Vy umíte syntax, ale neumíte anglicky
Dozvěděla se jedna ze čtyřech odvážlivkyň. Já jsem to nebyla. Takže po dvouapůlhodinovém testu, čekání, mrznutí na chodbě a ústním zkoušení mám dvojku ze specky ze syntaxe, mám specku ze syntaxe, chápete to? (Málokdo. Ale věřte, že je to velká věc.)
Mohlo to být na výbornou, u té ústní už jsem ze sebe fakt ale nedokázala dostat nic pořádného. Takže takhle. I když jsem nedala frazeo (jako půlka účastníků), ještě pořád si zjevně umím vybrat, co je důležité, a na to se připravit pořádně.
Večer předtím jsem vtipně zjistila, že kostým visí doma, kalhoty černé dtto, lodičky uklizené pod nimi, šaty zmizely z povrchu zemského, všechny bílé halenky jsou vyprané a nevyžehlené. Kozačky v opravně. No tak jsem si oblékla mořsky zelenou halenku s puntíčky a nabranými rukávky, lesklou, která se hrozně líbila historikovi, nemám ji ale moc k čemu nosit. Černou sukni a lodičky staré. Vymrzla jsem na chodbě jaksepatří.
Slíbila jsem jedné spolužačce, že budu reportovat. Potkávaly jsme nějaké i na chodbě. Ono ale co o tom říci; bylo to těžké, spíš vlastně dlouhé, než těžké. Prostě deset vět, u každé tři praktické syntaktické úkoly, jenže věty dlouhé a zamotané, už překlad dal kolikrát zabrat. Proto dvě a půl hodiny, proto nám prof. D. podupávala u lavic, než musela zamyšleně dodat „no ale… já jsem to udělala těžký, to máte pravdu. Z jednoduchého zadání nic nepoznám.“
Ještě bych měla opravit ten diskurs a pak zkusit core course. Pak snad ještě nějaké ty věci, co se musí někdy udělat, není na ně ovšem termín. Ty už můžu dělat i u babičky.
Kafe s gaykamarádem. S ním se mám vždycky dobře. I tentokrát. Docela jsme vyladění, v hovorech o politice, o společných známých, o vztazích. „Kašli na tabulky, tohle je přece skvělý, hlavně, že je vám spolu dobře. Nevíš, co bude.“ Nevím. Musí na mně ta spokojenost být vidět, když jsem den před syntaxí předávala kamarádkám lístky do divadla, taky jsem to slyšela: „no ale ty vypadáš úplně v pohodě, prej že máš zítra zkoušku? Pojď do toho divadla s náma!“ Přitom jsem úplně v pohodě nebyla, mluvnici pořád všude s sebou, do hospody, do práce, na rande, všude. Tak asi ty ostatní věci mi vyhlazují pleť a rozjasňují pohled.
Hezký je slyšet taky někoho, kdo ani urputně nehledá, ani urputně netvrdí, že nehledá. „Občas se někde s někým chvíli objímám. Mně spíš chybí takovýhle kontakt, než vyloženě sex. Zatím se to vždycky nějak pořešilo. A s ním si nezačnu, i když by to třeba šlo, přece jenom zadanej je, takže asi tak.“ Mě neodsoudil. Nejspíš mi věří, že dělám, co považuju za dobré, a neubližuju.
Večer jsem se rozhodla doplnit si sedmdesát věcí. (Víte, kterých sedmdesát věcí žena potřebuje, aby se mohla vdát?
…
Vařit, a šedesát devítku.)
Pozvala jsem Saláma na večeři. Vyšla z tohoto receptu, odebrala kuřecí (kvůli sobě), žampiony (kvůli němu), tymián, vývar, smetanu, chilli a petrželku. Ehm… no prostě jsem na máslooleji opekla cibulku a kousek zbylého česneku, po přidání trochy vody podusila dýni hokkaidó, solila a zasypala hodně muškátového oříšku. Zdálo se mi málo, takže další dýně ještě opečena jen tak na másle a posolena a přimíchána. Do směsi zamíchána polovina tohoto na drobné kostičky. Jako materiál celozrnné penne. A stáčený Tramín, hlavně kvůli mně, protože slavím a protože ráda piju víno.
Bílou košili volnější starší a černý tepláky. Co jsem si užila nejvíc? Že vařím a nedělám u toho nic jiného, snad kromě telefonátu s maminkou ohledně zkoušky.
„Ty jsi tak skvělá. Ty si pamatuješ to o těch houbách. Jenže já nerad ani dýni. Ale dám si!“
… „to vůbec nechutná jako dýně. Co jsou ty kostičky? Maso??“ Taky mám pocit, že tohle konkrétní uzené tofu nemá v chuti daleko od slaniny.
Chutnalo mu. Prý si mě nastěhuje, zamkne za mnou a budu mu uklízet, vařit, večer mu pohladím záda a bude gymnastika.
„Když mi budeš nosit peníze, tak proč ne! Punčocháčky, botičky… ten kutloch uklidím hnedka a pak se budu dívat na telku.“
„Punčocháče leda od Jéžiška. Na telku? To ty bys nevydržela, to ty bys rozhodně nevydržela.“
„Vydržela. Jeden den. Pak to chce jinej plán.“
Věděla jsem, že se Terry vrátí. Přišla dřív, než jsme mysleli, v žádnou nepříjemnou chvíli, ale jakási dožraná nebo co: třískala dveřmi a neodpověděla na pozdrav. Tak jsem ho v půl dvanácté vypakovala, nechtělo se nám, ani jednomu, umíme krásně kompatibilně ležet. Instinkt ale nakázal.
„Jo, souhlasím s tebou, přestěhuj se do svýho pokoje!“
Ani nevím, kdy se teď uvidíme. Hory, učení, práce. Zjišťovat ale, že mi chybí už po dvou dnech… páni, Aranelin blog je zase na nějakou chvíli semeništěm zamilovaných vět a odstavců.
Now, I’m gonna love you / Till the heavens stop the rain / I’m gonna love you / Till the stars fall from the sky for you and I
Aranelindalë 
