Těstovinová krize. Slunce v očích. Bylo to s tebou hezký

Zase už ten editor vypadá jinak. Já se zbláznim.

Před pár týdny, takhle v sobotu, jsem se trochu hroutila. Asi ten druhý týden lockdownu to byl? Zajímavé – se začátkem druhého roku v pandemii se stejně zase vyrojily rady a radilové a radilky. Cvičte jógu, pečujte o sebe, uvařte nový recept, zapalte si svíčku, telefonujte si s blízkými, napojte se na svůj ženský cyklus. Shodly jsme se s brněnskými dívkami, že tyhlety články a příspěvky nás ledacos, ale určitě ne motivujou. Tohle bylo zajímavý vloni touhle dobou. To byla výzva, šily se roušky, lidi se podporovali, sdíleli si kvásky a jógový videa. Teď každej už jen sedí, civí před sebe a přeje si, aby mohl jít do hospody ožrat si držku, protože tohle už není k žití a je jedno, kolik vystřídáme ministrů. No – Pablo mi říkal, že na tom přece nejsme tak špatně. Pracujeme, chodíme ven, neznáme nikoho na ventilátoru a ta krize v dodávkách těstovin a hajzlpapíru taky nakonec vůbec nenastala.

Má pravdu, samozřejmě. Jenže jsem si teda musela uvědomit, že to pro mě asi není „kompletní“ život. Někdy to zní jako fňukání, třeba jsem jela naposledy na běžky 2. března (to ještě policajti jen tak postávali na Český chalupě) a pak už ne, i když podmínky byly a triky, jak projet, se taky šířily. A remcala jsem. A kdekdo může říct: tyjo, dyť my se na běžky nedostali celou zimu, fakt se neobejdeš ten poslední měsíc bez běžek? Stejně to jarní běžkování až tak moc nemusíš. Jo, obejdu se a nemusím, ale tak bych teda… šla třeba do kina. Nebo do hospody. Nebo do kavárny. Do sauny. Nebo bych sakra šla jen do blbýho háemka v obchoďáku, tam courala mezi štendrama, očumovala ulítlý módní trendy a špačkovala, jak je to všechno blbě ušitý. A nemůžu nic, žejo. Tak kde se ventilovat (no pun intended)?

V tu zmíněnou sobotu asi hrála roli taky nějaká únava. Dostihlo mě hrozně moc strachů najednou. Myslím, že u mě bydlí i jindy, ale neprojevují se, nechají se krotit. Strach, že se rodiče budou chtít očkovat jen Sputnikem. Strach, že se dalších x měsíců neuvidím se sestrou. Strach, že kolem voleb nastane rodinná hádka. Strach, že nebudu mít děti. Všechno se to slzami vyplavovalo a s tím i takový zvláštní pocit, který jsem ohledávala už v tom uplynulém týdnu: že mi všechno připadá jako povinnost. I to, co jsou třeba v běžném vnímání radosti. Večerní jóga. Běhání. Páteční seriál. Sobotní film. Nedělní výlet. Všechno jako by byly jen povinnosti, ne vítaná zastavení, ne vykročení z toho omezeného světa, spíš „kromě nádobí, žehlení, vaření na druhý den musím ještě stihnout tu jógu“. Zažili jste to někdy? Zdálo se mi to fakt zvláštní. Myslím, že kdybych třeba mohla jít do kina, vnímala bych to jinak. Prostě žehlení musí (ehm zase) zůstat ležet, protože teď se jde do kina a kino nepočká. Takový trochu vnucený, ale funkční odpočinek.

Ještě na tom nejsem nejhůř, ještě pořád vnímám radosti. Třeba jdu domů na oběd a svítí slunce a já přecházím z chodníku na chodník, abych ho co nejvíc pochytala. Nebo fakt veliká radost je kniha, kterou teď překládám, která mě baví, kterou si i večer třeba čtu dopředu (znovu. Poprvé jsem ji zhltla už před začátkem práce), konzultuju s kamarádkami různá řešení a opravdu si svou už tak dost oblíbenou práci užívám. Jenže někdy to stejně všechno tak nějak vybledne, protože zase musíš jít a krájet další a další cibule a tahat domů kila brambor a všeho.

Slyším, že někdo může vzdychnout: simtě Aranel, kino, já se nedostanu do kina teď deset roků a vařím pro pět lidí každý den a určitě nespím nepřerušovaných sedm nebo osm hodin (teda Nela to tady asi nečte, ale určitě by to takhle řekla, ostatně nad Kukačkami taky mávla rukou, že i kdyby ji tolik nerozrušovalo to téma, tak stejně nemá na seriály čas – no zas nevím, hodinu týdně v pátek večír? A s Markem Adamczykem!!!). Zároveň bych se ale klidně dohadovala, že nějak nedobrovolně omezený je každý – fakt každý. Ať už kvůli kafi v kavárně v hrnku, nebo třeba kvůli návštěvám kamarádek-důchodkyň, nebo prostě něco. A je to dlouhý a hrozný a skličující.

O Velikonocích jsem navštívila prarodiče. (Netvrdím, že dodržuju všechna opatření na 100 %. Třeba na tom slunným chodníku si sundávám respirátor. Ta návštěva by se ale bez ironie dala považovat za péči o příbuzné, však duševní zdraví nejde podceňovat.) Barvily jsme s babičkou vajíčka, obdivovala jsem její ledový salát, který nějakým zázrakem přežil přes zimu, a spráskla půl pekáče nádivky. Ovšem došlo i na rady do života. „Musíš ho prostě před to postavit, ať se rozhodne,“ nabádala mě babička, „dneska jsou mužský takový váhavý… Chceš bejt přece šťastná! No! Aby nedodělal školu a neřekl ti, tak ahoj, bylo to s tebou hezký!“ Ufff. Ano, může se to stát. Může se to ovšem stát, i kdyby mi teď přísahal, že se to nestane. Nevím. Nejde mi to. Během toho výše zmiňovaného pláče jsem i tenhle strach převedla do slov. Ale tlačení a stavění před něco… neumím. Možná žiju v divný představě, že když člověk něco vysloví a vysloví to tak, aby bylo jasný, že jde o vážnou věc, tak že to druhý straně utkví a taky to téma nějak pojme. Ale člověk musí během života dost těch představ opouštět, že… a babička toho přece jen zažila už víc. Chmm.

Co nakonec? Doporučuju tadyty fazole zapečené s fetou. Doporučuju zkusit v oblíbeným receptu na bábovku nahradit půlku mouky kokosem a nalámat do toho trochu čokolády. (Nebo postupujte podle Kluků v akci, ale ta olejová není moje nejoblíbenější). Doporučuju vyhradit si na pečení farmářskýho kuřete víc času, pokud se vám taky povede, že někdo na tý farmě asi spletl kuře s pštrosem – ale nakonec se ta stehna dopekla a poměli jsme se. Doporučuju film Pátrání po Sugar Manovi a podcast Zkouškový, kterému teď vyšla druhá řada. Je zvláštní, že se to označuje jako seriál, ale vydali všechny díly najednou; no, zřejmě se to teďka tak dělá!

Významné pondělky. Ležení. Co na to druhé

Ty významné pondělky byly teda jenom dva, není to bůhvíjaká série. Ale první byla debata v Semilech z minulého příspěvku a o pondělí později jsem jela do Prahy – asi naposled zas na dlouhou dobu, ale hlavně proč jsem tam jela. Do kavárny, ale hlavně taky na focení.

Fotografka se jmenuje Karolína, ale nejde mi to z pusy ani z prstů. Pro mě je to ašu kešu a její blog o kapustňácích. No a ta ašu má takový svůj projekt: focení aktů, svých známých i lidí, kteří se přihlásí na její výzvu po sociálních médiích. Různýho věku, kondice, pohlaví, zdravotního stavu… a jejím cílem je mít jakýsi samosběr, fotit ty lidi třeba několik let po sobě vždycky jednou za rok nebo jak to vyjde.

Na ašu narážím na blozích už kolik let (deset?) a na sérii jsem koukala se zájmem. Lidé jsou na bílém pozadí, ve zvláštním, neutrálním, chladném, ale ne nepříjemně chladném světle. Mají hodně tetování, vrásek, kožních záhybů, a jejich nahota je obvykle asi taková jako třeba v sauně – neokázalá, nesexualizovaná. Jen se z nich slouplo oblečení a vidíme je jinak, než jsme zvyklí lidi vídat.

Samozřejmě jsem byla trochu napnutá, nervózní, nevěděla, co čekat, od sebe, od objektivu. Nicméně musím si zapsat ještě jiné dojmy z toho setkání. Ašu působí tak… bezvěce. Neztratila ještě všechny rysy mládí (omg to je popis!! ale tak prostě jak si z pár fotek pamatuju ašu kešu), zároveň se za brýlemi dívá tak trpělivě, zkoumavě, klidně, možná moudře? Zároveň má na nártu vytetovanou kapustu. Ateliér tvoří půlka kuchyně v nádherném prvorepublikovém (?) bytě s velikým oknem (odtud to světlo) a šedou tlustou kočkou, vypočítavou jako všechny. „Jsem zvědavá, co na to řekneš,“ říkala mi Ašu. „On člověk se totiž nahej vidí jenom v zrcadle nebo takhle seshora dolů. Na to je zvyklej a tohle je jiný.“

Tak jsem si sedala, lehala, otáčela se, drapala po kočce, pak chvíli tančila. A co jsem na to říkala? Líbím se sama sobě na fotkách, a to i přesto, že mám větší prsa, než se mi dosud zdálo, a nejsem vlastně tak křehká, jak si o sobě myslím třeba při tom pohledu shora. Přesto mi ten pohled docela lahodí, z čehož se raduju. A fakt si člověk tak nějak připadá, jakože z něj sloupli něco, co tam normálně patří. Jo, vau, to je objev, Aranel, běžně s druhými interagujeme v šatech!

Vezeme se s ašu na jedné lodi. Živíme se něčím, co nás hodně baví, někdy na tom dřeme do noci a jindy se ve dvě odpoledne procházíme venku a kopeme do listí. Líbilo se mi tam a moc by mě těšilo zůstat v kontaktu a v sérii.

„Uzávěra“ jede dál. Zkraje mě to opravdu hodně tížilo. Silně souzním s článkem Arisu o strachu, včetně té únavy. A spánku… Zároveň si chvílemi vyčítám, že se trápím. Že frflám. Vždyť se mi děje nejmíň ze všech. Na home office jsem zvyklá, nevypadly mi ze dne na den příjmy, nechybí mi na nájem, nikdo v okolí není vážně nemocný, nemusím doma nikoho vzdělávat, nejsem na to sama. A stejně to na mě dopadlo a tížilo hruď a křivilo hřbet. Pavlína o tom taky psala, vidím se někde mezi 1 a 2, možná s postupem času to klouže spíš k tý dvojce. Vyrobila jsem domácí tvaroh (jo jo, děkuju za potlesk, ale tvaroh se dělá sám, takový věci oblibuju, mlíko v lednici kysne samo a v utěrce to pak taky kape samo), pořídila další dvě – ne, vlastně čtyři – kytky, přestěhovala si ze sdílené kanceláře monitor a vrátila se k rutině on-line jógy.

Mezitím jsem prováděla korekturu jedné knihy o józe. Trochu jsem se u toho zlobila. Píše se tam samozřejmě o tom, jak je jóga pro každého, jak je důležité nesoutěžit, měřit se jen sám se sebou, vnímat energii a sílu každého dne, pracovat individuálně – a vedle hledíte na fotky lidí v různejch preclíkách a jinejch stojkách na uších. (V průběhu knihy to trochu vymizí, ale stejně tak nějak nevím, popisy jógových sestav v knize, je to dneska ještě aktuální?) Znovu vyzdvihuju Adriene a její YouTube kanál Yoga with Adriene. Už jsem to tu psala, Adriene praktikuje na no-name podložce v náhodném oblečení, nemá vysekané svaly, neprovádí provazy a stojky na uších. Ten kanál obsahuje videa, která trvají třeba 20 minut a z toho se 80 % leží. Jako třeba si přitáhnete koleno k břichu nebo tak, ale prostě se tam leží. Protože opravdu to největší vítězství je rozrolovat podložku. Přivyknout pravidelný praxi a pak se rozmýšlet, jestli dneska skáčeme do čaturangy, nebo dvacet minut ležíme in something comfy. Tak to se teď snažím, a kolikrát zjistím, že jsem se cítila na dvacet minut a pak skoro lituju, že už se končí. Ta chvíle u tlumenýho světla, s dechem a svíčkou tvoří cennej moment každýho dne.

Mimochodem Nana se rozčilovala nad videem nějaké ženy z Brna, která vyzývá jogíny, aby si doma vytvořili svůj prostor, kde je nebude nikdo rušit a budou si tam moct poštelovat takovou osobní „šalu“ nebo jak to říct. Hm, chtěla bych slyšet, kolik lidí najde doma prostor na podložku, který by zároveň nebyl v kuchyni, koupelně nebo ve dveřích. Lockdown – pink a doma se nám zjeví pracovny, ášramy a telefonní budky? No, moc to nevidím. Spíš jde o to najít ten prostor v sobě, soustředit se třeba tehdy, když se za dveřmi někdo sprchuje, když hučí myčka nebo nám vyjde jen chvilka času. A zase si myslím, že Adriene tohle splňuje – nemusíte si nic extra oblíkat, nemusíte vlastnit pomůcky, nemusíte mít hodinu a půl času, nemusíte znát základy sanskrtu, musíte jen rozbalit podložku, „hop into something comfy“ a pustit si video. Mluví srozumitelnou angličtinou jo a!! vytváří ve mně naprosto přesvědčený pocit, že to video natočila pro mě, že praktikuju já a tři blízcí lidé, a to právě teď. Přitom má miliony sledujících a video je někdy třeba pět let staré. Jenže úsměv je odzbrojující a zaujetí pro věc taky.

Naposledy mrknu na CNN skrz prezidentské volby a půjdu si číst. Stihla jsem ještě výpad do knihovny před uzavřením a čtu korespondenci A. Přidala a J. Zábrany. (Před to první jméno jsem automaticky udělala zavináč, asi abych Přidala označila, kdyby měl třeba účet na instagramu! Mě vomejou.) Moc mě to baví. Výhledově se možná rozepíšu víc nebo i něco ocituju, protože mezi zprávami o nemocích dětí a zimě prosvítá hodně podrobností o tehdejším nakladatelském a literárně-profesním životě. Některé se ode dneška hodně liší a jiné… darmo mluvit.

Co děláte, co čtete, jak se obrňujete, vztekáte se nebo pláčete? Pište mi přeci!

24/28. Rudé zlato. Nepřijatelné

Vidíte, akorát měsíc, hezký. Nějak se mi těžko hledají chvíle, furt je co dělat, a nakonec si jdu radši číst, hltat cizí texty.

Zkouškové in da house. Začalo to odevzdávkou posledního ateliéru – z toho týdne si myslím Pablo nic nepamatuje a já si pamatuju hlavně jeho skelnej pohled, když jsem mu říkala cokoliv. Je to teda lepší, než to asi bejvalo, bez klepek a hektolitrů coly zero, přesto jakkoli jsem si to soustavně racionalizovala, úplně dobře mi to nedělalo. Bylo mi to dlouhý… nakonec to odevzdal, ten den jsem byla v Praze na jednom večírku, a pak odjel na workshop do jižních Čech. Tam jsem je koncem týdne navštívila, milion hodin ve vlaku, vlhký počasí a báječná atmosféra mezi stavebními fachmany. Spaní na palandě, to už se mi taky dlouho nestalo. Cesta zpátky, zácpa na D1, špinavý prádlo, jakože opravdu od hlíny a písku, a pak jsme se pomilovali, hladově, vášnivě, a ráno znovu a druhý den během odpolední siesty. To je docela nezvyk, i to denní světlo. Nezvyk, na který si ráda zvyknu, ha.

Překvapuje mě, jaký na mě má vliv jeho přístup. Shodou okolností mi dneska zas přišel do ruky jeden časopis pro ženy, kde psali o nejsprávnějším počtu sexuálních partnerů před manželstvím dle amerických, britských nebo kdovíjakých vědců. Sice to opletli ujišťováním, že i jiná čísla jsou ok, nicméně to jedno pravé tam stálo. Hm – možná jsem si to měla přečíst dřív, a nebo taky ne. Každopádně si myslím, že Pablo toho čísla asi ještě nedosáhl. Nevadí mi to (ono tomu, kdo je napřed, ať už v čemkoli, se celkem snadno projevuje blahosklonnost. Trochu bych se bála zeptat, jestli náhodou nevadí jemu, jak to je). Odběhla jsem. Prostě se chovám zdrženlivěji, hůř se mi mluví a vyjadřuje, i když jsem to přece už uměla. Zajímavý, zajímavý. Prohlížím si to, jak mě učí jóga, víceméně bez hodnocení.

Povinnosti měly skončit 24., teď asi skončí 28. nebo možná 2. července. Pak bude léto a víc prostoru na třeba i vážnější témata. Jak jsem zmiňovala ten večírek, zaujalo mě tam, s jakou lehkostí některý dvojice mluví o svatbě, dětech, a to i jakoby za toho druhýho, se znalostí jeho názorů. Pro mě to furt představuje nějaký křehký a těžký téma, o kterým nedělám humory. Přitom taková blbost – OK, to úplně ne, ale zavírat před tím oči a tvářit se, že to neřeším, když to řeším, je asi podivný. „My jsme si to probrali, ono se to stane, a teď čekáme, až se vyjádří,“ popsala Vančura situaci svou. Neodolala jsem nutkání ji opravit – čekáme? Spíš ty asi čekáš, milá přítelkyně. Ale doufám spolu s ní, že milej mladík je jako zelí v kameninovým hrnci, zdánlivě se neděje nic, ale vevnitř se chystá skvělá věc.
Onehdy jeden známej napsal tohle na facebook. Má ve zvyku psát otázky nebo palčivější témata a vířit diskusi. Onehdy teda napsal: Co byste udělali, kdybyste se nebáli? Něco jsem si tam četla, ale vlastní odpověď mě napadla až za dva dny samozřejmě. Kdybych se nebála, zeptala bych se ho, jestli si mě chce vzít. Proč se bojím? Strašně se tím odhaluju a riskuju, že řekne ne, a budu si připadat jako škemralka. Proč mi vadí se odhalit před snad nejbližším člověkem? Hmmm… ach jo. Vlastně si v tomhle moc nerozumím.

S obojím najednou souvisí, že jsem si přestala sledovat cyklus. Respektive aplikaci jsem si nechala, ale udělám tam pár křížků jen na jeho začátku a pak už nezapisuju. Jako mé předchůdkyně do kalendáře. Zjistila jsem totiž, že mám sklony si říkat „dneska by to třeba šlo“. Skrytě doufat, že zrovna dneska selže lidskej faktor. Možná dokonce litovat, že během plodnejch dní zrovna nebyla nálada. A to se mi na sobě samé hrubě nelíbí. Třeba jednou nastane potřeba udržovat si povědomí, ale teď bych se chtěla milovat z lásky a z touhy. Jako mám nějakou představu, ale takovou povrchní a nejistou, a to stačí. Byl to myslím dobrej krok.

To rudé zlato ale znamená jahodovou marmeládu, který jsem uvařila 11 skleniček. Taky upekla dva koláče, nazdobila dvě misky s tvarohem a něco požrala jen tak (a něco se zkazilo, jahody jsou potvory prchavý). Nasbírala jsem šest kilo na samosběru, vstávala před šestou a táhla se autobusem, a bavilo mě to a mám radost. I z toho, že jsem marmeládu vařila podle Maškrtnice, líným způsobem a bez pektinu, a že je nádherná, tmavá a sladká. Je mi 32 a poprvý jsem uvařila marmeládu, ou jé! (Vybavuje se mi nějakej pokus se špendlíkama, ale to nebylo nic moc.) Samosběr ještě bude, jako samozřejmě vůbec nemám čas a marmeláda už by možná i stačila, jenže nech to tam. Nemluvě o tom, že někdo říkal, že rostou houby, no a borůvky taky už asi budou výhledově dozrávat.

Odevzdala jsem překlad. Klasicky jsem z toho byla zoufalá, že takovejhle shit přece nemůžu odevzdat, ale zároveň se mi nedaří to po sobě rozumně číst, svoje vlastní dílo nedovedu redaktorsky nahlídnout. Kolegyně překladatelky se naštěstí svěřily, že to pro ně platí zrovna tak – a další, co mě nakoplo, byl seminář s právníkem o překladatelských smlouvách. Musím říct, že jsem dosud měla docela kliku; nikdo mě zatím doopravdy neokradl a nepodrazil. Na druhou stranu já stát na straně nakladatelů, hodím tam mezi nás zápalnou láhev. Teďka jim nastanou krušný časy, až budu vyžadovat napravení všech těch obvyklých ustanovení, která právník rozhodně označoval jako „nepřijatelná“ (a značná část publika klopila zrak a pokašlávala). Už jsem učinila tu zkušenost, že někdy fakt stačí si říct. Prostě to zkoušejí, ale když se jim to nedovolí, neberou to jako zásadní překážku společného díla.
A pak jsem šla na Žižkov na koncert a zažila nádhernej večer ve společnosti Gingera (kterýho jsem přebrala asi třem holkám) a kapely Neřvi mi do ucha a něco něco. Když koncert skončil, šli jsme ven, já koukám, jestli do kopce, nebo z kopce, Ginger je finálně zachycen a odtažen jiným směrem. Byla jsem trochu opilá a v euforii a telefonovala Pablovi asi dvacet minut – některý věci jsem se mu pak snažila říkat i v následujících dnech a vždycky se doslechla, že už to přece ví. Ale když já se prostě potřebovala s někým ihned podělit o tu radost z krásnýho dne, krásnýho počasí a krásnýho koncertu (a krásnýho chlapa, heh). A později mi dokonce přišla zpráva, sorry, že ten večírek tak divně skončil. Takový to, že všechno přijde, když na to netlačíš a když už to vlastně ani nepotřebuješ…

Začíná nám léto, moje milé, moji milí. Těším se. Jako na každý léto. A co vy?

Každodenní duchovno. Kondice. Olej a sůl

V bytě bylo jako po výbuchu, tak jsme se sbírali a odjížděli. Výmar. Desava. Berlín. Po stopách Bauhausu. Jednou spát ve spolubydlení, který připomínalo Kliniku tolik… no slzičky skoro, jindy spát v hotelu s několika hvězdičkama. Courat se, civět. Pak Pablo udělal solidní blbost, která měla za následek pěknejch pár zmizelejch peněz. Naštěstí doklady i bunda se našly. Myslela jsem na svoje rodiče, slyšela maminku, jak skoro křičí, slyšela/viděla tatínka, jak nechápavě vrtí hlavou, vzdychá, celým tělem vyjadřuje nespokojenost. Nelíbí se mi to a nedělala jsem to. Vlastně jsem si hlavně přála, aby nekřičel Pablo. Nějaký peníze, co po nich. Ty dovyděláme.

Teda spíš já. Pablo měl sice nějaký plány a záměry, ale všechen čas požere škola. A přesto se mi zatím pořád nezdá, že bych ho živila. Myslím, že se na to se svou plánovací, přemýšlecí povahou prostě připravil, něco si našetřil. Dokonce jsou peníze i na merino svetry a tlustý knihy o architektuře. Velkej poznatek jsem ale zformulovala v posledních několika týdnech – jak člověk snadno zapadne do tradičních genderových rolí. Smála se tomu už jednou sazečka, nejhlasitější sociálně-mediální, a2larmový feministky jsou nejvíc ohrožený druhýma směnama a – vlastně teda vlastnoručně ukovaným – řetězem od sporáku k pračce; znají nepřítele. Tak já vařím a Pablo sestavuje skříně z Ikey, každej děláme, co umíme… protože nás to tak tradičně doma učili, a takhle je to furt dokola. Správně to ale poznamenával gay kamarád: skříň z Ikei se sestavuje jednou, zamést kuchyň a umýt nádobí je potřeba furt pryč. Jestli je pozornej a chce se dělit, nakonec se chopí i toho.

Nesmí teda zrovna hrozit odevzdávka, zkouškový, test z matiky a kdeco. Tušila jsem, že to bude hrozit, sžívám se s tím snadno; uvidí se ještě, až to skončí, jestli si to Pablo uvědomuje. Že je pak potřeba zas chvíli zalejvat a okopávat ten vztah. (Vztah. Furt mi to slovo vadí. Vztah je asi mezi členy ve větě nebo nevim.)
Co si uvědomuju já – že to fackování domácnosti fakt zabírá dost místa v mozku. S Fay jsme o tom četly takový článek. Jak se nějaký muž rozhodl, když jeho žena zrovna měla před deadlinem nebo podobný vypjatý období, že když mají tedy přijít přátelé, že uvaří večeři. Ženu to potěšilo – dokud nedorazil domů z práce, nepověsil bundu na věšák a nerozrazil dveře do kuchyně se slovy: „Tak jdu vařit!“ K vaření večeře je potřeba naplánovat si, co bude, s ohledem na to, co bylo včera, co by mohlo být zítra, co je v lednici, co je v lednici a musí se sníst, co má kdo rád, na co má kdo alergii, jestli v tom budou vitamíny a bílkoviny, jestli máme olej, sůl, kmín, nutný základy. Vůbec ne, že se z poličky vyndá hrnec, do toho se umístí věci nalezené v lednici a chvíli si pobydou v teple. Nebo jako jo, ale tahle fáze přichází víceméně za odměnu.

Musím říct, že jsme jen dva nevybíraví dospělí bez stravovacích omezení, a stejně mi to teda bere plno sil, aby bylo co jíst. I na tom se s Fay shodneme, že kdyby si to člověk nekomplikoval taháním sklenic z a do bezobalový prodejny a radši si bezskrupulózně naklikal Rohlík, cítil by to jinak. Jenže za ten malej pocit malýho přínosu sudetskýmu okolí mi tyhle věci stojí. Navíc si toho můžu nakoupit buď jen trošku projednou, nebo naopak pytel, ať tam neběhám zas tak často.

Hrozně jsem odběhla od toho Bauhausu. V krásným výmarským muzeu nám Šmídek povídal o Gropiovi, ale taky o Goethovi. O Goethovi a jeho konceptu „necírkevního duchovna v každodenním životě“. Snad jsem si to zapamatovala dokonce správně, protože v tom právě vidím svoje bezobaly, svoje DVTV, svoje Respekty, svoje knížky a literární nebo jiné pořady. Nesmí člověk zabřednout do úplně šedý každodennosti. Netuším, jestli to Goethe myslel takhle, ale často si jeho slova připomínám. Aby moje duchovno nebyly jen pracovní překlady a noviny z Regiojetu.

Měla jsem narozeniny a je mi třicet dva. K narozeninám jsem si nadělila kondiční jízdy. Pablo to auto z minulýho příspěvku koupil, raduje se z něj, a mě to nutí… paní v autoškole je mnohem hodnější, než když jsem si ten řidičák tenkrát dělala. Mnohem míň toho chce, nebo aspoň zatím. Taky já jsem určitě klidnější než tenkrát – jakkoli mě plísnila, že mám v hlavě bubáky, utíkám ze situací, všechno chci mít hned vyřešené, problému se zbavit a ne si před ním přibrzdit a rozmyslet si ho. Jako co s tím nadělám, nic, jsem taková, úzkostná šprtka. Příště už jsem ale na brzdu dupala míň. Hlavně aby mě pak Pablo k tomu pustil, až tohle ukončím. On si ty svoje věci tak hýčká.
Jako ještě nejezdím. Z každý týhle jízdy mám půl dne o čem rozmýšlet. Ale – no jsem na sebe hrdá. Strach byl fakt velikej, pořád ho trochu zůstává. A šla jsem tam, a loket z okýnka a spolykaný kilometry se blíží.

Měla jsem narozeniny, je mi třicet dva a dneska jsem zhlédla všechny díly Manželských etud nové generace, co šlo. (Tzn. kromě prvního všechny.) Formát natáčení lidí, kteří vlastně nejsou vůbec ničím zvláštní, mě nějak fascinuje, voyerismus svého druhu či co. Už ty staré mě dost zaujaly. Teď jsem ale taková zmatená – vyvíjí se to vůbec někde dobře? Někomu se hezky daří děti, ale jaksi se zapomnělo, že se o ně někdo musí celý měsíce nebo pár let intenzivně starat. Jinde by se starali rádi všichni, ale čáp se zas někde zapomněl. A některý výpovědi, vzorce… tak všichni víme, že zamilovanost navěky nevydrží, na to člověk nepotřebuje ani manželství. Nicméně ono by se kolikrát i o tý lásce dalo nějak polemizovat. Ještě že mi minule na podobný úvahy napsalo pár z vás, že není potřeba stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Já si věřím. Nám věřím. (Jasně, na tý Staroměstský radnici si určitě věřil každej. Jenže některý lidi disponují silně vyvinutou hluchotou vůči varovným signálům.)
Co naše etudy? Je to tak, jak to je. Změní se v manželský? Dejte se překvapit. Však já se taky dá(vá)m.

Povídej říkej piš. HRT a RLE. Bramborovej zen

Než půjdu dneska spát. Protože občas si někdo rejpne, protože Téra to pořád sleduje, protože bych si to třeba pak nepamatovala.

Aktuálně se mi dějí dosud asi největší životní zkoušky. Jednu z důležitejch postav tohohle blogu je potřeba přejmenovat na paní Přemysl. Tak to za prvé. Myslím, že to asi nikdy neprojde jen tak, že to asi vždycky nese hroznou vlnu pocitů, strachů, vzteků, slz pro celé široké okolí. Mně se to nevyhýbá. Čtu, googluju, učím se nová slova a věty, povídám si, ptám se a šla jsem – tedy šly jsme – na podpůrnou skupinu. Možná to budu ještě opakovat. Trochu se to tím ulehčuje a trochu komplikuje, nezřídka je totiž cisosoba za zlou a pyšnící se svým privilegiem, když jakkoli zapochybuje nebo udělá třeba chybu v rodu. Naštěstí u mě to paní Přemysl považuje spíš za uřeknutí, ani sama se chybám nevyhýbá.

Určitě se k tomu dere na jazyk hrozně moc otázek. Mně taky. Nicméně odpovědi na ně se někdy neformulují a někdy průběžně mění. A hlavně tu máme ještě všechny ty ostatní problémy, skoro celé to léto proležené v šeru pokoje u seriálů, pasivita, alkohol, pasivita, alkohol, krátká manická fáze se spoustou smíchu, radosti a sexu a zase nazpět. A kde začít? Kde začít? Terapeut začal z týhle stran(s)y, efekt prvních třech nebo čtyřech návštěv, jenže teď je to zase… blbý. Možná je potřeba začít odjinud, a to zase nebude prostor na to první, do úzkosti a lability nejdou hormony, bez hormonů se prohlubuje dysforie, dysforie se utápí v alkoholu a konečky si svažte sami. Učím se nová slova, učím se zkratky a tápu, a když už bych netápala, přijde situace, která… ale o tom snad radši ne.

Pro tu druhou situaci je zásadní něco jiného, co zmiňuju, když chci ze slz vykouzlit aspoň cynický škleb: všechno jsem to způsobila přejezdem přes most Apollo. To se stalo 1. srpna. Od té doby se změnilo hrozně moc věcí. Nebo v tu chvíli možná? Den předtím jsme hodně hovořily o plánech do budoucna, konkrétněji a obsáhleji než jindy, až už bych se tím skoro přestávala tajit / začínala chlubit navenek. Pak se něco… něco se stalo. Zmizela upřímnost, otevřenost, sdílení, pevné slovo. Největší a nejsilnější hodnoty našeho vztahu, v jejichž návrat pořád ještě doufám (pozvolna se občas některé vracejí, ale nazpět ještě nejsme), se někam vytratily.
Tak pak je člověk najednou ve dvou zcela nových rolích, z nichž ani jednu si nevybral. Pláču a hubnu, ale taky se dozvídám o příbězích jiných lidí. Což se mi zdá hodně cenné. Přináší to zároveň vědomí, že celej svět se v poslední době točí nějak zadkem napřed a proč, proč, proč. Ale s některými blízkými se přes problémy ještě dál sbližujeme. Bylo by lepší se sbližovat přes krásné a pozitivní věci, bylo, bylo. A občas tomu sekundují – kaštany na Štvanici, posedy pro ondatry a rybáři pod jezem. Každou radost si člověk musí chytit a pohejčkat.

Třeba bramborovej zen. Mě Básník popadl a vytáhl k nim do jižních Čech, ať jedu sbírat brambory, vyčistit si hlavu. Povedlo se to na milion procent. Brambor pár řádků a suchá hlína, za půltřetí hodiny hotovo, po zbytek víkendu dřímání na slunci, mazlení s kočkama, trhání švestek, procházka po okolí, návštěva bohoslužby a soukromé hospody. Klid, vzduch, slunce, ticho. Nevydržel mi ten bramborovej zen o moc dýl než na ten víkend. Ale mám si to prý připomínat, a taky připomínám. Třeba i ty chvíle, kdy se mnou Básník chtěl spát; často o tom mluvíme, špičkujeme se, smějeme se tomu a plánujeme to. Do kalhotek se mi nicméně nedostal. „Kdybychom tak byli sami!“, vzdychá Básník, a já se jak trdlo ptám: a kdo tady ještě je? No, tam nikdo, žejo. Kolem nás je; kolem mě jistě a kolem něj teď tak napůl nebo načtvrt. Jedno z těch mnoha slov, které jsem se nedávno naučila, je mononormativita. Nelíbí se mi – všechna slova, která se odvozují od normativity, zavání tlakem. Ovšem zatím nedokážu být tak nějak casual, open a tak. Vůbec není špatné zkusit si to takhle v „opravdické“ situaci. Že přes všechny téměř ideální podmínky to hlava (srdce?) nedovoluje.
Cynické škleby, level Básník: Dej na mě, ten Zloděj má nějakej psychickej problém, píšu mu. Mě jak někdo zaujme, má to spočítaný. Třeba by se na tom dala vybudovat živnost. Nebo zhroutit bych se z toho mohla, třeba. Kde se to ve mně vzalo, jak se to rodí? Nekonečné otázky.

Na závěr trochu tý kultury. Máme kamaráda a vydal desku. Deska svírá, trhá a dojímá, z desky vypadávají kusy textů, ze kterých se stávají opravdové memes… protože to přece všechno řeší. Skladba Heim proletěla i Velkou sedmou na Radiu 1. Tak si to dejte. Do podzima. Tuhle jsem si to za jeden večer pustila šestkrát a vypila 2/3 lahve ne úplně dobrýho vína, sama. Tu konfiguraci vám nechci až tak doporučovat. Ale kdyby třeba někdy.

Povídej říkej mluv

Žiju

Měsíce a léta si tady stěžuju, že mám moc práce. Vždycky se ukáže, že jí může být ještě víc. Třeba v poslední době. Tenhle týden už lepší, minulý týden zběsilý. Redakce, korektury, redakce, korektury, stažený žaludek, kdykoli přijde e-mail… mám špatné svědomí? Nebo co? Opouštím pozvolna práci na výstavě a předávám ji panu Přemyslovi, už to prostě nějak nejde, chtěla bych ještě víc dělat ty překlady a na té chodbě to moc… není to ono.

Byla jsem v Londýně a v Bratislavě.
Byla jsem na pohovoru a poslala další dopisy.
Byla jsem na copywritingovém eventu a dozvěděla se i něco, co se mi opravdu bude hodit. (Zároveň se tomu trochu vysmívala.)
Byla jsem na jednom hrozném a na jednom skvělém koncertu SRPR a na oslavě 5 let Vývařovny, kde jsem se picla Aperol Spritzem a strašně se smála, jaké je to tam hipstaparodie na sebe sama.

Potřebuju v sobě rozpustit zbytečnej hejt na jednu osobu ze svého okolí.
Potřebuju přidat v ekologickém úsilí (nestačí třídit, je třeba i redukovat; v každé oblasti života je prostor pro ekologičtější řešení).
Potřebuju si promyslet, kdy a kam vlastně v létě.
Potřebuju zlehka připravit stěhování, a co všechno s bytem, než přijde novej nájemník.
Potřebuju si vnést trochu řád…

Snad budu taky trochu víc psát. Chce se mi, víří mi v hlavě věty a nápady, když frčím na kole po náplavce. Ale vždycky je potřeba ještě něco doklapat, dopřeložit, dořešit, a nebo jít ven. Možná na tom nejsem zase tak špatně. Ještě přece chodím ven.

Děti. Sama! Zariskuj

čtvrtek
Dnes je divný den. Tahle akce je u nás v práci vždycky v pátek, a dneska není pátek. Všichni proto máme pátek. Tím spíš, že zítra se začíná v sobotním čase. Mmmmhm.

Zatímco lítaly kameny a světlice, slávističtí fanoušci se do toho pletli a policajti vytáhli vrtulník, hlídala jsem zase dítě. Pan Přemysl se o mě prej taky trochu bojí, obratem mi domluvil hlídání. Další dítě se zvláštním jménem – kdepak já bych hlídala Elišky a Kubíky -, v budoucnu bilingvní, nyní ještě nevědomky. Tak jsme tak pletli maďarská a česká slova dohromady. Šli ven, lezli po prolejzačce. Ten strach, že v ulicích, kde projede jedno auto za deset minut, přece jen pod nějaké škobrtne. To mi někdo tuhle nedávno: a co když se něco stane, při tom hlídání dětí totálně nadivoko? To nevím. Ale co by se dělo, kromě přecházení přes ulici. I u toho si uvědomuju, že možná nedodržuju nějaký zásady, někdy zůstane dítě za mnou, třeba. Babička: „ty budeš skvěle připravená na mateřství“ – ach, babi, která se nemůžeš dočkat pravnoučátek. Nevím. Při tom posledním hlídání jsem dost využila přítomného notebooku. Písnička o žábě pod vodou, ve španělštině, taková, co do ní přibývají zvířátka, snad devětkrát po sobě. Čas si odpočinout, čas koukat z okna na slunce, číst si. Jenže má dítě sedět před videem?

Částečně se obhajuju tím, že já tam nechodím od vychovávání dětí, já je hlídám. Protože v mezičase dělám milion věcí, jsem někdy unavená a nikoli ready na děti. Svědomí to utišuje jen částečně. I s Albertem jsem prostě minule vlezla do Koťátka, venku zima, já vyfiknutá na pohovor, nepovedlo se tentokrát vyladit garderobu na všechny denní úkoly. Tak jsme kreslili po tabuli, Albert pak i s jinými dětmi. Ohrožení nastalo ve chvíli, kdy čelem nepěkně nabral roh stolu. Chvíli křičel dvojici v koutě do plánování svatby. Ale ne dlouho. Vyprávěním a konejšením se vysuší všechny slzičky. Může se pak namalovat ještě jedna strašlivá příšera a vedle kukuřice, nebo jak ty svoje výtvory pojmenovával.

Dokáže ale někdo fakt ty děti neodkládat? Nikdy? Jakože když jich je víc… přemýšlela jsem a nedokážu si nějak vybavit, jestli si s námi naše maminka někdy hrála. Tatínek jo, a stálo to asi dost obětí, když jsme po něm lezly večer po příchodu z práce. Z maminky si pamatuju hlavně záda v kuchyni, my dvě se sestrou donekonečna posunujeme, demontujeme a zase stavíme lego. Že by k tomu maminka někdy přišla?
To se mi třeba zdá hodně škoda. Nevyužít dětiček k tomu, aby se člověk sám vrátil do dětství, dělal letadlo v parku, šlapal na pámelníkové kuličky, plácal bábovky z písku a stavěl veliký domy z lega. Třeba naše maminka není ten typ, nemusí každej bejt. Něco to ale možná vysvětluje, no.

Psala o tom totiž Anička. S těmi návštěvami to taky koukám měli stejně. Děsně jsem vždycky chtěla, aby u nás přespávaly kamarádky, abychom se koukaly na filmy z postele třeba, a tak. Maminka to ale prakticky nikdy nedovolila; nevím, jestli si nechtěla nechat narušovat osobní prostor, nebo jí taky šlo o povlečení. O to víc jsem hltala sérii o dvojčatech, velké pokoje, půlnoční oslavy narozenin. Asi jednou jsem jela s kamarádkou na chatu, její maminka nás nechala dlouho spát, snídat pizzu a vůbec kdeco. Možná i proto moje záliba v couchsurfingu? Open house. Jasně, že se člověk musí pak omezit, ale fakt mi to v dětství bývalo hodně líto.
Něco ve mně možná zůstalo, babička se mě taky ptala: no a tak ten byt musíš nějak vylepšit, vždyť tam přece chodí kamarádky na návštěvu třeba, ne? Fjů. K nám fakt prakticky nikdo nechodí. Snad to je teda obecnější tendence, lidi se prostě scházejí v kavárnách. Ne doma. Stejně jako k babiččině údivu nevlastním žádnou „partu“ – někteří z mých blízkých se ani neznají, někteří by si nerozuměli. Vždyť ale Aranel má taky milion stránek.

neděle
Přijdu na čtení. „Kde máš pana Přemysla?“ Nemůžu taky občas jít někam sama? Třeba i na čtení? Zvláštní. Ptám se taky tak? Budu si toho všímat. Ostatně možná je lepší říkat mu tím genderově potenciálně obojakým příjmením. Včera Dánská dívka, silný zážitek pro něj při tom, silný zážitek pro mě poté (a na konci, ach), nějak se poodemykaly komnaty. Krásná Alicia Vikander jinak, krásná Kodaň, kýčovitá hudba teda trošku. A musím chodit víc do kina, vždyť já to mám fakt ráda. (Taky jsem si snad po třech letech obnovila kartičku do knihovny. Vždyť já to mám fakt ráda. (No teď jsem se chtěla jen rozhořčit, že mě lidi vnímají jako půlku, a už jsem zas jinde. Pardon.)

„Zariskujte“, nabádá nás Jarek při jedné z posledních svých open class. Škoda ho, jede na rok na Zéland. Udělal ještě posledních pár open class, a nejen že mě párkrát tak decentně pochválil (jednou za to, jak jsem elegantně spěchala po ulici), ještě mě přizval do závěrečné hospody. Tak se teda po takových čtyřech letech konečně cítím o trochu víc jako součást tréninků. (Vtipný ovšem je, že soubor se mezitím až na jednu Lenku kompletně personálně proměnil.) Jeho tréninky mi sedí taky proto, že vychází z jedné konkrétní techniky, a ačkoliv toho Limóna hodně obohacuje a hodně do něj vkládá, gravitace a jednotící systém je vespodu znát. „Někteří choreografové a pedagogové třeba vůbec neřeší anatomii. Víš, co to je, prostudovat si konečně, kolik částí má třeba kotník? Jak funguje? Přitom je to zároveň hrozně nebezpečný nevědět.“ A ten příjemnej večer skončil bezuzdným výsměchem na adresu kalendáře baletu Národního divadla, rozuměj do jisté míry konkurenčního souboru. Bude to asi ten, který jsem kdysi kupovala sestře jako exkluzivní vánoční dárek z Prahy. Jenže tehdy byl vkusnej, věřím tomu, určitě bych ani tehdy nekoupila nějakou trapárnu s klouby rozevřenými na >180°, hadry z H&M a nekonečně křečovitými situacemi. A uměleckým šéfem jako třešničkou.Tak se teď tomu tanci věnuju, co jde, i do Brna kvůli tomu pojedu, možná dokonce v létě do Bratislavy. S Jarkem se shodujeme: každý týden je vidět, každý týden může člověka posunout dopředu. Ujíždět dozadu se ovšem dá zrovna tak.

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 139 071 kliků