Měsíce a léta si tady stěžuju, že mám moc práce. Vždycky se ukáže, že jí může být ještě víc. Třeba v poslední době. Tenhle týden už lepší, minulý týden zběsilý. Redakce, korektury, redakce, korektury, stažený žaludek, kdykoli přijde e-mail… mám špatné svědomí? Nebo co? Opouštím pozvolna práci na výstavě a předávám ji panu Přemyslovi, už to prostě nějak nejde, chtěla bych ještě víc dělat ty překlady a na té chodbě to moc… není to ono.
Byla jsem v Londýně a v Bratislavě.
Byla jsem na pohovoru a poslala další dopisy.
Byla jsem na copywritingovém eventu a dozvěděla se i něco, co se mi opravdu bude hodit. (Zároveň se tomu trochu vysmívala.)
Byla jsem na jednom hrozném a na jednom skvělém koncertu SRPR a na oslavě 5 let Vývařovny, kde jsem se picla Aperol Spritzem a strašně se smála, jaké je to tam hipstaparodie na sebe sama.
Potřebuju v sobě rozpustit zbytečnej hejt na jednu osobu ze svého okolí.
Potřebuju přidat v ekologickém úsilí (nestačí třídit, je třeba i redukovat; v každé oblasti života je prostor pro ekologičtější řešení).
Potřebuju si promyslet, kdy a kam vlastně v létě.
Potřebuju zlehka připravit stěhování, a co všechno s bytem, než přijde novej nájemník.
Potřebuju si vnést trochu řád…
Snad budu taky trochu víc psát. Chce se mi, víří mi v hlavě věty a nápady, když frčím na kole po náplavce. Ale vždycky je potřeba ještě něco doklapat, dopřeložit, dořešit, a nebo jít ven. Možná na tom nejsem zase tak špatně. Ještě přece chodím ven.
Aranelindalë 