Ty umíš. – Ne, ty.

Aničce je pořád špatně, leží jak moucha. Přesto jsme jeli do Ga-Pa, navštívili rozkošnou soutěsku, prohlídli si můstek, proběhli mnichovské vánoční trhy (třikrát lepší než pražské, když kýč, tak pořádně, zato jen ten vánoční), obdivovali surfaře (surfařská vlna na potoce Eisbach je největší atrakce Mnichova, pro mě. Dá se na ty borce koukat dlouho, jen je z toho jednomu trochu zima). Pak Yanis odjel, Jan po kafi taky a my jsme večeřeli zbytky.

Po večeři jsme měli jednoznačný program. Jednoznačný pro třetinu Německa. Zprávy a pak Tatort, Místo činu, důležitý zdroj specifické slovní zásoby, německý kult. Před pár týdny jsme o tom měli článek v učebnici němčiny!! Anička utíkala před mrtvolami (Leichen), my s Danim jsme se snažili zorientovat ve spletitých vztazích syrských přistěhovalců. Asi třikrát jsem se ho odvážila zeptat na slovíčko, opravdu moc nemluví. Vysvětlil mi mile všechno. Nakonec jsme skoro dali dohromady i ten příběh a kdo koho zabil.

Další dva dny už jen s Aničkou, spící, uondanou. V pondělí mě aspoň vzala do místní Umweltgarten (tam si můžou děti z příměsta ověřit, jak vypadá ovce a slepice) a na pořad o Kafkovi. Byl HROZNEJ (ten pořad, ne Kafka). Hrozně hroznej. Pani četla z papíru, moderátor chraptěl a ředitel Českého centra páchal chyby v němčině… důchodci pospávali, já trochu poposedávala, Kafka by se asi za břicho popadal. Nechtěla bych o tom psát zpravodajský článek, nenene.

Zprávám na ZDF jsem víceméně rozuměla, Tatortu částečně, pořadu skoro vůbec. Aničce rozumím, Danimu málo, vždyť všechna slovesa a všechno spolyká. Asi bych se za nějakou dobu rozmluvila, takhle jsem spíš pozorně poslouchala, občas si troufla se vložit. Ale rozmluvila bych se. Musím tam ještě jet.

Vždyť umíš, říká Anička. Máš minimálně B2, ne? To já… Anička v Německu druhý rok žije, studuje. Anička umí, s certifikátem C2! Ale sama se tak nepopisuje. Jak to s těmi jazyky je? Pro mě „umět“ znamená orientovat se i v jiné než každodenní tematice, znát nějaké stylistické roviny, a určitě ovládat nějakou idiomatiku, koření řeči. Z němčiny znám tak leda „viel Holz vor der Hütte“, význam si najděte sami. Hodně idiomů je stejných jako v češtině, třeba „hladové krky“, ale spolehnout se na to samozřejmě nedá. No. Jenže podle svých kritérií neumím pořádně ani anglicky. Vždycky jsem v tomhle na sebe byla přísná.

Navíc B2 mám možná po zprůměrování všech řečových dovedností. V Madridu jsem mluvila španělsky snad líp než kdy německy. Vystavení příslušné řeči se přeceňuje, ne že by to ovšem nemělo význam. To zas má. Zas španělsky tolik nečtu, německy celkem dobře. Anička k tomu ještě trochu tohohle a trochu támhletoho… vždyť i baskicky zná pár slov. Talentka.

Oslí můstek k bilingualismu. Myslím na Tebe, Petro. Můj první poznatek z tohohle kurzu byl, že bilingualismus neznamená jen „perfektní znalost dvou jazyků získaná díky smíšenému původu“ – bilinguální (nebo spíš více) jsme všichni. Pravděpodobně někteří naši prarodiče jsou monolinguální, mnoho z nich ovšem disponuje aspoň stopovou znalostí němčiny či ruštiny, takže už taky povyšují. V těch smíšených manželstvích? Teorie se různí, převládá asi „one environment, one language“. Tedy tatínek A, maminka B a ve školce C (přičemž C se samozřejmě může rovnat A nebo B). Popřípadě ráno A, večer B. Nebo tak. Pokud možno nemíchat. V dětské hlavě se to porovná. Mateřský jazyk pravděpodobně zůstane jediný, matka je jediná a jeden je asi vždycky nejsilnější. Potenciál naučit se nenásilně a odmala víc jazyků nicméně není k zahození a dá se významně posílit.

Skoro jsem se divila, kde to Anička zakotvila. Po všech těch metropolích… pro lásku šel bych světa kraj. Samozřejmě – „zakotvila“ je na otázku. Chtěla by zpátky, milá milovnice Česka a češtiny. Daniho česky i učí, smála jsem se, nakolik odpovědi opravdu odpovídají. Anička mluví česky, Dani odpovídá německy nebo „jo jo“, „ne ne“. Prý podle pravdy, ne náhodou. Otázky se přece opakují.
Aspoň to z Německa nemají daleko. Pět hodin v autobuse se dá přežít. I když na cestě tam jsem mohla žízní zdechnout, nemajíc drobné do automatu (jiné pití se koupit nedalo, Deutsche Bahn holt není žluťák), na cestě zpátky jsem s drobnými připravenými v kapse stála před automatem „leider außer Betrieb“. Aspoň že nazpátek fungovala trochu wi-fi. Že nikdo neprochází autobusem a nestará se, má taky jaksi své kouzlo.

Jsem ráda, že jsem se vykopala. Chtěla jsem si odpočinout, a to teda dvakrát neklaplo, ale o tom potom. Díky, Ani! Těším se na všechno další.

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 159 802 kliků