No alarms. Suky. Zářivé rajče

Hlava mi z toho může prasknout. Na jedno téma, byť asi s mnoha odbočkami. (Ve změněným editoru, co to je tohle, jak se má jedna soustředit…)

Zdálo se mi o tobě, píše Dym. A zapamatuje si sen do večera, aby mi ho mohl vyprávět, sen krátký, jak už ty zapamatovaný bývají, ale vyprávěný dlouze, až rozvlekle skoro. Sen o tom, jak spolu kráčíme na nějaký koncert nebo festival, příjemné místo kdesi v přírodě, trochu hippie atmosféra, a jemu se začne šíleně chtít na záchod, zničehonic, a je potřeba to nějak urgentně vyřešit (a v tý přírodě to až tak dobře nejde) a trochu to zkazí tu náladu, je tam prostě něco, co člověka blokuje, zaměstnává, nedovoluje mu si ten hezkej den a hezkou cestu užít.
„No a mělo to… oporu v realitě?“ ptám se opatrně. Ale prej ne. A pak něco o tom, že se člověk už nikdy znova nezamiluje jako v sedmnácti, že nemá cenu snažit se zavrhnout zkušenosti a bývalé příběhy, co tak člověk za sebou má.

„Zdálo se mi o tobě,“ říká Dym v kuchyni. „Ale teď na to není čas. Já ti to pak povím, přijď si.“ Zapomněl na to, ovšem sen nezapomněl: „zabouchnul jsem si klíče. Mám v náručí kočku a nejsem moc oblečenej, nemám moc peněz a moc nabitej telefon, a jediný, co mě v tu chvíli napadne, je, že mám zavolat tobě, protože ty mi pomůžeš. Jenomže jsi někde daleko, u rodičů nebo na horách nebo někde tak daleko, že vlastně budeš muset jet celej den, protože už je taky večer a vyrazíš až ráno a bude to dlouho trvat…“ Nemá jiný nápad, jinou možnost, na koho se obrátit o pomoc. V tom snu jsem já ta pravá, která mu může ty dveře otevřít.

Zdálo se mně o tobě! píše Aranel. A pak to vyhrkne v hospodě, když kamarád odejde na toaletu. Jenže ono je to jen takový dojem a já neumím ty historky tak natahovat – jsme spolu v rezidenci a máme se dobře. Jak to tou dobou víceméně bylo. Pak přijede Phalka a já ho přestanu zajímat. V nepostřehnutou chvíli se s ní začne zase bavit a tráví radostnej čas s ní. Phalka přiveze rajče, veliké, červené a šťavnaté, a já taky nějaký mám, ale to moje je jen obyčejný rajče, bledý a s divnou strukturou, jaký se teď tak asi dá koupit. Koukám na to a říkám si: a takhle je to tady pořád. Ona je prostě hvězda noci, na provázku ho má…

Dym si ten sen zapíše a druhej den umírá na kocovinu a moc si toho nepamatuje, ale sen má zapsanej.

„Něco na tom je,“ říká mi později. „Ale Phalka nemá žádný speciální rajče. Má prostě rajče. Nemá smysl se s tím nějak poměřovat, nemá smysl se snažit přinýst hezčí a šťavnatější rajče.“ Protože moje disciplína je brokolice, dodávám teď už já. Už tomu rozumím trochu líp.

V pondělí jdeme zas ven, na jedno žejo, a asi už ta situace přestává bejt udržitelná. Opijem se trochu a Dym mi kreslí po stole, kde jsou vidět suky. „Tohle jsou kruhy mojí duše, víš. Tady doprostřed, tam nemůže nikdo, tam nikoho nepustím. Phalka se tam dostala, po patnácti letech úsilí, ale taky vlastně nevím, jestli jsem ji tam chtěl, ale prostě se tam dostala. A tady okolo je vás víc. Mně to tak připadá normální a v pořádku, je přece normální mít víc blízkejch lidí… ne? Nemusej mít vůči sobě žádný výčitky.“ Dívám se. Mate mě to. „Je tam Ada, se kterou spím, je tam Janka, Elena, Phalka. Teď ty. Mám tě moc rád, Aranel. To se mi s nikým, kdo bydlí vedle, ještě nestalo. Ale jak to máš ty? Hrozně málo toho o tobě vím. Já už ti toho řekl tolik… a v tobě se pořád nevyznám, nerozumím ti.“

Pak se dlouho, dlouho objímáme. Jsem klidná a políbím ho. A pak mu to řeknu.

To jsou čtyři a v půl desátý mě vzbudí jeho šramot, vyskočím, přehodím univerzitní mikinu ve funkci županu: „Kruci.“ „Jak ses vyspala, Aranel?“ „Dobrý. Ale je pozdě…“ „Pa.“ No nic, pár minut po desátý už jsem v kanceláři a pracuju, hodně intenzivně, ale odtržená od okolí, nabušená emocema. Pouštím si Radiohead a RHChP, furt dokola. No alarms and no surprises. Vlastně to přesně tak je. Není nám sedmnáct a něco už asi víme. Zamilovat se furt můžem, myslím si já. A co teď bude?

Večer přijde. „Aranel, mám teď hodně náročný období, jsem hodně vytíženej a ještě to tak pár týdnů nebo málo měsíců bude. Možná teď se mnou není úplně správná zábava a úplně dobře nevnímám, tou přetažeností a napětím. Ale můžu s tebou chvíli mluvit?“ A nechá mi hamaku a jemně mě ze země houpe.
„Měl jsem dneska zase strašnou kocovinu. Bylo mi špatně a musel jsem předstírat, že je mi dobře. Je to hrozný, duševně i fyzicky. Fakt. A navíc si z konce už skoro nic nepamatuju, jak jsem starej, tak jsem blbej. Bojím se, že takhle někomu hrozně ublížím.“
„Ale včera dobrý. To kruci nebylo na tebe. To bylo na hodiny.“
„Aranel, a fakt se mnou chceš spát?“
„Tak vidíš, že si to pamatuješ,“ prskám.
„Pamatuju si jenom zvuk těch slov, jenže tys taky říkala, proč je těžký mi to říct, když jsem tvůj spolubydlící. A to jsem neudržel.“
Vyprávím, jak je to s couchsurferem, kterej druhej den odjede, a už se nikdy neuvidíme. A jak je to s Dymem, se kterým se vidíme tak třeba denně. Jak se z toho strašně snadno stane slon – a aby tady ze tří lidí spolu tři navzájem nemluvili, to by bylo teda bydleníčko.
Dym se usmívá. Vypráví mi o Adě, že to vlastně nebylo až tak… že se to prostě stalo, a možná ten jeho nedokonavý vid nebyl na místě, možná si Ada myslela, že ji druhej den požádá o ruku… Mám to jinak, říkám. Sex nemá vždycky stejnou hodnotu. Někdy to znamená, že už je to nafurt. A někdy to znamená, že si lidi udělaj dobře, a nic víc. I když já vlastně nevím, jak to mám teď. Snad stejně jako posledně, co jsem si to formulovala. Nebylo to špatný.
„Je zvláštní, jak jsi říkal, že toho o mně hrozně málo víš,“ říkám taky. „Myslela bych si, že toho plno říkám, a co neříkám, vidí mi každej na nose.“ A prej ne. A to je docela důležitá zpětná vazba – mívala jsem časy, kdy mi přišlo děsně zajímavý bejt tajnosnubná. Ale moc zajímavý to není. Je to spíš na pytel. Mnohem lepší je asi to takhle v noci prostě říct.
Pak mu vyprávím o couchsurferovi z Brazílie a o tom z Berlína. Druhej den si to čtu a směju se, že jsem zapomněla na nejlepší historku. Třeba ji ještě uslyší.
Usmíváme se na sebe, skoro potmě.

„Ale nemusíš se k tomu nějak vyjadřovat. Cejtím, že je to najednou velikej tlak. Mně je hrozně dobře, že jsem to řekla, a nemám pocit, že bys mi něco dlužil nebo tak. Bylo mi dnes dobře, spokojeně, vyrovnaně. Že jsme spolu mohli takhle mluvit. A že je nám dobře spolu.“

Vzpomněla jsem si na Nanu, tajně a trochu s hrůzou. „Neuvažuj o každým, jestli si ho chceš brát,“ říkala nad phočkem. „Ber to přeci trochu lehce.“ Najednou zjišťuju, že už to pro mě není automatický. Trochu mě to děsí teda. Ale zpracovávám to.

Je na tebe naštvaná, protože jí děláš do spolubydlícího 😀, píše mi Ondráš. Ani tomu jsem tohle všechno ještě nevyprávěla, i když jsem toho plná po okraj. Ani nevím, jestli chci, aby to někdo věděl – ale když to dám sem, asi chci. Otevřenost, že jo, Aranel? A že jí dělám do spolubydlícího? Vždyť si ho mohla nechat. Když s ním zachází jako s onucí, tak ho pak třeba nemá…

Ruce, oči, hlas, ramena. Jak tohle zas dopadne a proč se Aranel (s)pouští?

https://www.youtube.com/watch?v=u5CVsCnxyXg

Reklamy
Napsat komentář

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 73,443 kliků
  • Reklamy