Nároky

Slunce se otočilo na obrtlíku – na obratníku – a máme tu Vánoce.
Je to dost, skoro bych řekla kurva náročné. V neděli ještě v práci, pak jsem chtěla jet domů, ale ještě prý něco někde vyzvedni. Takže před půlnocí se Salámem na vlak, pak deset tisíc z kapsy přemístit do vkladového bankomatu, ať je z čeho poslat nájem – no, měla jsem trochu stažený zadek, nosit ty love po Václaváku. Dobře to dopadlo.

Spala jsem na gauči a probouzela se, v očekávání budíčku. Stejně nevstala přesně. Běžet někam na Vinohrady, pak na autobus, a v autobuse jen Parov Stelar a vypínat. Vypadalo to nadějně.

Ukliď si v pokoji konečně, otřete vitríny, usměj se a mluv s náma, a je to v háji, Aranel mačká hadr v ruce a utíká do pokoje brečet. Nemůžu. Už nemůžu. Nechte mě prosimvás, chci se zastavit a regenerovat v tichu, snad i bez koled, ponořit se do knížek a koukat se z okna. Jinak nemůžu nic.

Dokonce jsem vyslala dlouhé mayday Naně. Za ten nápad jsem se částečně styděla a částečně si gratulovala. Nana totiž dovede volit slova jako nikdo jiný. Hodně mi pomohla, směsí povzbudivých slov, soucitu, zpráv o sobě samé (aneb jinde není tráva vždycky zelenější) a vůbec ozvání se zpátky. Když nic jiného, aspoň jsem už znova nebrečela. Myslím na ni často, snad denně. Přijde mi zajímavý, že Nana není první člověk z Brna, na kterého se takhle (víceméně asi jednosměrně) napojuju. Koncentrují se tam alternativci, hippíci, přírodňáci a vegani, a nějak je na ně asi lépe vidět.

Nevím, možná si tu žaludeční neurózu přivolávám. Nicméně dorazila, a přes kladný efekt (asi o Vánocích moc nepřiberu) jsem si to vlastně moc neužila. Nemůžu a nechci moc mluvit, sice by asi pomohl alkohol, ale teď jsem neměla nějak sílu a chuť to přetloukat. Poslední zbytky sil je potřeba spíš chránit. Tak jsem večeřela, dárečkovala, na procházce mi bylo nejlépe. Škoda, že jsem nemohla šlapat do sněhu.

Ještě příbuzní, šestnáct lidí a druhý den dvanáct, trochu se zlepšuju. Záleží ovšem na tématech a tónech. Maličko vína, mléko do kafe a pak vodu a čaj, čaj a vodu, později nejvýš pár soustíček, polévka a ovoce. Žaludek, nebo možná žlučník, se podařilo držet víceméně v klidu. Nevím ale, jestli není na čase udělat to nějak jinak. Někde jinde. S někým jiným. Salát a ryba, polívka se zeleninou fajn, televize jednou za rok dobrý, ale nervy si musím šetřit.

Že se neozvu, co? Dyk mě znáte. Vztah s maminkou jaksi není v pořádku a na to, abych něco řekla, se musím buď zaštítit sestrou (velmi jednorázové a neuniverzální) nebo být v pohodě = fatální opozice. Jak si to čím dál víc uvědomuju, míň a míň vím, jak z toho ven.

Vánoce se Salámem? Byly, byly. V sobotu celý den spolu, dlouho spát, procházet se, trochu nakupovat, vařit, večer vlézt do postele, jíst zmrzlinu a koukat na Wallace a Gromita a Shauna. Jsem se tak nasmála, ale tak. Dostala jsem nejbožejší dárek. Tři knížky. Kafku na pobřeží, sehnal mi do sbírky. 1Q84 Kniha 3, čtu a zase se snažím rozklíčovat, čím mě ten Murakami vždycky tak přitáhne, že stránky hltám, ani snad nechci. A pak něco, co mi způsobilo zvýšený tlak a rychlé dýchání – nejnovější novinka , která mi normálně nepochopitelně unikla. Měl štěstí na prodavačku ten chlapec. Určitě tušil, že mu budu viset kolem krku.

Za devět hodin odjíždí autobus do práce. Trochu se bojím, s jakou náladou přijde kolegyně. Jinak ale tu rutinu skoro snad uvítám.
A budu ještě psát.

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 159 789 kliků