Děti. Sama! Zariskuj

čtvrtek
Dnes je divný den. Tahle akce je u nás v práci vždycky v pátek, a dneska není pátek. Všichni proto máme pátek. Tím spíš, že zítra se začíná v sobotním čase. Mmmmhm.

Zatímco lítaly kameny a světlice, slávističtí fanoušci se do toho pletli a policajti vytáhli vrtulník, hlídala jsem zase dítě. Pan Přemysl se o mě prej taky trochu bojí, obratem mi domluvil hlídání. Další dítě se zvláštním jménem – kdepak já bych hlídala Elišky a Kubíky -, v budoucnu bilingvní, nyní ještě nevědomky. Tak jsme tak pletli maďarská a česká slova dohromady. Šli ven, lezli po prolejzačce. Ten strach, že v ulicích, kde projede jedno auto za deset minut, přece jen pod nějaké škobrtne. To mi někdo tuhle nedávno: a co když se něco stane, při tom hlídání dětí totálně nadivoko? To nevím. Ale co by se dělo, kromě přecházení přes ulici. I u toho si uvědomuju, že možná nedodržuju nějaký zásady, někdy zůstane dítě za mnou, třeba. Babička: „ty budeš skvěle připravená na mateřství“ – ach, babi, která se nemůžeš dočkat pravnoučátek. Nevím. Při tom posledním hlídání jsem dost využila přítomného notebooku. Písnička o žábě pod vodou, ve španělštině, taková, co do ní přibývají zvířátka, snad devětkrát po sobě. Čas si odpočinout, čas koukat z okna na slunce, číst si. Jenže má dítě sedět před videem?

Částečně se obhajuju tím, že já tam nechodím od vychovávání dětí, já je hlídám. Protože v mezičase dělám milion věcí, jsem někdy unavená a nikoli ready na děti. Svědomí to utišuje jen částečně. I s Albertem jsem prostě minule vlezla do Koťátka, venku zima, já vyfiknutá na pohovor, nepovedlo se tentokrát vyladit garderobu na všechny denní úkoly. Tak jsme kreslili po tabuli, Albert pak i s jinými dětmi. Ohrožení nastalo ve chvíli, kdy čelem nepěkně nabral roh stolu. Chvíli křičel dvojici v koutě do plánování svatby. Ale ne dlouho. Vyprávěním a konejšením se vysuší všechny slzičky. Může se pak namalovat ještě jedna strašlivá příšera a vedle kukuřice, nebo jak ty svoje výtvory pojmenovával.

Dokáže ale někdo fakt ty děti neodkládat? Nikdy? Jakože když jich je víc… přemýšlela jsem a nedokážu si nějak vybavit, jestli si s námi naše maminka někdy hrála. Tatínek jo, a stálo to asi dost obětí, když jsme po něm lezly večer po příchodu z práce. Z maminky si pamatuju hlavně záda v kuchyni, my dvě se sestrou donekonečna posunujeme, demontujeme a zase stavíme lego. Že by k tomu maminka někdy přišla?
To se mi třeba zdá hodně škoda. Nevyužít dětiček k tomu, aby se člověk sám vrátil do dětství, dělal letadlo v parku, šlapal na pámelníkové kuličky, plácal bábovky z písku a stavěl veliký domy z lega. Třeba naše maminka není ten typ, nemusí každej bejt. Něco to ale možná vysvětluje, no.

Psala o tom totiž Anička. S těmi návštěvami to taky koukám měli stejně. Děsně jsem vždycky chtěla, aby u nás přespávaly kamarádky, abychom se koukaly na filmy z postele třeba, a tak. Maminka to ale prakticky nikdy nedovolila; nevím, jestli si nechtěla nechat narušovat osobní prostor, nebo jí taky šlo o povlečení. O to víc jsem hltala sérii o dvojčatech, velké pokoje, půlnoční oslavy narozenin. Asi jednou jsem jela s kamarádkou na chatu, její maminka nás nechala dlouho spát, snídat pizzu a vůbec kdeco. Možná i proto moje záliba v couchsurfingu? Open house. Jasně, že se člověk musí pak omezit, ale fakt mi to v dětství bývalo hodně líto.
Něco ve mně možná zůstalo, babička se mě taky ptala: no a tak ten byt musíš nějak vylepšit, vždyť tam přece chodí kamarádky na návštěvu třeba, ne? Fjů. K nám fakt prakticky nikdo nechodí. Snad to je teda obecnější tendence, lidi se prostě scházejí v kavárnách. Ne doma. Stejně jako k babiččině údivu nevlastním žádnou „partu“ – někteří z mých blízkých se ani neznají, někteří by si nerozuměli. Vždyť ale Aranel má taky milion stránek.

neděle
Přijdu na čtení. „Kde máš pana Přemysla?“ Nemůžu taky občas jít někam sama? Třeba i na čtení? Zvláštní. Ptám se taky tak? Budu si toho všímat. Ostatně možná je lepší říkat mu tím genderově potenciálně obojakým příjmením. Včera Dánská dívka, silný zážitek pro něj při tom, silný zážitek pro mě poté (a na konci, ach), nějak se poodemykaly komnaty. Krásná Alicia Vikander jinak, krásná Kodaň, kýčovitá hudba teda trošku. A musím chodit víc do kina, vždyť já to mám fakt ráda. (Taky jsem si snad po třech letech obnovila kartičku do knihovny. Vždyť já to mám fakt ráda. (No teď jsem se chtěla jen rozhořčit, že mě lidi vnímají jako půlku, a už jsem zas jinde. Pardon.)

„Zariskujte“, nabádá nás Jarek při jedné z posledních svých open class. Škoda ho, jede na rok na Zéland. Udělal ještě posledních pár open class, a nejen že mě párkrát tak decentně pochválil (jednou za to, jak jsem elegantně spěchala po ulici), ještě mě přizval do závěrečné hospody. Tak se teda po takových čtyřech letech konečně cítím o trochu víc jako součást tréninků. (Vtipný ovšem je, že soubor se mezitím až na jednu Lenku kompletně personálně proměnil.) Jeho tréninky mi sedí taky proto, že vychází z jedné konkrétní techniky, a ačkoliv toho Limóna hodně obohacuje a hodně do něj vkládá, gravitace a jednotící systém je vespodu znát. „Někteří choreografové a pedagogové třeba vůbec neřeší anatomii. Víš, co to je, prostudovat si konečně, kolik částí má třeba kotník? Jak funguje? Přitom je to zároveň hrozně nebezpečný nevědět.“ A ten příjemnej večer skončil bezuzdným výsměchem na adresu kalendáře baletu Národního divadla, rozuměj do jisté míry konkurenčního souboru. Bude to asi ten, který jsem kdysi kupovala sestře jako exkluzivní vánoční dárek z Prahy. Jenže tehdy byl vkusnej, věřím tomu, určitě bych ani tehdy nekoupila nějakou trapárnu s klouby rozevřenými na >180°, hadry z H&M a nekonečně křečovitými situacemi. A uměleckým šéfem jako třešničkou.Tak se teď tomu tanci věnuju, co jde, i do Brna kvůli tomu pojedu, možná dokonce v létě do Bratislavy. S Jarkem se shodujeme: každý týden je vidět, každý týden může člověka posunout dopředu. Ujíždět dozadu se ovšem dá zrovna tak.

Předchozí příspěvek
Napsat komentář

1 komentář

  1. Děkuju za komentář Aranel, nějak jsem dodnes nevěděla, že existuješ. A to byla škoda 🙂

    Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 159 795 kliků