4 minuty, 2 hodiny, 3,5 dne

„Sračka je to. Sračka. Nesnáším to a ještě jsem na to tak tupá“, skřípala jsem dnes zuby k Vančuřiným uším. Seděly jsme vedle sebe v Klementinu a každá se učila to svoje. Odpoledne se studovna zaplnila do posledního místečka, to se pozná zkouškové na krku. Baví mě ty lidi chvílemi pozorovat. Myslím, že asi tak každý druhý se cítí pěkně zpruzeně a radši by se vynacházel někde úplně jinde. Takhle aspoň sjíždí facebook, hraje si s mobilem, mne si kořen nosu, kouká do blba, rozhlíží se po studovně, střídá barevné tužky, rozmotává sluchátka. Kromě první a předposlední dělám taky všechny ty věci, proto můžu zodpovědně reportovat.
Jen medici systematicky překreslují pletiva a studují ohmatané anatomické atlasy.

Pak jsme šly na oběd. Moc mi to nesedlo, brambory a květák pomatlané kari, dost ostré a nebylo toho nějak dost. V duchu celkové zpruzenosti jsem nakonec přestala se svými otrávenými výlevy a poslouchala Vančuru, jak je krásné bydlet čtyři minuty od náměstí, půjčovat i kupovat si kuchařky, vyrábět domácí tofu, vůbec takové to domácí štěstí. Nějak mě to nebavilo. Respektive, asi jí to závidím a kdybych to měla sama, nebránila bych se a bavilo by mě to určitě dost. Takhle mi to přišlo jako život pěknej, ale pro dobu za deset let – zvlášť v jejím případě, je o kus mladší než já. Představy o budoucnosti už si ale prý nevytváří; zkusila jsem zas jednou načrtnout svoji a samotnou mě překvapilo, jak jednoduše zní. Velká kuchyň, tři děti, pracovní stůl s hodnotnými romány a zajímavými povídkami k přeložení, všude blízko. Nejvýš jednou týdně do Prahy, v podpatkách a pěkných šatech, ve snové verzi snu třeba odučit nějaký seminář překladu. Manžel, který mě umí zvednout do náručí, je s ním zábava, máme se rádi a vážíme si sebe navzájem.

„Kompoty?“ ptá se Vančura. „Nebo ty dělá babička?“
Hmm… občas jo, ale většinou u toho dost nadává a děje se to jen tehdy, když se doma náhle objeví bedna jinak nespotřebovatelného ovoce. Moje maminka je spíš přes okurky, eventuálně marmeládu. Ale tyhle detaily už klidně nechám osudu.

Před třetí jsem se zvedla a jela domů. Lehla jsem si a na dvě hodiny vytuhla, opravdu do tuha, na nepovlečené posteli a vůbec. Docela to ale pomohlo, můžu si to protáhnout teď. Výpisky z výpisků, některé zas ještě nově přepisuju, systematizuju. Kochám se svým vlastním písmem (Vančura píše takové ty nesmyslné krpaté blechy, co se nedají přečíst ani z třiceti centimetrů), objevuju různé druhy kancelářského papíru. Zkouškové v esenciální podobě. Na test dojde ve středu odpoledne, jiní by se za osm dní určitě naučili i na státnice, já jsem ale jenom Aranel.

Když si tak vzpomenu na to, co jsem se naučila na vysoké škole, vybaví se mi slova
paradigma
diskurs
propedeutika

a Saussurův sémantický trojúhelník. Pozoruhodná výbava do života.

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

1 komentář

  1. tynusss

     /  20.5.2012

    “Sračka je to. Sračka. “ – To jsi opravdu řekla? Proč na mě stále působíš jako to nejslušnější stvoření na světě?

    Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 159 789 kliků