Povídej říkej piš. HRT a RLE. Bramborovej zen

Než půjdu dneska spát. Protože občas si někdo rejpne, protože Téra to pořád sleduje, protože bych si to třeba pak nepamatovala.

Aktuálně se mi dějí dosud asi největší životní zkoušky. Jednu z důležitejch postav tohohle blogu je potřeba přejmenovat na paní Přemysl. Tak to za prvé. Myslím, že to asi nikdy neprojde jen tak, že to asi vždycky nese hroznou vlnu pocitů, strachů, vzteků, slz pro celé široké okolí. Mně se to nevyhýbá. Čtu, googluju, učím se nová slova a věty, povídám si, ptám se a šla jsem – tedy šly jsme – na podpůrnou skupinu. Možná to budu ještě opakovat. Trochu se to tím ulehčuje a trochu komplikuje, nezřídka je totiž cisosoba za zlou a pyšnící se svým privilegiem, když jakkoli zapochybuje nebo udělá třeba chybu v rodu. Naštěstí u mě to paní Přemysl považuje spíš za uřeknutí, ani sama se chybám nevyhýbá.

Určitě se k tomu dere na jazyk hrozně moc otázek. Mně taky. Nicméně odpovědi na ně se někdy neformulují a někdy průběžně mění. A hlavně tu máme ještě všechny ty ostatní problémy, skoro celé to léto proležené v šeru pokoje u seriálů, pasivita, alkohol, pasivita, alkohol, krátká manická fáze se spoustou smíchu, radosti a sexu a zase nazpět. A kde začít? Kde začít? Terapeut začal z týhle stran(s)y, efekt prvních třech nebo čtyřech návštěv, jenže teď je to zase… blbý. Možná je potřeba začít odjinud, a to zase nebude prostor na to první, do úzkosti a lability nejdou hormony, bez hormonů se prohlubuje dysforie, dysforie se utápí v alkoholu a konečky si svažte sami. Učím se nová slova, učím se zkratky a tápu, a když už bych netápala, přijde situace, která… ale o tom snad radši ne.

Pro tu druhou situaci je zásadní něco jiného, co zmiňuju, když chci ze slz vykouzlit aspoň cynický škleb: všechno jsem to způsobila přejezdem přes most Apollo. To se stalo 1. srpna. Od té doby se změnilo hrozně moc věcí. Nebo v tu chvíli možná? Den předtím jsme hodně hovořily o plánech do budoucna, konkrétněji a obsáhleji než jindy, až už bych se tím skoro přestávala tajit / začínala chlubit navenek. Pak se něco… něco se stalo. Zmizela upřímnost, otevřenost, sdílení, pevné slovo. Největší a nejsilnější hodnoty našeho vztahu, v jejichž návrat pořád ještě doufám (pozvolna se občas některé vracejí, ale nazpět ještě nejsme), se někam vytratily.
Tak pak je člověk najednou ve dvou zcela nových rolích, z nichž ani jednu si nevybral. Pláču a hubnu, ale taky se dozvídám o příbězích jiných lidí. Což se mi zdá hodně cenné. Přináší to zároveň vědomí, že celej svět se v poslední době točí nějak zadkem napřed a proč, proč, proč. Ale s některými blízkými se přes problémy ještě dál sbližujeme. Bylo by lepší se sbližovat přes krásné a pozitivní věci, bylo, bylo. A občas tomu sekundují – kaštany na Štvanici, posedy pro ondatry a rybáři pod jezem. Každou radost si člověk musí chytit a pohejčkat.

Třeba bramborovej zen. Mě Básník popadl a vytáhl k nim do jižních Čech, ať jedu sbírat brambory, vyčistit si hlavu. Povedlo se to na milion procent. Brambor pár řádků a suchá hlína, za půltřetí hodiny hotovo, po zbytek víkendu dřímání na slunci, mazlení s kočkama, trhání švestek, procházka po okolí, návštěva bohoslužby a soukromé hospody. Klid, vzduch, slunce, ticho. Nevydržel mi ten bramborovej zen o moc dýl než na ten víkend. Ale mám si to prý připomínat, a taky připomínám. Třeba i ty chvíle, kdy se mnou Básník chtěl spát; často o tom mluvíme, špičkujeme se, smějeme se tomu a plánujeme to. Do kalhotek se mi nicméně nedostal. „Kdybychom tak byli sami!“, vzdychá Básník, a já se jak trdlo ptám: a kdo tady ještě je? No, tam nikdo, žejo. Kolem nás je; kolem mě jistě a kolem něj teď tak napůl nebo načtvrt. Jedno z těch mnoha slov, které jsem se nedávno naučila, je mononormativita. Nelíbí se mi – všechna slova, která se odvozují od normativity, zavání tlakem. Ovšem zatím nedokážu být tak nějak casual, open a tak. Vůbec není špatné zkusit si to takhle v „opravdické“ situaci. Že přes všechny téměř ideální podmínky to hlava (srdce?) nedovoluje.
Cynické škleby, level Básník: Dej na mě, ten Zloděj má nějakej psychickej problém, píšu mu. Mě jak někdo zaujme, má to spočítaný. Třeba by se na tom dala vybudovat živnost. Nebo zhroutit bych se z toho mohla, třeba. Kde se to ve mně vzalo, jak se to rodí? Nekonečné otázky.

Na závěr trochu tý kultury. Máme kamaráda a vydal desku. Deska svírá, trhá a dojímá, z desky vypadávají kusy textů, ze kterých se stávají opravdové memes… protože to přece všechno řeší. Skladba Heim proletěla i Velkou sedmou na Radiu 1. Tak si to dejte. Do podzima. Tuhle jsem si to za jeden večer pustila šestkrát a vypila 2/3 lahve ne úplně dobrýho vína, sama. Tu konfiguraci vám nechci až tak doporučovat. Ale kdyby třeba někdy.

Povídej říkej mluv

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

komentáře 3

  1. pořád čtu. a dnes jsem zaskočená a nevím, zda to chápu dobře, ale pokud ano, je to silné kafe, přeji hodně sil! Téra

    Odpovědět
  2. Zuzka

     /  23.9.2016

    I já pořád čtu. Občas myslím na to, jestli se ti ozvat, pak mě přepadne pocit, že máš ve svém životě spoustu positivních věcí a lidí a zbytečně bych se ti cpala. A pak čtu takovýhle článek. Držím palce, Silvi! A kdyby ses chtěla zcela normálně někdy třeba projet na kole, zajít na víno nebo do divadla… nebo kdybych jakkoliv mohla pomoct, ozvi se.

    Odpovědět
  3. Ten tvůj bouchač na tebe kálí, najdi si ryzejšího. 🙂

    Jinak samozřejmě přeju hodně úspěchů a pokroků. 🙂

    Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 167 711 kliků