Píšu! Na podložce. Učit?

Ono to vypadá, že nepíšu, ale jenom pro vás. Ve skutečnosti píšu teď dost. Vrátila jsem se k postcrossingu, střídmě, protože co chce pošta dneska za porto, to je zlodějna, vážení. Na druhou stranu to napětí, když má pohled, kartička velikosti A6, doputovat osm tisíc kilometrů… snažím se vytěsnit představu, že putuje na zádech velbloudů přes poušť Gobi.

Taky jsem napsala deset pohledů místním seniorům a přišly mi dvě odpovědi. Dojemný, krásný, jedna fakt roztřesenou rukou… napsala jsem ještě jednou a teď čekám. Ráda bych si přečetla něco o městě, něco o životě tady dřív, moje babička toho zas až tak moc neví, chodila pořád do práce, že. (To je takový její sebeobětovací postoj.)
Napsala jsem i Dopis pro radost, s odpovědí se nepočítá, ale je to aspoň dobré cvičení, psát dopis někomu, koho vůbec neznáte, a přitom ho chcete potěšit.

A pak ještě píšu semtam pohledy milým duším a dopisy Arisu. Dopis je vlastně docela zvláštní forma. Jiná, než kdybychom si psaly po messengeru i než kdybychom si psaly e-maily. Napíšete, vypíšete se z momentální nálady, pocitů, pak dopis putuje a až dojde, už se dost pravděpodobně budete cítit jinak. Samozřejmě nejde ani říct, jak se bude cítit, jak to bude číst adresát. Bude odpovídat na něco, co už asi neplatí. Vím, že tady vyjmenovávám jasnosti, ale prostě se mi to takhle vylíhlo v hlavě. Jsem za tu zkušenost ráda, ráda formuluju tři stránky textu a ráda si čtu o někom, koho vlastně málo znám. Je to i takové… karanténní, klauzurní, izolační. Přebírat myšlenky a psát.

Po prekonaní prvotného šoku sa však cítim spokojná. Po bombe, ktorú na môj bežný život pustil vírus, som si musela poskladať svoj deň znovu od základu. S uvoľňovaním aktuálneho režimu si preto pozorne všímam, čo ho tvorí. Čo je pre mňa dôležité, keď sa nikto nepozerá? Ako trávim čas skrytá pred očami, odstrihnutá od svojich komunít, vyradená z pracovného kolobehu? Nezískala som žiadny nový skill ani koníček, len niekoľko kíl a o čosi čistejšiu domácnosť. Myslím si však, že som výrazne pokročila vo svojej snahe žiť dobre. Dobre sama pre seba, bez zohľadňovania toho, čo si kto o mojich rozhodnutiach myslí. Vyšlo najavo, že sa najlepšie cítim, keď píšem a keď tancujem. Že Dunaj znesie všetky moje pocity. A že Tinder ma asi nikdy nebude baviť. Potvrdila som si, ako veľa pre mňa znamenajú moji najbližší. Aj že bytostne milujem pekné šaty. Napsala Miška z Kurníku. Těší mě však, že jsem zjistila, že je mi hrozně fajn doma. Že ta vůně chleba, zelené bylinky na terase, jógamatka v obýváku anebo na terase, kafe v hrníčku a procházky do přírody, kterou máme skutečně na dosah ruky, mají svoje moc hezké kouzlo, kterého jsem si možná dosud nevážila. Napsala Nana. Plesk – jógamatka na parkety. Skoro každý den. Tento týden už i ve studiu. Dělá mi to radost. Ať už klikuju a skáču s Prague Yoga Collective nebo se usmívám na Adriene, nebo se na dálku potkávám s Nanou nebo Magdou. Jógový praxi karanténa rozhodně prospěla. Vydrží to? Tak to se asi uvidí, no.
V pondělí jsem se po dlouhé době dokopala do sdílené kanceláře. Ano, má to svoje pozitiva, vyjít pracovat ven z domu. Jenže když je člověk doma, nutně si to tam dělá hezký, když už tam má trávit tolik času, a pak to tam je hezký, tak se vám odtamtud nikam nechce… stručně řečeno pozměníme smlouvu a nechám si to jen jako zpestření. Jinak work-from-home doslova.

Mimochodem zahradničení jsem taky zahájila, nemám teda TERASU na jihozápad jako NĚKDO. Moje rostliny stojí na ploché střeše, snášejí jizerský vítr z hor. Vzpomněla jsem si na moudra svého dědečka a rajčata postavila k nezateplené zdi, ať se nahřívají i v noci. Tak uvidíme. Nejdou mi muškáty – jak proboha někomu můžou nejít muškáty??! Možná ale přeci jen přešly mrazem. Zato keříčkové fuchsii se daří, to je nádhera. Ve městě kvete hodně rododendronů, mně tady ta fuchsie, obojí tak složité, veliké květy… a na co, taková paráda? Všechno jen kvůli rozmnožování. Jako lidi 🙂
Majitel nám pořád nevyměnil troubu za funkční. V troubě odpočívají mísy a pánve a já se vymlouvám, proč se tu nezabydlel kvásek. Místo kvásku jsem založila smrkový sirup. Několik výhod: člověk se projde venku (v lese nebo někde), pak to nacpe do sklenice prosypaný cukrem a pak se to dělá samo na okně. První várku už jsem slévala; je to sladký a mile nazelenalý. Věřím, že se do toho vylouhovaly všechny ty prospěšný věci!

Napadlo mě onehdy, o čem jsme mluvili na schůzi Obce překladatelů. Že kurzy uměleckého překladu se klidně můžou konat, bude-li je někdo vyučovat. Je kolem toho celá taková nepříjemnost, že oni to moc nepropagují, protože vlastně chybějí ti lektoři, jenže pak se tam nikdo nehlásí, tak zase členská obec postrádá motivaci si něco připravovat. Hm – uměla bych to? Nesnáším učení, myšleno třeba doučování angličtiny, netěší mě to, nikdy mě to správně nenadchlo. Ale umělecký překlad? To bych snad i dokázala. Teda ale né teď, co já bych asi tak předávala, vždyť nic neumím, když se vidím při překladu, jak to tak plácám… to až budu vzdělaná, moudrá, zkušená, uvědomělá. Na druhou stranu mi hlásek v hlavě napovídá, že do takového stavu nedojdu nikdy. „Asi existujou nějaký příručky? A do toho stavu nedojdeš, to máš pravdu, a kdo do takovýho stavu dojde a je s tím spokojenej, tak je to debil,“ vysvětlila mi přátelsky Vančura, sama učitelka a výzkumnice v oblasti pedagogiky. Nechávám teda ten nápad zrát, občas to někomu řeknu nebo to někam napíšu, tím si na sebe pletu bič v podobě pozdějších otázek: no a co ty kurzy? Když mně to fakt pomohlo, hlavně němčina, v OP i na Sobotce. Tak jestli třeba nenastal čas tu pomoc předat.

Ještě něco pro příznivce romantických historek. Pracuju na tom svým řízení, pořád to není hitparáda, už trochu líp ovládám vozidlo (necuká a nechcípe), ale zjišťuju, jak mi unikají některá pravidla (a taky mám problém s odhadem vzdálenosti v zrcátkách). Minule jsem takhle nedala přednost při sjíždění na vedlejší. Dopadlo to dobře, druhej byl pohotovej, ale Pablo se do mě pustil. Zajela jsem k obrubníku a přesedla si. Pak až do cíle zaháněla pálení v očích.
„Nechci, abys byla smutná,“ povídá mi v cíli. „Nebo teda někdy buď, když potřebuješ, ale ne kvůli tomuhle! Já ti to pak vysvětlím pořádně.“
Půjčil mi auto zas na zpáteční cestě. Zajela jsem k benzínce a nemohla otevřít nádrž – je na to takové malé táhlo pode dveřmi. „Tak si otevři dveře, ne?“ A zase ten výraz s očima v sloup a já zase pálení v očích, stihla jsem za ním houknout: „Nemluv na mě takhle!“ Ve vypjatý situaci, což řízení teď je, nejsem pořád ještě schopná takové chvilky unést. „Promiň!! To jsem nechtěl.“ Zavěsil hadici a přitáhl si mě k sobě: „Mám tě hrozně rád, víš to?“
No… tuším to. Ale nikdy jsem to ještě takhle neslyšela. Až teď. Po tolika měsících. V sobotu odpoledne na benzínce. A říkám si – není to pak o to autentičtější? ❤

Praha, Brno, … . Bych nemoh. Studená válka

„Bych nemoh, se takhle furt stěhovat,“ říká Ondráš a kroutí hlavou. No jo, stěhuju se. Letos podruhé. Za poslední 4 roky to bude pošesté. Ale nemohl… kdyby musel, tak by mohl. Taky si to nevybírám, prostě se to děje, tak s tím nějak nakládám. Aspoň neschraňuju zbytečnosti (a to Ondráš, materialista, taky nemůže pochopit).
Tohle stěhování mě teda trochu mrzí, dost jsem si v Mokřadu zvykla, je to pěkný místo, klidný a přitom dostupný. Ale to nový bude taky fajn, hodně v centru, ale ne tak docela, dvě tři zahrady na dosah. „U bejvalýho, jó?“ šklebí se část pracovního týmu. „Tak to se těšíme!“ Jej, ale odkdy je Ovečka bejvalej, ani na blogu už to není, osm let to tak aspoň bude. A navíc to bylo krátce a krotce. Hahaha, sama slyším, jak je to na vodě. Ale doufám, že jsme dospělí a domluvíme se.

Ostatně jsem se takto zvládla domluvit i s Týčkem. Jeli jsme na Slovensko a nic se nestalo. Ani nestane. Jsem mu za to vděčná a zároveň ho tak trochu lituju, blbej pocit tohle. Jenže… stačí mi za límečkem vidět jeho chlupy na zádech. A konec, šlus ende. Přitom není pochyb, že u jinýho exempláře bych zas měla oheň ve tvářích a zmatky v hlavě a motýly v břiše. Z úplně stejný zahlídnutý věci. S Týčkem nemám nic z toho. Aspoň to teda hned na první dobrou vím.

A hrozně přeskakuju v čase. Tedy Brno! Byla jsem zase v Brně tancovat. Tentokrát jsem asi měla trochu míň hodin, nebyla jsem tak fyzicky zničená, zato mi letošní letní škola poskytla hrozně moc námětů k přemýšlení. Co máte na tancování ráda? ptá se pan kapelník. Aranel se nadechuje a sype:
a) mám hodně ráda, že na tancování nic nepotřebujete, je to takový svobodný. stačí vám nějakej obleček a ponožky. nepotřebujete rekvizity, speciální hadry, a většinou, když už někam jdete, je tam aspoň trochu k něčemu povrch. a to je všechno. (ani ta muzika není nezbytná, ale: )
b) připadá mi dobrý, že se to dělá na muziku, muzika je dobrá věc. navíc choreografky, lektorky si často vybíraj muziku zajímavou. A pak je taková ta věc, že muzika vám poskytuje „ohrádku“ v podobě osmidobý fráze (většinou). A vy do ní musíte vecpat pohyby, který vás někdo naučil. Někdy to vypadá, že to nejde, ale vždycky to jde a je potřeba najít cestu, jak to dokázat, aniž byste to nějak ojebal. Zároveň fixní jsou jen hranice ohrádky a uprostřed si můžete s tou sérií pohybů trochu hrát, tu něco protáhnout, tu něco zkrátit a zrychlit (to při pódiovým vystupování tolik nejde, ale na tréninku je to často přímo žádoucí).
Takový to, jak vás ta muzika žene, protože prostě musíte skočit-spadnout-vstát-udělat dva kroky-skočit, a to všechno v osmi dobách, zdravě a esteticky, to mě na tancování baví fakt hodně.
c) na současným tanci se mi líbí práce s přirozeným pohybem. jak jsem teda o tom dneska přemejšlela, tak jsem teda přišla na to, že to vlastně žádnej přirozenej pohyb není. když řeknu vám „zvedněte ruku“, bude to buďto, jako když se hlásíte ve škole, nebo bude dlaň naopak chcíplá a skoro určitě budete mít vytažený rameno a úplně určitě se na tu ruku nepodíváte. v contemporary se za ní podíváte, prsty budou pracovat až do konečků (ta moje je trochu deformovaná někdejším baletním výcvikem), rameno bude uvolněný, loket nebude v hyperextenzi, prostě ÚPLNĚ JINÁ RUKA. přesto ale bude vypadat hodně přirozeně.
práce s gravitací, s pádem, s energií, s tím, aby to mělo „flow“ – to je fakt veliká radost, když se vám povede nezabrzdit energii vzniklou z nějakýho skoku nebo švihu, ale když vás ta energie najednou vytáhne do dalšího skoku nebo švihu nebo tak, jen tak lehce. když skočíte, spadnete, pracujete na zemi a neboucháte do ní kloubama, ale využijete ji jako partnera a všechno plyne.
d) nenápadně se u toho posiluje core a trochu občas i ruce, samozřejmě pracujou i nohy. neběhám a neplavu a nechodím na kruháč a nezvedám váhy a nelezu a bůhví co všechno ještě lidi dělaj. ale pak zvládnu dlouhý cesty a běžky a krosnu a nemám úplně špatnou rovnováhu a netrpím na knoflíkový ramena a velkou lordózu ani následky mejch zaměstnání na zádech nejsou zas tak tragický. tak to musí bejt z toho tancování a jógy.

Hodně mě o tom nutil přemýšlet Tomas, lektor improvizace/kompozice. Je to zvláštní člověk z Banský Bystrice, arogantní, namyšlenej, se spoustou cynickýho humoru – Šimon Kubáň je taky takovej. A já zjišťuju, že mě takoví chlapci dost často berou (nemám z toho moc radost), najednou si prohrabuju vlasy a snad se dokonce hihňám nebo co. Charisma? Možná. Platí to jenom u těch, kteří mají hodně dobře promyšlené, co dělají. Jako Tomas. Na kterýho si pár spolutanečnic stěžovalo, že nesplnil jejich očekávání. (Jaký očekávání má člověk od hodiny improvizace/kompozice?! Přes všechny filosofický chvilky, tohle jsem ještě nerozlouskla.) Mě to fakt bavilo. Ještě jsme si pak o tom trochu psali – vlastně ani není nejdůležitější, jestli jsem dělala to, co chtěl. Důležité je, že jsem přitom na něco přišla, udělala sama v sobě nějaký pokrok. Nutilo mě to přemýšlet a třeba i trochu jinak než normálně. To je přece skvělý výsledek letní školy.

V Brně je potřeba vidět se s přítelkyněmi. Vydaly jsme se s Fay, mou dočasnou domácí, kamsi do horoucích pekel za Nanou. Zase my tři pohromadě, jako na mojí nejmilejší fotce z Fayiny svatby. Ty dvě se vídají víc, znají se trochu víc, to je jasný. Neudělala jsem to tam ani potom, ale musím to udělat teď – přesto, že toho sdílejí spolu o hodně víc než se mnou, jsem se necítila vůbec hloupě. Přesto je upřímně zajímalo, co tancuju, co překládám, a nijak nedaly najevo, že by se jejich světy úplně změnily, zúžily a odklonily. Byl to super pocit a myslím, že to zdaleka nedokáže zařídit každý. Myslím na vás každý den a těším se s váma! A děkuju. ❤
A až si Nana pořídí na zeď pár obrázků, bude už úplně všechno v cajku 🙂

Z Brna jsem jela vlakem, po Martinovi Vraným. Vstříc zprávě dva měsíce staré: Hi! With some buddies of mine, I’m gonna roadtrip around Germany this summer, I’ll be at Prague at some point (on Sunday22, Monday 23, Tuesday 24 of July). If you’re around, we could go for coffee 😉 Shodila jsem doma krosnu, umyla si vlasy, oblíkla se do šatů. Těch „buddies“ bylo pět. Všichni měli v baru limonádičky. „Jej… já jsem si chtěla dát víno… není to blbý?“ „Není. A zveme tě. Poslyš, jak moc je čeština příbuzná s ruštinou?“
Hlavně že jsem mu to říkala, ať je nabriefuje. Courali jsme se po starý Praze, nadšeně jsem vykládala o Janu Palachovi, poslední pivo proběhlo v Hard Rock Café, protože hledejte si něco otevřenýho v neděli přes půlnoc.
„Chceš doprovodit domů?“
„Ne. Dneska ne,“ říkám trochu tišeji. „Kvůli klukům. Ale napíšu ti.“ A sedla jsem do Uberu a jela domů, a napsala mu, a druhý den jsme šli na Stalina, ve dvou, a hotelová snídaně zůstala pro někoho jinýho.

…bylo to neuvěřitelný, píšu Evě. Nejenom teda ta noc, ale i ta; milování s někým, koho už znáš, má svý veliký kouzlo. Navíc Yanis je takovej hodně kontaktní, mazlivej, a přitom teda ne nějak příliš jemnej nebo něco…
…uaaaaa. Ale i dnešní skoro celej den s ním byl prostě skvělej. Upozornil mě na něco, co mi nedošlo: že už furt tak obsesivně nekontroluje, jestli má všechno a někde něco nezapomněl, jak to dělával. Teď udělá plesk – na kapsu s telefonem, plesk – na kapsu s peněženkou a nos vamos.

Hodně jsme si povídali, hodně se objímali, strašně moc se mi líbí. Furt. Odjakživa. Říká, že dospěl. Asi jo, ale přitom dospěl do takové té vlastnosti, kterou myslím mívají spíš děti – a já: že má radost z toho, co přítomnost přináší. Nemáte seznam cílů, které chcete vidět, nebo jen takový vágní, a po cestě k těm cílům se raduješ třeba z toho, že na nábřeží to je krásný, že v Jerichu maj dobrej džus a není to turistická past, ale ošuntělej pajzlík pro filďáky, že u Španělský synagogy je pěknej strom, odkud se dá ze stínu pozorovat velikou skupinu turistů naháněnou dovnitř průvodcem a přitom se tam nemusí jít.

„Moc rád tě uvidím v Paříži, Aranel.“
„Och…“
Letenky už mám. Pobudu tam pár dní. Krátce po jeho odjezdu jsme si přiznávali, že to oběma dost zamotalo hlavu, rozvířilo, co se zdálo dávno pevně usazený. Ach jo. Tohle horký, suchý, dlouhý léto fakt působí akorát trable. V úterý jsem viděla film Studená válka. Dojal mě, moc, samozřejmě tam byly scény z Paříže a lidi, kteří k sobě nemůžou. Pak jsem po sklence Hibernalu na Vančuru konečně vysypala, co se mi už takovou dobu rodilo v hlavě: hrozně se bojím, že ten výlet přetížím. Že budu chtít silná slova, přesná pojmenování. Že přece má-li existovat vztah na dálku, musí být hrozně dobře definovaný a vážně míněný, protože… protože není čas. Protože všichni, všichni už mají děti a já ne a… Sama si na to odpovídám, samozřejmě, že se to tím pokazí. Že je spíš dobrý říct, že takhle přemýšlím a přitom moc nechci. Uvidíme, co se ve mně vyvine. Snad se trochu uklidním. Protože taky třeba můžu zjistit, že to není tak, jak to vypadá, že lidi se nemění a Yanis pořád trpí těmi vlastnostmi, které jsem tenkrát nedokázala snést. (Ale jestli ne, tak co?… A už je to tu zas. No.)

Plýtvám myšlenky na praktické, a přitom úplně teoretické věci, promýšlím, co je totálně ve hvězdách. Někde mezi tím se mi dneska povedlo odevzdat další knihu. Myslela jsem tedy, že je stránka za 160, a není. Pořád ale ta hodinovka vychází o dost líp, třeba 1,7x, než dělat reklamu. Tak jsem celá taková nalomená. Odrazit se? Skočit do knih? Zase si pokládám otázky. Na konci každého příspěvku si pokládám velmi obecné otázky. Jestli já si někdy na nějakou odpovím?

O přímosti. Rohožka.

Mám ještě silnější půlhodinku ve vlaku. Vlak jede z Frankfurtu. Vyrazily jsme si s Evou, já jako garde, Eva dělat rozhovor s jednou významnou profesorkou, odbornicí na migrační literaturu. Mezi sebou jí říkáme Šmakuláda… a já hlavně pospávala v autobuse, seděla v kavárně, trochu redigovala, trochu nakupovala, trochu se rozhlížela. Večer italská večeře s couchsurferem, pak v australským baru, pivo jako chcanky. Australské, i německé, i stout, v zásadě. Všechno. Pivo prostě nikde neuměj.
Nějak jsem tentokrát více následovala intuici a méně obvyklá pravidla. Couchsurfer muž, s ne úplně německým jménem. Ale hodně referencí, pravda. Den předem mi napsal, že přijede ještě jeho kamarád z Mnichova a bude s námi sdílet pokoj, jestli to neva? Konzultace s Evou. Asi ne. Jsme dvě, tak co. Nějak to bude.

Bruna z Mnichova jsme se zalíbením omrkly. A on taky pomrkával. Na Evu víc. Když bylo člověku sedmnáct, hrozně to řešil. Jak oslovit. Jak získat. Jak se neztrapnit. Teď už to nějak… Dáš to najevo. Druhá strana ví, že bylo dáno najevo. A buď dá taky najevo, nebo zůstane pasivní. Strana 1 interpretuje a stáhne se, nebo přidá plyn. Je to fakt jednoduchý. Signály jsou mezinárodní (teď jsem se zarazila, jestli ne evropský nebo euroamerický, ale na Brazilce to fungovalo stejně). Co se vlastně může stát? (Může se stát, že je někdo debil, jenže to se prostě může stát.) Jsem zadaná, a unavená a neostříhaná a nestihla jsem si ty vlasy vyfoukat. Pročež na to seru. Eva má zas svoje důvody. Tak jsme spaly na gauči a Bruno na matraci. Nic se nestalo. Nikomu.

Nevím, co znamená, že jsem na to před nějakým rokem přišla. Že jsem dospělá – už? Teprv? Eva randí se ženatým – zase. Kubka z kanceláře je obletovaná čtvrťákem. „To je ten, co ho znám, nebo jinej?“ „To je ten! A vy jste spolu chodili?“ „Ne, ale to neznamená, že… Dej si na něj pozor. Je to womanizer.“ „Hej Aranel, tak my jsme vlastně spřízněné přes postel!“ Ach jo. Existuje nějaké prostředí, kde neplatí to pravidlo o kameni a cihle? A to se ještě moc nevytahujem společnou minulostí s barmanem.

Už dlouho ale kancelář sdílet nebudeme. Zas jednou něco, co připomíná Pořádnou Práci; a já chci pryč. Ve státní správě jsem se neosvědčila. Nebo ona se neosvědčila mně. Jsouc zároveň podnikatelka, hodně těžce se mi sleduje, kde jsou moje daně. (Tak velmi ve zkratce; kolik já asi tak odvedu? Ale chápete.) Deptají mě procesy, všechno milionkrát schvaluje milion lidí. Jakmile někdo maličko zazevlí, zevlení se násobí a kumuluje. Pak se nic nehejbe. Do toho nadřízená – asi největší problém. Nesedíme si, nezvládám tohle emotivní diskutování, určitě už jsem to tady popisovala, iracionální verbální agrese a obviňování. Odmítám se do toho zapojovat, tak pasivně koukám nebo přikyvuju a doma se topím v slzách. Solidní peníze, jo, teplo v kanceláři. Jenže ozývají se nakladatelství a kontakty a to je přece moje kariéra! A tak že skončím na konci ledna, místo na konci dubna. (Ono to vypadá jako chvíle. Ale nejde to.)
„Aranel, prosím.“ Poprvý jsem si nepřipadala jako rohožka. Dupla jsem si. Ještě teda únor. Ale méně, žádný že mě budou peskovat za 76 hodin místo 80. Dám třeba 40. Nezbytné minimum. (Kdo mi jen tak zaplatí zdrsoc? Nikdo. Za to mi to zas stojí, když si spoluurčím pravidla.) Možná to byla nějaká její strategie – ale měla jsem ze sebe a z vývoje radost. Že jsem to hnala vejš. Že jsem to nedrtila mezi zuby u oběda a nedodávala to kdykoli, když se mě někdo zeptal na práci. Že půjdu. Nedám se. Bude líp.

Nebo – líp: možná nebude, život na volný noze není čajíček. Naštěstí nemám závazky. Závislé osoby. Pracovitá jsem a malou jistotu v PR mám. Budu já se trápit razítkama, výkazama, byrokraticema? (Myslím na Nanu, HR královnu. Jak je vlastně zásadní dodržet smlouvu do konce? Do životopisu? Pro tvář před zaměstnavatelem?)

Žiju

Měsíce a léta si tady stěžuju, že mám moc práce. Vždycky se ukáže, že jí může být ještě víc. Třeba v poslední době. Tenhle týden už lepší, minulý týden zběsilý. Redakce, korektury, redakce, korektury, stažený žaludek, kdykoli přijde e-mail… mám špatné svědomí? Nebo co? Opouštím pozvolna práci na výstavě a předávám ji panu Přemyslovi, už to prostě nějak nejde, chtěla bych ještě víc dělat ty překlady a na té chodbě to moc… není to ono.

Byla jsem v Londýně a v Bratislavě.
Byla jsem na pohovoru a poslala další dopisy.
Byla jsem na copywritingovém eventu a dozvěděla se i něco, co se mi opravdu bude hodit. (Zároveň se tomu trochu vysmívala.)
Byla jsem na jednom hrozném a na jednom skvělém koncertu SRPR a na oslavě 5 let Vývařovny, kde jsem se picla Aperol Spritzem a strašně se smála, jaké je to tam hipstaparodie na sebe sama.

Potřebuju v sobě rozpustit zbytečnej hejt na jednu osobu ze svého okolí.
Potřebuju přidat v ekologickém úsilí (nestačí třídit, je třeba i redukovat; v každé oblasti života je prostor pro ekologičtější řešení).
Potřebuju si promyslet, kdy a kam vlastně v létě.
Potřebuju zlehka připravit stěhování, a co všechno s bytem, než přijde novej nájemník.
Potřebuju si vnést trochu řád…

Snad budu taky trochu víc psát. Chce se mi, víří mi v hlavě věty a nápady, když frčím na kole po náplavce. Ale vždycky je potřeba ještě něco doklapat, dopřeložit, dořešit, a nebo jít ven. Možná na tom nejsem zase tak špatně. Ještě přece chodím ven.

Paní. Vtipy. Prší

Asi dva dny před obhajobou pouštěl pan Přemysl videa s etiketou. Víno, dárky, cestování. Oslovování. Slečna přestává být slečnou, když se vdá, porodí dítě nebo získá vysokoškolský titul.
Tak jsem teď paní magistra.

Poslední měsíc fakt nebyl nic moc hezkýho. Papíry, papíry, knihy, nervy, nervy, posudky, obhajoba, vyčerpání. Poslední týden už se učit jen tak tři hodiny denně, víc nešlo. Naslibovala jsem ještě korektury a tak dál a neudělala z toho skoro nic. Mezitím tedy křest čísla, odjezd na návštěvu na tábor, křest jinýho čísla, výlet do Děčína, výlet do Brna, dva dny v práci, děti… trochu jsem chodila ven, hodně spala a kvílela panu Přemyslovi v náručí, že to nezvládnu a nevydržím. Posudky mi musel přečíst on, stála jsem u dveří na balkon a sunula se pozvolna podle nich na zem, až na konci posudku vedoucího přišel dějový zvrat a bum, dvojka. No. Posudek oponenta přišel ve chvíli, která se v žádném vesmíru nedá označit za „5 dní před obhajobou“. Nooo…

Ale tak to teda mám. Státnice od dvanácti do tří, všichni vyčerpaný, úplně, a tak na oběd a pivo a pak vybuchovat smíchy nad vtipem dne: „a co ten doktorát?“ Aktuálně se na to nechystá ani jedna z nás. Do mě zasejvala ďáblovo semínko Vančura – „však by tě to třeba bavilo, k čemu dalšího magistra?“ – no, na jiné katedře by to bylo, uvidíme, až se vzpamatuju. (Jestli na to někdy dojde, skrz ty nasbírané povinnosti za uplynulé týdny.) Bratránek z druhé strany: to můžeš klidně jen tak, na dva roky, než si rozmyslíš co se sebou, budou t k tomu dávat stípko. Hm, takovej přístup mi je teda srdečně cizí. Copak ty zkoušky kolem, ale psát dalších sto dvacet stránek? Ne ne ne. Stačilo dosavadní veledílo, který se tak úplně nepovedlo, snad jako výukovej materiál. Pro mě.
Mimochodem: když jsem se vypotácela po obhajobě – do náruče pana Přemysla -, pršelo. Jako při odevzdání, pamatuješ?Ať žije déšť. Takový postarší šaty moje přežily oba ty dny a bylo to jedno, vedoucí v pláťákách a bundě, chjo, no. Modely se asi vytahujou až na promoce.

To je teda výsledek. Předtím… no jak jsem psala. Ale pečoval o mě, tááákhle moc. Vaří a zlepšuje se. Plus pečuje o mý duševní zdraví tím, že jsem co chvíli musela od knih ke dřezu a pračce a posbírat věci. Byt je malej. Věcí hodně. Přístup k pořádku rozdílnej. To si třeba sedne. Nebo ne, ale co s tím teď naděláš. Nic, když ti dotyčnej zároveň servíruje snídani a večeři a opečovává tě a hladí a povzbuzuje a vymejšlí, co s tebou potom.

„Takový pěkný pár“, cituje Básník Fitzgeralda. No… asi jo. Mám pořád takovou divnou výčitku, stud, že jsem ublížila, že jsem to neměla, že kamarádi a tak. Trpí něčím takovým pan Přemysl? Ne-e. Poslední kolečko shitstormu, a každou zprávou to to děvče jen zhoršovalo, jen že teda já smutnila, že ho dostává tam, co ho chtěla. Teda do neštěstí a do depky, kterou… no jasně, je to jeho business, ale víš jak. Pěkný pár sdílí státnice i shitstormy, copak to jde jinak?

Zvlášť takhle najednou během dne mě přepadají vlny citů. Občas taky pochyb, o sobě především. Ale musí si to můj regenerující mozek promyslet, než to sem vrhne. Všechno bude. Těšte se. Hyeny 🙂 i ti, kdo na mě mysleli. Děkuju.

125. Tlačítko. Prší

V neděli v noci jsem pošilovala, klapala do počítače, zakreslovala změny, pak lehce obsesivně strkala prádlo do pračky, přerovnávala věci, čekala na nové pdf. Mezi sobotou a nedělí mi přišel e-mail od vedoucího, po týdnu: tisíc připomínek k výzkumu, a proč že dělám diplomku v létě, kdy on je na dovolené, a jestli to do 20. srpna stihnu? Termín odevzdání podle webu ovšem 17. srpna, a když se vypisují zářijové státnice, tak ano, píšeme diplomky v létě. Zmiňoval se na posledních konzultacích v červnu, že si nějaké připojení na chatu pořídí…
„Ty vypadáš hůř než po flámu“, povídá mi v neděli v půl desátý Gitike, jako vždycky pěkně od plic. „Už to prosimtě pošli a nekoukej do toho furt!“ Ale ne. Až se sestra vrátila z čundru a znovu sedla k InDesignu, až když jsme narovnaly všechny odstavce, tabulky, nadpisy, překlepy, sirotky a vdovy. Vypadá to líp, vypadá, když se to vysází. I když to třeba nikdo neocení.

Třásla jsem s panem Přemyslem, který šel spát, ať mi to připomene, připomene, až mě třeba napadne se hlásit na obecnou lingvistiku, za rok. Že tohle už nechci znova zažít. (Ale známe to, jak je to s tou selektivní pamětí.) V půl jedné v noci bylo hotovo, nahrát do systému, poslat do tiskárny, už ani nevědět, co kam patří, jsou to přílohy, nebo nejsou? Zvlášť, nebo nezvlášť? V pondělí ráno deštěm do copycentra, tři tlusté bichle, na 125 stran to nakonec vyšlo. Deštěm do školy, na katedře nikdo, vecpat dvě ze tří do schránky, poslat sekretářce mail. Zhroutit se na chlapce, poslat ho pro kávu a jít si objednat dvě halenky od Anouk, za odměnu. Lajblíky, psala jsem Evě; lajntuchy, tvrdila ona. „Lajntuch je přeci jakože ubrus, nebo cejcha, nebo tak něco“, poučuju ji. „No tak však! Dyť jsou to takový ubrusy přes kozy!“ Chudák Anouk, která té kolekci vymýšlí zasněné francouzské názvy. Přitom ubrusy přes kozy.

Pršelo a pršelo a místo odjezdu do kempu jsme šli na oběd a pak jeli domů… v takovou netypickou hodinu, že. A v netypickou hodinu jsem si lehla, přikryla se… lajntuchem… a dvě hodiny spala jak zabitá, abych se následně probudila v cikánském doupěti, zhrozila se a pustila se do úklidu a vaření. Uf. Pan Přemysl šel ven a pak jsme šli zase spát, docela brzo. A do rána. Druhej den do práce a tak… ale prospala jsem se krásně, prší, prší, a ani mi to nevadí a nevadilo. To je ta moje přírodní součást.

Neulevilo se mi tolik, jak bych čekala. Musela jsem si to trochu racionalizovat: když nic, můžu přinejmenším přesunout zodpovědnost na někoho jiného. Na někoho, kdo má teďka kliknout někam do ISu. To je přece hrozný… sama v tý diplomce vyjmenuju deset míst, na kterých se dá otočit. Nebo ne, protože to je xakru jen diplomka a oni mě chtějí nechat projít. Je to fakt subjektivní jako něco a trochu mě to žere. Že můžu jen doufat a modlit se. Protože diskutýrovat u obhajoby samozřejmě můžu, ale musejí mě k té obhajobě nechat přistoupit. Ach jo.
Otevřela jsem chytré knihy a posté si opakuju, co už jsem se tolikrát učila. Osoba, číslo, čas, rod. Prostředky vyjádření vidu. Adjektiva v prepozici, adjektiva v postpozici… a pak ještě lexina, stylistika, HEL. Achjo. Ach jo. Ale že bych pak po tolika dlouhých letech skončila školu? Co budu dělat jako? Musím si snad najít aspoň nějakou němčinu a španělštinu, ať něco dělám, když do univerzity třetího věku mi ještě tolik chybí. (A ovšem tanec. Hrozně jsem shnila přes ta vedra.)

Co jsou případné čtyři měsíce z perspektivy věčnosti, ujišťuju se. Co jsou případné čtyři měsíce z perspektivy věčnosti, ujišťuje mě pan Přemysl, a že mě pořád bude mít stejně rád. Nebo ještě víc. Mluvíme, mluvíme, potkáváme se a loučíme, objímáme a díváme se na sebe. Je nám dobře. Líbíme se svým kamarádům. Tyjo. Fakt pěkný to je. Nezapomeň na tohle, a na ono, říká Mína. Ne že bych ti to teda nepřála… No – to první tak úplně neplatí. Není to tak úplně spadnutí z jedný náruče do druhý. To druhý… to míří dobře. Vím o tom. Nehodlám to ale nijak hrotit, aspoň teď ne. Z nějakých dosavadních diskusí a náznaků mám pocit, že by to vlastně mohlo vyjít moc hezky. Uvidíme. Každopádně Mína trefná jako obvykle.

Včera zas takhle na jednom po-čtení, blízko k nám. Psala jsem tu už kolikrát, jak se nekamarádím se žárlivostí, jak můj postoj k tomu geniálně formuloval Albertův tatínek: „šukat se dá i dopoledne“. Jinými slovy, pokud vás chce někdo podvést, prostě si ten způsob najde a sebesilnější žárlivostí se tomu nedá zabránit. Albertovu tatínkovi jde ta praktická realizace myslím líp. Umím to, nezaobírat se žárlivostí. Stojí to ovšem někdy dost racionalizování, dost přemlouvání sebe sama. Imunní nejsem, no, to ne. Ale vycvičená myslím zas dost dobře. Vždyť já přece vím, že jsem nejlepší.

Mezitím, co cestou do práce na kole nebo v tramvaji takhle filozofuju, pan Přemysl uklízí a vaří, sám sobě se směje, jaká je žena v domácnosti. Pak se vracíme spolu a on mi říká všechny ty krásný věci, který já mívám tendenci zadržovat… ale nakonec je říkám taky. Protože tak to má bejt, protože to tak chceme a rozhodli jsme se. Další vlny vydíracích, mnohomluvných, emotivních zpráv to nezmění, myslela jsem, že ti na mně záleží a že ti to za ty tři dny došlo, jestli ne, tak já už se nebudu doprošovat!! ale nekontaktuj mě, neukazuj se mi!!aha, asi nedošlo, já to prostě nechápu, víš, kolik jsi mi způsobil bolesti?? teď jsem prožila deset dní úplnýho vyčerpání. To mi přece neříkejte, že kdyby si pan Přemysl sbalil cigára, notebook, sbírku Romana Polácha a sukni, co jsem mu propůjčila, a zaklepal pokorně na dveře, že by fakt… ale třeba jo, no, kdo já jsem a co vím o životě. Každopádně to se nestane; místa možného setkání se ošetřují předem. Aspoň ta plánovaná. Jak kdyby v tom bylo pět let, dítě a hypotéka… nevím. Zvláštní. Ale tak nesvítila jsem k tomu. Nakonec je to jen jedna z věcí, kterými je lepší se nezabývat, koňovi je nechat. Já přece koukám dopředu. Nahoru. Na něj. A pořád v úvahách, jestli to je fakt tak, jak to je. Takhle báječně.

I tohle jsem si u toho dokončování pouštěla. Vyměkávám. A co.

Ohlášená doba zpoždění se může změnit

Dlouho jsem tu nebyla, dlouho. Všechen psací čas věnuju diplomce – ještě do pondělí to tak bude. Ale, protože se občas někdo ptá: je mi vedro, občas stresuju a občas mi to jde pěkně, a hrozně se těším z bytí s milým. Fakt. Utíkám mu do knihovny a večer usínám, pokud to jde pro ty pekelné teploty, a mám kruhy pod očima a na koncertě Květů tupě koukám před sebe, a on mě povzbuzuje a drží mi palce a připomíná mi, abych jedla čokoládu. Ano – najednou mám čas na večerní randíčka s vínem, s hudbou, s letním kinem. Vždyť to povídám, že to takhle funguje pokaždý. Na pána s harleyem jsem si nenašla ani půl večera…

„Jste hezcí spolu“, povídá básník. Nechávám se tím znova a znova překvapovat. A sama se už těším na dlouhej článek o tom všem, co se mi mezi knihovnou a postelí mele v ořechový skořápce.

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 139 071 kliků