Želva. Kadeřník. Ty tvoje

Někdy je dobrý mít blog třeba místo uzle na kapesníku. Že aby člověk nezapomněl, co chtěl dělat, o čem chtěl přemýšlet. Šla jsem k doktorovi. Ten člověk má škálu emocí asi jako stoletá želva. Odpovědi na moje dotazy vznášel kamsi do vzduchu, velmi obecně, velmi neutrálním tónem. V 80. letech byl průměrný věk rodičky 21 let a dnes je to 31. Problémy s ovulací nastávají asi v 37-38 letech. Buďte v klidu. Ne moc dlouho, ale zatím klidně buďte.
To jsem chtěla vlastně slyšet. A fakt mě to uklidnilo. Jak je jedna z toho okolí vycukaná… Abych měla ještě čistší svědomí, ne že to vykvákám každý kamarádce a hlavní lidi to nevědí, svěřila jsem se s tím i Pablovi. „Ještě jsem o tom vůbec nepřemejšlel. Ale já beru ty prášky. Teda nevím, jestli to je tím.“ To mi hrozně chroustalo v hlavě. Co to s tím má co? Došlo mi to až za pár minut. No, sice po sobě chceme mluvit na přímo a ne za roh, ale nechtěla jsem ho nijak trápit v tak citlivých záležitostech. „Hm, asi je… stačí zůstat v klidu. To můžeme oba. Není to záležitost příštích pár měsíců. Tak dobrý, ne?“
Zpocená až za ušima taky. Nicméně hrdá na sebe.

Poslouchala jsem rozhlasový dokument o hypotékách. Doporučuju. Je dost děsivý slyšet, jak taková věc napíná vztahy, životy. Jak si nemůžeš koupit kytaru a nemůžeš si nechat spravit auto a nemůžeš nikam jet a nemůžeš nic, protože banka každej měsíc otvírá hubičku. …ale řikám si, jestli se ten pocit mění, když sypeš dvacet tisíc do nájmu, nebo když to sypeš do hypotéky., píše mi Eva, takto v malém nuselském bytě zakoupeném rodiči. Řekla bych, že když člověk nezaplatí nájem, holt nakluše k mamince nebo do jinýho nájmu, nebo i do azyláku, aniž mu u toho dýchá na záda banka a exekutor. Nevím. Nejhorší je, že mám pocit, že to není jen tak, že si neumíme odepřít avokádový tousty a flat white, jak se někdy říká. Že to sice až tak moc neumíme, ovšem není to jediný a výhradní důvod pronajímání, sdílení, počítání, finančních pošetilostí. Spíš prostě nepřeje situace. Jak říkala některá z tanečnic: buď si teda se 2 dětma pronajímáš stometrové 4+1 v kultovním širším centru, ale sedíš pak v něm a točíš si mlejnek, nebo se mačkáte ve 2+1, ale zas můžete do zoo a na hrad a do Stromovky na limonádu atd. atd. Já vím – stačí popojet hodinu od Prahy a jsme na 2/3 ceny. Teď je otázka, jestli pak člověk vysedí důlek ve Žlutým, aby si na ty 2/3 vydělal ve velkoměstě… Baví mě takové úvahy, ale nemají bohužel nejšťastnější výsledky.
Ale víš co… to je naše volba, že jsme v kulturní sféře, ve škole … kdybychom byly jinde, máme víc., uzavírá Eva. To mě asi chtěla provokovat. Proč by kultura měla být pořád poslání? Copak je v pořádku, že se překladatelská elita složitě dohaduje s nakladateli, jestli tentokrát za 182, nebo za 187? Podle mě ne. Programátor, kterýho to baví, taky nedostane míň jen proto, že ho to i baví.

Trochu s tím souvisí i ten kadeřník. Vzniklo to tuhle na fóru – kdyby přišlo tvrdý na tvrdý, kdybyste museli obrátit každou korunu, kterýho luxusu by se vám vzdávalo nejhůř? Hodně lidí zmíní právě kadeřníka. Že odrosty a přerosty jsou prostě nesnesitelný. Něco na tom je, ale asi bych se dokázala vzdát svojí drahé kadeřnice a chodit k učnicím – občas jsem to tak trochu dělala, že jsem k ní šla třeba 2x za rok a mezitím se toho 2x chopil někdo jiný, dokud byl původní střih znát. Pro mě je tím luxusem teda kafe. To člověk nemusí mít, ale mně by bez zrnek bylo hodně smutno a připadala bych si asi hodně chudá. Pak tam zvažuju masáže, toho se samozřejmě dá vzdát, ale na rozdíl třeba od jógy si to člověk sám doma nepořídí. Navíc teda tvrdím, že to na překladatelský záda vliv má a má. Ještě snad ale důležitější je právě to zoo, hrad, Stromovka na limonádu. Přetrvává u mě radost z objevování, cest, přejíždění, eventuálního diskomfortu vedoucího k zážitkům. Kdybych měla chodit jen do Stromovky bez limonády… šlo by to, určitě šlo. Někdy je to nutný, třeba dočasně. Ale smutnila bych.

Třeba teď. Na Velikonoce jsme upekli plán ve čtvrtek večer před filmem Studená válka (potřetí už ne až takový jako předtím, ale furt hodně dobrý, běž na to). Plán horského typu. Inspirovala mě Ester a nechám se myslím inspirovat ještě víckrát. I když tedy mačky nemám(e) a chodit na nich neumíme, dokonce jeden z nás ani nevěděl, co to je. Hole jsme taky neměli, na druhou stranu předpověď se tvářila mnohem líp, než to bylo na Velikonoce loni – a tak by se mi místo maček víc hodil panthenol nebo bystřejší mozek, kterej by si vzpomněl, že lejtka jsem si hrozně spálila už loni v Zakopaném a mohla bych se z toho poučit. Neměla jsem ani jedno, proto teď ukazuju krk kuřačky 3 krabek denně a schovávám lýtka s rudými pruhy.

Na druhou stranu to bylo jediné negativum celého výletu. Pablo mě pěkně rozmazluje. Například za nás pořád platí. Je těžký ho přesvědčit, že se můžeme dělit… nebo podle mě bychom se měli dělit, není to tak, že já škudlím a on krauluje v penězích jak strýček Skrblík. A nešetří na mně, nebo na nás. Druhý den jsme spali na boudě Odrodzenie, kterou jsem postřehla v mapě a podle webu o den dříve se mi zdálo, že se tam snad vejdeme. „Na podlóge,“ ukazuje otrávená servírka. Tak proč ne, vzhledem k tomu krátkému plánování jsme si spacáky nesli. Ráno mlsně obhlížíme snídani, Pablo říká: tak já se zeptám. Zeptal se a prostě ji dokoupil, ať nejsme jen o sušenkách a včerejším čaji. Třetí den byl plán spacákovna, matrace tam mají, tak co. To ale bylo už pondělí, v pivovaru pusto prázdno, recepční se ptá: tak buď můžete do pokoje, nebo do spacákovny, spacáky máte? Opocení a olepení jehličím s velkými batohy jsme zřejmě vypadali jako ten typ. Doplnila ceny a já, s vědomím toho, že jsem na řadě s placením: tak asi do pokoje? Pablo kejve a zastavuje mi ruku. O něco později v krásným pokoji s marmoleem na podlaze, milionem zásuvek, koupelnou a bělostným povlečením říká: ježiš, těch dvě stě padesát korun simtě. Podívej se na ten krásnej pokoj. (Na Dvoračkách bylo pravda taky bílé povlečení; zamluvila jsem pokoj předem a oni že 3lůžkový. Povídám Pablovi: to bych teda nechtěla být ten třetí, co nám tam dají, ha ha. Nedali tam nikoho, ale byla tam palanda… inu „eventuální diskomfort vedoucí k zážitkům“.) Jako jediní hosté jsme dostali i velikánský balíčky na snídani a kafe z french pressu do termokonvice. To do rána vychladlo. Ale těšilo mě i tak.
No jo. Každá večeře v pivovaru a každá výměna pokoje za spacákovnu prodlouží splácení hypotéky ze dvou životů na tři! Ale nějak nás to zatím nezastavuje, já si řekla, že zkusím víc dodržovat Esteřino pravidlo 2 a 3 (mnoho jich už dodržuju i bez přečtení článku a na číslo 8 asi nejsem zatím nějak připravená 😀 ), a uvidíme. Co bude. Máme zřejmě společnej cestovatelskej sen, bílej s červeným kruhem. Patnáct, sedmnáct tisíc je ta letenka… to se právě z těch krabiček a kafíček asi překvapivě snadno seskládá.

Navíc, navíc, a z toho jsem úplně už vedle, mě baví. Povlíknul si tu krásnou postel a říká: hmmm, třetí den. A zatím žádná krize.
Já: jako fyzická? Ne no, kolena dobrý, tak fajn.
Ne, jako že se nehádáme a nejsme na sebe naštvaný.
To by mě ani nenapadlo, ty něco máš?
Ale prosimtě, zas ty tvoje pochybnosti…

Zase ty tvoje pochybnosti! To mám z toho, že se svěřuju. Jo, pamatuje si to dobře, občas na ty svoje pochybnosti trpím. Akorát od nastoupení do autobusu do Rokytnice až po vylezení z autobusu na Čerňáku jsem si na žádnou ani jednou nevzpomněla.
Láskyplno!

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 139 071 kliků