Čandra. Na zdi. Kořist

V pátek jsem navštívila lekci pozdravu Měsíci, čandra namaskár, následovanou jóga nidrou, jógovým spánkem. Docela se tomu divím – vždycky jsem nejvíc preferovala vinyasu a navykla si na pravidelnou středeční aštangu. Teď v posledních dvou týdnech vyhledávám jin jógu a smířlivou Jendovu hathu. Možná proto, že ve středu se sešla různá divadla a jiné záležitosti, možná v tom je něco jinýho. Každopádně mi to do úplňku sedlo. To otvírání kyčlí se mi vůbec zamlouvá.

Před čtrnácti dny bylo teda novoluní. Ten víkend přinesl energetickou smršť. Ve čtvrtek novoluní, v pátek první den menses, o víkendu objet tisícovky Jizerských hor. Pátek večer, čerstvý sníh, pomalý k uzoufání, táhla jsem krosnu na Tetřevky, nohy vázly ve stopě a nejradši bych si sedla do škarpy a seděla tam.

Totiž ve čtvrtek večer mi Pablo řekl, že se chce odstěhovat. Že je mezi náma napětí, že mu přijde, že nevyjadřuju žádný emoce a že si chce vyzkoušet, jestli by mu samotnýmu nebylo líp. Takže vskutku, protichůdný energie a síly třískaly o sebe, hučela jsem jako piliňáky a v pondělí musela na jin jógu, abych to nějak uvedla do rovnováhy. Víkend s tisícovkama byl nádhernej, sníh promrznul, třpytil se jako v lednu, magistrála ujížděla a terén se nebořil a Smrk jsme asi po devíti letech sjeli Hraničním průsekem, kde jsem si připadala jako královna Jizerek, s výhledem až bůhvíkam na Krkonoše a pětibarevnými mraky. Ale to vás asi tak nezajímá. V bodě 1 a 2 má Pablo pravdu. Však taky o těch emocích hovořím na terapii. Jenže zároveň i on se jich nějak bojí, nesmí se křičet, nesmí se bouchat do stolu, nesmí se mluvit sprostě a co když cítím i věci, které se pláčem vyjádřit nedají? Co potom?

Potom se smějí emoce zformulovat tichým a klidným hlasem. A pak si jít uvařit mátovej čaj a nalepit hřejivou uvolňující náplast na rameno, protože ty nevykřičený pocity vlezly do trapézů a zavázaly je na uzel a s břichem provedly to samý. Poctivě chodím na masáž a přemýšlím, jestli už bych tam nemusela, kdybych prostě rozbíjela nádobí a hulákala na lesy. Jenže to zas vůbec nejsem já.

***

Aha-moment jsem zažila před pár dny na instagramovém profilu Vysoce citliví lidé. Jak poznáme, že jsme v jednostranném vztahu? … Máme tendence se omlouvat i za věci, které nejsou naše vina nebo pod naší kontrolou. Opravdu není na místě se omlouvat, že prší. … Vlastně se ani nechceme dotyčnému člověku otevřít, ačkoliv naopak to funguje. K tomu druhému bodu. Ono to vypadá, že to přece dokážu napsat na blog pro oči celýho internetu, ale i přitom si představuju čtenářky nebo čtenáře, kteří obracejí oči v sloup a tiše nebo nahlas říkají, já jsem to říkala, jak může být tak naivní? Blbec je to! Ostatně těm bych asi byla schopná se omluvit za to, že prší, jen aby se ke mně chovali hezky. Kupodivu (hahaha) mi ty odsuzující reakce nijak nepomáhají; například moji rodiče to vzali hodně šmahem tímto směrem. Jasně, mají mě rádi, záleží jim hlavně na mně… ale házet špínu na někoho druhýho jenom přidává do světa špínu. Nejvíc mi pomohlo, když mi Vančura napsala:

Je mi strašně líto, že je Pablo pryč. Přiznávám, že ne kvůli němu, ale kvůli Tobě. Kvůli Tvýmu úsilí a péči, kvůli tomu, jak dobrej a pilnej člověk jseš. Čert aby to vzal. Mám strašnou radost, že chodíš na tu terapii, věřím, že Ti pomůže se rozkoukat a že i díky tomu přijde konečně ten pravej. A možná ten pravej bude dokonce i Pablo, ale v nějaké vyšší verzi svého já, která uvidí, jak strašlivě jsi báječná.

Tak kdybych nebyla takovej emoční chladnej balvan, možná bych uronila i slzu. To mě dojalo a hrozně mě to povzbudilo, svou otevřeností a bezvýjimečnou podporou mojí osoby a mých rozhodnutí.

***

A jak mi je? Ze začátku jsem trochu plakala kvůli dvěma zmizelým Kallaxům (v nich předtím ležely jeho knížky). V řadě vznikla díra, chtělo by to tam juku nebo nějakej fíkus pořádnej. Pak jsem se vnitřně ušklíbala, že teda jídelní servis mi tady nechal celej, ou jes. Stěhování asi proběhlo metodicky – ale zůstalo tady kolo na zdi. Visí na hácích a sleduje mě.

Upřímně nevím, jestli bych chtěla, aby zmizelo, nebo aby viselo dál a přibyly k němu ty Kallaxy a další věci. (V prvních dnech mě napadalo, že bych ho mohla věnovat Ukrajincům… ale já vlastně nechci nic ničit, nechci se mstít.) Prostě nevím, nechávám ho viset a snažím se starat o sebe. Chodím na jógu, pracuju, piju kafe, dívám se na dokument Jizerské hory (v kině) a na famózní Kláru Melíškovou v minisérii Podezřelá, ještě víc než předtím poslouchám podcasty, vařím si, a když se zastavím, začne na mě pomrkávat taková divná díra, taková tupá bolest uvnitř. Neroztahuje se, že by mě pohltila, ale tak divně ve mně sedí. Terapeut ten pocit nazval „bezmocí“ a upozorňoval mě, že možná není špatný se s ním občas potkat. Protože v životě nás asi všechny tak nějak nevyhnutelně čeká a je dobrý si na to najít nějaký mechanismy zvládání.

To pojmenování mi zní celkem přesně. Jsem zvyklá si věci zařídit. Když chci někam jet, něco dělat, v něčem zabrat, vyškrábat se na kopec, dřív vstát, dotáhnout překlad, spočítat si daně, nad vším mám jakousi kontrolu, když nemůžeš, tak přidej. Teď nejde dělat nic. Dokonce panuje embargo na kontakt. Tak pracuju, piju kafe… a čekám. Na něj, nebo na jinýho, zatím nevím. Stýská se mi. Zároveň chyb a nedorozumění v tom vztahu přibylo a přibejvalo, to jo, ale… Třeba nastoupím na cestu Ester, třeba ne. Nechávám to bejt a chodím na jemný jógy. I když se trochu bojím o peníze a děsí mě, že bych snad měla využívat nabízený pomoci kamarádek na rodičovský dovolený, to proboha ne!!

***

Jinak ale jdu na terapii zase zítra a mám ještě jiný obrovský téma, který bude potřeba si vyjasnit. Minule mi terapeut pochválil boty, sladěnou kabelku nebo co to bylo, a povídá: „Třeba ve vás ti muži, kteří se doteď drželi zdvořile zpátky, začnou vidět kořist.“ A usmál se a potřásl mi rukou na rozloučenou. Zase jsem nekřičela. Ale hlas jsem zvýšila: „Já nejsem kořist. Já jsem člověk. Takže by to měli provádět nějak rafinovaně. Na shledanou.“ Šup na schodiště a tam domejšlet odpověď, klasika žejo.

Kořist. Strašný. Nesnesitelný. Jako by se vůbec ten tejden vylil nějakej kýbl slizu. Feri, Ne!musíš to vydržet, Jedlička z FP TUL, Christov, Svěrákovic novej opus a Tereza Ramba s žehličkou (wtf ŽEHLIČKOU) v klíně, Vojta Kotek, který „vyvedl přítelkyni Radanu“, a do toho ještě kořist. Fakt je mi šoufl z tohohle mikro- nebo i skutečnýho patriarchátu, nenávidím tenhle narativ. Nenávidím to z duše. Hrozně mě mrzí to s Christovem (viz Iniciativa NAHLAS), je to ještě navíc můj kamarád a co si teď počít. Nejsem kořist!! Nebo jenom někdy. Jenom když chci. Jindy jsem predátor, když bych teda použila tohle pojmosloví, a někdy taky nic z toho. Takhle. Je to psycholog s několika desetiletími praxe. Třeba se mu už hodně a hodněkrát potvrdilo, že stejně nejde o nic jinýho než o feromony a šukání. A že matrix predátor-kořist nezlomí ani nejradikálnější feministka. Já to ovšem odmítám. Vždyť z toho roste všechno to, co se vylilo z toho kýble. Že ne znamená možná a… už nebudu nic dalšího psát. Vlastně existuje možnost, že tam zítra půjdu naposledy, protože tohle prostě nemůžu snýst.

Napsat komentář

komentářů 5

  1. sylvie

     /  27.3.2022

    Nejhorší jsou nevyžádané rady…já vím- ale já bych vzala kolo, švácla s ním z okna a pak bych ho poslala do prdele i s tím terapeutem, to jsou strašné kecy- embargo na potkávání, kořist… co si to vůbec dovolujou?!? Omlouvám se, ale zatmělo se mi před očima, jste tak ve věku mé dcery, a té bych řekla, že si může s dalším chlapem jedině pomoct..nezlobte se, já jsem Vám to už dávno chtěla napsat. Jinak bych pro Vás měla
    přivýdělek, kdybyste byla v nouzi…moc pozdravů, a bud’te v pohodě, jistě na Vás štěstí čeká! Sylvie

    Odpovědět
    • Děkuju 🙂 na terapii to dopadlo dobře, něco o tom napíšu, a s kolem uvidíme, no. Dole pořád chodí lidi… 🙂 jinak si taky začínám myslet, že si spíš pomůžu. Ale je mi líto, že to bylo prvně tak hezký a… a tak, no.

      Odpovědět
  2. Lea

     /  28.3.2022

    Vaše kamarádka to napsala hezky, coby vaši čtenánřku mě mrzí, že to (momentálně, zatím?) nedopadlo. Pořád existuje možnost, že ten společný čas, který jste spolu měli strávit, uplynul, to co jste si měli předat, jste si předali. No, a já bych předala to kolo, jak se znám. Embargo, neembargo, poslala bych deadline, nebude-li sejmuto z háků, poputuje třeba i k těm uprchlíkům. Nenechala bych ho (to kolo), aby mě sledovalo (se to nabízí, dvě kola jako oči pod obočím z blatníků :-)). Obdivuji Vaše jógové zanícení, nikdy jsem pro jógu nezahořela, přijdu si na ni příliš přízemní :-). Slizový kýbl musí prostě vykypět a vyhnít, bude to nějaké generace trvat. Narativ tím nezmizí, kořist zůstane kořistí z biologické danosti, ale z kýblu se stane třeba (snad) menší kyblíček, takový ten na písek. Řím nepostavili za den. Já mezigenerační posuny vidím. Hezký den, Aranel.

    Odpovědět
    • S těmi mezigeneračními posuny mě to těší. Třeba je nejlepší se z nich radovat a ne se vztekat, že jdou moc pomalu.
      Taky bych to kolo mohla někde na Marketplace vyměnit za kolo pro sebe! Ještě uvidím. Tolik možností 🙂 hezký den i Vám!

      Odpovědět
  3. tyn

     /  12.4.2022

    O tom jsem přemýšlela taky, zda kdybych prostě rozbíjela nádobí a hulákala na lesy, tak by bylo lépe. A nevím, nicméně se snažím hledat možnosti, jak s těma emocema pracovat. Je to ale běh na strašně dlouhou trať myslím. A to už mám terapeutku tak zvnitřněnou, že si často už její otázky pokládám sama, jen ta odpověď se hledá těžko. V jednu dobu jsem se dívala na film V hlavě jako povinný, abych se naučila pojmenovat alespoň těch 5 základních emocí. Kus už jsem ušla, ale aktuálně mám pocit, že nejvíc se toho naučím až to budu (snad) jednou vysvětlovat svému dítěti. Hezky hned od mala, aby to umělo. To bude taková intenzivní škola pojmenování emocí si představuji.
    A Pablo? Hm… hodně jsi do něj/do vás investovala a věřím, že ti to i mnoho dalo. A co bude dál je otázka. Sama si řekni, jestli až třeba zjistí, že mu samotnému líp není, budeš ty s ním chtít být dál a pokud ano, tak co má být jinak, aby vám v tom obou bylo dobře. A nebo to budu jinak s někým bez Kallaxů, ale s fíkusem 😉

    Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 165 086 kliků