Významné pondělky. Ležení. Co na to druhé

Ty významné pondělky byly teda jenom dva, není to bůhvíjaká série. Ale první byla debata v Semilech z minulého příspěvku a o pondělí později jsem jela do Prahy – asi naposled zas na dlouhou dobu, ale hlavně proč jsem tam jela. Do kavárny, ale hlavně taky na focení.

Fotografka se jmenuje Karolína, ale nejde mi to z pusy ani z prstů. Pro mě je to ašu kešu a její blog o kapustňácích. No a ta ašu má takový svůj projekt: focení aktů, svých známých i lidí, kteří se přihlásí na její výzvu po sociálních médiích. Různýho věku, kondice, pohlaví, zdravotního stavu… a jejím cílem je mít jakýsi samosběr, fotit ty lidi třeba několik let po sobě vždycky jednou za rok nebo jak to vyjde.

Na ašu narážím na blozích už kolik let (deset?) a na sérii jsem koukala se zájmem. Lidé jsou na bílém pozadí, ve zvláštním, neutrálním, chladném, ale ne nepříjemně chladném světle. Mají hodně tetování, vrásek, kožních záhybů, a jejich nahota je obvykle asi taková jako třeba v sauně – neokázalá, nesexualizovaná. Jen se z nich slouplo oblečení a vidíme je jinak, než jsme zvyklí lidi vídat.

Samozřejmě jsem byla trochu napnutá, nervózní, nevěděla, co čekat, od sebe, od objektivu. Nicméně musím si zapsat ještě jiné dojmy z toho setkání. Ašu působí tak… bezvěce. Neztratila ještě všechny rysy mládí (omg to je popis!! ale tak prostě jak si z pár fotek pamatuju ašu kešu), zároveň se za brýlemi dívá tak trpělivě, zkoumavě, klidně, možná moudře? Zároveň má na nártu vytetovanou kapustu. Ateliér tvoří půlka kuchyně v nádherném prvorepublikovém (?) bytě s velikým oknem (odtud to světlo) a šedou tlustou kočkou, vypočítavou jako všechny. „Jsem zvědavá, co na to řekneš,“ říkala mi Ašu. „On člověk se totiž nahej vidí jenom v zrcadle nebo takhle seshora dolů. Na to je zvyklej a tohle je jiný.“

Tak jsem si sedala, lehala, otáčela se, drapala po kočce, pak chvíli tančila. A co jsem na to říkala? Líbím se sama sobě na fotkách, a to i přesto, že mám větší prsa, než se mi dosud zdálo, a nejsem vlastně tak křehká, jak si o sobě myslím třeba při tom pohledu shora. Přesto mi ten pohled docela lahodí, z čehož se raduju. A fakt si člověk tak nějak připadá, jakože z něj sloupli něco, co tam normálně patří. Jo, vau, to je objev, Aranel, běžně s druhými interagujeme v šatech!

Vezeme se s ašu na jedné lodi. Živíme se něčím, co nás hodně baví, někdy na tom dřeme do noci a jindy se ve dvě odpoledne procházíme venku a kopeme do listí. Líbilo se mi tam a moc by mě těšilo zůstat v kontaktu a v sérii.

„Uzávěra“ jede dál. Zkraje mě to opravdu hodně tížilo. Silně souzním s článkem Arisu o strachu, včetně té únavy. A spánku… Zároveň si chvílemi vyčítám, že se trápím. Že frflám. Vždyť se mi děje nejmíň ze všech. Na home office jsem zvyklá, nevypadly mi ze dne na den příjmy, nechybí mi na nájem, nikdo v okolí není vážně nemocný, nemusím doma nikoho vzdělávat, nejsem na to sama. A stejně to na mě dopadlo a tížilo hruď a křivilo hřbet. Pavlína o tom taky psala, vidím se někde mezi 1 a 2, možná s postupem času to klouže spíš k tý dvojce. Vyrobila jsem domácí tvaroh (jo jo, děkuju za potlesk, ale tvaroh se dělá sám, takový věci oblibuju, mlíko v lednici kysne samo a v utěrce to pak taky kape samo), pořídila další dvě – ne, vlastně čtyři – kytky, přestěhovala si ze sdílené kanceláře monitor a vrátila se k rutině on-line jógy.

Mezitím jsem prováděla korekturu jedné knihy o józe. Trochu jsem se u toho zlobila. Píše se tam samozřejmě o tom, jak je jóga pro každého, jak je důležité nesoutěžit, měřit se jen sám se sebou, vnímat energii a sílu každého dne, pracovat individuálně – a vedle hledíte na fotky lidí v různejch preclíkách a jinejch stojkách na uších. (V průběhu knihy to trochu vymizí, ale stejně tak nějak nevím, popisy jógových sestav v knize, je to dneska ještě aktuální?) Znovu vyzdvihuju Adriene a její YouTube kanál Yoga with Adriene. Už jsem to tu psala, Adriene praktikuje na no-name podložce v náhodném oblečení, nemá vysekané svaly, neprovádí provazy a stojky na uších. Ten kanál obsahuje videa, která trvají třeba 20 minut a z toho se 80 % leží. Jako třeba si přitáhnete koleno k břichu nebo tak, ale prostě se tam leží. Protože opravdu to největší vítězství je rozrolovat podložku. Přivyknout pravidelný praxi a pak se rozmýšlet, jestli dneska skáčeme do čaturangy, nebo dvacet minut ležíme in something comfy. Tak to se teď snažím, a kolikrát zjistím, že jsem se cítila na dvacet minut a pak skoro lituju, že už se končí. Ta chvíle u tlumenýho světla, s dechem a svíčkou tvoří cennej moment každýho dne.

Mimochodem Nana se rozčilovala nad videem nějaké ženy z Brna, která vyzývá jogíny, aby si doma vytvořili svůj prostor, kde je nebude nikdo rušit a budou si tam moct poštelovat takovou osobní „šalu“ nebo jak to říct. Hm, chtěla bych slyšet, kolik lidí najde doma prostor na podložku, který by zároveň nebyl v kuchyni, koupelně nebo ve dveřích. Lockdown – pink a doma se nám zjeví pracovny, ášramy a telefonní budky? No, moc to nevidím. Spíš jde o to najít ten prostor v sobě, soustředit se třeba tehdy, když se za dveřmi někdo sprchuje, když hučí myčka nebo nám vyjde jen chvilka času. A zase si myslím, že Adriene tohle splňuje – nemusíte si nic extra oblíkat, nemusíte vlastnit pomůcky, nemusíte mít hodinu a půl času, nemusíte znát základy sanskrtu, musíte jen rozbalit podložku, „hop into something comfy“ a pustit si video. Mluví srozumitelnou angličtinou jo a!! vytváří ve mně naprosto přesvědčený pocit, že to video natočila pro mě, že praktikuju já a tři blízcí lidé, a to právě teď. Přitom má miliony sledujících a video je někdy třeba pět let staré. Jenže úsměv je odzbrojující a zaujetí pro věc taky.

Naposledy mrknu na CNN skrz prezidentské volby a půjdu si číst. Stihla jsem ještě výpad do knihovny před uzavřením a čtu korespondenci A. Přidala a J. Zábrany. (Před to první jméno jsem automaticky udělala zavináč, asi abych Přidala označila, kdyby měl třeba účet na instagramu! Mě vomejou.) Moc mě to baví. Výhledově se možná rozepíšu víc nebo i něco ocituju, protože mezi zprávami o nemocích dětí a zimě prosvítá hodně podrobností o tehdejším nakladatelském a literárně-profesním životě. Některé se ode dneška hodně liší a jiné… darmo mluvit.

Co děláte, co čtete, jak se obrňujete, vztekáte se nebo pláčete? Pište mi přeci!

Předchozí příspěvek
Napsat komentář

komentářů 6

  1. Mě se corona dotkla minimálně. Ale pozoruju jak mě ovlivňují proměny druhých. Jak pořád něco pečou a vaří. Tuhle mě napadlo po shlédnutí Cukety , že udělám brynzové halušky z brambor a ne z krabice. ( to by byla zas hodina zabitá) Ale naštěstí jsem to zavrhla. Čtu teď Vaculíka . Jsem asi první, kdo četl nejdříve knihu od Madly a teprve potom knihy od jejího muže. Snažím se nemyslet, jak žili oni dva dohromady, ale přece ten filtr při čtení mám.Tak snad se tento komentář uloží, protože občas píšu a ono to někde zmizí v éteru. ( haha Trampovi se taky záhadně ztrácejí hlasy:))

    Odpovědět
    • Sakra a jo, spadlo to do spamu. Tak ještě že ses ozvala a můžu to vylovit.
      Děkuju za tip na čtení. Prý i Zábranova matka napsala knihu, tak po té se taky podívám.

      Odpovědět
  2. Z.

     /  12.11.2020

    Co tak celkově dělám, průsek životem a myšlením:
    Zvykám si na třídenní pracovní rytmus, člověk už něco udělá, ale pořád toho není moc. Hlavně tam pak vlastně zase týden nejsem a všechno mi vypadne z hlavy… Na starý kolena se ze mě stal hltač beletrie (ocením tipy, aspoň tak 50, ať je z čeho vybírat). Trošku mě drtí nemožnost setkávání, trošku to tlumí setkávání s rodiči obou stran a lidi v práci. Chybí pohyb a chybí zpěv – online fungování nezvládám, zpěv byl právě odreagování od online světa a počítače, co se teď hrne všude a pořád a nahrávat se sama na telefon v koupelně pro mě znamená další nepříjemnou digitální povinnost navíc, nikoliv relax. Taky se učím hledat chvilku klidu pro sebe každý den, i těch 10-15 minut protažení se počítá. Nedělat nic, co se musí (nejčastěji uklízet, zařizovat), ale prostě si dát čas na sebe. Opakuju si jako mantru, co jsem někde četla: „Dítě spí, udělejte si čaj a 20 minut vypněte. Ono se to prostě nezblázní.“ Nezblázní, a je to balzám na duši. Chlapi to tak nějak dělají pořád, va libovolným životním období, na svůj osobní prostor si nechají sáhnout jen trošku. Ženský aby se to učiliy na kurzech, nebo postupně celý život. Když už mám delší bdělou chvíli, snažím se psát kamarádce dopisy, obvykle držím tak čtvrtletní interval. Těším se snad poprvé po 20 letech na Vánoce, na tu dětskou zvědavost a radost.
    Pardon za wall of text, chtěla jsem ti teda něco napsat, ale trošku mi ujela klávesnice. 🙂 Ať se ti daří i dál!

    Odpovědět
  3. HA! Funguje. Našla jsem díky tobě ( můžeme si tykat ?) Žena s Moly. Píše déle než já a to už je co říct. Zatím jsem u roku 2008.

    Odpovědět
  4. taky cvičím s Adriene, tedy cvičila jsem na jaře, teď hledám to místo pro podložku 🙂

    Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 139 071 kliků