Co ty a Aranel?

Copak o to, pěkný den to byl, s ranním brzkým vstáváním; opět podnětným seminářem literárního překladu, kde jsem si zřejmě získala nového kamaráda; časem v kanceláři, ve kterém jsem podnikla podnětný exkurz do mužského vnímání; s příjemným obědem ve společnosti Dcerušky; vtipnou hodinou němčiny, kterou z poloviny tvořily hrůzostrašné historky od zubaře. Se sepisováním milého e-mailu; sestavováním plesového programu a večerním tancem s lidmi, které mám čím dál raději. Jenže stejně nakonec šlo hlavně o to, kvůli čemu teď tenhle příspěvek dopíšu ve 4:15 a.m.

Ve studentském klubu se večer odehrávala jedna z mnoha předvánočních akcí. Taková klidnější, něco se tam hrálo, trochu se tančilo, dresscode byl červenobílý. Nejistá ohledně všeho jsem si domluvila sraz s kamarádkou Vančurou – kdyby tam byl historik, věnovala bych se jemu; kdyby ne, trochu se s Vančurou připijeme a třeba vyřešíme zase kus toho spletence, který se okolo nás ze vztahů zamotává.

Došlo na tu první možnost. Seděli jsme na gauči, pili víno a kecali. Napětí ve mně ale vzrůstalo, až jsem musela //scéna jako z třetiřadého seriálu// vytáhnout Vančuru na záchod: V., co já mám dělat, co mám dělat? Smooth… ale jako dlouho to vydržím? Uklidňovala mě, smála se mi a pak jsme šly tancovat. Zničehonic se k nám přidal historik i Předseda a zjistila jsem, že se s historikem ocitám v podobných pozicích, jako posledně se čtvrťákem.

Ale jen krátce. Vrátili jsme se k vínu a políbil mě.
(Jste napnutí?)
“Víš, nechtěl bych nikomu ublížit, já prostě neumím tak využít příležitosti, jako třeba Stopař, nechci to dělat… co když to nevyjde a my už nebudem kamarádi? … nejsem si ničím jistej, mám v tom zmatek, cvičí se mnou hormony a jakkoli bych teď mohl a chtěl… moc se nevyznám v těch citech a pak mám tendenci ze všeho zdrhnout a nechat tam spálenou zemi…”
Snažila jsem se tvářit chápavě a vyjasnit své postoje. Ovšem jakkoliv jsem se mrtě zlepšila ve formulování svých myšlenek i citů, tady to moc nešlo. Zamotávali jsme se do toho. A pak se od sebe na chvíli odloučili, a pak si zase povídali a rozuměli, komentovali a hodnotili, občas přibrali Vančuru nebo předsedu.

V intermezzu, kdy se historik zase na chvilku vzdálil, ke mně přisedá Stopař: “Tak co, ty jedna?”
“Nechce mi ublížit.”
“Hele, povím ti to na rovinu. ‘Nechci ti ublížit’, dej na mě starýho praktika, to je ztracený. To jsou doširoka otevřený zadní vrátka. Jinak řečeno, nechce tě. Je mi to líto, Aranel, jsi bezvadná a pěkná holka… pojď sem…”

Objala jsem ho a nějak se s tím snažila srovnat, “no jo, hele, víš co, prostě to vždycky nevyjde.”

Historik se vrátil a přivinul si mě k sobě.
“Předseda se mě hrozně opilým hlasem ptal: tak co ty a Aranel? Jo? Nebo ne? Řekl jsem mu, že je to asi spíš moje osobní věc, a zeptal jsem se ho na Kopretinu. Je zábavnej.”
Smál se na mě, moji hlavu měl na svém rameni, celý ten postoj (totiž posez – totiž takové rozplácnutí) najednou působil uvolněněji, přirozeněji. Asi to na mě přenesl, protože jsem si uvědomovala, jak přirozeně se vlastně chovám – až jsem mu nakonec prozradila, že se krásně usmívá.
“Neříkej. Ty se ale taky krásně usmíváš. Vážně. Ukaž.”

A ty dva úsměvy splynuly nadlouho v jeden.

Zůstali jsme v objetí až do doby, kdy se prostě už nedalo tvářit, že ignorujeme zavíračku. Cesta a čekání na noční tramvaj. Polibek na rozloučenou. Skoro se o tom bojím psát – tak křehké se mi to zdá, tak málo tomu věřím, nevím, jestli to dopadne. Nakolik ale můžu věřit svým čidlům a smyslům, netuším, co mu to ještě intoxikovaný předseda řekl, ale asi… asi jsem se zamilovala. A asi stojím na nějakém začátku.

Soundtrack k příspěvku.

poslední písnička večera. vážně to je tak dlouhý? ani mi nepřišlo…

na cestu domů. Noční návraty bývají doprovázeny právě tímhle. Hodí se to do osamělé noční čtvrti a jako podklad k myšlenkám.

Vybočení

On teda skoro každý víkend přinese nějaké vybočení, ale tentokrát to skoro stojí za příspěvek. Dlouho jsem spala, hodně jedla, málo se učila, chodila v kalhotech, div že se nakonec nekoukala na televizi.

Dnes jsme s rodiči vyrazili na výlet (poté, co jsem lezla z postele ve třičtvrtě na devět, já ranní ptáče!) a byla to nádhera. Fotky jsem nepořizovala, ale slunce hřálo, že jsem šla jen ve svetru, všude hromady listí, kterými jsem se mohla brodit, málo lidí, pěkné výhledy, docela milá společnost rodičů. Vyzkoušela jsem si chůzi s turistickými hůlkami, je to docela příjemné. Protáhla tělo a vyčistila trochu hlavu. Zároveň zima je cítit ve vzduchu, čas rukavic, košilek, teplých punčocháčů a vyhrnutých límců.

Navštívili jsme restauraci, která na témže místě stojí už velmi dlouho. Nějakou dobu byla zavřená, teď otevírají v pátek a o víkendu. Popravdě tam lze zažít pozoruhodný propad do čirých osmdesátek, až rodiče navrhovali, že by se mohla jmenovat “U Husáka”. Ubrusy, židle, podlaha, nijak nemaskované trubky od radiátorů, lustry, sklenice na poháry, menu na vyměňovacích plastových proužcích na zdi, tvůrci seriálu Vyprávěj by nemuseli zakrývat skoro nic. A do toho se servíruje polévka jako v pětihvězdičkovém hotelu – položí před vás talíř a každou porci polívky nalévají z něčeho, co vypadá jako velká džezva. Zůstane tak asi spíš teplá, než když ji nesou z kuchyně už v misce; každopádně jsem to viděla docela úplně poprvé. Nikoli v nóbl podniku, ale na Klepandě. Jsou to věci.

Hodně mě pak pobavil plakát vylepený na zastávce. Hasičský bál kdesi ve vedlejší vesnici a poznámka:
“Oděv společenský nebo formální (košile a rifle) – ne tričko a mikina!!!”
Taková snaha nenechat upadnout úroveň bontonu až úplně nejníž. Když už se teda hasiči ani jednou v roce nedají přemluvit ke kravatě a lakýrkám.

Protože včera nenabízel Interspar nic z husy, jedli jsme dnes svatomartinskou kachnu. Jo, srdce mě táhne k vegetariánství, ale doma proti masu neprotestuju, nechce se mi hádat. Tenhle víkend ho bylo trochu víc, než by se mi vůbec líbilo (jednu porci za týden považuju za rozumnou, sice bych se bez ní obešla, ale třeba jedno králičí stehýnko v neděli v poledne nezavrhuju). Na druhou stranu mi udělalo radost, že se toho nebojím. Mívala jsem z kachny strach, takový tučný pták, určitě se mi to do hodiny vyrazí na zadku. Dneska jsem tedy sundala kůži a vybrala si libové maso, přece jen by se ne úplně zvyklý žlučník mohl bránit. Nicméně jedla jsem to, zelí mi chutnalo, jakkoli včerejší bulgur s ostrou zeleninovou směsí konvenoval mým chuťovým buňkám víc. Uzeniny opravdu člověku neprospějí nijak, ale tu trochu masa (kachna se hodně vypeče) moje tělo nepochybně nějak dobře využije.

Po návratu na privát zase trochu k plotně: rejžovník a la prababička (recept už tu jednou byl) a krásně rudá polívka. I na tom je poznat příchod zimy – myšlenka na salát mě povětšinou nijak nerajcuje, zatímco polévek bych se ujedla. Krémových nekrémových, jednodruhových nebo co šuplík na zeleninu dá, všech. Ještě asi zítra něco ukuchtím, mám vždycky pocit, že je navařeno na dva týdny dopředu, a třetí den najednou myjeme prázdné hrnce. Terry totiž mým kuchařským uměním taky nepohrdne

Barmanky

Mohla jsem mít za včerejšek a dnešek v peněžence sedm stovek a místo toho jsem měla tři volné hodiny. Trojí odpadlé doučování a k tomu nemocná spolubydlící, která se po deseti naspaných hodinách rozhodla zmizet pod maminčinu peřinu. Něco řádí, dávejte si pozor.

Na dvě z těch tří hodin jsem už měla dokonce i vymazlenou přípravu! Jedna z toho byly barmanky. Soukromé označení pro dvojici děvčat tak dva roky po škole – jedna je skutečně barmanka, druhá servírka ve strip baru. Porozumějí objednávce v angličtině, ale nedovedou se zákazníky prohodit ani slovo navíc a chtěly by to změnit. Působí překvapivě motivovaně, zvlášť po špatné zkušenosti s předchozím doučujícím, který jim maximálně na požádání překládal fráze.
“Jaký druh šampaňského si přejete?”
“Ubytování poskytujeme ve vysoké kvalitě.”
“Tohle je strip bar. Můžete se koukat na holky, ale musíte přitom mít objednané pití.”
A tak podobně.

Když jsem je viděla poprvé, chtěla jsem se ztratit. Slimky v kozačkách, gelové nehty, kratičké bundičky, koženkové kabelky, cigaretky… Barmanka je velmi hezká, s mandlovýma očima, servírka by hezká byla, kdyby ubrala z půlcentimetrové linky a pěti deka řasenky na každém oku. Připadám si vedle nich tak trochu jako zbytečně inteligentní šmudla. Mírnou převahu jsem získala, když jsem jednoznačně odmítla, aby si u stolu v hospodě zapálily, a vyhovuje mi, že jsou dvě a mohou trochu konverzovat spolu a navzájem si doplňovat znalosti. Nicméně sociální bariéru trochu cítím. Je to zajímavá protiváha kolektivu školkových dětiček.

Dnes se konaly volby do samosprávného studentského orgánu naší fakulty. Opět jsem tam! Druhé místo z dvaceti mě hodně potěšilo. Po volbách spláchnutí některých nesrovnalostí a jedovatostí ve studentském klubu. Vyrazila jsem “na jedno” a to předsevzetí i splnila, jenže takové jedno rychlé nalačno a po pracovním dni se mnou dovede pěkně zamávat.
Už ve škole jsem se potkala s mládencem, se kterým se takhle občas potkáváme. Historik, známý pravičák a xenofob, fyzicky ovšem hříšně přitažlivý (známé kombo tmavévlasy-tmavéoči-akorátvýška-odzbrojujícíúsměv). Takže jsme už cestou od školy probírali, jak si teď začíná s holčinou ze stejného kraje, jako jsem já, jak se muži dělí podle přístupu ke vztahům na farmáře a zahradníky, jak se chystá za čerstvě vdanou kamarádkou, pro kterou veze dodatečný svatební dárek. Odjezd za ní několikrát posunul, sdíleli jsme drby o společných kamarádech a pak jsme se dlouze objímali. Už nevím… chtěl mi ukázat, čím zahajovali den v psychoterapeutické komunitě, kde se svého času na pár týdnů ocitl? Nejsem si jistá. Bylo to ale nadmíru příjemné.

Méně znalé prvačky a druhačky po nás házely vědoucí a přejícné pohledy, když jsme spolu opouštěli klub a putovali kus cesty na společné metro. Vyptával se mě na ajťáka, probírali jsme praktické i morální otázky rychlovek na jednu noc. Dal mi pusu na cestu a teď se tomu tady směju. Kamarádství mezi mužem a ženou je pouze sex odložený na později? Těžko říct. Spíš ne. Ale ví toho o mně podezřele hodně, na to, jak zřídka a nezávazně se potkáváme.

Mimochodem, ajťák. Vinou jakési komunikační nedostatečnosti jsem dnes místo ve dvou chroupala v menze salát sama. Omlouval se mi tolik, až mě to dojímalo, a poobědváme spolu za týden. Těším se. I když to není úplně takové, jak bych chtěla, stejně se těším, moc.

Na Plzeň

I když, asi je to s malým, že? Ve chvíli, kdy jdeme naopak na východ, do jedné naší vybrané pivnice, kde točí právě plzeň. Takže “na plzeň”, navrhla Terry cestou z práce a mně se to vlastně po tanci docela hodilo.

Neříkám to často, ale jedna (jediná žena?) servírka v té hospodě je prostě protivná jako prdel. Chtěly jsme usednout k rezervovanému stolu s tím, že dáme jedno rychlé a když i tak mezitím někdo přijde, vyklidíme pole. Byly jsme vykazovány (“to je stůl pro šest a vy jste jenom dvě”), nakonec nám sdělila, že tamhle v rohu už platili, ať si na ně počkáme. Sedly jsme na tu rezervaci, pily si plzeň, za čtvrt hodiny odcházeli ti platící, my asi za dvacet minut od stolu, kam nikdo na rezervaci nedorazil. Zjevně byla na desátou nebo propadlá, ale ne, musely se s tím dělat vofuky. Grrr.

Jedna jediná dvanáctka mě takhle nepřipravenou po tanci docela příjemně vyřídila, tak doplňuju příspěvek až ráno. Dobře jsem se vyspala a dnes zase škola!

KFC Days

Ba ne, nechodím do KFC smažit hranolky, taková práce je na mém blacklistu brigád hned vedle telefonování. KFC se ale ukázalo jako vhodné místo na doučování – nekouří se tam, je to po ruce, mají otevřeno. Trochu nahlas hudba, ale dá se. Takže tento týden zřejmě strávím v KFC víc času, než za celý dosavadní život.

Doučuju jednoho mladého muže a jednu slečnu, která se připravuje na opakování maturity. Když mi ten mladý muž řekl “My name is Michal, I’m 30 and I’m single”, trochu jsem zostražitěla, ale jen trochu. Na nic než na angličtinu to snad nevypadá. Slečna mi včera vyprávěla o státní maturitě a je to vážně neštěstí. Kvůli tomu, že nebude mít maturitní vysvědčení, se možná nedostane na vysokou školu, protože zápis bude dřív, než opakování maturity.
Je zvláštní, jak je každý někde jinde. Michal je v angličtině celkem zběhlý, ale při mluvení se trochu zasekává. Jana by mluvila, ale dělá hrozně moc chyb.

Vydala jsem se včera do města na kole a nebylo to vůbec špatný. Při cestě zpátky jsem přemýšlela, proč jsem vlastně nejezdila na kole na gympl. Došla jsem k názoru, že je dobře, že mě to nenapadlo. Kamarádka anorexie by si určitě mnula ruce.

Dneska písnička do tempa pro běžce, cyklisty a jiné sportovce

Až jednou budu mít hospodu, tak…

budu využívat trik, jehož obětí jsem se stala včera.

“Slečno, ještě pivo?”

“Ne, ne, už ne,” s myšlenkou na zchudlou peněženku a nutnost ještě večer něco udělat.

(o 5 minut později) “To pivo bylo pro vás?”

… kdyby to byly Krušovice třeba, asi je vrátím. Ale Svijany se nedaly odmítnout.

 

Ještě otázka do pléna: Měly jsme s kamarádkou celkem tři velká a jedno malé. Na účtě bylo 88 korun a jedno velké tam chybělo. Ne, teď nechci, abyste spočítali, kolik stojí pivo; jde mi o to, jestli se ozvat, nebo ne. Nechaly jsme tam společnou stovku a nic neřekly, ale neshodly se na tom, zda je to správně.

Z mého pohledu, pokud se účtující splete o dvacku, je to jeho chyba a aspoň si bude příště dávat bacha. Kdyby se spletl o pětikilo, ozvu se, protože mi je jasné, že to jde z jeho kapsy a nechci ho okrást. Ale podle kamarádky bych se měla ozvat pokaždé, protože mi ty peníze nepatří. Tak nevím – jak se k tomu stavíte?

Ještě maličká reklama: všechno se to stalo tady.