Jak moc. Soutěživost. Bylo léto?

21. června jsem tady psala: Bude léto, těšíte se? Teď je 21. srpna a sice dneska má bejt 34 stupňů, ale jinak už je prostě konec srpna. Na druhou stranu jak červenec dohromady propršel, třeba nás ještě něco čeká.
A já vlastně nesnáším vedro, xmrti!!, tak mi konec srpna nevadí. Plánuju navštěvovat lesní koupaliště, dokud to půjde, a pěkně se tam otužovat. Mimochodem jsem po tý tříletý agónii s nakupováním plavek nejen koupila jedny nový, ale ještě vyhrabala u rodičů jedny starý, který na Lesáku udělají ještě spoustu parády, a navíc rychle schnou. Tak mám teď z jedněch malejch rovnou dvoje použitelný (a ty jedny malý pořád).

Slibuju si, že už si víckrát nezpůsobím takový pracovní léto. Na jednu stranu se napomínám, že jsem přece byla současně hopsat v Brně, na stranu druhou jsem ale většinu času prostě fakt bušila nějakou práci a v důsledku stejně není hotová, protože se do ní motají jiný práce. Vloni tolik dní v Bulharsku sotva na telefonu… no. Ale letošní rok je prostě úplně ve všem jinej, tak proč ne taky v propracovaným létu. Pablovi to vyhovuje, zalezl do pracovny a vzdělává se asi ve třech oborech. Po cestování se mu prej ani nestejská.

Nicméně jsme odjeli na 5 dní do Broumova, mýho milovanýho konce světa. Tam jsem si notebook nevzala, abych opravdu a doopravdy nepracovala. Nabalila jsem si beletrii… Ukázalo se, že to volno bylo strašně potřeba a potřebovala bych ho o dost delší. Nějak hodněkrát jsem měla slzy na krajíčku, i když se vlastně nic nedělo. (PMS za to nemohl.) Často kvůli řízení, pořád s tím bojuju, nebo spíš bojujeme, protože Pablovi se vedle mě špatně sedí a nechápe, proč opakuju některý chyby. Já mám pocit, že se pomalu zlepšuju, ale je strašně snadný mě rozhodit, no.
Babička se před nějakými měsíci dojímala, že to dělám z lásky, to řízení. Musela jsem se smát: z lásky to dělá spíš Pablo, že to snáší. On teda doplňuje, že to děláme z lásky oba, já proto, aby on nemusel řídit pořád. Na druhou stranu jeho řízení baví a zastává filosofii „musím se o nás starat“. Neřekl to úplně klidně a ochotně, nechtěl se o tom asi bavit. Ale stejně mě to dojalo.

Jinak jsme ovšem navštívili dvě koupaliště, mnoho skal, Kuks a klášter. V Broumově jsem byla potřetí a na prohlídce toho kláštera poprvé, ostuda! Pěkný. A viděli jsme dohromady snad 11 barokních kostelů i zevnitř. S čím se teda Broumov potýká, je úroveň služeb – taková jakože lepší restaurace v klášteře pokulhává ve věci obsluhy, restaurace Alka vede cenami, ale kvalita je spíš prostě „hospodská“ a vegetariáni se moc nenajedí. V pizzerii Sudetka (sic!) mají málo židlí, do čínskýho bistra jsem se bála, glutamát nesnáším nejlépe. Veganská a skvělá Kočka na kari vaří jen obědy a ty jsme odbývali většinou v lese… a na hotel Veba tentokrát nedošlo. A to je asi tak dohromady všechno, přitom turistů tam nakonec nepřijíždí úplně nejmíň. Plus jsem už dlouho nezažila situaci, kdy se otvíračka o víkendu kompenzuje zavřenou hospodou v pondělí a v úterý.
A musím říct, že sice spolu trávíme dost času, ale ten volný je stejně nějaký jiný. Trošku jsme o sebe naráželi, možná když chybí ta pracovna, kam se zaleze? Ale máme se rádi a všechno nějak přešlo.

V létě míň jóguju. Koronastyl časté domácí praxe mi taky nevydržel. Včera jsem navštívila jednu lekci dynamické flow a… chválila jsem se za zpevněný střed. Ale jenom chvíli. Protože u těch náročných, dynamických lekcí, vedených navíc způsobem „co všechno se dá ještě udělat pro ztížení pozice prkna“, ve mně narůstá soutěživost a nesoutěžím jen sama se sebou. A pro tohle jógu nedělám. Tam chci právě tak nějak myslet jen na sebe a posouvat se vůči sobě, a když si teda všimnu ostatních, tak jim přát jejich pokroky. Ne se nad ně povyšovat.
Možná se podívám na tu Carling Harps, co ji doporučovala Nana. Silné jádro je důležité, ale určitě se k němu dá dojít i na jiné způsoby.

Moji bublinu teď v létě zase hrozně vyplňujou děti. Ne tak úplně „koroňátka“, to si asi pořídila jogínka Ter (snad to její učitelský přístup nezmění tak, jak se to z mého pohledu stalo Magdě – nějak mi to pak přestalo sedět). Spíš kdo nemá, řeší, jestli mít a kdy mít, kdo chce, řeší, jak si ho přičarovat, kdo má jedno, řeší druhý/nedruhý a takhle dál. Taky jsme po roce zase došli k týhle otázce, respektive to začal svou podivuhodnou otázkou Pablo: „Jak moc si mám dávat pozor?“
Zdálo se mi, že se vlastně ptá na něco jinýho, ale neupřesnil už na co. Jen že „aby ses neocitla v nějaký situaci, ve který bys nechtěla bejt“. Na to už jsem odpověď měla: vlastně bych v ní celkem chtěla bejt. O pár dní později jsem se k tý hypotetický situaci vrátila; Pablo se dost kroutil. Ještě dva roky bude přece studovat. To je asi pravda a je to vlastně velký pokrok, taky to mohlo být pět let. Dva roky by se ještě daly unést – pokud jsem tak zdravá, jak si myslím. Nicméně se mi zdá, že se náš, tedy spíš jeho, přístup už k tak dost nespolehlivý antikoncepci ještě dál rozvolňuje. Tak uvidíme.
Nemáme prachy, nemáme pořádný práce a žijeme v polovině pronajatýho bytu (druhou polovinu nevyužíváme, majitel tam skladuje různý krámy). Ale tohle mě zrovna v úvahách až tak neomezuje. „Vždycky to nějak dopadne, viď,“ ušklíbal se Pablo. No ale nemá pravdu? Má.

Někdy mě trochu žere, že se nerad druží, že se netváří na poctivější dělení domácích povinností, že mě prudí kvůli chloupkům v podpaží. Pak se na něj dívám, v autě, v posteli nebo jinde, a cejtím, že je to ten pravej. Že jsem rozlomila kruh „toxických“ vztahů (nechce se mi teď hledat lepší slovo, možná závislých?) a víckrát už se mi to nepovede. Že se čekání vyplácí a boží mlejny a – no to je jedno. Láska páska!! Proměnlivá, a přece se zdá trvalá…

Želva. Kadeřník. Ty tvoje

Někdy je dobrý mít blog třeba místo uzle na kapesníku. Že aby člověk nezapomněl, co chtěl dělat, o čem chtěl přemýšlet. Šla jsem k doktorovi. Ten člověk má škálu emocí asi jako stoletá želva. Odpovědi na moje dotazy vznášel kamsi do vzduchu, velmi obecně, velmi neutrálním tónem. V 80. letech byl průměrný věk rodičky 21 let a dnes je to 31. Problémy s ovulací nastávají asi v 37-38 letech. Buďte v klidu. Ne moc dlouho, ale zatím klidně buďte.
To jsem chtěla vlastně slyšet. A fakt mě to uklidnilo. Jak je jedna z toho okolí vycukaná… Abych měla ještě čistší svědomí, ne že to vykvákám každý kamarádce a hlavní lidi to nevědí, svěřila jsem se s tím i Pablovi. „Ještě jsem o tom vůbec nepřemejšlel. Ale já beru ty prášky. Teda nevím, jestli to je tím.“ To mi hrozně chroustalo v hlavě. Co to s tím má co? Došlo mi to až za pár minut. No, sice po sobě chceme mluvit na přímo a ne za roh, ale nechtěla jsem ho nijak trápit v tak citlivých záležitostech. „Hm, asi je… stačí zůstat v klidu. To můžeme oba. Není to záležitost příštích pár měsíců. Tak dobrý, ne?“
Zpocená až za ušima taky. Nicméně hrdá na sebe.

Poslouchala jsem rozhlasový dokument o hypotékách. Doporučuju. Je dost děsivý slyšet, jak taková věc napíná vztahy, životy. Jak si nemůžeš koupit kytaru a nemůžeš si nechat spravit auto a nemůžeš nikam jet a nemůžeš nic, protože banka každej měsíc otvírá hubičku. …ale řikám si, jestli se ten pocit mění, když sypeš dvacet tisíc do nájmu, nebo když to sypeš do hypotéky., píše mi Eva, takto v malém nuselském bytě zakoupeném rodiči. Řekla bych, že když člověk nezaplatí nájem, holt nakluše k mamince nebo do jinýho nájmu, nebo i do azyláku, aniž mu u toho dýchá na záda banka a exekutor. Nevím. Nejhorší je, že mám pocit, že to není jen tak, že si neumíme odepřít avokádový tousty a flat white, jak se někdy říká. Že to sice až tak moc neumíme, ovšem není to jediný a výhradní důvod pronajímání, sdílení, počítání, finančních pošetilostí. Spíš prostě nepřeje situace. Jak říkala některá z tanečnic: buď si teda se 2 dětma pronajímáš stometrové 4+1 v kultovním širším centru, ale sedíš pak v něm a točíš si mlejnek, nebo se mačkáte ve 2+1, ale zas můžete do zoo a na hrad a do Stromovky na limonádu atd. atd. Já vím – stačí popojet hodinu od Prahy a jsme na 2/3 ceny. Teď je otázka, jestli pak člověk vysedí důlek ve Žlutým, aby si na ty 2/3 vydělal ve velkoměstě… Baví mě takové úvahy, ale nemají bohužel nejšťastnější výsledky.
Ale víš co… to je naše volba, že jsme v kulturní sféře, ve škole … kdybychom byly jinde, máme víc., uzavírá Eva. To mě asi chtěla provokovat. Proč by kultura měla být pořád poslání? Copak je v pořádku, že se překladatelská elita složitě dohaduje s nakladateli, jestli tentokrát za 182, nebo za 187? Podle mě ne. Programátor, kterýho to baví, taky nedostane míň jen proto, že ho to i baví.

Trochu s tím souvisí i ten kadeřník. Vzniklo to tuhle na fóru – kdyby přišlo tvrdý na tvrdý, kdybyste museli obrátit každou korunu, kterýho luxusu by se vám vzdávalo nejhůř? Hodně lidí zmíní právě kadeřníka. Že odrosty a přerosty jsou prostě nesnesitelný. Něco na tom je, ale asi bych se dokázala vzdát svojí drahé kadeřnice a chodit k učnicím – občas jsem to tak trochu dělala, že jsem k ní šla třeba 2x za rok a mezitím se toho 2x chopil někdo jiný, dokud byl původní střih znát. Pro mě je tím luxusem teda kafe. To člověk nemusí mít, ale mně by bez zrnek bylo hodně smutno a připadala bych si asi hodně chudá. Pak tam zvažuju masáže, toho se samozřejmě dá vzdát, ale na rozdíl třeba od jógy si to člověk sám doma nepořídí. Navíc teda tvrdím, že to na překladatelský záda vliv má a má. Ještě snad ale důležitější je právě to zoo, hrad, Stromovka na limonádu. Přetrvává u mě radost z objevování, cest, přejíždění, eventuálního diskomfortu vedoucího k zážitkům. Kdybych měla chodit jen do Stromovky bez limonády… šlo by to, určitě šlo. Někdy je to nutný, třeba dočasně. Ale smutnila bych.

Třeba teď. Na Velikonoce jsme upekli plán ve čtvrtek večer před filmem Studená válka (potřetí už ne až takový jako předtím, ale furt hodně dobrý, běž na to). Plán horského typu. Inspirovala mě Ester a nechám se myslím inspirovat ještě víckrát. I když tedy mačky nemám(e) a chodit na nich neumíme, dokonce jeden z nás ani nevěděl, co to je. Hole jsme taky neměli, na druhou stranu předpověď se tvářila mnohem líp, než to bylo na Velikonoce loni – a tak by se mi místo maček víc hodil panthenol nebo bystřejší mozek, kterej by si vzpomněl, že lejtka jsem si hrozně spálila už loni v Zakopaném a mohla bych se z toho poučit. Neměla jsem ani jedno, proto teď ukazuju krk kuřačky 3 krabek denně a schovávám lýtka s rudými pruhy.

Na druhou stranu to bylo jediné negativum celého výletu. Pablo mě pěkně rozmazluje. Například za nás pořád platí. Je těžký ho přesvědčit, že se můžeme dělit… nebo podle mě bychom se měli dělit, není to tak, že já škudlím a on krauluje v penězích jak strýček Skrblík. A nešetří na mně, nebo na nás. Druhý den jsme spali na boudě Odrodzenie, kterou jsem postřehla v mapě a podle webu o den dříve se mi zdálo, že se tam snad vejdeme. „Na podlóge,“ ukazuje otrávená servírka. Tak proč ne, vzhledem k tomu krátkému plánování jsme si spacáky nesli. Ráno mlsně obhlížíme snídani, Pablo říká: tak já se zeptám. Zeptal se a prostě ji dokoupil, ať nejsme jen o sušenkách a včerejším čaji. Třetí den byl plán spacákovna, matrace tam mají, tak co. To ale bylo už pondělí, v pivovaru pusto prázdno, recepční se ptá: tak buď můžete do pokoje, nebo do spacákovny, spacáky máte? Opocení a olepení jehličím s velkými batohy jsme zřejmě vypadali jako ten typ. Doplnila ceny a já, s vědomím toho, že jsem na řadě s placením: tak asi do pokoje? Pablo kejve a zastavuje mi ruku. O něco později v krásným pokoji s marmoleem na podlaze, milionem zásuvek, koupelnou a bělostným povlečením říká: ježiš, těch dvě stě padesát korun simtě. Podívej se na ten krásnej pokoj. (Na Dvoračkách bylo pravda taky bílé povlečení; zamluvila jsem pokoj předem a oni že 3lůžkový. Povídám Pablovi: to bych teda nechtěla být ten třetí, co nám tam dají, ha ha. Nedali tam nikoho, ale byla tam palanda… inu „eventuální diskomfort vedoucí k zážitkům“.) Jako jediní hosté jsme dostali i velikánský balíčky na snídani a kafe z french pressu do termokonvice. To do rána vychladlo. Ale těšilo mě i tak.
No jo. Každá večeře v pivovaru a každá výměna pokoje za spacákovnu prodlouží splácení hypotéky ze dvou životů na tři! Ale nějak nás to zatím nezastavuje, já si řekla, že zkusím víc dodržovat Esteřino pravidlo 2 a 3 (mnoho jich už dodržuju i bez přečtení článku a na číslo 8 asi nejsem zatím nějak připravená 😀 ), a uvidíme. Co bude. Máme zřejmě společnej cestovatelskej sen, bílej s červeným kruhem. Patnáct, sedmnáct tisíc je ta letenka… to se právě z těch krabiček a kafíček asi překvapivě snadno seskládá.

Navíc, navíc, a z toho jsem úplně už vedle, mě baví. Povlíknul si tu krásnou postel a říká: hmmm, třetí den. A zatím žádná krize.
Já: jako fyzická? Ne no, kolena dobrý, tak fajn.
Ne, jako že se nehádáme a nejsme na sebe naštvaný.
To by mě ani nenapadlo, ty něco máš?
Ale prosimtě, zas ty tvoje pochybnosti…

Zase ty tvoje pochybnosti! To mám z toho, že se svěřuju. Jo, pamatuje si to dobře, občas na ty svoje pochybnosti trpím. Akorát od nastoupení do autobusu do Rokytnice až po vylezení z autobusu na Čerňáku jsem si na žádnou ani jednou nevzpomněla.
Láskyplno!

Srnečka. 7. Pytlíky

Už si všichni a všechny ty bilanční články a články s předsevzetími napsaly*i, tak už je čas i pro Aranel, ne.

Konec roku ve dvou. Jednak mě nikdo z mejch stopadesáti kamarádů nikam nepozval (s čestnou výjimkou Evy a dámský jízdy na Šumavě), jednak Pabla taky vlastně ne, protože minulý tři roky vynechával. A taky… „říkáme s Lenkou, že voni jsou jako srnečky, plachý. natáhneš ruku s jablíčkem a čekáš. Někdy i dlouho,“ filosofuje ségra. Pablo je plachej dost, občas jdeme na večírek a pak si dává takový cigárpauzy, který jsou ve skutečnosti pauzy od lidí. Možná jsem ještě pořád v hormonálním rauši, ale nevadí mi to. Přijde mi to naopak jako dobrej důkaz toho, jak se sebou umí zacházet. Vrátí se a je dobře.

Protože tam ještě nebyl nikdy a já tam ještě nebyla vloni, vyrazili jsme na Ještěd. Trochu koukal, jak zas plánuju, ale byl to nejlepší nápad na světě. Slunce svítilo, sníh vrzal pod nohama. Povídali jsme si a pak chvíli ne a pak zase jo. Na Pláních pili čaj z termosky a chvilku poslouchali Divné století, jak ho tam někdo neznámej pouštěl z tlampačů. Ne Rádio Kontakt Liberec, ani Písničky z Impulsovic krabičky. Nějaký Nohavicovo album, asi tohle. Ještě kus do kopce, obcházet trochu udivené a trochu popuzené sjezdaře, hodnotit sněhuláky a počítat psy v oblečcích (psů bylo hodně včetně docela malejch, v oblečku byli asi dva. Na Vinohradech to teda bejvá opačně). Pak se rozhlížet z výhledu, kde není nic vidět, jako obvykle – „při dobré viditelnosti je z vrcholu vidět Sněžka a Milešovka“, tu větu miluju. Oběd a zkoumání naučnejch cedulí, původního zařízení, hrozně dobrý pohankový rizoto. Nějaká rajčatová omáčka v tom, tak asi proto, byla to pohanka, ale nesmrdělo to jako pohanka. Ňam ňam.

Zbýval čas, šli jsme směrem na Starý Město, na chvíli na čaj do Mikyny. Je to real: v Liberci chodí lidi v softshellu a pohorách a mají to na salámu. Protože je zima. Nebo prší. Nebo obojí. Tak si vezmou nějaký docela hezký – asi sváteční – softshelly a jdou do kavárny v tom. To jen v kraji předstíráme, že přece vlna a boty z CCC taky hřejou. Až se bojím, jak mi ten liberecký způsob přijde perspektivní; zatím jsem se ale hlavně necítila blbě v Mikyně v pohorách.

„Na pětisedačce pro borce se nesmí spát, tos věděla?“ informuje mě Pablo a pak sám usne, a já taky, je tam teplo a Teorie podivnosti nějak ne a ne dospět k pointě. „Budeme tady, nebo někam půjdeme? Máš nějaký plány?“ Protože já jsem vždycky ta, co má plány. A tak je mám. Vaříme polívku – teď zpětně si myslím, že měl Pablo možná trochu hlad, přece jen prostě víc spotřebuje… ale to se doladí. „A teď budem chvíli tady… a pak půjdem ven, ne? Ale určitě!“

Šli jsme na chvíli do Ježkových Vočí, barmanka-nastávající maminka asi skoro naposledy v hospodě. Pak na hradby, kam to nešlo, protože tam je luxus restaurace a „utíkali by nám třeba lidi, víte“, proto na terasu u tajný hospody kuželkářskýho klubu koukat na rachejtle. Na hradbách pro lepší lidi taky probíhal nějakej ohňostroj. Hrozně jsme se nasmáli, jak jsme se na něj snažili koukat škvírou mezi střechou a okapem, a jak jiní lidi zkoušejí vystoupat na hradby z druhé strany po schodech a zůstávají uvěznění za mříží, taková skoro metafora. Pro třídní systém.

Spíme, objímáme se a vstáváme v deset. A Aranel jde mazat chleba s máslem a dokonce si nechá podat z vysoký police konvici na čaj. Stalo se něco, divil se někdo? Ne. Takže snídani bychom měli, zmáknutou. Dobrý přeci. Jak na Nový rok a tak. Potom se bereme za ruce a vyrážíme na Kupku. Musím poznamenat, že Pablo má pořád ty outdoorový kalhoty. Já váhám váhám, tuhle sukni tamtu sukni? Kdybychom šli do Galerie-Lázní, bylo by všechno snazší, kalhoty NordBlanc a jedeš.

Kupka mě hrozně potěšil. Hodně obrazů… no jasně. Taky ovšem hodně doprovodných informací a hlavně prostě ta díla jsou tak nádherná! Úplně esteticky rozradostněná jsem z toho byla, i z abstrakcí, i z kreseb, snad i ze stropu jízdárny. Ještě máte 15 dní, kdo nebyl. U oběda diskuse o předsevzetích. Který jsme pak odpoledne každej sám i naplnili. Pablo šel běhat a já na lekci vinyasa flow do krásnýho studia Jógovna, kde jsem byla naposledy před víc než rokem s Nanou… pamatovala jsem si to jako krásný prostředí a taky je. (OK, sleduju to na Instagramu, tak si připomínám, jak to tam vypadá.) Předtím jsem tedy asi na hodinu zalezla do postele, trochu i pospávala, oběd byl pro moje břicho trochu těžší. Jóga ale udělala moc dobře, i byla síla pracovat na autorizaci knihy. Se těšte. Bude zas detektivka.

Moje předsevzetí jsou: Hodně jógovat a zkoušet nový studia, lektorky i styly. A snažit se snižovat svou uhlíkovou stopu (abych to pak mohla zazdít kafem v kelímku, žejo, haha). Tak čaj mám zatím pořád pytlíkovej, mimo jiné proto, že jsem našla jeden, co mi hrozně chutná, v Lidlu, jmenuje se to Power. Už jsem si nicméně zvládla odepřít jedno kafe, když mi ho nechtěli udělat do mýho KeepCupu. Euforie, rozumíš. A rezerv mám… bezobaly, kafe, sáčky, holení, ještě něco určitě, co jsem zapomněla. Docela jsem si od podzimu začala vařit. Ani ne tak kvůli ekologii nebo předsevzetím, jako proto, že jsem lakota lakotná a doufám, že ušetřím. Zatím se mi nezdá, že by se to na účtě nějak projevovalo; zřejmě to rozházím – wait for it – za kafe. Uvidíme, co v dlouhodobějším horizontu.
A taky, co se mnou v dlouhodobějším horizontu udělá konzumace pokrmu „zbytky z lednice s cizrnou, to celé na kari“. I když si najdu v časopisech recepty a táhnu po schodech z Albertova nákup za litr, stejně to ob týden dopadne takhle.

Číslo 7 je Beethovenova symfonie – Patetická. Takový nálady mě teď koncem roku a začátkem roku braly. Ve středu jsme byli na filmu Roma. Cuarón ten film natočil tak rozvláčně, trochu do sépiového ladění, pomalý, ale dost silný – o ženských osudech. O tom, jak holky fakt někdy dostávají naloženo a jsou oslabený třeba tím, že mají děti. Měla jsem pak trochu obavy, jestli to Pablovi nebude připadat jako blbost. Nepřipadalo, říkal, že je to silnej film. Moc jsme o tom nemluvili, jenom mě cestou na tramvaj tak silně objímal… on moc nemluví. Až v těch objetích cítím, že mě má asi fakt rád.
A chová se ke mně hezky!!! Už jsem to psala. Vypadá to samozřejmě… vypadá. Když jsme čekali na tramvaj, tak se mě jednak ptal, schoulené do kabátu, jestli v pohodě? Tak vyděšeně. Aby mi něco nebylo. Při nastupování strčil ke dveřím ruku, aby se na mě nezavřely. To je vlastně hrozná blbost. Pro mě ovšem taky důkaz toho, že se o mě sakra stará, záleží mu na tom, jestli mi je dobře. Na Ještědu – ptám se: a můžu si ještě dát kafe? Pablo ho nepije, nevěděla jsem, jak moc už se mu chce jít pryč, a taky to kafe něco stojí. Podíval se na mě a autenticky překvapeně povídá: „No jasně, dej si – to se přece nemusíš ptát?“

Kchm, kchm. Jako bych na nečekaným místě, v nečekanou chvíli našla svou druhou polovinu. Rok 2019 by mohl bejt dobrej. Říkám já. Říkají lidi. Milá Fay taky nahodila nějaký inspirativní čísla data. Děkuju, milá paní, a mávám do Brna. Jo a to jsem ještě chtěla – víš, co jsem dostala k Vánocům? Grafiku. Autorskou. To si přece žádá na toho druhýho nějakou dobu láskyplně myslet… jdu si zapsat do diáře RÁMAŘSTVÍ.

A tumáte kýč a melodram.

Tenkrát poprvé. Arbeitsfähig

Když já to fakt nestíhám, v práci to moc nejde, psát (i když už jsem myslela i na to) a ve všech ostatních volných časech se pouštím do diplomky. No dobře, někdy taky chodím pít… nebo prostě chodím ven. Pak z toho mám kruhy pod očima a lidi se mi smějou. Taky jsem se vždycky smála svojí sestře a najednou…

Na svou sestru myslím teď hodně. V pondělí se vrátila z Maroka. Sestra je totiž jiná než já: nenechá se zastrašit Hančou a Tončou, nenechá se zastrašit spadlým letadlem. Je v klidu a sebevědomá, nepodlehne rodičům. (Nevěřím, že Gruzie je mnohem nebezpečnější místo než Maroko.) Skoro mi vyhrkly slzy, když odjížděla; buďto platí, co píšu výše, nebo starší sourozenci prošlapávají cestu mladším, každopádně teď už je zpět a samozřejmě v pořádku. (V mezičase jsem aspoň i nosila její oblečení. Hlavně že jsem si objednala třináctery šaty z Mango Outletu – zůstanou mi tedy jen troje, ale stejně pak chodím v sestřiných, které na mně trochu visí. A největší úspěch sklízí sestřin svetr s hlavou pandy, o kterém platí to samé. Nakonec to ale asi neznamená, že můj vkus stojí za houby, ten svetr jsem přece vybrala já.)

Do toho pořád mezi prací a knihovnou, takže jsem zařvala: Dost!!!, přinejmenším ve své hlavě, a otevřela žlutý web. Tohle je nejhezčí na schengenském prostoru, možná jediné hezké: kdo cítí potřebu úniku, koukne do mapy, udělá klik klik, do kapsy strčí kreditku a občanku a jedeme, některé věci si za peníze nekoupíte, na všechno ostatní je tu Mastercard. Couchsurfing request accepted do bytu mexického učitele španělštiny, který bydlí sám a je mu 32. Tak jo. Jedeme do Krakova.

Sama? Ano, sama. Není od věci se to naučit, to jednak, a potom všichni kamarádi buď nemají čas, nebo peníze, nebo obojí. (Teda Mína včera navrhovala, že využijeme superlevné letenky na Menorcu. Na Menorcu? Jako lehnout si na pláž a… tam ležet? Hm, ne.) Takže vstávat v půl páté, vézt se vlakem do Ostravy, mátovej čaj je hnusnej, kafe výborný. V Ostravě se rozhlížet po navazujícím autobuse – jo tohle?! Takhle nějak si představuju maršrutku, maličký minibus pro osm lidí – spíš pro osm trpaslíků možná. Sněhurka v podobě usměvavého plešatého řidiče, nabídne vodu a kafe, dálniční wi-fi šlape jak hodinky a jedeme.

Hlavní první dojem z Krakova: ziiiiimaaaaaaa. Aprílové počasí – rozešla jsem se směrem k hradu a najednou SNĚŽILO. Jak jsem si ráno nacpala batůžek svačinami, rozjel se mi zip. Aspoň teda nevypadalo tak divně mít přes něj přetaženou pláštěnku. Na hradě kvetou magnólie a narcisy, do toho lítá ten sníh, každou chvíli kolem sebe slyším češtinu a nemám moc radost z toho, co se říká. Ale vyhlídka na řeku, vyhlídka na město, jsem sama v Krakově s batůžkem a termoskou a raduju se, i když jsem v tu chvíli přetáhla svou věčnou pašmínu přes hlavu po blízkovýchodním způsobu a už to tak zůstalo skoro po celý výlet. Příště si kromě termotrika a tlustých ponožek vezmu taky čepici. A rukavice. I v půlce dubna, ano.
Pak jsem se potkala s tím couchsurferem, maličkej, jako správnej Mexičan. Vzal mě na kafe do kavárny, kde sedávala Szymborska. Pak do židovské čtvrti, potkali jsme nějaké jeho veselé kamarády, a židovská čtvrť Kazimierz je pozoruhodná směs turistických atrakcí, židovské tradice a hipsterlandu. Nad řekou svítilo slunce a Alex mi vyprávěl, že se vlastně do Krakova dostal díky polským couchsurferům u něj v Ciudad de M., a přirostlo mu město k srdci už pátým rokem. Ve slunci nad řekou jsem to docela chápala. V centru hodně parků, krásná řeka, všude dost blízko, milý lidi, hipsterský podniky (už dopoledne jsem se šla ohřát na kafe do takové ekobiosluníčkové malé kavárny – kafe nic moc. Ale četla jsem si polský lifestyle magazín a dělalo mi dobře, jak těm článkům skoro bez problémů rozumím).

Kromě toho se mi zdálo, že Krakov postrádá pražskou cenovou politiku. Jasně, podniky na hlavním náměstí jsou trochu dražší, bistro na hradě taky, ale rozdíl je třeba… dvacka? Nebo tak nějak. Neviděla jsem tam ty extrémní snahy natáhnout cizince na řízku a gulášovce, jak to je v Praze. Myslím i místňák z Krakova se může najíst v centru a nemusí si k tomu vybírat jeden z asi tří podniků, o kterých se svými kamarády zjistil, že se nají a bude se moct najíst i zítra a pozítří, protože ho nestáhnou ze všech peněz. Vlastně tedy nevím, jaká je „běžná“ krakovská cenová hladina, ale zlotý je teď asi 7 korun a nějaké to cappuccino stojí třeba 6 zlotých, takhle i v tom centru. Nebo někde sedm, osm, ale za mě furt v pořádku.

Večer jsme přišli domů, dostala jsem čaj, pak jsem si zdřímla a zdřímnutí se protáhlo na dvanáct hodin. Probudila jsem se jen, když se vrátil ze svýho večerního programu. Ráno jsem si ten čaj dělala taky, to Alex spal. Oblíknout tlustý ponožky, jinej si udělat do konvice a tiše zavřít dveře, na stole nechat vzkaz, díky za všechno. Autobusy do Osvětimi jezdí každou půlhodinu, říkal, tak to zkus.

Moc nás v autobuse nebylo, jel lehce přes hodinu, mžourat ještě pořád a poslouchat si muziku. V Osvětimi hodně lidí a zase ta otravná čeština, ostraha mi brání ve vstupu, říkám: ne, nemám rezervaci, ale kromě angličtiny můžu i v češtině a němčině. Polsky? Ne, polsky ne. No, na němčinu máme za hodinu a půl volná místa, tak běžte. Wau.

Koupila jsem si lístek, šla se podívat na krátký film a vyfasovala nálepku. Žlutou. Byl to tedy vlastně pohříchu autentický zážitek – byla zima a foukalo, měla jsem hlad, na bundě žlutou nálepku a průvodkyně mluvila německy. Ne, hrozně to znevažuju, ale: učte se cizí jazyky. Člověk neví, kdy se to může hodit. Jsem na sebe docela hrdá, rozuměla jsem Elzbietě prakticky všechno. Jasně, nerodilá mluvčí… ale i tak. Celý je to extrémně levný, dvě hodiny plus hodina s výkladem za 30 zlotých? Tjů. Vzpomínám si, že už mě někdo do Osvětimi zval a odmítla jsem, že bych to asi nedala. No, dala, a jsem za to moc ráda, ze třicetihlavé skupiny nás nějak cestou zbylo jen devět a fakt to posílilo zážitek. Hlavně ten v Brzezince. Tam je vidět a z výkladu průvodkyně znát, jak veškerá lidská důstojnost šla stranou. „Kdo neměl přístup ke kuchyni nebo jakýmkoli zdrojům jídla navíc, vydržel tak tři měsíce“, říká Elzbieta a my koukáme na ten modýlek třicetidekového kusu chleba, denní příděl na jedenáct hodin práce. Těhotné šly do plynu nebo, když porodily, židovské děti byly zabity, nežidovské odeslány ke germánské převýchově, matka se sotva oklepala a zase šla do práce. Když vydržela porod, je přece arbeitsfähig. (Promiň, Ani, nečti to.)

Pak ulovit aspoň housku se sýrem v kiosku, chvíli se procházet kolem a pak autobus zpátky, koukat, trochu něco poslouchat, rozmýšlet. Rozmýšlet taky, co se zbylým časem, když maršrutka jede až v půl dvanácté. Čas jsem nakonec trávila dalšími procházkami a potom v baru, který se jmenoval nějak jako Sledí ambasáda. „Polish tapas“, stálo na okně, to měli být nakládaní sledi s nějakými dresinky a mrzelo mě, že z posledních devíti zlotých už se nedali koupit, musí to být dobré. Zelňačka s uzeným, jeden kousek byl dokonce na kosti ještě, a všechno jsem snědla a vypila pivo a pak si to hned vyčítala, začalo se mi samozřejmě chtít spát. Sedět v okně v tom baru a koukat po lidech, hrozně dobře mi tam bylo, připomnělo mi to jeden bar v Barceloně, kde jsme jako ubytovaní z hostelu dostali večeři zdarma.

Šla jsem kolem autobusovýho nádraží a ten minibus už tam byl. Přejdu ho, pak se vrátím: vy jedete do Ostravy? Jo. Už jste tady? Tak si sedněte. „Nechcete třeba vědět, kdo jsem?“ „Jste slečna Aranel, ne? Jedete odsud jenom dva.“ A už jsem mohla sedět a klimbat a nemusela se ještě půl hodiny vyklepaně procházet. Holá huba, líný neštěstí. Pořád to platí. K cestě zpět jediná poznámka: až zas někdy přehlídnu, že cesta obsahuje dvě noční hodiny čekání na nádraží Ostrava-Svinov na Regiojet, někdo mi to prosimvás řekněte. Pakárna. Dozvěděla jsem se tedy aspoň, že se na nádraží nesmí ležet. A nepotěšilo mě to.

Asi před týdnem jsem se vracela někde z hospody a autobus nejel, a Aranel nebude čekat, ale jít se jí taky nechtělo. Kolem jede taxík, mávnu na něj… a svezl mě ten kilometr jen tak za to, že jsem mu řekla něco o sobě. V Krakově jsem se zastavila u pouličního zpěváka, mladýho hezkýho kluka s kytarou, a chvíli s ním a dalšíma dvěma zpívala Wonderwall (to je taky nová Metallica cywe, hrajou to úplně všichni). A vůbec ten Krakov. Dělám věci poprvé a líbí se mi to. Vyplácí se to. Říkali všichni, lidi jsou zlý. Asi jo, ale hodnejch je strašně moc. Třeba na samu holku ve žlutejch kalhotách. Budu to dělat dál, myslím si.

Bílá tma. Ménage à trois. Amálka

Po dlouhý době jsme se potkaly s Amálkou. Rychlé kafe po semináři, spíš takové zdvořilostní. Taky už se svým Francouzem není, hádky a různé představy o tom, jak má vztah na dálku vypadat. Nakonec jí tvrdil, že je jeho vize, jeho plán do života. Huuuu, apage, tohle se nesmí dít. Tvořit něčí vizi a plán je, no, to nejde.

Pak mě, nebo nás obě, přesvědčovala, jak nám je teďka líp. Hrozně zvláštně vede rozhovor ta holka, vždycky se rozvášní při hovoru o sobě, zvedá obočí, aby zdůraznila nespravedlnosti, pak se najednou zasekne a: „no a co ty?“ Jak nás ty poznatky z pragmatiky všechny masírujou, že všichni v rozhovoru musí dostat prostor, nejde jen mluvit, musí se taky poslouchat. Jedna ta známá z Erasmu prý se bude vdávat. Za jednoho, co ho našla až potom, tedy to není ani rok. Inu, Balkánci. Pěkné.

Pátek. Žižkovská noc. Vyměnila jsem si směnu a dobře udělala. Celý den ve zlatých botách, kvůli Ondrášovi, všem to říkat a s Ondrášem se smutně minout – courali jsme po Žižkově oba, ale jinými ulicemi, ach jo. Taky jsem říkala, že druhý den v šest čtyřicet pět mi jede autobus do Rokytnice a že u něj v každým případě musím rozhodně stát, v běžkový výstroji. Asi v jedenáct se mi začli smát: cha cha, šest čtyřicet pět, na běžky zapomeň, Aranel. Ale ne. Ne! Samozřejmě, že jsem vstala. Běžky motivujou. V autobuse pospávat, hlavně žádný placatky, dejte to pryč. Seznamovat se s lidmi, neznám kromě kamaráda-vodáka nikoho, ale nevadí, běžky mi veze on.

Pod lanovkou sluníčko, opalovačka, na lanovce pocitově asi mínus dvacet dva stupňů a nahoře – bílá tma. Úplná. Vidět bylo obvykle tak od první ke třetí tyči, vítr a hovna s hřebíkama (pardon my French) do obličeje. Cesty jen prošlapaný, výhledy nula, jet jako v krupicový kaši. Krkonoše jsou jiný hory než Jizerky. Omlátily mi obličej tím větrem, ale zatím tam neleží ten ledový tvrdý modřinotvorný sníh, sníh je odfoukaný a zas nafoukaný, ten chytí Araneliny nohy, zatímco tělo pokračuje, padá se do toho prašanu jako do peřiny. Když se v bílý tmě chvílema ztrácel David, připadala jsem si jako Hanč. Nebo Vrbata. Spíš Hanč, i když těžko říct. Samozřejmě Hanč teda nejel na peltonenkách a s windstopperem kolem uší. Ovšem právě ta bílá tma ho spolu s vyčerpáním a větrem pohřbila.

Výhled až večer, spočítáno na minutu, stmívání a pohled do Modrýho dolu, David potvrzuje: jo, tady zahučeli. Ti tři freestyleři nedávno, nebo teda jeden, jeden se schoval a jeden to snad vybojoval. Nevypadá vlastně nějak hrůzně, ten důl. Ale když začne dunět lavina… Na protějším svahu nějaký zvláštní světlo, jako plazmovej oblak. Javor, říká David. V Peci je večerní lyžování. Hodně zvláštní pohled. Hodně zvláštní perspektiva.

S Davidem jsme si sedli asi nejvíc, i jsme se tempem drželi jeden druhýho, ačkoliv tvrdil, že nic nedělá, jak teď mají tříměsíční přírůstek. Hubenej, zarostlej, vandrák, hodil mě po Jižní spojce až domů. Snad se mu se mnou taky dobře jelo, mezi těmi ostatními pivními skauty. Jo, jiná skupina než jindy a trochu… trochu moc zastávek na můj vkus, i když samozřejmě v tom počasí každej čaj bodne; pivo piju až večer. Dřív by mi to určitě hrozně vadilo, teď se nějak přizpůsobím. Pak si je v kopci namažu na chleba ke svačině, pche, kde stromečkujou, normálně rovně kráčím, kde sundávají, šlápnu do stromečku a otáčejí se i cizí lidi. Píšu to pokaždý a teď zas, lyže nejvíc láska, nádhera střídá krásu.

Z kamaráda-vodáka se myslím stává trochu starý mládenec. Jsem si tak říkala. Víš jak, svoje návyky, svoje obyčeje, svoje myšlení, jako člověk, který dlouho s nikým nebyl. Trochu jsme se bavili, nijak intenzivně, nelituju. Stačila jsem si. V sobotu šla spát v půl desátý a spala skoro do osmi. Potřebovala jsem to, po tom týdnu. Ve svým prostředí si nedovolím, musím někam odjet, kde na mě nečeká žádná práce – kurážně jsem se sbalila do malýho batůžku, pak jen zírala na toho jednoho týpka, kterej neměl NIC. Žádný zavazadýlko. Jenže když zas v bundě schovává kapsu na Kindle… tam se i ten kartáček vejde, i ty suchý ponožky asi.

Do Horního Maršova sjet prakticky už blátem. Najednou vidíme na druhý břeh řeky, co to, co to?! V Praze chodit v jarní bundě. Najednou člověku přijde neskutečný, že si před pár hodinami tahal kapucu přes čepici. V neděli pojedem se Z. zas. Konec sezóny ještě odložím. Že je taková vydařená. Stejně je to zvláštní, kdo ví, z jaký pocházím placky, musí se tomu divit. No ale holt se to nějak prostě stalo.

Ještě ta Žižkovská noc… poslouchat básníky, stala jsem se v poslední době kritickou a vybíravou, stejně jsem se ale dojala nad jedním, který píše o světle, střepech, náruči, hvězdách a ještě jednou dokola. Básník mi v hospodě prozradil, že to jsou sračky, a pan Přemysl mě uklidňoval, že přednes udělá hodně. Koukla jsem do toho na papíře a, no, kýč a nedotažený obrazy. Přednes udělal hodně. Pan Přemysl taky četl, taky se zlepšuje v přednesu, jen ty i hodně osobní básně s komplikovanýma strukturama ne úplně v pivnici rezonovaly. Pivnice si žádala Krchovského (strašně narváno, nic neslyšet, jen na mě najednou spadl květináč s pažitkou, moje nejoblíbenější jeho báseň), Johnyho Násilníka a Inge z hor. Hm. Úplně první autor přišel o berlích a v kostkované košili, hodně ráčkoval. Slyšet slovo „čurák“ s tím zprzněným r bylo vlastně pozoruhodný.

V Pracovně trochu nezvládnutá dramaturgie, kterou jsme si příchozí jaksi přestrukturovali k obrazu svému, ne, nebudeme dělat battle mezi dvěma místnostmi, všichni chceme slyšet všechny, autoři se taky chtějí navzájem slyšet. Posh snobárna, povídal Ondráš, kus Vinohrad nesmyslně na Žižkově, povídám já. Voní to tam pečenejma paprikama a ekobiosluníčkově, tři minuty od pivnice u Járy, dvě minuty od Woodoo, no nevim. Bětka – snad jí publikum zvedlo náladu. Petra Strá, zarýmovaná, tak to prostě moc nešlo. Jaromír Typlt, dostal mě, asi to velmi dobře ví, což tomu nakonec může uškodit. Pak pryč a minout se teda s Ondrášem někde na rohu.

Bot nelituju. Pochválila mi je Mláka. Ani nevím proč, nějak sama od sebe, celý večer jsme se míjely a najednou říká, to jsou tak super boty, pořád na ně koukám. Ahoj, já jsem Mláka. Asi se divil. Nebo já se teda divila. Nenápadně pokud možno. Sebral (si) nás obě a jdeme všichni, nakonec nás má každou po jedný ruce a ne všichni asi všechno vědí. Propadám záchvatíčkům smíchu a on asi trochu zoufalství, no, nutno brát to s humorem, černým, co sis nastavil, to si sníš taky. Zatímco nám něco vypráví, potahujeme s Mlákou z připutovaného. „Pojď spát ke mně“, říkám jí. Kouká, váhá. „Půjdem?“ říká on. „Běžte.“ Pak zaznělo něco docela drsnýho, leží mi to v hlavě. A najednou jsme všichni v jedný tramvaji.

Má cit pro detail, ten člověk, a cit pro uspořádání, vidíš, to mě nenapadlo. Hrozně dlouho si čistím zuby. Totiž zuby si čistím normálně, pak si třu jednu nohu o druhou, slyším… vzlyknutí? … a člověk nemá být u všeho. „Nemůžu spát“, říká ona, asi nakonec spala, spali a nespali jsme všichni, těžký hlavy, těžkej vzduch. Já špatně spala z nervozity, probouzela se a pak vstala, všechno potmě, hledat správný kalhotky na sušáku a schodišťový efekt – až tam mi došlo, že jsem přece měla sebrat všechno a třídit to v kuchyni. No. Nezapomněla jsem skoro nic, jen roztok na čočky, zas jsem teda chytřejší, vydrží i ve vodě. Minutu to ráno nepěkně škrábe, ale vydrží.

Nechává po sobě zvláštní stopy a pořád cituje Pavla Kolmačku (přitom houby ví, jak to vypadá, když Celý den sněží, přestože je / polovina března.) Mohla bych (taky) brečet, přitom se směju nebo usmívám, i v pondělí, i pořád. Tuším, že proto, že s lidma lepší se kamarádit, než na sebe nějak zahlížet. Přidávat do světa pozitivno. Neztratila se žádná kytička, myslím si. Dala bych na konec tohohle elaborátu písničku, ale pusťte si asi, co chcete. Kdo neví, co chce, Aranel mu vybere: ejtýs, najntýs, nultý léta nebo ty poslední. Bylo mi dnes krásně na tanci, z lexiny třikrát víc bodů, než jsem čekala, a jarní vzduch. Hezky se mám. Díky, světe.

RIP klub

Nový provozovatel se nenašel a klub zavřou. Tyjo…

Klub, kde mi Kopretina vysvětlovala důležité pravdy pro post-dvacetileté ženské. Klub, kde se Vančura opila po dvou deci střiku. Klub, kde mi Bernie pašoval vodku do džusu. Klub, kde probíhaly legendární vánoční večírky, o kterých se mluvilo ještě na jarní rovnodennost. Klub, kde jsem distribuovala kondomy. Klub, kde kulturologové při jedné party polili gotickou podlahu gulášem. Klub, kde mi Benda říkal „kotě“ a zatahoval mě do svejch plánů. Klub, kde jsem se muchlovala na záchodech pro invalidy. Klub, kde jsem pořádala literární čtení a poprvé zažila Improligu. Klub, kde jsem sbalila historika na krátkou sukni a vysoký boty (a jednou tam s ním přespala). Klub, kde jsme hráli na kytaru a improvizovali karaoke, klub, kde jsme si svěřovali intimnosti a plánovali revoluce, klub s pomalou obsluhou, borůvkovým pivem, skvělým kafem a skořicovým mlíkem za devatenáct nebo jednadvacet, které pro mě definovalo pojem „comforting food“. Klub, kde to poslední rok a půl nebo dva už nebylo takový, ale stejně…

Fíha. Na rozlučkovou party samozřejmě nemůžu přijít, asi bych se zlinkovala jaksepatří. Protože tohle je konečnější konec pozvolna končícího studia, než nějaký promoce a tajtrlíky s diplomem. Kam budou ti lidi chodit?? Jsem tak stará, že si ještě pamatuju před-klubové časy, a bylo to neštěstí, protože v okolí fakulty nic slušného, dostatečně prostorného a levného nebylo a není. Mačkat se s lahvema na koleji Jednota taky klub nahradil víc než dostatečně.

Jsem moc ráda, že jsem to zažila.

Chlastat s učitelkama

Hodně chodím do práce a klidně bych ještě víc, poté, co jsem ověřila, jak vysoké dostanu na Erasmus stipendium. Pfff – to celé probydlím!

Mezitím jsme vyjeli do hor. Pěkně odjezd autobusu v půl sedmé, na nádraží ve Varech vyklepat kosu a pak vyhlídkově třicítkou dál a dál do hor. Sníh nikde. Leda ve „skiareálech“, jak se dneska označuje každý svah s více než dvěma sjezdovkami. Jenže na běžecké stopy se stříkat nedá, Jizerská 50 nejspíš v termínu neproběhne a moje ňuňu nové běžtičky pořád postávají v koutě (prášit se na ně nemůže, jsou v obalu). Ach jo.

Zima se do nás ale opřela, zvlášť proto, že výlet sestával do značné míry z cesty autem a pak z postávání. Ne ne. Buď do hospody, nebo na svižnou procházku. Za ušlý kilometr, kdy jsme skoro neopustili hranice městečka, na nás vyběhl strašlivý vzteklý pes (NAŠTĚSTÍ přivázaný) a Bóša se zkoušel propadnout do zamrzlého rybníka. Předtím jsme ještě absolvovali naučnou stezku po Šibeničním vrchu, plnou naturalistických popisů, děsivých obrázků a tmářských pověr. Salám dostal pod stromeček nové šusťáky, novou bundu a nové boty, takové zimní polotrekové. To všechno je potřeba odzkoušet.

Nahlédla jsem opět do jeho minulosti – zvláštní silvestrovská společnost: Salám a jeho slečna, Salámova bývalka a její milý (jejich společný spolužák), Salámův kamarád z výstavy a jeho roztomile šestnáctiletá slečna, Salámův bývalý spoluhráč s nohou č. 48, bývalá Salámova spolubydlícího s přítelem. Tito poslední čekají dítě, už asi čtyři měsíce. Jeho tatínkovi je teď osmnáct, maminka je starší, ale tak hloupá… navíc prý se sklonem ke lhaní. Vidíte. To jen my vzdělaní/é si pořád myslíme, že na dítě se musí člověk připravit, srovnat si to v hlavě a vůbec k tomu přistoupit se značnou zodpovědností.

Kromě lidí, které asi skoro nikdo neznal, ještě Salámův vychovatel z intru (oh my, představil se mi jen v trenkách a tričku, o to jsem snad ani nestála) a učitelka ze střední školy. Tedy Salám trávil Silvestra tak, že do půl druhé popíjel bílé víno s učitelkami a pak šel spát. Sám se tomu divil. Vlastně bez negativního přídechu. Dyk proč ne, pít se nedá přes hranici.
Taky jsem pila s učitelkami. Trochu. Dělala chlebíčky, které jsem nejedla; i kdybych nebyla vegetariánka, na lahůdkové saláty bych asi chuť nedostala. Oné učitelce jsem se zaryla do paměti větou „mám vždycky plnou hubu feministickejch keců, a pak stejně skončím v kuchyni“. Šla jsem spát asi ve tři čtvrtě na jednu, to je na mě už něco, a prý si mě pochvalovaly. Jak jsem milá a šikovná a sympatická. Hm, ty základní kuchyňské dovednosti mi docela jdou. A učím se takové to, radši mluvit míň, ale pak to zkrátka zabít.

Druhý den výstup na Plešivec, přízračné sjezdovky zahalené do mlhy, kde sněhová děla jedou a jedou, přitom lanovky stojí a lyžaři nikde. Vodoměry se točí a jak umělý sníh natává, mrzne do ledových krust. Kouli z něj neuděláte, a tak ho jen tak honí sem a tam a čekají na lyžaře.
Hotel na vrcholu mě sice zaujal svou historií (když ho v roce 1908 stavěli, nevedla ještě na vrchol pořádná cesta, nakupili tedy stavební materiál dole ve městě a čekali na zimu – když napadl sníh, tahali to nahoru voli se sáňkami), méně už studenými bramborami, přesolenými polévkami a spleteným účtem. Vím, že na vrcholu není konkurence, ale až tam příště půjdu, nabalím se svačinou. A rozmáznu negativní reklamu.

Přemýšlela jsem trochu o předsevzetích, mívala jsem tu takovou soupisku. Vlastně ale asi nic (možná snažit se pít po ránu vodu s citronem, jak činí a doporučuje Nana. Dneska první pokus, dala jsem asi tři deci a zbytkem zapila snídani. Uuf). Dávejte si předsevzetí, když jedete někam, o čem nic nevíte. Takže snad jen – být lepším člověkem. Naučit se odpočívat a nevyčítat si spánek. Jako by mě pořád něco někam táhlo a nebralo to konce. Pořád něco musím… a podle babičky právě takhle vypadá život. No tak jo. Tak jsem tu.

Víš co?
Už jsme spolu rok.
Víš co ještě?
Mělo to na něj nějaký zásadní vliv. Vyklepal na chatě klíče z kapsy. Od toho už byl jen maličký krok k tomu, spojit nutné s užitečným. V pondělí si je jde vyzvednout. Do školy. A při té příležitosti pokecá s panem ředitelem.

(Protože učitelky prohlásily: „Cha, pan ředitel ti ruce utrhne, k nám vezmeme každého a individuální plán je normální! Stačí říct.“ Čili… budu mít doma středoškoláka! 🙂 )

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 139 071 kliků