Dva. Vnější hlas. Co dokáže černý bez

Někdy píšu na cestách a někdy těsně před. To je zrovna teď, schnou mi vlasy, po dlouhý době umytý Nizoralem (ach jo), pár důležitejch mailů jsem napsala a na něco pořádnýho se tak jako tak nesoustředím.

Jedu s kamarádem-vodákem a jeho grupou na maďarsko-slovenský pomezí. Jede se vlakem a to by mohlo vytřídit ty největší borce a borkyně, který vždycky s úžasem poslouchám, jak mají život v pořádku, a pak nevím, co ze sebe vymáčknout na otázku „a co děláš ty?“. No, hrabu se v knížkách, leží mi na srdci lidská práva, respekt a tolerance, péče o krajinu, slow fashion, práva Polek a Američanek na vlastní tělo, výsledek našeho týmu v pub kvízu, Jizerky, knižní novinky a hadry z Met Gala. Většinou toho v týhle skupině moc nenaflexím. Hodnoty jsou jinde, tak je aspoň pozoruju. Zajímavé setkání s jiným světem.

(Nutí tě někdo s pistolí u hlavy tam jezdit, Aranel? Ale ne. Jenže miluju hory, doly, černý les. A vymyšlený ty vejlety bejvaj moc dobře.)

Koukám, že skoro totéž jsem psala před čtyřmi lety, když jsme jeli do Zakopaného. Tam se mi stala taková věc s Jezerním mužem, hodně blízko jsem ho pustila a pak řekla, že nechci. Musím na to teď myslet, jestli na to taky myslí, jestli to něco způsobí, ale zároveň si říkám, že jsem přece jenom extra řešitelka. Dopadne to nějak, nebo jinak. Každopádně si dám pozor, abych to náhodou neopakovala. Už nejsme opilé děti na školním výletě. Taky je klidně možný, že je ženatej s dítětem. (Jako Ovečka… wtf jako, kdo to dovolil!)

***

Akorát před dvěma měsíci zmizel Pablo. Od tý doby přišla jediná zpráva s novými čísly účtů. Příkazy jsem upravila, na zprávu neodpověděla. Ona teda taky neobsahovala žádnou otázku. Nepíšu. Nevolám. Kolo je pořád tady. Maminka se na něj občas ptá. Odpovídám, že to vlastně není moje starost. „A nemá on nějakou novou ženskou?“ To taky není moje starost. A upřímně, zajímá mě to? Ani snad ne. Opravdu upřímně? Opravdu. Starám se sama o sebe.

Nebudu lhát, že mě nenapadá, co kdyby přišel, zaklepal, usedl, omluvil se. V hlavě mi dorůstá jediná odpověď: už bych to znovu nevydržela. Ta není dokonalá. Protože zatím si pořád myslím, že vydržím všechno. Ale cena je někdy převysoká. Nechtěla bych se z toho sbírat. Vydržím hodně moc. Ustojím, snesu, dokážu. Nicméně určitě neplatí, že bych měla nekonečně sil. V noci mi proteklo od sousedů něco stropem. Tentokrát něco hnědého, rezavého, hnusného, v kuchyni je flek na stropě. Když jsem to viděla, točily se mi koutky pořádně dolů. Vím, co mám dělat, kontaktovat pronajímatele, poskytnout součinnost, nechat ho nebo souseda, ať sežene řemeslníky, malíře. Ale proč musím všechno dělat sama… Ironie: zrovna včera jsem psala Fay a Naně, že se mi v bytě líbí, páč barák v Krásný Studánce se zatím jaksi nerýsuje a tohle město je moje město. No, do rána to tu nabralo zas o něco víc ghetto estetiky.

To jsem odběhla. Zkrátka by musel opravdu hodně přilézt ke křížku. A stejně by to asi neklaplo. Mrzí mě to strašně moc. Ale zjišťuju taky rozpor. Odešel proto, že málo projevuju emoce. Ovšem když jsme naposled seděly s Vančurou a malým na pěnové podložce u nich doma a já se cpala beránkem od neděle, povídala mi přítelkyně: „Ty už zase normálně mluvíš.“

Hájila jsem se, že jsem mluvila tiše kvůli miminku v kočárku a tak. Jenže Vančuru neoblafneš. Usvědčila mě, že jsem tak hrozně potichu mluvila, i když si miminko ještě hovělo v břiše. Potichu mluvím, když únava přesahuje nějaké meze. A taky, když mi někdo dýl říká, že mluvím moc nahlas a koho to zajímá. No. Tak teď mluvím. Když si dám víno, tak hodně. Někdy i trochu nahlas a mávám u toho rukama a gestikuluju stejně jako moje sestra. Neuvěříte, co se stalo potom. Nic. Z kolektivu mě nikdo nevylučuje a já se bavím. Jsem ráda, že mě upozornila. Zkusím si na to pamatovat.

***

Minule jsem končila zuřivým odstavcem na téma kořist. Dopadlo to dobře. Terapeut mě trochu zkouší, co vydržím, kam zajít, a vysvětlil mi, že samozřejmě i při loučení pracuje. Že to nebyla náhoda, nic mu neujelo. Vyvolal ve mně emoce a byl za to rád. Můžeme probírat, nakolik jsem intelektuálka a nakolik pudový člověk, jak se používají různé zbraně a triky. Mluvíme o oblečení! Jestli do toho šlápnout, vyrazit v šatech na ramínka na přehradu a prostě se nechat sbalit, nebo jestli bude lepší ponechat si jistý předvýběr a jít v nich do knihovny. Zatím jsem si koupila boty jak do cirkusu. Ne, ne veliký klaunský, lodičky na podpatcích, ale tak asi v pěti barvách a ještě se to třpytí. Špičatý! Jsou to gaborky a chodí se v nich dobře. Po podlaze v divadle. Po padesáti druzích dlažebních kostek tady na našich bulvárech se v nich chodí o dost hůř.

Naposledy v pondělí mi vnesl do hlavy zase další zmatek. A to, že vlastně svým zevnějškem vyjadřuju rozpor. Nosím šaty, sukně, parfém, eventuálně ty podpatky, parádím se, těším mužské oko… ale přitom jsem, a celkem se to ví, filosofka se silnými názory. Která se nenechá jen tak snadno sbalit na nějaký kecy. Zahloubaná křehká filosofka v cirkusovejch lodičkách, která miluje běžky a les, popsala jsem se do jedné konverzace, a tak jak se v tom nějakej chlap má vyznat, žejo. No. Výjimečně jsem šla na schůzku v pondělí. Po docela náročném víkendu. Vítání ptačího zpěvu spojené s dost brzkým vstáváním, večer čarodějnice na vsi, v neděli večer film, mezitím práce na zahradě a chvílema to našlapování kolem diskusí s rodičema. Do toho rozkvetl černý bez (asi. Tady nahoře ještě ne, ale v kraji už pravděpodobně jo) a ukázal mi, zač je toho alergie. Vzala jsem si prášek a znáte to, jak je to s prvním práškem sezóny. Otupuje vás alergie a claritine zároveň. Takže když jsem teda v pondělí s odřeným nosem dospěla na tu terapii, měla jsem chvílema slzy na krajíčku. Poprvé. V únavě už nejdou zábrany udržet. Nevadilo to. Nevadí to vůbec. Proto tam chodím. Abych se nestyděla za slabost. Za to, že mě třeba mrzí, jak jsem se snažila a rozdávala a tlumila se a přizpůsobovala a bylo mi to k ničemu. Možná pochopitelně. Zamiloval se do jiný podoby mě. Tak jaký by dávalo smysl snažit se změnit? Přeci!!

***

Ještě kulturní vsuvka. Viděla jsem film oceněný letošním „zahraničním“ Oscarem, Drive my car. Japonský film podle jedné Murakamiho povídky, dost volně teda, ale prostě obvyklé Murakamiho složky příběhu, Japonsko, starý auta, zvláštní holky z ostrovů… Líbilo se mi to. V první třetině filmu byly nějaké milostné scény a já jsem na ně koukala jako vejr. Něco tak hezkýho, něžnýho, opravdu milostnýho mezi dvěma manželi, kteří jsou spolu už dlouho… a musela jsem přemýšlet, kdy jsem to naposledy zažila a nebylo to nijak hezký přemejšlení. I na to si musím dávat pozor. Intelektuálka, ano, třeba z 80 %. Ale nejenom že řečima se nevyrobí dítě, těch zbylejch dvacet procent potřebuje něhu a tělesnou lásku. Otevřenou náruč. Doslova i metaforicky. Její majitel bude taky koukat jako vejr, co všechno dokážu nabídnout. Nejenom vleže. Obecně. Vida, s jakou novou silou a zvednutou hlavou končí článek. To se mi dost líbí!

Předsevzetí, obv. O ceně. Neakutní

A teď vám to natřu – jak na Nový rok, tak po celý rok. Ou jé!

Rychle vyřídím předsevzetí. Jsou různý, týkají se němčiny, studených sprch po ránu, jógy, vstávání. Ale vlastně se to dá shrnout do jednoho předsevzetí – být důsledná. Mnoho těch věcí už dělám – jógu, sprchy, výjimečně vstávání, ale moc často se mi to nějak rozjede, nepovede, zanedbám to, namyslím si na večer deset činností, pak rozdělám tři a nedokončím pořádně žádnou a pak se vezu, na různých místech leží nepatřičné věci, do postele odcházím pozdě, prokrastinuju spánek a celé to dává smysl jenom mně, ale tak nejsem tady sama, žejo. A lidi včetně slavných, například Iva Pazderková na DVTV, zasvěceně hovoří o tom, jak musíte mít pořádek kolem sebe, jinak nedosáhnete pořádku v duši. Něco na tom určitě je.

Sama nejsem. Rozhledy do dálek v Krkonoších pomohly. Nebo co pomohlo. Ustanovil se semestrální experiment: část týdne trávit v Praze v bytě u babičky, část trávit tady se mnou a opravdu se mnou, v sobotu na výlet. Není těžké uhodnout, že pevně vymyšlený režim se nepovedlo naplnit snad ani jeden týden. Tu se v sobotu slaví narozeniny, tu se ve čtvrtek soutěží v hospodském kvízu (to se týká mě. Taková blbost a začalo mě to fakt bavit), zkrátka pestrost života. Ale když jsme to včera u demíčka hodnotili, mohla jsem rozhodně říct, že to nebylo tak hrozný, jak jsem očekávala. Až bych si troufla to formulovat: bylo to lepší, než jsem očekávala. Kromě výše zmíněných potíží jsem se vlastně každý večer nějak zabavila a stýskání jsem nestihla.

Jak říkala Ola: těch uspořádání a možností přece existuje strašně moc. A sto lidí, sto vyhovujících nastavení.

Semestr ještě neskončil, ale stane se to brzy. Z Pablovy strany zaznělo směrem k experimentu několik výtek, které jsem ale dovedla naformulovat už před jeho začátkem. Protože jsem věděla, že babička mezitím přestala chodit do práce. A to je samozřejmě změna zásadní. Pablo pořád hledá způsob, jak v klidu pracovat, mít svoje doupátko, a zároveň nějak vyhovět mně, která se zavrtala tady a těžko, přetěžko by se pouštěla. A taky na tom finančně nevykrvácet. Nicméně. Oproti loňskýmu uplakanýmu adventu jsme se letos měli mnohem líp. Samozřejmě, vánoční stres se mi nevyhnul – s kamarádkou Mniškou jsme vypočítaly, že takový ten advent z Instagramu s usebráním, klidem, pokojem, svíčkami začíná tak asi 27. prosince. Snad jsem to ale zvládla lépe než jindy, bez vážnějších manifestací na šíji, v ramenou, v žaludku. Dvoje, spíš troje pečení cukroví, workshop motání věnce (hlavní výhoda byla, že tam někdo natahal různý větve, poskytl mi velký stůl a pak to za mě uklidil). Krásný dárek k narozeninám. Pak těšení na tenhle týden mezi svátky a hromadu výletů do přírody.

Až nám na Štědrý den volala babička se smutnou zprávou. Vánoce tím pádem probíhaly podobně, ale úplně jinak než jindy. Po konci svátečního času by člověk potřeboval ještě další týden volna (já) nebo dva týdny (moji rodiče, hlavně maminka). I když si řekneš, že takovýhle život, takovýhle odchod, takovýhle pohřeb by si každý přál, je to náročný a těžký, musí se oslovit hrozně moc lidí s různými úkoly a ti se – možná kvůli období mezi svátky, možná kvůli typu osobnosti – ne vždycky chovají vhodně a soucitně. Pro nás, co nejsme babička, se to docela vyhladilo na posezení po obřadu. S bratrancem a sestřenicí jsem si takhle nepopovídala… snad nikdy.

***

Během podzimu – datum už nevím – jsem se taky sešla se svou kamarádkou, která prošla výcvikem koučingu. Jo, taky se tomu trochu směju, ale byl chvíli čas, a zadarmo… Posloužila mi vlastně hlavně jako zesilovač. Nebylo těžké najít hlavní myšlenku: chtěla bych se přestat podceňovat. Spíš teda v pracovní oblasti. Mě otravuje vyjednávání, to už jsem možná psala – nechci vyjednávat, chci překládat, maily sem tam, ke mně, k nim,pink, pink, se píšou zadarmo. Nicméně musím uznat, že se mi v posledním čtvrtletí vyjednávání vyplatilo. Z jedné smlouvy s novým nakladatelstvím zmizely podle mého přání celé odstavce, ve druhé smlouvě s nakladatelstvím již známým jsem aspoň vydupala posun data, protože letos jsem se nechala přemluvit, termín samozřejmě nestihla (jak jsem ale říkala už předtím) a pokuta se vznášela ve vzduchu. Nejsou to knihy světových formátů, nebudou je recenzovat v Respektu a asi je nebudete všichni hromadně číst, jak se to skoro děje s Queenie. Pro moje sebevědomí ale ledacos znamená i tenhleten smluvní úspěch.

(Naštěstí jsem nemusela ty knihy odmítnout. Možná i taková zkušenost by ale stála za to.)

***

Stejná kamarádka říkala: „Naše generace už se nebude stydět chodit na terapii a mluvit o tom.“ Sestra mě opravovala, že spíš teda naše bublina, ale to je jedno, začínám už za méně než čtyři týdny. Téma mám zatím jedno: nezvládání konfliktů, prakticky jakýchkoliv; domlouvali jsme se v říjnu, statečně jsem se označila za neakutní případ. Za měsíc už jsem si nebyla tak jistá, teď je to zase lepší. Částečně mě vede zvědavost a částečně dojem, že se mám docela dobře. Mám. Ale mohlo by to být ještě lepší. To jako zas mohlo. A jsem na sebe obecně docela hrdá, co jsem na sobě dokázala změnit a v čem jsem se rozvinula a posunula, ale na tohle mi asi chybějí páky. Kupodivu má pan doktor smlouvu i s mou lehce bizarní pojišťovnou, tak mi držte palce!

Ester. Baťa. 108 podzimů

No, Veronika měla pravdu. Ty komentáře z minula mi docela zaťaly. Nejsem moc typ na negativní motivaci a celkem jsem se o ně ani neprosila… ale dobrý. Samozřejmě se částečně trefovaly a metafora s hrncem na zadní plotně ve mně bublala (hahaha) celý léto.

Léto. Co myslíte, přeceňuje se léto? Člověk strašně touží všechno stihnout a hlavně letos, kdy víme, že léto je jedinej čas uvolnění a že podzim a zima zas hrozí kromě běžnejch příkoří ještě zavřením zhasnutím zakázáním všeho… Zažila jsem pár hezkých věcí. Tanec v Plzni s Evou, intenzivní kamarádský dny a zcela nový město a nový taneční zkušenosti. Malej festival v Jičíně, první můj koncert Miss Petty a Bert & friends a veliký nadšení! Návštěvy Lesáku, všechny dobrý, po ránu s notebookem, odpoledne s korekturami, večer se zchladit po běhu. Brno a místňácký tipy na koupání, Západní Tatry. Nesedli jsme si až tak úplně s tou partou tam, ale vylezla jsem na Rysy, zdolala několik řetězových úseků a ujasnila si, že Nízké Tatry (nebo Fatra) jsou krajina mýho srdce. Ty dechberoucí pohledy do nekonečnejch bezednejch dolin… Vysoký Tatry už tvoří hlavně kamení. A protože nelezu, až tak moc mě to nebaví.

Hodně jsem si přála, aby jel do Tater i Pablo. Nakonec nejel. Protože neměl peníze. Pozvat se nenechá. Půjčovat si nechce. Zároveň mi teda nezakázal odjet a hleděla jsem ohromeně do dolin i bez něho, jen mě napadalo: tohle bych mu řekla, tohle bych mu ukázala. Vrátila jsem se a bylo jen málo času před tím, než odjel na vodu. Se spolužáky. Prý exkluzivně.

Což se nakonec ukázalo, jako že to nebylo exkluzivně a samozřejmě tu Ohři splouvali i různý další přidružený. Taky slečna V. Náhodou vyšla na jeho háček. Náhodou… to si říkáme s Evou: jak dobře člověk zná tyhle triky. Jak se jim dneska směje. Když bych je bývala potřebovala, neuměla jsem to vůbec, strašně chytrá holka, ale na tohle úplně tupá. Pak jsem to využívala chvíli, párkrát. Dneska to prokukuju (prokoukávám?). Je to jednoduchý, když znáš hlavní pravidlo: když to chce, tak to chce. Stačí naťuknout docela málo a poznáš to. A když nechce, nemá cenu se namáhat. Jenže člověk si to samozřejmě nerad připouští.

Zvlášť když je mu tak málo. No. Asi se nic nestalo, jen jsem zdůraznila (poněkolikátý, ale víc nahlas), že mi to vadí. Že mě to mrzí. Pablo to snad částečně uznal, ale jak ten hrnec na tý zadní plotýnce začal bublat a kypět, už se mu nechtělo přestat. Sama sobě jsem si nakázala – ani mi to babička nemusela zdůrazňovat, a stejně to dělala – že se musíme vrátit k tý otázce „budoucnosti“, babiččinými slovy. Rodinnýho života. Trochu jsem naznačovala a trochu mluvila přímo. Ale ani jsem toho moc přímo říct nestihla.

Proběhl teď takovej blbej měsíc. Umím to svalovat na všechno možný, na vynechaný prášky, na stres z peněz, na tlak klientů. Situace ale nabrala fakt vysoký obrátky před týdnem. Šli jsme v pátek do divadla, na Serotonin s Janem Hájkem, asi čtvrtý termín, tolikrát přesunuto. Bylo to výborný. Hájek je démon. Cestou na nocleh k Pablovým rodičům Pablo zastavil auto a oznámil mi, že se přestěhuje do Prahy. Že „cejtí tlak na založení rodiny“ a je z toho ve stresu.

Trochu otupělá po pivu od Matušky jsem na to nedokázala v podstatě nic říct. Snad jen, že si to určitě dobře promyslel. Rodiče už spali. Ale dozvěděli se to ve skutečnosti dřív než já.

Ráno už jsem tak otupělá nebyla. Polykala slzy. Atmosféra byla… poněkud napjatá. Jeli jsme do Prahy a chodili po Hvězdě. Převážně mlčky. Slzy jsme myslím polykali oba. Pak mě odvezl do Karlína na veletrh. Šla jsem a svěřovala se, odpoledne si na to dala panáka. Večer jsem se podělila s maminkou. Mamince dávám palec nahoru. Pohladila mě po ruce a řekla mi, ať nejsem smutná. Komentářů k tomu, že „je divnej“ a „to bude tou maminkou“ zaznělo minimum.

V neděli odpoledne jsem sbírala ořechy a česala víno a zvonil mi telefon. „Počítáš pořád s tím prodlouženým víkendem? Že bychom to ještě probrali.“ A plán na výlet do Krkonoš a upřímně znějící otázky, jestli s tím plánem souhlasím.

Tenhle tejden vlastně prožívám tak napůl v euforii. Jakože: co se mi to tady proboha děje a co může ještě přijít? Pojď, dávej, nakládej dál. Horší už to asi bejt nemůže, vždyť mi oznámil, že se odstěhuje, a odvezl si monitor a pečlivě vybral z koše svoje špinavý prádlo. Může to bejt snad jenom lepší. Zároveň v tý náladě asi klidně můžu říct všechno na rovinu, po nás potopa. Horší už to asi… a třeba to bude přesně to pravý, třeba jsme si ke třetímu výročí potřebovali dát pořádnou facku a začneme nějak z jiný strany. Třeba si s pohledem na moje záda začal říkat: to jsem ale debil, vždyť já ji mám tak rád!!! Třeba proběhla nějaká intervence v rodině. Nevím. Doufám, že nebudu muset utíkat z krkonošskýho hřebene dolů, doufám, že by nevymyslel přechod hor na čtyři dny, kdyby se nechystaly omluvy a usmiřování. Doufám, že jestli tady o těch peripetiích budu sepisovat článek do Heroine, nebude to mít temný a hořký konec.

V neposlední řadě doufám, že nade mnou nelámete hůl, že jsem úplně pitomá a naivní. V mým posledním období silných pochyb nad plodností (který plus mínus rozptýlil pan doktor S.) mi Nana řekla: „věř svýmu tělu. Jsi zdravá, silná, schopná a všechno půjde. Neboj se.“ Vzala jsem si to k srdci – to člověk rád dělá, když se mu něco hodí do krámu, žejo. A rozšířila jsem to i na mozek, duši. Že jako poznám, až to bude už opravdu moc, že poznám, kdy se vůle vyčerpá. Jako když někoho balíte. Víkend napoví… snad. Ale jestli ne ten, tak už nevím, co.

***

Promýšlela jsem děsně dlouho název, a nakonec se k němu vůbec neodkazuju! Nechám ho a vysvětlím. Zatímco můj kamarád K. se nemusí po rozchodu moc stresovat, mohl si užít veselý pankáčský léto a teď může tak po očku nakouknout na seznamovací trh, já – ještě o něco maličko starší – jsem skoro tam, co Baťa s dřevákama. (Ale trošku přeháním, jasně.) Leda bych začala chodit na kondiční tréninky a tam se porozhlídla. A pak bych tomu „mohla dát kouř“, jak myslím říkala Vančura, jako Ester, co má ráda tofu. Musím říct, že ta teda na nic dlouho nečekala a že mi docela spadla brada. A sto osm pozdravů Slunci na cestu do podzimu jsem absolvovala včera. Meditace v pohybu… jo, můžu asi souhlasit. Myšlenky mi teda bloudily všude možně. Ale to mám vlastně na tomhle rituálu ráda. Zapadnu do těch mnohých opakování, někdo mi hlídá počty a já jdu jenom nahoru dolů, nahoru dolů, nádech výdech, a na konci jsem v podzimu. Podzim by jistě nastal, i kdybych nepraktikovala. Nevadí. Poděkovala jsem si za ty dvě hodiny. Vítej.

Těstovinová krize. Slunce v očích. Bylo to s tebou hezký

Zase už ten editor vypadá jinak. Já se zbláznim.

Před pár týdny, takhle v sobotu, jsem se trochu hroutila. Asi ten druhý týden lockdownu to byl? Zajímavé – se začátkem druhého roku v pandemii se stejně zase vyrojily rady a radilové a radilky. Cvičte jógu, pečujte o sebe, uvařte nový recept, zapalte si svíčku, telefonujte si s blízkými, napojte se na svůj ženský cyklus. Shodly jsme se s brněnskými dívkami, že tyhlety články a příspěvky nás ledacos, ale určitě ne motivujou. Tohle bylo zajímavý vloni touhle dobou. To byla výzva, šily se roušky, lidi se podporovali, sdíleli si kvásky a jógový videa. Teď každej už jen sedí, civí před sebe a přeje si, aby mohl jít do hospody ožrat si držku, protože tohle už není k žití a je jedno, kolik vystřídáme ministrů. No – Pablo mi říkal, že na tom přece nejsme tak špatně. Pracujeme, chodíme ven, neznáme nikoho na ventilátoru a ta krize v dodávkách těstovin a hajzlpapíru taky nakonec vůbec nenastala.

Má pravdu, samozřejmě. Jenže jsem si teda musela uvědomit, že to pro mě asi není „kompletní“ život. Někdy to zní jako fňukání, třeba jsem jela naposledy na běžky 2. března (to ještě policajti jen tak postávali na Český chalupě) a pak už ne, i když podmínky byly a triky, jak projet, se taky šířily. A remcala jsem. A kdekdo může říct: tyjo, dyť my se na běžky nedostali celou zimu, fakt se neobejdeš ten poslední měsíc bez běžek? Stejně to jarní běžkování až tak moc nemusíš. Jo, obejdu se a nemusím, ale tak bych teda… šla třeba do kina. Nebo do hospody. Nebo do kavárny. Do sauny. Nebo bych sakra šla jen do blbýho háemka v obchoďáku, tam courala mezi štendrama, očumovala ulítlý módní trendy a špačkovala, jak je to všechno blbě ušitý. A nemůžu nic, žejo. Tak kde se ventilovat (no pun intended)?

V tu zmíněnou sobotu asi hrála roli taky nějaká únava. Dostihlo mě hrozně moc strachů najednou. Myslím, že u mě bydlí i jindy, ale neprojevují se, nechají se krotit. Strach, že se rodiče budou chtít očkovat jen Sputnikem. Strach, že se dalších x měsíců neuvidím se sestrou. Strach, že kolem voleb nastane rodinná hádka. Strach, že nebudu mít děti. Všechno se to slzami vyplavovalo a s tím i takový zvláštní pocit, který jsem ohledávala už v tom uplynulém týdnu: že mi všechno připadá jako povinnost. I to, co jsou třeba v běžném vnímání radosti. Večerní jóga. Běhání. Páteční seriál. Sobotní film. Nedělní výlet. Všechno jako by byly jen povinnosti, ne vítaná zastavení, ne vykročení z toho omezeného světa, spíš „kromě nádobí, žehlení, vaření na druhý den musím ještě stihnout tu jógu“. Zažili jste to někdy? Zdálo se mi to fakt zvláštní. Myslím, že kdybych třeba mohla jít do kina, vnímala bych to jinak. Prostě žehlení musí (ehm zase) zůstat ležet, protože teď se jde do kina a kino nepočká. Takový trochu vnucený, ale funkční odpočinek.

Ještě na tom nejsem nejhůř, ještě pořád vnímám radosti. Třeba jdu domů na oběd a svítí slunce a já přecházím z chodníku na chodník, abych ho co nejvíc pochytala. Nebo fakt veliká radost je kniha, kterou teď překládám, která mě baví, kterou si i večer třeba čtu dopředu (znovu. Poprvé jsem ji zhltla už před začátkem práce), konzultuju s kamarádkami různá řešení a opravdu si svou už tak dost oblíbenou práci užívám. Jenže někdy to stejně všechno tak nějak vybledne, protože zase musíš jít a krájet další a další cibule a tahat domů kila brambor a všeho.

Slyším, že někdo může vzdychnout: simtě Aranel, kino, já se nedostanu do kina teď deset roků a vařím pro pět lidí každý den a určitě nespím nepřerušovaných sedm nebo osm hodin (teda Nela to tady asi nečte, ale určitě by to takhle řekla, ostatně nad Kukačkami taky mávla rukou, že i kdyby ji tolik nerozrušovalo to téma, tak stejně nemá na seriály čas – no zas nevím, hodinu týdně v pátek večír? A s Markem Adamczykem!!!). Zároveň bych se ale klidně dohadovala, že nějak nedobrovolně omezený je každý – fakt každý. Ať už kvůli kafi v kavárně v hrnku, nebo třeba kvůli návštěvám kamarádek-důchodkyň, nebo prostě něco. A je to dlouhý a hrozný a skličující.

O Velikonocích jsem navštívila prarodiče. (Netvrdím, že dodržuju všechna opatření na 100 %. Třeba na tom slunným chodníku si sundávám respirátor. Ta návštěva by se ale bez ironie dala považovat za péči o příbuzné, však duševní zdraví nejde podceňovat.) Barvily jsme s babičkou vajíčka, obdivovala jsem její ledový salát, který nějakým zázrakem přežil přes zimu, a spráskla půl pekáče nádivky. Ovšem došlo i na rady do života. „Musíš ho prostě před to postavit, ať se rozhodne,“ nabádala mě babička, „dneska jsou mužský takový váhavý… Chceš bejt přece šťastná! No! Aby nedodělal školu a neřekl ti, tak ahoj, bylo to s tebou hezký!“ Ufff. Ano, může se to stát. Může se to ovšem stát, i kdyby mi teď přísahal, že se to nestane. Nevím. Nejde mi to. Během toho výše zmiňovaného pláče jsem i tenhle strach převedla do slov. Ale tlačení a stavění před něco… neumím. Možná žiju v divný představě, že když člověk něco vysloví a vysloví to tak, aby bylo jasný, že jde o vážnou věc, tak že to druhý straně utkví a taky to téma nějak pojme. Ale člověk musí během života dost těch představ opouštět, že… a babička toho přece jen zažila už víc. Chmm.

Co nakonec? Doporučuju tadyty fazole zapečené s fetou. Doporučuju zkusit v oblíbeným receptu na bábovku nahradit půlku mouky kokosem a nalámat do toho trochu čokolády. (Nebo postupujte podle Kluků v akci, ale ta olejová není moje nejoblíbenější). Doporučuju vyhradit si na pečení farmářskýho kuřete víc času, pokud se vám taky povede, že někdo na tý farmě asi spletl kuře s pštrosem – ale nakonec se ta stehna dopekla a poměli jsme se. Doporučuju film Pátrání po Sugar Manovi a podcast Zkouškový, kterému teď vyšla druhá řada. Je zvláštní, že se to označuje jako seriál, ale vydali všechny díly najednou; no, zřejmě se to teďka tak dělá!

31. Advent a půst. Grónská

Trochu jsme bojovali, jo. Kolem svátků. Hodně jsem naplakala. Film mě většinou nedojme, kniha, takový ty věci. Mě rozpláče, když se ke mně někdo nechová hezky. Nebojuju, neperu se, nevracím rány. Pláču. A něco jsem naplakala, někdy mě i napadlo: neztrácí to takhle sílu? Ale ty vole, takhle se nedá přemejšlet, já přece nebrečím manipulativně, brečím, protože nemůžu jinak. Kdo bych byla, kdybych manipulovala? Manipulátorka. Nebo herečka. Jenže to mi nikdy nešlo.

Už je to dobrý. Docela. Zamotala se do toho totiž taková věc. No, věc, věc není přesný slovo, tahle věc je totiž živá, normálně je to jakoby člověk. Člověk plný citů. Stane se, to jo. Stane se i, že si to nenecháš pro sebe. Tahle holka šla ještě dál: vyložila to Pablovi. Pablo její city neopětuje. To zase vyložil on jí. Řekl mi to někdy v těch posledních prosincových dnech, dost tak suše, věcně, nebylo tam žádný „protože miluju jenom tebe“, ale to se zase dotýkáme těch jazyků lásky a jak někdo mluví tím a někdo oním. Potěšilo mě to. Mám ho ráda a stojím o něj. Zároveň jsem si uvědomila, že kdyby to bylo jinak, asi bych do žádnýho boje netáhla. (Zas bych akorát brečela, to jsem prostě já, no.) Víš co: je jí dvacet. Trochu ho asi obdivuje, dospělýho vzdělanýho kultivovanýho staršího spolužáka. Mně je o kus víc. V kategorii dvacetiletých nemůžu soutěžit a už nikdy nebudu. Kdyby to bylo takhle, zbytečně bych napínala síly. Tak to se mi zas docela líbilo, tohle poznání, pravda neověřené praxí, ale ta myšlenka se zjevila poměrně zřetelně a ohraničeně.

Neštve mě, že se to stalo. Štve mě, že se kolem neshlukla partička kamarádek a nehučela do ní: hele, to nemá cenu, on má tu Aranel. Nebo v závěsu za oním vyznáním: no tak co, no, ser na něj, máš na víc. Kamarádky jako by snad spíš vymýšlely náhodný situace, kde se dá potkat. Společný studium, no tak na zkoušky se musí připravovat. Narozeniny, no tak to chce dort. Obědy v menze…

Sebrala jsem se a řekla jsem mu to. Že mi to vadí a že mi to vadí hlavně proto, že tohle si holky nemaj dělat. Protože co už nám zbejvá, než „sesterství“? Kam se dostanem, když si samy budem podtrhávat nohy? Kamarádky selhaly, asi to budeš muset vzít do rukou, milý. Reagoval podrážděně. „Tak co, mám skončit se školou?“ A zase jsem na sebe hrdá. Ne, to přece ne. Ale vymezit nějaký hranice. Nenadbíhat tomu.

(A asi za hodinu se ozvalo: „jak jako, že má na víc? Na jakejch víc?!“ Tak jsem ještě musela dovysvětlovat koncept milosrdných lží mezi kamarádkami. 🙂 )

Neskončilo to. Teď naposledy vlastně dvě věci: rady a porady k jednomu grafickýmu programu (to jsem se zrovna vrátila z běžek a asi dva metry od těchto on-line konzultací se sprchovala, haha). A dort k narozeninám. Pablo ho velký kus přinesl. Na talíři. „Ale tak to jsou narozeniny, tak je dort, ne?“ No jo. To ono je totiž vždycky něco. Teď ještě mám doma ten debilní talíř. „Tyjo, a takovej talíř se nemá vracet prázdnej,“ povídám. „Ufff, neříkej mi, že ještě V. nakonec budu píct buchty?!“ Jooo, nasmáli jsme se. Vyprávěla jsem to Vančuře do telefonu. „Ale tak Aranel, o tom jsi snad ani nezačala přemejšlet?!“ Začala, taková jsem dobrá duše, začala jsem o tom přemýšlet, kdo do tebe kamenem… Snad abych do tý buchty zapekla malou koňskou hlavičku, nebo tak nějak to pojala.

Tenhle tejden, asi při tom telefonátu zrovna, se vynořilo slovo „ješitnost“. Vnímala jsem to vždycky jako špatnou vlastnost, možná není vyloženě špatná. Ono kdyby mně vypisoval ten Martin od nich z ročníku, takovej ten vysokej, jak se tak usmívá, to já bych se taky vyhřívala v tý přízni, to jo. Jenže musíš teda znát mantinely, nebo aspoň někdo je musí znát. Nevím už, jestli náhodou, nebo nějak záměrně jsem narazila na starší článek od Michelle Losekoot – já ji moc nemusím, ale ten článek míří na komoru tomu, co tady píšu. Někdy si říkám, že kdybychom my holky alespoň polovinu času, kdy řešíme, jak se k nám chovají kluci, řešily to, jak se chováme samy k sobě, bylo by na tomhle světě o moc líp. Jo, jak píšu výš. Kdo už jinej, když ne my samy.

Rozhodla jsem se i letos držet půst. Předvelikonoční. Od alkoholu. V neděli se půst držet nesmí. A například na vynechání kafe radši ani nemyslím. Kafe ostatně přece nemůže ničemu škodit. No, je pátek, půst začal ve středu a mně pokaždý brnknou oči o tu lahev cideru v lednici… člověk si fakt zvykne na tu večerní radost, i když to není každý den, tak nedat si a nemoct si dát jsou dvě různý věci. (Možná právě proto by si člověk měl ten půst nebo jinej suchej únor občas loupnout.)

Zhlédla jsem Boženu a teď na doporučení Ondráše koukám na Kukačky (taky na iVysílání). Hraje tam prosimvás Marek Adamczyk a toho já žeru děsně, už od Dabing Street. (Hájek jako Josef Němec se mi taky zamlouval, ale ty tmavý oči nemá, no…) Líbí se mi i herečka Dancingerová, která tam hraje jeho ženu; nevím, proč jsem ji nikdy v ničem neviděla hrát, hraje dobře. Hlavu Medúzy ani ten seriál o velké Praze Ondráš nedoporučil. Takže nic. A občas stihnu i číst, přečetla jsem knižní rozhovor s Danielou Drtinovou od Ježíška, ponořila jsem se do toho a fakt mě to zaujalo. Určitě i díky dobrýmu vedení rozhovoru na straně Milana Ohniska, ale zkrátka je to zajímavá osobnost. Následně nejnovější Soukupová, Věci, na které nastal čas. Soukupový to vždycky spolknu i s navijákem, vtahuje mě její styl psaní a v týhle knize podle mě zas o kousek vybrousila svoji schopnost pozorovat lidi, jejich přemejšlení a interakce. Jasně, jsou to věci, který člověk vidí u sebe a vidí je v nejbližším i vzdálenějším okolí, zdánlivě nic objevnýho, ale když je to tam takhle ve třetí osobě a pár odstavcích naservírovaný, tak nějak z toho… mrazí, nebo nad tím člověk, jak říká Dominik v podcastu Stárnoucí mileniálové, krindžuje.

Po večerech, před tím čtením, vařím a peču. Vlastně součást knižní rubriky – kuchařka Mrkev, láska, sojanéza od Tří ocásků. Jsem nadšená. Zaplatila jsem si to ve sbírce, čekala nějakou nízkonákladovou brožovanou DIY záležitost. Přišla krásná kniha v pevný vazbě, s profi fotkami, pohlednou typografií a dobrými recepty – některý jsou převzatý z veganských internetů, ale celkově fakt prima kolekce. Plus nějaký aktivistický texty mezi tím. Minulý týden jsem teda vařila grónskou cibulovou polévku. Kupodivu se do toho nedává vývar z velrybí ploutve a cibule se nesmaží na tulením sádle, zato v receptu stojí deset deka křenu. Nastrouhala jsem asi sedm a už jsem nemohla, slzy tekly (nemám žádnej forichtung než svoje ruce a čtverhranný struhadlo). Pak mi málem tekly podruhý při jídle, stačilo by toho křenu půlka! Zajímavý. Upřímně nevím, jestli tenhle recept ještě zopakuju… možná místo toho zkusím tu savojskou mrkvovou s červeným vínem!

Takže takhle. Příště třeba dřív než po dvou měsících. Je to dobrý se vypsat. I s odstupem. Třeba budu jednou krindžovat nad vlastními řádky!

Jak moc. Soutěživost. Bylo léto?

21. června jsem tady psala: Bude léto, těšíte se? Teď je 21. srpna a sice dneska má bejt 34 stupňů, ale jinak už je prostě konec srpna. Na druhou stranu jak červenec dohromady propršel, třeba nás ještě něco čeká.
A já vlastně nesnáším vedro, xmrti!!, tak mi konec srpna nevadí. Plánuju navštěvovat lesní koupaliště, dokud to půjde, a pěkně se tam otužovat. Mimochodem jsem po tý tříletý agónii s nakupováním plavek nejen koupila jedny nový, ale ještě vyhrabala u rodičů jedny starý, který na Lesáku udělají ještě spoustu parády, a navíc rychle schnou. Tak mám teď z jedněch malejch rovnou dvoje použitelný (a ty jedny malý pořád).

Slibuju si, že už si víckrát nezpůsobím takový pracovní léto. Na jednu stranu se napomínám, že jsem přece byla současně hopsat v Brně, na stranu druhou jsem ale většinu času prostě fakt bušila nějakou práci a v důsledku stejně není hotová, protože se do ní motají jiný práce. Vloni tolik dní v Bulharsku sotva na telefonu… no. Ale letošní rok je prostě úplně ve všem jinej, tak proč ne taky v propracovaným létu. Pablovi to vyhovuje, zalezl do pracovny a vzdělává se asi ve třech oborech. Po cestování se mu prej ani nestejská.

Nicméně jsme odjeli na 5 dní do Broumova, mýho milovanýho konce světa. Tam jsem si notebook nevzala, abych opravdu a doopravdy nepracovala. Nabalila jsem si beletrii… Ukázalo se, že to volno bylo strašně potřeba a potřebovala bych ho o dost delší. Nějak hodněkrát jsem měla slzy na krajíčku, i když se vlastně nic nedělo. (PMS za to nemohl.) Často kvůli řízení, pořád s tím bojuju, nebo spíš bojujeme, protože Pablovi se vedle mě špatně sedí a nechápe, proč opakuju některý chyby. Já mám pocit, že se pomalu zlepšuju, ale je strašně snadný mě rozhodit, no.
Babička se před nějakými měsíci dojímala, že to dělám z lásky, to řízení. Musela jsem se smát: z lásky to dělá spíš Pablo, že to snáší. On teda doplňuje, že to děláme z lásky oba, já proto, aby on nemusel řídit pořád. Na druhou stranu jeho řízení baví a zastává filosofii „musím se o nás starat“. Neřekl to úplně klidně a ochotně, nechtěl se o tom asi bavit. Ale stejně mě to dojalo.

Jinak jsme ovšem navštívili dvě koupaliště, mnoho skal, Kuks a klášter. V Broumově jsem byla potřetí a na prohlídce toho kláštera poprvé, ostuda! Pěkný. A viděli jsme dohromady snad 11 barokních kostelů i zevnitř. S čím se teda Broumov potýká, je úroveň služeb – taková jakože lepší restaurace v klášteře pokulhává ve věci obsluhy, restaurace Alka vede cenami, ale kvalita je spíš prostě „hospodská“ a vegetariáni se moc nenajedí. V pizzerii Sudetka (sic!) mají málo židlí, do čínskýho bistra jsem se bála, glutamát nesnáším nejlépe. Veganská a skvělá Kočka na kari vaří jen obědy a ty jsme odbývali většinou v lese… a na hotel Veba tentokrát nedošlo. A to je asi tak dohromady všechno, přitom turistů tam nakonec nepřijíždí úplně nejmíň. Plus jsem už dlouho nezažila situaci, kdy se otvíračka o víkendu kompenzuje zavřenou hospodou v pondělí a v úterý.
A musím říct, že sice spolu trávíme dost času, ale ten volný je stejně nějaký jiný. Trošku jsme o sebe naráželi, možná když chybí ta pracovna, kam se zaleze? Ale máme se rádi a všechno nějak přešlo.

V létě míň jóguju. Koronastyl časté domácí praxe mi taky nevydržel. Včera jsem navštívila jednu lekci dynamické flow a… chválila jsem se za zpevněný střed. Ale jenom chvíli. Protože u těch náročných, dynamických lekcí, vedených navíc způsobem „co všechno se dá ještě udělat pro ztížení pozice prkna“, ve mně narůstá soutěživost a nesoutěžím jen sama se sebou. A pro tohle jógu nedělám. Tam chci právě tak nějak myslet jen na sebe a posouvat se vůči sobě, a když si teda všimnu ostatních, tak jim přát jejich pokroky. Ne se nad ně povyšovat.
Možná se podívám na tu Carling Harps, co ji doporučovala Nana. Silné jádro je důležité, ale určitě se k němu dá dojít i na jiné způsoby.

Moji bublinu teď v létě zase hrozně vyplňujou děti. Ne tak úplně „koroňátka“, to si asi pořídila jogínka Ter (snad to její učitelský přístup nezmění tak, jak se to z mého pohledu stalo Magdě – nějak mi to pak přestalo sedět). Spíš kdo nemá, řeší, jestli mít a kdy mít, kdo chce, řeší, jak si ho přičarovat, kdo má jedno, řeší druhý/nedruhý a takhle dál. Taky jsme po roce zase došli k týhle otázce, respektive to začal svou podivuhodnou otázkou Pablo: „Jak moc si mám dávat pozor?“
Zdálo se mi, že se vlastně ptá na něco jinýho, ale neupřesnil už na co. Jen že „aby ses neocitla v nějaký situaci, ve který bys nechtěla bejt“. Na to už jsem odpověď měla: vlastně bych v ní celkem chtěla bejt. O pár dní později jsem se k tý hypotetický situaci vrátila; Pablo se dost kroutil. Ještě dva roky bude přece studovat. To je asi pravda a je to vlastně velký pokrok, taky to mohlo být pět let. Dva roky by se ještě daly unést – pokud jsem tak zdravá, jak si myslím. Nicméně se mi zdá, že se náš, tedy spíš jeho, přístup už k tak dost nespolehlivý antikoncepci ještě dál rozvolňuje. Tak uvidíme.
Nemáme prachy, nemáme pořádný práce a žijeme v polovině pronajatýho bytu (druhou polovinu nevyužíváme, majitel tam skladuje různý krámy). Ale tohle mě zrovna v úvahách až tak neomezuje. „Vždycky to nějak dopadne, viď,“ ušklíbal se Pablo. No ale nemá pravdu? Má.

Někdy mě trochu žere, že se nerad druží, že se netváří na poctivější dělení domácích povinností, že mě prudí kvůli chloupkům v podpaží. Pak se na něj dívám, v autě, v posteli nebo jinde, a cejtím, že je to ten pravej. Že jsem rozlomila kruh „toxických“ vztahů (nechce se mi teď hledat lepší slovo, možná závislých?) a víckrát už se mi to nepovede. Že se čekání vyplácí a boží mlejny a – no to je jedno. Láska páska!! Proměnlivá, a přece se zdá trvalá…

24/28. Rudé zlato. Nepřijatelné

Vidíte, akorát měsíc, hezký. Nějak se mi těžko hledají chvíle, furt je co dělat, a nakonec si jdu radši číst, hltat cizí texty.

Zkouškové in da house. Začalo to odevzdávkou posledního ateliéru – z toho týdne si myslím Pablo nic nepamatuje a já si pamatuju hlavně jeho skelnej pohled, když jsem mu říkala cokoliv. Je to teda lepší, než to asi bejvalo, bez klepek a hektolitrů coly zero, přesto jakkoli jsem si to soustavně racionalizovala, úplně dobře mi to nedělalo. Bylo mi to dlouhý… nakonec to odevzdal, ten den jsem byla v Praze na jednom večírku, a pak odjel na workshop do jižních Čech. Tam jsem je koncem týdne navštívila, milion hodin ve vlaku, vlhký počasí a báječná atmosféra mezi stavebními fachmany. Spaní na palandě, to už se mi taky dlouho nestalo. Cesta zpátky, zácpa na D1, špinavý prádlo, jakože opravdu od hlíny a písku, a pak jsme se pomilovali, hladově, vášnivě, a ráno znovu a druhý den během odpolední siesty. To je docela nezvyk, i to denní světlo. Nezvyk, na který si ráda zvyknu, ha.

Překvapuje mě, jaký na mě má vliv jeho přístup. Shodou okolností mi dneska zas přišel do ruky jeden časopis pro ženy, kde psali o nejsprávnějším počtu sexuálních partnerů před manželstvím dle amerických, britských nebo kdovíjakých vědců. Sice to opletli ujišťováním, že i jiná čísla jsou ok, nicméně to jedno pravé tam stálo. Hm – možná jsem si to měla přečíst dřív, a nebo taky ne. Každopádně si myslím, že Pablo toho čísla asi ještě nedosáhl. Nevadí mi to (ono tomu, kdo je napřed, ať už v čemkoli, se celkem snadno projevuje blahosklonnost. Trochu bych se bála zeptat, jestli náhodou nevadí jemu, jak to je). Odběhla jsem. Prostě se chovám zdrženlivěji, hůř se mi mluví a vyjadřuje, i když jsem to přece už uměla. Zajímavý, zajímavý. Prohlížím si to, jak mě učí jóga, víceméně bez hodnocení.

Povinnosti měly skončit 24., teď asi skončí 28. nebo možná 2. července. Pak bude léto a víc prostoru na třeba i vážnější témata. Jak jsem zmiňovala ten večírek, zaujalo mě tam, s jakou lehkostí některý dvojice mluví o svatbě, dětech, a to i jakoby za toho druhýho, se znalostí jeho názorů. Pro mě to furt představuje nějaký křehký a těžký téma, o kterým nedělám humory. Přitom taková blbost – OK, to úplně ne, ale zavírat před tím oči a tvářit se, že to neřeším, když to řeším, je asi podivný. „My jsme si to probrali, ono se to stane, a teď čekáme, až se vyjádří,“ popsala Vančura situaci svou. Neodolala jsem nutkání ji opravit – čekáme? Spíš ty asi čekáš, milá přítelkyně. Ale doufám spolu s ní, že milej mladík je jako zelí v kameninovým hrnci, zdánlivě se neděje nic, ale vevnitř se chystá skvělá věc.
Onehdy jeden známej napsal tohle na facebook. Má ve zvyku psát otázky nebo palčivější témata a vířit diskusi. Onehdy teda napsal: Co byste udělali, kdybyste se nebáli? Něco jsem si tam četla, ale vlastní odpověď mě napadla až za dva dny samozřejmě. Kdybych se nebála, zeptala bych se ho, jestli si mě chce vzít. Proč se bojím? Strašně se tím odhaluju a riskuju, že řekne ne, a budu si připadat jako škemralka. Proč mi vadí se odhalit před snad nejbližším člověkem? Hmmm… ach jo. Vlastně si v tomhle moc nerozumím.

S obojím najednou souvisí, že jsem si přestala sledovat cyklus. Respektive aplikaci jsem si nechala, ale udělám tam pár křížků jen na jeho začátku a pak už nezapisuju. Jako mé předchůdkyně do kalendáře. Zjistila jsem totiž, že mám sklony si říkat „dneska by to třeba šlo“. Skrytě doufat, že zrovna dneska selže lidskej faktor. Možná dokonce litovat, že během plodnejch dní zrovna nebyla nálada. A to se mi na sobě samé hrubě nelíbí. Třeba jednou nastane potřeba udržovat si povědomí, ale teď bych se chtěla milovat z lásky a z touhy. Jako mám nějakou představu, ale takovou povrchní a nejistou, a to stačí. Byl to myslím dobrej krok.

To rudé zlato ale znamená jahodovou marmeládu, který jsem uvařila 11 skleniček. Taky upekla dva koláče, nazdobila dvě misky s tvarohem a něco požrala jen tak (a něco se zkazilo, jahody jsou potvory prchavý). Nasbírala jsem šest kilo na samosběru, vstávala před šestou a táhla se autobusem, a bavilo mě to a mám radost. I z toho, že jsem marmeládu vařila podle Maškrtnice, líným způsobem a bez pektinu, a že je nádherná, tmavá a sladká. Je mi 32 a poprvý jsem uvařila marmeládu, ou jé! (Vybavuje se mi nějakej pokus se špendlíkama, ale to nebylo nic moc.) Samosběr ještě bude, jako samozřejmě vůbec nemám čas a marmeláda už by možná i stačila, jenže nech to tam. Nemluvě o tom, že někdo říkal, že rostou houby, no a borůvky taky už asi budou výhledově dozrávat.

Odevzdala jsem překlad. Klasicky jsem z toho byla zoufalá, že takovejhle shit přece nemůžu odevzdat, ale zároveň se mi nedaří to po sobě rozumně číst, svoje vlastní dílo nedovedu redaktorsky nahlídnout. Kolegyně překladatelky se naštěstí svěřily, že to pro ně platí zrovna tak – a další, co mě nakoplo, byl seminář s právníkem o překladatelských smlouvách. Musím říct, že jsem dosud měla docela kliku; nikdo mě zatím doopravdy neokradl a nepodrazil. Na druhou stranu já stát na straně nakladatelů, hodím tam mezi nás zápalnou láhev. Teďka jim nastanou krušný časy, až budu vyžadovat napravení všech těch obvyklých ustanovení, která právník rozhodně označoval jako „nepřijatelná“ (a značná část publika klopila zrak a pokašlávala). Už jsem učinila tu zkušenost, že někdy fakt stačí si říct. Prostě to zkoušejí, ale když se jim to nedovolí, neberou to jako zásadní překážku společného díla.
A pak jsem šla na Žižkov na koncert a zažila nádhernej večer ve společnosti Gingera (kterýho jsem přebrala asi třem holkám) a kapely Neřvi mi do ucha a něco něco. Když koncert skončil, šli jsme ven, já koukám, jestli do kopce, nebo z kopce, Ginger je finálně zachycen a odtažen jiným směrem. Byla jsem trochu opilá a v euforii a telefonovala Pablovi asi dvacet minut – některý věci jsem se mu pak snažila říkat i v následujících dnech a vždycky se doslechla, že už to přece ví. Ale když já se prostě potřebovala s někým ihned podělit o tu radost z krásnýho dne, krásnýho počasí a krásnýho koncertu (a krásnýho chlapa, heh). A později mi dokonce přišla zpráva, sorry, že ten večírek tak divně skončil. Takový to, že všechno přijde, když na to netlačíš a když už to vlastně ani nepotřebuješ…

Začíná nám léto, moje milé, moji milí. Těším se. Jako na každý léto. A co vy?

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 165 088 kliků