21. června jsem tady psala: Bude léto, těšíte se? Teď je 21. srpna a sice dneska má bejt 34 stupňů, ale jinak už je prostě konec srpna. Na druhou stranu jak červenec dohromady propršel, třeba nás ještě něco čeká.
A já vlastně nesnáším vedro, xmrti!!, tak mi konec srpna nevadí. Plánuju navštěvovat lesní koupaliště, dokud to půjde, a pěkně se tam otužovat. Mimochodem jsem po tý tříletý agónii s nakupováním plavek nejen koupila jedny nový, ale ještě vyhrabala u rodičů jedny starý, který na Lesáku udělají ještě spoustu parády, a navíc rychle schnou. Tak mám teď z jedněch malejch rovnou dvoje použitelný (a ty jedny malý pořád).
Slibuju si, že už si víckrát nezpůsobím takový pracovní léto. Na jednu stranu se napomínám, že jsem přece byla současně hopsat v Brně, na stranu druhou jsem ale většinu času prostě fakt bušila nějakou práci a v důsledku stejně není hotová, protože se do ní motají jiný práce. Vloni tolik dní v Bulharsku sotva na telefonu… no. Ale letošní rok je prostě úplně ve všem jinej, tak proč ne taky v propracovaným létu. Pablovi to vyhovuje, zalezl do pracovny a vzdělává se asi ve třech oborech. Po cestování se mu prej ani nestejská.
Nicméně jsme odjeli na 5 dní do Broumova, mýho milovanýho konce světa. Tam jsem si notebook nevzala, abych opravdu a doopravdy nepracovala. Nabalila jsem si beletrii… Ukázalo se, že to volno bylo strašně potřeba a potřebovala bych ho o dost delší. Nějak hodněkrát jsem měla slzy na krajíčku, i když se vlastně nic nedělo. (PMS za to nemohl.) Často kvůli řízení, pořád s tím bojuju, nebo spíš bojujeme, protože Pablovi se vedle mě špatně sedí a nechápe, proč opakuju některý chyby. Já mám pocit, že se pomalu zlepšuju, ale je strašně snadný mě rozhodit, no.
Babička se před nějakými měsíci dojímala, že to dělám z lásky, to řízení. Musela jsem se smát: z lásky to dělá spíš Pablo, že to snáší. On teda doplňuje, že to děláme z lásky oba, já proto, aby on nemusel řídit pořád. Na druhou stranu jeho řízení baví a zastává filosofii „musím se o nás starat“. Neřekl to úplně klidně a ochotně, nechtěl se o tom asi bavit. Ale stejně mě to dojalo.
Jinak jsme ovšem navštívili dvě koupaliště, mnoho skal, Kuks a klášter. V Broumově jsem byla potřetí a na prohlídce toho kláštera poprvé, ostuda! Pěkný. A viděli jsme dohromady snad 11 barokních kostelů i zevnitř. S čím se teda Broumov potýká, je úroveň služeb – taková jakože lepší restaurace v klášteře pokulhává ve věci obsluhy, restaurace Alka vede cenami, ale kvalita je spíš prostě „hospodská“ a vegetariáni se moc nenajedí. V pizzerii Sudetka (sic!) mají málo židlí, do čínskýho bistra jsem se bála, glutamát nesnáším nejlépe. Veganská a skvělá Kočka na kari vaří jen obědy a ty jsme odbývali většinou v lese… a na hotel Veba tentokrát nedošlo. A to je asi tak dohromady všechno, přitom turistů tam nakonec nepřijíždí úplně nejmíň. Plus jsem už dlouho nezažila situaci, kdy se otvíračka o víkendu kompenzuje zavřenou hospodou v pondělí a v úterý.
A musím říct, že sice spolu trávíme dost času, ale ten volný je stejně nějaký jiný. Trošku jsme o sebe naráželi, možná když chybí ta pracovna, kam se zaleze? Ale máme se rádi a všechno nějak přešlo.
V létě míň jóguju. Koronastyl časté domácí praxe mi taky nevydržel. Včera jsem navštívila jednu lekci dynamické flow a… chválila jsem se za zpevněný střed. Ale jenom chvíli. Protože u těch náročných, dynamických lekcí, vedených navíc způsobem „co všechno se dá ještě udělat pro ztížení pozice prkna“, ve mně narůstá soutěživost a nesoutěžím jen sama se sebou. A pro tohle jógu nedělám. Tam chci právě tak nějak myslet jen na sebe a posouvat se vůči sobě, a když si teda všimnu ostatních, tak jim přát jejich pokroky. Ne se nad ně povyšovat.
Možná se podívám na tu Carling Harps, co ji doporučovala Nana. Silné jádro je důležité, ale určitě se k němu dá dojít i na jiné způsoby.
Moji bublinu teď v létě zase hrozně vyplňujou děti. Ne tak úplně „koroňátka“, to si asi pořídila jogínka Ter (snad to její učitelský přístup nezmění tak, jak se to z mého pohledu stalo Magdě – nějak mi to pak přestalo sedět). Spíš kdo nemá, řeší, jestli mít a kdy mít, kdo chce, řeší, jak si ho přičarovat, kdo má jedno, řeší druhý/nedruhý a takhle dál. Taky jsme po roce zase došli k týhle otázce, respektive to začal svou podivuhodnou otázkou Pablo: „Jak moc si mám dávat pozor?“
Zdálo se mi, že se vlastně ptá na něco jinýho, ale neupřesnil už na co. Jen že „aby ses neocitla v nějaký situaci, ve který bys nechtěla bejt“. Na to už jsem odpověď měla: vlastně bych v ní celkem chtěla bejt. O pár dní později jsem se k tý hypotetický situaci vrátila; Pablo se dost kroutil. Ještě dva roky bude přece studovat. To je asi pravda a je to vlastně velký pokrok, taky to mohlo být pět let. Dva roky by se ještě daly unést – pokud jsem tak zdravá, jak si myslím. Nicméně se mi zdá, že se náš, tedy spíš jeho, přístup už k tak dost nespolehlivý antikoncepci ještě dál rozvolňuje. Tak uvidíme.
Nemáme prachy, nemáme pořádný práce a žijeme v polovině pronajatýho bytu (druhou polovinu nevyužíváme, majitel tam skladuje různý krámy). Ale tohle mě zrovna v úvahách až tak neomezuje. „Vždycky to nějak dopadne, viď,“ ušklíbal se Pablo. No ale nemá pravdu? Má.
Někdy mě trochu žere, že se nerad druží, že se netváří na poctivější dělení domácích povinností, že mě prudí kvůli chloupkům v podpaží. Pak se na něj dívám, v autě, v posteli nebo jinde, a cejtím, že je to ten pravej. Že jsem rozlomila kruh „toxických“ vztahů (nechce se mi teď hledat lepší slovo, možná závislých?) a víckrát už se mi to nepovede. Že se čekání vyplácí a boží mlejny a – no to je jedno. Láska páska!! Proměnlivá, a přece se zdá trvalá…
