O lásce, o výletě, o knihách

Začátkem roku jsem cítila cosi jako krizi, pochyby a rozvažování. Teď cítím krizi maximálně, pokud mírňoučce citově vydírána kvůli Španělsku. Vždyť já vím, že se mu bude stýskat. Mně taky. Člověk ale ani neví, jak rychle utečou tři měsíce (budu tam déle, ale někdy v tom dubnu mne snad poctí návštěvou, přiveze sandálky a tak). Přece jenom si říkám, že tři světové jazyky už není špatná výbava.
Chlubicí pauza: po dvou hodinách němčiny týdně, ač nijak aktivních, jsem dostala ve čtvrtek pochvalu a sama se při povídání o Marcelu Reich-Ranickém cítila o hodně lépe než jindy. Tedy i dvě hodiny týdně naslouchání nějaké němčině a zírání do německých textů mají smysl. Doufám, že se mi i ve Španělsku podaří ulovit nějaké hodiny němčiny, byla by škoda zahodit takový pokrok.

Minulou sobotu jsme lezli na Ještěd. Ani jsem nevěděla, že je to tak blízko; ono taky když vás tramvaj doveze skoro do poloviny výšky, to už se pozná. Po červené značce lesem jsme ale trochu funěli, Salám hlavně, a sundával si podvlékačky hned u cesty. Kde díkybohu nikdo nešel. Až nahoře u prvního parkoviště potká člověk více lidí, ve vycházkové obuvi, která podkluzuje na zbytcích sněhu.
Sněhu ze sněžných děl, zastavených a vytvářejících pochmurnou, zvláštní kulisu. Třetina sezóny za náma, výdělky prachbídné. Naspodu severního svahu se jezdilo, velká zábava to ale asi nebyla.

„Koukej, výhled, ten výhled!“ křičela jsem na vrcholku. Inu, mlha jak u Brčálníku, vítr a chladno. Chvílemi se mraky sešouply a něco jsme viděli, ale jinak standardní Ještěd. Jako praví mastňáci jsme navštívili i vrcholovou restauraci, Salám obdržel studené hranolky. Ty restaurace na vrcholových místech se nějak o zákazníky nesnaží.
Lanovku jsme zavrhli… totiž já jsem zavrhla. Zpátky spíš po silnici, setkání s bílým boxerem a projet celý Liberec tramvají, kochat se starou německou zástavbou a potkávat lidi v Lidových sadech.
Liberec se mi líbí. Nebýt toho zmršeného centra s Plazou, Deltou a Fórem, vůbec bych ho milovala.

Když jsem se naposledy viděla s gaykamarádem, vytáhla jsem mu drze z knihovny knihu. Nechci nikoho podceňovat, ale tuším, že Joyce Carol Oatesovou zná tak možná Fay nebo Téra – a to ještě jen, pokud dávaly na americké literatuře větší pozor. Román Zahrada pozemských slastí v dobrém překladu a v tradici výběru amerických románů k překladu za minulého režimu. Život na farmě, sociální akcenty, zamlžené mysli a rodinné tragédie. Medojedkybyly lepší, ale četlo se to i tak dobře a s chutí. Dobře umí vykreslit postavy a jejich potíže se vyjádřit, tu zamlženou, nevzdělanou mysl, která není zvyklá vyjadřovat své pocity a kočovný život ji uvláčí. Zkrátka, kdybyste na to někde v cizí knihovně narazili, sáhněte po tom. Ono na americkou literaturu se na středních školách tolik nemyslí, a řekla bych, že se neztratí, když se do ní trochu ponoříme a zkusíme pochopit jiný styl psaní, myšlení i žití.

Začala jsem balit. Hlavně žádnej stres. Hlavně mít pas, kreditku, svetr a knížku. Vesmír se postará o zbytek.

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

1 komentář

  1. chachá, rozesmála jsi mě úplně 🙂 Nejsem si jistá, do jaké míry jsem při americké literatuře a kultuře dávala pozor, z tama ji neznám, narazila jsem na ni dokonce v rámci středoškolských skript, ale zmínka jen pramalá. A nic jsem k četbě neochutnala 🙂

    Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 159 802 kliků