Oficiální? Jožka. O obnově

Musíte mě prostě posílat na cesty, které budou zároveň trvat aspoň dvě hodiny, abych měla pocit, že to za to napsání stojí. FlixBus je nový žluťák, milion destinací a velká pravděpodobnost uhájení si dvou míst pěkně pro sebe.

Sister-bonding trip. Je hrozně akční, ta moje sestra. Ale to prý jen, že jsem tam byla. A má uklizeno, och ach. Ale prý to nestihla, než jsem přijela. Tak možná se mi posunuly hranice, v F3? Nebo to je tak, že v cizích místech vidím kreativní rozházení, stále stejné postele a skříňky z Ikeje vypadají v jiném pokoji jinak. Ve svém pokoji vidím jen nechutný nepořádek. Možná to je taky tím, že propadám z dekorací. Říkám si: kdybych se přestěhovala, určitě by to u mě vypadalo jinak, měla bych uklizeno, minimalistickou garderobu na štendru, originální stojánek na náušnice. Ráno jóga, večer taky jóga, pravidelné promazávání kdečeho a vaření kvalitních polévek a dhálů a jiných jídel… no. Ještě nejsem až tak příliš stará na to, abych tomu věřila, ale přece jen už jsem se párkrát stěhovala. Stěhování samo člověka nezmění. Na nové místo si přivezeme staré zlozvyky.

Potřebovala bych nějaké nové zlozvyky. Nebo spíš dobrozvyky. Mám pocit, že bych se potřebovala nějak obnovit. Začít něco nového. Něco starého skončilo, nebo skončí, nebo právě pomalu končí. Nemám z toho moc radost. Vlastně. Ale dosáhla jsem dna svých pomocných sil, nejen že jsem občas vypadala zle, ale prostě jsem v poslední době párkrát hrábla – a nic. Prázdno, vybráno. A tak je asi na čase být dospělá s kyslíkovou maskou. Nejdřív sobě. Opravdu se od sebe s Marií hodně lišíme. Je to náročné a zároveň inspirativní. Jenže s tranzicí v zádech je to spíš už prostě moc vyčerpávající. Nejenom pro mě. Pro ni myslím taky. Marie obdivuje provazy a mě to vlastně všechno spíš ruší. Mně se chce rajzovat a Marie se necítí pohodlně mimo svůj okruh. A tak. A pije. Musím prostě trochu toho egoismu v sobě sebrat.

Teď jak to píšu, sbírá se mi spíš na slzy. Zlobím se na sebe, že nejsem taková dobrá opora, jakou má třeba Filip, že nejsem dost pružná duchem, že nejsem druhá Crimewave třeba. Že nejsem nejlepší ally ze všech. Nicméně asi nezbyde než to/se přijmout. Stejně to asi řeším jen já nejvíc ze všech.

Vypadá to, že spolu budeme žít ještě měsíc. Pak se uvidí. Moc si přeju, abychom si i dál vypisovaly hlášky, abychom i dál spolu chodily ven. Ha ha, jestlipak si tohle člověk neříká úplně pokaždý? Jenže úplně pokaždý se rozchází z jiných pozic. My se máme hodně rády. I proto jsme si nakonec musely přiznat, že si vzájemně – přijde mi důležité to zmínit – spíš blokujeme budoucnost než co jiného.

Není to kvůli nikomu. Z mojí strany ne. To je myslím taky důležité zmínit.

„A tak ty jsi teď oficiálně lesba, jo?“ zeptala se mě zvědavě, poněkud… senzacechtivě Ka. Někdy v únoru to bylo. Začala jsem to nějak zbrkle vysvětlovat, místo abych prostě dvouhláskově odpověděla nebo odsekla něco ve stylu „tvoje máma je oficiálně lesba“. Už jsem tuhle otázku, obecněji položenou, zaslechla v různých obdobách víckrát; myslím, že to pochází z jazykové nejistoty. Když vaše nejbližší osoba nebo osoby změní používaný gender, změní se nálepka vztahu, změní se možná i nálepka jejich orientace. Ale ta vaše se přece vůbec změnit nemusí, maximálně rozšířit. Náš vztah je/byl homosexuální. (Asi bych mohla napsat „lesbický“.) Možná byl takový od začátku, i když jsem do něj s tou představou nevstupovala. Pokud bych vzala za příklad Filipa, kde se mi to zdá trochu jasnější: Filip je hetero, přitahují ho ženy. Přitahovaly ho ženy i dříve. Ale dříve se označoval spíš jako lesba, protože žil pod ženskou identitou.
Uf… červenej svetr je potmě černej a na světle červenej, ale pořád je to jen ten jeden stejnej svetr. Snad je to takhle jasnější 😀

Kdyžtak si spíš něco čtěte a ptejte se jen velmi opatrně. Šlápnout do hovna je v případě transgender otázek snazší než ve vinohradským parku.

Nakonec: cvičím jógu a tančím. Budu v Brně, budu moderna i jazz i contempo. Byla jsem běhat, ale nějak mi to teď nejde. Spíš se naučím od sestry to pěší pobíhání sem a tam… jógově-taneční tělo obdivuju. A chci. A dýchat, táhnout a moc se nesrovnávat s ostatními zní jako schopnosti, které Aranel potřebuje a využije. Obnova. Výhled. Konečné a pořádné sebepřijetí.

(Tohle je příspěvek #662. Vzpomínám si matně, jak jsem jásala nad tím padesátým…)

(Příště o práci. A o prekariátu. Jsem ale ráda, že sem se to nedostalo. Žere mi to času a sil že až.)

Advertisements
Předchozí příspěvek
Napsat komentář

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s