UAM

Výlet na sever se hrozně moc povedl. Zmrzlina, slon a zebry a bizon, Staré město s německými domy, stará Textilana, oběd na sluníčku, povalování se na pláži. Chyběl nám jenom foťák, ale jinak jsme den využili jaksepatří, v dobré společnosti sestřičky mojí. Stejně prostě, záchod s pódiem je pecka.

Během dne domlouvání se dvěma sympatickými majiteli bytů. Jeden trochu z ruky, ale stále na metru, druhý neskutečně po ruce a za dost dobré peníze (ačkoliv sestra nad výškou nájmu spíná ruce, holt v metropoli to chodí jinak). Večer jsme jeden viděli, ten vzdálený, je to bomba a předtím tam bydlela jedna spolužačka z oboru. Nejspíš nás čeká těžké dilema.

Jak ale jedna SMS dokáže převrátit všechno.
Ahoj, co děláš večer? Nechtěla by ses večer stavit na pokec? Třeba i na tu vodárnu? Světlý

Chtěla, a docela mě ta zpráva i potěšila. Mě jo. Saláma vůbec ne. „Jasně, běž, nemůžu tě omezovat v tom, jak se potkáváš s kamarádama.“ Jenže ze všech pórů tomu člověku tryská, že v tom vidí zakuklenou postel a že mi nevěří, po špatných zkušenostech se ženskými, které by měly být člověku úplně nejbližší. Trochu jsme o tom mluvili, stejně jsem ale věděla, že půjdu. Samozřejmě, v něčem mu můžu vyhovět, něco si odpustit. Ale ani s tou žárlivostí se to nesmí přehánět. Sama jsem si v posledních týdnech všimla, že kromě těch bezprostředních kruhů kamarády docela zanedbávám.

Technická poznámka: a Světlý vlastně snad ani není kamarád. Stejně jsem se ale těšila, a znova a dokola opakuju, Aranel-single a Aranel-zadaná jsou dvě různé osoby. Dovedu myslet mozkem, vážně. Za vlasy přitažené argumenty o tom, že Světlý ve srovnání vychází o moc lépe (Saláme, vždyť jsi ho viděl jednou!), nechci příliš poslouchat. Jasně. Jasně, může to dopadnout špatně. Spíš si ale pojďme věřit, že nedopadne.

Loučili jsme se s příslibem pozdějšího nepříjemného rozhovoru. „Večer ti povím, kvůli čemu jsem nasranej. Ne, teď ne. Prostě ne. Jedu si pro věci, v jedenáct mi zavolej.“ A co. Nezruším to. Na vodnici půjdu. Nechala bych se asi políbit. Nic víc ale neplánuju. Sice je to idiot žárlivej – to jsou jeho slova! -, ale rád mě má. Světlý, měl sis vzpomenout před půl rokem.

Hele, dáme ji jindy, já jsem nějakej vytuhlej a asi během chvíle stejně usnu. Snad nejsi ještě na cestě. Nezlob se. Ahoj

Cesty boží jsou nevyzpytatelné. Píšu, že v pohodě, ať dá vědět a hezky se vyspí, volám Salámovi a jedu domů, sníst rizoto, osprchovat se a žehlit.

Dorazil někdy v deset. Uši sklopený, výraz zkroušenej. „Jsem debil. Promiň. Jsem fakt kretén a cejtím se hrozně. Vždyť tě mám přece rád a chci, abys byla spokojená, abys byla v pořádku a nestresovala se, rozhodně ne kvůli mně. Nezrušilas to ty, doufám? Ne? Tak dobře. Jdu si lehnout, nejlepší, co teď můžu udělat. Lásečko moje.“

Do půlnoci jsem žehlila, pak se k němu vmáčkla a přemýšlela, copak může člověk někomu takovýmu ublížit? Na tu nedůvěru mám trochu smůlu. Ale tak o to větší challenge ho nezklamat.

Jo. Taky mi přišel e-mail. Vážená kolegyně a bla bla bla. Čeká mě semestr na Universidad Autónoma de Madrid. Jo, trochu postižený, studovat angličtinu ve Španělsku. Studovat angličtinu někde, kde se můžu zároveň přiučit španělštině, ale už tak špatně nezní… že ne? Tenhle týden musím vyplnit nějaký ty dokumenty. A třeba si sehnat nějakou tu samoučí knížku.

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentáře 3

  1. semestr v Madridu, Ty se máš! pak bych prosila posty obohatit o španělské fotky :XDD // občas se cítím tak stejně a pociťuji pokušení, ale pak si řeknu, že si přeci nebudu kazit tříletý vztah a všechny ty naše plány. ale občas mě nějaká ta neřest napadne 🙂

    Odpovědět
  2. Nana

     /  22.4.2013

    gratuluju!!!

    Odpovědět
  3. Grasshopper

     /  22.4.2013

    Ježiš, Aranel, jak o tom píšeš, tak to zní děsně. Chudák salám, soucítím s ním. Jsi stále stejně promiskuitní. Styď se. Snad to přece jen trochu přibarvuješ. V zájmu vlastní karmy. „Nic víc neplánuju“, „Jasně, může to dopadnout špatně“ – už jen že o tom takhle píšeš, všem nám tu je jasné, že by stačilo, aby on … a bylo by vymalováno. Kdyby to bylo jinak, tak nad tím ani vteřinu neuvažuješ a ty to ještě rozmazáváš na blogu. Ještě že to dopadlo podle scénáře http://thedoghousediaries.com/1764 . Zavřít do kláštera a pro jistotu ještě nasadit pás cudnosti, to je pro tebe jediná možnost nápravy.

    Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 159 792 kliků