Běž, Lazare. V situaci. Jak napsat referenci

Kulturně: byly jsme s Fay na koncertě Zrní. Zase mnoho poprvé – poprvé s Fay na koncertě, poprvé na Flédě, poprvé na Zrní v uzavřené hale. Tedy vím, že openair jim sluší víc, i tak jsme si to ale užily, Lazar a Dva a Hýkal a Koně… je krásnej a já byla zrovna přímo pod ním. Mmmm.
U první písničky se mi roztáhla pusa do úsměvu a zůstalo to pak skoro celou dobu. Se mi na koncertech stává. Jako by hráli pro mě, všechny ty houslosóla a jednoduchý rýmy, jenže v tý druhý osobě to funguje viď. Ach, Zrní. A neustálé nepochopení, proč jsem nad tím ještě před rokem tak ohrnovala nos.

S Fay to vůbec bylo milý. Fay je taková… úhledná. Má srovnaný knížky a nakreslenej rozvrh, pracovní stůl a termíny zkoušek. Mně se to vlastně dost líbí a dost by mi to vyhovovalo, a všichni víme, že jsem si to v poslední době hodila jinak. Taky to není špatný. Ale trochu tý Fay závidím. Je to Brnem? V tom případě tam chci tím víc. Brno je zlatá loď. Komu se tam přestane líbit, sedne do žlutý lodi a jede do pražský kavárny, je to jednoduchý, není to daleko. Brno by mě bavilo.

Běž, Aranel. Respektive, jeď vlakem na triatlon. Když člověk nepřemýšlí o tom, že by tam autem byl za hodinu deset, užije si dvě a půl hodiny ve vlacích, venku zajímavý podešťový světlo, vlak se šine do Boleslavi a do Turnova a dál, kolo se pohupuje na háku (trápí mě intenzivní pocit, že to kolo strašně ničím, když visí jen za jedinej ráfek na maličkým háku) a do uší zní můj nový super objev: The National. Zas o nich vím dlouho, psával o nich Journeyman například, a zas jsem se k tomu nějak dostala až teď.

Pak se potkat se Z. a Tomem, ještě popojet. Tolik známých a tolik naopak ne, řádí angína, průjem a povinnosti. Přijede Kamarád? Nepřijede? Přijel. Na kole že prej naposledy seděl 20. ledna. Tak jsme nervózní a neumíme lepit a mně se rozjížděj brzdy a bude pršet, nebude?? Ach, to jsou nervy. Ve třídě je horko a Kamarád nemůže spát. Co jsem si vlastně sbalila… nakupovala nervózně po práci, poprvý jela do práce na kole, zapomněla nůž a neví. Co když to neujedu?

Nebudu to protahovat. Bylo to skvělý letos. Kánoe opruz jako vždycky jindy, ale pršelo až na samej konec. Během kola a běhu asi tři hodiny dohromady a nepršelo v cíli, o to jde. Kolo příjemnější než jindy myslím, a běh, běh!! Běh byl totiž z velké části opravdu během. Právě to nám asi zlepšilo čas o tři čtvrtě hodiny oproti minule a dostalo do první desítky. Jasně, chybělo asi plno favoritů, celkově se účastnilo míň dvojic. Ale zírala jsem sama na sebe, bolely mě teda všechny části z názvu závodu, jak to asi má být, ale zírala jsem. Na konci běhu už fakt žaludek pod krkem, ale běžela běžela až do samýho cíle, drapnout ručník a šup do Jeřice. Dobré to bylo. Jako jo, musím se trochu chválit.
Dneska na sebe ovšem koukám v zrcadle v šatech, v zrcadle v racerback tílku: fakt mám ramena. Oj. To nevím, jestli chci. V šatech to není pěkný, no ale… neřešit pitomosti, to asi bude odpověď na tyhle otázky.
Mimochodem. První tři místa obvykle obsazují a dějiny přepisují závodníci třicet plus. Jestli to se mnou Kamarád vydrží, nebo se najde jinej parťák, možná mě ještě čekají věci. Závod za 4:38, třeba to tajemství jednou odhalím. A tak.

Večer několik vtipnejch fotek a videjek, mi to Hastrman dělá schválně. Spacák, ráno namáhavě na vlak a zase ti The National a KAFE a cesta a přesouvat kolo, ke kterýmu si udržuju ambivalentní vztah: když na něm člověk nesedí, stane se z něj neobratnej těžkej kus materiálu, se kterým se nedá jezdit autobusem a celkově se s ním tak jako komplikovaně nakládá. Uvažuju, že bych občas do tý práce jela, když se třeba pak nechystám zaseknout do jedný v hospodě. Uvidíme. Naučit se nesklouzávat do kolejí a nebát se na křižovatkách – ne, kolo nemá zpětné zrcátko, ale je to tak v pořádku.

**********

Do jedný v hospodě. Se mi stalo onehdy. Pan Přemysl četl… chrchlal, zajíkal se, četl a zase chrchlal, pak si měřil teplotu a dával mi vědět, že zmírá horečkou. Měla jsem nejkrásnější šaty a vysoký štekle a nevím, jestli i očekávání, ale Sazeč měl k ubalení a barman se opíjí furt do stejnejch. Víno, vodu a zase víno, ne, panáky ne, NE a vy to moc dobře víte.
Myslím, že je o mě zájem a zase se to tak blbě píše, chm. Kokoti, píše Mína, všechno to jsou kokoti. Nemá smysl si klepat na čelo. Aspoň to víš hned. A nemusíš čekat 4 rande na to, aby jsi zjistila, že je to bezcennej kus. Díky bohu za ty kokoty, kteří se projeví hned a neberou ti tvůj čas. Totiž představte si situaci, půl druhý ráno, divný noční spoje, Aranel bydlí daleko a on vlastně ne až tolik, a ještě u toho stojí další dva lidi a Aranel čeká, že ji teda pozve k sobě (=situace). A ono se to nestane a ne proto, že by nechtěl, ale proto, že se strašlivě stydí a neumí to. Je dooost smutný do tý situace vidět a uvědomit si, jak má člověk najetý nějaký schémata a když na ně nedojde, cítí se v situaci divně. Zvlášť proto, že snadno nahlídnul, proč se schéma neplní, že je schopnej snadno na tu situaci koukat „zvrchu“ a pozorovat, jak se dotyčnej vaří ve vlastní šťávě.
Disclaimer: nevím úplně, jestli bych šla a co by se dělo, třeba ne a nejspíš nic. Přesto jsem to vlastně čekala, na mnoho procent. Zvláštní.

Přesvědčeně tvrdím Míně, že není kokot. Že je stydlivej a neumí to, trochu ňouma… a s tímhle slovem se u mě asi vykastroval. Ou. Moc míň lichotivých označení pro chlapa asi vymyslet neumím. Nebudu nikoho zachraňovat. To je hlavní, však víme. Nebudu. Je mi ho líto a třeba vyjdu trochu vstříc, bejt milá… ale nezachraňuju. Stačilo. Směj se na lidi, buď pokorná a ono to přijde. Proč „pokorná“, to jsme si musely trochu vyjasňovat. Ale oukej.

**********

Berlín.
Berlín únikový, Berlín malinko charitativní, Berlín s akcí Evropa pro 2, Berlín, kde není zima jako svině, Berlín různě obestavený zábradlími a plachtami a lešeními, protože finále Ligy mistrů. Berlín s Terry – trochu náročný. Skoro nevidí, hůř slyší a tloustne a bolí ji nohy. Neviděla jsem, co jsem tentokrát chtěla, viděla jsem zase jiný věci, blind-friendly botanickou zahradu třeba. Cítila zodpovědnost, nabízela rámě, obstarávala ubytování. Rozcapila jsem se odskokem do Krakova, kde jsem si nemusela lautr nikoho všímat. Snad se to ale Terry líbilo (i přes zpoždění busu při odjezdu zpátky, dorazily jsme do Prahy až v jednu v noci), však jsem psala, že to trochu potřebuje, uniknout z všednodennosti. Něco zažít. Má to těžký.

Kolem půl dvanáctý v noci ostražitě šlapeme temnou ulicí v Kreuzbergu, po jedný straně veliká policejní stanice, po druhý hřbitovní zeď a nikde nikdo. Měřítko berlínský mapy přece jen vychází výrazně jinak než to české. Zabočit za nejspíš poslední roh – proti nám se vynořila postava, jako Polednice z Brabcovy Kytice, něco jí visí z ramene. „Ahoj“, zkusím obejmout našeho hosta, a hlavu mám mezi jeho posledními dvěma žebry. To na rameni jsou snad osmdesát čísel dlouhý dredy. Tak tudy, a bacha na světlo… ne, to je zvonek. O-ou. No tak běžte.

Obejmi mě teď, stoupni si na gauč, little one. Terry už moc nezvládá, je unavená, překlepu krizi a začínám se rozhlížet, procházka, jo? V noci? Už je fakt pozdě… ale nebudu se bát. Tady se povídat nedá.

V parku, pod měsícem, v Berlíně už asi úplněk, „insane people call the emergency“ a líp rostou kytky a holky blázní, zas mu to všechno vyprávím. „Poslouchej, ptáci, tolik zpívá a vůbec ne pro nás, zpívá pro zachování rodu“, lavička, jiná lavička, chci si sednout na zem a au! – pořád namožená z kola. Levandulovej olej. Pomalu, jemně, účinně, dlouho. „Tak co?“ Nic. Úplně uvolněná, hadrová panenka. „Přikrej se.“

Samozřejmě. Německo dodržuje pravidla, Němci přímo píšou pravidla a zmnožují pravidla a pyšní se pravidly. Jenže na Berlín to tak úplně nepasuje. Berlín se k pravidlům staví mírněji. „Přes padesát referencí a doteď jednou jedinkrát… ale já fakt svý pravidla dodržuju?“ Jenže pravidla se taky dají upravit: ozvi se, až se ti to nebude líbit. Zůstalo celou dobu na pozadí.

Svítalo a začínalo lehounce pršet. Za závěsem za chvíli vyjdou na lešení zedníci, zatahuje pečlivěji. Terry spala. Probudila se pak o hodinu dřív, asi trochu vylekala. Zvláštní pocit. Můžu tohle? „Neohlížej se na ni tolik. Slepota nevyřazuje automaticky ze všeho. Může být štíhlejší, mít lepší účes a všechno třeba půjde. Neproviňuješ se.“ Asi fakt ne. Asi fakt načase opustit to svoje zvláštní smýšlení, kterým jsem už zranila tolik kluků, když jsem se necítila na žádný projevy náklonnosti na veřejnosti. Co kdybych někoho urazila, co kdyby se někdo cejtil nekomfortně. Jenže ono není třeba ode zdi ke zdi. Chovat se normálně, nepřehánět ani na jednu stranu. Jednou pusou přece nikoho nerozpláčete.

Druhý den i pro nás vařená večeře, trochu vína, oči a pohledy, dotyky, šeptání a přísliby. Milonga – jen se chvíli koukat. Trochu propad, že mně tohle nejde, nebo jen velmi zřídka. Jenže znaleckým okem – kdekteré z tančících to vlastně taky moc nejde, jen že ona si to tak nebere (což je ovšem taky zadání pro mě). Park. Lézt přes plot v dlouhý široký sukni, která se mu tak líbí. Aranel na zádech – jako nesená na zádech, vy. Zase je po druhý hodině. „Are you coming to say good night?“ Ne, a sama jsem se trochu lekla. Nevadí, vždyť to nevadí. Snad sis nemyslela?

Co jsem si vlastně myslela. Nic asi. Jen jsem se dneska přistihla při přemýšlení, jak to zase zpracovat a jak na to zareaguje kterej z mých asi osmi čtenářů. Nejsem úhledná, ne. Zkoušku z lexikologie asi půjdu psát znova. Ale cestou domů, zmáčknutá ve žlutém buse, s The National, jsem si říkala: dovézt Terry bezpečně do Prahy a jet zase zpět. Berlíne, Berlíne, stálo to za to muset poslat snad třicet žádostí.

P.S.: „Ah… ne, asi mi nemusíš psát referenci, mám dost. Co by tam bylo, viď? Tři slova: první zní „best“ a třetí „ever“. No nevím. Radši to necháme.“
Od poslední Korejky jsem to schytala. Bring her wine, she becomes very cute when drinking. „Drinking“ znamenalo dvě malé lahvičky teplého prosecca, před půlnocí, posilněná tímto jsem nesoustředěně balila na triatlon a nadávala na chlapy. Eh.. nezbývá než doufat, že ty reference vlastně nikdo pořádně pečlivě nečte. Aby mě pak nechtěl seznamovat s padesáti odstíny slova „cute“.

Následující příspěvek
Napsat komentář

1 komentář

  1. Úhledná? Přiznávám, že tohle slovo mě k sobě nikdy nenapadlo, ale proč ne? Zní to hezky – ale ono to nakonec není nic jinýho než lehčí OCD. Někdy se to hodí – vím, kde co mám, kdy co mám . . . ale když to tak není, tak zase úplně zbytečně vyšiluju a nervím. Chvílemi bych ten nadhled, schopnost neřešit a přílišně neplánovat moc potřebovala.

    Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 159 800 kliků