Piknik

Včera zkouška až ve čtyři, veliké vedro, jestli to vyjde, tak to vyjde. Myslím, že by mohlo, ale jak jsme se shodovali i se spolužáky, prostě to záleží hodně i na vyučujícím.

Myslela jsem, že vypadnu domů, koupím si někde šaty, vrátím knihy, půjčím knihy, vyžehlím, půjdu běhat… ale skončila jsem se spolužáky na pikniku, pivo, trochu vína, bago s malým míčem, pár kapek deště, poměr kluků a holek od šesti do devíti ku dvěma. Kdo by to řekl, že ti politologové jsou vlastně docela prima spolek, když na to přijde.

Večer v předposlední tramvaji, už hodně rozveselená, jsem ještě potkala vzdáleného bratrance – “no, my měli včera ročníkovej koncert, tak jsme slavili… dneska taky, no, a zítra budem taky”. Pěkné. Jen jsem tedy včera neběhala a dneska nevím, není mi nějak úplně… no.

Nejpěknější na tom bylo, že jsem měla na hlavě mastnej hnus staženej do culíku (nějak nebyla chuť, čas, koncentrace na mytí vlasů). A vůbec mi to nevadilo a bavila jsem se i tak, jen občas popotáhla krátkou zavinovací sukni, která přece jen není na sezení na trávě ideální. Žádná křeč, jo, jo, taky to umím! Třeba se s Alexem z Kubáně potkáme ještě někdy v tramvaji. Dokonce mě to nenutilo nic zkoušet ani na Grega, přitom toho můžu tak nějak odjakživa. Ne. Do pohody.

K té sukni. Mrknutím oka jsem zjistila, že nosím tři sukně po mamince (jednu jsem musela zužovat, ostatní ani ne). Ještě asi jednu nebo dvě z jejích mladších let. O věcech, které si od ní půjčuju a o věcech, které si v nezanedbatelném množství půjčuju od sestry, ani nemluvím. Je to normální? Jak vy to máte? Půjčovat, nepůjčovat?

Orální dějiny

Někdy se vyplatí s prarodiči posedět déle a poslouchat je.

“Ono starý je teďka jednadevadesát roků, bydlí v penziónu… tenkrát se věšela, nechala si v koupelně otevřený okno a křičela o pomoc, bábinka tam běžela ji odřezávat, pak přijela do Liberce za náma a ještě tam se celá třásla! To nebylo všechno, bába taky jednou vypila louh a odvezli ji na psychiatrii. Jenže oni byli zatížený celá rodina, jejich babička zase pořád visela na vratech, koukala, jak bruslíme, a něco po nás vykřikovala.”

(Tak jsme se sestrou usoudily, že už neumře nikdy a v penzionu bude nafurt. Třetí šanci už nedostane.)

“Mně to o Pepíčkovi povídala Slávka Nováková! Měl dvě najednou, jednu rozdělanou na Strašnově, k tý se pak nastěhoval, a ta kosořská z toho měla šok!!”

“Jaruna, sedmaosmdesát roků, vidíš to. Ta byla celej život v důchodu… jakživa nešla na pole. Prej roztroušenou sklerózu měla (tatínek pod vousy: no to určitě, do osmdesáti sedmi roků.)“

Ovšem tahle babička je zvláštní. Jen o rok starší než ta druhá, ovšem mentálně tak asi o dvacet. Zablokovaná vůči všemu novému, uvízlá v ideálních představách o své rodině a příbuzných, občas příliš nepřátelská k neznámým lidem, přiženěným a přivdaným příbuzným včetně blízkých, keří jsou už dlouho součástí rodiny (třeba moje maminka). Není lehké s ní vyjít, buďto člověka zbožňuje, nebo pomlouvá. Nás vnoučata, aspoň některá – ano, tam to taky platí – sice spíš zbožňuje, ale třeba na prázdninách jsme u ní nebyly nikdy, nabízela to jen tak, aby se neřeklo. Druhá babička nás učila chodit do lesa, zapalovat sirky, přišívat knoflíky, hlídala nás u sebe i doma, když jeli naši déle pryč, a občas tam na pár dní jedu doteď. Protože s babičkou se dá normálně mluvit a normálně s ní vyžít, máme k sobě “přátelské” pouto a leccos se učíme navzájem. A aspoň na chvilku se taky nemusí tolik trápit dědovými neduhy, lehká hypochondrie included.

Večer jsme to cestou na vlak ještě probíraly s maminkou, usuzuje, že si teď bude muset od návštěv prarodičů na chvíli odpočinout. Chápu ji, tak nějak. Zároveň pro ně je to asi docela událost a vítané rozptýlení. To by se jim mělo čas od času dopřávat. Dokud tu jsou, všichni už 80+. (Ano, myslím to vážně, když tvrdím, že chci na světě strašit do sedmadevadesáti. Genovou výbavu k tomu nejspíš mám.)
***************************************
Objednala jsem si dvě věci z outletu Pietro Filipi. Že si dopřeju trochu luxusu. Nu, šatičky sice s hezkými kvítečky, ale poměrně tahavé, ramínka dost daleko od sebe, a hlavně to je jen tak pod výstřihem malinko nabrané a neprojmuté, že vepředu vzniká prostor pro jednu až dvě baby-Aranel. Tenhle maternity fashion mě nějak nebere, šaty poputují zpátky do Holešovic. Ale bílá halenka s nabranými rukávky bez límečku tu asi zůstane, něco takového klasičtějšího potřebuju jak sůl. Když to jednou nebude ze sekáče či pochybných obchodů-řetězců, jen dobře.

A Terry mi věnovala boty, hnědé sandále na klínu, že prý na to s bílou holí nemá balanc. Sama bych si takové nekoupila, ale tímto způsobem proč ne, balanc otestuju a třeba se skamarádíme. Klínek je trendy, není?
***************************************
Za minulý kalendářní týden uběhnuto 35,5 kilometru. Dnes i v Praze otestována nijak špatná trasa – základ 1+1km a pak kilometrové kolečko kolem rybníka, počet opakování ad libitum. Na základu je vtipné, že ulice je pěěěěkně svažitá. Překvapila jsem sama sebe, když jsem – a to prosím na cestě zpátky! – ten kopec vyklusala celý bez zastavení a bez přechodu do chůze. Teda kdyby mi to takhle šlo na Poledník, s dvaapadesáti cyklistickými v nohou, to by byla věc!

Unaveni sluncem

Včera jsem zapadla do postele o půl desáté s mírnými příznaky úpalu – bolehlavem a špatnem od žaludku. Nic moc. Ale odpoledne s notebookem pod kaštany (každý byl ovázán mašlí z modré nebo růžové organzy) za to stálo, povídka je dopřeložena, seminárku jsem odeslala, už mi zbývají jen tři zkoušky (z nichž třetí se bojím více než druhé a první se bojím více než třetí) a státnice a konečně snad budu mít ten praštěný titul.

Večer jsem dokonce i na chvilku vyběhla, ale fakt jen asi na deset minut, protože strach, že někde něco pobleju, mě zahnal zpátky domů a záhy do postele.

V MP3 proveden úklid a důležité přesuny, už se zase pohupuju v letních rytmech, škubu nohama a bubnuju si do eskalátorů a lidi se na mě nekoukají divně, ale usmívají se, což mě moc těší.

Taky jsme s Evou zábavně diskutovaly o oblečení. Vytáhla jsem totiž sestře ze skříně dva kousky – jedno šedé triko bez rukávů se zlatými kamínky u pidivýstřihu, dole má všitou tenkou gumu. Co s tím? Podkasat? Natáhnout? Asi podkasat, aby to vytvořilo balónový efekt, psala Eva a zalitovala, že takové svršky nemůže nosit. Převedla jsem její vyjádření na “vypadám jako v požehnaném sedmém měsíci” a prý to je přesně ono. Tak to asi zkusím, s černými kraťásky, poněvadž sukni vhodnou nemám (a asi by to na sebe ani nešlo). Druhá věc je ještě složitější, šedobílé pruhy, jeden rukávek a jedno ramínko a dole širokánský náplet, asi jako tenký těhotenský podpůrný pás, po stranách trochu svisle nabraný. Šaty? Triko? Když se to natáhne, mám to v délce minisukně, kdybych si ho dala přes břicho, zbytek vytvoří opět balónový efekt. Tak to dnes zkusím vzít jako ty šaty, vedro je pořád jako v peci. Možná riskuju a měla bych obout trekové sandále a tričko s límečkem. Jenže, jak víme, sponky nerozhodují. Zvlášť když už se stalo, co se stalo.

Cougar Town

Sbírám ohlasy a vypadá to, že všechno, až na drobné přešlapy a opomenutí, bez kterých se to neobejde, klaplo. Kapely hrály, lidi tančili, tombola se prodávala a Aranel se mezi tím nosila v puntíkovaných šatech s vosím pasem, skoro úplně učesaná (tak jako co mám dělat, když jsem vlasy myla a foukala ráno v půl devátý a půl dne lilo jak z konve?), nalíčená (tak polovina líčidel byla zakoupena týž den) a jako obvykle si užívala ten pocit, že všechno běží jak má. Se spolumoderátorem, vodák, lyžař a moc prima chlap, jsme snad vystupovali jako zhruba sehraná dvojice, a celková zaměstnanost a potřeba každou chvíli všechno zkontrolovat přebíjela skutečnost, že kromě pár chvilek hopsání na nějaký punk nebo skáčko jsem vůbec netancovala.

Potkali jsme se s historikem a prohodili pár slov o tom, jak probíhá ples. Chválil mi šaty, líbila jsem se mu.

Potkali jsme se podruhé a narazili na to, že bychom se měli potkat ještě a trochu víc v klidu.

Tak jsme se po půlnoci potkali na balkoně a vyjasnilo se, že se nic nevyjasnilo. Nevímnemámjasnotrápímětonechcitiubližovat. Koukala jsem před sebe, čekala slzy, nepřišly. Tak jsem pak ze sebe vymáčkla něco jako, že fakt nemá smysl to protahovat, a utekla jsem mu. Nemohla jsem to už slyšet znova.

To civění před sebe mi už víceméně vydrželo až do tří do rána. Chtěla jsem se opíjet, žejo? Ale hleděla jsem na sklenici kofoly, vysrkala jednoho panáka, bylo to na nic, duchem jinde. Sebrala jsem sebe i Týnu z afterparty a jely jsme domů. Ve čtyři hodiny do postele, budit se zpocená a se strašným suchem v krku, po desáté teda vstát, koukat, balit, na procházku s gay-kamarádem (“Jak já ti můžu radit, jak na chlapy? Vždyť já to taky neumím, Aranel.”), tahat šaty metrem, nasednout do autobusu, píp, zpráva.

Dlouhá, nedokázala jsem ji celou uvnímat. Vybral jsem si ze dvou ne úplně dobrých možností tu zdánlivě jednodušší. Slovu “zdánlivě” pořád asi úplně nerozumím, zdá se to jemu, nebo se to zdá mně a přitom to není pravda? Nevím. Snad se ale ještě potkáme, doufám, třeba z nás budou zase kamarádi, je to taková ta milosrdná lež, ale dospělí by to mohli umět.

Nelituju toho. Ani trochu nelituju. Zažili jsme dost pěkných odpolední, večerů, nocí, rán. Procházeli jsme se a hádali se a muchlovali, znám Lukáše Hejlíka, kapelu Defuckto a rybník, co je takový kousek od pražského bytu. Majetek si dělit nemusíme, děti v tom nefigurují, některý vztahy se prostě nepovedou. Bublina někde kolem bránice, která by teoreticky mohla být vyplněná slzami (zatím asi není), ovšem jen tak nepraskne.

Snaha se holt někdy necení. Jak jsem to psala Vančuře ve středu, komentujíc něco jiného: prostým plynutím času se napraví mnohé. ono někdy to jinak nejde. třeba by ses i snažila, ale je to k ničemu. každý se taky ale může snažit jen, jak dokáže. Samozřejmě, že se lidi musí trochu snažit, když chtějí spolu zažít hezké věci, navzájem se o sebe moct opírat, mít se rádi. Ale samotná snaha nestačí. Co tam patří ještě?

“Vžžžžžžžžum”, povídá mi Stopař, když mu dneska sedám na klín a posmutněle se k němu tisknu. “Říkám tomu takhle. Viděla jsi včera tu slečnu v růžových šatech? Je do mě zamilovaná, jenže já nemůžu. Chybí tam to ‘vžžžžžžžžžum’. Bez toho to nejde, to už teďka vím. Promiň.”

Tohleto datum, třináctého, mě jaksi pronásleduje. Zrovna třináctého září to bylo, kdy mi ajťák vysvětlil, že postrádá “vžžžžžžžžum”, neboli “to vono”. Rozhodně ovšem mě má moc rád a když zůstaneme dobří kamarádi, tak supr. Jako asi se to teď zase začíná trochu dařit. Ale… jestli to nakonec není patologický. Jestli prostě v sobě nenosím příliš mnoho z chlapa, který se maskuje podprsenkou, sukní a náušnicemi. Jestli jsme si třeba s historikem neprohodili role, což prostě asi fakt fungovat nemohlo.

Dneska jsem si to říkala při běhu, plánovala jsem, že teda stříhat si vlasy nebudu a kupovat něco nového na sebe taky ne, to stejně provozuju kontinuálně. Že ale budu i dál běhat, abych měla kondičku a figuru, že snad přece jen zmáknu to řízení, že díru zalepím sebezdokonalováním se. Jenže to stejně vůbec není důležitý. Stejně, pokud se nedostaví “vžžžžžžžžum”, zůstanu pro všechny jen ta skvělá kamarádka.

Ještě jsem si na to večer k žehlení pustila film Mamas&Papas. Viděla jsem ho v kině a sebral mě tenkrát jako teď. Těžko si dokážu představit octnout se pod takovým tlakem, být vystavená takové zátěži na partnerský vztah, jako se to děje tomu páru, kde si žena zoufale přeje dítě a podstupují kvůli tomu hrozné věci. Pak ta živoucnost a spontánnost, s jakou se její muž miluje se sestřičkou ze své ordinaci, to tak nějak… bolí. No, možná by mi ta Bridget Jones udělala líp. Nejlíp mi ale asi bude, když mě lidi nechají chvilku na pokoji. Doma na venkově až někdy do pondělí, Praho, čus, nechci tě. A potom… potom se můžu opatrňoučce těšit na konzultace k přijímačkám na vysokou: neznám v tuto chvíli překážky, které by stály v cestě tomu, aby se konzultace zvrhly v randíčko. Nechci se čtvrťákem chodit, což podle mě nebrání tomu, abychom spolu dělali jiný věci. Stopař mě před tím varuje, prý se to okouká, prý se člověk unaví a zjistí, že hledá něco jinýho. Věřím, že po třech letech takového života už to není to vzrůšo, co na začátku. Mě ještě ale čeká dva a půl roku…

(Baví mě zvědavost, znatelná i z křivky návštěvnosti. Děkuju, a kdybyste si někdo chtěl popovídat lajf, klidně se vyjádřete…)

Se zpožděním

Rýpavá ježibaba? Snad ani ne, Janko. Přesně to samé napadá i mě. Hypochondrický mamánek, skleníková kytička. Vedle mě, která hledá chlapa, co postaví stan, přespí venku, rozdělá oheň, zná cestu, a když si na mě někdo dovoluje, půjde si to s ním vyřídit. Nemůžu být ale k historikovi nespravedlivá – teda můžu, ale připadala bych si jako netrpělivá hysterka. Dám tomu čas. Když už se potkáme, bývá to moc hezké, rozumíme si.

He he, dnes ráno jsem se ale dozvěděla, že teplotka a že odjezd do Prahy o den odloží. Jako by se mi architekti lidských osudů smáli do ksichtu. Naštěstí jsem se tentokrát předem až tolik moc netěšila, a víte co, aspoň si nemusím holit nohy.
(Co už jiného, než humor. A tiché doufání v zítřek.)

Přijeli turisté z Brna!
Letmé dojmy:
1) Eva má krásné šedomodré oči. Několikrát mi na nich v té pobledlé tváři uvízl okouzlený zrak. Moc se takováhle čirá barva nevidí.
2) Ještě jednou by o sobě řekla něco jako “vorvaň” a přiletěl by jí pohlavek. Uznávám, může si postěžovat na stehna a na zadek. Ale ne víc, než každá jiná ženská na nějakou svou část těla, třeba já na krátký nohy. Sluší jí to.
3) Psala jsem, že mívám pocit sesterství. Překvapivé spřízněnosti, na to, že se známe po písmenech a viděly jsme se podruhé v životě. Dnes ale tenhle můj dojem zaskřípal – přijel taky její muž, milý, sympatický, inteligentní, příjemný na pohled, ale rozhodně výrazně jiný, než bych si přála pro sebe. (Což pro Evu může být výhoda!) Sice máme oba rádi zimu, ale když zjistil, že do iglú se musí dojít na běžkách, jeho nadšení výrazně opadlo… nejspíš si opravdu představoval iglú z těch reportáží v novinách, kterým jsme se ve vlaku smáli: reportéři z víkendových příloh novin si na redakční náklady pořídí péřové spacáky a polárnické bundy, vyhrabou ve sněhu záhrab (nebo aspoň odhodí pár lopat sněhu pro fotoaparát), tam si pak lehnou, nicméně volvo s nezávislým topením / spuštěným motorem čeká o třicet metrů vedle. Tak to ne, prosím pěkně.
Přitom jsme se tuhle shodly na hattricku “tmavší, chlupatější, vlasatější”. Co můžu hodnotit, Bohoušek není ani jedno z toho.

Velikou většinu času, který jsme spolu strávili/y, se povídalo o vztazích. Řeší to každej, každej něco jinýho, všichni to podobné, jen v různých fázích života různé trable. Najednou jsem byla zatažena nejprve do čajovny a v čajovně do příběhu dívčiny, Bohouškovy a Eviny kamarádky, kterou jsem znala asi osm minut. Uvědomila jsem si už před pár týdny, že inklinuju k radikálním radám. Dost často radím lidem konce a nové začátky. Řezy, zlomy, trhnutí. Většinou moje rady nepadnou na úrodnou půdu, rozchod dá mnohem víc práce, než to nezainteresovanému připadá. Kolikrát později zjišťuju, jak se to všechno urovnalo jinak, a budu si muset dát na tyhle frajerské návody pozor. Každopádně si z toho utvářím obecnější závěr, že je to skoro jedno, co druhým lidem radíte, oni si to stejně udělají po svém, stejně si každý musí tu hubu nabít sám, aby příště věděl, kde opatrně našlapovat (a aby věděl, co má jiným radit).

Jedno si ale radit klidně dovolím a trvám na tom. Ověřeno: kdo něco chce, něco se mu nelíbí, něco by si přál, musí to prostě říct. A ideálně ke splnění svého přání vyvinout i nějakou aktivitu. Taky bych chtěla být obletovanou kráskou, pro kterou muž udělá, co jí na očích vidí, a žije jenom pro ni a chtěl by si ji vzít (nadsázka je to, jistěže). Někdy ale nezbyde než na chvíli převzít aktivitu do vlastních rukou. Může to být jen první pobídnutí, první náznak, první signál toho, co ve vztahu očekávám a jak si ho představuju. Třeba to dál už půjde i z té druhé strany.
(Je ta Aranel chytrá jak rádyjo, co, jednou v kantáre stavu vyjede po chlapovi, ono to náhodou klapne a teď na základě toho bude pět let udílet rozumy.)

Jak se před námi odvíjel příběh té slečny, došli jsme nakonec celkem ke konsensu. Snad se ke mně dostane pokračování, podle mě je správná cesta dost evidentní a i ona sama si ji dokáže definovat, tak jestlipak se tamtudy opravdu vydá.

Co s tím zpožděním? Ale ne, Eva dorazila včas. Zpoždění vidím u sebe. Nemám chytrý placatý telefon, nechodím pravidelně do práce, nejezdím na dovolenou a spíš se mi ta představa oškliví. Chovám se pořád trochu dětsky, bez zodpovědnosti. A napadalo mě, jestli už nepřetahuju. Jestli bych se neměla začít chovat dospěle, myslet dospěle, srovnat si hodnoty po dospělácku.
Těžko se ale přinutím, aby mě začaly bavit jiné věci, než co mě baví doteď. Abych místo stanu / širáku nalezla v sobě zálibu pro hotel s klimatizací. Buďto to s věkem přijde, nebo vezměme za hotovou věc, že moje “dospělost” vypadá jinak. Zodpovědnost snad vychází odněkud zevnitř a dá se praktikovat i v tom stanu. I v iglú.

Jo, a jsem opožděná v módních trendech. Koupila jsem si jarní boty. Ještě před půl rokem bych ohrnovala nos, proč někdo vymejšlí tak podivné hybridy. A už je mám taky, oxfordky na podpatku čtyřcentimetrovém, a přijdou mi hezoučké a roztomilé (jistě i proto, že i se seběhnutím po pečlivě nacvičené trase v Palladiu a dlouhým hledáním správné krabice s levou botou mi nákup zabral 16 minut). Zkusila jsem i sedmicentimetrový, protentokrát zvolila slušivé pohodlí… vítej, jaro!

Ve fungl nové roli

Krátce a stručně, kamarádka, kterou příští týden čeká obhajoba disertace, mě požádala, abych s ní šla vybrat nějaký vhodný úbor pro takovou příležitost.

Aranel – módní poradce! Musela jsem se tomu smát, nešlo jinak

Zhostila jsem se ovšem úkolu s nadšením a zodpovědně. Vyrazily jsme opět k Marksi a Spencerovi, se Zarou v záloze. Vybraly pěkné černé sako, celkem klasické, a lehoučkou bílou halenku, která kamarádku zaujala na první pohled. Donesla jsem jí ještě jiné velikosti a mnoho dalších barevných halenek, byla ale rozhodnutá pro klasiku.
Jakožto sebevědomé zákaznice jsme nechaly paní u pokladny telefonovat tam a zpátky, aby ve dvou jiných obchodech (naštěstí na jedné lince metra) dohledala odpovídající velikosti a kamarádka vyrazila do další etapy nákupů. Já si nic nekoupila! Jsem frajerka, protože nad zimními pouzdrovkami, jasně barevnými jarními kabátky a kvalitně střiženými barevnými halenečkami a topy srdce zaplesalo.

Už taky vím ze skype, že doma dostala za oblečení pochvalu. Kdybyste třeba někdo potřeboval, ozvěte se, ráda s vámi nějaký ten kšeft prolezu.

Odpoledne na rande, tentokrát to s kafem, resp. svařeným džusem. Bóže, tomu historikovi to se strništěm TAK sluší, i když mrmlá, jak vypadá starší. Možná vypadá. Nazvala bych to ale spíš… mužným. A děsně mě to přitahuje.

Domů jsem přišla k hotové večeři, Terry vařila rajskou polívku s rýží, příjemné to bylo, co myslíte. Už dva dny mám otevřený v prohlížeči recept na polívku cizrnovou, teď dám asi tu tvrdohlavou luštěninu vařit (pche, konzervy!) a zítra vyrobím polívku alternativní. Však co jiného v těchhle teplotách, přece se nebudu přemlouvat do salátu.

Ještě knižní tip. Koupila jsem dnes tuhle knížku – nikoli pro sebe, pro tatínka:

Sama tomu nemůžu uvěřit, ale už mám skoro půlku přečtenou. Jistě i díky recenzi v Respektu. V některých místech na moje poměry příliš odborná, ale jinak neuvěřitelně čtivá knížka, která si člověka naráz podmaní, jak ty neštovice. Není tlustá, stojí pár peněz – přinejmenším si to půjčte. Nemusí se číst furt jen beletrie…

Uctivá poklona, pane Chomsky!

Zaskórovala jsem, suverénně načrtla stromový i závislostní diagram, promluvila o Chomském i Bresnan, deskriptivismu i projekčním principu a zkouškou z nových směrů prošla na výbornou. Jak jsem teď ráda, že jsem sobotu strávila v pelechu! Příště to udělám zas.

Ještě mi zbývá příští týden pragmatika a dvě takové trochu hořící seminární práce. A je to.

Taky jsme se včera prošly s Vančurou po parku. Asi třikrát mi zopakovala, že s tím kočárkem vypadám, jako by narostl mně. Nechť mě neprovokuje, protože se ho čím dál tím míň ráda vzdávám, kluk je roztomilý a hodinky tikají (o tom měl být nějaký ten další příspěvek, tak třeba ještě dnes). Vyprávěly jsme si o Ježkovi, a když jsem ho za dvě hodiny potkala na Skype, vyčetl mi, ať jí to nevyprávím, a vůbec se to tak celé pořád mele a konce to nebere.
Moc se těším k Ježkovi na návštěvu – odjel dokončit semestr na zahraniční pobyt a pozval mě. Pozval mě i s historikem. Poslední týden zkouškového budu výletit! Jestli pojede historik se mnou, není ještě jisté, zatím si jenom tak maluju romantický výlet na jih. Přinejmenším se mi to hrozně hodí vzhledem k tristnímu stavu mé společenské obuvi. Kde jinde kupovat boty, než právě tam!

Ještě kdyby mi tak někdo chtěl vypnout VotočVohoz. Už mám zas novou sukni. A z Brna objednaný balík věcí. Parádnice jedna parádivá!

Jeden korzet vládne všem, jeden všechny stáhne

Včera jsem navštívila půjčovnu šatů. Vím, že ti, kteří se touží chlubit svými běloskvoucími ramínky, džíny jsou pro ně jako druhá kůže a na plese si chtějí užít princeznovský večer, budou proti, ale mě prostě ten půldruhý rok čtení Módního pekla vyloženě pozitivně obohatil. Uměla jsem si stát na svém a opakovat, že mi do toho korzetu je vidět shora i zboku a že je to tím, jak je ušitý. Na jinou, vyvinutější postavu. Může se paní se šňůrkami snažit, jak chce, ale nahoře to nedoženeme. Pěkně to nevypadá. Jedněch šatů jsem kvůli tomu opravdu litovala, protože střih seděl jinak krásně a navíc měly báječně fialovolesklou barvu, ovšem ještě vzhledem ke své výšce bych se asi inspekci dekoltu, o kterou naprosto nestojím, nevyhnula.

Ptala jsem se i po šatech za krk nebo zkrátka jinak střižených, ale ne, holčiny maturantky dychtí po korzetech, půjčovna dychtí po korzetech, protože do toho zašněruje kdejakou postavu. A pak z toho vznikají ty fotky trubiček s krémem nebo naopak “kasiček” tentokrát ne za páskem bokovek, ale ve výstřihu korzetu.

Jedny jsme ale nakonec trefily. Korzet víceméně ujde a šaty mají zajímavý vzor, a nepotřebují obruč, se kterou na fakultním plese vždycky vyvstává problém (v zalidněných sálech doslova není kam ji dát). Pak jsme se ještě nasmály se sestrou nad nabídkami prodejkyň přes Aukro. Blbě vyfocené ošklivé šaty, nekupte to.

Kromě toho jsem usoudila, že nastal čas na pár krátkých review nedávno přečteného. Třeba někoho inspiruju.

Petra Hůlová – Stanice Tajga
Někteří moji kamarádi označují tyhle cestovatelské romány za knihy o zvířátkách. Podobně Martina Ryšavého. Proč prý číst méně zajímavé příběhy jen pro to, že se odehrávají kdesi daleko za Uralem a v jiných exotických končinách. No, nevím, mě to ale hodně baví, nechám si vítr z tajgy pronikat do kostí a s očima rozšířenýma čtu o lidech geograficky vzdálených hodně, ale sociokulturně ještě o dost víc. Hůlová docela zajímavě pracuje s prolínáním minulosti a budoucnosti, klade to nároky na pozornost, ale nakonec se ta jména snad dají nějak porovnat i bez náčrtku. (Podobně, a podobně náročně, to znám od Markéty Pilátové.) Přemýšlím, jestli začít Umělohmotný třípokoj – četl někdo?

Claire Keegan – Třetí světlo
Kratičké, vlastně povídka vydaná jako kniha. Ale dost zajímavá, vyprávěná dětskýma očima, které mnohdy nevědomky vyřknou kritičtější soud, než by to dokázali dospělí. O tom, jak zamlčujeme-li něco, neznamená to, že problém zmizel ze světa, a o zodpovědnosti, a o lásce, která může být důležitější než krev.

Tereza Boučková – Indiánský běh
Chtěla jsem tu o těch adoptovaných dětech a tohle asi není ona. Resp. nějaké zkušenosti s adopcí tam také jsou, ale většinu pozornosti člověku ukradne přemýšlení o tom, kterápak známá osobnost se asi skrývá pod přezdívkami (asi jako u Aranel na blogu, hehe). Zkusím ještě zapátrat po tom Roku kohouta, asi by se to mělo jmenovat tak.

Iva Procházková – Nazí
Nechápu, proč mi to tak dlouho trvalo – fantastická dětská knížka, napínavá, přitom o citech a prožívání, prvních rozporech se systémem, prvním učení se obratnosti ve vztazích. Asi si ji přečtu i podruhé a budu u toho litovat, že se mi to nedostalo pod ruku v patnácti. Zážitek by byl ještě o kus silnější.

Jostein Gaarder – Jako v zrcadle, jen v hádance
To je totiž taky jedna z mých oblíbených dětských knížek, navíc s vánoční tematikou a navíc ji sama vlastním, takže jsem si na ni o Vánocích zase vyhradila čas. Chudák malá Cecilka tráví Vánoce v posteli s vážnou nemocí, ale u jejího okna se začne objevovat anděl. Probírají spolu otázky smyslu lidského pobytu na planetě, výhody, které má jeho omezené trvání, výhody, které přináší fakt, že tu nezažíváme jen hezké a příjemné věci. Cecílie se chytře vyptává a anděl nenechává její otázky bez odpovědi, ačkoliv na některé nutí odpovídat Cecílii samotnou. K tomu ty snové ilustrace… no, užila jsem si to prostě.

Teď čeká Zločin a trest. Murakamiho běhání. A Fitzgeraldovy povídky #2.

Když už je tedy poslední:

(jak předpovídají Mayové – a ani nebude celý)

Bilancovat moc nemůžu, protože si to nepamatuju a blog vzniknul až někdy v půlce roku. Ale předsevzetí, předsevzetí můžu. Zkusím si vzpomenout aspoň na něco, a protože celý rok trval hrozně dlouho a jednotlivé měsíce by zase znamenaly rozpomínat se na detaily, vezmu to podle rubrik, ať taky k něčemu slouží. (Rubriku Hostinec vynechám, vím, co jsem tím myslela, ale bývám pečená vařená ve studentském klubu a moc nikde jinde, takže skomírá.)

Hučení
Udělala jsem státnice a neudělala jsem státnice. Vzali mě do NMgr., nenastoupila jsem tam a stejně to studuju. Čím dál tím víc se mi vyjasňuje, který je ten můj směr, a zároveň se vynořují další a další zajímavé odbočky. Studijní pobyt v zahraničí zůstává v mlze, ale viditelný.
Předsevzetí?
Víc se věnovat už rozdělaným cizím jazykům – němčině a irštině.
Znovu začít číst anglické knihy v originále.
Dokončit druhý koulonanohový obor, konečně se prokousat k prvnímu nevýznamnému titulu a nastoupit podle všech regulí do NMgr.
Naučit se s LaTexem.

Müsli
Nalézt prostor ke každodennímu přemýšlení, donutit se formulovat myšlenky a pojmenovávat světy kolem sebe byla jedna z důležitých motivací pro založení bložínku. Napsala jsem několik článků, které si po sobě ráda přečtu, další své myšlenky ventiluju v dopisech, e-mailech a rozhovorech. Zesláblo ale mé spojení s hlavní filosofickou základnou, občanským sdružením Š.A. Ano, nalézám se jinde, ale kdoví, kdy se nedostatek filosofického podhoubí může projevit.
Předsevzetí?
Zahustit periodicitu müsli článků.
Nakopnout se do práce pro Š.A.
Nezanedbávat své penfriends.
Klidně si víc přemýšlet jen tak sama pro sebe a taky číst cizí přemýšlení.

Mužstvo
Nenašel i našel si mě muž, kterého bych si mohla vážit a mít ho ráda. Nepodlehla jsem i podlehla svým tělesným touhám, ale nestyděla jsem se. Často jsem si připomínala, že není moje chyba, že jsem sama, že je to prostě vlastnost – může se vyvrbit v dobrou i špatnou. Stejně tak často, že hledání životního partnera nestojí v mém životě jako nejakutnější potřeba, jako něco, bez čeho už konce roku nedožiju. Vlivem událostí se výrazně proměnil můj postoj ke krátkodobým vztahům a k tělesné lásce. A nakonec i k sobě samé – nepovažuju to za právě ideální nastavení. Ale pozornost opačného pohlaví, zájem a tvoření zmagnetizovaného ovzduší posílily mé sebevědomí a napravují i vztah k vlastnímu tělu.
Předsevzetí?
Přistoupit zodpovědně ke vztahu, který se rodí.
Být upřímná.
Naslouchat ostatním s jejich problémy, být nablízku a rady si nechat na vyžádání. Příběhy si schovávat a ve vhodnou chvíli se o ně dělit, může-li to něčemu pomoci.

Plotna
Pokračuju v bedýnkování, i mimo bedýnky myslím na lokální a sezónní produkty. Vařím občas i pro spolubydlící a baví mě to. Pořád mě ale svazují některé iracionální obavy z určitých jídel a jejich vlivu na mé křivky. Lenost mě přemáhá častěji, než by se mi líbilo.
Předsevzetí?
Pokračovat v těch prvních dvou věcech.
Vařit klidně víc do zásoby a pak taky ze zásob občas čerpat.
Naučit se s kynutým těstem, zkusit quinou a rýžové nudle, víc pracovat s luštěninami a kořením.
Občas se zamyslet, jestli moc nepiju, a střihnout si eventuálně nulaprocentní desetideňovku.
Zkoušet 5 Ways to Enjoy a Beautiful Morning – nějak to zašlo na úbytě.

To je kumšt!
Podle ohlasů jsem se zlepšila v tónu knižních recenzí. Hledám jejich meze, snažím se neplést si recenzi s blogočlánkem a vyvarovat se rádobyvtipného sarkasmu a chytají mě vlny, kdy napíšu dvě za týden, a jiné, kdy recenze vzniká měsíc. Trochu méně jsem navštěvovala divadlo, ale Komedii nezanedbala. Skoro nevycházím bez sluchátek, ale nové interprety objevuju spíš zřídka a vracím se ke vzpomínkovým písničkám a poprocku.
Předsevzetí?
Psaní recenzí neodkládat.
Chodit do divadla a o zhlédnutém přemýšlet / psát.
Číst v originále (to už tu bylo)

Věšák
Může za to částečně moje sestra, částečně Ada, částečně některé inspirativní blogy a částečně asi dospívání, že mě začalo hodně zajímat, co si obléknu a jak v tom vypadám. Chodím téměř výhradně v sukních, kalhoty znamenají: nemám svůj den . Baví mě náušnice a dospěla jsem už docela daleko v objevování toho, co je vlastně můj styl. Těžko to asi nějak stručně popsat; poznám ale docela s jistotou, jestli kus oblečení, který si prohlížím, zaujme pevné místo ve skříni nebo bude naopak s chutí a často nošen. Country styl se mi líbí, ale nenosím to; žlutá se mi líbí, ale nenosím ji. Jsem silně zaujatá proti kalhotám v kozačkách, prošívaným igelitovým bundičkám s umělými chlupy a kozačkám na úplně ploché podrážce. A holinkám ve městě.
Minimálně prodávám, zato s chutí a zájmem nakupuju na VotočVohoz.
Předsevzetí?
Nadále objevovat svůj styl, nebát se být výrazná a umět podržet míru.
Čistit si boty.
Být pozorná vůči věcem, které nenošeny zabírají ve skříni místo, a adekvátně s nimi nakládat.

Život-a-běh
Běhám. Snažím se. Zúčastnila jsem se skautského triatlonu. Tančím. Vyměnila jsem spolubydlící k oboustranné spokojenosti. Někteří lidé odešli, někteří přišli a jiní se vrátili, a jiní se snad vrátí brzy. Bloguju a čtu blogy. Poznávám svět a snažím se vyhýbat chvílím, kdy jej chci od sebe především odehnat.
Předsevzetí?
Běhat. Třeba… dvakrát týdně. Nebo tak často, jak to jde.
číst blogy, které za to stojí, a neprokrastinovat na některých jiných.
Chovat se slušně, dívat se zpříma, mluvit otevřeně, mít v duši čisto, v srdci jisto. (nebo k tomu aspoň soustavně směřovat.)
Nenechávat po sobě špinavé nádobí.
Naučit se řídit auto.
Trávit víc času venku, protože se tam cítím dobře. -> Rozvažovat, proč jsem na internetu, a nesurfovat automaticky v každou volnou chvíli.

Zkrátka…
ať už svět skončí implozí, explozí nebo prostě najednou vysublimuje, do roku 2012 vstupuju s chutí a nadějí. Třeba se při nějakém červnovém checkpointu ukáže, že se všechna ta předsevzetí rozplynula jako pára nad hrncem. Ale nevadí – důležitý je převažující trend, a ten se myslím už v několika minulých měsících obrátil docela hezkým směrem. Kéž by mi to vydrželo!

Mimochodem. WordPress na mě ráno vyplivnul hustopřísnou statistiku, kdo tu kdy byl, kolik se toho napsalo, jak se to moc komentovalo a tak podobně. Nemám moc s čím srovnávat, ale ta čísla se mi líbila. Díky! I sdílení mi je velikou motivací pravidelně pár těch řádků naťukat.

Nicotnosti bez krajek

Včera mi na večírku došlo, co by se taky nemělo Vančuře stát: to, co zažívá G. se Šnekem, svým ex. Šnek je o dost starší než G. a rozešli se někde o prázdninách. Nicméně se kolem ní stále objevuje – částečně snad proto, že v naší taneční skupině má mnoho přátel, částečně jistě proto, že touží být G. nablízku. Má peníze, má auto, dodává jí asi trochu pocit prestiže, přijde na večírek, míchá drinky, stará se o hosty, donese leccos dobrého, pozve G. s sebou na výlet na jachtu. Odměnou mu zřejmě je jakási vágní naděje, že se k němu G. vrátí, a možnost ukrást si semtam nějaké objetí, pohlazení dlouhých blond vlasů, kradmý pohled na vypracovaný zadeček.

Tak ho tam tak trpíme, částečně jej litujeme a částečně nad tím kroutíme hlavami. Vztahy by se asi měly ukončovat rázně. Protože jinak vypadá hned několik lidí jako pitomci. A několik lidí si (navzájem) blokuje úspěšnější hledání životního štěstí.

Konzumní, konzumní Aranelino alter ego vyrazilo dnes po obchodech. Balíček punčocháčů a dvoje slušné kalhotky z M&S (co by to bylo za anglistku, kdyby neměla nic od Marxe a Spensera?), pár triček z Gate (já vím, že jsou to hadry… a že se vytahají a zkroutí, však se kroutí už na ramínku… ale za osm pětek? a naznala jsem, že mi asi sluší petrolejová, tak jsem jedno tričko chtěla…) a pár nicotností z Tezenisu, jak byla doporučila Ef. S krajkami jsem si nic nevybrala, přijde mi to jaksi frivolní nebo co, alespoň tady v tom podání. Zato několik jiných věcí, dohromady asi dva decimetry látky, hladký materiál, semtam mašlička a hříšné myšlenky. Dnešní večer strávím ve společnosti mladších lidí, sestřiných přátel, a historik u toho nebude. Ale další setkání by mohlo vyjít jen pár desítek hodin po začátku nového roku. Těším se. Myslím na něj.

A zítra, jak jinak, článek o předsevzetích