Každodenní duchovno. Kondice. Olej a sůl

V bytě bylo jako po výbuchu, tak jsme se sbírali a odjížděli. Výmar. Desava. Berlín. Po stopách Bauhausu. Jednou spát ve spolubydlení, který připomínalo Kliniku tolik… no slzičky skoro, jindy spát v hotelu s několika hvězdičkama. Courat se, civět. Pak Pablo udělal solidní blbost, která měla za následek pěknejch pár zmizelejch peněz. Naštěstí doklady i bunda se našly. Myslela jsem na svoje rodiče, slyšela maminku, jak skoro křičí, slyšela/viděla tatínka, jak nechápavě vrtí hlavou, vzdychá, celým tělem vyjadřuje nespokojenost. Nelíbí se mi to a nedělala jsem to. Vlastně jsem si hlavně přála, aby nekřičel Pablo. Nějaký peníze, co po nich. Ty dovyděláme.

Teda spíš já. Pablo měl sice nějaký plány a záměry, ale všechen čas požere škola. A přesto se mi zatím pořád nezdá, že bych ho živila. Myslím, že se na to se svou plánovací, přemýšlecí povahou prostě připravil, něco si našetřil. Dokonce jsou peníze i na merino svetry a tlustý knihy o architektuře. Velkej poznatek jsem ale zformulovala v posledních několika týdnech – jak člověk snadno zapadne do tradičních genderových rolí. Smála se tomu už jednou sazečka, nejhlasitější sociálně-mediální, a2larmový feministky jsou nejvíc ohrožený druhýma směnama a – vlastně teda vlastnoručně ukovaným – řetězem od sporáku k pračce; znají nepřítele. Tak já vařím a Pablo sestavuje skříně z Ikey, každej děláme, co umíme… protože nás to tak tradičně doma učili, a takhle je to furt dokola. Správně to ale poznamenával gay kamarád: skříň z Ikei se sestavuje jednou, zamést kuchyň a umýt nádobí je potřeba furt pryč. Jestli je pozornej a chce se dělit, nakonec se chopí i toho.

Nesmí teda zrovna hrozit odevzdávka, zkouškový, test z matiky a kdeco. Tušila jsem, že to bude hrozit, sžívám se s tím snadno; uvidí se ještě, až to skončí, jestli si to Pablo uvědomuje. Že je pak potřeba zas chvíli zalejvat a okopávat ten vztah. (Vztah. Furt mi to slovo vadí. Vztah je asi mezi členy ve větě nebo nevim.)
Co si uvědomuju já – že to fackování domácnosti fakt zabírá dost místa v mozku. S Fay jsme o tom četly takový článek. Jak se nějaký muž rozhodl, když jeho žena zrovna měla před deadlinem nebo podobný vypjatý období, že když mají tedy přijít přátelé, že uvaří večeři. Ženu to potěšilo – dokud nedorazil domů z práce, nepověsil bundu na věšák a nerozrazil dveře do kuchyně se slovy: „Tak jdu vařit!“ K vaření večeře je potřeba naplánovat si, co bude, s ohledem na to, co bylo včera, co by mohlo být zítra, co je v lednici, co je v lednici a musí se sníst, co má kdo rád, na co má kdo alergii, jestli v tom budou vitamíny a bílkoviny, jestli máme olej, sůl, kmín, nutný základy. Vůbec ne, že se z poličky vyndá hrnec, do toho se umístí věci nalezené v lednici a chvíli si pobydou v teple. Nebo jako jo, ale tahle fáze přichází víceméně za odměnu.

Musím říct, že jsme jen dva nevybíraví dospělí bez stravovacích omezení, a stejně mi to teda bere plno sil, aby bylo co jíst. I na tom se s Fay shodneme, že kdyby si to člověk nekomplikoval taháním sklenic z a do bezobalový prodejny a radši si bezskrupulózně naklikal Rohlík, cítil by to jinak. Jenže za ten malej pocit malýho přínosu sudetskýmu okolí mi tyhle věci stojí. Navíc si toho můžu nakoupit buď jen trošku projednou, nebo naopak pytel, ať tam neběhám zas tak často.

Hrozně jsem odběhla od toho Bauhausu. V krásným výmarským muzeu nám Šmídek povídal o Gropiovi, ale taky o Goethovi. O Goethovi a jeho konceptu „necírkevního duchovna v každodenním životě“. Snad jsem si to zapamatovala dokonce správně, protože v tom právě vidím svoje bezobaly, svoje DVTV, svoje Respekty, svoje knížky a literární nebo jiné pořady. Nesmí člověk zabřednout do úplně šedý každodennosti. Netuším, jestli to Goethe myslel takhle, ale často si jeho slova připomínám. Aby moje duchovno nebyly jen pracovní překlady a noviny z Regiojetu.

Měla jsem narozeniny a je mi třicet dva. K narozeninám jsem si nadělila kondiční jízdy. Pablo to auto z minulýho příspěvku koupil, raduje se z něj, a mě to nutí… paní v autoškole je mnohem hodnější, než když jsem si ten řidičák tenkrát dělala. Mnohem míň toho chce, nebo aspoň zatím. Taky já jsem určitě klidnější než tenkrát – jakkoli mě plísnila, že mám v hlavě bubáky, utíkám ze situací, všechno chci mít hned vyřešené, problému se zbavit a ne si před ním přibrzdit a rozmyslet si ho. Jako co s tím nadělám, nic, jsem taková, úzkostná šprtka. Příště už jsem ale na brzdu dupala míň. Hlavně aby mě pak Pablo k tomu pustil, až tohle ukončím. On si ty svoje věci tak hýčká.
Jako ještě nejezdím. Z každý týhle jízdy mám půl dne o čem rozmýšlet. Ale – no jsem na sebe hrdá. Strach byl fakt velikej, pořád ho trochu zůstává. A šla jsem tam, a loket z okýnka a spolykaný kilometry se blíží.

Měla jsem narozeniny, je mi třicet dva a dneska jsem zhlédla všechny díly Manželských etud nové generace, co šlo. (Tzn. kromě prvního všechny.) Formát natáčení lidí, kteří vlastně nejsou vůbec ničím zvláštní, mě nějak fascinuje, voyerismus svého druhu či co. Už ty staré mě dost zaujaly. Teď jsem ale taková zmatená – vyvíjí se to vůbec někde dobře? Někomu se hezky daří děti, ale jaksi se zapomnělo, že se o ně někdo musí celý měsíce nebo pár let intenzivně starat. Jinde by se starali rádi všichni, ale čáp se zas někde zapomněl. A některý výpovědi, vzorce… tak všichni víme, že zamilovanost navěky nevydrží, na to člověk nepotřebuje ani manželství. Nicméně ono by se kolikrát i o tý lásce dalo nějak polemizovat. Ještě že mi minule na podobný úvahy napsalo pár z vás, že není potřeba stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Já si věřím. Nám věřím. (Jasně, na tý Staroměstský radnici si určitě věřil každej. Jenže některý lidi disponují silně vyvinutou hluchotou vůči varovným signálům.)
Co naše etudy? Je to tak, jak to je. Změní se v manželský? Dejte se překvapit. Však já se taky dá(vá)m.

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

1 komentář

  1. Taky jsem koukala. Když Alma odpoledne usla a já jsem nechtěla vařit, uklízet, držet domácnost. Překvapivě mi to vždycky trochu pomohlo, uvědomit si, ze moje manželství je fajn a muž taktéž. Že by chtělo si toho zase víc vážit a věnovat se.

    Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 167 711 kliků