Ester. Baťa. 108 podzimů

No, Veronika měla pravdu. Ty komentáře z minula mi docela zaťaly. Nejsem moc typ na negativní motivaci a celkem jsem se o ně ani neprosila… ale dobrý. Samozřejmě se částečně trefovaly a metafora s hrncem na zadní plotně ve mně bublala (hahaha) celý léto.

Léto. Co myslíte, přeceňuje se léto? Člověk strašně touží všechno stihnout a hlavně letos, kdy víme, že léto je jedinej čas uvolnění a že podzim a zima zas hrozí kromě běžnejch příkoří ještě zavřením zhasnutím zakázáním všeho… Zažila jsem pár hezkých věcí. Tanec v Plzni s Evou, intenzivní kamarádský dny a zcela nový město a nový taneční zkušenosti. Malej festival v Jičíně, první můj koncert Miss Petty a Bert & friends a veliký nadšení! Návštěvy Lesáku, všechny dobrý, po ránu s notebookem, odpoledne s korekturami, večer se zchladit po běhu. Brno a místňácký tipy na koupání, Západní Tatry. Nesedli jsme si až tak úplně s tou partou tam, ale vylezla jsem na Rysy, zdolala několik řetězových úseků a ujasnila si, že Nízké Tatry (nebo Fatra) jsou krajina mýho srdce. Ty dechberoucí pohledy do nekonečnejch bezednejch dolin… Vysoký Tatry už tvoří hlavně kamení. A protože nelezu, až tak moc mě to nebaví.

Hodně jsem si přála, aby jel do Tater i Pablo. Nakonec nejel. Protože neměl peníze. Pozvat se nenechá. Půjčovat si nechce. Zároveň mi teda nezakázal odjet a hleděla jsem ohromeně do dolin i bez něho, jen mě napadalo: tohle bych mu řekla, tohle bych mu ukázala. Vrátila jsem se a bylo jen málo času před tím, než odjel na vodu. Se spolužáky. Prý exkluzivně.

Což se nakonec ukázalo, jako že to nebylo exkluzivně a samozřejmě tu Ohři splouvali i různý další přidružený. Taky slečna V. Náhodou vyšla na jeho háček. Náhodou… to si říkáme s Evou: jak dobře člověk zná tyhle triky. Jak se jim dneska směje. Když bych je bývala potřebovala, neuměla jsem to vůbec, strašně chytrá holka, ale na tohle úplně tupá. Pak jsem to využívala chvíli, párkrát. Dneska to prokukuju (prokoukávám?). Je to jednoduchý, když znáš hlavní pravidlo: když to chce, tak to chce. Stačí naťuknout docela málo a poznáš to. A když nechce, nemá cenu se namáhat. Jenže člověk si to samozřejmě nerad připouští.

Zvlášť když je mu tak málo. No. Asi se nic nestalo, jen jsem zdůraznila (poněkolikátý, ale víc nahlas), že mi to vadí. Že mě to mrzí. Pablo to snad částečně uznal, ale jak ten hrnec na tý zadní plotýnce začal bublat a kypět, už se mu nechtělo přestat. Sama sobě jsem si nakázala – ani mi to babička nemusela zdůrazňovat, a stejně to dělala – že se musíme vrátit k tý otázce „budoucnosti“, babiččinými slovy. Rodinnýho života. Trochu jsem naznačovala a trochu mluvila přímo. Ale ani jsem toho moc přímo říct nestihla.

Proběhl teď takovej blbej měsíc. Umím to svalovat na všechno možný, na vynechaný prášky, na stres z peněz, na tlak klientů. Situace ale nabrala fakt vysoký obrátky před týdnem. Šli jsme v pátek do divadla, na Serotonin s Janem Hájkem, asi čtvrtý termín, tolikrát přesunuto. Bylo to výborný. Hájek je démon. Cestou na nocleh k Pablovým rodičům Pablo zastavil auto a oznámil mi, že se přestěhuje do Prahy. Že „cejtí tlak na založení rodiny“ a je z toho ve stresu.

Trochu otupělá po pivu od Matušky jsem na to nedokázala v podstatě nic říct. Snad jen, že si to určitě dobře promyslel. Rodiče už spali. Ale dozvěděli se to ve skutečnosti dřív než já.

Ráno už jsem tak otupělá nebyla. Polykala slzy. Atmosféra byla… poněkud napjatá. Jeli jsme do Prahy a chodili po Hvězdě. Převážně mlčky. Slzy jsme myslím polykali oba. Pak mě odvezl do Karlína na veletrh. Šla jsem a svěřovala se, odpoledne si na to dala panáka. Večer jsem se podělila s maminkou. Mamince dávám palec nahoru. Pohladila mě po ruce a řekla mi, ať nejsem smutná. Komentářů k tomu, že „je divnej“ a „to bude tou maminkou“ zaznělo minimum.

V neděli odpoledne jsem sbírala ořechy a česala víno a zvonil mi telefon. „Počítáš pořád s tím prodlouženým víkendem? Že bychom to ještě probrali.“ A plán na výlet do Krkonoš a upřímně znějící otázky, jestli s tím plánem souhlasím.

Tenhle tejden vlastně prožívám tak napůl v euforii. Jakože: co se mi to tady proboha děje a co může ještě přijít? Pojď, dávej, nakládej dál. Horší už to asi bejt nemůže, vždyť mi oznámil, že se odstěhuje, a odvezl si monitor a pečlivě vybral z koše svoje špinavý prádlo. Může to bejt snad jenom lepší. Zároveň v tý náladě asi klidně můžu říct všechno na rovinu, po nás potopa. Horší už to asi… a třeba to bude přesně to pravý, třeba jsme si ke třetímu výročí potřebovali dát pořádnou facku a začneme nějak z jiný strany. Třeba si s pohledem na moje záda začal říkat: to jsem ale debil, vždyť já ji mám tak rád!!! Třeba proběhla nějaká intervence v rodině. Nevím. Doufám, že nebudu muset utíkat z krkonošskýho hřebene dolů, doufám, že by nevymyslel přechod hor na čtyři dny, kdyby se nechystaly omluvy a usmiřování. Doufám, že jestli tady o těch peripetiích budu sepisovat článek do Heroine, nebude to mít temný a hořký konec.

V neposlední řadě doufám, že nade mnou nelámete hůl, že jsem úplně pitomá a naivní. V mým posledním období silných pochyb nad plodností (který plus mínus rozptýlil pan doktor S.) mi Nana řekla: „věř svýmu tělu. Jsi zdravá, silná, schopná a všechno půjde. Neboj se.“ Vzala jsem si to k srdci – to člověk rád dělá, když se mu něco hodí do krámu, žejo. A rozšířila jsem to i na mozek, duši. Že jako poznám, až to bude už opravdu moc, že poznám, kdy se vůle vyčerpá. Jako když někoho balíte. Víkend napoví… snad. Ale jestli ne ten, tak už nevím, co.

***

Promýšlela jsem děsně dlouho název, a nakonec se k němu vůbec neodkazuju! Nechám ho a vysvětlím. Zatímco můj kamarád K. se nemusí po rozchodu moc stresovat, mohl si užít veselý pankáčský léto a teď může tak po očku nakouknout na seznamovací trh, já – ještě o něco maličko starší – jsem skoro tam, co Baťa s dřevákama. (Ale trošku přeháním, jasně.) Leda bych začala chodit na kondiční tréninky a tam se porozhlídla. A pak bych tomu „mohla dát kouř“, jak myslím říkala Vančura, jako Ester, co má ráda tofu. Musím říct, že ta teda na nic dlouho nečekala a že mi docela spadla brada. A sto osm pozdravů Slunci na cestu do podzimu jsem absolvovala včera. Meditace v pohybu… jo, můžu asi souhlasit. Myšlenky mi teda bloudily všude možně. Ale to mám vlastně na tomhle rituálu ráda. Zapadnu do těch mnohých opakování, někdo mi hlídá počty a já jdu jenom nahoru dolů, nahoru dolů, nádech výdech, a na konci jsem v podzimu. Podzim by jistě nastal, i kdybych nepraktikovala. Nevadí. Poděkovala jsem si za ty dvě hodiny. Vítej.

Napsat komentář

komentářů 8

  1. tyn

     /  23.9.2021

    S tím Baťou to nechápu. Ale kde je ten trh by mě zajímalo 😉

    Já si nedávno položila otázku, kolik slz je třeba, abych člověk řekl dost. A odpověď je jasná. Když se musíš ptát, tak už to asi stačilo. Tak teď záleží jestli už tě taková otázka napadla. Nebo co si o ni myslíš vzhledem k své situaci, když již teď čteš. Hm? Nicméně 4 dny v Krkonoších budou dobré. I tam jsou totiž rozhledy do dálky.

    Odpovědět
  2. Veronika

     /  25.9.2021

    To jo, Ester mě taky překvapila. Slyšela jsem s ní kdysi podcast na O kousek blíž, kde právě mluvila o tom, jak se smířila s tím, že nebude mít děti, a že i život bez nich může být kvalitní. Bylo to pro mě inspirativní, takže jsem tenhle twist úplně nečekala.

    Odpovědět
    • Ywain

       /  25.9.2021

      A pochopila jsem to správně, že to je jiný muž? Matně si pamatuju nějakého jiného…

      Odpovědět
      • Jiný. Snad to jsou veřejně dostupné informace – Ester se vdala za dlouhodobého partnera, ale veselka už vlastně byla spíš „oslava“ rozchodu, a pak se dala dohromady s kondičním trenérem a „dali tomu kouř“ – otěhotněla podle mě třeba po půl roce.

    • To jsou ty nástrahy toho sebe-přesvědčování…

      Odpovědět
      • Ywain

         /  1.10.2021

        Ona na blogu kdysi psala, že dvakrát potratila. Pak to nemusí být úplně sebepřesvědčování, spíš snaha se s možností, že to nepůjde, vyrovnat…

  3. Ywain

     /  25.9.2021

    Teda, to je zápletka jak z románu! Tak doufám, že na rozuzlení prodlouženého víkendu nebudeme čekat do listopadu. 🙂

    Přeju, ať se váš vztah vyvine ke tvé spokojenosti, ale hlavně hodně síly, vyrovnanosti a sebelásky, ať se vyvine jakkoliv. A pamatuj, pokud není dobře, znamená to, že to ještě nedopadlo. 😉

    Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 139 071 kliků