Padres

Přijeli za mnou rodiče, čehož jsem se obávala, nakonec to ale bylo fajn. Zjistila jsem, že děsně rozvažuju oblečení, že mám z vlastní maminky respekt, aby neřekla, že jsem přifiknutá (a nevyděsila mě, a nezkazila tím celý den). Taky jsem zjistila, jak některé věci po odplynutí všech pubertálních revolt přebírám. Domácí svačinky na výlety, což jsem dřív nesnášela. Pohybování se ve stínu a ne po slunci, kdykoliv to jen jde. Například.
Přivezli mi nějaké jídlo, pár plechovek piva a tři lahve vína, a Respekt. Jednu Margotku ztrestali cestou. Achjo. I chuťové geny se asi dědí.

Konečně jsem se tedy pohybovala Madridem víc jako turista, obdivovala královský palác, jedla v restauracích, dohledávala si u některých zajímavých bodů, proč jsou zajímavé. Konečně jsem navštívila nádraží Atocha, architektonický skvost se spoustou zeleně, palmami, fíkusy a rybníčkem plným želviček. Už se aspoň v tom středu Madridu začínám trochu orientovat.

Jinak teď hlavně furt píšu a píšu, zjistila jsem, jak uspokojivé je načínat nové soubory a pojmenovávat je „final paper“, „final task“, „final essay“ nebo prostě „finaaaaaal“. S Amálkou teď doděláváme final PROJECT 🙂 na jeden hloupý předmět, resp. s hrozně zmatenou učitelkou, pak už napíšu jen dvě věci a bude hotovo, vymleto. Kromě testu ze španělštiny příští týden, ale měla jsem 100% docházku, test bych snad měla dát. S trochou přípravy, myslím si objektivně, že jsem v tom kursu byla jedna z nejhorších. Což nevadí, naopak to může motivovat a táhnout.

Všechno to končí… ještě měsíc a tři dny tady, ještě měsíc a jedenáct dní do příjezdu do Prahy. Přemýšlela jsem dost o těch vztazích. Pozorujíc rodiče, čtouc různé příběhy. Zjistila jsem zhnuseně, že se k Yanisovi chovám nepřátelsky a ošklivě, protože si připravuju alibi pro Saláma, kdyby to náhodou mělo vyjít. Panebože. To si Yanis nezaslouží. Navíc… má přece jít o základní charakteristiky. Nějaké ty vlastnosti, které ostatní štvou, má každý, záhodno je sledovat ty důležité. Zatím jsem je moc neověřovala, jen mě mrzí, že Yanise asi fakt nezajímá a nepřitahuje Česká republika. Možná se mi to ale jen zdá z těch nekonečných srandiček.

Jak dlouho chceš, Aranel, ještě utíkat, postupovat, opouštět a začínat si ve snaze nalézt jediného a nejlepšího? Kolik lidí ho/ji vlastně najde? Není to spíš tak, že milujeme někoho, kdo si milovat zaslouží, s kým je nám dobře, bezpečno a shodujeme se ve fundamentálních záležitostech jako svatba a děti, a ostatní necháváme jít? Aniž bychom stále po hlavě vyráželi zkoušet zeleň trávy jinde? Přece už bych mohla umět nedat na hormony. Tuhle chybu jsem navíc zrovna nedávno se Salámem udělala.

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

1 komentář

  1. nevěděla jsem, jak to pojmenovat, a Ty jsi to tu za mě napsala – badboy není ten jeden jediný a nejlepší. Moje měřítka na muže jsou úplně jiná ohledně přemýšlení, mozku, ambicí, chutí, společných zájmů. Mám pocit, že si zaslouží, abych ho milovala, už kvůli tomu, jakou má minulost, a jak se teď cítí se mnou doma, myslím, že život se mnou považuje za ten domácí krb. A když si pomyslím, co by si počal sám, kam by šel, co by dělal, jak by žil, úplně mě zaplaví láska. To asi není dobré, že? Ale to, co popisuješ dál, naprosto sedí – je nám spolu hezky, bezpečno, shodujeme se v názoru na společné děti, na to, kam by se náš společný život měl odvíjet, a tak to asi má být. I když si občas povzdechnu nad tím, jak by byl nějaký pan dokonalý úžasný 🙂

    Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 159 803 kliků