Každý den odvahu. Špičky a rohy. Teritorium

Nepíšu koukám úplně chronologicky. Ale snad jste rádi/y, že vůbec píšu. Děkuju za komentáře, i lidem, který asi neznám, opravdu mě to moc těší.

Každý den odvahu / každý den znovu na tahu / věčně na křižovatce. Tenhle výmluvný text jsem zrovna neznala, ale hodně jich znám. Na přehradu přijeli Mňága a Žďorp. Kolektiv antikvární mě přemlouval, Aranel, tak pojď taky, ne. A já pořád: nejdu hele, protože 1) bude chcát, 2) oni… jsou staří. Připravte se na to! Jmenuju se po tátovi, je mi třicet let, ale kdy to bylo! Budete zklamaný! No. Takže ukecali mě, nahodila jsem teplé prádlo a šla (to byl čtvrtek před měsícem). Měla jsem pravdu. V obou bodech. Ale se začátkem koncertu se tak jako lelkovalo, až nakonec pršet přestalo, a ten třeba rok a půl pauzy v harcování po štacích kapele prospěl. Staří jsou, ale vypadali odpočatě a hrálo jim to.

Zážitek to byl. Nohy v blátě, podprůměrnej Kozel v kelímku, vtipné, melancholické i trochu přihlouplé refrény na rtech a skákat skákat… Co si budeme povídat. Po dlouhý zimě, po dlouhých lockdownech, po všech možných online zábavách a snech a touhách a truchlivých číslech to tam vypadalo, že takhle to muselo vypadat, když v jednadevadesátým vystoupili Stouni na Strahově. Fantastický. Skvělý. Živí lidé bez respirátoru hrají na pódiu skutečnou hudbu!!! SVOBODA!!!

Teď v sobotu jsem na máničkovský oslavě narozenin slyšela naživo Jablkoň. Bylo to hrozně fajn, hráli mou nejoblíbenější píseň Tetička, kaštan ševelil listím a veleznámý knihkupec se mnou tančil. Ale Stouni na Strahově už to nebyli. 🙂

***

Svědčila jsem.

Totiž na svatbě. Na svatbě nejmilejší milý Vančury. Tenhle příspěvek píšu, jak mívám ve zvyku, v autobuse, akorát měsíc po svatbě a cestou do Prahy, kde se po tom měsíci uvidíme. Tyjo, dosud jsem svatby absolvovala pouze stylem „oblíknu si hezký šaty a půjdu mezi jiný lidi v hezkejch šatech, kde se budu smát a bavit a jíst víno a pít koláčky“. Role svědkyně vypadá zjevně trochu jinak, nemám ji nacvičenou a pořád mě trochu trápí, kolik chyb jsem v ní kde nasekala, i když se mi dostalo mnohých ujištění, že to není role z nejvděčnějších a že jsem se toho zhostila slušně (a vůbec nejde jen o to, že jsem se zvládla v pravý čas podepsat na pravé místo). A stejně. Měla jsem víc volat, měla jsem se ptát – jenže zase všichni otravovali hloupými dotazy na věci, které si mohli nějak sami vyřešit. Měla jsem být empatičtější, měla jsem zapojit fantazii a tu rozlučku prostě přes všechna omezení nějak vymyslet. Já vím, kdyby byly v prdeli ryby, já to taky znám. Nejde to napravit a mrzí mě to a doufám, že to nějak zakulatíme a za nějakej (další) měsíc (rok??) se tomu budeme dobromyslně smát.

Nevěsta si nechala šít šaty. Co šít, i autorsky barvit. Nevěsta si pořídila překrásné prádlo, protože je ten typ, „je to její věc“, jak říkají děvčata z Vývařovny. Otočila jsem se někam k zrcadlu a pak vidím ostatní „družičky“, jak za ty šaty pořád tak potahují, odstupují, vraští obočí a zase potahují…

Nevěsta: „Co je??“

Družičky: „No eh… vono to tady… počkej…“

Aranel: „Dělá ti to tam takovou špičku. Jak sis oblíkla to prádlo. Tady, vidíš, ten záševek se přes to krabatí.“

Nevěsta sundává šaty. Sundává prádlo. Šaty kloužou zpátky.

Družičky: „Vida!“

Aranel: „Dobrý!“

Nevěsta: „Ale já takhle nepůjdu. Necítím se na to. Počkejte.“

Aranel odchází do koupelny líčit si řasy.

Nevěsta sundává šaty. Natahuje si elastické bandeau za šedesát korun. Šaty zase obléká.

Družičky: „Hele tak teďka asi…“

Družičky před koupelnou: „Aranel? Prosímtě pojď nám říct, jestli tam ještě má ten roh!“

Aranel si nandává brejle a vrací se do centra dění.

Aranel: „Maličko. Ale takhle je to mnohem lepší a je to tam hlavně proto, že na to soustředěně koukáme. Takhle to bude výborný.“

Družičky: „Uffffffff…!!!“

Nevěsta vrací luxusní kousky od Agent Provocateur do třpytivé taštičky na jinou příležitost.

Teda řeknu vám, nejsem nejlepší svědkyně, všechno beru moc vážně, nedovedu rozjíždět zábavu a po straně vedu feministický kecy. Ale až budete potřebovat poradit se záševkem, gumičkou, vycpávkou, ramínkem… jsem tu, napište mi do komentářů!

***

A co Pablo, všechno dobrý? ptá se Nana. Hm. No. Ani ne. Koukám, že jsem psala příspěvek v únoru, pojednával o dění před Vánocemi, a ještě pořád nejsme u konce. Tentokrát se to zkomplikovalo nějak dost. Pablo pracoval na náročným projektu. Náročným hlavně proto, že byl vybrán k realizaci, tzn. nejen vytvořit model z polystyrénu a špejlí, ale opravdu tu věc postavit, 1:1 a funkční, tak, jak by měla vypadat. V posledním týdnu odcházel brzo, vracel se pozdě, odhazoval propocený oblečení, lovil z ledničky Braníky a lehal si na záda. Nechávala jsem to být, s vědomím, že potřebuje pracovat, potřebuje soustředění, prostě to tak má, zapadne do projektu po uši a nenaslouchá tomu, kam bych chtěla jít, co bych chtěla dělat, nebo to projde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ale bude to trvat jen týden.

Ve středu mě přepadla rychlá viróza. Zůstala jsem ležet a ležela celej den. V tuhle středu v Praze proběhla vernisáž výstavy. Kde stojí ten projekt. Ano, tušíte správně – veřejná vernisáž. Kam mě Pablo… vlastně spíš nepozval. Nebo pozval? Nebo i já jedním uchem dovnitř, druhým ven a teprve v úterý večer jsem si dala podle facebooku dvě a dvě dohromady? Nevím. Každopádně na fotkách z akce vedle něj sedí tamta z toho příspěvku a krásně se směje. Jakpak by se nesmála, na tom projektu pracovala intenzivně celý týden půlka třídy a i mně teda bylo jasný, že to si ona nenechá ujít, tolik společnýho času, tak moc si ho užít. Do dílny bych s nima nešla. Na vernisáž bych bývala šla. A kdybych bývala neležela jako placka na matraci a bývala v nějakých krásných šatech zdobila vernisáž, tak by potom v nočních hodinách bývalo nedošlo na líbačku. Kdyby byly v prdeli ryby, viď.

Druhý den večer mi řekl hned po „ahoj“, že se mu zdá, že se vzdalujeme. Pak jsem zase usnula. Po třech hodinách mi donesl hrnek vystydlýho čaje a zeptal se: „Chceš říct, co jsem udělal?“ No. Tak už to taky víte.

Možná bych mu měla taky přiznávat nějakou vinu, víc se na něj zlobit. Nejspíš ho nepopadla za zátylek a nenacpala mu jazyk do pusy, i když… ne, po detailech se pídit nehodlám. Ale mě vlastně zraňuje spíš to, že jsem zase nevycítila, co jsem měla vycítit, a nestála vedle něj, když prožíval takovej solidní úspěch, a pak to, jak může nějaká holka tohle dělat jiný holce. To mě uvrhuje opravdu do černejch myšlenek. Kde jsou ty kámošky nějaký. Kriste, dyť jsme tam jako na vsi. Bohužel už nevychází Bravíčko, abych z něho vyčetla, co jsem zanedbala. Jestli je opravdu potřeba se semtam zjevit, obtáhnout hranice, ukázat se, že existuju a že jsem k světu, s prominutím si očůrat teritorium. Asi jo. Jenže to je zase jiná stránka mojí osobnosti – nedomáhala jsem se až tak nějakýho pozvání se spolužákama do hospody, protože ona by tam byla a já bych se mohla neudržet a říct jí něco hnusnýho a někteří lidé by z toho případně mohli mít nepříjemné pocity a to já nemůžu dopustit, takže radši budu sedět doma a píct do ateliéru buchty a prát ponožky. Protože já pořád tak všechno uhlazuju a usmiřuju a vyhýbám se konfliktům.

„Nechci ti ublížit,“ říkal taky, „a budu teda asi muset úplně přerušit kontakty…“ Spolkla jsem, že to se mělo stát asi tak v únoru. Ono kdekdo by byl rád, že je o něj zájem. Je to příjemný, určitě. Pablo je taky hodnej. Jako já. Nechce ublížit nikomu.

Doufám, že základy jsou pevný. Že se zase sblížíme. Že spolu někam pojedeme a budeme spolu víc mluvit. Na druhou stranu v takovém případě bych taky já měla říct, jak to mám s tou svatbou a s dětmi. Že o to stojím. Že to chci. Pořád mě brzdí strach, že on to má docela jinak. A co potom?…

Následující příspěvek
Napsat komentář

komentářů 10

  1. fauve

     /  23.6.2021

    Ono se to píše pro někoho jinýho, že… i tak – holce, která tě vůbec nezná a se kterou tě nic nepojí (kromě slabosti pro jednoho chlapa), vyčítáš, že na tebe nebere ohledy. A klukovi, kterej je s tebou kolik let, kterýho půl roku živíš a přestěhovala ses za ním do jinýho města, bys radši stála po boku, aby nebyl v pokušení… Přijde mi to jako děsnej nepoměr. Já teda na to „holčičí všeobecný kamarádství“ moc nevěřím, tos asi poznala. 🙂 Proč by mě měl někdo mít rád, brát na mě ohledy, jen proto, že sdílíme stejný pohlaví? Na Pabla bych se zlobila víc, i za to, že doma nic nedělá, protože děsně pracuje, ale vlastně to pohodlí ani neocení.

    A s tou svatbou a dětma – jak moc šance, že to má jinak, ale do dvou let se s tebou sladí, převyšuje šanci, že to má už nějak nastavený a spíš v tom zůstane? Řekla bych „Co pak? Aspoň budeš vědět, na čem jsi, rovnou. Ne za pár let, a teď už je to důležitých pár let. Budeš se aspoň moct rozhodnout se všemi informacemi.“ Jenže vím, že to racionálně všechno víš 🙂 a že strach je hrozně mocný. Že ostatním se krásně radí, ale sám se pak člověk taky rozhoupává jak loď na vlnách. Tak přeju hodně sil, ať už se rozhodneš a dopadne to jakkoliv.

    Jako vždy, pardon za wall of text. 🙂

    Odpovědět
    • Wall of text nevadí, já mezi nima žiju, to mě nemůže vylekat.
      Děkuju i za ty drsnější slova. Ona pravda bude asi někde uprostřed.

      Odpovědět
  2. Iva

     /  24.6.2021

    Draha A.,

    Vite, nejhorsi jsou nevyzadane rady, ale… ale zda se mi, ze chcete obtahnout hranice, u kterych nevim, jestli jste je vyznacila…

    Je tohle to co chcete? A zkusila jste nahlas pojmenovat to co chcete? Tak si za tim jdete.

    Mam rads Vase psani. Tak se neztratte!

    I.

    Odpovědět
  3. Ivča

     /  25.6.2021

    Letos mi bude 50. Deset let žiju po rozvodu s přítelem. Kdysi se mě ptal, jestli bych o něj bojovala s jinou ženskou. Byl překvapen,že ne. Řekla jsem mu,že jestli pro něj nejsem ta nejlepší a jediná na světě, ať jde o dům dál. Prý: Dobře vědět. Zatím mám pocit,že pořád jsem nejlepší a jediná…Ovšem – já bych asi s dotazem na děti a budoucnost už moc dlouho neváhala… Čas běží… Jsi pro Pabla ta nejlepší a jediná na světě? Ví, co má?

    Odpovědět
  4. Soňa

     /  5.7.2021

    Nejdřív k tomu svědkování. Moje kamarádka taky nenachystala rozlučku a popravdě mi to došlo až po svatbě. Pomohla mi upéct dva dorty a to bylo vše. Nic jsem neočekávala, jen že v tom rozhodný moment bude se mnou sdílet radost. Netřeba se bičovat. No a Pabla bych sbalila a poslala za slečnou. Tolik mínusů. Moc doma nepomáhá. Neříká jak moc tě miluje. Líba se s cizí holkou. Šmarja, co s takovým chlapem!

    Odpovědět
  5. anouk

     /  14.7.2021

    čtu pravidelně, ale píšu (myslím) poprvý… já z toho pabla mám takový naprd pocity už dýl. možná tam je zrcadlo, žila jsem v něčem podobném. přizpůsobování, naklepávání polštářků, hrnec na zadní plotýnce, co bublá a nemusí se o něj moc starat, protože na přední plotýnce je potřeba se věnovat tomu co je teď – ateliér, líbačka. ten zadní hrnec, ta jistota tam bublá, ta tam prostě je…. možná nejsou svatba a děti na pořadu hned teď, ale jak dlouho chceš ještě dělat ten zadní hrnec, o který teď tak uplně nejde?

    Odpovědět
  6. Lea

     /  14.7.2021

    Holky nade mnou mají pravdu, předsedo. Teda – každá z nich napsala něco, s čím bezezbytku souhlasím i já. A mrzí mě to, i když se osobně neznáme. Jsem teď na mobilu a klepat delší zprávu by mě udolalo…tak až budu na kompu.

    Odpovědět
  7. Veronika

     /  10.9.2021

    Aranel, snad vás ty komentáře neodradili a zase něco napíšete. Moc mě zajímá, jak se máte a jak se vše vyvinulo.

    Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 135 779 kliků