Jak neměli krémeš a jak se Aranel vykoupala

Konečně jsem se taky se svým milým dostala na výlet, když ten víkendový jsme zrušili. Užila jsem si to moc, i přes časné ranní vstávání a nutnost odbavit dva zrakáče, i přes zpoždění s autobusem a různé nevýhody kolektivního cestování. Zároveň na mé prohlubující se únavě se jistě z velké části podílí i to, jak se o někoho starám, hlídám ho, pak taky sebe, včas být támhle, támhle… je to záhul, a organizátorkám výletu jsem to za mák nezáviděla.

Trochu jsem spala, trochu četla Jak být ženou – veliká a nesplněná očekávání, chmm. Moc jsem se na tu knihu těšila, a nakonec podezírám částečně i překlad z toho, že to úplně dobře nefunguje. Vtipný potenciál a pravdivé kapitoly, některé i dost zábavné, ale zas taková pecka se mi to nezdá. Možná jsem se dopracovala k povýšené snobské intelektuálce.

Termální lázně, Augustova cukrárna, místa, která jsem si myslela, že mě tak neberou. V termálních lázních jsem se ovšem vyblbla, jako už dlouho ne, ta báječná teplá voda mi úplně sedla, přebíhání venkem a saunění a pak sušení vlasů vymáchaných v chlorové a sírové vodě, sušení silným fénem, které ze všech vlasů udělá solidní páčo.

V cukrárně toužil Salám po krémeši, ale neměli, tak solidní cukrárna přímo v metropoli a nemají nejtradičnější dortík. Ne že by somlói galuszka chutnala špatně, vůbec ne, obzvlášť po blbnutí ve vodě. Krémeš jsme nahradili dortíkem s jahodou a dobré, pamatuju si ovšem nejmíň dvě příležitosti, kdy jsem ho někde sháněla a nedobrala se ho. Teď ho snad budu muset na přání upéct…

Do Budapešti chceme zpět. Projít si staré město a Markétin ostrov a ten zvláštní park, ve kterém sídlí maďarská obdoba naší výstavy, a vůbec, a zbyly nám nějaké forinty, tak potom? Snad v létě nebo někdy. Včetně návštěvy Salámových slovenských příbuzných, kteří se mě zajisté už nemůžou dočkat.

Večeře potmě s hlučnou hudbou. Ach jo. Tam jsem cítila únavu hrozným způsobem, a jídlo nebylo tak vytříbené, aby jeho konzumace potmě přinesla nějakou přidanou hodnotu. Zajímalo by mě, jestli se někdo bude ptát po našich dojmech, vlastně si nemyslím, že bychom ve srovnání s maďarským hlavním stanem nějak výrazně zaostávali nebo se museli za něco stydět. Leccos máme uděláno lépe, nebojím se říct. Mrzelo mě, že se k nám chovali jako ke každým jiným a prohlídku trochu nepřizpůsobili, však ono se to zas tak moc neliší a mohli jsme se bývali dozvědět spoustu zajímavostí.

Dlouhá cesta autobusem, kolegové hráli a taky zpívali a taky popíjeli. No… ale tak proč ne. Člověk zjistí, kdo umí to a kdo zas tohle.

Zbylé forinty budiž závazkem do léta!

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 159 800 kliků