Předsevzetí, obv. O ceně. Neakutní

A teď vám to natřu – jak na Nový rok, tak po celý rok. Ou jé!

Rychle vyřídím předsevzetí. Jsou různý, týkají se němčiny, studených sprch po ránu, jógy, vstávání. Ale vlastně se to dá shrnout do jednoho předsevzetí – být důsledná. Mnoho těch věcí už dělám – jógu, sprchy, výjimečně vstávání, ale moc často se mi to nějak rozjede, nepovede, zanedbám to, namyslím si na večer deset činností, pak rozdělám tři a nedokončím pořádně žádnou a pak se vezu, na různých místech leží nepatřičné věci, do postele odcházím pozdě, prokrastinuju spánek a celé to dává smysl jenom mně, ale tak nejsem tady sama, žejo. A lidi včetně slavných, například Iva Pazderková na DVTV, zasvěceně hovoří o tom, jak musíte mít pořádek kolem sebe, jinak nedosáhnete pořádku v duši. Něco na tom určitě je.

Sama nejsem. Rozhledy do dálek v Krkonoších pomohly. Nebo co pomohlo. Ustanovil se semestrální experiment: část týdne trávit v Praze v bytě u babičky, část trávit tady se mnou a opravdu se mnou, v sobotu na výlet. Není těžké uhodnout, že pevně vymyšlený režim se nepovedlo naplnit snad ani jeden týden. Tu se v sobotu slaví narozeniny, tu se ve čtvrtek soutěží v hospodském kvízu (to se týká mě. Taková blbost a začalo mě to fakt bavit), zkrátka pestrost života. Ale když jsme to včera u demíčka hodnotili, mohla jsem rozhodně říct, že to nebylo tak hrozný, jak jsem očekávala. Až bych si troufla to formulovat: bylo to lepší, než jsem očekávala. Kromě výše zmíněných potíží jsem se vlastně každý večer nějak zabavila a stýskání jsem nestihla.

Jak říkala Ola: těch uspořádání a možností přece existuje strašně moc. A sto lidí, sto vyhovujících nastavení.

Semestr ještě neskončil, ale stane se to brzy. Z Pablovy strany zaznělo směrem k experimentu několik výtek, které jsem ale dovedla naformulovat už před jeho začátkem. Protože jsem věděla, že babička mezitím přestala chodit do práce. A to je samozřejmě změna zásadní. Pablo pořád hledá způsob, jak v klidu pracovat, mít svoje doupátko, a zároveň nějak vyhovět mně, která se zavrtala tady a těžko, přetěžko by se pouštěla. A taky na tom finančně nevykrvácet. Nicméně. Oproti loňskýmu uplakanýmu adventu jsme se letos měli mnohem líp. Samozřejmě, vánoční stres se mi nevyhnul – s kamarádkou Mniškou jsme vypočítaly, že takový ten advent z Instagramu s usebráním, klidem, pokojem, svíčkami začíná tak asi 27. prosince. Snad jsem to ale zvládla lépe než jindy, bez vážnějších manifestací na šíji, v ramenou, v žaludku. Dvoje, spíš troje pečení cukroví, workshop motání věnce (hlavní výhoda byla, že tam někdo natahal různý větve, poskytl mi velký stůl a pak to za mě uklidil). Krásný dárek k narozeninám. Pak těšení na tenhle týden mezi svátky a hromadu výletů do přírody.

Až nám na Štědrý den volala babička se smutnou zprávou. Vánoce tím pádem probíhaly podobně, ale úplně jinak než jindy. Po konci svátečního času by člověk potřeboval ještě další týden volna (já) nebo dva týdny (moji rodiče, hlavně maminka). I když si řekneš, že takovýhle život, takovýhle odchod, takovýhle pohřeb by si každý přál, je to náročný a těžký, musí se oslovit hrozně moc lidí s různými úkoly a ti se – možná kvůli období mezi svátky, možná kvůli typu osobnosti – ne vždycky chovají vhodně a soucitně. Pro nás, co nejsme babička, se to docela vyhladilo na posezení po obřadu. S bratrancem a sestřenicí jsem si takhle nepopovídala… snad nikdy.

***

Během podzimu – datum už nevím – jsem se taky sešla se svou kamarádkou, která prošla výcvikem koučingu. Jo, taky se tomu trochu směju, ale byl chvíli čas, a zadarmo… Posloužila mi vlastně hlavně jako zesilovač. Nebylo těžké najít hlavní myšlenku: chtěla bych se přestat podceňovat. Spíš teda v pracovní oblasti. Mě otravuje vyjednávání, to už jsem možná psala – nechci vyjednávat, chci překládat, maily sem tam, ke mně, k nim,pink, pink, se píšou zadarmo. Nicméně musím uznat, že se mi v posledním čtvrtletí vyjednávání vyplatilo. Z jedné smlouvy s novým nakladatelstvím zmizely podle mého přání celé odstavce, ve druhé smlouvě s nakladatelstvím již známým jsem aspoň vydupala posun data, protože letos jsem se nechala přemluvit, termín samozřejmě nestihla (jak jsem ale říkala už předtím) a pokuta se vznášela ve vzduchu. Nejsou to knihy světových formátů, nebudou je recenzovat v Respektu a asi je nebudete všichni hromadně číst, jak se to skoro děje s Queenie. Pro moje sebevědomí ale ledacos znamená i tenhleten smluvní úspěch.

(Naštěstí jsem nemusela ty knihy odmítnout. Možná i taková zkušenost by ale stála za to.)

***

Stejná kamarádka říkala: „Naše generace už se nebude stydět chodit na terapii a mluvit o tom.“ Sestra mě opravovala, že spíš teda naše bublina, ale to je jedno, začínám už za méně než čtyři týdny. Téma mám zatím jedno: nezvládání konfliktů, prakticky jakýchkoliv; domlouvali jsme se v říjnu, statečně jsem se označila za neakutní případ. Za měsíc už jsem si nebyla tak jistá, teď je to zase lepší. Částečně mě vede zvědavost a částečně dojem, že se mám docela dobře. Mám. Ale mohlo by to být ještě lepší. To jako zas mohlo. A jsem na sebe obecně docela hrdá, co jsem na sobě dokázala změnit a v čem jsem se rozvinula a posunula, ale na tohle mi asi chybějí páky. Kupodivu má pan doktor smlouvu i s mou lehce bizarní pojišťovnou, tak mi držte palce!

Předchozí příspěvek
Následující příspěvek
Napsat komentář

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 151 852 kliků