…meze chápavosti

Oslava jedněch skorotřicetin, v trávě, s milými lidmi, známými víc nebo míň. Půjčili mi na klín mimino, moc jsem se s ním bavila, ale mám-li hlídat, nesmí u toho rodiče postávat. Potřebuju dostat kočárek, tam má mikinu, tadyhle rohlík, přebalenej je, zůstávám na telefonu, vraťte se za dvě hodiny. Pak zvládnu i fňukání a záseky. Před maminkou ne.

Víno, víno, ještě více vína. Nejdřív je zábavný a rozesmátý, pak aspoň roztomilý s polibky na veřejnosti, které vlastně oba nesnášíme, pak začne s důvěrnými rozhovory a pak už jenom ta fáze, kdy pohyby ztrácí koordinaci, lidem okolo cukají koutky nebo obočí a Aranel, která z přetvařování se vždycky měla pětku, nemůže zakrýt, jak ji to irituje.

Stačilo, aby se barman nezbytně vzdálil, a Spectabilis a W. počali vzpomínat, odkdy vlastně pije, jestli od gymplu, nebo až v Praze. Seděla jsem u nich, poslouchala – až dnes odpoledne mě napadlo, že možná schválně chtěli, abych je slyšela. Výborně. Nejen že mi vadí, že dělá kreténa ze sebe, ještě jsem se cítila hloupě sama, že v jejich očích musím působit jako blbá naivka, která se nechá sbalit člověkem s takovou pověstí a minulostí.

Před jedenáctou, už byla docela zima, jsme se naštěstí docela snadno shodli na odchodu domů.
„Vůbec se o mě nezkoušej opírat, mám osmačtyřicet kilo a neudržím tě.“
Jak mě mrzelo, že neseberu odvahu a prostě mu nezdrhnu. Bohužel teda k němu, protože jsem si nekoupila roztok na čočky, malou lahvičku uložila jen u něj (taková banalita) a spát se v nich nedá.

Nechovej se jako hysterka, běželo mi hlavou. Zároveň: Taky mám přece nárok na to, aby se mi něco nelíbilo. Vyčistit zuby, nevšímat si ho, zapadnout do postele. V tričku, prosím pěkně.

Usnula jsem, s tím přece jen nemám problémy. Jen spolubydlící mě probudil, výjimečně šel do postele přes koupelnu.

Ráno.
…vděčnost za každou drobnost, co se vynořila jako připomínka minulé noci – plastová kastlička se špatným víčkem, láhev vína přinesená domů, výpadek ohledně čísla tramvaje, spánek v brýlích. Pocit trapnosti zjevně stoupal. Docela se mi myslím povedlo převyprávět, sarkasmus udržet na rozumné úrovni, a přitom vyjádřit, jak mě to vytočilo. Nechci nikomu zakazovat, aby se ničil alkoholem. Opustila bych ho ale. Ostatně jestli chce dělat takovéhle věci, nechť mě nebere s sebou; asi to nedávám, situace tohoto typu. Zase prostě: pít se občas může. Ovšem nechovat-se-jako-čurák je mantra všeobecná.

Ona mi to před pár hodinami říkala, ano. Možná mi to budou říkat i další lidi. Možná si zas budu vyčítat. Dědičná zátěž, stovky případů přede mnou, každý si musí na kamna sáhnout sám. Jen teda – ten omluvný tón a sklopené uši mi vlastně přišly docela důvěryhodné. Poslal jsem Spectabilis zprávu, že jsem doma dostal přes hubu; odpovídal, že právem. Doma…? Vím, říká se to tak, ale oči mi o to zachytily. Rozumíme si, sblížili jsme se rychle, za těch pár dní. Baví nás to spolu. Zamilovala jsem se. Třeba se opravdu chce usadit, třeba to o té báječné holce nejsou jen fráze, třeba. Z jednoho se nedá usuzovat, zase si věřím, že s pomocí blízkých poznám, kdy pohár přetéká. (Haha, tyhle trefné metafory.)

Uzavřela jsem index, podala přihlášku ke státnicím, v knihovně zavřeno, jela jsem za knížkami domů. Celkem i dobrý, ale chytila mě teď odpoledne najednou nepochopitelná panika. Nervozita, neschopnost sedět na místě, podivné pocity, podivné myšlenky. Začala jsem vyhazovat ze skříně věci, které nenosím, pak se vydala na nákup, přes park, ven. Trochu to pomohlo; taky mě to ale děsí. Asi z nejistoty. Z nejistoty, jestli dělám dobře, z nejistoty, zda jet na víkend zrovna tam, jestli udělám státnice, jestli to všechno stihnu. Zase pocit, že není s kým mluvit, že věci iracionální a nesmyslné musím přece sama zvládnout a ne je na někoho věšet, kdo má svých, pracovních nebo jiných starostí nad hlavu.
Nepodařilo se mi dobře vypsat, snad to ale pomůže aspoň trochu. Už ani nechci pořád psát o barmanovi, prožívám to teď ale dost, v deníku je potřeba to mít. Čtenářů ubývá, což vlastně vůbec nevadí. Teď – a možná už dlouho – hlavně pro mě.

nastěhoval ses mi do snů se závaznou lehkostí
a stíny na klíčních kostech voníš létem
[…]
a stejně nikdy nebudu vědět, co si vlastně myslíš
než se naděju jsem naráz v úplné tmě červeň za víčky
a ty jedeš ukazováčkem po krku od vlasů dolů po páteři
koušu se do rtů ohebná jako čtvereček plastelíny
rozpolcená mezi světy přesně na půli cesty k ránu

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

1 komentář

  1. Z.

     /  26.7.2012

    Aranel, klid. 😉 Podivný stavy, úzkosti a přehnané prožívání něčeho, o čem si racionálně umím říct, že je to běžná záležitost, jsou před státnicema normální. (Teda nejen před nima, ale před nima obzvlášť.) Nádech, výdech, a těš se na tanec. 🙂

    Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 159 795 kliků