Zpod pinií. #14. Olina moudrost

Lido di Dante a autobiografie Mariny Abramović. Čtení pod pinie. Vyjely jsme s Evou a Bárou na Istrii. Skoro k nevíře, Chorvatsko po tolika letech. A líbí se mi tady. Pinie voní jako kdysi. Chobotnice a blitva chutnají jako kdysi. Chorvatsko má asi 4,5 milionu obyvatel a loni sem přijelo 850 000 Čechů. Asi k tomu pořád musíme mít nějakej vztah, devadesátkový moře jako devadesátková hudba, Hassliebe, sentiment, nostalgie a tak dál.

Zotavujeme se ze Sobotky. Sobotka byla docela krotká, nepůsobila jsem v časopise a měla víceméně normální režim, dopolední dílna, odpolední čtení, večerní program, litry střiku, při čtení minulejch záznamů z minulejch Sobotek jsou vidět opakující se tendence. Narozdíl od jinejch účastníků mi to ale nevadí. Přijedou a pobydou lidi, se kterejma se nevidím třeba celej rok a nebo si řeknem „někdy příště“. A to příště obvykle vyjde až na Sobotku. Piju střik, propadám se do bezčasí tohohle festivalu mezi víkendem a svátkama. Nebe nad hlavou.
Ta dílna mi dala. Dílna německýho překladu, zase. K němčině jsem se celej rok nedostala… ale zase tak moc jsem toho nezapomněla a překládat monodramata mě bavilo. Tolik času jsem strávila googlením Rote-Armee-Fraktion, že jsem nakonec ani pořádně nevěděla, kdo nás to učil. Ale bylo to skvělý, a moje závěrečný vystoupení, kdy jsem fiktivní monolog Gudrun Ensslin pár hodin před smrtí vykřičela do publika, upřímně, naplno, se všema sráčema a kurvama (vlastně hrozně ironicky v sále spořitelny), vzbudilo docela ohlas.

No ale teď musím hodně přemýšlet o svých dalších pracích. Copak kavárna – to je prima, tam odpočívám a mám fakt ráda místní lidi. Ale to zatrápený PR. Opravdu to hodně dělám kvůli tomu, že nějaká koruna přijde každej měsíc a je na to spolehnutí. Jsou tam prima lidi, jsou. Ale je za to nějak málo peněz. A zdržuje mě to od překládání. Do kterýho se nořím s takovou obrovskou chutí. Který mě pohlcuje. A kdybych nemusela odbíhat k PR, mohla bych se mu věnovat víc a překládat rychleji a dostávat peníze častěji.
Tak jak do toho. Mám skoro pocit, že už to mám rozmyšlený, jen to nějak navlíknout. Doopravdy se odvážit. Nějak si to spočítat – no, to asi neudělám, přes všechnu moji pečlivost, plánování, sebekázeň, s těma penězma mám nějaký problémy. Provozuju jakési šetřivé utrácení a základ, polštář, jistotu nejsem schopná dát dohromady.

Sobotka byla docela krotká… přijela jsem už v pátek večer, fabrickým autobusem, s Týčkem. Kterej v sobotu po poledni zase odjel a večer zase přijel. Proč jel teda už v pátek, když se vlastně nic nedělo? ptala jsem se sama sebe, ale asi trochu nahlas, protože Kofila filozoficky pronáší: no tak asi chtěl jet s tebou? Tahle skutečnost se proplétala Sobotkou, Kofila mi ji čím dál explicitněji připomínal a já jsem se to nezrale snažila ignorovat. Jak malá, fakticky. Zakrejt si oči a myslet si, že nejste vidět.
Dvakrát jsme spolu byli na dlouhý procházce, sdíleli pracovní místa. Dvě noční objetí. Ale z mojí strany friendzone, a bohužel jsem mu to nedokázala říct. Ani dneska do mailu jsem to explicitně nenapsala. Je mi s ním dobře a dlouhý hovory o současným umění jsou k nezaplacení, cítím se dobře, bezpečně, hodně si rozumíme. „Třeba to přijde,“ raděj mi moje nejchytřejší kamarádky. Mně ale fyzická stránka přijde v tomhle případě úplně hrozně těžko představitelná. Samozřejmě mám tendence si to vyčítat – rozumnej kluk, relativně studovanej, pracovitej, relativně duševně stabilní, kouří a pije jen tak snesitelně, ven chodí. Na co čekáš, Aranel zpovykaná, jakýho prince na bílým koni chceš potkat?

Pak přijel Karp, předposlední večer. Dívám se do blogu a musím se trochu smát a trochu hořce šklebit sama sobě. Ty situace se pořád opakují. Řeším někoho rozumnýho a vhodnýho, plísním se, že jsem vybíravá a nesnášenlivá, že jsem si příliš zvykla na svoje pohodlí. A pak se vyloupne někdo, kdo mi totálně zamotá hlavu, rozbouří hormony a zase si musím přiznat, že to asi má vypadat takhle. Že ještě nejsem dost rozumná na to pouštět do toho výhradně rozum.

Básník, kterej tam vůbec nebyl, se ptá, jak se mám, a když píšu, že chlapi jsou hajzlové, ptá se na podrobnosti, a já nepřemůžu svoje nutkání se podělit, a Básník to trefí z jedný vody načisto a píše: Cywe, tak vzdyt jsi po nem koukala, co te znam ;)))) Sluselo by vam to! Skoda… Hajzl jeden! :)))

Má pravdu. Kdybych tenhle článek neodložila až na pátek, mohl být mnohem radostnější. V neděli jsem svítila jak žárovka. Šířila teorii, znova potvrzenou, o mužských a ženských pohybech – holky si sundávají trička přes hlavu. Kluci si rozepínají pásek. I holky nosí někdy pásky, ale rozepnutí velkýho pásku, cinknutí tý spony, je hrozně mužný gesto.

Všechno jsme to probraly se ségrou při pletí záhonů. V tu neděli jsem si taky poprvý v životě kupovala postinor – ale v zenovým klidu, bylo to hodně brzo. Vančura mi připomněla, jak jsem tvrdila, že „z tohohle mají vzniknout děti“. Haha, milí přátelé a milé přítelkyně, pište si blog: neříkala jsem to přímo já, říkala mi to tenkrát Ola, tři roky dozadu:
„Z tohohle má vzniknout dítě,“ říkala Ola. Říkala to v hospodě, kde jsem jí zajíkavě vyprávěla o noches brazilianos. Z tohohle má vzniknout dítě, když to dva lidi k sobě přitáhne během pár hodin, prakticky střízlivé, zapletou se a nechtějí pustit. Musím uznat, že to má logický základ. Ta úvaha. Ta věc by měla základ biochemický, hormonální, iracionální, intuitivní. Že to tak příroda chtěla, proto na sebe ty dva lidi poslala.

Ve chvíli, kdy je jeden z těch dvou lidí couchsurfer z Brazílie, snáší se skutečnost, že to nikam dál nepovede a že jsme si jen a pouze udělali dobře, o dost líp. Je to nutnost. Teďka se trochu pozoruju, jestli se teda budu vdávat, nebo ne (zřejmě ne, ale dobře mi teda není, nedík), a docela mě trápí, že už se vůbec neozval. Jen – jak ti je, myšleno po tom prášku. Ale pak už nic. Jestli spolu budeme spát, nebudeme spát, jestli se ještě uvidíme, neuvidíme. Abych se ozvala já? Ozvala jsem se. Ale nic. Stálo to za to i tak, nelituju, je štíhlej, hubenej, zarostlej, a ano, je to zářez na pažbě, poznamenal kapelník, a těm já se nebráním, kdo jsem, abych předstírala, že to neřeším. Ale… to, no. Vidíš, Týčko by to asi neudělal. Aleee…

Vzpomínám na naši poslední noc
Velkej vůz nebylo vidět, tak jsme se milovali
Bylo to hezký, hezký až moc
Nic jsme si nechtěli, nijak jsme tomu neříkali

Dokončuju redakci, dlouho spím, polehávám pod piniema a zpracovávám to. Vím, že to přejde. Jako skoro všechno. Ale zatím mě to teda docela zranilo. A následně jsem zmínkou o sklouzlým kondomu já zranila Ondráše. A Týčku jsem to zatím zamlčela, aby se ty zranění nešířily.

Na sociálních médiích přibývají svatby a děti, léto je plodný období. A já jako bych se točila v kruzích dokola a dokola. Kam putuješ, Aranel? Co před sebou vidíš? Naučila ses vůbec něco o světě?

Reklamy
Napsat komentář

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 74 074 kliků
  • Reklamy