Ono to vypadá, že nepíšu, ale jenom pro vás. Ve skutečnosti píšu teď dost. Vrátila jsem se k postcrossingu, střídmě, protože co chce pošta dneska za porto, to je zlodějna, vážení. Na druhou stranu to napětí, když má pohled, kartička velikosti A6, doputovat osm tisíc kilometrů… snažím se vytěsnit představu, že putuje na zádech velbloudů přes poušť Gobi.
Taky jsem napsala deset pohledů místním seniorům a přišly mi dvě odpovědi. Dojemný, krásný, jedna fakt roztřesenou rukou… napsala jsem ještě jednou a teď čekám. Ráda bych si přečetla něco o městě, něco o životě tady dřív, moje babička toho zas až tak moc neví, chodila pořád do práce, že. (To je takový její sebeobětovací postoj.)
Napsala jsem i Dopis pro radost, s odpovědí se nepočítá, ale je to aspoň dobré cvičení, psát dopis někomu, koho vůbec neznáte, a přitom ho chcete potěšit.
A pak ještě píšu semtam pohledy milým duším a dopisy Arisu. Dopis je vlastně docela zvláštní forma. Jiná, než kdybychom si psaly po messengeru i než kdybychom si psaly e-maily. Napíšete, vypíšete se z momentální nálady, pocitů, pak dopis putuje a až dojde, už se dost pravděpodobně budete cítit jinak. Samozřejmě nejde ani říct, jak se bude cítit, jak to bude číst adresát. Bude odpovídat na něco, co už asi neplatí. Vím, že tady vyjmenovávám jasnosti, ale prostě se mi to takhle vylíhlo v hlavě. Jsem za tu zkušenost ráda, ráda formuluju tři stránky textu a ráda si čtu o někom, koho vlastně málo znám. Je to i takové… karanténní, klauzurní, izolační. Přebírat myšlenky a psát.
Po prekonaní prvotného šoku sa však cítim spokojná. Po bombe, ktorú na môj bežný život pustil vírus, som si musela poskladať svoj deň znovu od základu. S uvoľňovaním aktuálneho režimu si preto pozorne všímam, čo ho tvorí. Čo je pre mňa dôležité, keď sa nikto nepozerá? Ako trávim čas skrytá pred očami, odstrihnutá od svojich komunít, vyradená z pracovného kolobehu? Nezískala som žiadny nový skill ani koníček, len niekoľko kíl a o čosi čistejšiu domácnosť. Myslím si však, že som výrazne pokročila vo svojej snahe žiť dobre. Dobre sama pre seba, bez zohľadňovania toho, čo si kto o mojich rozhodnutiach myslí. Vyšlo najavo, že sa najlepšie cítim, keď píšem a keď tancujem. Že Dunaj znesie všetky moje pocity. A že Tinder ma asi nikdy nebude baviť. Potvrdila som si, ako veľa pre mňa znamenajú moji najbližší. Aj že bytostne milujem pekné šaty. Napsala Miška z Kurníku. Těší mě však, že jsem zjistila, že je mi hrozně fajn doma. Že ta vůně chleba, zelené bylinky na terase, jógamatka v obýváku anebo na terase, kafe v hrníčku a procházky do přírody, kterou máme skutečně na dosah ruky, mají svoje moc hezké kouzlo, kterého jsem si možná dosud nevážila. Napsala Nana. Plesk – jógamatka na parkety. Skoro každý den. Tento týden už i ve studiu. Dělá mi to radost. Ať už klikuju a skáču s Prague Yoga Collective nebo se usmívám na Adriene, nebo se na dálku potkávám s Nanou nebo Magdou. Jógový praxi karanténa rozhodně prospěla. Vydrží to? Tak to se asi uvidí, no.
V pondělí jsem se po dlouhé době dokopala do sdílené kanceláře. Ano, má to svoje pozitiva, vyjít pracovat ven z domu. Jenže když je člověk doma, nutně si to tam dělá hezký, když už tam má trávit tolik času, a pak to tam je hezký, tak se vám odtamtud nikam nechce… stručně řečeno pozměníme smlouvu a nechám si to jen jako zpestření. Jinak work-from-home doslova.
Mimochodem zahradničení jsem taky zahájila, nemám teda TERASU na jihozápad jako NĚKDO. Moje rostliny stojí na ploché střeše, snášejí jizerský vítr z hor. Vzpomněla jsem si na moudra svého dědečka a rajčata postavila k nezateplené zdi, ať se nahřívají i v noci. Tak uvidíme. Nejdou mi muškáty – jak proboha někomu můžou nejít muškáty??! Možná ale přeci jen přešly mrazem. Zato keříčkové fuchsii se daří, to je nádhera. Ve městě kvete hodně rododendronů, mně tady ta fuchsie, obojí tak složité, veliké květy… a na co, taková paráda? Všechno jen kvůli rozmnožování. Jako lidi 🙂
Majitel nám pořád nevyměnil troubu za funkční. V troubě odpočívají mísy a pánve a já se vymlouvám, proč se tu nezabydlel kvásek. Místo kvásku jsem založila smrkový sirup. Několik výhod: člověk se projde venku (v lese nebo někde), pak to nacpe do sklenice prosypaný cukrem a pak se to dělá samo na okně. První várku už jsem slévala; je to sladký a mile nazelenalý. Věřím, že se do toho vylouhovaly všechny ty prospěšný věci!
Napadlo mě onehdy, o čem jsme mluvili na schůzi Obce překladatelů. Že kurzy uměleckého překladu se klidně můžou konat, bude-li je někdo vyučovat. Je kolem toho celá taková nepříjemnost, že oni to moc nepropagují, protože vlastně chybějí ti lektoři, jenže pak se tam nikdo nehlásí, tak zase členská obec postrádá motivaci si něco připravovat. Hm – uměla bych to? Nesnáším učení, myšleno třeba doučování angličtiny, netěší mě to, nikdy mě to správně nenadchlo. Ale umělecký překlad? To bych snad i dokázala. Teda ale né teď, co já bych asi tak předávala, vždyť nic neumím, když se vidím při překladu, jak to tak plácám… to až budu vzdělaná, moudrá, zkušená, uvědomělá. Na druhou stranu mi hlásek v hlavě napovídá, že do takového stavu nedojdu nikdy. „Asi existujou nějaký příručky? A do toho stavu nedojdeš, to máš pravdu, a kdo do takovýho stavu dojde a je s tím spokojenej, tak je to debil,“ vysvětlila mi přátelsky Vančura, sama učitelka a výzkumnice v oblasti pedagogiky. Nechávám teda ten nápad zrát, občas to někomu řeknu nebo to někam napíšu, tím si na sebe pletu bič v podobě pozdějších otázek: no a co ty kurzy? Když mně to fakt pomohlo, hlavně němčina, v OP i na Sobotce. Tak jestli třeba nenastal čas tu pomoc předat.
Ještě něco pro příznivce romantických historek. Pracuju na tom svým řízení, pořád to není hitparáda, už trochu líp ovládám vozidlo (necuká a nechcípe), ale zjišťuju, jak mi unikají některá pravidla (a taky mám problém s odhadem vzdálenosti v zrcátkách). Minule jsem takhle nedala přednost při sjíždění na vedlejší. Dopadlo to dobře, druhej byl pohotovej, ale Pablo se do mě pustil. Zajela jsem k obrubníku a přesedla si. Pak až do cíle zaháněla pálení v očích.
„Nechci, abys byla smutná,“ povídá mi v cíli. „Nebo teda někdy buď, když potřebuješ, ale ne kvůli tomuhle! Já ti to pak vysvětlím pořádně.“
Půjčil mi auto zas na zpáteční cestě. Zajela jsem k benzínce a nemohla otevřít nádrž – je na to takové malé táhlo pode dveřmi. „Tak si otevři dveře, ne?“ A zase ten výraz s očima v sloup a já zase pálení v očích, stihla jsem za ním houknout: „Nemluv na mě takhle!“ Ve vypjatý situaci, což řízení teď je, nejsem pořád ještě schopná takové chvilky unést. „Promiň!! To jsem nechtěl.“ Zavěsil hadici a přitáhl si mě k sobě: „Mám tě hrozně rád, víš to?“
No… tuším to. Ale nikdy jsem to ještě takhle neslyšela. Až teď. Po tolika měsících. V sobotu odpoledne na benzínce. A říkám si – není to pak o to autentičtější? ❤