Srnečka. 7. Pytlíky

Už si všichni a všechny ty bilanční články a články s předsevzetími napsaly*i, tak už je čas i pro Aranel, ne.

Konec roku ve dvou. Jednak mě nikdo z mejch stopadesáti kamarádů nikam nepozval (s čestnou výjimkou Evy a dámský jízdy na Šumavě), jednak Pabla taky vlastně ne, protože minulý tři roky vynechával. A taky… „říkáme s Lenkou, že voni jsou jako srnečky, plachý. natáhneš ruku s jablíčkem a čekáš. Někdy i dlouho,“ filosofuje ségra. Pablo je plachej dost, občas jdeme na večírek a pak si dává takový cigárpauzy, který jsou ve skutečnosti pauzy od lidí. Možná jsem ještě pořád v hormonálním rauši, ale nevadí mi to. Přijde mi to naopak jako dobrej důkaz toho, jak se sebou umí zacházet. Vrátí se a je dobře.

Protože tam ještě nebyl nikdy a já tam ještě nebyla vloni, vyrazili jsme na Ještěd. Trochu koukal, jak zas plánuju, ale byl to nejlepší nápad na světě. Slunce svítilo, sníh vrzal pod nohama. Povídali jsme si a pak chvíli ne a pak zase jo. Na Pláních pili čaj z termosky a chvilku poslouchali Divné století, jak ho tam někdo neznámej pouštěl z tlampačů. Ne Rádio Kontakt Liberec, ani Písničky z Impulsovic krabičky. Nějaký Nohavicovo album, asi tohle. Ještě kus do kopce, obcházet trochu udivené a trochu popuzené sjezdaře, hodnotit sněhuláky a počítat psy v oblečcích (psů bylo hodně včetně docela malejch, v oblečku byli asi dva. Na Vinohradech to teda bejvá opačně). Pak se rozhlížet z výhledu, kde není nic vidět, jako obvykle – „při dobré viditelnosti je z vrcholu vidět Sněžka a Milešovka“, tu větu miluju. Oběd a zkoumání naučnejch cedulí, původního zařízení, hrozně dobrý pohankový rizoto. Nějaká rajčatová omáčka v tom, tak asi proto, byla to pohanka, ale nesmrdělo to jako pohanka. Ňam ňam.

Zbýval čas, šli jsme směrem na Starý Město, na chvíli na čaj do Mikyny. Je to real: v Liberci chodí lidi v softshellu a pohorách a mají to na salámu. Protože je zima. Nebo prší. Nebo obojí. Tak si vezmou nějaký docela hezký – asi sváteční – softshelly a jdou do kavárny v tom. To jen v kraji předstíráme, že přece vlna a boty z CCC taky hřejou. Až se bojím, jak mi ten liberecký způsob přijde perspektivní; zatím jsem se ale hlavně necítila blbě v Mikyně v pohorách.

„Na pětisedačce pro borce se nesmí spát, tos věděla?“ informuje mě Pablo a pak sám usne, a já taky, je tam teplo a Teorie podivnosti nějak ne a ne dospět k pointě. „Budeme tady, nebo někam půjdeme? Máš nějaký plány?“ Protože já jsem vždycky ta, co má plány. A tak je mám. Vaříme polívku – teď zpětně si myslím, že měl Pablo možná trochu hlad, přece jen prostě víc spotřebuje… ale to se doladí. „A teď budem chvíli tady… a pak půjdem ven, ne? Ale určitě!“

Šli jsme na chvíli do Ježkových Vočí, barmanka-nastávající maminka asi skoro naposledy v hospodě. Pak na hradby, kam to nešlo, protože tam je luxus restaurace a „utíkali by nám třeba lidi, víte“, proto na terasu u tajný hospody kuželkářskýho klubu koukat na rachejtle. Na hradbách pro lepší lidi taky probíhal nějakej ohňostroj. Hrozně jsme se nasmáli, jak jsme se na něj snažili koukat škvírou mezi střechou a okapem, a jak jiní lidi zkoušejí vystoupat na hradby z druhé strany po schodech a zůstávají uvěznění za mříží, taková skoro metafora. Pro třídní systém.

Spíme, objímáme se a vstáváme v deset. A Aranel jde mazat chleba s máslem a dokonce si nechá podat z vysoký police konvici na čaj. Stalo se něco, divil se někdo? Ne. Takže snídani bychom měli, zmáknutou. Dobrý přeci. Jak na Nový rok a tak. Potom se bereme za ruce a vyrážíme na Kupku. Musím poznamenat, že Pablo má pořád ty outdoorový kalhoty. Já váhám váhám, tuhle sukni tamtu sukni? Kdybychom šli do Galerie-Lázní, bylo by všechno snazší, kalhoty NordBlanc a jedeš.

Kupka mě hrozně potěšil. Hodně obrazů… no jasně. Taky ovšem hodně doprovodných informací a hlavně prostě ta díla jsou tak nádherná! Úplně esteticky rozradostněná jsem z toho byla, i z abstrakcí, i z kreseb, snad i ze stropu jízdárny. Ještě máte 15 dní, kdo nebyl. U oběda diskuse o předsevzetích. Který jsme pak odpoledne každej sám i naplnili. Pablo šel běhat a já na lekci vinyasa flow do krásnýho studia Jógovna, kde jsem byla naposledy před víc než rokem s Nanou… pamatovala jsem si to jako krásný prostředí a taky je. (OK, sleduju to na Instagramu, tak si připomínám, jak to tam vypadá.) Předtím jsem tedy asi na hodinu zalezla do postele, trochu i pospávala, oběd byl pro moje břicho trochu těžší. Jóga ale udělala moc dobře, i byla síla pracovat na autorizaci knihy. Se těšte. Bude zas detektivka.

Moje předsevzetí jsou: Hodně jógovat a zkoušet nový studia, lektorky i styly. A snažit se snižovat svou uhlíkovou stopu (abych to pak mohla zazdít kafem v kelímku, žejo, haha). Tak čaj mám zatím pořád pytlíkovej, mimo jiné proto, že jsem našla jeden, co mi hrozně chutná, v Lidlu, jmenuje se to Power. Už jsem si nicméně zvládla odepřít jedno kafe, když mi ho nechtěli udělat do mýho KeepCupu. Euforie, rozumíš. A rezerv mám… bezobaly, kafe, sáčky, holení, ještě něco určitě, co jsem zapomněla. Docela jsem si od podzimu začala vařit. Ani ne tak kvůli ekologii nebo předsevzetím, jako proto, že jsem lakota lakotná a doufám, že ušetřím. Zatím se mi nezdá, že by se to na účtě nějak projevovalo; zřejmě to rozházím – wait for it – za kafe. Uvidíme, co v dlouhodobějším horizontu.
A taky, co se mnou v dlouhodobějším horizontu udělá konzumace pokrmu „zbytky z lednice s cizrnou, to celé na kari“. I když si najdu v časopisech recepty a táhnu po schodech z Albertova nákup za litr, stejně to ob týden dopadne takhle.

Číslo 7 je Beethovenova symfonie – Patetická. Takový nálady mě teď koncem roku a začátkem roku braly. Ve středu jsme byli na filmu Roma. Cuarón ten film natočil tak rozvláčně, trochu do sépiového ladění, pomalý, ale dost silný – o ženských osudech. O tom, jak holky fakt někdy dostávají naloženo a jsou oslabený třeba tím, že mají děti. Měla jsem pak trochu obavy, jestli to Pablovi nebude připadat jako blbost. Nepřipadalo, říkal, že je to silnej film. Moc jsme o tom nemluvili, jenom mě cestou na tramvaj tak silně objímal… on moc nemluví. Až v těch objetích cítím, že mě má asi fakt rád.
A chová se ke mně hezky!!! Už jsem to psala. Vypadá to samozřejmě… vypadá. Když jsme čekali na tramvaj, tak se mě jednak ptal, schoulené do kabátu, jestli v pohodě? Tak vyděšeně. Aby mi něco nebylo. Při nastupování strčil ke dveřím ruku, aby se na mě nezavřely. To je vlastně hrozná blbost. Pro mě ovšem taky důkaz toho, že se o mě sakra stará, záleží mu na tom, jestli mi je dobře. Na Ještědu – ptám se: a můžu si ještě dát kafe? Pablo ho nepije, nevěděla jsem, jak moc už se mu chce jít pryč, a taky to kafe něco stojí. Podíval se na mě a autenticky překvapeně povídá: „No jasně, dej si – to se přece nemusíš ptát?“

Kchm, kchm. Jako bych na nečekaným místě, v nečekanou chvíli našla svou druhou polovinu. Rok 2019 by mohl bejt dobrej. Říkám já. Říkají lidi. Milá Fay taky nahodila nějaký inspirativní čísla data. Děkuju, milá paní, a mávám do Brna. Jo a to jsem ještě chtěla – víš, co jsem dostala k Vánocům? Grafiku. Autorskou. To si přece žádá na toho druhýho nějakou dobu láskyplně myslet… jdu si zapsat do diáře RÁMAŘSTVÍ.

A tumáte kýč a melodram.

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 139 071 kliků