, kde na to přišel. Jestli je to obranné gesto, nebo na mě chce působit figurou.

Zajímalo by mě, co na mě říkají tanečnice. Odešla jsem od nich včera s vysokým blonďákem, ale směrem na koncert mi s batohem pomáhal Ježek. Cestou jsme potkali Vančuru, on o ní přemýšlí, ona o něm přemýšlí… a moje role v tom příběhu se nějak pořád mění a přelévá. Ještě že se za sedm let všichni potkáme v jednom baby-café a budeme se tomu jenom smát.

(Kristýno: Já jsem opivená nebyla, jen lehoulince. Vážně. Máš ale pravdu, při sportu se mi, klepy klep, zatím nic zásadnějšího nestalo… Tvé vysvětlení fleku na svetru mě rozesmálo! A ta paní… asi má v dietě na tento týden napsaáno 80g uzeného sýra a ani o pláteček víc. Nebo vymýšlí způsob, jak pozvednout obočí co nejvíce lidem najednou.)

Záhada náhlé smrti. Proč umírají mladí sportovci

Tohle na mě vybaflo z titulní strany nového Respektu. Kuš, babo, to jsem se lekla! Ještě že se v článku píše o desetkrát větších sportovcích, než jsem já, o plavcích, cyklistech, fotbalistech, kterým se tréninkem zvětšuje srdce a pak občas, i když vypadá zdravě, nezvládne svou funkci a selže. Pokazí se metabolismus draslíku nebo něco takového. To ale snad mně, střední běžkyni, hrozit nemůže.
Spíš jestli nemám nějaké ty křehčí kosti, jak napadlo nejen mě. Zeptám se doma, pořád ale převažuje dojem, že prostě nejblbější náhoda.

Večer na kafi s historikem. Jaký to bylo? Prima. Ale bez chvění motýlích křídel v břiše. Prý si nemám z těch úrazů mnoho dělat, a teď mi ještě mobilem chodí, jak on se taky snaží zvládat své fyzické a psychické obtíže. JE to rejpání se ve svém osudu a v anamnéze. Vidím to teď zřetelněji. Chápu, že při těch úrazech mám jasný výhled, můžu si stříhat metr a pak to bude v cajku, kdežto on úplně neví dne ani hodiny, konec nepřijde asi nikdy a léky pořád nejsou ty pravé. Ale stejně. Lepší je věnovat se jiným tématům, podle té nesmrtelné věty, kterou pronesla jedna spolutanečnice berle/vozík: “Kdybych pořád dumala nad tím, jaká to je hrůza být po DMO, musela bych se z toho zbláznit. Spíš teda tak nějak rozmejšlím, co bude k večeři, kdy půjdu nakoupit a z čeho zaplatím dluh za kolejné.”
Ale kouká se na něj hezky.

Historky ze sídliště: Ráno v autobuse jsem viděla metrosexuála. Nebo něco à la. Úzké modré džíny asi z G-Star, pásek taky odtamtud, conversky, bílé tričko do V, stylové, drahé a viditelné hodinky, dobře vyměřený rozcuch, velké tmavé brýle, šedý svetřík s rukávy povytaženými podle poslední módy. A na levém rukávu čtyři zaschlé fleky od omáčky. Aneb dbejte na detaily!

Večer v Tescu. Paní si vybírá u pultu za sklem.
“Můžete mi uříznout i menší množství, než máte v balíčkách?”
“Jo, uříznu vám něco, a co byste chtěla?”
“No tam z toho klásku”.
“???”
“Tady, jak máte ten klásek (sýr ve tvaru mladé kukuřice zatavený ve fólii)“.
“To se ale nekrájí… nebo co jste myslela?”
“Tak to před tím. Aha, to je gouda… vy máte obráceně ty cedulky tedy!”
“Jé, vidíte. A tu goudu chcete?” (nebyla v akci)
“Ne, tak ten uzený eidam. Ale vy to máte v těch balíčcích. Já bych chtěla jenom 4 plátky.”
“Tady je 5 plátků, tak tenhle?”
“Ne, já bych potřebovala 4 plátky. Ty balený sýry, když se rozbalí, ono to pak hnedle chytne plíseň…”
“Tak to bohužel, jeden plátek vyndavat nebudu, to co já bych pak…”
“No jo, tak mi dejte tadyty dva kousky sulcu, jak máte.”

Fronta mezitím narostla na čtyři lidi a musela nastoupit i druhá prodavačka. Ta první mrskla balíčkem zpátky na hromádku a bezhlesně mumlala něco jako “baba protivná, tosemisnadzdá”. Doteď jsem to nepochopila. Jeden plátek sýra zfrézuju jen tak cestou kolem ledničky. A jestli si paní takhle úzkostně počítá plátky, proč pak najednou ten sulc…? Chm.

V bufetu v knihovně mají víceméně spíš samé podivnosti, tak jsem si uvařila. Salsa bolognese podle veganky Potvůrky. Nechtělo se mi půlit pytlík s granulátem, dala jsem celý a teď tu stojí pánev omáčky jako pro tři regimenty. Co už. Povedlo se mi to, Terry tuším nepohrdne a v mrazáku místo máme.

Suchá fakta

Měsíc nechodit, zhruba dva měsíce neběhat, naštípnutá kůstka v nártu, venku berle, doma opatrně, no. Do zkouškového vlastně ideální výbava, řeklo by se.

Uf. Kéž by to bylo do třetice všeho dobrého i zlého a už mě teď nic deset let nečeká? Jestli přijde ještě… třeba mononukleóza, nebo podobná příjemnost, asi se doopravdy rozbrečím.

Ale tak můžu si vycvičovat břicho a ruce, Kamarád vzal průšvih s triatlonem sportovně, a pořád je to lepší než voda na plicích.

Navíc budu mít čas na blog!

Černá skvrna a rozlitý mlíko

Zas dvoudenní pauza, ach jo, ale hned se dozvíte.

Včera tedy ta garden teambuildingová party grilovačka, kam jsem se chystala jet dělat vegetariánskou lobby a hned zkraje večera, unavená a usmrkaná, odjet na vlak / autobus a k mamince.

Nu, je to daleko ke kamarádovi vodákovi, a bylo tam příjemně. Je to daleko i na vlak a bus, a tak jsem zůstala, s tím, že učení se na mě rozhodně počká; ovšem utvořili jsme s kamarádem ze Sudet tzv. zdravotnické centrum (málo jsme pili a nechtěli zažít situaci, až se někdo opije, upadne a ostatní budou zbrkle volat záchranku). Bernie se opil dost a snažil se mi vysvětlovat, jak to tedy má.
“Řekl jsem doma, že ji přivezu, že dodělám školu a pak si ji chci vzít, to je můj sen… Aranel, ty jsi tak krásná, co když se zabouchnu, až budu ženatej?… já vůbec nevim, co mám dělat.”

“No, to se ti může stát. Důležitý je, jak to zpracuješ.”
“Ale když já fakt nevim. Já chci bejt s ní. Proč jsme se nepotkali jindy.”

Ech, nějak mě to nebaví, tyhle řeči. Těší mě, když mi říká, že mi to sluší, a nechci, aby kvůli mně vznikaly opilecké pláče. Řešit to s ním ale taky nemůžu. Nemůžu mu šeptat, že se mi líbí, když to není pravda. A i kdybych to dělala – čemu pomůžu, ničemu, bude zmatenej jako lesní včela teď nebo pak. Mezitím se objímal s Vančurou, propitou sladkými tlamolepy do sebelítostivé fáze. Ach jo.

Historik měl také přijít, je mu už ale zase nějak zle, ze zkoušek, z exkurze do Švýcarska. Tak se neukázal. V metru cestou tam jsem málem přimrzla k podlaze, spatřivši muže, který se zezadu nelišil od historika ani o kousíček. Nebyl to historik, ovšem ta podoba!

Trochu jsem si popovídala i s kamarádem, F. s měkkým (je potřeba jej rozlišit od jiného se stejným příjmením, lišícím se jen v tom i/y. Pubertálně vtípkoidní potenciál tohoto rozlišení se zdá být téměř nevyčerpatelný, ach jo, Aranel!) Měl by trochu posilovat, nebo mu naroste břicho. Projevuje se ale jako vtipný, celkem pohledný a chytrý kluk. Vždycky mě těší takové poznat.

Pak bylo deset, zábava v plném proudu, měla jsem v sobě 0,8 l svijanské jedenáctky, odhadem zůstávala nejstřízlivější ze všech (i když kamarád ze Sudet o sobě sám říká, že se špatně opíjí; přece jen má tak 180 % mé váhy). Seděli jsme ve třech na houpačce pro tři, decentně se houpali, houpačka nevydržela, spadla a zhmoždila mi nohu. Těm dvěma ožralům se nic nestalo, já jsem se bolestí nejdřív málem pozvracela, pak jsem málem omdlela a pak seděla s nohou povýš, úpěnlivě ji prosila, ať neotéká, a odháněla různé ožraly se snahou o amatérskou diagnostiku.
(“Hééééle, to bude zlomený, ty na to nemůžeš šlápnout. A nechceš teda jet na pohotovost?” Aranel: “Ne, to mám z domova zakázaný. Nešahej na to!!”)

Noha mě bolela, byla jsem unavená, vzpomněla si na triatlon, na koleno a na sádru z ruky sotva sundanou, a chtělo se mi brečet, co jsem komu udělala? Mám Mars v disjunkci se Saturnem? Nebo pykám za jakési nevědomé hříchy? Proč já? Poslední dobou černá skvrna společenských akcí, na tanečním představení se zápěstím, tady s nártem nebo čím. Slzičky ukáply na Bernieho svetr.

Naštěstí vedle mě seděl Stopař, dorazil později, nestihl moc vypít, vzal si mě na starost.
“Co brečíš, draku? Bolí to? Nebo tě nemají rádi? Pocéééééém… běhání? Triatlon?? Děvče, mysli na to, že studuješ fildu. Tohle zní jako sporty. Vesmír ti chce naznačit, že tyhle dvě věci prostě nejdou míchat! Budeš si muset vybrat, nedá se svítit!”

Měla jsem beztak sbaleno domů, zpátky do domova č. 2 se mi ale nechtělo. “Můžeš spát tady,” povídá kamarád vodák. “Chceš sjet ke mně na kolej?” zajímá se kamarád ze Sudet. “Hele, u mě je volno, M. tam není,” mrká na mě Stopař. “Mám na disku spoustu filmů, tak že bychom si něco… a třeba něco…??”
Upozornila jsem ho, že to fakt bolí a aktivní roli ode mě čekat nemůže.
“Hm… no to nevadí, pojedu na misii…”

Nakonec jsem ale zůstala u kamaráda vodáka, nemělo smysl někam jezdit. Stopař mi povlékl postel a rozvíjel u toho úvahy, jak vzrušující je natřásání peřin. Zalezla jsem do postele stranou od pokračující párty, asi za čtyři hodiny někdo uléhá na druhou půlku letiště, ouu, Bernie, to je nějaká schválnost?? Ale zůstalo to bez byť pohlazení.

Dnes ráno jsem se měla dobře, všichni se sbírali, špatně jim bylo, lezli do stínu a vzdychali. Jsem se hřála na sluníčku, ovšem vyměnila bych s nimi na fleku, nemohla jsem chodit. O berlích jsem nakonec odskákala do auta a jen si blahopřeju, že se to během dne lepší, teď už můžu trochu i našlapovat. Tatínek to komentoval nějak jako, že holt rozlitý mlíko a co už. (Kdybych kupříkladu ožralá prošlápla kanál, rozhodně bych se dozvěděla i jiné věci, oblíbené “jak můžeš bejt takhle blbá?!” by možná nechybělo.) Na rentgen nejspíš ani nedojde, když se to lepší, tak coby, noha dost vydrží. Osud triatlonu zůstává ve hvězdách – na kole jsem letos ještě neseděla. I partner dostane své slovo, nějak to zhodnotíme.

Zbytek soboty strávený tak nějak studiem. Dala jsem středeční zkoušku, dala jsem středeční zkoušku – při rozklikávání odkazu a minutu po tom srdce bušilo tak sto padesát za minutu. Další tvoření výpisků z výpisků, dohledávání letopočtů a otravování kamaráda ze Sudet otázkami po základnostech tak dostalo trošičku smysl. Když všechno dobře půjde, patnáctého skončím! (Určitě nepůjde, ale mě ještě nepřestalo bavit vymýšlet plány.)

Skok zpět:
Včera jsem začala ráno na kafi (v mém podání na horkém zázvoru za účelem rozpuštění nudlového bazénu v dutinách) s gay kamarádem. Jako vždycky to bylo moc fajn. Má na mě zvláštní účinek, který zřejmě jednou vyústí v to, že jestli budu někdy mět přivést na tenhle svět nějaké baby-Aranel, dozví se to skoro jako první právě gay kamarád. Tak jsme zase probírali, nakolik se nechat omámit touhami a nakolik se nechat omámit tím, že s někým jiným mlátí hormony o radiátor a my v tom vidíme bůhvíjakou lásku. Může se vyvinout láska z něčeho, co už bylo přátelstvím, nepřátelstvím, vzájemnou nasraností a příměřím, a ledasčím ještě jiným? Těžko říct. Určitě se tam už ale něco odžilo, vytvořila se tam pouta, něco tam existuje, jsou si zajímaví. To nejde zanedbat. Nebo jde, ale nemusí se.

Jenže Eva z Brna řikala, že se musím učit!!! Měla pravdu, i s tou hořící koudelí. Tak se snažím nevpouštět si do hlavy úvahy o měkkém, bezpečném a přitom znejisťujícím objetí, a co z toho vyleze, a jestli něco, a jak to vlastně mám. Teď ne. Nebo bez mého přispívání. V roláku chodit nebudu, ale zamýšlet se musím nad jinými věcmi.

Hehe. Tož jsem jen tak z plezíru a bez ničeho napsala historikovi, škoda, že jsi tam nebyl, snad bude brzo líp. Pár zpráv a příští týden slíbené kafe. Víme, jak to s ním chodí, něco špatnýho sní a… ostatně kafe stejně nepije. Myslím ale, že by nebylo špatný ho vidět. Že to snad není takové zviřátko, jako jiní kolegové z oboru. Že navážeme, kde jsme před partnerskou epizodou přestali.

Sobota – čas na trapné písničky. Částečně včerejšek, částečně pravěk na rádiu Delta. A částečně… on ten text není tak od věci!

I’ll tell you what I want, what I really really want, so tell me what you want, what you really really want… no kdyby to takhle fungovalo!

Zasopleno

Ani z tance, ani z běhu dneska nic nebylo. (Ani z učení, nepočítáme-li vyzvednutí dvou skromných knížek.) Zato proběhlo částečné odbordelizování bytu a vyžehlení stohu hadérků. Do nosu mi vlezla rýma a tam sedí, a v krku cosi divného. Jestli to na mě přeposlal Ježek, ať si mě nepřeje.

Odpoledne se mi ve městě udělalo slabo jako onehdy od kolene, dovlekla jsem se domů, spala a slintala po prostěradle. Kuš, potřebuju být fit a jezdit o víkendu na kole, konečně!

Taky teda nic nebylo z kina s Tomaszem. Něco mi říká, že to nepochopil, že nevěří mému úsudku tvrdícímu, že dnes bych nebyla dobrou společnicí. Přitom jsem ho vidět chtěla a chci. Proč se muži chovají tak vztahovačně, proč si myslí, že za každou námitkou stojí tisíc jiných včetně všeobecné nechuti? Ach jo. Nebo jsem měla radši jít jednou za dvě minuty smrkat do Trainspottingu?

Zítra máme kancelářský teambuilding. Grilování, Svijany, zahrada. Kupodivu jsme se shodli s kamarádem ze Sudet, že se nám tam až tak úplně nechce. Zní to jaksi příliš naplánovaně, příliš ložená opíjecí párty. Jde to snad, takhle na povel? Nejsou lepší improvizované pikniky na Kampě, zvrtnuvší se poschůzová setkání? Navíc kamarádovi vzhledem k rozměrům dlouho trvá, než se opije, a nerad přitom pozoruje opilé lidi. Nu. Bernie prý dorazí bez křehule. Pro ni to je dobře, pro něj podle mě hůř. No ale ráda bych v osm stála na nádraží na vlak domů. Historky si tentokrát nechám vyprávět dodatečně. Příprava na zkoušku za čtrnáct dní cení zuby (ty příběhy o tom, jak jste se vy nebo vaši kamarádi naučili na státnice za 14, 10, 7, 5, 3, 0,5 dní si prosím nechejte pro potřebu svou nebo někoho jiného). A sebesladěnější šnuptychl u nosu image tygřice rozhodně neprospěje.

Piknik

Včera zkouška až ve čtyři, veliké vedro, jestli to vyjde, tak to vyjde. Myslím, že by mohlo, ale jak jsme se shodovali i se spolužáky, prostě to záleží hodně i na vyučujícím.

Myslela jsem, že vypadnu domů, koupím si někde šaty, vrátím knihy, půjčím knihy, vyžehlím, půjdu běhat… ale skončila jsem se spolužáky na pikniku, pivo, trochu vína, bago s malým míčem, pár kapek deště, poměr kluků a holek od šesti do devíti ku dvěma. Kdo by to řekl, že ti politologové jsou vlastně docela prima spolek, když na to přijde.

Večer v předposlední tramvaji, už hodně rozveselená, jsem ještě potkala vzdáleného bratrance – “no, my měli včera ročníkovej koncert, tak jsme slavili… dneska taky, no, a zítra budem taky”. Pěkné. Jen jsem tedy včera neběhala a dneska nevím, není mi nějak úplně… no.

Nejpěknější na tom bylo, že jsem měla na hlavě mastnej hnus staženej do culíku (nějak nebyla chuť, čas, koncentrace na mytí vlasů). A vůbec mi to nevadilo a bavila jsem se i tak, jen občas popotáhla krátkou zavinovací sukni, která přece jen není na sezení na trávě ideální. Žádná křeč, jo, jo, taky to umím! Třeba se s Alexem z Kubáně potkáme ještě někdy v tramvaji. Dokonce mě to nenutilo nic zkoušet ani na Grega, přitom toho můžu tak nějak odjakživa. Ne. Do pohody.

K té sukni. Mrknutím oka jsem zjistila, že nosím tři sukně po mamince (jednu jsem musela zužovat, ostatní ani ne). Ještě asi jednu nebo dvě z jejích mladších let. O věcech, které si od ní půjčuju a o věcech, které si v nezanedbatelném množství půjčuju od sestry, ani nemluvím. Je to normální? Jak vy to máte? Půjčovat, nepůjčovat?

Konec prázdnin

“Taky máš konec prázdnin?” zeptal se mě Tmavý nevinně, když jsem ho šla do šatničky pozdravit. Poté, co se mu G. vrhla kolem krku, ňuňu objetí a pomuchlat. No jo, vrátila se nám z Júesej.

Vrátila se a jako by se nic nezměnilo – nejen u nás, ale ani u ní. Je nejopálenější z nás všech, otočí nejvíc otoček, dá si nohu kamkoliv a dneska vstávala v pět a celý den tahala ten veliký kufr, protože musela v šest jet z městečka do Prahy, protože přece musela do práce. Zase naše skvělá G., která nespí, neodpočívá, ale zvládá všechno a s úsměvem. (Až na pravopis.) (Až na výpadky v mezilidských vztazích. Šnek, ten její seladon, si v mezičase prý pořídil přítelkyni, snad dokonce věkově odpovídající. Myslím ale, že bude nyní odstavena na vedlejší kolej, ne-li až kamsi do depa.)

Celý den jsem se snažila učit, nadprůměrně zpruzená (existuje něco jako postmenstruační syndrom?), s vyhlídkou na tohle večerní setkání. Alespoň si pamatuje, že na mne se nemá sahat. Přece jenom bych se ale měla snažit s ní nějak vyjít. Víme, jak to skončí – někde se opije a bude plakat, že je na ni Aranel ošklivá, když jí nic neprovedla a tolik se snaží, a Aranel bude za tu zlou, která rozplakala děvče nebohý. Mám to zapotřebí, no nemám. A lepší je s lidma trochu vycházet, než hodně nevycházet. Tu nohu si opravdu skoro za krk dá.

Vynořilo se mi cestou na tanec v hlavě heslo: nesrovnávat se. Z toho se rodí ta zpruzenost, to vzdychání. Stačí si to ušetřit. Nesrovnávat se s G., kdo se umí líp usmívat. Nesrovnávat se s Vančurou, kdo má delší vlasy a větší sexappeal. Nesrovnávat se se sestrou, kdo si lépe žije. Nesrovnávat se, co já vím, s Nanavé, kdo uvaří v páře víc zeleniny. Ne. Srovnávat se se sebou, s vlastními nároky na sebe, se svým svědomím. Vzpomínám si na první zkouškové po nepříjemném rozchodu – dělala jsem souborku z EngLit a z morfo-syntaxe, obě jsem dala na jedničku, kdežto test z Komparací za tři. A byla jsem spokojená, protože na souborkách mi záleželo, kdežto v případě Komparací mi záleželo na tom mít je v indexu a nazdar. Jistě, někdo tou dobou pravděpodobně v Brně dával jednu zkoušku za druhou na jedničku s hvězdičkou. Tím už ale nebylo potřeba se stresovat (ne že by to teda předtím potřeba bylo, nicméně dělo se to).

Z určitého pohledu: protahuju studium, mám zplihlé vlasy, krátké nohy a nerovnoměrné opálení, přes špinavý okna v našem králičím kotci pomalu není vidět, chlapa si neudržím, zkoušku z EU dělám napotřetí a o prázdninách se zas budu učit. Z pohledu jiného-svého vím, proč to je, a celkem jasně si představuju, jak některé věci z toho napravit. O prázdninách se budu procházet po nábřeží, vysedávat na Letný a chodit na Střelák do kina. Nohy se formujou běháním, které se daří, a okna umyju za jedno odpoledne, jen co odstřelím tu zkoušku. Optika je prostě mocný čaroděj.

Během dopoledne jsem se dozvěděla na férovku, na co jsem si ráno stěžovala. Jestli tohle jeho přesvědčení vydrží, ví leda pánbu. Na tom teď ale nezáleží, minimálně do středy a spíš o kus déle. Pak budu psát příspěvek o srdci, které mi asi tvrdne místo jater.
Nioblad kdysi psala:
ideální muž hraje na kytaru, masíruje záda, chystá snídaně a píše básně. Ano!! A okořenila bych to hlubokým hlasem a tmavými vlasy, dlouhými nejlíp. V konkrétním případě můžu z její čtveřice můžu zodpovědně potvrdit 50 %, a druhá půlka není nic, co by se nedalo hbitě naučit. Že by to nakonec bylo až takhle jednoduché…? (No samozřejmě, historik totiž neumí hrát na kytaru!)

Řekl někdo “hluboký hlas”? Smějte se mi. I na Beatu jsem ale tuhle písničku už slyšela. Navíc se mi vybavuje jeden loňský letní večer, kdy jsem to pouštěla na plné pecky asi devětkrát za sebou z otevřeného okna, jestli to někdo slyšel, nevím, ale atmosféru to mělo. A kdo se přece jen chce smát, ještě nezná mou vůbec nejoblíbenější písničku z devadesátek… ne, Coco Jumbo to není, v kontextu častěji zveřejňovaných hracích proužků by to ovšem působilo vskutku úsměvně.

Okamžitá reakce

Určitě se názory můžou změnit během pár hodin. Lidi, se mnou se ale musí jednat nějak srozumitelně, vždycky mě hrozně podráždí, když cítím nějaké zamlčení, nějaký náznak, něco, do čeho nevidím, a přitom se mě to přímo týká. Tak sakra pes (nebo jiné zvíře), vydržím hodně, jen toužím mít jasno.