Eunuška

Eunuška je kniha feministické autorky Germaine Greer, do které se v knihovně soustavně začítám, místo abych skenovala očima a vyhledávala potřebné informace do seminárky. Až bude víc času (ha ha), docela bych si tu knihu přečetla, plná dost kontroverzních názorů a postojů, taky konceptů a představ.
Jenže mě u toho napadá taky, jak bychom o tom mohli živě diskutovat s historikem, který by my ty feministické představy zuřivě vyvracel. Ach jo.

Vůbec, sedět v Klementinu je činnost plná flashbacků a reminiscencí na dusné dny loňského července (dusné doslova i metaforicky), každý den obsadit místo 148 nebo v horším případě 140, nedej bože hnusné místo 156, a přehrabovat se v Oliverech Twistech, někdy úspěšněji a někdy méně úspěšně, pak se pokusit zachránit situaci obědem na sluníčku a kafem, a někdy koláčkem, a pak stejně na dvacet minut vytuhnout s rukama složenýma na notebooku. Chemická pachuť margarínu z jinak docela pěkně vypadající bulky se sýrem, kterou jsem okusila jednou a již nikdy více. Opakující se tváře podobných zoufalců, obvykle mediků či právníků…

Potom chvíle s Týnou v trávě. Hledání referenta pro výraz „to vono“. Obě to známe od mužů, se kterým jedna není definitivně a druhá přechodně. Nedaří se jim s námi nalézt „to ono“. Týna netuší, já nějakou představu mám, ale… nevím, proč to tam někdy je a někdy ne. Jestli je důležitější tohle, nebo všechno ostatní. Hlavně ani jedna nedovede říct, proč teď nastalo takové hrozně řešící období.

Večer s Vančurou do divadla. Mikve od izraelské autorky Hadar Galron, ortodoxní židovky. Viděla jsem to už třikrát, ale zážitek si odnesla zase (a moc mě potěšilo, že Vančuru to vzalo, jako mě napoprvé taky). Zase v tom příběhu sedmi žen kolem rituální židovské lázně člověk spatří jiné roviny. Kromě toho se možná stane důležitá věc. Přebereme inspiraci ze hry, kde se tak dlouho mlčí o domácím násilí na jedné z žen, až z toho dotyčná málem umře. Ve svém okolí víme o něčem podobném – nejde o násilí, ale o problémy s alkoholem. Totiž vědí to všichni, chybí ale představa, jak to řešit, dokud se to samo nevyřeší kolapsem, sanitkou, nedobrovolným spadnutím do odborné péče. Dnes podniknu první krok: zavolám Kopretině a na něco se jí vyptám. Pasivita se včera ukázala jako potenciálně zhoubný přístup.

Pak ještě na chvíli na jezuitův narozeninový večírek. Olízla jsem víno a udělalo se mi smutno, a začínám o tom lidem vyprávět, což jsem původně vůbec nechtěla… jenže to jsem prostě celá já, neumím se přetvařovat a oni si o mně tak jako tak povídají.
Buch do postele. Dnes sluní svítičko a o Velikonocích má být deset stupňů a déšť. Je tohle možný?

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

1 komentář

  1. Janka87

     /  4.4.2012

    Aranel, na světě je tolik mužů….a tak málo času…..měla by ses odpoutat od minulosti a začít se rozhlížet kolem. Na jednom hysterickém historikovi, který pořádně neví, co chce, přece svět nestojí.

    Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 159 789 kliků