Těstovinová krize. Slunce v očích. Bylo to s tebou hezký

Zase už ten editor vypadá jinak. Já se zbláznim.

Před pár týdny, takhle v sobotu, jsem se trochu hroutila. Asi ten druhý týden lockdownu to byl? Zajímavé – se začátkem druhého roku v pandemii se stejně zase vyrojily rady a radilové a radilky. Cvičte jógu, pečujte o sebe, uvařte nový recept, zapalte si svíčku, telefonujte si s blízkými, napojte se na svůj ženský cyklus. Shodly jsme se s brněnskými dívkami, že tyhlety články a příspěvky nás ledacos, ale určitě ne motivujou. Tohle bylo zajímavý vloni touhle dobou. To byla výzva, šily se roušky, lidi se podporovali, sdíleli si kvásky a jógový videa. Teď každej už jen sedí, civí před sebe a přeje si, aby mohl jít do hospody ožrat si držku, protože tohle už není k žití a je jedno, kolik vystřídáme ministrů. No – Pablo mi říkal, že na tom přece nejsme tak špatně. Pracujeme, chodíme ven, neznáme nikoho na ventilátoru a ta krize v dodávkách těstovin a hajzlpapíru taky nakonec vůbec nenastala.

Má pravdu, samozřejmě. Jenže jsem si teda musela uvědomit, že to pro mě asi není „kompletní“ život. Někdy to zní jako fňukání, třeba jsem jela naposledy na běžky 2. března (to ještě policajti jen tak postávali na Český chalupě) a pak už ne, i když podmínky byly a triky, jak projet, se taky šířily. A remcala jsem. A kdekdo může říct: tyjo, dyť my se na běžky nedostali celou zimu, fakt se neobejdeš ten poslední měsíc bez běžek? Stejně to jarní běžkování až tak moc nemusíš. Jo, obejdu se a nemusím, ale tak bych teda… šla třeba do kina. Nebo do hospody. Nebo do kavárny. Do sauny. Nebo bych sakra šla jen do blbýho háemka v obchoďáku, tam courala mezi štendrama, očumovala ulítlý módní trendy a špačkovala, jak je to všechno blbě ušitý. A nemůžu nic, žejo. Tak kde se ventilovat (no pun intended)?

V tu zmíněnou sobotu asi hrála roli taky nějaká únava. Dostihlo mě hrozně moc strachů najednou. Myslím, že u mě bydlí i jindy, ale neprojevují se, nechají se krotit. Strach, že se rodiče budou chtít očkovat jen Sputnikem. Strach, že se dalších x měsíců neuvidím se sestrou. Strach, že kolem voleb nastane rodinná hádka. Strach, že nebudu mít děti. Všechno se to slzami vyplavovalo a s tím i takový zvláštní pocit, který jsem ohledávala už v tom uplynulém týdnu: že mi všechno připadá jako povinnost. I to, co jsou třeba v běžném vnímání radosti. Večerní jóga. Běhání. Páteční seriál. Sobotní film. Nedělní výlet. Všechno jako by byly jen povinnosti, ne vítaná zastavení, ne vykročení z toho omezeného světa, spíš „kromě nádobí, žehlení, vaření na druhý den musím ještě stihnout tu jógu“. Zažili jste to někdy? Zdálo se mi to fakt zvláštní. Myslím, že kdybych třeba mohla jít do kina, vnímala bych to jinak. Prostě žehlení musí (ehm zase) zůstat ležet, protože teď se jde do kina a kino nepočká. Takový trochu vnucený, ale funkční odpočinek.

Ještě na tom nejsem nejhůř, ještě pořád vnímám radosti. Třeba jdu domů na oběd a svítí slunce a já přecházím z chodníku na chodník, abych ho co nejvíc pochytala. Nebo fakt veliká radost je kniha, kterou teď překládám, která mě baví, kterou si i večer třeba čtu dopředu (znovu. Poprvé jsem ji zhltla už před začátkem práce), konzultuju s kamarádkami různá řešení a opravdu si svou už tak dost oblíbenou práci užívám. Jenže někdy to stejně všechno tak nějak vybledne, protože zase musíš jít a krájet další a další cibule a tahat domů kila brambor a všeho.

Slyším, že někdo může vzdychnout: simtě Aranel, kino, já se nedostanu do kina teď deset roků a vařím pro pět lidí každý den a určitě nespím nepřerušovaných sedm nebo osm hodin (teda Nela to tady asi nečte, ale určitě by to takhle řekla, ostatně nad Kukačkami taky mávla rukou, že i kdyby ji tolik nerozrušovalo to téma, tak stejně nemá na seriály čas – no zas nevím, hodinu týdně v pátek večír? A s Markem Adamczykem!!!). Zároveň bych se ale klidně dohadovala, že nějak nedobrovolně omezený je každý – fakt každý. Ať už kvůli kafi v kavárně v hrnku, nebo třeba kvůli návštěvám kamarádek-důchodkyň, nebo prostě něco. A je to dlouhý a hrozný a skličující.

O Velikonocích jsem navštívila prarodiče. (Netvrdím, že dodržuju všechna opatření na 100 %. Třeba na tom slunným chodníku si sundávám respirátor. Ta návštěva by se ale bez ironie dala považovat za péči o příbuzné, však duševní zdraví nejde podceňovat.) Barvily jsme s babičkou vajíčka, obdivovala jsem její ledový salát, který nějakým zázrakem přežil přes zimu, a spráskla půl pekáče nádivky. Ovšem došlo i na rady do života. „Musíš ho prostě před to postavit, ať se rozhodne,“ nabádala mě babička, „dneska jsou mužský takový váhavý… Chceš bejt přece šťastná! No! Aby nedodělal školu a neřekl ti, tak ahoj, bylo to s tebou hezký!“ Ufff. Ano, může se to stát. Může se to ovšem stát, i kdyby mi teď přísahal, že se to nestane. Nevím. Nejde mi to. Během toho výše zmiňovaného pláče jsem i tenhle strach převedla do slov. Ale tlačení a stavění před něco… neumím. Možná žiju v divný představě, že když člověk něco vysloví a vysloví to tak, aby bylo jasný, že jde o vážnou věc, tak že to druhý straně utkví a taky to téma nějak pojme. Ale člověk musí během života dost těch představ opouštět, že… a babička toho přece jen zažila už víc. Chmm.

Co nakonec? Doporučuju tadyty fazole zapečené s fetou. Doporučuju zkusit v oblíbeným receptu na bábovku nahradit půlku mouky kokosem a nalámat do toho trochu čokolády. (Nebo postupujte podle Kluků v akci, ale ta olejová není moje nejoblíbenější). Doporučuju vyhradit si na pečení farmářskýho kuřete víc času, pokud se vám taky povede, že někdo na tý farmě asi spletl kuře s pštrosem – ale nakonec se ta stehna dopekla a poměli jsme se. Doporučuju film Pátrání po Sugar Manovi a podcast Zkouškový, kterému teď vyšla druhá řada. Je zvláštní, že se to označuje jako seriál, ale vydali všechny díly najednou; no, zřejmě se to teďka tak dělá!

31. Advent a půst. Grónská

Trochu jsme bojovali, jo. Kolem svátků. Hodně jsem naplakala. Film mě většinou nedojme, kniha, takový ty věci. Mě rozpláče, když se ke mně někdo nechová hezky. Nebojuju, neperu se, nevracím rány. Pláču. A něco jsem naplakala, někdy mě i napadlo: neztrácí to takhle sílu? Ale ty vole, takhle se nedá přemejšlet, já přece nebrečím manipulativně, brečím, protože nemůžu jinak. Kdo bych byla, kdybych manipulovala? Manipulátorka. Nebo herečka. Jenže to mi nikdy nešlo.

Už je to dobrý. Docela. Zamotala se do toho totiž taková věc. No, věc, věc není přesný slovo, tahle věc je totiž živá, normálně je to jakoby člověk. Člověk plný citů. Stane se, to jo. Stane se i, že si to nenecháš pro sebe. Tahle holka šla ještě dál: vyložila to Pablovi. Pablo její city neopětuje. To zase vyložil on jí. Řekl mi to někdy v těch posledních prosincových dnech, dost tak suše, věcně, nebylo tam žádný „protože miluju jenom tebe“, ale to se zase dotýkáme těch jazyků lásky a jak někdo mluví tím a někdo oním. Potěšilo mě to. Mám ho ráda a stojím o něj. Zároveň jsem si uvědomila, že kdyby to bylo jinak, asi bych do žádnýho boje netáhla. (Zas bych akorát brečela, to jsem prostě já, no.) Víš co: je jí dvacet. Trochu ho asi obdivuje, dospělýho vzdělanýho kultivovanýho staršího spolužáka. Mně je o kus víc. V kategorii dvacetiletých nemůžu soutěžit a už nikdy nebudu. Kdyby to bylo takhle, zbytečně bych napínala síly. Tak to se mi zas docela líbilo, tohle poznání, pravda neověřené praxí, ale ta myšlenka se zjevila poměrně zřetelně a ohraničeně.

Neštve mě, že se to stalo. Štve mě, že se kolem neshlukla partička kamarádek a nehučela do ní: hele, to nemá cenu, on má tu Aranel. Nebo v závěsu za oním vyznáním: no tak co, no, ser na něj, máš na víc. Kamarádky jako by snad spíš vymýšlely náhodný situace, kde se dá potkat. Společný studium, no tak na zkoušky se musí připravovat. Narozeniny, no tak to chce dort. Obědy v menze…

Sebrala jsem se a řekla jsem mu to. Že mi to vadí a že mi to vadí hlavně proto, že tohle si holky nemaj dělat. Protože co už nám zbejvá, než „sesterství“? Kam se dostanem, když si samy budem podtrhávat nohy? Kamarádky selhaly, asi to budeš muset vzít do rukou, milý. Reagoval podrážděně. „Tak co, mám skončit se školou?“ A zase jsem na sebe hrdá. Ne, to přece ne. Ale vymezit nějaký hranice. Nenadbíhat tomu.

(A asi za hodinu se ozvalo: „jak jako, že má na víc? Na jakejch víc?!“ Tak jsem ještě musela dovysvětlovat koncept milosrdných lží mezi kamarádkami. 🙂 )

Neskončilo to. Teď naposledy vlastně dvě věci: rady a porady k jednomu grafickýmu programu (to jsem se zrovna vrátila z běžek a asi dva metry od těchto on-line konzultací se sprchovala, haha). A dort k narozeninám. Pablo ho velký kus přinesl. Na talíři. „Ale tak to jsou narozeniny, tak je dort, ne?“ No jo. To ono je totiž vždycky něco. Teď ještě mám doma ten debilní talíř. „Tyjo, a takovej talíř se nemá vracet prázdnej,“ povídám. „Ufff, neříkej mi, že ještě V. nakonec budu píct buchty?!“ Jooo, nasmáli jsme se. Vyprávěla jsem to Vančuře do telefonu. „Ale tak Aranel, o tom jsi snad ani nezačala přemejšlet?!“ Začala, taková jsem dobrá duše, začala jsem o tom přemýšlet, kdo do tebe kamenem… Snad abych do tý buchty zapekla malou koňskou hlavičku, nebo tak nějak to pojala.

Tenhle tejden, asi při tom telefonátu zrovna, se vynořilo slovo „ješitnost“. Vnímala jsem to vždycky jako špatnou vlastnost, možná není vyloženě špatná. Ono kdyby mně vypisoval ten Martin od nich z ročníku, takovej ten vysokej, jak se tak usmívá, to já bych se taky vyhřívala v tý přízni, to jo. Jenže musíš teda znát mantinely, nebo aspoň někdo je musí znát. Nevím už, jestli náhodou, nebo nějak záměrně jsem narazila na starší článek od Michelle Losekoot – já ji moc nemusím, ale ten článek míří na komoru tomu, co tady píšu. Někdy si říkám, že kdybychom my holky alespoň polovinu času, kdy řešíme, jak se k nám chovají kluci, řešily to, jak se chováme samy k sobě, bylo by na tomhle světě o moc líp. Jo, jak píšu výš. Kdo už jinej, když ne my samy.

Rozhodla jsem se i letos držet půst. Předvelikonoční. Od alkoholu. V neděli se půst držet nesmí. A například na vynechání kafe radši ani nemyslím. Kafe ostatně přece nemůže ničemu škodit. No, je pátek, půst začal ve středu a mně pokaždý brnknou oči o tu lahev cideru v lednici… člověk si fakt zvykne na tu večerní radost, i když to není každý den, tak nedat si a nemoct si dát jsou dvě různý věci. (Možná právě proto by si člověk měl ten půst nebo jinej suchej únor občas loupnout.)

Zhlédla jsem Boženu a teď na doporučení Ondráše koukám na Kukačky (taky na iVysílání). Hraje tam prosimvás Marek Adamczyk a toho já žeru děsně, už od Dabing Street. (Hájek jako Josef Němec se mi taky zamlouval, ale ty tmavý oči nemá, no…) Líbí se mi i herečka Dancingerová, která tam hraje jeho ženu; nevím, proč jsem ji nikdy v ničem neviděla hrát, hraje dobře. Hlavu Medúzy ani ten seriál o velké Praze Ondráš nedoporučil. Takže nic. A občas stihnu i číst, přečetla jsem knižní rozhovor s Danielou Drtinovou od Ježíška, ponořila jsem se do toho a fakt mě to zaujalo. Určitě i díky dobrýmu vedení rozhovoru na straně Milana Ohniska, ale zkrátka je to zajímavá osobnost. Následně nejnovější Soukupová, Věci, na které nastal čas. Soukupový to vždycky spolknu i s navijákem, vtahuje mě její styl psaní a v týhle knize podle mě zas o kousek vybrousila svoji schopnost pozorovat lidi, jejich přemejšlení a interakce. Jasně, jsou to věci, který člověk vidí u sebe a vidí je v nejbližším i vzdálenějším okolí, zdánlivě nic objevnýho, ale když je to tam takhle ve třetí osobě a pár odstavcích naservírovaný, tak nějak z toho… mrazí, nebo nad tím člověk, jak říká Dominik v podcastu Stárnoucí mileniálové, krindžuje.

Po večerech, před tím čtením, vařím a peču. Vlastně součást knižní rubriky – kuchařka Mrkev, láska, sojanéza od Tří ocásků. Jsem nadšená. Zaplatila jsem si to ve sbírce, čekala nějakou nízkonákladovou brožovanou DIY záležitost. Přišla krásná kniha v pevný vazbě, s profi fotkami, pohlednou typografií a dobrými recepty – některý jsou převzatý z veganských internetů, ale celkově fakt prima kolekce. Plus nějaký aktivistický texty mezi tím. Minulý týden jsem teda vařila grónskou cibulovou polévku. Kupodivu se do toho nedává vývar z velrybí ploutve a cibule se nesmaží na tulením sádle, zato v receptu stojí deset deka křenu. Nastrouhala jsem asi sedm a už jsem nemohla, slzy tekly (nemám žádnej forichtung než svoje ruce a čtverhranný struhadlo). Pak mi málem tekly podruhý při jídle, stačilo by toho křenu půlka! Zajímavý. Upřímně nevím, jestli tenhle recept ještě zopakuju… možná místo toho zkusím tu savojskou mrkvovou s červeným vínem!

Takže takhle. Příště třeba dřív než po dvou měsících. Je to dobrý se vypsat. I s odstupem. Třeba budu jednou krindžovat nad vlastními řádky!

Ložnicová flow. Jehlou. O partičkách

Soňa Malinová tuhle objevila nové vrstvy blogerů a blogerek. Padesátku Míšu, Psici. Soňa už píše tak dlouho a tohle neznala? divila jsem se a rozpomínala se. Lidi kolem Psice, včetně například Ženy s moly, dříve psali na doméně Bloguje.cz. Proto se znají, mělo to nějakou společnou titulku, blogový klub. Teď se rozprchli, někteří šli na blogspot, wordpress, někteří skončili, a Lobo má dokonce vlastní doménu. Padesátka Míša pochází zase z komunity kolem Blog.cz – ten skončil tuším letos v létě a dopadlo to tam podobně. Na blog.cz jsem sledovala pořád ještě pár oblíbených pisatelek. Jednu jsem dohledala, resp. dala včas vědět, kam se přesouvá, ale – a to je výzva mému čtenářstvu – zmizela mi b Ana lite a fallenka (Kristýna). Nepotkali jste je?

Kromě těchhle dvou partiček tenkrát, třeba před osmi, deseti lety, frčely módní blogy. Sandra Leopardová, Teruna, Vítek, Eva Liliana, Linda (Weekjournal), Sue in Socks, Grétka (Plameňák a Oslice), Channah nebo jak se jmenovala ta v kloboucích a barevných punčocháčích, svým způsobem Durduin… Eh, potřebovala bych si pamatovat tolik věcí, ale pamatuju si, jaké blogy jsem navštěvovala před deseti lety. Seznamte se, tohle mi provádí mozek! Byla to docela velká komunita a velkolepě se rozprchla. Linda je na IG, Durduin taky a občas píše spíš o aktuálním dění, Grétka taky instagramuje (a třeba se ještě k blogování vrátí), Vítek je víc na Facebooku (ale toho jsem čítávala spíš ze škodolibosti). Zůstala, resp. návrat prožila Zuz z Red Poppy Stories – teď se jmenuje ZuzStories, píše o takovém udržitelném životním stylu a mateřství a moc mě neinspiruje. V tomhle stylu oblékání vypadám jak vyblitá kroupa (pardon). A někdy se mi zdá, že volí příliš jednoduchá řešení života nebo jak to popsat… Jo, tak koukám na některý na Instagramu nebo mě „brífují“ přítelkyně, ale vlastně mi to psaní chybí, i to psaní kolem fotek. I ta módní inspirace, ještěže mám své fórum, jakkoliv vlivem různých epidemických vln to „dnesnosim“ dost upadlo.

Jsem ovšem ráda, že Soňa potkává nové a nové blogy, a moc ráda se tam inspiruju!

A dojala jsem se skoro, jak dlouho se už známe se dvěma blogerskými dušemi z Brna. Sice měnily jména i platformy, ale vždycky jsme se nějak dohledaly a teď máme i společný chat na messengeru! Dobré je to a dokazuje, že i přátelství na dálku může za určitých podmínek klapat. Společná fotka z Fayiny svatby patří k mým nejoblíbenějším. Fakt se nad ní dovedu dojmout.

Povídaly jsme si teď hodně o józe. Taky me sere, jako fakt hodne, ze tu kazdy lektor musi mit akreditovany kurz, spousta jogovych center ti ho za penize da, ale ze by existovalo neco jako zpetny zajem, nebo dlouhodoba kultivace toho lektora, to nee, psala Nana. Hah, když si uvědomím, že překladatel ani nepotřebuje žádný akreditovaný kurz za peníze! Prostě si překládá, jen tak, a když mají čtenáři štěstí, není úplně blbej nebo natrefí na schopného redaktora. Když má štěstí ten dotyčný, natrefí na zlatou žílu, odevzdává paskvily a bere za to prachy. Věřím, že prosté razítko z dvousethodinového učitelského kurzu prostě z člověka jógového mistra neudělá, stejně jako např. z pedagogické fakulty nelezou samé Komenské a samí Komenští. Holt se pak asi musí každý sám snažit, žádat o zpětnou vazbu, číst, dovzdělávat se, inspirovat se od jiných lektorů, klidně i negativně. To myslím nevadí, ani u těch překladatelů, jen mě mrzí, že to není nějak šířeji oceněno. Ocení jen ti, kdo vědí, plus má teda člověk čistý svědomí před sebou sám. Jo, někdy to člověka docela zkřísne, tohle pinožení.

Jógy se držím. I když teď v prosinci mi to jde hůř než třeba před měsícem, a přitom bych to samozřejmě teď potřebovala víc. Ještě jsem vůbec nebyla na živé lekci, naposledy asi v září. Moje blízká studia to nepraktikují. Yogaholick Magda snad jen dvě hodně brzké ranní lekce v úterý – ty skončí dřív, než já se vykopu z postele vůbec. A tak pokračuju v online praxi. Hodně právě s ní. Na nějakou dobu jsem ji opustila: v srpnu se jí narodilo dítě a zdálo se mi, že koncem těhotenství už ty hodiny byly hodně takové… mateřské. Logicky, ale já zrovna tou dobou hledala něco dynamičtějšího. Teď se mi to líbí víc, velmi dobře vyřešený zvuk i hudba, navíc každá lekce má svou silnou koncepci, na začátku je pránajáma, hovoří se o mudrách, jejich fungování. Vznikají takové krátké cykly lekcí, tři až čtyři díly na harmonizaci váty, na otevření kyčlí… Většinou vynechám první nebo první dvě, ty nejjemnější s úpravami pro těhotné, protože moje bříško zas až tak moc prostoru na odkládání nepotřebuje, a další s chutí cvičím. Mezi Kallaxem a šatní skříní, ale lampička na okně vytváří moc příjemné tlumené světlo a někdy si zapálím i tu svíčku. To, že pravidelně při relaxaci začne Pablo používat koupelnu metr a půl od mojí hlavy, beru holt jako trénink odpoutání se.

Ale teď nějak nestíhám nebo nemám sílu, všechno se mi tím pádem napíná a zatahuje. Řekla bych, že se nám vede dost dobře jako páru, ale každý zvlášť trochu bojuje, psala jsem milé Vančuře. Pablo myslí, že je to tím obdobím, že ten advent… asi jo. Mě mrzí, že si to období kazím vlastním napětím místo času usebrání a přemýšlení. Přitom fakt pitomosti, naplánovat si neděli odpoledne v práci (ale s perspektivně se vyvíjející kamarádkou!) a na tutéž neděli pečení vánočky. Pomalé kynutí, omládek… prostě se to z různých důvodů celé protáhlo asi do půl druhé v noci. Vánočka na jedné straně praskla. Ale jinak dopadla výborně, úplně jsem z toho byla vykulená, že jsem takovou dobrotu fakt upekla, s vánočním Jablkoněm na Spotify. Druhý den jsem se probudila s bolehlavem. Takové intenzity, že jsem si musela ze všeho nejdřív vzít prášek, abych si vůbec dokázala promyslet, jak se toho chci zbavit. Takže mínus jedno pracovní dopoledne, nula od nuly. Koncem týdne mi masérka píchla jehličkou do deltového svalu, aby na té křeči nenechala ruce. „Víte, mně to je ale líto, byla to jenom vánočka, nebylo to na výstavu… a nakonec byla přece i dobrá,“ říkala jsem jí – je to taková čarodějnice, oscilujeme mezi psychologií, naukou o čakrách, reiki, zdravotní masáží a selským rozumem. „No tak to víme, že dohromady o nic nešlo,“ povytáhla tím svým způsobem obočí. „Jenže jak se o tom přesvědčit, žejo!“ No, jak. Jak? Nevím upřímně, jestli se to o svátcích spraví. Spíš možná během klidnějších dnů kolem Nového roku, kdy se nám snad podaří vyrazit na výlet, podívat se na film a být nějak v klidu bez výčitek spolu i vedle sebe.

Kdysi jsem se poučila o naprostém základu materiálové fyziky. Věci, které jsou měkké, jsou zároveň pružné. Snadno podlehnou tlaku, zdeformují se, ale nerozbijí. Naproti tomu tvrdé věci jsou křehké. Na jednom místě do nich bušíte pěstí a nic, přitom na jiném stačí jen lehce ťuknout a jedna prasklina vám to rozcákne celé. Právě tak se cítím. Umím se asi zapřít, pracovat, i třeba konverzovat s lidmi, se kterými nesouhlasím, bruslit mezi tématy, uklidňovat rozpory… ale jsem křehká. Stojí mě to někdy i opravdu hodně sil a může přijít moment, kdy stačí slabounké ťuknutí. (Teď, jak to popisuju, ale vlastně nevím, jestli se mi jen nelíbí slovo „křehká“ a nejsem ve skutečnosti to první! Hmpf…) Ještě nevím, o čem mě to může poučit. Jestli tuhle představu nějak využiju ve svůj prospěch. Ale chtěla bych. Chtěla bych předsevzetí, chtěla bych vizi a chtěla bych setřást nějaké to podivné napětí, to čekání, až dojde na moje zájmy, až se bude hodit něco důležitého říkat, až budu tahat za delší konec provazu. Nemám se špatně, vůbec bych to takhle neřekla. Ale to bolavé místo uprostřed zad a ty věčně stažené lopatky a trapézy, za to nemůže jen sezení u počítače. Je to klubko souvislostí, kterému neumím najít začátek. Je všechno v hlavě, mám špinavé čakry, kazí mi zdraví špatná židle? Těžký. Fakt těžký. A nikdo mi to nepoví. Bez toho času na introspekci se nepohnu.

24/28. Rudé zlato. Nepřijatelné

Vidíte, akorát měsíc, hezký. Nějak se mi těžko hledají chvíle, furt je co dělat, a nakonec si jdu radši číst, hltat cizí texty.

Zkouškové in da house. Začalo to odevzdávkou posledního ateliéru – z toho týdne si myslím Pablo nic nepamatuje a já si pamatuju hlavně jeho skelnej pohled, když jsem mu říkala cokoliv. Je to teda lepší, než to asi bejvalo, bez klepek a hektolitrů coly zero, přesto jakkoli jsem si to soustavně racionalizovala, úplně dobře mi to nedělalo. Bylo mi to dlouhý… nakonec to odevzdal, ten den jsem byla v Praze na jednom večírku, a pak odjel na workshop do jižních Čech. Tam jsem je koncem týdne navštívila, milion hodin ve vlaku, vlhký počasí a báječná atmosféra mezi stavebními fachmany. Spaní na palandě, to už se mi taky dlouho nestalo. Cesta zpátky, zácpa na D1, špinavý prádlo, jakože opravdu od hlíny a písku, a pak jsme se pomilovali, hladově, vášnivě, a ráno znovu a druhý den během odpolední siesty. To je docela nezvyk, i to denní světlo. Nezvyk, na který si ráda zvyknu, ha.

Překvapuje mě, jaký na mě má vliv jeho přístup. Shodou okolností mi dneska zas přišel do ruky jeden časopis pro ženy, kde psali o nejsprávnějším počtu sexuálních partnerů před manželstvím dle amerických, britských nebo kdovíjakých vědců. Sice to opletli ujišťováním, že i jiná čísla jsou ok, nicméně to jedno pravé tam stálo. Hm – možná jsem si to měla přečíst dřív, a nebo taky ne. Každopádně si myslím, že Pablo toho čísla asi ještě nedosáhl. Nevadí mi to (ono tomu, kdo je napřed, ať už v čemkoli, se celkem snadno projevuje blahosklonnost. Trochu bych se bála zeptat, jestli náhodou nevadí jemu, jak to je). Odběhla jsem. Prostě se chovám zdrženlivěji, hůř se mi mluví a vyjadřuje, i když jsem to přece už uměla. Zajímavý, zajímavý. Prohlížím si to, jak mě učí jóga, víceméně bez hodnocení.

Povinnosti měly skončit 24., teď asi skončí 28. nebo možná 2. července. Pak bude léto a víc prostoru na třeba i vážnější témata. Jak jsem zmiňovala ten večírek, zaujalo mě tam, s jakou lehkostí některý dvojice mluví o svatbě, dětech, a to i jakoby za toho druhýho, se znalostí jeho názorů. Pro mě to furt představuje nějaký křehký a těžký téma, o kterým nedělám humory. Přitom taková blbost – OK, to úplně ne, ale zavírat před tím oči a tvářit se, že to neřeším, když to řeším, je asi podivný. „My jsme si to probrali, ono se to stane, a teď čekáme, až se vyjádří,“ popsala Vančura situaci svou. Neodolala jsem nutkání ji opravit – čekáme? Spíš ty asi čekáš, milá přítelkyně. Ale doufám spolu s ní, že milej mladík je jako zelí v kameninovým hrnci, zdánlivě se neděje nic, ale vevnitř se chystá skvělá věc.
Onehdy jeden známej napsal tohle na facebook. Má ve zvyku psát otázky nebo palčivější témata a vířit diskusi. Onehdy teda napsal: Co byste udělali, kdybyste se nebáli? Něco jsem si tam četla, ale vlastní odpověď mě napadla až za dva dny samozřejmě. Kdybych se nebála, zeptala bych se ho, jestli si mě chce vzít. Proč se bojím? Strašně se tím odhaluju a riskuju, že řekne ne, a budu si připadat jako škemralka. Proč mi vadí se odhalit před snad nejbližším člověkem? Hmmm… ach jo. Vlastně si v tomhle moc nerozumím.

S obojím najednou souvisí, že jsem si přestala sledovat cyklus. Respektive aplikaci jsem si nechala, ale udělám tam pár křížků jen na jeho začátku a pak už nezapisuju. Jako mé předchůdkyně do kalendáře. Zjistila jsem totiž, že mám sklony si říkat „dneska by to třeba šlo“. Skrytě doufat, že zrovna dneska selže lidskej faktor. Možná dokonce litovat, že během plodnejch dní zrovna nebyla nálada. A to se mi na sobě samé hrubě nelíbí. Třeba jednou nastane potřeba udržovat si povědomí, ale teď bych se chtěla milovat z lásky a z touhy. Jako mám nějakou představu, ale takovou povrchní a nejistou, a to stačí. Byl to myslím dobrej krok.

To rudé zlato ale znamená jahodovou marmeládu, který jsem uvařila 11 skleniček. Taky upekla dva koláče, nazdobila dvě misky s tvarohem a něco požrala jen tak (a něco se zkazilo, jahody jsou potvory prchavý). Nasbírala jsem šest kilo na samosběru, vstávala před šestou a táhla se autobusem, a bavilo mě to a mám radost. I z toho, že jsem marmeládu vařila podle Maškrtnice, líným způsobem a bez pektinu, a že je nádherná, tmavá a sladká. Je mi 32 a poprvý jsem uvařila marmeládu, ou jé! (Vybavuje se mi nějakej pokus se špendlíkama, ale to nebylo nic moc.) Samosběr ještě bude, jako samozřejmě vůbec nemám čas a marmeláda už by možná i stačila, jenže nech to tam. Nemluvě o tom, že někdo říkal, že rostou houby, no a borůvky taky už asi budou výhledově dozrávat.

Odevzdala jsem překlad. Klasicky jsem z toho byla zoufalá, že takovejhle shit přece nemůžu odevzdat, ale zároveň se mi nedaří to po sobě rozumně číst, svoje vlastní dílo nedovedu redaktorsky nahlídnout. Kolegyně překladatelky se naštěstí svěřily, že to pro ně platí zrovna tak – a další, co mě nakoplo, byl seminář s právníkem o překladatelských smlouvách. Musím říct, že jsem dosud měla docela kliku; nikdo mě zatím doopravdy neokradl a nepodrazil. Na druhou stranu já stát na straně nakladatelů, hodím tam mezi nás zápalnou láhev. Teďka jim nastanou krušný časy, až budu vyžadovat napravení všech těch obvyklých ustanovení, která právník rozhodně označoval jako „nepřijatelná“ (a značná část publika klopila zrak a pokašlávala). Už jsem učinila tu zkušenost, že někdy fakt stačí si říct. Prostě to zkoušejí, ale když se jim to nedovolí, neberou to jako zásadní překážku společného díla.
A pak jsem šla na Žižkov na koncert a zažila nádhernej večer ve společnosti Gingera (kterýho jsem přebrala asi třem holkám) a kapely Neřvi mi do ucha a něco něco. Když koncert skončil, šli jsme ven, já koukám, jestli do kopce, nebo z kopce, Ginger je finálně zachycen a odtažen jiným směrem. Byla jsem trochu opilá a v euforii a telefonovala Pablovi asi dvacet minut – některý věci jsem se mu pak snažila říkat i v následujících dnech a vždycky se doslechla, že už to přece ví. Ale když já se prostě potřebovala s někým ihned podělit o tu radost z krásnýho dne, krásnýho počasí a krásnýho koncertu (a krásnýho chlapa, heh). A později mi dokonce přišla zpráva, sorry, že ten večírek tak divně skončil. Takový to, že všechno přijde, když na to netlačíš a když už to vlastně ani nepotřebuješ…

Začíná nám léto, moje milé, moji milí. Těším se. Jako na každý léto. A co vy?

30+. Femini. Přehodnocování

Dní nouzovýho stavu je zatím teprve dvacet plus, jestli dobře počítám. Venku se to taky dneska nevyšplhalo na 30+, i když jsem se teda při roznášení roušek zpotila pěkně (zapojila jsem se do dobrovolnický výzvy; chlubím se tím a raduju se). 30 necelejch tisíc nám s Pablem každýmu spadlo do klína díky odpuštění odvodů SP/ZP, a možná nás čeká ještě další dávka. Jsem z toho maličko nesvá; z okolí vím, jak moc peníze ve zdravotnictví chybějí, čím se ten velký výpadek zalepí? A taky se do toho plete můj nekonečný altruismus, levičáctví, nebo co to je, jak bych se rozdala; ovlivňuje mě TO opravdu až tolik, neměla bych ty peníze nechat ostatním? Odpověď: teď aktuálně přímo mě korona finančně zásadně neovlivňuje, kavárna nejede, ale příjmy odtamtud skoro nestojí za řeč, a překládám si dál jako předtím. Jenže knižní business se zpomaluje, honoráře vyplácené po vydání se mohou taky zpomalit, nakonec to dopadne asi fakt na všechny. Přesvědčil mě i jeden komentář na Facebooku: i pokud peníze přímo nepotřebujeme k vlastní obživě, je lepší je od státu vzít a poslat je do psího útulku nebo jiného kulturního zařízení dle vlastního uvážení. Taková přímá pomoc, kterou byrokratická mašina rozhodně zprostředkovat nezvládne.
Udělám to. Kromě toho si ale budu muset koupit konečně tu goretexovou bundu, protože jestli Pablo ještě jednou uslyší, jak ji hrozně potřebuju a že do tý starý prostě teče, osobně mě do toho krámu odvleče za flígr. A do té staré objektivně fakt teče. Z toho courání po vejletech už se mi taky rozpadají boty… a máme takový pitomý nádobí a mně se hrozně jedno zalíbilo a teď dumám, jestli nejsem příšerná kýčařka, a že jsem vlastně dychtila po nějakým autorským porcelánu, jenže jak si prohlížím ty ručně tvarovaný, umělecky popraskaný, neotřele hranatý díla, tak se přistihuju, že nejradši jím z bílýho kulatýho plus decentní puntíček. Nebo decentní entl. Mentální babička asi.
(Ale kdyby Soňa Malinová dělala obědový sady, určitě bych si vybrala tam!)

Četla jsem na The Atlantic článek o tom, jak nás pandemie obírá o to, co jsme si ve feminismu pracně vydobyly. Kdo převážně obstarává to vaření, nakupování, učení se s dětmi, kdo zase nemá příslovečnej vlastní pokoj? Tady taky pracuje v pracovně Pablo. Nutno říci, že já mám za běžnýho provozu místo ve sdílený kanceláři, takže bych nebyla úplně spravedlivá. Podobný témata nestojí zrovna ve středu Pablova zájmu, ale tuhle jsem to do něj trochu hučela a zdá se mi, že přece jen tu houbičku na nádobí nebo hadici od vysavače vezme častějc do rukou. Na nákupy jezdíme beztak společně.
(Update: na Deníku Referendum vyšel český překlad od K. Smejkalové.)
A provinění – kdybychom tomu tak chtěli říkat – zase není jednostranný, jako obvykle. Třeba já tomu podléhám i sama. Že to přece musím dělat já, musím SI umejt to nádobí, k obědu bude i polívka a koupelnu má vydrhnout ten, komu vadí, že je špinavá, tak to jsem zase já; napadají mě i formulace, že to je moje vizitka! Psala jsem už, že jóga nás učí myšlenky pozorovat, pročež pozoruju. No, pěkně hluboko to máme zakořeněný. Přijde krize, ani ne moc velká, a uchylujeme se do toho, co známe, co umíme, co jsme odkoukali/y. Jasně, někdo ty věci musí řídit, někdo něco umí a něco ne, ale aspoň nějaká diskuse, nějaký (přeroz)dělení by se myslím mělo odehrát.

Nevím, jestli mi chce mozek či kdo něco naznačit, ale v karanténě se mi zdá hodně živejch snů a hodně si jich pamatuju. Některý jsou ovlivněný tím, že mám v noci často žízeň, obvykle se mi pak zdá buď, že mám žízeň, nebo že mě někdo škrtí. Zároveň mi ale do snů často vstupujou nějaký bejvalý. Že by urovnání předchozího života před vstupem do… totiž výstupem z karantény? Dneska se mi zdálo o barmanově bráchovi, zase jsem ho neulovila. Pár dní, týdnů zpátky se mi ovšem do snu vloudil tanečník Šimon. Vyspali jsme se spolu. Bylo to fajn – asi nejpřesnější slovo, bylo to fajn na poměry sexu s někým, s kým se až tak moc neznáte a spíte spolu poprvý, jako s Karpem tehdy, fajn. Víceméně jsem pak asi vstala, pozapínala se a šla si po svým, no regrets, no afterthoughts. A „cestou domů“ v tom snu si říkala: uf, no jo, tak co už, opakovat se to nebude, Pablovi to nepovím. Kdyby ujely nohy jemu a on by věděl, jako vím já, že to nic neznamená a znovu se to nestane, taky bych asi nechtěla, aby mi to prozrazoval. Protože bych mu to nevěřila, a trápila se.
Tenhle sen jsem mu nevyprávěla, ovšem vracím se k němu v úvahách. Ne k nějakejm těm pohybům, fakt nebyly bůhvíjak významný. K tomu svýmu myšlenkovýmu posunu. Dřív jsem zastávala naprostou, radikální upřímnost, žádný zatloukání, stejně to nedovedu. Ve snu ale naprosto jasně vystoupila ta paralela: chtěla bych, aby mě o něčem takovým zpravoval Pablo? Ne. Samozřejmě, existuje riziko, že informace přikvačí z jiný strany, ve špatnou chvíli a špatným způsobem. Ve snu mi ale prolnutí bublin nepřišlo pravděpodobný.
Pozoruhodný, co se v hlavě urodí. A velká škoda, že nemůžu s kámoškama na víno (půst se mě v karanténě nějak… pustil) a pořádně tam takovýhle chuťovky rozebrat!

Nemám se špatně. Lepších dnů napočítám víc než mizernejch. Nečtu tolik, kolik bych si třeba přála, nekoukám ani na tolik filmů, i když něco jsem viděla. Hodně jóguju a raduju se z toho. Hodně vařím a… moc se neraduju z toho, jak mám omezenej repertoár, ale pracuju na tom. Poznáváme kraj. Není to špatný, když si zrovna nevzpomenu na prarodiče, na ségru, na júkej. To mě trochu straší, když už jsem teda zabrousila. Že to nepůjde jinak, než aby jel sám. Protože Pablo nechodil x let do školy, kde ho učili přemejšlet a žvanit o věcech, a nešel na takovou školu proto, že k tomu vykazoval tendence už předtím (dává to smysl, tohle souvětí?), nedovedl mi odpovědět na otázku, co by kdyby. Prej o tom nemám moc přemejšlet, převracet varianty, nějak to dopadne. Tak jo, dupnu si a hned to půjde, neasi! Ale inspirovat bych se mohla. Pravdu ten chlapec má.

Každodenní duchovno. Kondice. Olej a sůl

V bytě bylo jako po výbuchu, tak jsme se sbírali a odjížděli. Výmar. Desava. Berlín. Po stopách Bauhausu. Jednou spát ve spolubydlení, který připomínalo Kliniku tolik… no slzičky skoro, jindy spát v hotelu s několika hvězdičkama. Courat se, civět. Pak Pablo udělal solidní blbost, která měla za následek pěknejch pár zmizelejch peněz. Naštěstí doklady i bunda se našly. Myslela jsem na svoje rodiče, slyšela maminku, jak skoro křičí, slyšela/viděla tatínka, jak nechápavě vrtí hlavou, vzdychá, celým tělem vyjadřuje nespokojenost. Nelíbí se mi to a nedělala jsem to. Vlastně jsem si hlavně přála, aby nekřičel Pablo. Nějaký peníze, co po nich. Ty dovyděláme.

Teda spíš já. Pablo měl sice nějaký plány a záměry, ale všechen čas požere škola. A přesto se mi zatím pořád nezdá, že bych ho živila. Myslím, že se na to se svou plánovací, přemýšlecí povahou prostě připravil, něco si našetřil. Dokonce jsou peníze i na merino svetry a tlustý knihy o architektuře. Velkej poznatek jsem ale zformulovala v posledních několika týdnech – jak člověk snadno zapadne do tradičních genderových rolí. Smála se tomu už jednou sazečka, nejhlasitější sociálně-mediální, a2larmový feministky jsou nejvíc ohrožený druhýma směnama a – vlastně teda vlastnoručně ukovaným – řetězem od sporáku k pračce; znají nepřítele. Tak já vařím a Pablo sestavuje skříně z Ikey, každej děláme, co umíme… protože nás to tak tradičně doma učili, a takhle je to furt dokola. Správně to ale poznamenával gay kamarád: skříň z Ikei se sestavuje jednou, zamést kuchyň a umýt nádobí je potřeba furt pryč. Jestli je pozornej a chce se dělit, nakonec se chopí i toho.

Nesmí teda zrovna hrozit odevzdávka, zkouškový, test z matiky a kdeco. Tušila jsem, že to bude hrozit, sžívám se s tím snadno; uvidí se ještě, až to skončí, jestli si to Pablo uvědomuje. Že je pak potřeba zas chvíli zalejvat a okopávat ten vztah. (Vztah. Furt mi to slovo vadí. Vztah je asi mezi členy ve větě nebo nevim.)
Co si uvědomuju já – že to fackování domácnosti fakt zabírá dost místa v mozku. S Fay jsme o tom četly takový článek. Jak se nějaký muž rozhodl, když jeho žena zrovna měla před deadlinem nebo podobný vypjatý období, že když mají tedy přijít přátelé, že uvaří večeři. Ženu to potěšilo – dokud nedorazil domů z práce, nepověsil bundu na věšák a nerozrazil dveře do kuchyně se slovy: „Tak jdu vařit!“ K vaření večeře je potřeba naplánovat si, co bude, s ohledem na to, co bylo včera, co by mohlo být zítra, co je v lednici, co je v lednici a musí se sníst, co má kdo rád, na co má kdo alergii, jestli v tom budou vitamíny a bílkoviny, jestli máme olej, sůl, kmín, nutný základy. Vůbec ne, že se z poličky vyndá hrnec, do toho se umístí věci nalezené v lednici a chvíli si pobydou v teple. Nebo jako jo, ale tahle fáze přichází víceméně za odměnu.

Musím říct, že jsme jen dva nevybíraví dospělí bez stravovacích omezení, a stejně mi to teda bere plno sil, aby bylo co jíst. I na tom se s Fay shodneme, že kdyby si to člověk nekomplikoval taháním sklenic z a do bezobalový prodejny a radši si bezskrupulózně naklikal Rohlík, cítil by to jinak. Jenže za ten malej pocit malýho přínosu sudetskýmu okolí mi tyhle věci stojí. Navíc si toho můžu nakoupit buď jen trošku projednou, nebo naopak pytel, ať tam neběhám zas tak často.

Hrozně jsem odběhla od toho Bauhausu. V krásným výmarským muzeu nám Šmídek povídal o Gropiovi, ale taky o Goethovi. O Goethovi a jeho konceptu „necírkevního duchovna v každodenním životě“. Snad jsem si to zapamatovala dokonce správně, protože v tom právě vidím svoje bezobaly, svoje DVTV, svoje Respekty, svoje knížky a literární nebo jiné pořady. Nesmí člověk zabřednout do úplně šedý každodennosti. Netuším, jestli to Goethe myslel takhle, ale často si jeho slova připomínám. Aby moje duchovno nebyly jen pracovní překlady a noviny z Regiojetu.

Měla jsem narozeniny a je mi třicet dva. K narozeninám jsem si nadělila kondiční jízdy. Pablo to auto z minulýho příspěvku koupil, raduje se z něj, a mě to nutí… paní v autoškole je mnohem hodnější, než když jsem si ten řidičák tenkrát dělala. Mnohem míň toho chce, nebo aspoň zatím. Taky já jsem určitě klidnější než tenkrát – jakkoli mě plísnila, že mám v hlavě bubáky, utíkám ze situací, všechno chci mít hned vyřešené, problému se zbavit a ne si před ním přibrzdit a rozmyslet si ho. Jako co s tím nadělám, nic, jsem taková, úzkostná šprtka. Příště už jsem ale na brzdu dupala míň. Hlavně aby mě pak Pablo k tomu pustil, až tohle ukončím. On si ty svoje věci tak hýčká.
Jako ještě nejezdím. Z každý týhle jízdy mám půl dne o čem rozmýšlet. Ale – no jsem na sebe hrdá. Strach byl fakt velikej, pořád ho trochu zůstává. A šla jsem tam, a loket z okýnka a spolykaný kilometry se blíží.

Měla jsem narozeniny, je mi třicet dva a dneska jsem zhlédla všechny díly Manželských etud nové generace, co šlo. (Tzn. kromě prvního všechny.) Formát natáčení lidí, kteří vlastně nejsou vůbec ničím zvláštní, mě nějak fascinuje, voyerismus svého druhu či co. Už ty staré mě dost zaujaly. Teď jsem ale taková zmatená – vyvíjí se to vůbec někde dobře? Někomu se hezky daří děti, ale jaksi se zapomnělo, že se o ně někdo musí celý měsíce nebo pár let intenzivně starat. Jinde by se starali rádi všichni, ale čáp se zas někde zapomněl. A některý výpovědi, vzorce… tak všichni víme, že zamilovanost navěky nevydrží, na to člověk nepotřebuje ani manželství. Nicméně ono by se kolikrát i o tý lásce dalo nějak polemizovat. Ještě že mi minule na podobný úvahy napsalo pár z vás, že není potřeba stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Já si věřím. Nám věřím. (Jasně, na tý Staroměstský radnici si určitě věřil každej. Jenže některý lidi disponují silně vyvinutou hluchotou vůči varovným signálům.)
Co naše etudy? Je to tak, jak to je. Změní se v manželský? Dejte se překvapit. Však já se taky dá(vá)m.

Ještěd. Damašek. Kniha za knihou

Jedu autobusem. Jezdím teď docela často autobusem, sedadlo 51 má celé okno a ne trapné předělené sloupkem. Jezdím po stejný dálnici, vím, kdy se dívat vpravo a už skoro vycítím, kdy musí autobus zabrat do kopce. A kdy se podívat vlevo, protože tam je ta stavba, tam je vysílač, kterej mě tak těší, kterej se mi tak líbí, kterej mě naplňuje estetickým uspokojením a nutí zkoumat okolnosti svého vzniku, osobnost svého architekta. V autobuse lidi někdy jedí aromatická jídla (teď!! uf), někdy se baví o Gottově posledním rozloučení a někdy nahlas telefonují. Pablo by si přál auto, ale tuším, že i když ho budeme mít, do Prahy sama bez krámů s ním jezdit nebudu. Takže autobus.

Před měsícem jsme tam poprvý spali? Asi jo. Ne na vysílači – tam jsme se vydali o pár dní dýl. Protože akorát před rokem jsme zavítali na výstavu Picassových kreseb, a tak trochu oslava a trochu láska ke stavbě. Nebo jako – kam bys tak šla, když máš dopoledne a jsi tu nová? Svítilo slunce, Pablo fotil vysílač, vždycky když vykoukl, půjčil si na to moje sluneční brýle, přes který všechno vypadá jako v americkým nezávislým filmu. I Ještěd. Hezký. Nahoře… jsme si koupili hrnky s motivem. (Ono co ve městě není s motivem!) Skoro nic nemáme a když si něco koupíme, jsou to retro hodiny nebo hrnky s Ještědem, sice nemáme na čem spát a kam si poskládat trika, ale budeme vědět, kolik je retro hodin! Achich.

Občas nám někdo něco dá, hlavně asi věci, kterejch se chce zbavit. Koupili jsme si, to vlastně asi docela důležitý je, francouzskou velikou deku, ale taky dostali dvě menší, ale zas nemáme moc povlečení, a… něco jsem objednala, dlouho na to čekala, blázinec. Stále bydlíme mezi krabicemi mimochodem. Snad už jen na dny! Čistě bílé povlečení je nejdražší, ověřeno za vás. Takový ten damašek, co dostávaly maminky a babičky do výbavy, s nitěnými knoflíky a plastickým vzorem, tak to je prosimvás poklad. Snadno se shání povlečení špatných rozměrů, nebo drahé, nebo nevkusné, nebo z nepřijatelného materiálu (a těch je!), nebo tohle všechno najednou. Jako, hodně jsem jich viděla. A asi ještě uvidím.

Ale tak to jsou takový provozní drobnosti. Trochu zařizuju – hnízdím?… -, vařím, divím se, kolik toho musím nakupovat. Chodím ven, chodím do kanceláře, koukám se po lidech. A zvládáte sociální izolaci? Nastala sociální izolace? píše Fra. Nějak si to neuvědomuju. Skoro nikoho neznám, přátelé a přítelkyně jsou v jinejch městech. Ale izolovaně se necítím. Však o sobě víme. Cítím, že se budu muset snažit, že některá vlákna mohou být křehčí, než vypadají, a bez setkávání popraskají. Pořád nicméně opakuju: nežiju za polárním kruhem.
Sžíváme se s Pablem. Už jsem s nějakými bydlela, teď to ovšem prožívám nějak jinak. Nejde o žádný provozní věci, ty jsou snadný. Spíš… vtírá se mi do povědomí něco o těch pěti jazycích lásky. Nečetla jsem to, přece nejsem probůh nějaká ezo. Jen někde zahlédla krátkou anotaci a teď přemýšlím, jestli si to nepřečíst. Možná bych mu rozuměla o maličko víc a ve svých nejistotách se ztrácela o maličko míň. Jeho jazyk určitě není verbální, nejsou to ani kytky a čokoláda (ta možná někdy). Je to… ta velká starost, když mi něco je, vymezení si jednoho večera na mě jako za starých časů, radost ze společnýho běhání, furt dokola mytí nádobí, protože já to dělám hrozně nerada.
Trochu podle mě narážíme na neporozumění, když jde o plány, na víkend, na blízkou budoucnost. V neděli se mi až přihodil takový pitomý flashback na časy s Marií, která kolikrát do soboty večera souhlasila s výletem, pak se vylila do sraček a druhý den se válela v posteli a fňukala o depresi… Pablo se neopil a nefňukal. Ale mě nekonečně žrala nejistota, jestli přece jen nemusí pracovat, jestli ho někam netlačím a jestli mi něco neslíbil a teď to nezruší.
Začátek byl pomalejší. Pak už kafe a čerstvej vzduch a vlak a vítr a barvy a zábava a les a termoska s čajem a mušličky od babičky s kakaovo-ořechovou náplní. A bylo krásně a bylo dobře. K flashbackům není důvod.

Ještě jsem si chtěla zformulovat jednu věc, po tom roce nebo 13 měsících. Co na něm mám vlastně tolik ráda. Jedna věc je, že mi hrozně voní, že se k němu toužím tisknout celou plochou, já, která se i přátelská objetí musela s lidmi učit. Jiná věc: váží si mě. Asi tak by se to dalo nejlíp popsat. I když třeba nesouhlasí se vším, čemu věřím, co uznávám a za co jsem ochotná se prát, tak to neshazuje. Neshazuje vegetariánství, snahu o bezobalový a udržitelný život, sledování Lajny, chození na houby, cení si mojí práce. Třeba z toho sám dělá jen málo, ale nevykřikoval by, kdo z nás dělá co špatně. Dokonce říká, že jsem chytrá a hodně toho vím. To mám tendenci shazovat já, až si někdy sama jdu na nervy. Jenže jiní lidé jsou o tolik chytřejší a vědí toho o tolik moc víc…
A věc třetí: nevisí na mně. Ani finančně, ani jinak. Poskytujeme si věci navzájem a navzájem se obohacujeme. A mně bere dech, jak je vlastně taková věc nesamozřejmá a krásná.

Taky je teď ze mě opravdu intenzivní překladatelka. Kniha za knihou, v pátek jsem cosi odevzdala a dvě jsou přede mnou. Večer pracuju jen minimálně. Pracuju v kanceláři, pak jdu na jógu a doma vařím, žehlím, čtu si v posteli. Poznatek: nemám pocit, že bych toho stihla míň, pokud jde o normostrany. Že by tohle byla cesta k work-life balance – pustit do toho vůbec ten life? Navíc když si dovolím to čtení a u vaření poslouchám DVTV, zdá se mi, že opravdu nabírám na chytrosti a vědění. Což se mi zamlouvá. Možná víc než mít nabouchané normostrany.
A přitom… přitom… přitom taková blbost. Určit si místo a čas k práci a pracovat v práci. Ach Aranel, že ty na všechno musíš přijít až po tolika oklikách!

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 139 072 kliků