Drobné interakce

Trochu panikařím, trpím pocitem, že když mě budou chtít vylejt, prostě mě vylejou, mají mě na lopatě. Platí to u každé zkoušky, u státnic to sžírá ale jaksi víc.

Ještě se učím, ještě asi i zítra trochu budu, víceméně mě to pořád uklidňuje. Tedy ve vlnách stresuje a uklidňuje. Dnes jsem divně spala, probouzela se… ale za dva dny bude pokoj, POKOJ, na to je třeba se upnout.

Co ty interakce? Včera s tatínkem a jeho kolenem, lehnout si na stůl a nechat sebou otáčet, proplést ruce za hlavou a nechat sebou škubnout, tři bolestivá místa v křížokyčelním spojení a hrudní páteři snad povolila. Teď už ustala i bolest hlavy. Fuj, provádím svému tělu hrozné věci tím sezením u počítače a nošením kabelky. Studiem k trvalé invaliditě.

Včera večer taky s Hypízem, dlouhovlasým vysokým klukem z gymplu. Zcela náhodou a po facebooku, skrz video vložené prý pro mě. I takové krátké povídání o muzice mi udělalo radost, snad i proto, že si nepamatuju žádné povídání naživo a vůbec mě překvapilo, že si pamatuje mě a touží si se mnou něco napsat. (Že si já pamatuju jeho, divné není, fanynky mu na gymplu rozhodně nechyběly.)

V pátek večer dvě plzně se Z. Moc jí to slušelo a vzala si ode mě dvě dlouhé sukně, které my se sestrou neunosíme a Z. udělaly radost, mně tím větší. Přemýšlím, proč nám vznikla ve vztahu tak dlouhá pauza. Nějaký čas jsem žila v představě, že si vlastně se Z. nemáme co říct; resp. že jí něco vyprávím, ona ráda poslouchá, ale sama moc netuší, co se životem, a nejde jí ani dost dobře poradit. Teď se zvedla, angažuje se v zajímavých věcech, na ledacos vyslovuje pozoruhodné názory. A pořád se s ní dobře kecá. Úvahy o společném bydlení vyplynuly celkem přirozeně, uvidíme, co se najde, hlavně jestli se najde práce.
„A ty s ním chceš znovu to, co už bylo, nebo se teď pokusit o něco dlouhodobého?“
Obojí, a s chlebem se neobtěžujte. V tom upřímném rozpoložení jsem odpověděla, že chci klidně nejdřív to první a pak to druhé (kde to první bude obsaženo). Přízemní? Prvoplánové? Ubohé? Nevím, na upřímnou otázku se nedalo jinak odpovědět.

Poslední interakce následovala poté cestou domů. Zpívám si, ale aspoň tak, abych nebyla slyšet, jen pohybuju rty. Pak se mi přihodilo to, co před rokem se čtvrťákem.
Vystoupili jsme stejně a prohodili pár vět („děkuju za ten úsměv, slečno, máte krásné oči“). Já šla, on čekal. Prý se ještě potkáme. Moc tomu nevěřím. Škoda, působil jako veliký sympaťák. Neznáte ho?…

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 159 792 kliků