Pustit. (Roz)počty. Domů

Slaměná vdova. Pablo odjel na fotbal a do práce a na workshop. Příští tejden jedeme spolu a s našima lyžovat… tak to se užijeme dost… se všemi. Jsem zvědavá, jak to bude. Rodiče ho milujou, viď, ale já ve svý výbavě smíšený historický… uvidíme. Každopádně už se tam vidím, cítím carvingovej oblouk pod nohama. Ujišťovala jsem Pabla, že můžeme vytvořit dvě družstva a odlišit program, jenže po prezentaci těch odlišných programů se ukázalo, že Pablo by se radši zařadil do kafíčkového, štrůdlového a vyspávacího družstva s našima. Ségra nejede, tak kdo se mnou bude sundávat hadry z turniketů?!

Odposlechnuto na józe: „já ještě nevim ten květnovej workshop, musím se zeptat doma, jestli mě pustěj“. A nechodím na jógu se středoškolačkami a neznělo to ironicky. Nesnáším tenhle koncept. Pustěj. Pojedu na lyže, říkám. Pojedu do iglú, pojedu tisícovky. Pablo pokyvuje: pojedu do Prahy, pojedu na pivní fest. Kdyby jeden z nás řekl: hele, babička slaví 90 a chce, abys tam byl/a – přehodnotíme to. Kdyby jeden z nás řekl, jé, no zejtra zmizím na pět dní a zapomněl/a jsem ti to říct, stálo by to za nějakou reflexi. Ale jinak… Asi bych to nějak opatrně připustila, když přibydou děti. Na akci v iglú to právě občas někdo takhle formuluje a asi jo, asi je potřeba se víc zeptat, když je jeden přes tejden v práci a pak zdrhne do iglú a nedopřeje druhýmu víkend. Nicméně…

Přibydou děti. Přibejvá jich teď zas hodně. Jogínka, Banalite, Petra. Petra… sešli jsme se s nima tady na severu. Hezký, akorát nemůžeme nic podniknout v létě, oni se spíš chystají někam v květnu. Jo, květen, odevzdávky, honičky. Jenže oni budou mít v létě „jiný starosti“. Mrk, mrk. Co máš dělat? Tvářit se, že nevíš? Nebo se vědoucně usmát? Pro mě to ještě nikdy nebylo jednoduchý. Zarezonoval ve mně článek od Cup of Jo, a přesně v jeho intencích nezávisle na tom, kolik si toho kde přečtu, stejně do toho vždycky nějak zbrkle nebo naopak opožděně spadnu. Naštěstí tentokrát to snad nebylo postřehnuto. „A chcete vidět fotku?“
To byl zvláštní okamžik. Naštěstí jsem si hned nevzpomněla na to, na co jednou poukazovala Vančura: „ono když si uvědomíš, na co se díváš…!“ Ovšem řekni novopečeným rodičům „ugh, ne, snad ani ne, dík“. Naskočila jsem teda do správný role a nechali jsme si to vykládat, nevolnosti, prohlídky porodnice, váhy míry. Propast zmiňovaná v článku se rozevírá. (Nechci tu vůbec implikovat, že se na mě mají brát ohledy. Přeju všem mimina. Moc. Jen je asi nejlepší říct „hele letos v létě nic, my čekáme mimino“. Ty řečičky voplejtačky…)

Zaujala mě v tomhle ohledu Zuz, po dlouhý době jsem si vzpomněla na její blog. Upřímně píše, že čekali na dítě čtyři měsíce, ale že to nevadí, že je potřeba věřit a nemyslet si, že to bude hned… No, po čtyřech měsících podle mě je hned. Nechci nikomu brát trápení nebo jak to říct. Ale vybavila jsem si některý bolestnější příběhy ze svýho okolí a přišlo mi to trochu… rouhavý? Nebo legrační? Netrefím přesné slovo. Na druhou stranu ano, i příběhy typu „jsem mu jen věšela trenky na šňůru a bum“ znám. Ale jen asi jeden. Norma to taky není.

Takovýhle věci ale my neřešíme. V pondělí mě přepadl smutnej smutek, hormonální, ale hodně podpořenej tím, že čekám na peníze a čekám a čekám a ony nejdou a nejdou a přitom musíme pořád něco jíst. Uvědomila jsem si při tom, že nás možná nevnímám dostatečně jako pár. Že jsme se domluvili, že budu nakupovat, navíc Pablo vydělává jen tak nárazově, a tam prostě musím zvládnout nakupovat a nemůžu si jemu říkat o peníze a když to nezvládám, je to moje nedisciplinovanost. Pablo mě objímal, ty peníze mi dal, ujistil mě, že částky napsaný na lístečku v pracovně jsou jen „informativní“ (no, všechny ne, ale tak uvidíme) a že se bát nesmím. Ani do budoucna, a že ten systém můžeme trochu upravit, ať si řeknu.
To „do budoucna“ mě zahřálo. Asi nejsem rodem ten typ, který umí na druhém záviset (a že jich znám). A asi bude záhodno si to trochu připustit, trochu si to třeba povolit, umět opustit tu svou supersamostatnou pózu. Koneckonců pár jsme…

S tím souvisí velká tajnost, kterou ještě nikdo neví, nikdo. Pablo má předschválenou tříměsíční stáž v júkej. Červen, červenec, srpen. Docela by ho asi mrzelo, kdybych nejela s ním; o mně nemluvě! Znamenalo by to být spolu ještě těsněji, v ještě cizejším prostředí. Výzvy, pořád nějaký; ale na tohle si docela i věřím. Nakonec to moje šudlání knih se fakt dá dělat odkudkoli.
Samozřejmě – tím pádem asi žádná Sobotka, žádný Brno, žádná Fatra a takhle. Ovšem třeba by dopadly Orkneje nebo taková ta husťárna, jak to šla Fay. A mně, typu diářovému, repetitivnímu, plánovacímu, jen prospěje, když si zkusím zcela jiný podmínky.
Těší mě, že se mnou Pablo počítá. Ať se chystá do zahraničí, jede se třídou na běžkařskej výlet nebo jen vyráží do Vokna na pivo u příležitosti spolužaččinejch narozenin. Rád se mnou tráví čas, znatelně. Neokázale. To je prostě hrozně pěkný.

Radosti? Nana-guru mě navedla na jógovou výzvu s Adriene. To už jsem psala. Výzva se jmenuje HOME. Na třicet dní, mně to trvalo asi dvakrát tolik, ale mezitím jsem ještě navštívila hodně vedených lekcí, bezjógových dní, kdy bych zároveň nebyla na horách, bylo jen pár. Pozoruješ něco? ptá se Nana. Rozhodně teda nemám takový břicho jak ona, že by po něm sklouzl nůž. Jednoduše mi ale dělá dobře denně pořádně dýchat. Aspoň tu chvilku se na to soustředit. Dobré pro hlavu i pro tělo, pro hrudník. Většinou se v nějaký tý půlhodině nestihnu úplně dobře soustředit, až třeba v posledních pěti minutách mi přestanou poletovat myšlenky všude možně. I přesto mi to ale myslím prospívá.
A s Kaj jsme byly na koncertě Severního nástupiště v Kaštanu. Jakživa jsem v tom prostoru neviděla tolik lidí, veškerá havěť z Kliniky se tam snad slezla, kapela ladila dýl jak Rolling Stones… a pak to bylo krásný, zase. Měla jsem fakt radost z toho koncertu i ze společnýho zážitku, i když hlavní dojem byl vedro a stísněnost. Chce to plánování, tentokrát i s noclehem a hodně brzkou ranní cestou na tramvaj, ale zas když jdete na Brusnici, je to zážitek an sich! Vydařilo se to moc. A ty vztahy na dálku se taky samy neudržej!

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 159 800 kliků