Reisende Aranel / Aranel cestujúca

Nedivte se. Aranel je prosincové děvče. V horku nemůže nic, a horko se nás nepustilo měsíc.

Byli jsme nejdříve se Salámem u nás doma. Pár dní, kvůli zalévání zahrady. Testovali jsme koupaliště v okolí, já brzo vstávala a opravovala dvě diplomky. Přes den se to nedalo, večer člověk vysluněný a vykoupaný odpadá na lůžko, ačkoliv si dopřál i odpolední zdřímnutí na pláži. Aspoň nám teď zbývá na nájem.

Znovu se mi potvrdilo, jak moc se dokážu na venkově vyklidnit. Je potřeba přemýšlet, trochu si to naplánovat, když chcete jet do města, včas vyrazit, protože autobusy na hlavní silnici kolikrát profrčí o tři minuty dřív. Na druhou stranu na koupaliště se nemusíte trmácet tramvají, člověk osedlá kolo a je tam hned… psala jsem, že všechny cesty zaberou mnoho času. Ale ono to není takové.

Rozhled. Když před bouřkou jdete polem a díváte se a počítáte, jak se povětrnost přibližuje. Vůbec ve městě prostě chybí rozhled, člověk neví, odkud přijde liják, které mraky jsou nebezpečné, pořád je v rozhledu omezený na jeden malý obdélník. Nemluvě o tichu, jak se na venkově spí! Tááááákhle. I když venku jsme spali jenom jednou, hmyzu létá po naší zahradě příliš mnoho – zahradní jezírko, okolní hnojená pole.

Kam jsem pak cestovala? Na Slovensko. Přeskočím pár dní u příbuzných, rozepíšu se o nich později, už jsem to několika lidem vyprávěla, největší knedlík už tedy hrdlo opustil. Ve Slovenském ráji se mi líbilo hrozně moc, když už jsem přečkala předlouhou cestu vlakem. Na Spiši aspoň večer bylo chladno, pít pivo v dlouhých rukávech už jsem neznala pět neděl! Chodili jsme korytem potoka, lezli po žebřících, obdivovali ruiny starého kláštera, dýchali lesní vzduch. Dva a půl dne (v té půlce jsme se seznámili s obyvateli vedlejšího stanu a jeli s nimi autem do ľadové jaskyně). Pak jsme totiž navštívili jednu restauraci v blízkém městě nebo snědli kousek sýra z batohu. Každopádně se připlížila otrava jídlem, celou noc jsme zvraceli, na střídačku nebo společně, nejdřív jídlo, pak mátový čaj a vodu (ten čaj je dobrej, chladí a nepálí). Další dva dny se leželo ve stínu konzultujíce po SMSkách s lékařem, horko našemu stavu rozhodně nepřidalo, člověk by nevěřil, že může být tak vyčerpaný, že cesta do krámku pro colu nebo jogurt (300 m) ho vyčerpá na další půlhodinu, nemluvě o tom, že na ni deset minut předem sbírá síly. Hnus prostě. A velká škoda. Přinejmenším tedy víme, že stojí za to se tam vydat, a můžeme to doporučovat dál.

(Nepoužívám ten plurál automaticky. Přemýšlím o něm. Stejně to vychází tak, jak píšu.)

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 165 084 kliků