When the Levee Breaks. Schrödingerovo. Jangové léto

Kolo už tady není.

Dopadlo to tak, jak jsem myslela. Čas se sám naplnil, nebylo třeba ho tlačit. Čas se naplnil, vykašlala jsem se na nějaký povinný komunikační embargo a stručně a jasně napsala, že je třeba si ho vyzvednout. Bývala bych to asi radši provedla nekontaktně… ale pan jungián vybavený mnoha zkušenostmi z druhé ruky mě před tím varoval. Tak jsem v neděli večer utekla z louky u Nisy a čekala.

„Chceš to pomoct odnýst?“ „Jo… ne… dobrý… a nepůjdem třeba někam?“ Byla jsem drsná jako šmirglpapír, i když jsem se uvnitř klepala jako osika. Nešli jsme nikam. Jen jsem naznačila takový odmítavý gesto rukama. S tím, že třeba výhledově… to se pak i stalo. Asi za týden. Jedno pivo v takový ne moc hezký hospodě. Oblíkla jsem si novou sukničku, celá zářila, nadšeně vykládala o čísle časopisu, o přípravách na veletrh, o návštěvě na fildě. Pablo koukal dost vyvoraně. Žádný slzy. Žádný otázky na budoucnost. Žádný úvahy o návratu.

„Můžem se ještě někdy vidět?“ Nevím. Zkus se ozvat. A uvidím, jak se budu cítit, teď to nevím. Jako takhle: přála bych si, aby náš vztah do budoucna spíš připomínal kamarádství nebo aby to prostě aspoň nedopadlo tak debilně, jako některý moje minulý vztahy dopadly. Nechci tvrdit, že jeden z nás udělal všechno špatně, spíš to prostě nevyšlo, ale nejsme doufám špatný lidi, co by se už nikdy neměli potkat.

***

Měla jsem plány. To víte. Osahávat si, kolik ze mě je intelektuálka a kolik je tělo. Pěstovat, žehlit, číst, vzdělávat se. Pracovat, šetřit, jezdit za babičkou, prožívat léto. Jangový období, říkala lektorka jógy. Všichni pořád žijí, paří, chodí ven, snaží se stihnout všechno, zažít nevídané, převrátit život naruby, vydat se ze sil. V říjnu padnou na hubu. Prej nevadí někdy třeba nedělat nic, zažívat léto tím, že si dojdete za roh na zmrzlinu, nejedete na fesťák, nestanujete, nelezete na pětitisícovku. Léto je jangový období, ale nevyplácí se strkat jinovou polohu osoby do skříně k zimním kabátům. Tendence k rovnováze mají platit i v létě.

Pak jsem ve sdílený kanceláři uviděla vlasy. Dlouhý vlasy. Vlnitý. Hustý. Nepřišly nově. Byly tam už dávno, byly tam vloni, byly tam i předtím – teda ty vlasy možná ne, protože ty vznikly během lockdownu (ano, v těch měsících, kdy jsme všichni vypadali jako oškliví blbečkové s přerostlejma chrounama, někomu narostlo TOHLE). Jejich majitel. Právě vlasy mi ale najednou svázaly ruce a podlomily kolena. A co teď jako.

Vystrčila jsem růžky na společný snídani (čtvrtek). Jen s dotazem na práci. Za tejden (čtvrtek) šel podnikatelský inkubátor na pivo. Pobyla jsem jen hodinu, hospodský kvíz volal. Ale vklouzla na místo vedle něj, hrabala si do vlasů, nenápadně koukala po prstýnku a využila jednoho cizího přátelského dotazu na to, jak jsem se dostala sem do města, ke zmínce o stěhování za chlapem, který už mezitím není. Druhý den (pátek) na pivo ve třech. Následně na koncert ve čtyřech. Zpívala jsem, skákala, mávala rukama, na nic nemyslela, jen že ráno musím v deset sedět v rychlíku (to se podařilo). V neděli jsem přeskočila jednu nesouvisející akci a dorazila až po ní do hospody. Ještě že tady je tak málo hospod a všichni nejspíš budou sedět v jedný. Ještě že celý životy se odehrávají na čtyřech kilometrech čtverečních. Vyšel se mnou do kopce, před vchodem se mě zeptal, jestli mu ukážu kytky na terase, a já řekla, že ne.

V pondělí ráno mi zaklepal na rameno u kancelářskýho stolu. „Nemáme na sebe žádnej kontakt, to je škoda!“ Napsala jsem mu WhatsApp. Pozval mě za to na oběd. Načasovala jsem ho po návratu z terapie. Kde jsem tohle taky vykládala. „…no a dneska ráno si přišel říct o telefonní číslo.“ „Výborně!“, raduje se pan jungián, „tak to by se vám teď tak nejdýl za dva tři dny měl…“ „Von mě to, pozval dneska na oběd.“ Pak už jsem tam jenom seděla a klepala se, radostnou nervozitou, připadala jsem si trochu jako v laboratoři, kam obvykle chodí spíš smutní a zhrzení lidé a pak tam vletí takovýhle případ.

V úterý jsem jela do Prahy na post-hudbu. Plánovala přespat u Kaj. Koncert skončil rozumně. Poslední Flixbus by se ještě dal stihnout… využila jsem ten čerstvý WhatsApp a napsala mu, jestli by mě nevyzvednul, protože se v půl jedný už trochu po městě bojím. (Je to pravda. Zvládla bych to ofkóz. Ale příjemný to moc není.) Vyzvednul. Doprovodil. Už na mě netlačil. A já zas jen doma rozepisovala do různých messengerů Ježišikriste!!!!!!!!!!! a před spaním půl hodiny dejchala, abych srazila tep z těch 200 na nějaký spací.

Jak dlouho máte vyčkávat, než svolíte k prvnímu milování? Tak dlouho, jak to vydržíte! Nejméně byste to však měla oddalovat jeden měsíc. Píše se v jakési stupidní toxické knížce Muži milují potvory, co se objevila u nás v antikvariátu. S prvními dvěma větami se tedy nedá nesouhlasit. Vydržela jsem to pět dní. Netlačil na mě. Chtěla jsem. Hodně. Jen mi nějak přišlo vhodný mít aspoň jednou něco jako rande. Což proběhlo. Včetně vzájemný domluvy, jestli spolu teda chodíme; to může bejt cringe, ale taky to může bejt prostě jen konsent. A pak se protrhla hráz.

To proboha nemyslím doslova. Metaforicky. Tu písničku do názvu jsem nevybrala náhodou, slyšela jsem ji ve středu v rádiu a on Jimmy má vlasy jako něco mezi Jimmy Pagem a Robertem Plantem v době největší slávy Led Zeppelin. Neuvěřitelný, topím se v nich, hraju si s nima, bořím do nich ruce a nedejchám, že jsem takový potkala ještě jinde než na ulici na klucích, co táhnou z průmky na tramvaj. Musím se hrozně smát tomu, jak je vlastně jednoduchý navazovat vztahy, když existuje oboustranná vůle. Stačí takhle kejvnout prstem. „No, tys mě zkusila sbalit a já jsem se nechal,“ popisuje to Jimmy, já bych mu klidně přiznala větší zásluhy, ale je to vlastně jedno. Spíš jak dlouho trvalo, než člověk pochopil, že se prostě musejí potkat podmínky, protnout ekliptiky a pak už jenom mrkneš, mávneš, kývneš prstem.

***

Trávíme spolu opravdu hodně času, na procházce, v kavárně, v hospodě, v kině, a ten zbylej shrnujeme pod hashtag #promilovanýléto. Tak jsem si to totiž představovala. Randíčka, smích, držení za ruce, letní kino a pak se nějak uvidí. To všechno platí, akorát kondom jsme zvládli použít asi třikrát. Pak jsem se v duchu omluvila všem, kteří mi kdy dávali nějakou přednášku o antikoncepci, a počítala. V jednu chvíli říkám „teď bychom měli bejt opatrnější“. „To nemusíme.“

Zeptala jsem se na to druhý den znovu. Ale ne, nespletl se a ví, co říká a co dělá, a můžeme se o tom UPŘÍMNĚ BAVIT jako DOSPĚLÝ LIDI. Můžeme se bavit o tom, že každej se něčeho bojí. Takovejhle je jeho strach: pořídit si s někým dítě není umění. Ale pořídit si ho s někým, kdo ho nesbalí a neuteče, abys ho nemohl vídat nebo jen těžko, to už umění je. Lekám se, vždyť se vůbec neznáme. Ale ta přitažlivost je tak intenzivní, že v tom nějakej záměr snad bejt musí, a tak lítám mezi nadšením a strachem, ale zas… na co já bych vlastně čekala ve věku 34,5?

***

Víš, pořád se kontroluješ a chceš, aby byli všichni spokojení, psala mi Čajka. Jestli to chceš, tak tomu prostě nech volný průběh. Sama nevím, jestli bych to udělala, ale moc dobře asi rozumím té touze. Docházím k tomu samýmu. Nakonec nikdo tady nespadnul z jahody, oba riskujeme, oba se musíme spolehnout na dobrou vůli toho druhýho. Lidi to často říkají, „necháme tomu volnej průběh,“ a představujou si, že tak jako po prázdninách, po Vánocích, za půl roku… Jenže víme, jak se to říká v Holkách z porcelánu. To víš, dítě, to máš dřív než na nový šaty. Velký význam pro mě má, že se nemusím bát o ničem mluvit a nedostávám vyhýbavý odpovědi, že za dva tři pět deset let možná třeba někdy. To je… sexy, řekla bych klidně.

***

Tenhle týden mě trochu bolí břicho. Volím Jimmyho strategii, nechávám to bejt, čekám, až se to vyřeší. Těžko něco řešit, když se zároveň bojím, že otěhotním, a zároveň, že neotěhotním. „V tom ti nepomůžu,“ povídal mi, „ale bát se nemusíš. To pořád platí.“ Test mi nenavrhoval. I toho si tak nějak cením (nebo jsem zamilovaná jako blázen a cením si beztak úplně všeho?). Jasně že vím o jejich existenci. Nemusí mi ji připomínat a nezasahuje mi do toho, jak dlouho chci stát jako malý dítě se zakrytejma očima při hře na schovávanou a čekat na test přírodou.

Kdyby se cokoliv stalo, tak je to stále dobrá zpráva, uzavírala to Čajka. Měla jsem ze začátku (jako píšu ze začátku, ale myslím tím třeba před 17 dny, opět připomínám tu protrženou hráz, prostě se to všechno šíleně rychle valí) pocit, že mi úplně chybí čas a prostor nějak ty věci reflektovat. Ono to samozřejmě může bejt někdy na škodu, ale třeba to, že jsem se s ním nevyspala okamžitě hned, na škodu nebylo, že jsem stihla aspoň nádech výdech. Pravděpodobně by ničemu nevadilo ani, kdybych to udělala. Ale cítím se takhle líp. Snažím se dopřávat si aspoň nějaký čas na reflexi to rozhodně, jsem ostražitá, ale nenacházím nic, co bych dělala proti svý vůli, nenacházím žádnej tlak a násilí na svoji osobu… Měla jsem plány. To víte. Ale asi jsem přitom vysílala do vesmíru nějaký úplně jiný sdělení. ❤

Napsat komentář

komentářů 7

  1. IK

     /  1.7.2022

    A.

    Vy me hrozne napinate!
    Ale tolik euforie a radosti, tolik moznosti. Jak kdybyste vysla z tunelu a uvidela krasne udoli a hory… je jen na Vas kudy pujdete!
    I.

    Ps: psychoterapeut asi dobry, az bych vas pozadala o kontakt!

    Odpovědět
  2. Soňa

     /  1.7.2022

    Jéé, to se hezky čte.

    Odpovědět
  3. Žena s moly

     /  15.7.2022

    To je nádhernej příspěvek.

    Odpovědět
  4. Veronika

     /  18.7.2022

    Teď jsem teda taky pěkně napjatá!

    Odpovědět
  5. Lea

     /  5.8.2022

    Milá Aranel, hlásím se k nakukujícím a napjatým :-). Lea

    Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 156 197 kliků