Děti. Sama! Zariskuj

čtvrtek
Dnes je divný den. Tahle akce je u nás v práci vždycky v pátek, a dneska není pátek. Všichni proto máme pátek. Tím spíš, že zítra se začíná v sobotním čase. Mmmmhm.

Zatímco lítaly kameny a světlice, slávističtí fanoušci se do toho pletli a policajti vytáhli vrtulník, hlídala jsem zase dítě. Pan Přemysl se o mě prej taky trochu bojí, obratem mi domluvil hlídání. Další dítě se zvláštním jménem – kdepak já bych hlídala Elišky a Kubíky -, v budoucnu bilingvní, nyní ještě nevědomky. Tak jsme tak pletli maďarská a česká slova dohromady. Šli ven, lezli po prolejzačce. Ten strach, že v ulicích, kde projede jedno auto za deset minut, přece jen pod nějaké škobrtne. To mi někdo tuhle nedávno: a co když se něco stane, při tom hlídání dětí totálně nadivoko? To nevím. Ale co by se dělo, kromě přecházení přes ulici. I u toho si uvědomuju, že možná nedodržuju nějaký zásady, někdy zůstane dítě za mnou, třeba. Babička: „ty budeš skvěle připravená na mateřství“ – ach, babi, která se nemůžeš dočkat pravnoučátek. Nevím. Při tom posledním hlídání jsem dost využila přítomného notebooku. Písnička o žábě pod vodou, ve španělštině, taková, co do ní přibývají zvířátka, snad devětkrát po sobě. Čas si odpočinout, čas koukat z okna na slunce, číst si. Jenže má dítě sedět před videem?

Částečně se obhajuju tím, že já tam nechodím od vychovávání dětí, já je hlídám. Protože v mezičase dělám milion věcí, jsem někdy unavená a nikoli ready na děti. Svědomí to utišuje jen částečně. I s Albertem jsem prostě minule vlezla do Koťátka, venku zima, já vyfiknutá na pohovor, nepovedlo se tentokrát vyladit garderobu na všechny denní úkoly. Tak jsme kreslili po tabuli, Albert pak i s jinými dětmi. Ohrožení nastalo ve chvíli, kdy čelem nepěkně nabral roh stolu. Chvíli křičel dvojici v koutě do plánování svatby. Ale ne dlouho. Vyprávěním a konejšením se vysuší všechny slzičky. Může se pak namalovat ještě jedna strašlivá příšera a vedle kukuřice, nebo jak ty svoje výtvory pojmenovával.

Dokáže ale někdo fakt ty děti neodkládat? Nikdy? Jakože když jich je víc… přemýšlela jsem a nedokážu si nějak vybavit, jestli si s námi naše maminka někdy hrála. Tatínek jo, a stálo to asi dost obětí, když jsme po něm lezly večer po příchodu z práce. Z maminky si pamatuju hlavně záda v kuchyni, my dvě se sestrou donekonečna posunujeme, demontujeme a zase stavíme lego. Že by k tomu maminka někdy přišla?
To se mi třeba zdá hodně škoda. Nevyužít dětiček k tomu, aby se člověk sám vrátil do dětství, dělal letadlo v parku, šlapal na pámelníkové kuličky, plácal bábovky z písku a stavěl veliký domy z lega. Třeba naše maminka není ten typ, nemusí každej bejt. Něco to ale možná vysvětluje, no.

Psala o tom totiž Anička. S těmi návštěvami to taky koukám měli stejně. Děsně jsem vždycky chtěla, aby u nás přespávaly kamarádky, abychom se koukaly na filmy z postele třeba, a tak. Maminka to ale prakticky nikdy nedovolila; nevím, jestli si nechtěla nechat narušovat osobní prostor, nebo jí taky šlo o povlečení. O to víc jsem hltala sérii o dvojčatech, velké pokoje, půlnoční oslavy narozenin. Asi jednou jsem jela s kamarádkou na chatu, její maminka nás nechala dlouho spát, snídat pizzu a vůbec kdeco. Možná i proto moje záliba v couchsurfingu? Open house. Jasně, že se člověk musí pak omezit, ale fakt mi to v dětství bývalo hodně líto.
Něco ve mně možná zůstalo, babička se mě taky ptala: no a tak ten byt musíš nějak vylepšit, vždyť tam přece chodí kamarádky na návštěvu třeba, ne? Fjů. K nám fakt prakticky nikdo nechodí. Snad to je teda obecnější tendence, lidi se prostě scházejí v kavárnách. Ne doma. Stejně jako k babiččině údivu nevlastním žádnou „partu“ – někteří z mých blízkých se ani neznají, někteří by si nerozuměli. Vždyť ale Aranel má taky milion stránek.

neděle
Přijdu na čtení. „Kde máš pana Přemysla?“ Nemůžu taky občas jít někam sama? Třeba i na čtení? Zvláštní. Ptám se taky tak? Budu si toho všímat. Ostatně možná je lepší říkat mu tím genderově potenciálně obojakým příjmením. Včera Dánská dívka, silný zážitek pro něj při tom, silný zážitek pro mě poté (a na konci, ach), nějak se poodemykaly komnaty. Krásná Alicia Vikander jinak, krásná Kodaň, kýčovitá hudba teda trošku. A musím chodit víc do kina, vždyť já to mám fakt ráda. (Taky jsem si snad po třech letech obnovila kartičku do knihovny. Vždyť já to mám fakt ráda. (No teď jsem se chtěla jen rozhořčit, že mě lidi vnímají jako půlku, a už jsem zas jinde. Pardon.)

„Zariskujte“, nabádá nás Jarek při jedné z posledních svých open class. Škoda ho, jede na rok na Zéland. Udělal ještě posledních pár open class, a nejen že mě párkrát tak decentně pochválil (jednou za to, jak jsem elegantně spěchala po ulici), ještě mě přizval do závěrečné hospody. Tak se teda po takových čtyřech letech konečně cítím o trochu víc jako součást tréninků. (Vtipný ovšem je, že soubor se mezitím až na jednu Lenku kompletně personálně proměnil.) Jeho tréninky mi sedí taky proto, že vychází z jedné konkrétní techniky, a ačkoliv toho Limóna hodně obohacuje a hodně do něj vkládá, gravitace a jednotící systém je vespodu znát. „Někteří choreografové a pedagogové třeba vůbec neřeší anatomii. Víš, co to je, prostudovat si konečně, kolik částí má třeba kotník? Jak funguje? Přitom je to zároveň hrozně nebezpečný nevědět.“ A ten příjemnej večer skončil bezuzdným výsměchem na adresu kalendáře baletu Národního divadla, rozuměj do jisté míry konkurenčního souboru. Bude to asi ten, který jsem kdysi kupovala sestře jako exkluzivní vánoční dárek z Prahy. Jenže tehdy byl vkusnej, věřím tomu, určitě bych ani tehdy nekoupila nějakou trapárnu s klouby rozevřenými na >180°, hadry z H&M a nekonečně křečovitými situacemi. A uměleckým šéfem jako třešničkou.Tak se teď tomu tanci věnuju, co jde, i do Brna kvůli tomu pojedu, možná dokonce v létě do Bratislavy. S Jarkem se shodujeme: každý týden je vidět, každý týden může člověka posunout dopředu. Ujíždět dozadu se ovšem dá zrovna tak.

Získat hvězdu. Sobeček. Teďka poprvé

To bylo slibů to self, že napíšu o Vánocích, a nic viď. O Vánocích jsem jaksi hlavně spala. Tak po devíti hodinách. Trochu četla, ale ne úplně moc. Spala, schovávala se, mlčela, toužila po klidu. Toužila po místě, kde nikdo nebude, jen já – možná třeba sestra. Nebo pan Přemysl. Jinak nikdo včetně těch internetů. Moc se to nepovedlo. Totiž vůbec se to nepovedlo… Ježíšek nadělil hodně úžasnejch dárků, to jo. Novou žehličku třeba – ze samýho nadšení jsem při prvním pokusu vyžehlila snad devět košil, krásně to jde, ta pára z toho! A pidibednička s nářadím už se taky hodila. I rukavice a silný punčocháče.

Nic jsem nepřibrala. Spíš naopak. A kolikrát měla hlad. Žaludek zcitliví jako vždycky a musí se opatrně, opatrně. Plus ho mám možná obecně staženej skrz krémový polívky a různý zeleninky. To už nicméně známe. Co jsem neznala, jsou příznaky blokády hlavového kloubu. Největší hnus na Štědrej den, závratě, bušení srdce, zrychlenej dech, pocit mimo sebe. Už se mi to stalo v týdnu před Vánocemi. Zkazila jsem tak panu Přemyslovi asi dva večírky, když jsem je obvolávala a volala ho domů, ať mě zachrání. Nezachránil, ale byl u mě a držel mě a četl mi z dětský knížky, i když netrefil zrovna tu kapitolu s rozinkami, co jsem chtěla.

Skoro takový pocit se mi zadařil, když jsme v povánočním týdnu vyrazili do ZOO. Přitom taková blbost, ovšem… tři hodiny mezi zvěří, trochu zima a tak, a stejně mě to moc moc bavilo. Lachtani. Velbloudi. Pekari. Buldočci a mopsíci na cestičkách. Jooo. S panem Přemyslem naopak vydržím dlouho, moc dlouho.

Jako blogerína bych si taky asi měla dát předsevzetí, říkala jsem si zkraje nebo na konci některé z těch dlouhých nocí. Na druhou stranu si nějaký předsevzetí dávám co dva týdny… ale nakonec vykrystalizovalo: zesobečtit. Myslet víc na sebe. Na svoje blaho, na svoji spokojenost, na svý neurózky, na svoje naladění. Osahávám si, co by to vlastně mělo znamenat, vkrádají se myšlenky: ale přece musí bejt člověk uctivej ke starejm lidem? Přece nemůže myslet pořád jenom na sebe, musí mít na mysli blaho ostatních? Je to hledání rovnováhy, je. Asi ji musím zváhnout trochu směrem k sobě, velký holce. Říká se asi, že sobecký jsou děti, no já-dospělá bych opravdu nejradši každýmu vyhověla, aby byl klid, pak ovšem sama v klidu nejsem. A to není dobrý vůbec.

Ještě teda jedno malý předsevzetí. Nebát se dělat věci poprvé. Nechci to teda tak systematizovat jako Blog Poprvé, ale nějak si to označit můžu. Za letošek už mám:
přečetla první román od Houllebecqua
navštívila předpremiéru filmu (8 hrozných)

Víc takových. Román mě spolu s Hulibrkem hodně zaujal (dík, Ondráši!! – no jo, vlastně ho mám půjčenej tajně) a Tarantino byl boží. Fakt, koukala jsem s pusou otevřenou poctivý celý tři hodiny. Nejsem fanoušek a neznám žádný kontexty a odkazy a nic neznám a v kině usínám a tři hodiny sedět mi přijde hrozný, a přesto se mi to děsně líbilo. Chci to vidět znova. (A taky už to mám s jedním pozoruhodným kamarádem domluvené.)

Hvězda s tím trochu souvisí. Čerstvá záležitost: vyrazila jsem na přednášku jednoho z nejlepších českých recruiterů. Přednáška zůstala přesně na té správné hraně mezi übercool manažírkovskou nalejvárnou a nadupanou prezentací plnou skvělých tipů. Takže si teda poprvé promakávám profil na LinkedIn. Na hvězdu jsem dosáhla snadno, teď pomocí toho pána odhaluju, co se všechno dá. Vlastně až „při hře“, až při hledání práce, zjišťuju, co bych tak chtěla a mohla dělat. Projíždění appky téhle sociální sítě mě přivádělo na zvláštní myšlenky. Nejenom co, ale i kde. Narušila bych obecnou představu o prachbídné mobilitě českých zaměstnanců? Londýn, Dánsko, Plzeň. Se člověk v životě nevymotá z rozhodování, rodina, nebo svoboda? Kariéra, nebo vztah? A musí tam figurovat ty vylučovací čárky?
Dneska už se nenabízejí a nehledají práce na pětatřicet let a nejdůležitější je, jaký si člověk vytvoří osobní profil – průnik mezi tím, jak vidí a chce ukázat sám sebe, a jak ho vnímají druzí. I tohle vnáší do celé věci zas novou perspektivu. Vždyť mám pořád tolik možností, tolik barevných kostiček, ze kterých se dá sestavit monochromatický nebo taky pestrobarevný živůtek.

**************

Tenhle týden na to byl zrovna pitomej. Jinak se ale myslím daří spolu chodit, abychom spolu jen nebydleli. Líbí se mi, jak si mě vodí. Pojď se mnou tam a pojď támhle, hrozně rád s tebou chodím do společnosti, víš? Si to pořád uvědomuju a připomínám, jakej je rozdíl mezi tebou a těma všema bejvalejma – za tebe se člověk nemusí stydět, naopak – je na tebe hrdej a je šťastnej, že takovou našel. Dyť přitom nejsem nic extra… ale jakýs takýs rozhled se mi asi daří udržovat. A nějak zvládnu velvyslanectví i putyku.

Básník mi píše: Ale jsem v takovy zvlastni fazi, kterou jsem jeste nezazil a ani netusil, ze zaziju, kde se styka jeste zamilovanost, ale uz to je skutecna laska. A to trva uz dobrejch par mesicu. … Jsem trapnej, co? Myslím, že není. Že to chvějivé, co je z něj a jeho elfí milé cítit, zachytil výborně. Sestěhováním tomu snad i dost pomohli. A co Aranel? Musela bych nad tím zapřemýšlet. Jedno tedy vím – miluju pana Přemysla. Překvapivě: má na tom bezpochyby velkou zásluhu. Ale jisté zásluhy připisuju i sobě. Změnila jsem se za poslední rok. Jako bych víc vnímala hodnoty, na kterých vztah opravdu stojí, a míň věci, které se v každodenním provozu rozplynou. (Resp. můžou se samozřejmě nasbírat, pak křičím a stěžuju si. Stejně ale s hlasem vzadu v hlavě, který vrtí hlavou, že jde o hovno.) Jsem tolerantní, až nad tím někteří blízcí vrtí hlavou, věřím sobě, jemu a nám. Rezervy teda existujou; došlo mi, že v úvahách o stěhování vždycky figuruje imperativ, abych si nové místo mohla dovolit zcela sama. Ne že jsme na to dva a můžeme se rozdělit. Ne, feministka Aranel musí sama, aby si pak sama nesla celou zodpovědnost. Povedlo se mi to popsat a měla bych to teď ještě v duši nějak rozmasírovat. Moc se mi to totiž nezdá jako důkaz důvěry v partnera.

Takže na tohle jsme měli ten rok? Na sebeuvědomění, další dospívání a pochopení, že asi nechci náhodně souložit s couchsurferama, když si pak ani nepamatuju, jak se jmenovali? V tom případě hledím do roku 2016 s velkou nadějí. Za rok se toho zjevně dá v sebevývoji stihnout opravdu hodně!

(A kdyby vás tenhle článek náááhodou nebavil, koukněte do upravenýho blogrollu. Mám tam pár fakt čtivejch.)

Maminko, mělas mě. Dveře se zadírají. Rajskou omáčku

Ah, nevím vám, jestli je dobrý nápad zaplétat se s básníky. Je to spolek psychoušů. Jednu mi pan Přemysl teď naložil za úkol – pomoz jí vyznat se v Praze, pomoz jí zapomenout, pomoz jí se vyhrabat. Zkouším. Jednoduchý to teda není a ani nevím, jestli to dělám dobře, jestli to má nějakej smysl, pak mi zvoněj telefony, neřekla jsi jí tohle? Nebo ono? Ach jo. Neřekla, když to sama nevím, ale jaksi mě to vyčerpává, s někým se kamarádit a zároveň mu nějaký věci muset tajit. Pak vysvětlovat pánovi s hárlejem, proč si jedna z jeho fotek, kde všechno vypadá růžově a optimisticky, získala tolik lajků – všichni bychom si totiž přáli, aby to bylo právě takhle, místo toho se to rozpadá, bludy, pomluvy, další lidi v tom. Neštěstíčko.

Že ji vezmu na tanec, jenže nakonec se rozhodne zůstat v pokoji a litovat se. Co s ní teda. A taneční představení bylo výborný, jedna bába dokonce odešla, puritánka. One-man show s mnoha převleky a otázkami po maskulinitě a vnímání muže, muže nahého, muže v catsuit, muže pokrytého bílým líčidlem, muže normálně v riflích a tričku. Fakt dost dobrý. So you can feel.

Poprvé v životě v Táboře, také mezi básníky. Ach, to vám je nádherné město. Moc jsem z něj neviděla, v tom vydařeném babím létě, ve dvou je na stánku dost práce. Ale koupila jsem si knihu o genderu a umělecké kritice, koupila jsem sestře knihu o urbáči, koupila jsem spoustu pohledů pro ni i pro anonymní postcrossery. Málo jsem se viděla s panem Přemyslem, ale to se asi dalo čekat – a slyšela jsem ho zas po delší době číst, a dobrý, dost dobrý. Roste. I když teda ne úplně dobře přijímá kritiku svých básní, to čtení se mi líbilo a čtení teďka v pátek ještě víc. A to bylo přitom vlastně úplný impro, a vyšlo hrozně hezky a přesvědčilo i lidi, který ze začátku tvořili děsně nevstřícnou atmosféru.

V evropském městě jsem měla Básníkovu sbírku a žrala ji, na gauči, pod atómijem, v bistru u kafe. Píše nové verše a taky je četl a to mě teda docela svíralo. maminko mělas mě potratit / co já teď tady teprve dnes doopravdy dítětem, čte hlasem prosáklým valeriánskými kapkami proti úzkosti. Co ze sebe loví člověk, který píše něco takového? Jo, je to psychoanalýza a je to nutnost všechno ze sebe dostat, vymačkat, nasvítit, pojmenovat, ono to pak zasyčí, seschne a chcípne, a přestane trápit. Jen je to složitá cesta, hodně slz a hodně takovejch ostrejch slov.
A víra, a láska, a „hezkejch dnů ještě bude“. Snad. Taky mi psal: S panem Premyslem je zvlastni vse. A cim dal zvlastnejsi… V dobrem slova smyslu. Chodis s clovekem, co zmeni dejiny, musis si to uvedomit 🙂 (No jako já si to uvědomuju!) … To je dobre. Nemuze to bejt lehky.

Asi nemůže. Taky kdo to má, žejo. Uvízla mi v hlavě sestřenice z evropského města, nadšená svou prací, kterou bych asi nemohla dělat, za první měsíc by mě žaludeční neuróza sežrala zevnitř. Ona se v tom našla. Zato se taky našlo, že v jejím manželovi se nenajde ani kousek feministy. Chtěl by ji doma, u plotny, u žehličky. Však by nemusela pracovat, vydělává dost. Jenže chce. Že prej tvrdila, že do třiceti děti. „Jenže to mi bylo dvacet… a dneska je to jiný. No, snad se uklidní, no.“
„Jsem věřící,“ povídá mi s druhou cigaretou v tahu v rozklepaný ruce. „Jestli pánbůh chce, abych měla děti, tak je přece budu mít… ne?“ Jen lehce přiznala nějaký to povědomí z hodin biologie. Nic moc neříkám, velí mi vychování a přesvědčení; ale leží mi to v hlavě. Jako – asi jo, ale snese pánbůh takovýhle omezený podmínky? Že si teda třeba po dvaceti letech bezpečného sexu jednou nekoupíte kondomy a kejvnete, tak jo, Bože, teďka? Chm. Takhle ten vztah s Bohem nestojí, myslím si. A s tím životem, co teď vede, tělo si rozhodně nehejčká.

Jsou všude, mám dojem. Děti. „Když je tak miluješ, nech si nějaký udělat, Aranel,“ šklebí se Giti. I na to vlastně s tou sestřenicí došlo, že si život komplikujeme tím, jak hrozně zodpovědně k němu přistupujeme, všechno plánujeme a promejšlíme. Generaci našich prarodičů se ty věci prostě děly nebo někdo – společnost třeba – rozhodl za ně, no. Ještě tak, že se lidi berou, to jo, to možná nebereme tak vážně nebo…? Ale s dětma se váhá, váhá, pak se stane, že si je lidi najednou rychle pořizujou v sedmatřiceti, aby to neprošvihli, a je to kolikrát docela křeč. Nebo možná spíš lehce výsledek kalkulu. Ne požehnání, ne plod romantické lásky. No. „Představ si, existuje asi dvacet způsobů antikoncepce,“ povídá mi pan Přemysl. Chi. A mám to teda nějak promyšlený? Jo, tak podvojně, pro různý případy, ale stejně člověk asi nikdy neví, co ho čeká… že. Dokud se kámen nepostaví kose do cesty.

I o tom mluvíme, byť spíš zlehka. A vůbec o všem (teda aspoň myslím). Budou to tři měsíce a mně je čím dál líp a přepadají mě vlny zamilovanosti. Jazyk teda může bejt potvora, když člověk leží na břiše, kope nohama a jen tak se mu v hlavě vynoří dětská nebo pubertální říkanka a taky ji hned vyslovím, a způsobím vlastně docela tsunami, o tom se nežertuje, žejo. Ale prošlo to hlavou – mojí i jeho – a usadilo se ve slovníku. Protože to tak je. Jé je jé. A ano – pořád výzvy. Osobnosti, minulosti, obojetnosti, maličkosti. Synchronizace, chodit spolu, furt v práci, strachy o jiné a večery v odloučení. Vždycky ovšem ráno přehodit nohu, „miláčku“. Doháje, to je nádhera.

(Takhle jsem pochopila, že matka opravdu dítě v posteli nezalehne. Když je jeden z nás hodně opilý, nesrovnáme se. Jinak jo. Je v tom myslím nějaká podvědomá citlivost, že neudusíš člověka, že ho cítíš. Pokud si nevypneš receptory. Takže stále na devadesátce Ikei, stále těsně na rozhraní Exhibit A a Exhibit B, jak o tom zpívá Amanda Palmer. Ale… není zima, víš. Přehodit nohu můžeš jen z polospánku. Je vždycky na tom stejným, nejbližším místě.)

Barvy života. Pět kilo na krku. Šalingrad

Furt se někam posunuju. Do práce, z práce. Pak vlakem k babičce, vlakem na venkov. Autobusem do města, metrem do práce a autobusem do Evropy. „Proč si neodpočineš,“ vrtí hlavou babička. „Zůstaň na jednom místě.“ Jenže víme, jak to je: když to místo bude Praha, nechám se děsně snadno přemluvit – pojď do práce, protože tohle a támhleto. Zaskoč támhle, přijď semhle. Tak jsem jela do evropskýho města. Vyčilovat se.

Couchsurfing tentokrát v mrňavém 2+kk s výhledem na železobetonovoskleněné monstrum. Takových monster tam mají nemálo, jsou plná důležitě vypadajících lidí v oblecích, šatech, se superchytrými telefony, lejstry pod paží, vyčištěnými botami. Každý vypadá velmi zaměstnaně – těžko říct, nakolik se ta zaměstnanost samovytváří a kdo dělá důležitější práci, jestli pokladní dole v kantýně, nebo ten dobře (kantýnou) živený úředník v desátém patře. Nějakou dobu jsem tomu přihlížela. No. Asi ne. Pak jsem, když mě sestřenice opustila zahlcená prací v ž.b.s.m., courala po městě. Bezcílně. Ale zaujatě. Kromě monster mají ještě neomítnuté úzké domy s velkými okny někdy bez záclon, jindy s roletami. Pak taky stavby s přídechem roku pětaosmdesátého, starší verze železobetonu, která v časopisech asi vypadala luxusně a dnes působí zvláštně omšele. Tím spíš pod šedým nebem, které tu zřejmě vídají často. Takový náměstí Flagey jako kdyby z toho roku sakumprásk vypadlo.

Hodně lidí, bílejch, hnědejch, černejch. Rifle, obleky, hidžáby, pestrobarevné kaftany, rasta, kožené tenisky. No-go zóny spíš v průvodcích a po setmění, i když pasáží poblíž Porte de Namur asi lepší neprocházet, lidi si neprohlížet a tak. Bacha na Poláky, kteří se nalévají levnou vodkou. Nevím, je tohle ta uprchlická krize? Že žijeme všichni spolu a víme některý věci, podle kterých je se lepší řídit, nicméně taky asi víme, komu za co vděčíme, a snažíme se přispět? Otevřít bistro s kebabem, otvírat dveře v obchodě Tiffany’s nebo ty nádhery blejskavý prodávat, aby občas vyzbylo na letenku domů do Mexika. Vůbec jsem se tam necítila nějak zle, v kosmopolitním městě. I když sama po tmě už trochu zrychlím krok.

Někde ve dvou třetinách cesty tam mě napadlo: jak ono se tam…? Tyjo, německy ne. Ne. Francouzsky, a nápisy jsou dvojjazyčně francouzsky a holandsky. Což znamená žádný problém, protože psaná francouzština je hodně mezinárodní a holandština vypadá trochu jako němčina. Umím asi deset francouzskejch slov a ráda je používám, i když po třetím už musím vzít zavděk tamějšími znalostmi angličtiny. Bon jour! Café au lait a emporter. Ale neptejte se mě dál.

Neochutnala jsem mušle ani hranolky, ochutnala jsem několik piv a nechala se nakonec vyslat teda i k tomu turistickýmu cíli. Nevim. Cvičila jsem focení selfíček (bude to ještě dlooouhá cesta) a zdá se mi, jako kdyby si tam ten přes sto metrů vysokej model nechávali hlavně proto – že se s ním lidi touží fotit. Pro vlastní potřebu; v rozšířených autorských právech stojí i zákaz komerčního šíření fotografií. Tak není ani na pohlednicích, meh. Veliký, trochu ošumělý výstavní budovy, velikej park, z kraje stromy sestříhaný do nesmyslných válců a dál normální anglická zahrada. Kostel, jeden z mála zavřený. Překvapivě hezká, klidná čtvrť v dosahu; možná proto, že svítilo sluníčko, ale tam se mi fakt líbilo moc. (Nebo že tam nebyla ž.b.s.m.) Všechno úplně normální, zelinář, lékárna, kebab, trucovitá mrňavá černoška na chodníku, kterou stará paní postrčí holí, ať maže za mámou. Nad střechami v některých úhlech vykoukne to atómijum teda, ale žádnej turistickej ráj. Ne. Japonci vyhopkají z autobusu nebo se vynoří z metra, nechají se asi vyvézt výtahem nahoru, pak sjedou dolů, nacvakají selfíčka a tradá. Možná teda na rozdíl ode mě zhlédnou ještě výstavu Mini-Europe, ale radši jím na lavičce bagetu s mozzarellou a rajčaty, koupenou v italském bistru o pět ulic dál, a koukám se. Hlavně nestresovat.
Myslím na lidi. Myslím na Tokarczukovou a Běguny, na zamyšlení o letadlech: lidé, kteří létají, cestu neodžijí. Země zmizí pod mraky a nic. V autobuse nebo ve vlaku se cesta procítí každým otočením kol, v autobuse nebo ve vlaku si fakt uvědomíme, jak jsou místa od sebe daleko. Tři, osm, čtrnáct hodin. Všechny shellky jsou stejný, když se na dálnici chvíli nerozhlížíš, ani nevíš, kde vlastně jsi, a přes „uprchlickou“ „krizi“ dojedeš bez občanky až do Španělska. (To už teda není Tokarczuková, ale Salám.) Neurotičtí kuřáci, unavené obličeje, otékající nohy a to všechno. Kdepak, Evropa není zadarmo.

Myslím na Aničku, cestovatelský úběžník. Na její článek o autobusech, ale i všechno jiné. Seděla by Anička v cizím městě celý dopoledne u korektur, protože pán s hárlejem je nervózní jak prvorodička? (Že beztak pršelo, je spíš výmluva. Nebo pro Aničku by jistě byla.) Ale ona sama by mi určitě pověděla, se smíchem: dělej si to po svým. Tak dělám. Courám skrz ulice, parky, rohy, náměstíčka, koukám po lidech – trochu – a když chci kafe, někde si ho dám. A nevyčítám si dopoledne u korektur. Pila jsem čaj, nabírala síly a musím si ho trochu usmířit.
Myslím na Aničku a těžký období, který prožívá. Zdá se mi teda i hodně poučný. Ano, Ani, asi budeš muset zůstat sedět na zadku. Asi jsi devět měsíců pěstovala tvora, který nesdílí toulavé nohy. Zatím. Však bude. Jen že nevyšla ta představa „cestuju zrovna stejně jako předtím, jen s kojencem přivázaným na hrudi“. A je to horší než diplomka, ta člověka taky přiváže k počítači a donutí ho sedět, jenže se jí zbavíš prakticky tak rychle, jak chceš, ovlivníš si to sama. Tohle neovlivníš a ovlivníš jen svoje prožívání – podle toho, kolik máš v sobě pokory a trpělivosti. Panebože, tolik vyčichlejch mouder a ještě patos, to mi ho vyndej, vždyť vím houby. Pro sebe samotnou mi to ovšem poučný přijde, a jak.

Mimo jiné díky Aničce a Elichkitě jsem se ocitla ve vlaku do Brna. Čtyři večery, tři dny a tři noci v Brně. Dvě čtení, jeden táborák, dva koncerty, jedna svatba, tři rozmařilé snídaně po kavárnách, víno, pivo, víno a jeden nejmalinkatější panák meruňkovice (holt brněnská svatba už je moravská svatba). Hodně jsme si to s panem Přemyslem užili. Nebo já jsem si to s ním rozhodně užila. Povídání u vajíček ke snídani, povídání u piva ve sklepě Skleněnky, bloudění po Krpoli a hledání Baráku (a povídání), tichý pobyt v knihovně FSS, tichý pobyt v Mezzaninu, on zanořený do hruškovské eseje, já do historického vývoje angličtiny. Spaní ve velikým pokoji ve veliký posteli, drbání gotiček v korzetech zaříznutých do sádlíčka. Musíte spolu taky chodit, vy spolu moc žijete, psala Eva; v tom Brně se to úplně hodně povedlo.

A svatba, svatba, nad kterou tolik váhal, pak si oblíknul sukni a připnul feministickou placku a táhli jsme se horkým polednem mezi sklady a autosalony až do Industry, kde si krásný a inteligentní Bohoušek bral rozkošnou a chytrou Nanu. Bílý závěsy, bílý šaty, bílý víno a skvělý jídlo, Bohoušek srší humorem a Nana ve skoropunkovém účesu vypadá tak spokojeně, že jsem to snad nezažila. Fay nepřišla a jsme jenom spolu, tak se snažím pana Přemysla v rychlosti seznámit se snoubenci a rozesměju ho, když informaci o povolání Nanina tchána zmíním jen nahodile v řadě ostatních důležitostí, jako třeba že Nana je o devět dní mladší než já.
Krásný to bylo, to se pozná už z těch pár hodin. A pan Přemysl se dojímal jak – no co, on mi to odpustí – jak stará kurva. Těšte se, pozveme vás všechny (kromě těch, kteří si vezmou rifle). Bude slib, bude pivo, víno, hermelíny a koncert, a ten bude takovej, že v kostele vylítají okna. A jako v tý Industře, žádný talíře, žádný knedlíčky, žádný podvazky, žádný nic. (Možná tou kytkou si hodím, jestli vůbec ještě bude, kdo by ji chtěl chytit.)

DVACÁTÝ SEDMÝ VÝJEV
(nádražní)

mák kolem kolejí se zbláznil
a bloudí pohledem po oknech cizích vlaků
podřezal se a krví napsal na zeď
Masarykova nádraží
death, fuck you

jó, sebevrazi budou první v nebi
milenci vůle, nádražáci bytí
(být je jen slovotvorně chudší nebýt
a koleje jsou vyložený I-ťing)

v Děčíně mají krásné nádraží
nikde jsem neměl hezčí kocovinu
cítil jsem tehdy pukat jádra žil

a Morava má nejkrásnější ženy
ó, Brno… Znojmo… křídla holubic
nasedám do vlaku, co jede do Úbic

Nevím, kde byl Básník v Děčíně na nádraží, teda. Ale o Děčíně zas příště.

Hra se jmény. Ester vypadá dobře

Chtěla jsem psát ve čtvrtek večer jako obvykle, ale pak jsem přeposílala, vyřizovala, editovala, domlouvala, jedním okem se koukala na reklamy, ve kterých teče čokoláda, šlehá se majonéza, převaluje se jogurt a mléko se rozlévá do kávy a byla zaskočená tou smyslností. Všechno měkké, pružné, bublavé, kapající, člověk je z toho úplně celý taky tekutý.

Přišel mi e-mail z Berlína. The towel has been put aside for the next visit to Prague (or berlin?). Not sure when that will be, but hopefully in the next few months I will make it down. Zapomněla jsem tam ručník, čtyřicet korun z Ikei, ale zachycená drápkem… tak třeba přijede. I když následující přesuny mezi Berlínem a Amsterdamem se Praze (logicky) vyhnou.
Někde cestou mě najednou napadne: haha, tyhle prapodivné netypické noční zážitky vždycky přijdou s chlapcem téhož jména. Nebo respektive jeho zahraniční variací. Pro jeden případ to neplatí, ale to už byl skoro něco-jako-vztah. A na jednoho to ještě asi čeká, mwhahaha. Až se posunu na žebříčku potenciálních rizik v očích jeho milé před vzteklinu. Pak už bude všechno jedno. Pak už bude „bůhvíco“ cokoli, co udělám.
(Neboj. Však už jsme se o tom bavili, je to korelace náhodných veličin, ne kauzalita.)

Taky jsem si vzpomněla, že jsem vlastně v Berlíně tahala ten starej svetr, jako v Krakově. Možná třináct roků, ale dlouhej, měkkej, poměrně skladnej a teplej, mám ho ráda na cestách. Takže poznatek: ani svetr roli nehraje. V CosmoGirl vždycky psali, že dlouhá sukně je nejhorší oblečení na rande. Jenže zas nejlepší na cestování, žejo. Pátrání po magii nekončí.

„Z tohohle má vzniknout dítě,“ říkala Ola. Říkala to v hospodě, kde jsem jí zajíkavě vyprávěla o noches brazilianos. Z tohohle má vzniknout dítě, když to dva lidi k sobě přitáhne během pár hodin, prakticky střízlivé, zapletou se a nechtějí pustit. Musím uznat, že to má logický základ. Ta úvaha. Ta věc by měla základ biochemický, hormonální, iracionální, intuitivní. Že to tak příroda chtěla, proto na sebe ty dva lidi poslala. Až je skoro jedný líto, že to neklaplo (teda bylo by to strašně šílený a vlastně vůbec nechci, ale ten přírodní plán pod tím…)
Říkala taky: vlastně si nemyslím, že je to jediná možná varianta, vybrat si jednoho a zůstat s ním napořád. Mám to teda dobrý, že Sazeč se mi zdá nejlepší. Prostě jako jo. Nepotkala jsem ještě nikoho lepšího, ale vůbec si nemyslím, že se to nemůže stát. S malýma dětma by se asi člověk měl chovat jinak a s odrostlejma dětma taky jinak. Ale trvat na monogamii za každou cenu, nevím no.

Koukám z tramvaje a převaluju si to v hlavě. Říká se, že dřív bylo všechno mnohem jednodušší, ložený, prostě si holka vzala nejlepšího z těch třech ve vsi, za půl roku dítě (no to není překlep), pak další, práce na poli, pozdějš ve fabrice. Prát se o jídlo, prát se o zdraví, hlavně aby nepil a nemlátil mě… Stejně si myslím, že to tak nebylo. Že to jen vypadá z odstupu zploštěle. Četla jsem taky rozhovor s Fronémou Virglerovou o polyamorii, dvou nebo třech partnerech, kteří sami mají taky ještě další partnery. Fronéma rozporuje představu, že člověk má skrze partnera najít štěstí. Štěstí musí hledat každej sám to svoje – a nemusí to vždycky znamenat padesát let po boku jednoho člověka. A často třeba jo. A padesát let po boku jednoho člověka zas nemusí znamenat, že se někdy neocitnete v posteli s někým jiným. Někdo řekne – postmoderna, vymknuta z kloubů doba šílí a lidi už nevědí, co by si vymysleli. Někdo řekne, dřív to bylo taky, v knihách to člověk najde i ve vyprávění, že věci nefungovaly samozřejmě a snadno (i „nepil a nemlátil tě“ byla výhra). Těžko říct, tohle všechno. Zatím mám hranice někde tam, že monogamní vztah by měl monogamní zůstávat. Bez vztahu se naopak dá zkoušet leccos. Jenže on život tyhle názory omílá a převrací.

„Doktor jí řek, že vypadá dobře“, kapelník RoPy krásně zkazil text a asi tři minuty se zády k nám sám sobě smál, zatímco kapela dohrávala dlouhé křehké outro písničky Ester. Koncert se moc vydařil, řešila jsem ráno složitou úlohu, co na sebe, pár hodin v knihovně, pak pískoviště a pak pank. Když jsem odjela tramvají z pískoviště, přezula jsem se do jazzovek (nejsou na ven, jsou do tělocvičny, ale trochu je teď nosím i ven, brzo bude stejně po nich) a capala si centrem, koupila si falafel… to je mimochodem skvělý způsob, jak si navodit cestovatelský pocit. Capat centrem, pomalu, a koupit si falafel, jako jsme ho měly v Berlíně, úplně v pravou chvíli se ta kebabárna vynořila, sice na rušné ulici, ale nevadilo, svítilo slunce, foukal vítr. Vítr je takovej symbol cestování, taky cestuje. Chutnalo mi to a na svetříku skončila jen docela malá kapička dresinku. Pak jedu směr koncert, krásně to najdu a koncert zase na šteklích s tím, že to pak vyměním zpátky. V předkapele bubnuje barman a svlíknul si tričko (uh), ovšem zpěvák má jemné rysy a ženské pohyby, tančí, krásnej. Piju hořkou jedenáctku, vlním se a trochu hopsám, Sazeč a jiní známí v dobré náladě a tak. Večírek.
Stáli jsme nakonec před hospodou, docela dlouho… až přijely švestky nás v hluku čisticího auta upozornit, že se nemáme bavit na chodníku, když už je půlnoc… a pak se to rozpustilo do aut a tramvaje směr „civilizace“ (ehm). Patřím na druhou stranu. Říkám kapelníkovi. Patří tam taky. „Chcete doprovodit, Aranel?“

Jak dlouho už se mi nestalo, že by mě někdo doprovázel, aniž si od toho něco sliboval. Myslím, že asi šest let, že naposledy s Beránkem. „Galantnější chlapci se omezí na -pošli SMS, až dorazíš-,“ povídám kapelníkovi. Ještě mnoho jiných věcí, moje diplomka a hudební kariéra a texty a autenticita, tramvaj končila dřív a šli jsme pustinou kolem obchoďáku a rozbitým chodníkem kolem sjezdu z dálnice a pod mostem, až nakonec. Až mě nakonec objal a zmizel někam do noci. Trochu jsem se toho prvně bála, ale takhle mi zůstal romanticky rozechvělej pocit a maličká dřevěná panenka kokeši. Echt z Japonska. Taková nicotnost hrozně potěší, asi jako sušené mango, co mi vozí velvyslanec z Filipín.

Chlapci: doprovázejte dívky nocí. Je to hrozně hezký. A moc se to nevidí.

…a ta úleva, když jsem za dveřmi skopla štekle! Páč přezout jsem se samozřejmě nemohla, trapný. Ale stálo to za to.

Potkáme se v baru
anebo v nějaký hospodě,
když chodíš dlouho mezi lidi,
tak nakonec musíš někoho potkat,
sluší ti to,
vypadáš jako nějaká svoje starší fotka
z doby, kdy sis ještě myslela,
že jsi v pohodě,
nechci tě zklamat, ale
stejně se nejradši jenom koukám.

Běž, Lazare. V situaci. Jak napsat referenci

Kulturně: byly jsme s Fay na koncertě Zrní. Zase mnoho poprvé – poprvé s Fay na koncertě, poprvé na Flédě, poprvé na Zrní v uzavřené hale. Tedy vím, že openair jim sluší víc, i tak jsme si to ale užily, Lazar a Dva a Hýkal a Koně… je krásnej a já byla zrovna přímo pod ním. Mmmm.
U první písničky se mi roztáhla pusa do úsměvu a zůstalo to pak skoro celou dobu. Se mi na koncertech stává. Jako by hráli pro mě, všechny ty houslosóla a jednoduchý rýmy, jenže v tý druhý osobě to funguje viď. Ach, Zrní. A neustálé nepochopení, proč jsem nad tím ještě před rokem tak ohrnovala nos.

S Fay to vůbec bylo milý. Fay je taková… úhledná. Má srovnaný knížky a nakreslenej rozvrh, pracovní stůl a termíny zkoušek. Mně se to vlastně dost líbí a dost by mi to vyhovovalo, a všichni víme, že jsem si to v poslední době hodila jinak. Taky to není špatný. Ale trochu tý Fay závidím. Je to Brnem? V tom případě tam chci tím víc. Brno je zlatá loď. Komu se tam přestane líbit, sedne do žlutý lodi a jede do pražský kavárny, je to jednoduchý, není to daleko. Brno by mě bavilo.

Běž, Aranel. Respektive, jeď vlakem na triatlon. Když člověk nepřemýšlí o tom, že by tam autem byl za hodinu deset, užije si dvě a půl hodiny ve vlacích, venku zajímavý podešťový světlo, vlak se šine do Boleslavi a do Turnova a dál, kolo se pohupuje na háku (trápí mě intenzivní pocit, že to kolo strašně ničím, když visí jen za jedinej ráfek na maličkým háku) a do uší zní můj nový super objev: The National. Zas o nich vím dlouho, psával o nich Journeyman například, a zas jsem se k tomu nějak dostala až teď.

Pak se potkat se Z. a Tomem, ještě popojet. Tolik známých a tolik naopak ne, řádí angína, průjem a povinnosti. Přijede Kamarád? Nepřijede? Přijel. Na kole že prej naposledy seděl 20. ledna. Tak jsme nervózní a neumíme lepit a mně se rozjížděj brzdy a bude pršet, nebude?? Ach, to jsou nervy. Ve třídě je horko a Kamarád nemůže spát. Co jsem si vlastně sbalila… nakupovala nervózně po práci, poprvý jela do práce na kole, zapomněla nůž a neví. Co když to neujedu?

Nebudu to protahovat. Bylo to skvělý letos. Kánoe opruz jako vždycky jindy, ale pršelo až na samej konec. Během kola a běhu asi tři hodiny dohromady a nepršelo v cíli, o to jde. Kolo příjemnější než jindy myslím, a běh, běh!! Běh byl totiž z velké části opravdu během. Právě to nám asi zlepšilo čas o tři čtvrtě hodiny oproti minule a dostalo do první desítky. Jasně, chybělo asi plno favoritů, celkově se účastnilo míň dvojic. Ale zírala jsem sama na sebe, bolely mě teda všechny části z názvu závodu, jak to asi má být, ale zírala jsem. Na konci běhu už fakt žaludek pod krkem, ale běžela běžela až do samýho cíle, drapnout ručník a šup do Jeřice. Dobré to bylo. Jako jo, musím se trochu chválit.
Dneska na sebe ovšem koukám v zrcadle v šatech, v zrcadle v racerback tílku: fakt mám ramena. Oj. To nevím, jestli chci. V šatech to není pěkný, no ale… neřešit pitomosti, to asi bude odpověď na tyhle otázky.
Mimochodem. První tři místa obvykle obsazují a dějiny přepisují závodníci třicet plus. Jestli to se mnou Kamarád vydrží, nebo se najde jinej parťák, možná mě ještě čekají věci. Závod za 4:38, třeba to tajemství jednou odhalím. A tak.

Večer několik vtipnejch fotek a videjek, mi to Hastrman dělá schválně. Spacák, ráno namáhavě na vlak a zase ti The National a KAFE a cesta a přesouvat kolo, ke kterýmu si udržuju ambivalentní vztah: když na něm člověk nesedí, stane se z něj neobratnej těžkej kus materiálu, se kterým se nedá jezdit autobusem a celkově se s ním tak jako komplikovaně nakládá. Uvažuju, že bych občas do tý práce jela, když se třeba pak nechystám zaseknout do jedný v hospodě. Uvidíme. Naučit se nesklouzávat do kolejí a nebát se na křižovatkách – ne, kolo nemá zpětné zrcátko, ale je to tak v pořádku.

**********

Do jedný v hospodě. Se mi stalo onehdy. Pan Přemysl četl… chrchlal, zajíkal se, četl a zase chrchlal, pak si měřil teplotu a dával mi vědět, že zmírá horečkou. Měla jsem nejkrásnější šaty a vysoký štekle a nevím, jestli i očekávání, ale Sazeč měl k ubalení a barman se opíjí furt do stejnejch. Víno, vodu a zase víno, ne, panáky ne, NE a vy to moc dobře víte.
Myslím, že je o mě zájem a zase se to tak blbě píše, chm. Kokoti, píše Mína, všechno to jsou kokoti. Nemá smysl si klepat na čelo. Aspoň to víš hned. A nemusíš čekat 4 rande na to, aby jsi zjistila, že je to bezcennej kus. Díky bohu za ty kokoty, kteří se projeví hned a neberou ti tvůj čas. Totiž představte si situaci, půl druhý ráno, divný noční spoje, Aranel bydlí daleko a on vlastně ne až tolik, a ještě u toho stojí další dva lidi a Aranel čeká, že ji teda pozve k sobě (=situace). A ono se to nestane a ne proto, že by nechtěl, ale proto, že se strašlivě stydí a neumí to. Je dooost smutný do tý situace vidět a uvědomit si, jak má člověk najetý nějaký schémata a když na ně nedojde, cítí se v situaci divně. Zvlášť proto, že snadno nahlídnul, proč se schéma neplní, že je schopnej snadno na tu situaci koukat „zvrchu“ a pozorovat, jak se dotyčnej vaří ve vlastní šťávě.
Disclaimer: nevím úplně, jestli bych šla a co by se dělo, třeba ne a nejspíš nic. Přesto jsem to vlastně čekala, na mnoho procent. Zvláštní.

Přesvědčeně tvrdím Míně, že není kokot. Že je stydlivej a neumí to, trochu ňouma… a s tímhle slovem se u mě asi vykastroval. Ou. Moc míň lichotivých označení pro chlapa asi vymyslet neumím. Nebudu nikoho zachraňovat. To je hlavní, však víme. Nebudu. Je mi ho líto a třeba vyjdu trochu vstříc, bejt milá… ale nezachraňuju. Stačilo. Směj se na lidi, buď pokorná a ono to přijde. Proč „pokorná“, to jsme si musely trochu vyjasňovat. Ale oukej.

**********

Berlín.
Berlín únikový, Berlín malinko charitativní, Berlín s akcí Evropa pro 2, Berlín, kde není zima jako svině, Berlín různě obestavený zábradlími a plachtami a lešeními, protože finále Ligy mistrů. Berlín s Terry – trochu náročný. Skoro nevidí, hůř slyší a tloustne a bolí ji nohy. Neviděla jsem, co jsem tentokrát chtěla, viděla jsem zase jiný věci, blind-friendly botanickou zahradu třeba. Cítila zodpovědnost, nabízela rámě, obstarávala ubytování. Rozcapila jsem se odskokem do Krakova, kde jsem si nemusela lautr nikoho všímat. Snad se to ale Terry líbilo (i přes zpoždění busu při odjezdu zpátky, dorazily jsme do Prahy až v jednu v noci), však jsem psala, že to trochu potřebuje, uniknout z všednodennosti. Něco zažít. Má to těžký.

Kolem půl dvanáctý v noci ostražitě šlapeme temnou ulicí v Kreuzbergu, po jedný straně veliká policejní stanice, po druhý hřbitovní zeď a nikde nikdo. Měřítko berlínský mapy přece jen vychází výrazně jinak než to české. Zabočit za nejspíš poslední roh – proti nám se vynořila postava, jako Polednice z Brabcovy Kytice, něco jí visí z ramene. „Ahoj“, zkusím obejmout našeho hosta, a hlavu mám mezi jeho posledními dvěma žebry. To na rameni jsou snad osmdesát čísel dlouhý dredy. Tak tudy, a bacha na světlo… ne, to je zvonek. O-ou. No tak běžte.

Obejmi mě teď, stoupni si na gauč, little one. Terry už moc nezvládá, je unavená, překlepu krizi a začínám se rozhlížet, procházka, jo? V noci? Už je fakt pozdě… ale nebudu se bát. Tady se povídat nedá.

V parku, pod měsícem, v Berlíně už asi úplněk, „insane people call the emergency“ a líp rostou kytky a holky blázní, zas mu to všechno vyprávím. „Poslouchej, ptáci, tolik zpívá a vůbec ne pro nás, zpívá pro zachování rodu“, lavička, jiná lavička, chci si sednout na zem a au! – pořád namožená z kola. Levandulovej olej. Pomalu, jemně, účinně, dlouho. „Tak co?“ Nic. Úplně uvolněná, hadrová panenka. „Přikrej se.“

Samozřejmě. Německo dodržuje pravidla, Němci přímo píšou pravidla a zmnožují pravidla a pyšní se pravidly. Jenže na Berlín to tak úplně nepasuje. Berlín se k pravidlům staví mírněji. „Přes padesát referencí a doteď jednou jedinkrát… ale já fakt svý pravidla dodržuju?“ Jenže pravidla se taky dají upravit: ozvi se, až se ti to nebude líbit. Zůstalo celou dobu na pozadí.

Svítalo a začínalo lehounce pršet. Za závěsem za chvíli vyjdou na lešení zedníci, zatahuje pečlivěji. Terry spala. Probudila se pak o hodinu dřív, asi trochu vylekala. Zvláštní pocit. Můžu tohle? „Neohlížej se na ni tolik. Slepota nevyřazuje automaticky ze všeho. Může být štíhlejší, mít lepší účes a všechno třeba půjde. Neproviňuješ se.“ Asi fakt ne. Asi fakt načase opustit to svoje zvláštní smýšlení, kterým jsem už zranila tolik kluků, když jsem se necítila na žádný projevy náklonnosti na veřejnosti. Co kdybych někoho urazila, co kdyby se někdo cejtil nekomfortně. Jenže ono není třeba ode zdi ke zdi. Chovat se normálně, nepřehánět ani na jednu stranu. Jednou pusou přece nikoho nerozpláčete.

Druhý den i pro nás vařená večeře, trochu vína, oči a pohledy, dotyky, šeptání a přísliby. Milonga – jen se chvíli koukat. Trochu propad, že mně tohle nejde, nebo jen velmi zřídka. Jenže znaleckým okem – kdekteré z tančících to vlastně taky moc nejde, jen že ona si to tak nebere (což je ovšem taky zadání pro mě). Park. Lézt přes plot v dlouhý široký sukni, která se mu tak líbí. Aranel na zádech – jako nesená na zádech, vy. Zase je po druhý hodině. „Are you coming to say good night?“ Ne, a sama jsem se trochu lekla. Nevadí, vždyť to nevadí. Snad sis nemyslela?

Co jsem si vlastně myslela. Nic asi. Jen jsem se dneska přistihla při přemýšlení, jak to zase zpracovat a jak na to zareaguje kterej z mých asi osmi čtenářů. Nejsem úhledná, ne. Zkoušku z lexikologie asi půjdu psát znova. Ale cestou domů, zmáčknutá ve žlutém buse, s The National, jsem si říkala: dovézt Terry bezpečně do Prahy a jet zase zpět. Berlíne, Berlíne, stálo to za to muset poslat snad třicet žádostí.

P.S.: „Ah… ne, asi mi nemusíš psát referenci, mám dost. Co by tam bylo, viď? Tři slova: první zní „best“ a třetí „ever“. No nevím. Radši to necháme.“
Od poslední Korejky jsem to schytala. Bring her wine, she becomes very cute when drinking. „Drinking“ znamenalo dvě malé lahvičky teplého prosecca, před půlnocí, posilněná tímto jsem nesoustředěně balila na triatlon a nadávala na chlapy. Eh.. nezbývá než doufat, že ty reference vlastně nikdo pořádně pečlivě nečte. Aby mě pak nechtěl seznamovat s padesáti odstíny slova „cute“.

I’ll Be Your Mirror. Nejnižší úroveň

Nejkrásnější budík, dvě minuty křehoučkého zvuku a nakřáplého hlasu, do ranního světla cezeného přes bleděrůžové závěsy, přesně tak akorát, aby se člověk probudil, zavrtěl a věděl, že je zas den. Dneska jsem si to chtěla užít v osamělém ránu mezi dvěma guesty, ale budík přišel mnohem dřív, o půl čtvrtý, a o maličko později i osobně. Rozespalá si ani nevzpomenu, co znamená HPO. Obejme a spí.

Tohle je všechno nějaký podivný. Kino ve čtvrtek teda snad nebylo. Z práce hodně rychle domů, abych stihla rychlý běh (dostala jsem se s tepem asi na 188 – počítám to teda po vyběhnutí kopečku s palcem na zápěstí, odměřím 10 vteřin podle písničky… jako fakt přesný no) a pak umejt a přečesat a vzít si krásnej svetřík, co maminka vyřadila, padá z ramen. Kafe a film, Pořád jsem to já, nebýt těch amerických příznačností… tklivá hudba a „mám tě ráda, holčičko“… bylo by to fakt úžasný. Julianne Moore velmi dobrá, spací krizi v jedenáct přerazilo to kafe, pak žvejkačka a pak už nebyla. Až zase v tramvaji.

S Ondrášem naopak celkem podivný, až musím diskuse o svých nohou otáčet jinam. Hele, a teď mu určitě zakřivdím, v zájmu úsporného vyjádření: nejsem tak úplně na hraní. Totiž mě to taky baví, ale pak mě pronásledujou divný pocity. Vždyť má svoji holku doma, co to tady vedeme.

Někdy jako na hraní a někdy si připadám trochu jako foxteriérka Iris. Kdybych já v jednu z kina zavolala – vyměním šedesát za dvacet minut, otevři mi, pohlaď mě. V novém světle by to bylo pochopitelnější, předtím moc nebylo. Vždyť taky můžu bejt opilá, smutná, sdílná… nebo působím fakt jen jako ta Aranel s čistým povlečením, pracovní dobou, obědem v krabičce a běžeckým deníkem? Vždycky na světlý straně síly, vždycky si sama poradí, oporu netřeba? Možná jo – ono to tak nakonec je, evidentně. Ale zanechává to jizvičky na duši. Nevyčítám! Však jsem taky mohla zůstat spát. Jenom to mrzí.
[…] ještě se nevybourej, drž se směru, dělej to správně, to poznáš
tiskni kliky jako příborové nože nebo cizí pravice a krájej, otvírej, seznamuj
vracej popelnici na její místo u paty domu, choď to vyzvednout na poštu
třiď stlačené kartony od mléka
každé ráno jim něco nasyp do jogurtu
něco křupavého
[…]

Mína si jede Sex ve městě a zároveň ji to baví i nebaví. Bojuje s touhou vrátit se k bejvalýmu, s touhou nechat se chytit a zbouchnout príma chlapákem, přece by ty dvě horký a tvrdohlavý palice nakonec nějak spolužily. No, nevím. My ho všichni vidíme jako hrozně milýho člověka a ona má spoustu zážitků svejch, hlavně je všechno jinýho než subinka (která by k němu sedla jako ulitá, o to zase nic). A děti… nespoléhala bych za nic na to, že děti něco srovnají.

„Hlavní je, aby nepil a nemlátil tě“, prohlašuje Vančura. Všechno ostatní se od toho dá odvodit, znamená to, že chodí do práce, má nějaký povědomí o rodině, o životě, o zodpovědnosti. O vztahu k holkám. Krčím nos a moje sestra taky – asi jsme rozcapený teda? „Nějaká… láska?“ říká ségra. Tu si tam asi musí člověk racionálně dodat. Nebo si za účelem jejího naplnění pořídit děti / psa atd. Možná není nutná, možná stačí úcta a tolerance… nebo jak to Vančura vlastně myslela, proč se nezeptám jí. Její milý historik poukazuje taky na to, že dřív se muži před třicítkou rozhodně neženili. Ženili se v pozici „úředníka pod penzí“, když měli vybudované místo, našetřeno, aby ženu zabezpečili. Dneska kdyby se dvacetiletý kvítek rozhlížel po pětatřicetiletých úřednících, křičíme „zlatokopka“. Protože my už se dneska obejdeme, žejo. Nepil a nemlátil tě. Ne, asi jsem ještě nedospěla do tý fáze. Přemýšlela jsem: vždyť jen pokračuju v rodové linii. Mojí prababičce bylo skoro třicet, když se babička jako první dítě narodila. A s pradědečkem se – teda podle rodinných legend – potkali na nádraží a před zásnubami se viděli třikrát, vždycky v Chlumci nad Cidlinou. Možnosti tu sou.
Existuje vlastně nějakej takovej nejzákladnější základ i v opačném směru? Co prostě holka musí mít (ten vtip o sedmdesáti dovednostech teď pomíjím)? Rodit děti? Udržovat domácnost? Poslouchat a ne pořád jenom mluvit? Nevím. Dost by mě to zajímalo, jen tak do diskuse, aby nezůstala jednostranná. Nepít a nemlátit ho.

„…má takový ty svaly tady, jakoby už skoro v trenkách…“, to jsem se zase viděla s Nanou. Krátce jen, velká škoda, bavilo mě to a zase jsem si vyvrátila ty svý strachy, že Nana je veliká dáma z velikýho světa v šatech na míru, s perfektní manikúrou, účesem, kabelkou, šperky, s hypotékou a spořením a svatebním seznamem a tím vším. Ale ne. Je to pořád skoro ta Nana, jak bývala vždycky, nevím, co mě pokaždý bere. Prej mám ramena a nejsou to kosti. Hmmm, to jsem nikdy nechtěla, chci být olgoj chorchoj ženskýho světa, zpevněná a vytrvalá, přitom útlá a křehká s laníma očima. Chi. „Třeba se teď právě dostávám do fáze, že kdyby mě nechal, jsem vyspělá a zajímavá a můžu si troufnout i na tuhle skupinu“, povídá Nana. Ježkovy, tohle se snad ani nepočítá. A nese to docela rizika, Nano: člověk strašně snadno sklouzne do trapnosti a křeče, něco mu unikne a do něčeho se tlačí. Nebo je soustavně svíranej pochybama, aby to tak nebylo, hodně hodně přehodnocuje, co dělá, což může být napínavé a seberozvoj nebo tísnivé. No a pak to nežádoucí uvolňování ventilů od zcela jiných citů, ale v tom asi věk nemusí hrát roli, mateřsky se dá chovat i k vrstevníkům, když je člověk ta povaha.

Dneska mi to psaní nějak nejde. Do Tereziných příběhů si vždycky musím hrozně moc domýšlet, jako by přeskakovala kaluže, nebo tak nějak to říkala Anička v Já a moji drazí. Snad příště no. Až zas budu psát o tancování, výletech, koncertech na lodi (kde hrál sestřin bývalý na kontrabas, je krásný, zarostlý, rozesmátý, vysoký, ach jaj) a dalším. Přes den poslouchám různý rock a cabaret a jiné punky, v noci triphop, chodím v šatech a kupuju si básně. Pláču mlčky, jen mrkáním. (Jestli doteď nevíš, Iris najdeš tady.)

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 167 715 kliků