Smích a pláč mám v jednom kyblíčku

Citát z jedné knihy od Heleny Šmahelové. Ráno už jsem se sama sobě podivovala, kde se to bere, že se pořád nekoordinovaně směju nebo široce usmívám. Zas takhle kvalitní materiál barman nedodává. Že by endorfiny z běhu?

Přešlo to odpoledne v práci. Šéfová bude nejmíň z 80 % z lidí, kteří mě dokážou hodně vydeptat, intenzivně a přitom nenápadně poukázat na moje slabé stránky. Je to šíleně složitý, milion tabulek na všechna možná čísla a údaje, milion vypínačů, za dveřmi, přede dveřmi, nejdřív tak a potom tak, tohle je v šuplíku, od něhož jsou klíče tamhle. Navíc dosud neznám žádná hesla a kódy, takže jsem ráno mohla tak leda stát s prázdnýma rukama.
Skoro celé odpoledne u nás seděla a odhalovala věci, které holt po dvou návštěvách ještě neznám. K tomu zvoní telefon, chodí lidi. Nu, vypadá to jako práce-nepráce, ale prakticky jsem se odtamtud ploužila. Následovala hodina angličtiny, ze které tak polovinu tvořila samostatná práce vyučovaného, a za to jsem měla hodinově dvakrát tolik. Relativita.

Večer irština, tam už se mi nechtělo krutě, stejně furt nic neumim. V hlavě představa posledního zbytku polívky, který na mě doma čeká. Najednou koukám na svůj odraz ve skle. Ty nohy. Pod krátkou sukní a na podpatcích. Hej, vůbec nevypadají špatně. Ne že by byly z nejdelších. Ale vytvarované nejsou vůbec ošklivě.
Ty naběhané kilometry a nastoupané schody. Přece jen to někde musí být vidět.

Včera večírek. Poklidný, protože všichni se ještě vzpamatováváme z víkendu. Z mé strany se širokým úsměvem, i když mám místo notebooku igelitku náhradních dílů a ujel mi autobus; prostě se mi chtělo usmívat, i v reakci na jaksi obdivný pohled kamaráda vodáka zachycený při odchodu, v souvislosti s umytými vlasy, které zlepšují náladu, možná ještě právě po běžeckých endorfinech. Pila jsem víno, sice nemožně drahé, ale chutné (mimochodem, dvacet korun za tři deci kohoutkovky?! wtf.). Rozhodnutá nevyprávět, a stejně jsem to Tmavému nakonec prozradila, stejně jsem se podřekla. Smál se. Prý mi to nebude připomínat. Oslava snad nebyla špatná a o žádném vztahu nikdo nic neví.
„Někdy se lidi tváří, jako že s někým zrovna jsou, protože to zvyšuje jejich atraktivitu. To už jsem ve svém okolí zažil.“

Kristovy rány. Na mě to tedy rozhodně takhle nefunguje. Přijde mi to jaksi od základu praštěný.

Sobotní oslavenec se zvedl po deváté, afterparty se zrušila, potřebuje odpočívat. Nedivila jsem se. „Kdy bude ta vodnice?“ Prý příští týden. Třeba si vzpomene. Asi tam chci být. Se svýma hezkýma nohama. V pomyslném tygřičím kožichu, toho času dvoubarevném.

Nevadilo, aspoň jsme se dostali dřív domů. V podniku zůstala G., M. a tequila, spojení pohříchu neobvyklé, snad si to holky užily. Někdo taky napovídal Dianě, že zásadně nesouhlasím s tím, co prováděla s jelimánkem. Oh my. Víc na hlavu postavené tvrzení už jsem dobu neslyšela. Snad jsme v tom ale udělaly jasno, rozhodně se proti ní skupina nesešikovala a už vůbec ne pod mým vedením. Když milý mladík zkusí míchat gin, whisky, tequilu a vodku, může se divit, ne.

Doma jsem ještě pustila počítač a teď musím uvažovat nad svými praktickými poznatky souvisejícími s učivem pragmatiky. Paralelní rozhovor se dvěma mladíky stejného příjmení, s Hypízem opět o hudbě, s tím druhým o pátečním večírku, sobotním programu a proběhlé schůzi, ze které jsem zdrhla. Do toho se mi ozýval jeden nový kolega z práce, kterému jsem podala prst a teď hořce lituju, že si to bůhvíjak vyložil. Tedy v pokušení tomuto kolegovi napsat něco jako „přemýšlím o tom, co se mi stalo v pátek, a jak s tím zacházet“ a zároveň s vědomím, že do jiného okýnka přesně tohle psát nechci, protože… protože mi nevadí představa, že si tohohle druhého člověka pustím blíž – v tu chvíli nemusí vědět o mých úletech.

Co píšu, je tentokrát ultra zmatené, protože se za to jednak stydím, jednak se pohybuju trochu na tenkém ledě. Je to cynismus? Možná. Vím, co chci? Ne tak docela. Totiž vím, ale nakolik snadno bych to opustila? (Zase?) Vynořila se mi z pátečního večírku jakási konverzační výměna, ve které padlo slovo „neurózy“ a poznámka o tom, že tráva je efektivně rozpouští. Jenže. Neurózy? Opět?! Zase já? Prosímvás, odinstalujte to ze mě.

Fay, s tím jarem a podzimem to je podle mě právě naopak: na jaře příroda všem zvířátkům včetně lidí velí, rozmnožujte se. Dny se prodlužují, světla přibývá, víc času se tráví venku, odhaluje se kůže, obsazují venkovní zahrádky, pak začnou osychat meze a je to. Na podzim přijdou depky a splíny a letní románky skončí a je trochu víc rozchodů. Jinak řečeno, MilAn má pravdu.

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 159 792 kliků