Tomasz
“Co máš furt s tím převozníkem”, durdila se Vančura. “Kdyby každý vztah po rozchodu měl být převážení, znamenalo by to, že se jednou rozejdeš a pak navěky spadneš do dlouhé, nekonečné řady převoznických vztahů. Hele: buďto nebude, nebo bude – a někdo to odpracovat musí. Zrovna Bernie by se mi na to nezdál špatnej, je to takový zviřátko, zamiluje se za chvilku zase znova a rána hluboká nebude.”
Pak se mě ptala, jestli jich nemám rozdělaných nějak moc. Dovolte?! Jeden je nedobytný, druhý (hlasem Jirky Macháčka) “…vlastně už jednu holku má”, třetího jsem se chvíli spíš bála, ale přesvědčuje mě, že nemusím a že třeba budeme dobří kamarádi, čtvrtý má sedmnáctiletou blonďatou Anetku, po historikovi se slehla zem. Nevím, kde jsou ti “rozdělaní”. (Ježek?… och, to je příběh naprosto speciálních parametrů, kde si člověk nemůže být nikdy, nikdy jistý, co je vážné a co ne.)
“No, vím o nějakých pravidlech, která podle mě ohraničují hranice slušnosti. Jednak bych se asi celkově měla vejít do pěti, jednak by pauza vždycky měla být aspoň čtvrt roku.”
A pak ještě znám to pravidlo o třetím rande. Krátkým zamyšlením zjišťuji, že druhé a třetí mi teda nejde a první… záleželo by na metodě počítání. (Popravdě tedy doufám, že ho nakonec také poruším.)
V pátek KOPR (možná i v souvislosti s hodnocením mé poslední seminárky bakalářského studia – přečetl jsem Vaši práci. Je dobře napsaná, kultivovaně a se znalostí nejen textů, ale i „feministických“ myšlenek VW (ty uvozovky jsou asi projevem mého umírněného androgynního založení) -, vlhké vedro, málo běhu, strčit Terry z jednoho autobusu do druhého, aby mohla třetím odjet domů, a rozjet se do města, v lehoučkých plátěných šatech, s červenými korálemi na krku. Několik knih jsem vrátila, jiné si půjčila – to si pamatujte, bude to ještě důležité. Pak už chvíli ležet ve smyčce na Výstavišti na trávě, následně sedět na poutači na planetárium (který je teď přetřený na šedo, což lehce ztěžuje orientaci) a čekat na Ondráše.
Procházka Stromovkou a naslouchání vyprávění o nejrůznějších skupinách lidí, kteří si hrají na vojska z roztodivných zemí a názorů. Moc ráda poslouchám lidi, kteří jsou zažraní do své práce nebo záliby a umějí o tom poutavě vyprávět, a Ondráš k nim patří. Skoro celou citronádu jsem vypila dětinským způsobem “ucpat brčko nahoře prstem, podtlakem vynést tekutinu, nakapat si ji do pusy”, pak chroupala led a snažila se zorientovat mezi Kelty, Germány, Římany a dokonce indiány. Mám výhodu, že mě baví nové knížky. Pořád jich totiž přibývá! Narozdíl od těch historických a historizujících, kde reálně hrozí, že zásoby kvalitních dojdou.
Příště se ho musím vyptat na ten hmyz.
Letná s knihou, o půldruhé hodiny dříve, než měl dorazit Bernie. Sedím na trávníku a čtu si. Najednou slyším “What are you reading?”
A tak jsem se seznámila s Tomaszem, polským Němcem pracujícím v Praze.
Vysvětlila jsem mu, že čtu Zmeškala (Životopis černobílého jehněte, ovel’a lepšie než Milostný dopis klínovým písmem, mohla bych i doporučit) a proč se ptá. Nu, zaujala ho dívka čtoucí v oválu slunečního svitu, sama na trávníku, opodál od všech ostatních. Jestli prý si může přisednout.
Nejdřív jsem mu zkusila říct, že ano, když mě nechá číst. Na to ale ani já nejsem dostatečný asociál, takže jsem knížku záhy zavřela a půldruhé hodiny jsme si povídali, nejdřív anglicky, pak česky, jak je na tom česká literatura, co mě baví číst, proč se nám britská líbí víc než americká, jaké je to pracovat v multikulti firmě s Maďary, Slovenkami, Italy, Řeky a Němci, které je nejhezčí německé město, proč se Hamburčané cítí vyvýšeni nad ostatní Němce, jak vážný je problém s tureckou menšinou.
“Jak se jmenuje ten autor? Můžu si to napsat?”
Zapsal si do mobilu Zmeškala a ptá se:
“Chodíš ráda do kina? Doporuč mi nějaké kino, co není multi… jako Schlovanský dům.”
Doporučila jsem Aero, aktivně mu napsala do mobilu název kina a zastávku, dopsal si k tomu moje jméno (“Aranel je hodně častý jméno v Polsku, vědělas to?”) a obratem mě pověřil, ať vyberu dobrý český film, že se aspoň něco naučí a že půjdeme spolu.
V mobilu uloženo “Tomasz z Letné” (jména nás napadlo si sdělit až asi po půl hodině) a těším se. Docela milej chlápek, odhadem lehounce přes třicet. Z takových náhodných setkání můžou být zajímavá přátelství…
(Takže až se vám bude zdát, že blogopauza u Aranel trvá neobvykle dlouho, asi jsem skončila zavražděná někde ve sklepě. V Praze – nebo v Hamburku.)
Pak už dorazil Bernie, koupil mi pivo, sobě taky, bral mě za ruku a kolem ramen, až trochu obsesivně, zdálo se mi; nebo prostě nemůže odolat. Chodili jsme od kyvadla zpátky a pak ještě jednou, a pak seděli na betonovém zábradlí, já kejvala nohama a nechala se rozechvívat lehounkými dotyky prstů a rtů na holých ramenou a lopatkách.
Ale musela jsem mu říct, že to prostě s tou chemií není tak horké jako u něj, kde to naprosto vaří a bublá a rozvrací všechny předem pečlivě připravené racionální úvahy a kroky. Že ho mám ráda, ale vlastně by mě vůbec nepotěšil, kdyby se s ní rozešel, protože bych s ním teď nechtěla chodit. Docela si rozumíme, docela pěkně, i když to není stoprocentní (hrozně mě třeba rozčiluje, jaké věci označuje slovesem “kamarádit se”… wtf. Celkem solidně to dokáže zmást diskusi). Celou dobu jsme ale museli působit jako čerstvě zamilovaný pár. Navíc, jak jsem ze sebe vysoukala, proč si nenechám tak úplně všechno líbit, uvolnila jsem se a pár polibků i sama iniciovala.
Dneska mi přišla dlouhá a složitá zpráva. jsem poblázněný až po uši,když jsem s tebou,neuvěřitelně mě fyzicky přitahuješ (ale to je jen chemie), jinak si asi nerozumíme… jsi ráda,že je tu teď někdo,kdo projevuje zájem a s kým je ti dobře,ale to myslím na vztah nestačí. … Já ale, když uvažuju rozumem, nechci nikomu ubližovat, hlavně ne křehuli a sobě,takhle dál nemůžu. Je to jinak, když jsem s tebou, však víš…
Odpověděla jsem tak stručně, že chemii ovšem přece jen neradno podceňovat, že chápu, že je přece jen zadaný a že budu poklidně plout se situací. A začala rozmýšlet, kdy se třeba zase projdeme po Letné.
Než jsem to stihla sepsat na blog, píp, přemýšlel jsem o tom a bude rozhodně lepší, když se teď nebudeme vídat. přeju vše dobré. Dopadla na něj vina? Nebo zaškrabala uražená ješitnost faktem, že se mi nelíbí tolik jako jiní? Těžko říct. Každopádně, přestože jsem to takhle úplně nechtěla, musím ocenit to slovo chlapa. Jakkoli jej třeba může zvrátit každé další náhodné setkání, pro tuto chvíli padlo, mám slečnu a chci s ní zůstat. Na chvíli to rozptýlilo mé obavy z totální a celospolečenské krize mužnosti, která se nejvíce vyznačuje často opakovaným kombem “nevím a nechci ti / nikomu ublížit”.
Nebo žádná taková krize neexistuje a jsem to já, taková požíračka mužů, od které každý uteče, kdyby se sebetrapnější a sebenouzovější záminkou? O tom zase příště. Beztak je to dneska na rekord.
, dnes jen pět a trochu mě pobolívá lýtko. Zítřejší veletržní pauza prospěje (kdo mě chce vidět, už bez sádry, přijďte na Svět knihy). Snad se to v té noze umoudří a o víkendu se můžeme dostat… až na deset. Třeba.
Protože ona už tou dobou okolnosti znala, vytvořil tím dojem, že má ve skutečnosti rozdělané holky tři! To už se člověk může jenom smát.
