A jací jsou Španělé?

To je takový erasmovský paradox. Zatím moc nevím. Jsouc součástí mezinárodního programu, obyvatelkou mezinárodního bytu a kosmopolitního města.

Zmiňovala jsem se už o Amálce, která dorazila z Prahy dva dny přede mnou. Amálka přijela s jinou misí. Party-girl, odnedávna single, blonďatá a okatá, umí se roztomile smát a být roztomile nešikovnou. A je jí dvaadvacet. Docela se kamarádíme, byť každá v trochu jiné pozici a jiné nátury. Ale do školy se chystáme spolu, z „fiesty“ odejdu dřív a ona zas se mnou nejde běhat. Pís přeci.
Zatím bydlí v bytě s jedním Venezuelanem a jedním Ekvádořanem, kteří mají ještě peruánského kamaráda. Aby nebyli z nordické blondýny u vytržení. Berou mě ale s sebou a chovají se galantně. Takže co.
Jsem zvědavá, jak se rozhodne. Sice se ten byt nachází daleko od centra (=parties), ale relativně blízko od univerzity. Těžká věc.

Byt, který obsahuje můj pidipokojík, je pestřejší. Italku Mari-Lenu jsem potkala jen krátce a taky tady nakrátko bydlí, odjíždí už koncem měsíce. Vedle bydlí Jesús z Peru. S nikým se nebaví. Zamračeně prohodí „olakétal“ a tím interakce končí, zamkne se v pokoji. Že prý pracuje v nějakém nočním baru, povídali, ale dokud ho tam ostatní náhodou na tahu nepotkali, neměli o tom potuchy. Pak že všichni latinos jsou vřelí a otevření – no, asi jako všichni Češi studení čumáci.
Dvojice z Finska v největším a nejsvětlejším (chjo) pokoji se chová mile a přesahují mě oba asi o dvě hlavy. Nabídli mi, že mi zanechají prací prášek a koření, a že už mi uvolní poličku… vybrali si k tomu tu nejvyšší samozřejmě. Zvrátila jsem hlavu a zavyla, naštěstí jim nečinilo potíže uvolnit aspoň tu prostřední tedy. Klidně bych je poznala blíž, ale asi moc nestíháme už. Jsou v režimu balení a příprav.

Nejlepší na konec – Yanis. Domácí o něm mluvila pochvalně, mnula si bradu a pomrkávala. Tedy Yanis je ajťák z Paříže, programátor (pracuje na nějakých modelech něčeho nebo kýho šlaka). Hubený černovlasý černooký Francouz s bradkou, velikými předními zuby, předky z Alžíru a znalostí angličtiny. Povídáme si, klepeme na sebe a seznamujeme se navzájem s kamarády. Hrozně se mi líbí poslouchat, když Yanis (nebo vlastně kdokoli) mluví francouzsky, řeč znějící jako muzika. Včera nám zaníceně vysvětloval, že žabožrouti používají 12 samohlásek. Docela se v tom vyzná, dělal i na něčem lingvistickém. Navíc, snad díky tomu předkusu, umí hezky vyslovit ř.

Anička světoběžnice mi zrovna tuhle mluvila z duše. Na druhou stranu jsem takto přišla na své skutečné novoroční předsevzetí. Nebát se výzev, zkoušet nové věci, dívat se dopředu a překonávat ostych před lidmi; nesnít příliš často o poloprázdné a tiché knihovně. Naprostá většina z lidí okolo mě neukousne. Tady v Madridu stojím před skvělou příležitostí se v tom pocvičit.

Někteří lidi ovšem taky zůstali doma. Teď už se mi ale o tom nechce moc psát. Včera to bylo trochu těžký, trochu mě zase bolelo břicho a plakala jsem. Snad ale bude všechno zase dobrý. On je věrnej. Já jsem věrná. Už sbírám místa, kam je vezmu, až přijedou. A na léto jsem zpátky.
Hodně o něm mluvím, trochu v sebeobraně. Nechám se ujišťovat, že všechno bude cajk. Nebo to nechám Yanise spláchnout: „jsem dost racionální. Do cizích vztahů se pokud možno nemíchám. Jednou jsem se nachomejtnul, znal jsem oba, zvrtlo se to a nebylo to příjemný. Asi to souvisí s tím, co dělám, různá ta matika… lidi jsou vlastně dost jednoduchý. Jen by se měli někdy líp a víc vyjadřovat.“
Ano, myslím, že se docela skamarádíme. Nejen proto, že umí tak dobře anglicky.

Odskok do historie. Stihla jsem před odjezdem malý večírek na rozloučenou. Dost by mě zajímalo, proč tak velkou část z přítomných tvořili bývalí či rádoby-bývalí. Přehlídka. Kromě toho, co asi nenávratně zmizel, a barmana (a čtvrťáka vlastně) se sešli všichni. (A Tmavý s Dceruškou, Cilka, dva z práce a jedna dávná známá, co jsem ji neviděla sto let.) Podle Cilky nemají tak často možnost mě vidět. Což bych obohatila o jistou… nostalgii? Stejně je to hezký, přišel i Beránek, kterýmu jsem tenkrát docela asi ublížila. Docela prima večer to byl, nakonec i Salám se bavil. Člověk si připomene spoustu věcí, některé si znovu a znovu uvědomí (proč tehdy ano a proč už dál ne). Prima výbava na cestu.
Ráno bylo těžký. Aspoň nám ale prodloužili nájemní smlouvu jen o dva měsíce, abychom získali prostor k rozhodování, a letadlo jsme stihli a skoro všechno mám. A moc slz snad nakonec do Vltavy ani jinam nedoteče.

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 159 800 kliků