Těstovinová krize. Slunce v očích. Bylo to s tebou hezký

Zase už ten editor vypadá jinak. Já se zbláznim.

Před pár týdny, takhle v sobotu, jsem se trochu hroutila. Asi ten druhý týden lockdownu to byl? Zajímavé – se začátkem druhého roku v pandemii se stejně zase vyrojily rady a radilové a radilky. Cvičte jógu, pečujte o sebe, uvařte nový recept, zapalte si svíčku, telefonujte si s blízkými, napojte se na svůj ženský cyklus. Shodly jsme se s brněnskými dívkami, že tyhlety články a příspěvky nás ledacos, ale určitě ne motivujou. Tohle bylo zajímavý vloni touhle dobou. To byla výzva, šily se roušky, lidi se podporovali, sdíleli si kvásky a jógový videa. Teď každej už jen sedí, civí před sebe a přeje si, aby mohl jít do hospody ožrat si držku, protože tohle už není k žití a je jedno, kolik vystřídáme ministrů. No – Pablo mi říkal, že na tom přece nejsme tak špatně. Pracujeme, chodíme ven, neznáme nikoho na ventilátoru a ta krize v dodávkách těstovin a hajzlpapíru taky nakonec vůbec nenastala.

Má pravdu, samozřejmě. Jenže jsem si teda musela uvědomit, že to pro mě asi není „kompletní“ život. Někdy to zní jako fňukání, třeba jsem jela naposledy na běžky 2. března (to ještě policajti jen tak postávali na Český chalupě) a pak už ne, i když podmínky byly a triky, jak projet, se taky šířily. A remcala jsem. A kdekdo může říct: tyjo, dyť my se na běžky nedostali celou zimu, fakt se neobejdeš ten poslední měsíc bez běžek? Stejně to jarní běžkování až tak moc nemusíš. Jo, obejdu se a nemusím, ale tak bych teda… šla třeba do kina. Nebo do hospody. Nebo do kavárny. Do sauny. Nebo bych sakra šla jen do blbýho háemka v obchoďáku, tam courala mezi štendrama, očumovala ulítlý módní trendy a špačkovala, jak je to všechno blbě ušitý. A nemůžu nic, žejo. Tak kde se ventilovat (no pun intended)?

V tu zmíněnou sobotu asi hrála roli taky nějaká únava. Dostihlo mě hrozně moc strachů najednou. Myslím, že u mě bydlí i jindy, ale neprojevují se, nechají se krotit. Strach, že se rodiče budou chtít očkovat jen Sputnikem. Strach, že se dalších x měsíců neuvidím se sestrou. Strach, že kolem voleb nastane rodinná hádka. Strach, že nebudu mít děti. Všechno se to slzami vyplavovalo a s tím i takový zvláštní pocit, který jsem ohledávala už v tom uplynulém týdnu: že mi všechno připadá jako povinnost. I to, co jsou třeba v běžném vnímání radosti. Večerní jóga. Běhání. Páteční seriál. Sobotní film. Nedělní výlet. Všechno jako by byly jen povinnosti, ne vítaná zastavení, ne vykročení z toho omezeného světa, spíš „kromě nádobí, žehlení, vaření na druhý den musím ještě stihnout tu jógu“. Zažili jste to někdy? Zdálo se mi to fakt zvláštní. Myslím, že kdybych třeba mohla jít do kina, vnímala bych to jinak. Prostě žehlení musí (ehm zase) zůstat ležet, protože teď se jde do kina a kino nepočká. Takový trochu vnucený, ale funkční odpočinek.

Ještě na tom nejsem nejhůř, ještě pořád vnímám radosti. Třeba jdu domů na oběd a svítí slunce a já přecházím z chodníku na chodník, abych ho co nejvíc pochytala. Nebo fakt veliká radost je kniha, kterou teď překládám, která mě baví, kterou si i večer třeba čtu dopředu (znovu. Poprvé jsem ji zhltla už před začátkem práce), konzultuju s kamarádkami různá řešení a opravdu si svou už tak dost oblíbenou práci užívám. Jenže někdy to stejně všechno tak nějak vybledne, protože zase musíš jít a krájet další a další cibule a tahat domů kila brambor a všeho.

Slyším, že někdo může vzdychnout: simtě Aranel, kino, já se nedostanu do kina teď deset roků a vařím pro pět lidí každý den a určitě nespím nepřerušovaných sedm nebo osm hodin (teda Nela to tady asi nečte, ale určitě by to takhle řekla, ostatně nad Kukačkami taky mávla rukou, že i kdyby ji tolik nerozrušovalo to téma, tak stejně nemá na seriály čas – no zas nevím, hodinu týdně v pátek večír? A s Markem Adamczykem!!!). Zároveň bych se ale klidně dohadovala, že nějak nedobrovolně omezený je každý – fakt každý. Ať už kvůli kafi v kavárně v hrnku, nebo třeba kvůli návštěvám kamarádek-důchodkyň, nebo prostě něco. A je to dlouhý a hrozný a skličující.

O Velikonocích jsem navštívila prarodiče. (Netvrdím, že dodržuju všechna opatření na 100 %. Třeba na tom slunným chodníku si sundávám respirátor. Ta návštěva by se ale bez ironie dala považovat za péči o příbuzné, však duševní zdraví nejde podceňovat.) Barvily jsme s babičkou vajíčka, obdivovala jsem její ledový salát, který nějakým zázrakem přežil přes zimu, a spráskla půl pekáče nádivky. Ovšem došlo i na rady do života. „Musíš ho prostě před to postavit, ať se rozhodne,“ nabádala mě babička, „dneska jsou mužský takový váhavý… Chceš bejt přece šťastná! No! Aby nedodělal školu a neřekl ti, tak ahoj, bylo to s tebou hezký!“ Ufff. Ano, může se to stát. Může se to ovšem stát, i kdyby mi teď přísahal, že se to nestane. Nevím. Nejde mi to. Během toho výše zmiňovaného pláče jsem i tenhle strach převedla do slov. Ale tlačení a stavění před něco… neumím. Možná žiju v divný představě, že když člověk něco vysloví a vysloví to tak, aby bylo jasný, že jde o vážnou věc, tak že to druhý straně utkví a taky to téma nějak pojme. Ale člověk musí během života dost těch představ opouštět, že… a babička toho přece jen zažila už víc. Chmm.

Co nakonec? Doporučuju tadyty fazole zapečené s fetou. Doporučuju zkusit v oblíbeným receptu na bábovku nahradit půlku mouky kokosem a nalámat do toho trochu čokolády. (Nebo postupujte podle Kluků v akci, ale ta olejová není moje nejoblíbenější). Doporučuju vyhradit si na pečení farmářskýho kuřete víc času, pokud se vám taky povede, že někdo na tý farmě asi spletl kuře s pštrosem – ale nakonec se ta stehna dopekla a poměli jsme se. Doporučuju film Pátrání po Sugar Manovi a podcast Zkouškový, kterému teď vyšla druhá řada. Je zvláštní, že se to označuje jako seriál, ale vydali všechny díly najednou; no, zřejmě se to teďka tak dělá!

Předchozí příspěvek
Napsat komentář

komentáře 3

  1. I.

     /  19.4.2021

    Draha A.,

    Mam rada Vas “slovni salat”. Tok myslenek, ktery tak dobre znam. A to jsem “relativne zabezpecena matka od dvoj deti”

    Zkratka jsme prisli o svoje svobody. Takovej socik, vsichni mame vsechno, hlavne mame strach a nemuzem nikdo nic.

    Bitvy kolem voleb rozdeluji i pratele. A smutny je ze to nemuze mit happy end…

    Tak verme alespon samy sobe, svym nejlepsim pratelum a svemu zdravemu rozumu!

    S laskou

    I.

    Odpovědět
  2. Fauve

     /  10.5.2021

    Boje s tím, že radosti jsou vlastně povinnosti, svádím už několik let. Nejvíc v pracovně nejvytíženějších obdobích, kdy nevidím světlo na konci tunelu (teď zas jedno takové probíhá). Je to pěkně na pytel, člověk pak přemýšlí, jak si ten život zařídit líp a jinak. Teď je to dvojnásob na pytel, neb si za to sami nemůžem. Tak přeju hodně sil.

    V souvislosti s tím – poslední půlrok jsem opravdu zažívala, že člověk nemá ani tu blbou hodinu jednou týdně. Má sotva těch deset minut si vyčistit zuby (sprcha počká), než totálně odpadne. Nutnost vysvětlovat ostatním, že to tak fakt je, tý nekonečný únavě jen přidává.

    A do třetice – blahé paměti jsem taky stavěla před skorohotovou věc. Často se setkávám s tím, že (mužská) druhá strana sice poslouchá, ale tu naléhavost poselství si neuvědomuje. Nebo ji třeba pochytí v tu chvíli, ale dál s ní nepracuje, prostě ty emoce druhých (možná ani vlastní?) je tolik nepálí, neženou kupředu. Vlastně ten tvůj přístup ale obdivuju, tak ti držím palce i s ním. 🙂

    Tož se měj pěkně a třeba zase někdy navi. 🙂

    Odpovědět
    • Děkuju za koment. Ale obdivovat asi není na místě v tomhle případě. Obdivujou se lidi spíš za věci, který mají pořádný výsledky 🙂

      Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 126 409 kliků