„Bych nemoh, se takhle furt stěhovat,“ říká Ondráš a kroutí hlavou. No jo, stěhuju se. Letos podruhé. Za poslední 4 roky to bude pošesté. Ale nemohl… kdyby musel, tak by mohl. Taky si to nevybírám, prostě se to děje, tak s tím nějak nakládám. Aspoň neschraňuju zbytečnosti (a to Ondráš, materialista, taky nemůže pochopit).
Tohle stěhování mě teda trochu mrzí, dost jsem si v Mokřadu zvykla, je to pěkný místo, klidný a přitom dostupný. Ale to nový bude taky fajn, hodně v centru, ale ne tak docela, dvě tři zahrady na dosah. „U bejvalýho, jó?“ šklebí se část pracovního týmu. „Tak to se těšíme!“ Jej, ale odkdy je Ovečka bejvalej, ani na blogu už to není, osm let to tak aspoň bude. A navíc to bylo krátce a krotce. Hahaha, sama slyším, jak je to na vodě. Ale doufám, že jsme dospělí a domluvíme se.

Ostatně jsem se takto zvládla domluvit i s Týčkem. Jeli jsme na Slovensko a nic se nestalo. Ani nestane. Jsem mu za to vděčná a zároveň ho tak trochu lituju, blbej pocit tohle. Jenže… stačí mi za límečkem vidět jeho chlupy na zádech. A konec, šlus ende. Přitom není pochyb, že u jinýho exempláře bych zas měla oheň ve tvářích a zmatky v hlavě a motýly v břiše. Z úplně stejný zahlídnutý věci. S Týčkem nemám nic z toho. Aspoň to teda hned na první dobrou vím.

A hrozně přeskakuju v čase. Tedy Brno! Byla jsem zase v Brně tancovat. Tentokrát jsem asi měla trochu míň hodin, nebyla jsem tak fyzicky zničená, zato mi letošní letní škola poskytla hrozně moc námětů k přemýšlení. Co máte na tancování ráda? ptá se pan kapelník. Aranel se nadechuje a sype:
a) mám hodně ráda, že na tancování nic nepotřebujete, je to takový svobodný. stačí vám nějakej obleček a ponožky. nepotřebujete rekvizity, speciální hadry, a většinou, když už někam jdete, je tam aspoň trochu k něčemu povrch. a to je všechno. (ani ta muzika není nezbytná, ale: )
b) připadá mi dobrý, že se to dělá na muziku, muzika je dobrá věc. navíc choreografky, lektorky si často vybíraj muziku zajímavou. A pak je taková ta věc, že muzika vám poskytuje „ohrádku“ v podobě osmidobý fráze (většinou). A vy do ní musíte vecpat pohyby, který vás někdo naučil. Někdy to vypadá, že to nejde, ale vždycky to jde a je potřeba najít cestu, jak to dokázat, aniž byste to nějak ojebal. Zároveň fixní jsou jen hranice ohrádky a uprostřed si můžete s tou sérií pohybů trochu hrát, tu něco protáhnout, tu něco zkrátit a zrychlit (to při pódiovým vystupování tolik nejde, ale na tréninku je to často přímo žádoucí).
Takový to, jak vás ta muzika žene, protože prostě musíte skočit-spadnout-vstát-udělat dva kroky-skočit, a to všechno v osmi dobách, zdravě a esteticky, to mě na tancování baví fakt hodně.
c) na současným tanci se mi líbí práce s přirozeným pohybem. jak jsem teda o tom dneska přemejšlela, tak jsem teda přišla na to, že to vlastně žádnej přirozenej pohyb není. když řeknu vám „zvedněte ruku“, bude to buďto, jako když se hlásíte ve škole, nebo bude dlaň naopak chcíplá a skoro určitě budete mít vytažený rameno a úplně určitě se na tu ruku nepodíváte. v contemporary se za ní podíváte, prsty budou pracovat až do konečků (ta moje je trochu deformovaná někdejším baletním výcvikem), rameno bude uvolněný, loket nebude v hyperextenzi, prostě ÚPLNĚ JINÁ RUKA. přesto ale bude vypadat hodně přirozeně.
práce s gravitací, s pádem, s energií, s tím, aby to mělo „flow“ – to je fakt veliká radost, když se vám povede nezabrzdit energii vzniklou z nějakýho skoku nebo švihu, ale když vás ta energie najednou vytáhne do dalšího skoku nebo švihu nebo tak, jen tak lehce. když skočíte, spadnete, pracujete na zemi a neboucháte do ní kloubama, ale využijete ji jako partnera a všechno plyne.
d) nenápadně se u toho posiluje core a trochu občas i ruce, samozřejmě pracujou i nohy. neběhám a neplavu a nechodím na kruháč a nezvedám váhy a nelezu a bůhví co všechno ještě lidi dělaj. ale pak zvládnu dlouhý cesty a běžky a krosnu a nemám úplně špatnou rovnováhu a netrpím na knoflíkový ramena a velkou lordózu ani následky mejch zaměstnání na zádech nejsou zas tak tragický. tak to musí bejt z toho tancování a jógy.

Hodně mě o tom nutil přemýšlet Tomas, lektor improvizace/kompozice. Je to zvláštní člověk z Banský Bystrice, arogantní, namyšlenej, se spoustou cynickýho humoru – Šimon Kubáň je taky takovej. A já zjišťuju, že mě takoví chlapci dost často berou (nemám z toho moc radost), najednou si prohrabuju vlasy a snad se dokonce hihňám nebo co. Charisma? Možná. Platí to jenom u těch, kteří mají hodně dobře promyšlené, co dělají. Jako Tomas. Na kterýho si pár spolutanečnic stěžovalo, že nesplnil jejich očekávání. (Jaký očekávání má člověk od hodiny improvizace/kompozice?! Přes všechny filosofický chvilky, tohle jsem ještě nerozlouskla.) Mě to fakt bavilo. Ještě jsme si pak o tom trochu psali – vlastně ani není nejdůležitější, jestli jsem dělala to, co chtěl. Důležité je, že jsem přitom na něco přišla, udělala sama v sobě nějaký pokrok. Nutilo mě to přemýšlet a třeba i trochu jinak než normálně. To je přece skvělý výsledek letní školy.

V Brně je potřeba vidět se s přítelkyněmi. Vydaly jsme se s Fay, mou dočasnou domácí, kamsi do horoucích pekel za Nanou. Zase my tři pohromadě, jako na mojí nejmilejší fotce z Fayiny svatby. Ty dvě se vídají víc, znají se trochu víc, to je jasný. Neudělala jsem to tam ani potom, ale musím to udělat teď – přesto, že toho sdílejí spolu o hodně víc než se mnou, jsem se necítila vůbec hloupě. Přesto je upřímně zajímalo, co tancuju, co překládám, a nijak nedaly najevo, že by se jejich světy úplně změnily, zúžily a odklonily. Byl to super pocit a myslím, že to zdaleka nedokáže zařídit každý. Myslím na vás každý den a těším se s váma! A děkuju. ❤
A až si Nana pořídí na zeď pár obrázků, bude už úplně všechno v cajku 🙂

Z Brna jsem jela vlakem, po Martinovi Vraným. Vstříc zprávě dva měsíce staré: Hi! With some buddies of mine, I’m gonna roadtrip around Germany this summer, I’ll be at Prague at some point (on Sunday22, Monday 23, Tuesday 24 of July). If you’re around, we could go for coffee 😉 Shodila jsem doma krosnu, umyla si vlasy, oblíkla se do šatů. Těch „buddies“ bylo pět. Všichni měli v baru limonádičky. „Jej… já jsem si chtěla dát víno… není to blbý?“ „Není. A zveme tě. Poslyš, jak moc je čeština příbuzná s ruštinou?“
Hlavně že jsem mu to říkala, ať je nabriefuje. Courali jsme se po starý Praze, nadšeně jsem vykládala o Janu Palachovi, poslední pivo proběhlo v Hard Rock Café, protože hledejte si něco otevřenýho v neděli přes půlnoc.
„Chceš doprovodit domů?“
„Ne. Dneska ne,“ říkám trochu tišeji. „Kvůli klukům. Ale napíšu ti.“ A sedla jsem do Uberu a jela domů, a napsala mu, a druhý den jsme šli na Stalina, ve dvou, a hotelová snídaně zůstala pro někoho jinýho.

…bylo to neuvěřitelný, píšu Evě. Nejenom teda ta noc, ale i ta; milování s někým, koho už znáš, má svý veliký kouzlo. Navíc Yanis je takovej hodně kontaktní, mazlivej, a přitom teda ne nějak příliš jemnej nebo něco…
…uaaaaa. Ale i dnešní skoro celej den s ním byl prostě skvělej. Upozornil mě na něco, co mi nedošlo: že už furt tak obsesivně nekontroluje, jestli má všechno a někde něco nezapomněl, jak to dělával. Teď udělá plesk – na kapsu s telefonem, plesk – na kapsu s peněženkou a nos vamos.

Hodně jsme si povídali, hodně se objímali, strašně moc se mi líbí. Furt. Odjakživa. Říká, že dospěl. Asi jo, ale přitom dospěl do takové té vlastnosti, kterou myslím mívají spíš děti – a já: že má radost z toho, co přítomnost přináší. Nemáte seznam cílů, které chcete vidět, nebo jen takový vágní, a po cestě k těm cílům se raduješ třeba z toho, že na nábřeží to je krásný, že v Jerichu maj dobrej džus a není to turistická past, ale ošuntělej pajzlík pro filďáky, že u Španělský synagogy je pěknej strom, odkud se dá ze stínu pozorovat velikou skupinu turistů naháněnou dovnitř průvodcem a přitom se tam nemusí jít.

„Moc rád tě uvidím v Paříži, Aranel.“
„Och…“
Letenky už mám. Pobudu tam pár dní. Krátce po jeho odjezdu jsme si přiznávali, že to oběma dost zamotalo hlavu, rozvířilo, co se zdálo dávno pevně usazený. Ach jo. Tohle horký, suchý, dlouhý léto fakt působí akorát trable. V úterý jsem viděla film Studená válka. Dojal mě, moc, samozřejmě tam byly scény z Paříže a lidi, kteří k sobě nemůžou. Pak jsem po sklence Hibernalu na Vančuru konečně vysypala, co se mi už takovou dobu rodilo v hlavě: hrozně se bojím, že ten výlet přetížím. Že budu chtít silná slova, přesná pojmenování. Že přece má-li existovat vztah na dálku, musí být hrozně dobře definovaný a vážně míněný, protože… protože není čas. Protože všichni, všichni už mají děti a já ne a… Sama si na to odpovídám, samozřejmě, že se to tím pokazí. Že je spíš dobrý říct, že takhle přemýšlím a přitom moc nechci. Uvidíme, co se ve mně vyvine. Snad se trochu uklidním. Protože taky třeba můžu zjistit, že to není tak, jak to vypadá, že lidi se nemění a Yanis pořád trpí těmi vlastnostmi, které jsem tenkrát nedokázala snést. (Ale jestli ne, tak co?… A už je to tu zas. No.)

Plýtvám myšlenky na praktické, a přitom úplně teoretické věci, promýšlím, co je totálně ve hvězdách. Někde mezi tím se mi dneska povedlo odevzdat další knihu. Myslela jsem tedy, že je stránka za 160, a není. Pořád ale ta hodinovka vychází o dost líp, třeba 1,7x, než dělat reklamu. Tak jsem celá taková nalomená. Odrazit se? Skočit do knih? Zase si pokládám otázky. Na konci každého příspěvku si pokládám velmi obecné otázky. Jestli já si někdy na nějakou odpovím?

Mám ještě silnější půlhodinku ve vlaku. Vlak jede z Frankfurtu. Vyrazily jsme si s Evou, já jako garde, Eva dělat rozhovor s jednou významnou profesorkou, odbornicí na migrační literaturu. Mezi sebou jí říkáme Šmakuláda… a já hlavně pospávala v autobuse, seděla v kavárně, trochu redigovala, trochu nakupovala, trochu se rozhlížela. Večer italská večeře s couchsurferem, pak v australským baru, pivo jako chcanky. Australské, i německé, i stout, v zásadě. Všechno. Pivo prostě nikde neuměj.
Nějak jsem tentokrát více následovala intuici a méně obvyklá pravidla. Couchsurfer muž, s ne úplně německým jménem. Ale hodně referencí, pravda. Den předem mi napsal, že přijede ještě jeho kamarád z Mnichova a bude s námi sdílet pokoj, jestli to neva? Konzultace s Evou. Asi ne. Jsme dvě, tak co. Nějak to bude.

Bruna z Mnichova jsme se zalíbením omrkly. A on taky pomrkával. Na Evu víc. Když bylo člověku sedmnáct, hrozně to řešil. Jak oslovit. Jak získat. Jak se neztrapnit. Teď už to nějak… Dáš to najevo. Druhá strana ví, že bylo dáno najevo. A buď dá taky najevo, nebo zůstane pasivní. Strana 1 interpretuje a stáhne se, nebo přidá plyn. Je to fakt jednoduchý. Signály jsou mezinárodní (teď jsem se zarazila, jestli ne evropský nebo euroamerický, ale na Brazilce to fungovalo stejně). Co se vlastně může stát? (Může se stát, že je někdo debil, jenže to se prostě může stát.) Jsem zadaná, a unavená a neostříhaná a nestihla jsem si ty vlasy vyfoukat. Pročež na to seru. Eva má zas svoje důvody. Tak jsme spaly na gauči a Bruno na matraci. Nic se nestalo. Nikomu.

Nevím, co znamená, že jsem na to před nějakým rokem přišla. Že jsem dospělá – už? Teprv? Eva randí se ženatým – zase. Kubka z kanceláře je obletovaná čtvrťákem. „To je ten, co ho znám, nebo jinej?“ „To je ten! A vy jste spolu chodili?“ „Ne, ale to neznamená, že… Dej si na něj pozor. Je to womanizer.“ „Hej Aranel, tak my jsme vlastně spřízněné přes postel!“ Ach jo. Existuje nějaké prostředí, kde neplatí to pravidlo o kameni a cihle? A to se ještě moc nevytahujem společnou minulostí s barmanem.

Už dlouho ale kancelář sdílet nebudeme. Zas jednou něco, co připomíná Pořádnou Práci; a já chci pryč. Ve státní správě jsem se neosvědčila. Nebo ona se neosvědčila mně. Jsouc zároveň podnikatelka, hodně těžce se mi sleduje, kde jsou moje daně. (Tak velmi ve zkratce; kolik já asi tak odvedu? Ale chápete.) Deptají mě procesy, všechno milionkrát schvaluje milion lidí. Jakmile někdo maličko zazevlí, zevlení se násobí a kumuluje. Pak se nic nehejbe. Do toho nadřízená – asi největší problém. Nesedíme si, nezvládám tohle emotivní diskutování, určitě už jsem to tady popisovala, iracionální verbální agrese a obviňování. Odmítám se do toho zapojovat, tak pasivně koukám nebo přikyvuju a doma se topím v slzách. Solidní peníze, jo, teplo v kanceláři. Jenže ozývají se nakladatelství a kontakty a to je přece moje kariéra! A tak že skončím na konci ledna, místo na konci dubna. (Ono to vypadá jako chvíle. Ale nejde to.)
„Aranel, prosím.“ Poprvý jsem si nepřipadala jako rohožka. Dupla jsem si. Ještě teda únor. Ale méně, žádný že mě budou peskovat za 76 hodin místo 80. Dám třeba 40. Nezbytné minimum. (Kdo mi jen tak zaplatí zdrsoc? Nikdo. Za to mi to zas stojí, když si spoluurčím pravidla.) Možná to byla nějaká její strategie – ale měla jsem ze sebe a z vývoje radost. Že jsem to hnala vejš. Že jsem to nedrtila mezi zuby u oběda a nedodávala to kdykoli, když se mě někdo zeptal na práci. Že půjdu. Nedám se. Bude líp.

Nebo – líp: možná nebude, život na volný noze není čajíček. Naštěstí nemám závazky. Závislé osoby. Pracovitá jsem a malou jistotu v PR mám. Budu já se trápit razítkama, výkazama, byrokraticema? (Myslím na Nanu, HR královnu. Jak je vlastně zásadní dodržet smlouvu do konce? Do životopisu? Pro tvář před zaměstnavatelem?)

Asi dva dny před obhajobou pouštěl pan Přemysl videa s etiketou. Víno, dárky, cestování. Oslovování. Slečna přestává být slečnou, když se vdá, porodí dítě nebo získá vysokoškolský titul.
Tak jsem teď paní magistra.

Poslední měsíc fakt nebyl nic moc hezkýho. Papíry, papíry, knihy, nervy, nervy, posudky, obhajoba, vyčerpání. Poslední týden už se učit jen tak tři hodiny denně, víc nešlo. Naslibovala jsem ještě korektury a tak dál a neudělala z toho skoro nic. Mezitím tedy křest čísla, odjezd na návštěvu na tábor, křest jinýho čísla, výlet do Děčína, výlet do Brna, dva dny v práci, děti… trochu jsem chodila ven, hodně spala a kvílela panu Přemyslovi v náručí, že to nezvládnu a nevydržím. Posudky mi musel přečíst on, stála jsem u dveří na balkon a sunula se pozvolna podle nich na zem, až na konci posudku vedoucího přišel dějový zvrat a bum, dvojka. No. Posudek oponenta přišel ve chvíli, která se v žádném vesmíru nedá označit za „5 dní před obhajobou“. Nooo…

Ale tak to teda mám. Státnice od dvanácti do tří, všichni vyčerpaný, úplně, a tak na oběd a pivo a pak vybuchovat smíchy nad vtipem dne: „a co ten doktorát?“ Aktuálně se na to nechystá ani jedna z nás. Do mě zasejvala ďáblovo semínko Vančura – „však by tě to třeba bavilo, k čemu dalšího magistra?“ – no, na jiné katedře by to bylo, uvidíme, až se vzpamatuju. (Jestli na to někdy dojde, skrz ty nasbírané povinnosti za uplynulé týdny.) Bratránek z druhé strany: to můžeš klidně jen tak, na dva roky, než si rozmyslíš co se sebou, budou t k tomu dávat stípko. Hm, takovej přístup mi je teda srdečně cizí. Copak ty zkoušky kolem, ale psát dalších sto dvacet stránek? Ne ne ne. Stačilo dosavadní veledílo, který se tak úplně nepovedlo, snad jako výukovej materiál. Pro mě.
Mimochodem: když jsem se vypotácela po obhajobě – do náruče pana Přemysla -, pršelo. Jako při odevzdání, pamatuješ?Ať žije déšť. Takový postarší šaty moje přežily oba ty dny a bylo to jedno, vedoucí v pláťákách a bundě, chjo, no. Modely se asi vytahujou až na promoce.

To je teda výsledek. Předtím… no jak jsem psala. Ale pečoval o mě, tááákhle moc. Vaří a zlepšuje se. Plus pečuje o mý duševní zdraví tím, že jsem co chvíli musela od knih ke dřezu a pračce a posbírat věci. Byt je malej. Věcí hodně. Přístup k pořádku rozdílnej. To si třeba sedne. Nebo ne, ale co s tím teď naděláš. Nic, když ti dotyčnej zároveň servíruje snídani a večeři a opečovává tě a hladí a povzbuzuje a vymejšlí, co s tebou potom.

„Takový pěkný pár“, cituje Básník Fitzgeralda. No… asi jo. Mám pořád takovou divnou výčitku, stud, že jsem ublížila, že jsem to neměla, že kamarádi a tak. Trpí něčím takovým pan Přemysl? Ne-e. Poslední kolečko shitstormu, a každou zprávou to to děvče jen zhoršovalo, jen že teda já smutnila, že ho dostává tam, co ho chtěla. Teda do neštěstí a do depky, kterou… no jasně, je to jeho business, ale víš jak. Pěkný pár sdílí státnice i shitstormy, copak to jde jinak?

Zvlášť takhle najednou během dne mě přepadají vlny citů. Občas taky pochyb, o sobě především. Ale musí si to můj regenerující mozek promyslet, než to sem vrhne. Všechno bude. Těšte se. Hyeny 🙂 i ti, kdo na mě mysleli. Děkuju.

Dlouho jsem tu nebyla, dlouho. Všechen psací čas věnuju diplomce – ještě do pondělí to tak bude. Ale, protože se občas někdo ptá: je mi vedro, občas stresuju a občas mi to jde pěkně, a hrozně se těším z bytí s milým. Fakt. Utíkám mu do knihovny a večer usínám, pokud to jde pro ty pekelné teploty, a mám kruhy pod očima a na koncertě Květů tupě koukám před sebe, a on mě povzbuzuje a drží mi palce a připomíná mi, abych jedla čokoládu. Ano – najednou mám čas na večerní randíčka s vínem, s hudbou, s letním kinem. Vždyť to povídám, že to takhle funguje pokaždý. Na pána s harleyem jsem si nenašla ani půl večera…

„Jste hezcí spolu“, povídá básník. Nechávám se tím znova a znova překvapovat. A sama se už těším na dlouhej článek o tom všem, co se mi mezi knihovnou a postelí mele v ořechový skořápce.