Koncem roku jsme se propili se ciderem, pan Kliment z Vizovic zaslouží pozlatit ruce. Přes den na výlet, zlézt horu Luž, Pablo hodně mlčel a já taky. Rozvázal nakonec a povídal, že ho ta příroda hrozně uklidňuje. Že přes svátky nějak odvykl lidem… a pak večeře, Pringles, cider, Králova řeč v posteli. Protože jsem tesknila, že se zase neocitla ve svátečním programu a že v televizích nevědí, co je dobrý, a tak to stáhnul a koukal na to se mnou. Akorát do 23:48, pak pustit ČRo 1 jak důchodci, nachystat bublinky a čekat na zvony, hymnu a Abbu. Jít ven do rachejtlovýho peklíčka, procházet se chvíli, ještě jednu skleničku a jít spát. Máma mu volala, když už jsme byli v limbu… jak říkám. Důchodci.

Předsevzetí? Mám. Nebejt líná. Správně namítáte, že to není moc dobrý předsevzetí, protože je jednak negativní a jednak co to je, jak si ověříme, žes to splnila, frajerko? Uznávám. Jenže já v tom mám jasno. Nebejt líná znamená nečíst si fejsbůk, když není umytý nádobí. Chodit ven (i když na to ani až tak nepotřebuju předsevzetí, protože nabeton vím, že to člověku vždycky udělá líp, vždycky). Učit se cizí jazyky – nekonečnej boj. Pečlivě číst Respekt. Neválet se ráno v posteli – mezi vstanutím v půl osmý a v půl devátý je velikej rozdíl. Neodsouvat povinnosti, co nehoří (koupelna!!). A takhle. Jo, mám s tím potíž, nedrásá mě jít spát, aniž poklidím v kuchyni, prostě se mi v tu chvíli chce spát a padám. Jenže pak si ráno řeknu, vidíš?! A netěší mě to.
Kondiční jízdy, to je hodně „nebejt líná“. Už jsem jela 7x. Ty poslední dvě se mi konečně líbily. Totiž poslechla jsem tu paní a jela tak 35-40, na trojku řadila uvážlivě. Takže co? Takže jsem si mohla křižovatky a všechno předem promyslet, ano, je tam trojúhelník, ano, na semaforu doprava. Ženský dost řeší, co ti ostatní za nimi, ale vy se na ně máte ohlížet akorát ve smyslu nedupat na brzdu a nedělat nepředvídatelnosti, hučela do mě ta paní. Jinak se ohlížejte na sebe, aby se vám jelo pohodlně a dodržovala jste pravidla. Jako jo, jestli mi uvnitř svých naleštěných audin nadávají, tak to neslyším… pffff. Ano, asi při každý jízdě mi auto chcípne, nejlíp na Šalďáku nebo pod viaduktem. No co. Jeden cyklus červený vydrží každej – prostě každej.
Neříká se to snadno, ale jsem na sebe hrdá. Mrzí mě ty peníze, ale vlastně vůbec nemrzí. Možná se to totiž naučím, a to budu úplná Wonderwoman!!

Teď nejezdím; dlím v Broumově na překladatelský rezidenci. Ano, opět. Tady člověku dost hrozí, že bude nejlínější veš. Jo, čeká se, že tu budu pracovat, ale nikdo mě nehlídá. Můžu to prospat, prokoukat do zahrady, procourat po náměstí, výstup se neočekává a spolurezidenta to netankuje. Leda asi kdybych nemyla po sobě nádobí. Tak se motivuju, díky milé Naně cvičím denně s Adriene, posílám se ven (i když teda v říjnu to bylo takový příjemnější, těch hub tenkrát!) a i ty věci vracím do skříně. Nejde zas pracovat v úplným sprasku.

Pablo mě za autoškolu chválí a zodpovídá různý dotazy na pravidla i technickýho rázu. Hlavně o něm chci ale dneska napsat něco, co vlastně za mě napsal básník Matthew Rohrer.

The Emperor

the wind blows the rain
into the windows
the emperor himself
is not this happy

Někdy přijdu domů, když Pablo už doma je. Z jógy, z kanceláře, někdy takhle přijedu i z Prahy. Odemykám a za ledovým sklem ve dveřích vidím hrnek s čajem. Stojí na lince a čeká na mě. To je víc než… víc než hodně. Možná působíme na okolí studeně nebo jako kamarádi – málo se dotýkáme, nijak mazlivě se neoslovujeme, nemluvíme moc za sebe oba, řekla bych. Přesto už nejsem tak nejistá jako dřív, že třeba víckrát nepřijde, a hodně v tom pomáhá třeba takovej hrnek s čajem. Kolikrát se mě Pablo ptá na něco, co jsem říkala – i několikrát (je fakt, že někdy toho asi nakecám příliš a důležitý věci zaniknou). Pak se sebere a nachystá tohle; beze slov, bez komentářů. Jazyk lásky.
(Teď se málem fakt sama dojímám, jak to čtu. Tyjo!)

No, a skončilo nám desetiletí. Nebudu to tak podrobně hodnotit jako Fay. Zhodnotím to stručně: poslední rok byl nejlepší. Opustila jsem marketing, zabydlela se zcela v knihách. Velikonoce trávila na hřebenech Krkonoš. Běžkovala ve Švýcarsku. Díky Naně (zase) se zbavila otravných bolestí v prsou. Moc si užila léto. Přestěhovala se do nejmilejšího města s nejmilejším spolubydlícím, našla si tam jógu, masáže. Bydlení je proces, pořád je co dělat (viz „nebejt líná“), ale děláme to tak nějak motivovaně. Seznámila Pabla s většinou blízký rodiny a všichni ho zbožňujou. Začala jsem s ním zas běhat a funguje to. Jsem spokojená – šťastná? Možná i to by se dalo říct. Koulím se po paletový posteli ze strany na stranu, chytám ho za ruce, tisknu se mu k zádům, padám furt do mezery mezi matracema a zase se vracím na tu svoji jen o fous měkčí než prkno. A i když Pablo vlastně není vůbec můj typ, a ještě navíc si ho tak oblíbila moje maminka, jsem i díky němu šťastná jak blecha (šmarja rozmysli se, Aranel, veš, nebo blecha?!).
Navíc teda myslím, že to je na mně dost vidět, že to vidím nejenom já. A snad to aspoň občas šířím do okolí. Což se má.
Jediná hodně negativní věc se vlastně odehrála už zkraje roku. Když odešel dědeček. Vzpomenu si na něj často – a s láskou. I proto jsem smířená. Už to tady pro něj nebyla velká hitparáda. A věku se dožil požehnanýho.

Tak pojďte, dvacítky! Bude to jízda.

V pátek se stěhuju. O víkendu tak zmatečně a napůl a od pondělka už tam. Těším se. Těším se moc. Do kopců.

S Pablem jsme taky byli v kopcích. Zajímavá skupina: jedna rodina se dvěma holkama, jedna máma se dvěma klukama, tři single kluci, já s Pablem a kamarád-vodák se svou pokročile těhotnou přítelkyní. Děti trochu zlobí, z puberty nebo rozcapenosti. Rodiče jsou někdy nad věcí, někdy vybuchují, někdy drží spolu a někdy na sebe nasazují. Vyslechli jsme si takovou diskusi v neděli ráno v kuchyni, maminka A se ptá tatínka B: „A kam vy půjdete?“ „Nevím, zeptej se El.“ „Tak naši kluci by se chtěli jet koupat a pak na ten hrad…“ „Nevím, co chtějí holky, zeptej se El.“ Maminka B se nejmenuje El, má normální svoje jméno, ale ve vzteku se jí asi říká takhle. O večer dřív nám v hospodě vykládala, jak se tatínek umí-neumí starat o dcery, jak si jezdí na svoje dovolené a jak to na ní všechno leží a jak musí dcerce píchat hormony a…
U diskuse v kuchyni jsme byli s Pablem přítomni. Neumím to sem tak dobře popsat, i když to slyším v uších, to napětí, tu pasivní agresivitu, ty nevyřčený frustrace, ty komunikační přešlapy. Vyšli jsme o patro výš do pokoje a sedli si na postel. Pablo si opřel hlavu a ptá se mě:
„Myslíš, že takhle dopadne každej?“

Udělalo na mě dojem, že taky cítí, co se tam děje. Nemám na jeho otázku odpověď – respektive bych si moc přála, aby to tak nebylo. Aby právě to, že to člověk vidí a reflektuje, znamenalo, že se toho sám nedopouští. Smála jsem se: někdy si řeknu, že na všechno seru, proč já se mám pořád kontrolovat a bejt spravedlivá a racionální a klidná??! A taky si takhle ulevím, ošklivě, ale kolikrát vlastně už když tu tirádu zahájím, začnu se za ni omlouvat, protože na vypuštění ventilu stačí prvních pár slov. A pak se směju.
Jo maminka B se taky zmínila, že má na mladší děcko zapnuté sledování mobilu. Normálně si pustí modrou tečku, kde se holčička pohybuje. Zlepšila jsem se – dokážu na místě pomlčet. Pabla jsem ale v to nedělní dopoledne prosila, aby mě, vypustím-li něco takovýho někdy z pusy, osprchoval studenou vodou. K tomuhle bych se nechtěla dopracovat.
Ostatně vyhrazuju si právo provést mu to samé. Kdyby náhodou bylo třeba.

Ono takových situací člověk vidí. Na kamaráda-vodáka jsem vyjela, když pokolikáté dělal humory, že samozřejmě svojí slečně to dítě občas pohlídá. Jak pohlídá, snad bude i jeho? Zrovna on se umí tak pěkně shovívavě usmát, Aranel, prosimtě. Jenže to jeho sebevědomí je někdy až až až. „Chtěl bych mít taky takový sebevědomí, abych o sobě přestal pochybovat,“ posteskl si Ovečka včera v kuchyni. Ovšem nejsou právě ty pochyby to, co nás žene dopředu? Kamaráda-vodáka ženou dopředu nějaký měřítka korporátu. Jenže my – holky a kluci z fildy, kterým se ta filda víc zaryla, potřebujeme něco víc nad sebou.

Zvoní mi v uších cizí slova, věty: To přijde. To víš, děti. Vztah je o kompromisech. Chlapi jsou takoví, ženský jsou takový, s dětma se všechno změní. A já idealisticky věřím v sebe, v Pabla, v nás a v to, co říkala Nana o pevnejch základech. Přitom ne že bych se nebála. Bojím se, protože leccos nedokážu mít pod kontrolou. Nedělám dost. Nejsem dost. Bojím se vyčuhovat, bojím se, že nezapadnu a zůstanu opuštěná. (…) Pořád se svým strachem bojuju. Pořád hledám cestu, jak ho nemít. Jenže co když je načase přijmout, že to tak se mnou je? Že se bojím. Jsem to psala posledně, že s tou holkou máme hodně společnýho. Věřím a zároveň se bojím. Že se těm výše zmíněným větám nedá vyhnout. Že přijdou třecí plochy, že se nesrovnáme do bytu, že nebudu dost a nejsem dost, že Pablo bude chtít dohnat těch pár ztracenejch let, na všemožný způsoby. „Ty ho musíš mít fakt hodně ráda. Takovýhle obavy jsi nikdy s nikým neměla,“ povídala mi Z. na pískovišti. Občas ze mě takovýhle věci vypadnou, že co kdyby co když, a vlastně nevím, jakou reakci čekám. Možná žádnou, možná je to zase jenom druh ventilu.
Někdo se bojí a někdo má toxoplazmózu!, psala jsem zrovna včera Vančuře. Po sto první: s Pablem se bojím míň. Některý věci je těžký říct. Ale jsem si skoro jistá, že je říct můžu, že je to víceméně jen můj strach, co je drží uvnitř. Že je neshodí ze stolu, nebude se nad nima pohoršovat. Protože, protože, hmm… protože mě má rád.

Léto je skoro fuč. Člověk jde třikrát na zahrádku, třikrát do letního kina, třikrát se vykoupe a hotovo vymleto. Nebejvaly ty prázdniny mnohem delší? Když byl člověk mnohem menší. Vlastně se toho stalo spoustu, Bulharsko a to všechno, a stejně má člověk pocit, že to je jak tejden. Paradoxy léta. Odteď jen déšť a kopce, a za pár týdnů Stalinovy ruce v pohotovosti!

Zá-aří, zá-aří
na léto jde stá-aří
zlaté slunce zá-aří
malátně a s úúúnavou

Žá-aci, žá-aci
ve slohové prá-aci
píší, jak nám ptá-aci
mizí nad hlavou…

Onehdy jsem se bavila s někým a rozumovali jsme, jestli chodíme do práce, protože nás to baví, nebo čistě jen proto, aby byly děngy. Říkala jsem, že mě moje práce baví, že to nedělám jen pro peníze, ono zkuste si dělat překlad jen pro peníze, haha. Že tím ráda trávím čas. No, dva a půl tejdne jsem rajzovala po všech čertech a za překladem ani nevzdechla, a ještě bych to klidně chvíli vydržela!! Tak teda vlastně nevím. Spíš to je práce, která mě nijak nedeptá (narozdíl od někdejší epizody ve státní správě), ale nemůžu úplně říct, že by mi to chybělo. Možná to je i konkrétní knihou, není to žádné přelomové dílo a trochu se s tím dřu, no.

Jiný dotaz jsem dostala: no a jste ještě spolu, po tý dovolený? Ježišmarja nejvíc. Možná se někteří lidi poznají a už se pak nemůžou ani cítit. S Pablem to mám(e) myslím obráceně. Hodně jsme se sblížili, v situacích zábavných, náročných, krásných, dojemných i upocených. Upocených – jsem nechápala, co se to se mnou v pohoří Pirin děje. Zpocených lidí jsou zjevně dva druhy: jedni jsou z vedra, z MHD, z obezity, z umělohmotných hadrů, ošklivě ulepeně zpocení. A pak máte ten pot, který se na člověku vyrazí v důsledku vyšplhání na kopec, tam ofouká větrem, a vítr asi roznese feromony do okolí nebo co to má znamenat, celá divoká jsem z toho byla. Přitom někdy se dalo leda opláchnout ledovou vodou venku u trubky, žádný veliký mytí. (Inu: Snad to není hřích, nebyl jsem to já, kdo vdechl dívkám divokou vůni a dal jim horkou pokožku. Jediný je ten, který sídlí v dívkách a který sídlí ve slunci. Za takových milostných jiter, kdy slunce tkví v modři jako planoucí hřeb, si myslívám, že je lepší se milovat jen jednou, jedenkrát v životě s divokou jižní princeznou a za trest zemřít, než tisíckrát objímat lenivého lemura.) Krásný to bylo. A nejde to jinde opakovat, v Sofii v hostelu a všech jiných místech je milování taky čím dál lepší, i skrz tu blízkost a sdílení, ale na horách…
Je znát i na něm, že se uvolňuje. Srnečka jedna. Ach, jen kdyby nebyli pořád všude kolem lidi.

Nejde ale jen o to, vůbec ne. Měla jsem asi tři propady. Jak jsem jinak uvolněná, veselá, přizpůsobivá, všechno zvládnu a ze všeho se vymotám (když dostanu dvakrát, nebo aspoň jednou denně kafe), stalo se mi třikrát, že jsem chtěla se vším praštit, začít křičet, vztekat se jak malé dítě, které se ještě nenaučilo zacházet s emocemi. Jednou v Bukurešti po výstupu z mikrobusu – cesta trvala asi šest hodin. Vedro, velkoměsto a můj pitomý starý telefon, který ne a ne nás lokalizovat na mapě. Jednou v Amsterdamu, zase vlastně kvůli modrýmu puntíku a protože je pozdě, já chci najít hospodu, ale všude je plno lidí a ulice se jmenují Olofsstraat, Olofsgracht, Olofslijn nebo co a nejde se v tom vyznat. A jednou v Sofii, těsně po příjezdu do Sofie, vedro, únava, batoh, dlouhá cesta nočním autobusem a prodavač zmrzliny nás tak spektakulárně a hnusně okradl, že mi nakonec vlastně v parku, kde se tlačili lidi u stánků a hrála tam hudba, fakt vyhrkly slzy. I proto, že jsme dlouho hledali hostel, nakonec se ukázalo, že ho zrušili, a já měla pořád na mysli, že jsme Pablovi slíbili, že výlet bude naplánovanej a budou tam pevný body…
Pablo má v takových chvílích dobrou strategii. Na chviličku mě obejme nebo mě aspoň pevně chytí za ruku. Za tu ruku mě drží a elegantně se vymotá z centra Bukurešti do hostelu (stačilo málo, ale jak přešel tu obrovskou křižovatku, to mi hlava nebere), elegantně se proplete všemi těmi Olofs-něco až do hospody, spolehlivě a bez váhání mě navede v Sofii až do novýho hostelu, do chladnýho čistýho pokojíku pro dva, kde můžu hodinu spát a probudit se uvolněná, veselá a tak dále. Stačí mu k tomu všemu jen nakouknout do map v telefonu, který má popraskaný displej, mapa je mrňavá a nemá kontext a já do toho navíc pořád matlám. Jenže on to vidí z první vody načisto a já opravdu, opravdu můžu prostě jen držet tu ruku a dávat levou nohu před pravou a pravou před levou, a všechno dobře dopadne.
Možná ani neví, co pro mě dělá. Zase tuším, že to pro mě ještě dlouho, třeba nikdy, nebude samozřejmý. Opravdu veliká věc – být pro druhého na místě a připravený, když vás potřebuje. Docela bych se tím mohla dost inspirovat, třeba i v přátelských vztazích.

Kamarádka Petra jeden večer nad blízkovýchodním jídlem vykládala, jak se seznámili s Petrem, jak se dali dohromady. Jak velkou roli v tom hrálo, že se rozhodla nic neskrývat a nemlžit. Upřímnost až na kost, protože co jinýho. Protože co jinýho do zdravýho vztahu.
Tak jsem jeden večer v hostelu začala. Dlouhý odmlky, přerušovaný věty, značná duševní námaha. Ale musela jsem to říct: děti. Chuť a potřeba je mít. Prostá skutečnost, že času není nekonečně. A silný pocit, že s Pablem bych se toho nebála.
„Hmmm. No je dobře, že mi to říkáš, to je moc dobře. Jako určitě bych někdy nějakou rodinu chtěl… Víš, Aranel, budu o tom přemejšlet, fakt. Ale teďka, já už jsem si vzal ty prášky a chce se mi strašně spát, vidím to tak na deset minut… tak můžem se k tomu někdy v blízký době ještě vrátit?…“
No a já srdce na dlani, rozumíš. Aspoň jsme ale ty těžký témata vlastně docela elegantně ukončili. A vrátil se k tomu druhý den, a odpověď mě potěšila. Potěšilo mě nakonec i to, že ho zarazilo, že kdyby razantně odmítnul, opustila bych ho. Vážně ho vnímám tak jednorozměrně? Ne, ono by to nebylo lehký, Pablo, bylo by to zatraceně těžký. Ale upřímnost je upřímnost; a rozhodně nehodlám praktikovat takový ty rady od maminek a babiček „no tak to přeci nějak navlíkneš“. Nebudu nic na nikoho navlíkat. Upřímnost holt nepřináší vždycky jen radostný zvěsti.

Hned to nebude. Bude bydlení, už brzo, a nemůžu se ho dočkat. Nemůžu se dočkat, až s tímhle člověkem budu žít. Jo jo, na dovolený je to jiný, tam je člověk proto, aby utrácel peníze, očumoval brutalistní stavby, cákal se v moři a miloval se po hostelích. Ale i tak. Dost si – dost nám na to věřím. A ty děti… Zaklady kazde stavby trvaji nejdele, nejdele zraji, nekdy se zda, ze neni nic videt, ze neni videt pokrok. A pritom na zakladech vsechno stoji! Nana mi napsala takovou dost osobní zprávu, kterou si nechám z většiny pro sebe. Nicméně tohle je její gró. Že Pablovy spíš opatrný kroky dávají smysl. Protože stavíme základy, takový opravdu pevný, jaký se možná dneska už často nedělají. Když se nenecháme rozrušit okolím, znervóznět a vycukat, nerozruší nás nakonec nic. A dítě není základ, ne ne. To se má přinášet nejlépe až do stavby přešlý mrazem, větrem, deštěm a kdovíčím.
Jsem Naně moc vděčná za obě naše brněnský setkání. Někdy mám pocit, že máme společnýho hrozně moc, někdy zas, že to tak není a namlouvám si to. Ale ukládám si za úkol nebýt líná a zjevovat se v Brně i jakožto liberecká. Protože každé živé setkání naše přátelství, z mého pohledu, o značný kus posune. A doprovod třetí osoby zatím ničemu nevadí 🙂

Dalo by se z těch cest samozřejmě navyprávět spoustu momentů, útržků, zážitků. Ale tyhle dva dojmy (a šumivý víno potmě na pláži) mi doopravdy utkvěly. Tak vidíš. Kdo by to do něj řek. Kdo by to do nás řek. Ani on sám ne. Ani my sami ne. Láskyplno!