Tři, šest. Wanderlust. Podzim v botách

Kamarádka Tynus jde Stezku Českem. Proč? Vlastně se to moc neví. Ale nandala si baťoh, ušila si nepromokavou bundu (!) a vyrazila. Z nejzápadnějšího bodu směrem na východ. Do Králíků na autobus, ale protože skončit v Králíkách na náměstí je takové o ničem – jakože tak jsem tady, nevim dál -, pravým cílem je kostel v Neratově. Dorazí tam už zítra!

Absolvovala jsem s ní jeden den, nebo půlden. Dopoledne v antikvariátu – já tam teď nechodila až tak moc, protože mi překlad funěl za krk hrozným způsobem. Proto si těžko zvykám na zákazníky, abych každému neříkala: „co tady děláte? kdo vás sem pustil? Tady se nemůžete takhle procházet!“. Po obědě naházet pár věcí do krosny (ta krosna je už fakt v rozkladu), nazout pohory (v pravé botě zela taková díra, že do ní padalo listí) a pelášit na vlak směr Chrastava. A tam jsme se potkaly. Dlouho jsme se neviděly! Zahájily jsme zmrzlinou v Chrastavě na náměstí. Položily jsme batohy na chodník – no nepoznala bys, kdo jde den a kdo měsíc. Já nebalila moc pečlivě, můj batoh je větší sám o sobě a taky se tím potvrzuje známé pravidlo, že věcí nepřibývá lineárně. Nejvíc udělají ty krámy na spaní, pak se to zvětšuje o malinko počtem čistých ponožek.

Vyšlapaly jsme z Chrastavy ve větru a přeháňkách až k Hřebenovému buku. Měla jsem nádherný plán: přespím tam a ráno, nebo spíš dopoledne, se skulím do Oldřichova na vlak, který poveze další kamarády z Lbc, a s nimi půjdu na Frýdlantské cimbuří. S krosnou na zádech, ale tak co už. Jedno spaní na stole, ale co to druhé? Chtělo by to přisunout lavičku. S vypětím všech sil, i těch, které jsme neměly, jsme ji přisunuly, vybalily svačinu a čaj s rumem. A bylo dobře, moc. Venku se spí, jak se spí, člověku chybí prostor na karimatce (zvlášť když tato leží na stole) a asi se zapíná nějaká ostražitost, ale spalo se nám pěkně a dlouho. Asi v sedm hodin ráno – to zrovna dost pršelo – kolem přístřešku dupal nějaký běžec. V neděli v sedm, v dešti. Nevím – do Chrastavy na mši? Jinak si to nedovedu moc vysvětlit.

Ráno kafe a čaj z Týniných vynálezů, vykoupat se nebylo kde (a ona teda není až tak ten typ). Tu lavičku jsme zpátky už nevrátily, protože vážila dva metráky snad. Tak pardon, jestli jste ji s očima v sloup vraceli na místo… Sbalila jsem spacák a karošku (navlhly deštěm, ale lepší ty moje než její). A kulila se na vlak. Kamarádka Čajka přivezla z Liberce kafe, slunce se probouzelo, vodopády tečou jak navedený, vzhledem k tomu, že tady v kraji KAŽDEJ BOŽÍ DEN CHČIJE. A ty buky, ta zeleň, ta neuvěřitelná jarní neonová zelená! Frýdlantské cimbuří, rozhledy (na Holubník, Smrk a ehm důl Turów), Braník v petce, nekonečné diskuse o všem možném. Marilyn spadla ponožka do Velkého Štolpichu. Na závěr jedno (dvě, tři) u Tetřeva ve Ferďáku a domů předposledním vlakem. Takhle se žije. Venku, s batohem. Sice mě to unavilo, ale zároveň nabilo, znáš takovej ten pocit. A samozřejmě slídím po webu a facebooku Stezky Českem a přemýšlím, co bych kdy kde.

***

Ty pohory před týdnem ušly svých posledních pětadvacet. Ta díra by se asi nezmenšila… Zabouchla jsem víko popelnice a následující den vyrazila tady vedle do krámu. A že bych zase ty Lowy, jsou dobrý.

„No Lowy… a jaký číslo? … hm, no možná budete muset počkat do podzima. Oni na léto ty vysoký pohory nedovážejí.“ Tak to snad ne tohleto, „jak nedovážejí?“ ptala jsem se třikrát dokola. Prostě v létě jen nízké. Až jsem nakonec zoufale vydechla „ale vždyť chodníky v Tatrách se otevírají až za měsíc?“ … prý to není logické a odpověď zní nejspíš: Němci. A pravidla. Někde ve skladu se snad jedno moje číslo vyštrachalo, „a jsou to teda jenom tmavěmodré, navy, nevadí vám to?“ Ne, je mi to úplně fuk. Co mě překvapilo: v krámě prodávají taky zn. Asolo a ta nabízí hodně typů pohorek z broušené kůže – jestli to píšu správně, prostě „semiš“. Ty nechci. Zdá se mi, že se to musí komplikovaně udržovat, ničí se to? Chm. Zase jsem se doslechla, že šijí na úzké kopyto, možná si tam nízké trekové vyzkouším.

***

Tatry. Ne hned, jak otevřou chodníky. Ale kamarád-vodák to plánuje na druhou půlku srpna. Chorvatsko mě nebere, očkovaná nevím, jestli budu, ale on chodívá do těch věcí po hlavě, že… a Tatry mě lákají nesmírně. Tak jsem se zapsala. Nějak jsem myslela, že Pablo se taky zapíše. Jenže prej je to moc peněz. Který on nemá. Půjčit si nechce. Ani ode mě. Třeba pojede jako náhradník, třeba nějaký budou.

Taková složitá situace. Těch peněz není tolik, ubytování je za šest tisíc pokoj, a do jednoho pokoje bychom se snad vešli. Slovensko taky nepatří mezi nejdražší země… Mám pocit, že se dotýkáme nějakých otázek ega. Oba jsme si zažádali o jednu covidovou podporu. Vloni jsme ji dostali a radovali se. Já pak ještě dostala půjčku od kraje, ale tak byla to půjčka a budu ji muset vracet. Teď tu aktuální jsem taky obdržela. A Pablo ne. Navíc tak nějak vydělávám. A Pablo… a nejspíš v něm přece jen vězí, že by měl, že se přece nenechá živit (za to jsem mu ovšem tak nějak i vděčná). Nevím, co s tím, vůbec. Trčet doma kvůli tomu nechci, jet sama zas taky není pravý vořechový. Ach jo. Myslím, že budu doufat, že zbyde místo náhradníka a že se do léta nějaký děngy někde vynoří.

Asi mě mrzí, že jsem nás považovala už víc za pár. Ne za dva lidi. Za párovou jednotku. Ale tak jeden člověk míní a druhej mění, žejo. Chtěla bych se o tom bavit a jde to ztěžka. Podle mě přes to ego. Ale třeba ne. Pakárna taky s těma penězma – zkraje roku nebyly a beztak mi těch dvacet vlasů zešedivělo z toho kutálení padesátikorun mezi účtama. Teďka jsou a zas to nese jiný problémy. Řečnická otázka: bude někdy chvíli klid?…

Ložnicová flow. Jehlou. O partičkách

Soňa Malinová tuhle objevila nové vrstvy blogerů a blogerek. Padesátku Míšu, Psici. Soňa už píše tak dlouho a tohle neznala? divila jsem se a rozpomínala se. Lidi kolem Psice, včetně například Ženy s moly, dříve psali na doméně Bloguje.cz. Proto se znají, mělo to nějakou společnou titulku, blogový klub. Teď se rozprchli, někteří šli na blogspot, wordpress, někteří skončili, a Lobo má dokonce vlastní doménu. Padesátka Míša pochází zase z komunity kolem Blog.cz – ten skončil tuším letos v létě a dopadlo to tam podobně. Na blog.cz jsem sledovala pořád ještě pár oblíbených pisatelek. Jednu jsem dohledala, resp. dala včas vědět, kam se přesouvá, ale – a to je výzva mému čtenářstvu – zmizela mi b Ana lite a fallenka (Kristýna). Nepotkali jste je?

Kromě těchhle dvou partiček tenkrát, třeba před osmi, deseti lety, frčely módní blogy. Sandra Leopardová, Teruna, Vítek, Eva Liliana, Linda (Weekjournal), Sue in Socks, Grétka (Plameňák a Oslice), Channah nebo jak se jmenovala ta v kloboucích a barevných punčocháčích, svým způsobem Durduin… Eh, potřebovala bych si pamatovat tolik věcí, ale pamatuju si, jaké blogy jsem navštěvovala před deseti lety. Seznamte se, tohle mi provádí mozek! Byla to docela velká komunita a velkolepě se rozprchla. Linda je na IG, Durduin taky a občas píše spíš o aktuálním dění, Grétka taky instagramuje (a třeba se ještě k blogování vrátí), Vítek je víc na Facebooku (ale toho jsem čítávala spíš ze škodolibosti). Zůstala, resp. návrat prožila Zuz z Red Poppy Stories – teď se jmenuje ZuzStories, píše o takovém udržitelném životním stylu a mateřství a moc mě neinspiruje. V tomhle stylu oblékání vypadám jak vyblitá kroupa (pardon). A někdy se mi zdá, že volí příliš jednoduchá řešení života nebo jak to popsat… Jo, tak koukám na některý na Instagramu nebo mě „brífují“ přítelkyně, ale vlastně mi to psaní chybí, i to psaní kolem fotek. I ta módní inspirace, ještěže mám své fórum, jakkoliv vlivem různých epidemických vln to „dnesnosim“ dost upadlo.

Jsem ovšem ráda, že Soňa potkává nové a nové blogy, a moc ráda se tam inspiruju!

A dojala jsem se skoro, jak dlouho se už známe se dvěma blogerskými dušemi z Brna. Sice měnily jména i platformy, ale vždycky jsme se nějak dohledaly a teď máme i společný chat na messengeru! Dobré je to a dokazuje, že i přátelství na dálku může za určitých podmínek klapat. Společná fotka z Fayiny svatby patří k mým nejoblíbenějším. Fakt se nad ní dovedu dojmout.

Povídaly jsme si teď hodně o józe. Taky me sere, jako fakt hodne, ze tu kazdy lektor musi mit akreditovany kurz, spousta jogovych center ti ho za penize da, ale ze by existovalo neco jako zpetny zajem, nebo dlouhodoba kultivace toho lektora, to nee, psala Nana. Hah, když si uvědomím, že překladatel ani nepotřebuje žádný akreditovaný kurz za peníze! Prostě si překládá, jen tak, a když mají čtenáři štěstí, není úplně blbej nebo natrefí na schopného redaktora. Když má štěstí ten dotyčný, natrefí na zlatou žílu, odevzdává paskvily a bere za to prachy. Věřím, že prosté razítko z dvousethodinového učitelského kurzu prostě z člověka jógového mistra neudělá, stejně jako např. z pedagogické fakulty nelezou samé Komenské a samí Komenští. Holt se pak asi musí každý sám snažit, žádat o zpětnou vazbu, číst, dovzdělávat se, inspirovat se od jiných lektorů, klidně i negativně. To myslím nevadí, ani u těch překladatelů, jen mě mrzí, že to není nějak šířeji oceněno. Ocení jen ti, kdo vědí, plus má teda člověk čistý svědomí před sebou sám. Jo, někdy to člověka docela zkřísne, tohle pinožení.

Jógy se držím. I když teď v prosinci mi to jde hůř než třeba před měsícem, a přitom bych to samozřejmě teď potřebovala víc. Ještě jsem vůbec nebyla na živé lekci, naposledy asi v září. Moje blízká studia to nepraktikují. Yogaholick Magda snad jen dvě hodně brzké ranní lekce v úterý – ty skončí dřív, než já se vykopu z postele vůbec. A tak pokračuju v online praxi. Hodně právě s ní. Na nějakou dobu jsem ji opustila: v srpnu se jí narodilo dítě a zdálo se mi, že koncem těhotenství už ty hodiny byly hodně takové… mateřské. Logicky, ale já zrovna tou dobou hledala něco dynamičtějšího. Teď se mi to líbí víc, velmi dobře vyřešený zvuk i hudba, navíc každá lekce má svou silnou koncepci, na začátku je pránajáma, hovoří se o mudrách, jejich fungování. Vznikají takové krátké cykly lekcí, tři až čtyři díly na harmonizaci váty, na otevření kyčlí… Většinou vynechám první nebo první dvě, ty nejjemnější s úpravami pro těhotné, protože moje bříško zas až tak moc prostoru na odkládání nepotřebuje, a další s chutí cvičím. Mezi Kallaxem a šatní skříní, ale lampička na okně vytváří moc příjemné tlumené světlo a někdy si zapálím i tu svíčku. To, že pravidelně při relaxaci začne Pablo používat koupelnu metr a půl od mojí hlavy, beru holt jako trénink odpoutání se.

Ale teď nějak nestíhám nebo nemám sílu, všechno se mi tím pádem napíná a zatahuje. Řekla bych, že se nám vede dost dobře jako páru, ale každý zvlášť trochu bojuje, psala jsem milé Vančuře. Pablo myslí, že je to tím obdobím, že ten advent… asi jo. Mě mrzí, že si to období kazím vlastním napětím místo času usebrání a přemýšlení. Přitom fakt pitomosti, naplánovat si neděli odpoledne v práci (ale s perspektivně se vyvíjející kamarádkou!) a na tutéž neděli pečení vánočky. Pomalé kynutí, omládek… prostě se to z různých důvodů celé protáhlo asi do půl druhé v noci. Vánočka na jedné straně praskla. Ale jinak dopadla výborně, úplně jsem z toho byla vykulená, že jsem takovou dobrotu fakt upekla, s vánočním Jablkoněm na Spotify. Druhý den jsem se probudila s bolehlavem. Takové intenzity, že jsem si musela ze všeho nejdřív vzít prášek, abych si vůbec dokázala promyslet, jak se toho chci zbavit. Takže mínus jedno pracovní dopoledne, nula od nuly. Koncem týdne mi masérka píchla jehličkou do deltového svalu, aby na té křeči nenechala ruce. „Víte, mně to je ale líto, byla to jenom vánočka, nebylo to na výstavu… a nakonec byla přece i dobrá,“ říkala jsem jí – je to taková čarodějnice, oscilujeme mezi psychologií, naukou o čakrách, reiki, zdravotní masáží a selským rozumem. „No tak to víme, že dohromady o nic nešlo,“ povytáhla tím svým způsobem obočí. „Jenže jak se o tom přesvědčit, žejo!“ No, jak. Jak? Nevím upřímně, jestli se to o svátcích spraví. Spíš možná během klidnějších dnů kolem Nového roku, kdy se nám snad podaří vyrazit na výlet, podívat se na film a být nějak v klidu bez výčitek spolu i vedle sebe.

Kdysi jsem se poučila o naprostém základu materiálové fyziky. Věci, které jsou měkké, jsou zároveň pružné. Snadno podlehnou tlaku, zdeformují se, ale nerozbijí. Naproti tomu tvrdé věci jsou křehké. Na jednom místě do nich bušíte pěstí a nic, přitom na jiném stačí jen lehce ťuknout a jedna prasklina vám to rozcákne celé. Právě tak se cítím. Umím se asi zapřít, pracovat, i třeba konverzovat s lidmi, se kterými nesouhlasím, bruslit mezi tématy, uklidňovat rozpory… ale jsem křehká. Stojí mě to někdy i opravdu hodně sil a může přijít moment, kdy stačí slabounké ťuknutí. (Teď, jak to popisuju, ale vlastně nevím, jestli se mi jen nelíbí slovo „křehká“ a nejsem ve skutečnosti to první! Hmpf…) Ještě nevím, o čem mě to může poučit. Jestli tuhle představu nějak využiju ve svůj prospěch. Ale chtěla bych. Chtěla bych předsevzetí, chtěla bych vizi a chtěla bych setřást nějaké to podivné napětí, to čekání, až dojde na moje zájmy, až se bude hodit něco důležitého říkat, až budu tahat za delší konec provazu. Nemám se špatně, vůbec bych to takhle neřekla. Ale to bolavé místo uprostřed zad a ty věčně stažené lopatky a trapézy, za to nemůže jen sezení u počítače. Je to klubko souvislostí, kterému neumím najít začátek. Je všechno v hlavě, mám špinavé čakry, kazí mi zdraví špatná židle? Těžký. Fakt těžký. A nikdo mi to nepoví. Bez toho času na introspekci se nepohnu.

Významné pondělky. Ležení. Co na to druhé

Ty významné pondělky byly teda jenom dva, není to bůhvíjaká série. Ale první byla debata v Semilech z minulého příspěvku a o pondělí později jsem jela do Prahy – asi naposled zas na dlouhou dobu, ale hlavně proč jsem tam jela. Do kavárny, ale hlavně taky na focení.

Fotografka se jmenuje Karolína, ale nejde mi to z pusy ani z prstů. Pro mě je to ašu kešu a její blog o kapustňácích. No a ta ašu má takový svůj projekt: focení aktů, svých známých i lidí, kteří se přihlásí na její výzvu po sociálních médiích. Různýho věku, kondice, pohlaví, zdravotního stavu… a jejím cílem je mít jakýsi samosběr, fotit ty lidi třeba několik let po sobě vždycky jednou za rok nebo jak to vyjde.

Na ašu narážím na blozích už kolik let (deset?) a na sérii jsem koukala se zájmem. Lidé jsou na bílém pozadí, ve zvláštním, neutrálním, chladném, ale ne nepříjemně chladném světle. Mají hodně tetování, vrásek, kožních záhybů, a jejich nahota je obvykle asi taková jako třeba v sauně – neokázalá, nesexualizovaná. Jen se z nich slouplo oblečení a vidíme je jinak, než jsme zvyklí lidi vídat.

Samozřejmě jsem byla trochu napnutá, nervózní, nevěděla, co čekat, od sebe, od objektivu. Nicméně musím si zapsat ještě jiné dojmy z toho setkání. Ašu působí tak… bezvěce. Neztratila ještě všechny rysy mládí (omg to je popis!! ale tak prostě jak si z pár fotek pamatuju ašu kešu), zároveň se za brýlemi dívá tak trpělivě, zkoumavě, klidně, možná moudře? Zároveň má na nártu vytetovanou kapustu. Ateliér tvoří půlka kuchyně v nádherném prvorepublikovém (?) bytě s velikým oknem (odtud to světlo) a šedou tlustou kočkou, vypočítavou jako všechny. „Jsem zvědavá, co na to řekneš,“ říkala mi Ašu. „On člověk se totiž nahej vidí jenom v zrcadle nebo takhle seshora dolů. Na to je zvyklej a tohle je jiný.“

Tak jsem si sedala, lehala, otáčela se, drapala po kočce, pak chvíli tančila. A co jsem na to říkala? Líbím se sama sobě na fotkách, a to i přesto, že mám větší prsa, než se mi dosud zdálo, a nejsem vlastně tak křehká, jak si o sobě myslím třeba při tom pohledu shora. Přesto mi ten pohled docela lahodí, z čehož se raduju. A fakt si člověk tak nějak připadá, jakože z něj sloupli něco, co tam normálně patří. Jo, vau, to je objev, Aranel, běžně s druhými interagujeme v šatech!

Vezeme se s ašu na jedné lodi. Živíme se něčím, co nás hodně baví, někdy na tom dřeme do noci a jindy se ve dvě odpoledne procházíme venku a kopeme do listí. Líbilo se mi tam a moc by mě těšilo zůstat v kontaktu a v sérii.

„Uzávěra“ jede dál. Zkraje mě to opravdu hodně tížilo. Silně souzním s článkem Arisu o strachu, včetně té únavy. A spánku… Zároveň si chvílemi vyčítám, že se trápím. Že frflám. Vždyť se mi děje nejmíň ze všech. Na home office jsem zvyklá, nevypadly mi ze dne na den příjmy, nechybí mi na nájem, nikdo v okolí není vážně nemocný, nemusím doma nikoho vzdělávat, nejsem na to sama. A stejně to na mě dopadlo a tížilo hruď a křivilo hřbet. Pavlína o tom taky psala, vidím se někde mezi 1 a 2, možná s postupem času to klouže spíš k tý dvojce. Vyrobila jsem domácí tvaroh (jo jo, děkuju za potlesk, ale tvaroh se dělá sám, takový věci oblibuju, mlíko v lednici kysne samo a v utěrce to pak taky kape samo), pořídila další dvě – ne, vlastně čtyři – kytky, přestěhovala si ze sdílené kanceláře monitor a vrátila se k rutině on-line jógy.

Mezitím jsem prováděla korekturu jedné knihy o józe. Trochu jsem se u toho zlobila. Píše se tam samozřejmě o tom, jak je jóga pro každého, jak je důležité nesoutěžit, měřit se jen sám se sebou, vnímat energii a sílu každého dne, pracovat individuálně – a vedle hledíte na fotky lidí v různejch preclíkách a jinejch stojkách na uších. (V průběhu knihy to trochu vymizí, ale stejně tak nějak nevím, popisy jógových sestav v knize, je to dneska ještě aktuální?) Znovu vyzdvihuju Adriene a její YouTube kanál Yoga with Adriene. Už jsem to tu psala, Adriene praktikuje na no-name podložce v náhodném oblečení, nemá vysekané svaly, neprovádí provazy a stojky na uších. Ten kanál obsahuje videa, která trvají třeba 20 minut a z toho se 80 % leží. Jako třeba si přitáhnete koleno k břichu nebo tak, ale prostě se tam leží. Protože opravdu to největší vítězství je rozrolovat podložku. Přivyknout pravidelný praxi a pak se rozmýšlet, jestli dneska skáčeme do čaturangy, nebo dvacet minut ležíme in something comfy. Tak to se teď snažím, a kolikrát zjistím, že jsem se cítila na dvacet minut a pak skoro lituju, že už se končí. Ta chvíle u tlumenýho světla, s dechem a svíčkou tvoří cennej moment každýho dne.

Mimochodem Nana se rozčilovala nad videem nějaké ženy z Brna, která vyzývá jogíny, aby si doma vytvořili svůj prostor, kde je nebude nikdo rušit a budou si tam moct poštelovat takovou osobní „šalu“ nebo jak to říct. Hm, chtěla bych slyšet, kolik lidí najde doma prostor na podložku, který by zároveň nebyl v kuchyni, koupelně nebo ve dveřích. Lockdown – pink a doma se nám zjeví pracovny, ášramy a telefonní budky? No, moc to nevidím. Spíš jde o to najít ten prostor v sobě, soustředit se třeba tehdy, když se za dveřmi někdo sprchuje, když hučí myčka nebo nám vyjde jen chvilka času. A zase si myslím, že Adriene tohle splňuje – nemusíte si nic extra oblíkat, nemusíte vlastnit pomůcky, nemusíte mít hodinu a půl času, nemusíte znát základy sanskrtu, musíte jen rozbalit podložku, „hop into something comfy“ a pustit si video. Mluví srozumitelnou angličtinou jo a!! vytváří ve mně naprosto přesvědčený pocit, že to video natočila pro mě, že praktikuju já a tři blízcí lidé, a to právě teď. Přitom má miliony sledujících a video je někdy třeba pět let staré. Jenže úsměv je odzbrojující a zaujetí pro věc taky.

Naposledy mrknu na CNN skrz prezidentské volby a půjdu si číst. Stihla jsem ještě výpad do knihovny před uzavřením a čtu korespondenci A. Přidala a J. Zábrany. (Před to první jméno jsem automaticky udělala zavináč, asi abych Přidala označila, kdyby měl třeba účet na instagramu! Mě vomejou.) Moc mě to baví. Výhledově se možná rozepíšu víc nebo i něco ocituju, protože mezi zprávami o nemocích dětí a zimě prosvítá hodně podrobností o tehdejším nakladatelském a literárně-profesním životě. Některé se ode dneška hodně liší a jiné… darmo mluvit.

Co děláte, co čtete, jak se obrňujete, vztekáte se nebo pláčete? Pište mi přeci!

24/28. Rudé zlato. Nepřijatelné

Vidíte, akorát měsíc, hezký. Nějak se mi těžko hledají chvíle, furt je co dělat, a nakonec si jdu radši číst, hltat cizí texty.

Zkouškové in da house. Začalo to odevzdávkou posledního ateliéru – z toho týdne si myslím Pablo nic nepamatuje a já si pamatuju hlavně jeho skelnej pohled, když jsem mu říkala cokoliv. Je to teda lepší, než to asi bejvalo, bez klepek a hektolitrů coly zero, přesto jakkoli jsem si to soustavně racionalizovala, úplně dobře mi to nedělalo. Bylo mi to dlouhý… nakonec to odevzdal, ten den jsem byla v Praze na jednom večírku, a pak odjel na workshop do jižních Čech. Tam jsem je koncem týdne navštívila, milion hodin ve vlaku, vlhký počasí a báječná atmosféra mezi stavebními fachmany. Spaní na palandě, to už se mi taky dlouho nestalo. Cesta zpátky, zácpa na D1, špinavý prádlo, jakože opravdu od hlíny a písku, a pak jsme se pomilovali, hladově, vášnivě, a ráno znovu a druhý den během odpolední siesty. To je docela nezvyk, i to denní světlo. Nezvyk, na který si ráda zvyknu, ha.

Překvapuje mě, jaký na mě má vliv jeho přístup. Shodou okolností mi dneska zas přišel do ruky jeden časopis pro ženy, kde psali o nejsprávnějším počtu sexuálních partnerů před manželstvím dle amerických, britských nebo kdovíjakých vědců. Sice to opletli ujišťováním, že i jiná čísla jsou ok, nicméně to jedno pravé tam stálo. Hm – možná jsem si to měla přečíst dřív, a nebo taky ne. Každopádně si myslím, že Pablo toho čísla asi ještě nedosáhl. Nevadí mi to (ono tomu, kdo je napřed, ať už v čemkoli, se celkem snadno projevuje blahosklonnost. Trochu bych se bála zeptat, jestli náhodou nevadí jemu, jak to je). Odběhla jsem. Prostě se chovám zdrženlivěji, hůř se mi mluví a vyjadřuje, i když jsem to přece už uměla. Zajímavý, zajímavý. Prohlížím si to, jak mě učí jóga, víceméně bez hodnocení.

Povinnosti měly skončit 24., teď asi skončí 28. nebo možná 2. července. Pak bude léto a víc prostoru na třeba i vážnější témata. Jak jsem zmiňovala ten večírek, zaujalo mě tam, s jakou lehkostí některý dvojice mluví o svatbě, dětech, a to i jakoby za toho druhýho, se znalostí jeho názorů. Pro mě to furt představuje nějaký křehký a těžký téma, o kterým nedělám humory. Přitom taková blbost – OK, to úplně ne, ale zavírat před tím oči a tvářit se, že to neřeším, když to řeším, je asi podivný. „My jsme si to probrali, ono se to stane, a teď čekáme, až se vyjádří,“ popsala Vančura situaci svou. Neodolala jsem nutkání ji opravit – čekáme? Spíš ty asi čekáš, milá přítelkyně. Ale doufám spolu s ní, že milej mladík je jako zelí v kameninovým hrnci, zdánlivě se neděje nic, ale vevnitř se chystá skvělá věc.
Onehdy jeden známej napsal tohle na facebook. Má ve zvyku psát otázky nebo palčivější témata a vířit diskusi. Onehdy teda napsal: Co byste udělali, kdybyste se nebáli? Něco jsem si tam četla, ale vlastní odpověď mě napadla až za dva dny samozřejmě. Kdybych se nebála, zeptala bych se ho, jestli si mě chce vzít. Proč se bojím? Strašně se tím odhaluju a riskuju, že řekne ne, a budu si připadat jako škemralka. Proč mi vadí se odhalit před snad nejbližším člověkem? Hmmm… ach jo. Vlastně si v tomhle moc nerozumím.

S obojím najednou souvisí, že jsem si přestala sledovat cyklus. Respektive aplikaci jsem si nechala, ale udělám tam pár křížků jen na jeho začátku a pak už nezapisuju. Jako mé předchůdkyně do kalendáře. Zjistila jsem totiž, že mám sklony si říkat „dneska by to třeba šlo“. Skrytě doufat, že zrovna dneska selže lidskej faktor. Možná dokonce litovat, že během plodnejch dní zrovna nebyla nálada. A to se mi na sobě samé hrubě nelíbí. Třeba jednou nastane potřeba udržovat si povědomí, ale teď bych se chtěla milovat z lásky a z touhy. Jako mám nějakou představu, ale takovou povrchní a nejistou, a to stačí. Byl to myslím dobrej krok.

To rudé zlato ale znamená jahodovou marmeládu, který jsem uvařila 11 skleniček. Taky upekla dva koláče, nazdobila dvě misky s tvarohem a něco požrala jen tak (a něco se zkazilo, jahody jsou potvory prchavý). Nasbírala jsem šest kilo na samosběru, vstávala před šestou a táhla se autobusem, a bavilo mě to a mám radost. I z toho, že jsem marmeládu vařila podle Maškrtnice, líným způsobem a bez pektinu, a že je nádherná, tmavá a sladká. Je mi 32 a poprvý jsem uvařila marmeládu, ou jé! (Vybavuje se mi nějakej pokus se špendlíkama, ale to nebylo nic moc.) Samosběr ještě bude, jako samozřejmě vůbec nemám čas a marmeláda už by možná i stačila, jenže nech to tam. Nemluvě o tom, že někdo říkal, že rostou houby, no a borůvky taky už asi budou výhledově dozrávat.

Odevzdala jsem překlad. Klasicky jsem z toho byla zoufalá, že takovejhle shit přece nemůžu odevzdat, ale zároveň se mi nedaří to po sobě rozumně číst, svoje vlastní dílo nedovedu redaktorsky nahlídnout. Kolegyně překladatelky se naštěstí svěřily, že to pro ně platí zrovna tak – a další, co mě nakoplo, byl seminář s právníkem o překladatelských smlouvách. Musím říct, že jsem dosud měla docela kliku; nikdo mě zatím doopravdy neokradl a nepodrazil. Na druhou stranu já stát na straně nakladatelů, hodím tam mezi nás zápalnou láhev. Teďka jim nastanou krušný časy, až budu vyžadovat napravení všech těch obvyklých ustanovení, která právník rozhodně označoval jako „nepřijatelná“ (a značná část publika klopila zrak a pokašlávala). Už jsem učinila tu zkušenost, že někdy fakt stačí si říct. Prostě to zkoušejí, ale když se jim to nedovolí, neberou to jako zásadní překážku společného díla.
A pak jsem šla na Žižkov na koncert a zažila nádhernej večer ve společnosti Gingera (kterýho jsem přebrala asi třem holkám) a kapely Neřvi mi do ucha a něco něco. Když koncert skončil, šli jsme ven, já koukám, jestli do kopce, nebo z kopce, Ginger je finálně zachycen a odtažen jiným směrem. Byla jsem trochu opilá a v euforii a telefonovala Pablovi asi dvacet minut – některý věci jsem se mu pak snažila říkat i v následujících dnech a vždycky se doslechla, že už to přece ví. Ale když já se prostě potřebovala s někým ihned podělit o tu radost z krásnýho dne, krásnýho počasí a krásnýho koncertu (a krásnýho chlapa, heh). A později mi dokonce přišla zpráva, sorry, že ten večírek tak divně skončil. Takový to, že všechno přijde, když na to netlačíš a když už to vlastně ani nepotřebuješ…

Začíná nám léto, moje milé, moji milí. Těším se. Jako na každý léto. A co vy?

Píšu! Na podložce. Učit?

Ono to vypadá, že nepíšu, ale jenom pro vás. Ve skutečnosti píšu teď dost. Vrátila jsem se k postcrossingu, střídmě, protože co chce pošta dneska za porto, to je zlodějna, vážení. Na druhou stranu to napětí, když má pohled, kartička velikosti A6, doputovat osm tisíc kilometrů… snažím se vytěsnit představu, že putuje na zádech velbloudů přes poušť Gobi.

Taky jsem napsala deset pohledů místním seniorům a přišly mi dvě odpovědi. Dojemný, krásný, jedna fakt roztřesenou rukou… napsala jsem ještě jednou a teď čekám. Ráda bych si přečetla něco o městě, něco o životě tady dřív, moje babička toho zas až tak moc neví, chodila pořád do práce, že. (To je takový její sebeobětovací postoj.)
Napsala jsem i Dopis pro radost, s odpovědí se nepočítá, ale je to aspoň dobré cvičení, psát dopis někomu, koho vůbec neznáte, a přitom ho chcete potěšit.

A pak ještě píšu semtam pohledy milým duším a dopisy Arisu. Dopis je vlastně docela zvláštní forma. Jiná, než kdybychom si psaly po messengeru i než kdybychom si psaly e-maily. Napíšete, vypíšete se z momentální nálady, pocitů, pak dopis putuje a až dojde, už se dost pravděpodobně budete cítit jinak. Samozřejmě nejde ani říct, jak se bude cítit, jak to bude číst adresát. Bude odpovídat na něco, co už asi neplatí. Vím, že tady vyjmenovávám jasnosti, ale prostě se mi to takhle vylíhlo v hlavě. Jsem za tu zkušenost ráda, ráda formuluju tři stránky textu a ráda si čtu o někom, koho vlastně málo znám. Je to i takové… karanténní, klauzurní, izolační. Přebírat myšlenky a psát.

Po prekonaní prvotného šoku sa však cítim spokojná. Po bombe, ktorú na môj bežný život pustil vírus, som si musela poskladať svoj deň znovu od základu. S uvoľňovaním aktuálneho režimu si preto pozorne všímam, čo ho tvorí. Čo je pre mňa dôležité, keď sa nikto nepozerá? Ako trávim čas skrytá pred očami, odstrihnutá od svojich komunít, vyradená z pracovného kolobehu? Nezískala som žiadny nový skill ani koníček, len niekoľko kíl a o čosi čistejšiu domácnosť. Myslím si však, že som výrazne pokročila vo svojej snahe žiť dobre. Dobre sama pre seba, bez zohľadňovania toho, čo si kto o mojich rozhodnutiach myslí. Vyšlo najavo, že sa najlepšie cítim, keď píšem a keď tancujem. Že Dunaj znesie všetky moje pocity. A že Tinder ma asi nikdy nebude baviť. Potvrdila som si, ako veľa pre mňa znamenajú moji najbližší. Aj že bytostne milujem pekné šaty. Napsala Miška z Kurníku. Těší mě však, že jsem zjistila, že je mi hrozně fajn doma. Že ta vůně chleba, zelené bylinky na terase, jógamatka v obýváku anebo na terase, kafe v hrníčku a procházky do přírody, kterou máme skutečně na dosah ruky, mají svoje moc hezké kouzlo, kterého jsem si možná dosud nevážila. Napsala Nana. Plesk – jógamatka na parkety. Skoro každý den. Tento týden už i ve studiu. Dělá mi to radost. Ať už klikuju a skáču s Prague Yoga Collective nebo se usmívám na Adriene, nebo se na dálku potkávám s Nanou nebo Magdou. Jógový praxi karanténa rozhodně prospěla. Vydrží to? Tak to se asi uvidí, no.
V pondělí jsem se po dlouhé době dokopala do sdílené kanceláře. Ano, má to svoje pozitiva, vyjít pracovat ven z domu. Jenže když je člověk doma, nutně si to tam dělá hezký, když už tam má trávit tolik času, a pak to tam je hezký, tak se vám odtamtud nikam nechce… stručně řečeno pozměníme smlouvu a nechám si to jen jako zpestření. Jinak work-from-home doslova.

Mimochodem zahradničení jsem taky zahájila, nemám teda TERASU na jihozápad jako NĚKDO. Moje rostliny stojí na ploché střeše, snášejí jizerský vítr z hor. Vzpomněla jsem si na moudra svého dědečka a rajčata postavila k nezateplené zdi, ať se nahřívají i v noci. Tak uvidíme. Nejdou mi muškáty – jak proboha někomu můžou nejít muškáty??! Možná ale přeci jen přešly mrazem. Zato keříčkové fuchsii se daří, to je nádhera. Ve městě kvete hodně rododendronů, mně tady ta fuchsie, obojí tak složité, veliké květy… a na co, taková paráda? Všechno jen kvůli rozmnožování. Jako lidi 🙂
Majitel nám pořád nevyměnil troubu za funkční. V troubě odpočívají mísy a pánve a já se vymlouvám, proč se tu nezabydlel kvásek. Místo kvásku jsem založila smrkový sirup. Několik výhod: člověk se projde venku (v lese nebo někde), pak to nacpe do sklenice prosypaný cukrem a pak se to dělá samo na okně. První várku už jsem slévala; je to sladký a mile nazelenalý. Věřím, že se do toho vylouhovaly všechny ty prospěšný věci!

Napadlo mě onehdy, o čem jsme mluvili na schůzi Obce překladatelů. Že kurzy uměleckého překladu se klidně můžou konat, bude-li je někdo vyučovat. Je kolem toho celá taková nepříjemnost, že oni to moc nepropagují, protože vlastně chybějí ti lektoři, jenže pak se tam nikdo nehlásí, tak zase členská obec postrádá motivaci si něco připravovat. Hm – uměla bych to? Nesnáším učení, myšleno třeba doučování angličtiny, netěší mě to, nikdy mě to správně nenadchlo. Ale umělecký překlad? To bych snad i dokázala. Teda ale né teď, co já bych asi tak předávala, vždyť nic neumím, když se vidím při překladu, jak to tak plácám… to až budu vzdělaná, moudrá, zkušená, uvědomělá. Na druhou stranu mi hlásek v hlavě napovídá, že do takového stavu nedojdu nikdy. „Asi existujou nějaký příručky? A do toho stavu nedojdeš, to máš pravdu, a kdo do takovýho stavu dojde a je s tím spokojenej, tak je to debil,“ vysvětlila mi přátelsky Vančura, sama učitelka a výzkumnice v oblasti pedagogiky. Nechávám teda ten nápad zrát, občas to někomu řeknu nebo to někam napíšu, tím si na sebe pletu bič v podobě pozdějších otázek: no a co ty kurzy? Když mně to fakt pomohlo, hlavně němčina, v OP i na Sobotce. Tak jestli třeba nenastal čas tu pomoc předat.

Ještě něco pro příznivce romantických historek. Pracuju na tom svým řízení, pořád to není hitparáda, už trochu líp ovládám vozidlo (necuká a nechcípe), ale zjišťuju, jak mi unikají některá pravidla (a taky mám problém s odhadem vzdálenosti v zrcátkách). Minule jsem takhle nedala přednost při sjíždění na vedlejší. Dopadlo to dobře, druhej byl pohotovej, ale Pablo se do mě pustil. Zajela jsem k obrubníku a přesedla si. Pak až do cíle zaháněla pálení v očích.
„Nechci, abys byla smutná,“ povídá mi v cíli. „Nebo teda někdy buď, když potřebuješ, ale ne kvůli tomuhle! Já ti to pak vysvětlím pořádně.“
Půjčil mi auto zas na zpáteční cestě. Zajela jsem k benzínce a nemohla otevřít nádrž – je na to takové malé táhlo pode dveřmi. „Tak si otevři dveře, ne?“ A zase ten výraz s očima v sloup a já zase pálení v očích, stihla jsem za ním houknout: „Nemluv na mě takhle!“ Ve vypjatý situaci, což řízení teď je, nejsem pořád ještě schopná takové chvilky unést. „Promiň!! To jsem nechtěl.“ Zavěsil hadici a přitáhl si mě k sobě: „Mám tě hrozně rád, víš to?“
No… tuším to. Ale nikdy jsem to ještě takhle neslyšela. Až teď. Po tolika měsících. V sobotu odpoledne na benzínce. A říkám si – není to pak o to autentičtější? ❤

30+. Femini. Přehodnocování

Dní nouzovýho stavu je zatím teprve dvacet plus, jestli dobře počítám. Venku se to taky dneska nevyšplhalo na 30+, i když jsem se teda při roznášení roušek zpotila pěkně (zapojila jsem se do dobrovolnický výzvy; chlubím se tím a raduju se). 30 necelejch tisíc nám s Pablem každýmu spadlo do klína díky odpuštění odvodů SP/ZP, a možná nás čeká ještě další dávka. Jsem z toho maličko nesvá; z okolí vím, jak moc peníze ve zdravotnictví chybějí, čím se ten velký výpadek zalepí? A taky se do toho plete můj nekonečný altruismus, levičáctví, nebo co to je, jak bych se rozdala; ovlivňuje mě TO opravdu až tolik, neměla bych ty peníze nechat ostatním? Odpověď: teď aktuálně přímo mě korona finančně zásadně neovlivňuje, kavárna nejede, ale příjmy odtamtud skoro nestojí za řeč, a překládám si dál jako předtím. Jenže knižní business se zpomaluje, honoráře vyplácené po vydání se mohou taky zpomalit, nakonec to dopadne asi fakt na všechny. Přesvědčil mě i jeden komentář na Facebooku: i pokud peníze přímo nepotřebujeme k vlastní obživě, je lepší je od státu vzít a poslat je do psího útulku nebo jiného kulturního zařízení dle vlastního uvážení. Taková přímá pomoc, kterou byrokratická mašina rozhodně zprostředkovat nezvládne.
Udělám to. Kromě toho si ale budu muset koupit konečně tu goretexovou bundu, protože jestli Pablo ještě jednou uslyší, jak ji hrozně potřebuju a že do tý starý prostě teče, osobně mě do toho krámu odvleče za flígr. A do té staré objektivně fakt teče. Z toho courání po vejletech už se mi taky rozpadají boty… a máme takový pitomý nádobí a mně se hrozně jedno zalíbilo a teď dumám, jestli nejsem příšerná kýčařka, a že jsem vlastně dychtila po nějakým autorským porcelánu, jenže jak si prohlížím ty ručně tvarovaný, umělecky popraskaný, neotřele hranatý díla, tak se přistihuju, že nejradši jím z bílýho kulatýho plus decentní puntíček. Nebo decentní entl. Mentální babička asi.
(Ale kdyby Soňa Malinová dělala obědový sady, určitě bych si vybrala tam!)

Četla jsem na The Atlantic článek o tom, jak nás pandemie obírá o to, co jsme si ve feminismu pracně vydobyly. Kdo převážně obstarává to vaření, nakupování, učení se s dětmi, kdo zase nemá příslovečnej vlastní pokoj? Tady taky pracuje v pracovně Pablo. Nutno říci, že já mám za běžnýho provozu místo ve sdílený kanceláři, takže bych nebyla úplně spravedlivá. Podobný témata nestojí zrovna ve středu Pablova zájmu, ale tuhle jsem to do něj trochu hučela a zdá se mi, že přece jen tu houbičku na nádobí nebo hadici od vysavače vezme častějc do rukou. Na nákupy jezdíme beztak společně.
(Update: na Deníku Referendum vyšel český překlad od K. Smejkalové.)
A provinění – kdybychom tomu tak chtěli říkat – zase není jednostranný, jako obvykle. Třeba já tomu podléhám i sama. Že to přece musím dělat já, musím SI umejt to nádobí, k obědu bude i polívka a koupelnu má vydrhnout ten, komu vadí, že je špinavá, tak to jsem zase já; napadají mě i formulace, že to je moje vizitka! Psala jsem už, že jóga nás učí myšlenky pozorovat, pročež pozoruju. No, pěkně hluboko to máme zakořeněný. Přijde krize, ani ne moc velká, a uchylujeme se do toho, co známe, co umíme, co jsme odkoukali/y. Jasně, někdo ty věci musí řídit, někdo něco umí a něco ne, ale aspoň nějaká diskuse, nějaký (přeroz)dělení by se myslím mělo odehrát.

Nevím, jestli mi chce mozek či kdo něco naznačit, ale v karanténě se mi zdá hodně živejch snů a hodně si jich pamatuju. Některý jsou ovlivněný tím, že mám v noci často žízeň, obvykle se mi pak zdá buď, že mám žízeň, nebo že mě někdo škrtí. Zároveň mi ale do snů často vstupujou nějaký bejvalý. Že by urovnání předchozího života před vstupem do… totiž výstupem z karantény? Dneska se mi zdálo o barmanově bráchovi, zase jsem ho neulovila. Pár dní, týdnů zpátky se mi ovšem do snu vloudil tanečník Šimon. Vyspali jsme se spolu. Bylo to fajn – asi nejpřesnější slovo, bylo to fajn na poměry sexu s někým, s kým se až tak moc neznáte a spíte spolu poprvý, jako s Karpem tehdy, fajn. Víceméně jsem pak asi vstala, pozapínala se a šla si po svým, no regrets, no afterthoughts. A „cestou domů“ v tom snu si říkala: uf, no jo, tak co už, opakovat se to nebude, Pablovi to nepovím. Kdyby ujely nohy jemu a on by věděl, jako vím já, že to nic neznamená a znovu se to nestane, taky bych asi nechtěla, aby mi to prozrazoval. Protože bych mu to nevěřila, a trápila se.
Tenhle sen jsem mu nevyprávěla, ovšem vracím se k němu v úvahách. Ne k nějakejm těm pohybům, fakt nebyly bůhvíjak významný. K tomu svýmu myšlenkovýmu posunu. Dřív jsem zastávala naprostou, radikální upřímnost, žádný zatloukání, stejně to nedovedu. Ve snu ale naprosto jasně vystoupila ta paralela: chtěla bych, aby mě o něčem takovým zpravoval Pablo? Ne. Samozřejmě, existuje riziko, že informace přikvačí z jiný strany, ve špatnou chvíli a špatným způsobem. Ve snu mi ale prolnutí bublin nepřišlo pravděpodobný.
Pozoruhodný, co se v hlavě urodí. A velká škoda, že nemůžu s kámoškama na víno (půst se mě v karanténě nějak… pustil) a pořádně tam takovýhle chuťovky rozebrat!

Nemám se špatně. Lepších dnů napočítám víc než mizernejch. Nečtu tolik, kolik bych si třeba přála, nekoukám ani na tolik filmů, i když něco jsem viděla. Hodně jóguju a raduju se z toho. Hodně vařím a… moc se neraduju z toho, jak mám omezenej repertoár, ale pracuju na tom. Poznáváme kraj. Není to špatný, když si zrovna nevzpomenu na prarodiče, na ségru, na júkej. To mě trochu straší, když už jsem teda zabrousila. Že to nepůjde jinak, než aby jel sám. Protože Pablo nechodil x let do školy, kde ho učili přemejšlet a žvanit o věcech, a nešel na takovou školu proto, že k tomu vykazoval tendence už předtím (dává to smysl, tohle souvětí?), nedovedl mi odpovědět na otázku, co by kdyby. Prej o tom nemám moc přemejšlet, převracet varianty, nějak to dopadne. Tak jo, dupnu si a hned to půjde, neasi! Ale inspirovat bych se mohla. Pravdu ten chlapec má.

V hlavě. V autě. V lese

Leží mi v hlavě, jestli jsem ten minulý článek nepřehnala. Jak jsem se opřela do těch, kteří nejistě, tajuplně ohlašují zásadní životní události. Však se to na lekcích jógy opakuje často – nehodnotit. A to neplatí jen o nejbližších kolegyních a kolezích na podložkách, člověk by měl chovat jakýsi respekt i k chování a jednání druhých v dalších situacích. Taky se mi vybavovalo, že když člověk něco nebo někoho plamenně kritizuje, vlastně tím odhaluje něco o sobě, podvědomě se vyrovnává s vlastními bolístkami… čekala jsem, jak mi to někdo vyčte. Zatím se nestalo, ale přišel článek z Kurníku, napsaný, jako bych ho napsala já v takový tý situaci, kdy se to v člověku sbírá a sbírá a pak se to katalyzuje PMS a jednoduše to s prominutím vyblejete do editoru. Přesně tak to na mě působí, a líbilo se mi to, pro tu autentičnost. Tak jestli jsem někoho urazila nebo něco, berte to prosím jako vysvětlení a náplast.
My se zatím nechystáme. Ale tak dávno víte, že to pro mě nějaký téma je.

Současná situace kolem nemoci přináší zajímavý konsekvence. Žádná škola, žádný hospody, kina, posilovny. A tak jsme hodně doma (tedy já minulý týden chodila do sdílený kanceláře, kterou jsem s nikým nesdílela, seděla jsem tam sama). Na ty hory, jak jsem psala v minulým příspěvku, jsme neodjeli. Rodiče se rozhodli pocitem, přišli o nemalý peníze, ale rozhodně si to nevyčítají. My jim to taky nevyčítáme, odhadli to správně, já částečně v legraci teskním po tom carvingovým oblouku, kterej jsem si chtěla zaříznout, ale vezme to čert. Oblouků ještě bude…
Pracujeme, něco doma šolícháme, koukáme na Piknik na Hanging Rock, čteme si. Navštívili jsme rodiče. Autem. Jo, můžeme jezdit na výlety a já můžu řídit. Auto je staré, malé a my ho nutíme jezdit z kopce do kopce; i když zacházím se spojkou jako s nejkřehčím pokladem, klepe se a protestuje a žádá víc a víc plynu. Ale tak těžko na cvičišti… Pabla musím přemlouvat, k první benzínce, druhý benzínce, dva kilometry po dálnici, nebo pět! Není to asi jednoduchý, nemít tu kontrolu a sledovat mě, jak pocukávám volantem. Ale snažíme se oba. Já bych se na to mohla vybodnout, na ten stres, on by se na to taky mohl vybodnout. Jenže vnímám, že stejná křižovatka projížděná popatnáctý je jednodušší, stejnej rozjezd do kopce pod dálnicí zvládnu bez chcípnutí. Chvílemi mě to začíná i bavit. Kdybyste někdo čekal na poslední pošťouchnutí k řízení, vězte, že řídí i Aranel!! A to je veliká věc.

Chodíme po lesích, čteme si naučný stezky, pijeme čaj z termosky nebo si ho koupíme s rumem u stánku, dokud to šlo. Někdy mluvíme a někdy ne. Dnes jsme se tedy shodli, že jsme na tom vlastně hrozně dobře. Žádný zisk nám zatím neutíká, nakoupit se nám povedlo, venčení psa řešit nemusíme, o děti se nestaráme… a dokonce můžeme být každý v jiné stavebně oddělené místnosti. Ale hlavně spolu asi vyjdeme a máme se rádi (to už, jak je zvykem, nebylo vysloveno 🙂 ). Upřímně mě celá ta epidemická situace docela trápí, když si to pustím k sobě, a pak musím vypínat rádio a wifinu a jít třeba… třeba ven. Jsem taková nějaká křehká a citlivá k těmhle věcem a hledám rovnováhu mezi ostentativním sebezáchovným nadhledem a svíravou úzkostí, která by mě zahnala domů za dva západy, kde bych měsíc debužírovala instantní polívky, než by se situace zklidnila.
Trochu se teď teda bojím, že bude karanténa a že se už nepovyrazím ani na čerstvým vzudchu. Pablo se tváří, jako že by doma vydržel. Já jsem si uvědomila, že dní, kdy opravdu nevystrčím nos z domova, jsou za rok malé jednotky. Jeden třeba proběhl na Boží hod, když mě sejmula ta nepochopitelná vánoční viróza. Ani nejde o nějaký stoupání do kopců, polykání kilometrů v běžkařský stopě, carvingový oblouky. Jen o to prostý profouknutí, prodejchnutí hlavy. Třeba to tak nemají všichni. Ale já jsem toho zastánkyní.
Samozřejmě – mám rozum, čtu a mám prarodiče a nechci nikoho ohrožovat. Zůstanu doma, bude-li nutno, ale cítím i ten rozdíl, když se člověk rozhodne zůstat doma a když něco musí, resp. nesmí. Četla jsem to u některýho kamaráda: my to vlastně vůbec neznáme. Za hranice si jezdíme nebo je bezstarostně přešlapujeme (jako my ve středu v Trojmezí), ven chodíme, všechno čteme, informace máme ze všemožných zdrojů. Pak možná vnímáme citlivě (přesto? právě proto?), když Andrej zablekotá, že tohle a tamto se nesmí. Ty pokyny nejsou úplně mimo, ovšem autorita těch, kteří je vynášejí…

Pardon. Vlastně jsem se nechtěla dostat tady k těm společenským tématům. Napište mi. Jak se máte, na co koukáte, co se učíte, jak se vám dejchá. Těším se, že si osvojíme některý dobrý zvyky, který nám pak zůstanou!

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 139 071 kliků