Ester. Baťa. 108 podzimů

No, Veronika měla pravdu. Ty komentáře z minula mi docela zaťaly. Nejsem moc typ na negativní motivaci a celkem jsem se o ně ani neprosila… ale dobrý. Samozřejmě se částečně trefovaly a metafora s hrncem na zadní plotně ve mně bublala (hahaha) celý léto.

Léto. Co myslíte, přeceňuje se léto? Člověk strašně touží všechno stihnout a hlavně letos, kdy víme, že léto je jedinej čas uvolnění a že podzim a zima zas hrozí kromě běžnejch příkoří ještě zavřením zhasnutím zakázáním všeho… Zažila jsem pár hezkých věcí. Tanec v Plzni s Evou, intenzivní kamarádský dny a zcela nový město a nový taneční zkušenosti. Malej festival v Jičíně, první můj koncert Miss Petty a Bert & friends a veliký nadšení! Návštěvy Lesáku, všechny dobrý, po ránu s notebookem, odpoledne s korekturami, večer se zchladit po běhu. Brno a místňácký tipy na koupání, Západní Tatry. Nesedli jsme si až tak úplně s tou partou tam, ale vylezla jsem na Rysy, zdolala několik řetězových úseků a ujasnila si, že Nízké Tatry (nebo Fatra) jsou krajina mýho srdce. Ty dechberoucí pohledy do nekonečnejch bezednejch dolin… Vysoký Tatry už tvoří hlavně kamení. A protože nelezu, až tak moc mě to nebaví.

Hodně jsem si přála, aby jel do Tater i Pablo. Nakonec nejel. Protože neměl peníze. Pozvat se nenechá. Půjčovat si nechce. Zároveň mi teda nezakázal odjet a hleděla jsem ohromeně do dolin i bez něho, jen mě napadalo: tohle bych mu řekla, tohle bych mu ukázala. Vrátila jsem se a bylo jen málo času před tím, než odjel na vodu. Se spolužáky. Prý exkluzivně.

Což se nakonec ukázalo, jako že to nebylo exkluzivně a samozřejmě tu Ohři splouvali i různý další přidružený. Taky slečna V. Náhodou vyšla na jeho háček. Náhodou… to si říkáme s Evou: jak dobře člověk zná tyhle triky. Jak se jim dneska směje. Když bych je bývala potřebovala, neuměla jsem to vůbec, strašně chytrá holka, ale na tohle úplně tupá. Pak jsem to využívala chvíli, párkrát. Dneska to prokukuju (prokoukávám?). Je to jednoduchý, když znáš hlavní pravidlo: když to chce, tak to chce. Stačí naťuknout docela málo a poznáš to. A když nechce, nemá cenu se namáhat. Jenže člověk si to samozřejmě nerad připouští.

Zvlášť když je mu tak málo. No. Asi se nic nestalo, jen jsem zdůraznila (poněkolikátý, ale víc nahlas), že mi to vadí. Že mě to mrzí. Pablo to snad částečně uznal, ale jak ten hrnec na tý zadní plotýnce začal bublat a kypět, už se mu nechtělo přestat. Sama sobě jsem si nakázala – ani mi to babička nemusela zdůrazňovat, a stejně to dělala – že se musíme vrátit k tý otázce „budoucnosti“, babiččinými slovy. Rodinnýho života. Trochu jsem naznačovala a trochu mluvila přímo. Ale ani jsem toho moc přímo říct nestihla.

Proběhl teď takovej blbej měsíc. Umím to svalovat na všechno možný, na vynechaný prášky, na stres z peněz, na tlak klientů. Situace ale nabrala fakt vysoký obrátky před týdnem. Šli jsme v pátek do divadla, na Serotonin s Janem Hájkem, asi čtvrtý termín, tolikrát přesunuto. Bylo to výborný. Hájek je démon. Cestou na nocleh k Pablovým rodičům Pablo zastavil auto a oznámil mi, že se přestěhuje do Prahy. Že „cejtí tlak na založení rodiny“ a je z toho ve stresu.

Trochu otupělá po pivu od Matušky jsem na to nedokázala v podstatě nic říct. Snad jen, že si to určitě dobře promyslel. Rodiče už spali. Ale dozvěděli se to ve skutečnosti dřív než já.

Ráno už jsem tak otupělá nebyla. Polykala slzy. Atmosféra byla… poněkud napjatá. Jeli jsme do Prahy a chodili po Hvězdě. Převážně mlčky. Slzy jsme myslím polykali oba. Pak mě odvezl do Karlína na veletrh. Šla jsem a svěřovala se, odpoledne si na to dala panáka. Večer jsem se podělila s maminkou. Mamince dávám palec nahoru. Pohladila mě po ruce a řekla mi, ať nejsem smutná. Komentářů k tomu, že „je divnej“ a „to bude tou maminkou“ zaznělo minimum.

V neděli odpoledne jsem sbírala ořechy a česala víno a zvonil mi telefon. „Počítáš pořád s tím prodlouženým víkendem? Že bychom to ještě probrali.“ A plán na výlet do Krkonoš a upřímně znějící otázky, jestli s tím plánem souhlasím.

Tenhle tejden vlastně prožívám tak napůl v euforii. Jakože: co se mi to tady proboha děje a co může ještě přijít? Pojď, dávej, nakládej dál. Horší už to asi bejt nemůže, vždyť mi oznámil, že se odstěhuje, a odvezl si monitor a pečlivě vybral z koše svoje špinavý prádlo. Může to bejt snad jenom lepší. Zároveň v tý náladě asi klidně můžu říct všechno na rovinu, po nás potopa. Horší už to asi… a třeba to bude přesně to pravý, třeba jsme si ke třetímu výročí potřebovali dát pořádnou facku a začneme nějak z jiný strany. Třeba si s pohledem na moje záda začal říkat: to jsem ale debil, vždyť já ji mám tak rád!!! Třeba proběhla nějaká intervence v rodině. Nevím. Doufám, že nebudu muset utíkat z krkonošskýho hřebene dolů, doufám, že by nevymyslel přechod hor na čtyři dny, kdyby se nechystaly omluvy a usmiřování. Doufám, že jestli tady o těch peripetiích budu sepisovat článek do Heroine, nebude to mít temný a hořký konec.

V neposlední řadě doufám, že nade mnou nelámete hůl, že jsem úplně pitomá a naivní. V mým posledním období silných pochyb nad plodností (který plus mínus rozptýlil pan doktor S.) mi Nana řekla: „věř svýmu tělu. Jsi zdravá, silná, schopná a všechno půjde. Neboj se.“ Vzala jsem si to k srdci – to člověk rád dělá, když se mu něco hodí do krámu, žejo. A rozšířila jsem to i na mozek, duši. Že jako poznám, až to bude už opravdu moc, že poznám, kdy se vůle vyčerpá. Jako když někoho balíte. Víkend napoví… snad. Ale jestli ne ten, tak už nevím, co.

***

Promýšlela jsem děsně dlouho název, a nakonec se k němu vůbec neodkazuju! Nechám ho a vysvětlím. Zatímco můj kamarád K. se nemusí po rozchodu moc stresovat, mohl si užít veselý pankáčský léto a teď může tak po očku nakouknout na seznamovací trh, já – ještě o něco maličko starší – jsem skoro tam, co Baťa s dřevákama. (Ale trošku přeháním, jasně.) Leda bych začala chodit na kondiční tréninky a tam se porozhlídla. A pak bych tomu „mohla dát kouř“, jak myslím říkala Vančura, jako Ester, co má ráda tofu. Musím říct, že ta teda na nic dlouho nečekala a že mi docela spadla brada. A sto osm pozdravů Slunci na cestu do podzimu jsem absolvovala včera. Meditace v pohybu… jo, můžu asi souhlasit. Myšlenky mi teda bloudily všude možně. Ale to mám vlastně na tomhle rituálu ráda. Zapadnu do těch mnohých opakování, někdo mi hlídá počty a já jdu jenom nahoru dolů, nahoru dolů, nádech výdech, a na konci jsem v podzimu. Podzim by jistě nastal, i kdybych nepraktikovala. Nevadí. Poděkovala jsem si za ty dvě hodiny. Vítej.

Těstovinová krize. Slunce v očích. Bylo to s tebou hezký

Zase už ten editor vypadá jinak. Já se zbláznim.

Před pár týdny, takhle v sobotu, jsem se trochu hroutila. Asi ten druhý týden lockdownu to byl? Zajímavé – se začátkem druhého roku v pandemii se stejně zase vyrojily rady a radilové a radilky. Cvičte jógu, pečujte o sebe, uvařte nový recept, zapalte si svíčku, telefonujte si s blízkými, napojte se na svůj ženský cyklus. Shodly jsme se s brněnskými dívkami, že tyhlety články a příspěvky nás ledacos, ale určitě ne motivujou. Tohle bylo zajímavý vloni touhle dobou. To byla výzva, šily se roušky, lidi se podporovali, sdíleli si kvásky a jógový videa. Teď každej už jen sedí, civí před sebe a přeje si, aby mohl jít do hospody ožrat si držku, protože tohle už není k žití a je jedno, kolik vystřídáme ministrů. No – Pablo mi říkal, že na tom přece nejsme tak špatně. Pracujeme, chodíme ven, neznáme nikoho na ventilátoru a ta krize v dodávkách těstovin a hajzlpapíru taky nakonec vůbec nenastala.

Má pravdu, samozřejmě. Jenže jsem si teda musela uvědomit, že to pro mě asi není „kompletní“ život. Někdy to zní jako fňukání, třeba jsem jela naposledy na běžky 2. března (to ještě policajti jen tak postávali na Český chalupě) a pak už ne, i když podmínky byly a triky, jak projet, se taky šířily. A remcala jsem. A kdekdo může říct: tyjo, dyť my se na běžky nedostali celou zimu, fakt se neobejdeš ten poslední měsíc bez běžek? Stejně to jarní běžkování až tak moc nemusíš. Jo, obejdu se a nemusím, ale tak bych teda… šla třeba do kina. Nebo do hospody. Nebo do kavárny. Do sauny. Nebo bych sakra šla jen do blbýho háemka v obchoďáku, tam courala mezi štendrama, očumovala ulítlý módní trendy a špačkovala, jak je to všechno blbě ušitý. A nemůžu nic, žejo. Tak kde se ventilovat (no pun intended)?

V tu zmíněnou sobotu asi hrála roli taky nějaká únava. Dostihlo mě hrozně moc strachů najednou. Myslím, že u mě bydlí i jindy, ale neprojevují se, nechají se krotit. Strach, že se rodiče budou chtít očkovat jen Sputnikem. Strach, že se dalších x měsíců neuvidím se sestrou. Strach, že kolem voleb nastane rodinná hádka. Strach, že nebudu mít děti. Všechno se to slzami vyplavovalo a s tím i takový zvláštní pocit, který jsem ohledávala už v tom uplynulém týdnu: že mi všechno připadá jako povinnost. I to, co jsou třeba v běžném vnímání radosti. Večerní jóga. Běhání. Páteční seriál. Sobotní film. Nedělní výlet. Všechno jako by byly jen povinnosti, ne vítaná zastavení, ne vykročení z toho omezeného světa, spíš „kromě nádobí, žehlení, vaření na druhý den musím ještě stihnout tu jógu“. Zažili jste to někdy? Zdálo se mi to fakt zvláštní. Myslím, že kdybych třeba mohla jít do kina, vnímala bych to jinak. Prostě žehlení musí (ehm zase) zůstat ležet, protože teď se jde do kina a kino nepočká. Takový trochu vnucený, ale funkční odpočinek.

Ještě na tom nejsem nejhůř, ještě pořád vnímám radosti. Třeba jdu domů na oběd a svítí slunce a já přecházím z chodníku na chodník, abych ho co nejvíc pochytala. Nebo fakt veliká radost je kniha, kterou teď překládám, která mě baví, kterou si i večer třeba čtu dopředu (znovu. Poprvé jsem ji zhltla už před začátkem práce), konzultuju s kamarádkami různá řešení a opravdu si svou už tak dost oblíbenou práci užívám. Jenže někdy to stejně všechno tak nějak vybledne, protože zase musíš jít a krájet další a další cibule a tahat domů kila brambor a všeho.

Slyším, že někdo může vzdychnout: simtě Aranel, kino, já se nedostanu do kina teď deset roků a vařím pro pět lidí každý den a určitě nespím nepřerušovaných sedm nebo osm hodin (teda Nela to tady asi nečte, ale určitě by to takhle řekla, ostatně nad Kukačkami taky mávla rukou, že i kdyby ji tolik nerozrušovalo to téma, tak stejně nemá na seriály čas – no zas nevím, hodinu týdně v pátek večír? A s Markem Adamczykem!!!). Zároveň bych se ale klidně dohadovala, že nějak nedobrovolně omezený je každý – fakt každý. Ať už kvůli kafi v kavárně v hrnku, nebo třeba kvůli návštěvám kamarádek-důchodkyň, nebo prostě něco. A je to dlouhý a hrozný a skličující.

O Velikonocích jsem navštívila prarodiče. (Netvrdím, že dodržuju všechna opatření na 100 %. Třeba na tom slunným chodníku si sundávám respirátor. Ta návštěva by se ale bez ironie dala považovat za péči o příbuzné, však duševní zdraví nejde podceňovat.) Barvily jsme s babičkou vajíčka, obdivovala jsem její ledový salát, který nějakým zázrakem přežil přes zimu, a spráskla půl pekáče nádivky. Ovšem došlo i na rady do života. „Musíš ho prostě před to postavit, ať se rozhodne,“ nabádala mě babička, „dneska jsou mužský takový váhavý… Chceš bejt přece šťastná! No! Aby nedodělal školu a neřekl ti, tak ahoj, bylo to s tebou hezký!“ Ufff. Ano, může se to stát. Může se to ovšem stát, i kdyby mi teď přísahal, že se to nestane. Nevím. Nejde mi to. Během toho výše zmiňovaného pláče jsem i tenhle strach převedla do slov. Ale tlačení a stavění před něco… neumím. Možná žiju v divný představě, že když člověk něco vysloví a vysloví to tak, aby bylo jasný, že jde o vážnou věc, tak že to druhý straně utkví a taky to téma nějak pojme. Ale člověk musí během života dost těch představ opouštět, že… a babička toho přece jen zažila už víc. Chmm.

Co nakonec? Doporučuju tadyty fazole zapečené s fetou. Doporučuju zkusit v oblíbeným receptu na bábovku nahradit půlku mouky kokosem a nalámat do toho trochu čokolády. (Nebo postupujte podle Kluků v akci, ale ta olejová není moje nejoblíbenější). Doporučuju vyhradit si na pečení farmářskýho kuřete víc času, pokud se vám taky povede, že někdo na tý farmě asi spletl kuře s pštrosem – ale nakonec se ta stehna dopekla a poměli jsme se. Doporučuju film Pátrání po Sugar Manovi a podcast Zkouškový, kterému teď vyšla druhá řada. Je zvláštní, že se to označuje jako seriál, ale vydali všechny díly najednou; no, zřejmě se to teďka tak dělá!

31. Advent a půst. Grónská

Trochu jsme bojovali, jo. Kolem svátků. Hodně jsem naplakala. Film mě většinou nedojme, kniha, takový ty věci. Mě rozpláče, když se ke mně někdo nechová hezky. Nebojuju, neperu se, nevracím rány. Pláču. A něco jsem naplakala, někdy mě i napadlo: neztrácí to takhle sílu? Ale ty vole, takhle se nedá přemejšlet, já přece nebrečím manipulativně, brečím, protože nemůžu jinak. Kdo bych byla, kdybych manipulovala? Manipulátorka. Nebo herečka. Jenže to mi nikdy nešlo.

Už je to dobrý. Docela. Zamotala se do toho totiž taková věc. No, věc, věc není přesný slovo, tahle věc je totiž živá, normálně je to jakoby člověk. Člověk plný citů. Stane se, to jo. Stane se i, že si to nenecháš pro sebe. Tahle holka šla ještě dál: vyložila to Pablovi. Pablo její city neopětuje. To zase vyložil on jí. Řekl mi to někdy v těch posledních prosincových dnech, dost tak suše, věcně, nebylo tam žádný „protože miluju jenom tebe“, ale to se zase dotýkáme těch jazyků lásky a jak někdo mluví tím a někdo oním. Potěšilo mě to. Mám ho ráda a stojím o něj. Zároveň jsem si uvědomila, že kdyby to bylo jinak, asi bych do žádnýho boje netáhla. (Zas bych akorát brečela, to jsem prostě já, no.) Víš co: je jí dvacet. Trochu ho asi obdivuje, dospělýho vzdělanýho kultivovanýho staršího spolužáka. Mně je o kus víc. V kategorii dvacetiletých nemůžu soutěžit a už nikdy nebudu. Kdyby to bylo takhle, zbytečně bych napínala síly. Tak to se mi zas docela líbilo, tohle poznání, pravda neověřené praxí, ale ta myšlenka se zjevila poměrně zřetelně a ohraničeně.

Neštve mě, že se to stalo. Štve mě, že se kolem neshlukla partička kamarádek a nehučela do ní: hele, to nemá cenu, on má tu Aranel. Nebo v závěsu za oním vyznáním: no tak co, no, ser na něj, máš na víc. Kamarádky jako by snad spíš vymýšlely náhodný situace, kde se dá potkat. Společný studium, no tak na zkoušky se musí připravovat. Narozeniny, no tak to chce dort. Obědy v menze…

Sebrala jsem se a řekla jsem mu to. Že mi to vadí a že mi to vadí hlavně proto, že tohle si holky nemaj dělat. Protože co už nám zbejvá, než „sesterství“? Kam se dostanem, když si samy budem podtrhávat nohy? Kamarádky selhaly, asi to budeš muset vzít do rukou, milý. Reagoval podrážděně. „Tak co, mám skončit se školou?“ A zase jsem na sebe hrdá. Ne, to přece ne. Ale vymezit nějaký hranice. Nenadbíhat tomu.

(A asi za hodinu se ozvalo: „jak jako, že má na víc? Na jakejch víc?!“ Tak jsem ještě musela dovysvětlovat koncept milosrdných lží mezi kamarádkami. 🙂 )

Neskončilo to. Teď naposledy vlastně dvě věci: rady a porady k jednomu grafickýmu programu (to jsem se zrovna vrátila z běžek a asi dva metry od těchto on-line konzultací se sprchovala, haha). A dort k narozeninám. Pablo ho velký kus přinesl. Na talíři. „Ale tak to jsou narozeniny, tak je dort, ne?“ No jo. To ono je totiž vždycky něco. Teď ještě mám doma ten debilní talíř. „Tyjo, a takovej talíř se nemá vracet prázdnej,“ povídám. „Ufff, neříkej mi, že ještě V. nakonec budu píct buchty?!“ Jooo, nasmáli jsme se. Vyprávěla jsem to Vančuře do telefonu. „Ale tak Aranel, o tom jsi snad ani nezačala přemejšlet?!“ Začala, taková jsem dobrá duše, začala jsem o tom přemýšlet, kdo do tebe kamenem… Snad abych do tý buchty zapekla malou koňskou hlavičku, nebo tak nějak to pojala.

Tenhle tejden, asi při tom telefonátu zrovna, se vynořilo slovo „ješitnost“. Vnímala jsem to vždycky jako špatnou vlastnost, možná není vyloženě špatná. Ono kdyby mně vypisoval ten Martin od nich z ročníku, takovej ten vysokej, jak se tak usmívá, to já bych se taky vyhřívala v tý přízni, to jo. Jenže musíš teda znát mantinely, nebo aspoň někdo je musí znát. Nevím už, jestli náhodou, nebo nějak záměrně jsem narazila na starší článek od Michelle Losekoot – já ji moc nemusím, ale ten článek míří na komoru tomu, co tady píšu. Někdy si říkám, že kdybychom my holky alespoň polovinu času, kdy řešíme, jak se k nám chovají kluci, řešily to, jak se chováme samy k sobě, bylo by na tomhle světě o moc líp. Jo, jak píšu výš. Kdo už jinej, když ne my samy.

Rozhodla jsem se i letos držet půst. Předvelikonoční. Od alkoholu. V neděli se půst držet nesmí. A například na vynechání kafe radši ani nemyslím. Kafe ostatně přece nemůže ničemu škodit. No, je pátek, půst začal ve středu a mně pokaždý brnknou oči o tu lahev cideru v lednici… člověk si fakt zvykne na tu večerní radost, i když to není každý den, tak nedat si a nemoct si dát jsou dvě různý věci. (Možná právě proto by si člověk měl ten půst nebo jinej suchej únor občas loupnout.)

Zhlédla jsem Boženu a teď na doporučení Ondráše koukám na Kukačky (taky na iVysílání). Hraje tam prosimvás Marek Adamczyk a toho já žeru děsně, už od Dabing Street. (Hájek jako Josef Němec se mi taky zamlouval, ale ty tmavý oči nemá, no…) Líbí se mi i herečka Dancingerová, která tam hraje jeho ženu; nevím, proč jsem ji nikdy v ničem neviděla hrát, hraje dobře. Hlavu Medúzy ani ten seriál o velké Praze Ondráš nedoporučil. Takže nic. A občas stihnu i číst, přečetla jsem knižní rozhovor s Danielou Drtinovou od Ježíška, ponořila jsem se do toho a fakt mě to zaujalo. Určitě i díky dobrýmu vedení rozhovoru na straně Milana Ohniska, ale zkrátka je to zajímavá osobnost. Následně nejnovější Soukupová, Věci, na které nastal čas. Soukupový to vždycky spolknu i s navijákem, vtahuje mě její styl psaní a v týhle knize podle mě zas o kousek vybrousila svoji schopnost pozorovat lidi, jejich přemejšlení a interakce. Jasně, jsou to věci, který člověk vidí u sebe a vidí je v nejbližším i vzdálenějším okolí, zdánlivě nic objevnýho, ale když je to tam takhle ve třetí osobě a pár odstavcích naservírovaný, tak nějak z toho… mrazí, nebo nad tím člověk, jak říká Dominik v podcastu Stárnoucí mileniálové, krindžuje.

Po večerech, před tím čtením, vařím a peču. Vlastně součást knižní rubriky – kuchařka Mrkev, láska, sojanéza od Tří ocásků. Jsem nadšená. Zaplatila jsem si to ve sbírce, čekala nějakou nízkonákladovou brožovanou DIY záležitost. Přišla krásná kniha v pevný vazbě, s profi fotkami, pohlednou typografií a dobrými recepty – některý jsou převzatý z veganských internetů, ale celkově fakt prima kolekce. Plus nějaký aktivistický texty mezi tím. Minulý týden jsem teda vařila grónskou cibulovou polévku. Kupodivu se do toho nedává vývar z velrybí ploutve a cibule se nesmaží na tulením sádle, zato v receptu stojí deset deka křenu. Nastrouhala jsem asi sedm a už jsem nemohla, slzy tekly (nemám žádnej forichtung než svoje ruce a čtverhranný struhadlo). Pak mi málem tekly podruhý při jídle, stačilo by toho křenu půlka! Zajímavý. Upřímně nevím, jestli tenhle recept ještě zopakuju… možná místo toho zkusím tu savojskou mrkvovou s červeným vínem!

Takže takhle. Příště třeba dřív než po dvou měsících. Je to dobrý se vypsat. I s odstupem. Třeba budu jednou krindžovat nad vlastními řádky!

Jak moc. Soutěživost. Bylo léto?

21. června jsem tady psala: Bude léto, těšíte se? Teď je 21. srpna a sice dneska má bejt 34 stupňů, ale jinak už je prostě konec srpna. Na druhou stranu jak červenec dohromady propršel, třeba nás ještě něco čeká.
A já vlastně nesnáším vedro, xmrti!!, tak mi konec srpna nevadí. Plánuju navštěvovat lesní koupaliště, dokud to půjde, a pěkně se tam otužovat. Mimochodem jsem po tý tříletý agónii s nakupováním plavek nejen koupila jedny nový, ale ještě vyhrabala u rodičů jedny starý, který na Lesáku udělají ještě spoustu parády, a navíc rychle schnou. Tak mám teď z jedněch malejch rovnou dvoje použitelný (a ty jedny malý pořád).

Slibuju si, že už si víckrát nezpůsobím takový pracovní léto. Na jednu stranu se napomínám, že jsem přece byla současně hopsat v Brně, na stranu druhou jsem ale většinu času prostě fakt bušila nějakou práci a v důsledku stejně není hotová, protože se do ní motají jiný práce. Vloni tolik dní v Bulharsku sotva na telefonu… no. Ale letošní rok je prostě úplně ve všem jinej, tak proč ne taky v propracovaným létu. Pablovi to vyhovuje, zalezl do pracovny a vzdělává se asi ve třech oborech. Po cestování se mu prej ani nestejská.

Nicméně jsme odjeli na 5 dní do Broumova, mýho milovanýho konce světa. Tam jsem si notebook nevzala, abych opravdu a doopravdy nepracovala. Nabalila jsem si beletrii… Ukázalo se, že to volno bylo strašně potřeba a potřebovala bych ho o dost delší. Nějak hodněkrát jsem měla slzy na krajíčku, i když se vlastně nic nedělo. (PMS za to nemohl.) Často kvůli řízení, pořád s tím bojuju, nebo spíš bojujeme, protože Pablovi se vedle mě špatně sedí a nechápe, proč opakuju některý chyby. Já mám pocit, že se pomalu zlepšuju, ale je strašně snadný mě rozhodit, no.
Babička se před nějakými měsíci dojímala, že to dělám z lásky, to řízení. Musela jsem se smát: z lásky to dělá spíš Pablo, že to snáší. On teda doplňuje, že to děláme z lásky oba, já proto, aby on nemusel řídit pořád. Na druhou stranu jeho řízení baví a zastává filosofii „musím se o nás starat“. Neřekl to úplně klidně a ochotně, nechtěl se o tom asi bavit. Ale stejně mě to dojalo.

Jinak jsme ovšem navštívili dvě koupaliště, mnoho skal, Kuks a klášter. V Broumově jsem byla potřetí a na prohlídce toho kláštera poprvé, ostuda! Pěkný. A viděli jsme dohromady snad 11 barokních kostelů i zevnitř. S čím se teda Broumov potýká, je úroveň služeb – taková jakože lepší restaurace v klášteře pokulhává ve věci obsluhy, restaurace Alka vede cenami, ale kvalita je spíš prostě „hospodská“ a vegetariáni se moc nenajedí. V pizzerii Sudetka (sic!) mají málo židlí, do čínskýho bistra jsem se bála, glutamát nesnáším nejlépe. Veganská a skvělá Kočka na kari vaří jen obědy a ty jsme odbývali většinou v lese… a na hotel Veba tentokrát nedošlo. A to je asi tak dohromady všechno, přitom turistů tam nakonec nepřijíždí úplně nejmíň. Plus jsem už dlouho nezažila situaci, kdy se otvíračka o víkendu kompenzuje zavřenou hospodou v pondělí a v úterý.
A musím říct, že sice spolu trávíme dost času, ale ten volný je stejně nějaký jiný. Trošku jsme o sebe naráželi, možná když chybí ta pracovna, kam se zaleze? Ale máme se rádi a všechno nějak přešlo.

V létě míň jóguju. Koronastyl časté domácí praxe mi taky nevydržel. Včera jsem navštívila jednu lekci dynamické flow a… chválila jsem se za zpevněný střed. Ale jenom chvíli. Protože u těch náročných, dynamických lekcí, vedených navíc způsobem „co všechno se dá ještě udělat pro ztížení pozice prkna“, ve mně narůstá soutěživost a nesoutěžím jen sama se sebou. A pro tohle jógu nedělám. Tam chci právě tak nějak myslet jen na sebe a posouvat se vůči sobě, a když si teda všimnu ostatních, tak jim přát jejich pokroky. Ne se nad ně povyšovat.
Možná se podívám na tu Carling Harps, co ji doporučovala Nana. Silné jádro je důležité, ale určitě se k němu dá dojít i na jiné způsoby.

Moji bublinu teď v létě zase hrozně vyplňujou děti. Ne tak úplně „koroňátka“, to si asi pořídila jogínka Ter (snad to její učitelský přístup nezmění tak, jak se to z mého pohledu stalo Magdě – nějak mi to pak přestalo sedět). Spíš kdo nemá, řeší, jestli mít a kdy mít, kdo chce, řeší, jak si ho přičarovat, kdo má jedno, řeší druhý/nedruhý a takhle dál. Taky jsme po roce zase došli k týhle otázce, respektive to začal svou podivuhodnou otázkou Pablo: „Jak moc si mám dávat pozor?“
Zdálo se mi, že se vlastně ptá na něco jinýho, ale neupřesnil už na co. Jen že „aby ses neocitla v nějaký situaci, ve který bys nechtěla bejt“. Na to už jsem odpověď měla: vlastně bych v ní celkem chtěla bejt. O pár dní později jsem se k tý hypotetický situaci vrátila; Pablo se dost kroutil. Ještě dva roky bude přece studovat. To je asi pravda a je to vlastně velký pokrok, taky to mohlo být pět let. Dva roky by se ještě daly unést – pokud jsem tak zdravá, jak si myslím. Nicméně se mi zdá, že se náš, tedy spíš jeho, přístup už k tak dost nespolehlivý antikoncepci ještě dál rozvolňuje. Tak uvidíme.
Nemáme prachy, nemáme pořádný práce a žijeme v polovině pronajatýho bytu (druhou polovinu nevyužíváme, majitel tam skladuje různý krámy). Ale tohle mě zrovna v úvahách až tak neomezuje. „Vždycky to nějak dopadne, viď,“ ušklíbal se Pablo. No ale nemá pravdu? Má.

Někdy mě trochu žere, že se nerad druží, že se netváří na poctivější dělení domácích povinností, že mě prudí kvůli chloupkům v podpaží. Pak se na něj dívám, v autě, v posteli nebo jinde, a cejtím, že je to ten pravej. Že jsem rozlomila kruh „toxických“ vztahů (nechce se mi teď hledat lepší slovo, možná závislých?) a víckrát už se mi to nepovede. Že se čekání vyplácí a boží mlejny a – no to je jedno. Láska páska!! Proměnlivá, a přece se zdá trvalá…

24/28. Rudé zlato. Nepřijatelné

Vidíte, akorát měsíc, hezký. Nějak se mi těžko hledají chvíle, furt je co dělat, a nakonec si jdu radši číst, hltat cizí texty.

Zkouškové in da house. Začalo to odevzdávkou posledního ateliéru – z toho týdne si myslím Pablo nic nepamatuje a já si pamatuju hlavně jeho skelnej pohled, když jsem mu říkala cokoliv. Je to teda lepší, než to asi bejvalo, bez klepek a hektolitrů coly zero, přesto jakkoli jsem si to soustavně racionalizovala, úplně dobře mi to nedělalo. Bylo mi to dlouhý… nakonec to odevzdal, ten den jsem byla v Praze na jednom večírku, a pak odjel na workshop do jižních Čech. Tam jsem je koncem týdne navštívila, milion hodin ve vlaku, vlhký počasí a báječná atmosféra mezi stavebními fachmany. Spaní na palandě, to už se mi taky dlouho nestalo. Cesta zpátky, zácpa na D1, špinavý prádlo, jakože opravdu od hlíny a písku, a pak jsme se pomilovali, hladově, vášnivě, a ráno znovu a druhý den během odpolední siesty. To je docela nezvyk, i to denní světlo. Nezvyk, na který si ráda zvyknu, ha.

Překvapuje mě, jaký na mě má vliv jeho přístup. Shodou okolností mi dneska zas přišel do ruky jeden časopis pro ženy, kde psali o nejsprávnějším počtu sexuálních partnerů před manželstvím dle amerických, britských nebo kdovíjakých vědců. Sice to opletli ujišťováním, že i jiná čísla jsou ok, nicméně to jedno pravé tam stálo. Hm – možná jsem si to měla přečíst dřív, a nebo taky ne. Každopádně si myslím, že Pablo toho čísla asi ještě nedosáhl. Nevadí mi to (ono tomu, kdo je napřed, ať už v čemkoli, se celkem snadno projevuje blahosklonnost. Trochu bych se bála zeptat, jestli náhodou nevadí jemu, jak to je). Odběhla jsem. Prostě se chovám zdrženlivěji, hůř se mi mluví a vyjadřuje, i když jsem to přece už uměla. Zajímavý, zajímavý. Prohlížím si to, jak mě učí jóga, víceméně bez hodnocení.

Povinnosti měly skončit 24., teď asi skončí 28. nebo možná 2. července. Pak bude léto a víc prostoru na třeba i vážnější témata. Jak jsem zmiňovala ten večírek, zaujalo mě tam, s jakou lehkostí některý dvojice mluví o svatbě, dětech, a to i jakoby za toho druhýho, se znalostí jeho názorů. Pro mě to furt představuje nějaký křehký a těžký téma, o kterým nedělám humory. Přitom taková blbost – OK, to úplně ne, ale zavírat před tím oči a tvářit se, že to neřeším, když to řeším, je asi podivný. „My jsme si to probrali, ono se to stane, a teď čekáme, až se vyjádří,“ popsala Vančura situaci svou. Neodolala jsem nutkání ji opravit – čekáme? Spíš ty asi čekáš, milá přítelkyně. Ale doufám spolu s ní, že milej mladík je jako zelí v kameninovým hrnci, zdánlivě se neděje nic, ale vevnitř se chystá skvělá věc.
Onehdy jeden známej napsal tohle na facebook. Má ve zvyku psát otázky nebo palčivější témata a vířit diskusi. Onehdy teda napsal: Co byste udělali, kdybyste se nebáli? Něco jsem si tam četla, ale vlastní odpověď mě napadla až za dva dny samozřejmě. Kdybych se nebála, zeptala bych se ho, jestli si mě chce vzít. Proč se bojím? Strašně se tím odhaluju a riskuju, že řekne ne, a budu si připadat jako škemralka. Proč mi vadí se odhalit před snad nejbližším člověkem? Hmmm… ach jo. Vlastně si v tomhle moc nerozumím.

S obojím najednou souvisí, že jsem si přestala sledovat cyklus. Respektive aplikaci jsem si nechala, ale udělám tam pár křížků jen na jeho začátku a pak už nezapisuju. Jako mé předchůdkyně do kalendáře. Zjistila jsem totiž, že mám sklony si říkat „dneska by to třeba šlo“. Skrytě doufat, že zrovna dneska selže lidskej faktor. Možná dokonce litovat, že během plodnejch dní zrovna nebyla nálada. A to se mi na sobě samé hrubě nelíbí. Třeba jednou nastane potřeba udržovat si povědomí, ale teď bych se chtěla milovat z lásky a z touhy. Jako mám nějakou představu, ale takovou povrchní a nejistou, a to stačí. Byl to myslím dobrej krok.

To rudé zlato ale znamená jahodovou marmeládu, který jsem uvařila 11 skleniček. Taky upekla dva koláče, nazdobila dvě misky s tvarohem a něco požrala jen tak (a něco se zkazilo, jahody jsou potvory prchavý). Nasbírala jsem šest kilo na samosběru, vstávala před šestou a táhla se autobusem, a bavilo mě to a mám radost. I z toho, že jsem marmeládu vařila podle Maškrtnice, líným způsobem a bez pektinu, a že je nádherná, tmavá a sladká. Je mi 32 a poprvý jsem uvařila marmeládu, ou jé! (Vybavuje se mi nějakej pokus se špendlíkama, ale to nebylo nic moc.) Samosběr ještě bude, jako samozřejmě vůbec nemám čas a marmeláda už by možná i stačila, jenže nech to tam. Nemluvě o tom, že někdo říkal, že rostou houby, no a borůvky taky už asi budou výhledově dozrávat.

Odevzdala jsem překlad. Klasicky jsem z toho byla zoufalá, že takovejhle shit přece nemůžu odevzdat, ale zároveň se mi nedaří to po sobě rozumně číst, svoje vlastní dílo nedovedu redaktorsky nahlídnout. Kolegyně překladatelky se naštěstí svěřily, že to pro ně platí zrovna tak – a další, co mě nakoplo, byl seminář s právníkem o překladatelských smlouvách. Musím říct, že jsem dosud měla docela kliku; nikdo mě zatím doopravdy neokradl a nepodrazil. Na druhou stranu já stát na straně nakladatelů, hodím tam mezi nás zápalnou láhev. Teďka jim nastanou krušný časy, až budu vyžadovat napravení všech těch obvyklých ustanovení, která právník rozhodně označoval jako „nepřijatelná“ (a značná část publika klopila zrak a pokašlávala). Už jsem učinila tu zkušenost, že někdy fakt stačí si říct. Prostě to zkoušejí, ale když se jim to nedovolí, neberou to jako zásadní překážku společného díla.
A pak jsem šla na Žižkov na koncert a zažila nádhernej večer ve společnosti Gingera (kterýho jsem přebrala asi třem holkám) a kapely Neřvi mi do ucha a něco něco. Když koncert skončil, šli jsme ven, já koukám, jestli do kopce, nebo z kopce, Ginger je finálně zachycen a odtažen jiným směrem. Byla jsem trochu opilá a v euforii a telefonovala Pablovi asi dvacet minut – některý věci jsem se mu pak snažila říkat i v následujících dnech a vždycky se doslechla, že už to přece ví. Ale když já se prostě potřebovala s někým ihned podělit o tu radost z krásnýho dne, krásnýho počasí a krásnýho koncertu (a krásnýho chlapa, heh). A později mi dokonce přišla zpráva, sorry, že ten večírek tak divně skončil. Takový to, že všechno přijde, když na to netlačíš a když už to vlastně ani nepotřebuješ…

Začíná nám léto, moje milé, moji milí. Těším se. Jako na každý léto. A co vy?

Píšu! Na podložce. Učit?

Ono to vypadá, že nepíšu, ale jenom pro vás. Ve skutečnosti píšu teď dost. Vrátila jsem se k postcrossingu, střídmě, protože co chce pošta dneska za porto, to je zlodějna, vážení. Na druhou stranu to napětí, když má pohled, kartička velikosti A6, doputovat osm tisíc kilometrů… snažím se vytěsnit představu, že putuje na zádech velbloudů přes poušť Gobi.

Taky jsem napsala deset pohledů místním seniorům a přišly mi dvě odpovědi. Dojemný, krásný, jedna fakt roztřesenou rukou… napsala jsem ještě jednou a teď čekám. Ráda bych si přečetla něco o městě, něco o životě tady dřív, moje babička toho zas až tak moc neví, chodila pořád do práce, že. (To je takový její sebeobětovací postoj.)
Napsala jsem i Dopis pro radost, s odpovědí se nepočítá, ale je to aspoň dobré cvičení, psát dopis někomu, koho vůbec neznáte, a přitom ho chcete potěšit.

A pak ještě píšu semtam pohledy milým duším a dopisy Arisu. Dopis je vlastně docela zvláštní forma. Jiná, než kdybychom si psaly po messengeru i než kdybychom si psaly e-maily. Napíšete, vypíšete se z momentální nálady, pocitů, pak dopis putuje a až dojde, už se dost pravděpodobně budete cítit jinak. Samozřejmě nejde ani říct, jak se bude cítit, jak to bude číst adresát. Bude odpovídat na něco, co už asi neplatí. Vím, že tady vyjmenovávám jasnosti, ale prostě se mi to takhle vylíhlo v hlavě. Jsem za tu zkušenost ráda, ráda formuluju tři stránky textu a ráda si čtu o někom, koho vlastně málo znám. Je to i takové… karanténní, klauzurní, izolační. Přebírat myšlenky a psát.

Po prekonaní prvotného šoku sa však cítim spokojná. Po bombe, ktorú na môj bežný život pustil vírus, som si musela poskladať svoj deň znovu od základu. S uvoľňovaním aktuálneho režimu si preto pozorne všímam, čo ho tvorí. Čo je pre mňa dôležité, keď sa nikto nepozerá? Ako trávim čas skrytá pred očami, odstrihnutá od svojich komunít, vyradená z pracovného kolobehu? Nezískala som žiadny nový skill ani koníček, len niekoľko kíl a o čosi čistejšiu domácnosť. Myslím si však, že som výrazne pokročila vo svojej snahe žiť dobre. Dobre sama pre seba, bez zohľadňovania toho, čo si kto o mojich rozhodnutiach myslí. Vyšlo najavo, že sa najlepšie cítim, keď píšem a keď tancujem. Že Dunaj znesie všetky moje pocity. A že Tinder ma asi nikdy nebude baviť. Potvrdila som si, ako veľa pre mňa znamenajú moji najbližší. Aj že bytostne milujem pekné šaty. Napsala Miška z Kurníku. Těší mě však, že jsem zjistila, že je mi hrozně fajn doma. Že ta vůně chleba, zelené bylinky na terase, jógamatka v obýváku anebo na terase, kafe v hrníčku a procházky do přírody, kterou máme skutečně na dosah ruky, mají svoje moc hezké kouzlo, kterého jsem si možná dosud nevážila. Napsala Nana. Plesk – jógamatka na parkety. Skoro každý den. Tento týden už i ve studiu. Dělá mi to radost. Ať už klikuju a skáču s Prague Yoga Collective nebo se usmívám na Adriene, nebo se na dálku potkávám s Nanou nebo Magdou. Jógový praxi karanténa rozhodně prospěla. Vydrží to? Tak to se asi uvidí, no.
V pondělí jsem se po dlouhé době dokopala do sdílené kanceláře. Ano, má to svoje pozitiva, vyjít pracovat ven z domu. Jenže když je člověk doma, nutně si to tam dělá hezký, když už tam má trávit tolik času, a pak to tam je hezký, tak se vám odtamtud nikam nechce… stručně řečeno pozměníme smlouvu a nechám si to jen jako zpestření. Jinak work-from-home doslova.

Mimochodem zahradničení jsem taky zahájila, nemám teda TERASU na jihozápad jako NĚKDO. Moje rostliny stojí na ploché střeše, snášejí jizerský vítr z hor. Vzpomněla jsem si na moudra svého dědečka a rajčata postavila k nezateplené zdi, ať se nahřívají i v noci. Tak uvidíme. Nejdou mi muškáty – jak proboha někomu můžou nejít muškáty??! Možná ale přeci jen přešly mrazem. Zato keříčkové fuchsii se daří, to je nádhera. Ve městě kvete hodně rododendronů, mně tady ta fuchsie, obojí tak složité, veliké květy… a na co, taková paráda? Všechno jen kvůli rozmnožování. Jako lidi 🙂
Majitel nám pořád nevyměnil troubu za funkční. V troubě odpočívají mísy a pánve a já se vymlouvám, proč se tu nezabydlel kvásek. Místo kvásku jsem založila smrkový sirup. Několik výhod: člověk se projde venku (v lese nebo někde), pak to nacpe do sklenice prosypaný cukrem a pak se to dělá samo na okně. První várku už jsem slévala; je to sladký a mile nazelenalý. Věřím, že se do toho vylouhovaly všechny ty prospěšný věci!

Napadlo mě onehdy, o čem jsme mluvili na schůzi Obce překladatelů. Že kurzy uměleckého překladu se klidně můžou konat, bude-li je někdo vyučovat. Je kolem toho celá taková nepříjemnost, že oni to moc nepropagují, protože vlastně chybějí ti lektoři, jenže pak se tam nikdo nehlásí, tak zase členská obec postrádá motivaci si něco připravovat. Hm – uměla bych to? Nesnáším učení, myšleno třeba doučování angličtiny, netěší mě to, nikdy mě to správně nenadchlo. Ale umělecký překlad? To bych snad i dokázala. Teda ale né teď, co já bych asi tak předávala, vždyť nic neumím, když se vidím při překladu, jak to tak plácám… to až budu vzdělaná, moudrá, zkušená, uvědomělá. Na druhou stranu mi hlásek v hlavě napovídá, že do takového stavu nedojdu nikdy. „Asi existujou nějaký příručky? A do toho stavu nedojdeš, to máš pravdu, a kdo do takovýho stavu dojde a je s tím spokojenej, tak je to debil,“ vysvětlila mi přátelsky Vančura, sama učitelka a výzkumnice v oblasti pedagogiky. Nechávám teda ten nápad zrát, občas to někomu řeknu nebo to někam napíšu, tím si na sebe pletu bič v podobě pozdějších otázek: no a co ty kurzy? Když mně to fakt pomohlo, hlavně němčina, v OP i na Sobotce. Tak jestli třeba nenastal čas tu pomoc předat.

Ještě něco pro příznivce romantických historek. Pracuju na tom svým řízení, pořád to není hitparáda, už trochu líp ovládám vozidlo (necuká a nechcípe), ale zjišťuju, jak mi unikají některá pravidla (a taky mám problém s odhadem vzdálenosti v zrcátkách). Minule jsem takhle nedala přednost při sjíždění na vedlejší. Dopadlo to dobře, druhej byl pohotovej, ale Pablo se do mě pustil. Zajela jsem k obrubníku a přesedla si. Pak až do cíle zaháněla pálení v očích.
„Nechci, abys byla smutná,“ povídá mi v cíli. „Nebo teda někdy buď, když potřebuješ, ale ne kvůli tomuhle! Já ti to pak vysvětlím pořádně.“
Půjčil mi auto zas na zpáteční cestě. Zajela jsem k benzínce a nemohla otevřít nádrž – je na to takové malé táhlo pode dveřmi. „Tak si otevři dveře, ne?“ A zase ten výraz s očima v sloup a já zase pálení v očích, stihla jsem za ním houknout: „Nemluv na mě takhle!“ Ve vypjatý situaci, což řízení teď je, nejsem pořád ještě schopná takové chvilky unést. „Promiň!! To jsem nechtěl.“ Zavěsil hadici a přitáhl si mě k sobě: „Mám tě hrozně rád, víš to?“
No… tuším to. Ale nikdy jsem to ještě takhle neslyšela. Až teď. Po tolika měsících. V sobotu odpoledne na benzínce. A říkám si – není to pak o to autentičtější? ❤

30+. Femini. Přehodnocování

Dní nouzovýho stavu je zatím teprve dvacet plus, jestli dobře počítám. Venku se to taky dneska nevyšplhalo na 30+, i když jsem se teda při roznášení roušek zpotila pěkně (zapojila jsem se do dobrovolnický výzvy; chlubím se tím a raduju se). 30 necelejch tisíc nám s Pablem každýmu spadlo do klína díky odpuštění odvodů SP/ZP, a možná nás čeká ještě další dávka. Jsem z toho maličko nesvá; z okolí vím, jak moc peníze ve zdravotnictví chybějí, čím se ten velký výpadek zalepí? A taky se do toho plete můj nekonečný altruismus, levičáctví, nebo co to je, jak bych se rozdala; ovlivňuje mě TO opravdu až tolik, neměla bych ty peníze nechat ostatním? Odpověď: teď aktuálně přímo mě korona finančně zásadně neovlivňuje, kavárna nejede, ale příjmy odtamtud skoro nestojí za řeč, a překládám si dál jako předtím. Jenže knižní business se zpomaluje, honoráře vyplácené po vydání se mohou taky zpomalit, nakonec to dopadne asi fakt na všechny. Přesvědčil mě i jeden komentář na Facebooku: i pokud peníze přímo nepotřebujeme k vlastní obživě, je lepší je od státu vzít a poslat je do psího útulku nebo jiného kulturního zařízení dle vlastního uvážení. Taková přímá pomoc, kterou byrokratická mašina rozhodně zprostředkovat nezvládne.
Udělám to. Kromě toho si ale budu muset koupit konečně tu goretexovou bundu, protože jestli Pablo ještě jednou uslyší, jak ji hrozně potřebuju a že do tý starý prostě teče, osobně mě do toho krámu odvleče za flígr. A do té staré objektivně fakt teče. Z toho courání po vejletech už se mi taky rozpadají boty… a máme takový pitomý nádobí a mně se hrozně jedno zalíbilo a teď dumám, jestli nejsem příšerná kýčařka, a že jsem vlastně dychtila po nějakým autorským porcelánu, jenže jak si prohlížím ty ručně tvarovaný, umělecky popraskaný, neotřele hranatý díla, tak se přistihuju, že nejradši jím z bílýho kulatýho plus decentní puntíček. Nebo decentní entl. Mentální babička asi.
(Ale kdyby Soňa Malinová dělala obědový sady, určitě bych si vybrala tam!)

Četla jsem na The Atlantic článek o tom, jak nás pandemie obírá o to, co jsme si ve feminismu pracně vydobyly. Kdo převážně obstarává to vaření, nakupování, učení se s dětmi, kdo zase nemá příslovečnej vlastní pokoj? Tady taky pracuje v pracovně Pablo. Nutno říci, že já mám za běžnýho provozu místo ve sdílený kanceláři, takže bych nebyla úplně spravedlivá. Podobný témata nestojí zrovna ve středu Pablova zájmu, ale tuhle jsem to do něj trochu hučela a zdá se mi, že přece jen tu houbičku na nádobí nebo hadici od vysavače vezme častějc do rukou. Na nákupy jezdíme beztak společně.
(Update: na Deníku Referendum vyšel český překlad od K. Smejkalové.)
A provinění – kdybychom tomu tak chtěli říkat – zase není jednostranný, jako obvykle. Třeba já tomu podléhám i sama. Že to přece musím dělat já, musím SI umejt to nádobí, k obědu bude i polívka a koupelnu má vydrhnout ten, komu vadí, že je špinavá, tak to jsem zase já; napadají mě i formulace, že to je moje vizitka! Psala jsem už, že jóga nás učí myšlenky pozorovat, pročež pozoruju. No, pěkně hluboko to máme zakořeněný. Přijde krize, ani ne moc velká, a uchylujeme se do toho, co známe, co umíme, co jsme odkoukali/y. Jasně, někdo ty věci musí řídit, někdo něco umí a něco ne, ale aspoň nějaká diskuse, nějaký (přeroz)dělení by se myslím mělo odehrát.

Nevím, jestli mi chce mozek či kdo něco naznačit, ale v karanténě se mi zdá hodně živejch snů a hodně si jich pamatuju. Některý jsou ovlivněný tím, že mám v noci často žízeň, obvykle se mi pak zdá buď, že mám žízeň, nebo že mě někdo škrtí. Zároveň mi ale do snů často vstupujou nějaký bejvalý. Že by urovnání předchozího života před vstupem do… totiž výstupem z karantény? Dneska se mi zdálo o barmanově bráchovi, zase jsem ho neulovila. Pár dní, týdnů zpátky se mi ovšem do snu vloudil tanečník Šimon. Vyspali jsme se spolu. Bylo to fajn – asi nejpřesnější slovo, bylo to fajn na poměry sexu s někým, s kým se až tak moc neznáte a spíte spolu poprvý, jako s Karpem tehdy, fajn. Víceméně jsem pak asi vstala, pozapínala se a šla si po svým, no regrets, no afterthoughts. A „cestou domů“ v tom snu si říkala: uf, no jo, tak co už, opakovat se to nebude, Pablovi to nepovím. Kdyby ujely nohy jemu a on by věděl, jako vím já, že to nic neznamená a znovu se to nestane, taky bych asi nechtěla, aby mi to prozrazoval. Protože bych mu to nevěřila, a trápila se.
Tenhle sen jsem mu nevyprávěla, ovšem vracím se k němu v úvahách. Ne k nějakejm těm pohybům, fakt nebyly bůhvíjak významný. K tomu svýmu myšlenkovýmu posunu. Dřív jsem zastávala naprostou, radikální upřímnost, žádný zatloukání, stejně to nedovedu. Ve snu ale naprosto jasně vystoupila ta paralela: chtěla bych, aby mě o něčem takovým zpravoval Pablo? Ne. Samozřejmě, existuje riziko, že informace přikvačí z jiný strany, ve špatnou chvíli a špatným způsobem. Ve snu mi ale prolnutí bublin nepřišlo pravděpodobný.
Pozoruhodný, co se v hlavě urodí. A velká škoda, že nemůžu s kámoškama na víno (půst se mě v karanténě nějak… pustil) a pořádně tam takovýhle chuťovky rozebrat!

Nemám se špatně. Lepších dnů napočítám víc než mizernejch. Nečtu tolik, kolik bych si třeba přála, nekoukám ani na tolik filmů, i když něco jsem viděla. Hodně jóguju a raduju se z toho. Hodně vařím a… moc se neraduju z toho, jak mám omezenej repertoár, ale pracuju na tom. Poznáváme kraj. Není to špatný, když si zrovna nevzpomenu na prarodiče, na ségru, na júkej. To mě trochu straší, když už jsem teda zabrousila. Že to nepůjde jinak, než aby jel sám. Protože Pablo nechodil x let do školy, kde ho učili přemejšlet a žvanit o věcech, a nešel na takovou školu proto, že k tomu vykazoval tendence už předtím (dává to smysl, tohle souvětí?), nedovedl mi odpovědět na otázku, co by kdyby. Prej o tom nemám moc přemejšlet, převracet varianty, nějak to dopadne. Tak jo, dupnu si a hned to půjde, neasi! Ale inspirovat bych se mohla. Pravdu ten chlapec má.

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 139 072 kliků