Ložnicová flow. Jehlou. O partičkách

Soňa Malinová tuhle objevila nové vrstvy blogerů a blogerek. Padesátku Míšu, Psici. Soňa už píše tak dlouho a tohle neznala? divila jsem se a rozpomínala se. Lidi kolem Psice, včetně například Ženy s moly, dříve psali na doméně Bloguje.cz. Proto se znají, mělo to nějakou společnou titulku, blogový klub. Teď se rozprchli, někteří šli na blogspot, wordpress, někteří skončili, a Lobo má dokonce vlastní doménu. Padesátka Míša pochází zase z komunity kolem Blog.cz – ten skončil tuším letos v létě a dopadlo to tam podobně. Na blog.cz jsem sledovala pořád ještě pár oblíbených pisatelek. Jednu jsem dohledala, resp. dala včas vědět, kam se přesouvá, ale – a to je výzva mému čtenářstvu – zmizela mi b Ana lite a fallenka (Kristýna). Nepotkali jste je?

Kromě těchhle dvou partiček tenkrát, třeba před osmi, deseti lety, frčely módní blogy. Sandra Leopardová, Teruna, Vítek, Eva Liliana, Linda (Weekjournal), Sue in Socks, Grétka (Plameňák a Oslice), Channah nebo jak se jmenovala ta v kloboucích a barevných punčocháčích, svým způsobem Durduin… Eh, potřebovala bych si pamatovat tolik věcí, ale pamatuju si, jaké blogy jsem navštěvovala před deseti lety. Seznamte se, tohle mi provádí mozek! Byla to docela velká komunita a velkolepě se rozprchla. Linda je na IG, Durduin taky a občas píše spíš o aktuálním dění, Grétka taky instagramuje (a třeba se ještě k blogování vrátí), Vítek je víc na Facebooku (ale toho jsem čítávala spíš ze škodolibosti). Zůstala, resp. návrat prožila Zuz z Red Poppy Stories – teď se jmenuje ZuzStories, píše o takovém udržitelném životním stylu a mateřství a moc mě neinspiruje. V tomhle stylu oblékání vypadám jak vyblitá kroupa (pardon). A někdy se mi zdá, že volí příliš jednoduchá řešení života nebo jak to popsat… Jo, tak koukám na některý na Instagramu nebo mě „brífují“ přítelkyně, ale vlastně mi to psaní chybí, i to psaní kolem fotek. I ta módní inspirace, ještěže mám své fórum, jakkoliv vlivem různých epidemických vln to „dnesnosim“ dost upadlo.

Jsem ovšem ráda, že Soňa potkává nové a nové blogy, a moc ráda se tam inspiruju!

A dojala jsem se skoro, jak dlouho se už známe se dvěma blogerskými dušemi z Brna. Sice měnily jména i platformy, ale vždycky jsme se nějak dohledaly a teď máme i společný chat na messengeru! Dobré je to a dokazuje, že i přátelství na dálku může za určitých podmínek klapat. Společná fotka z Fayiny svatby patří k mým nejoblíbenějším. Fakt se nad ní dovedu dojmout.

Povídaly jsme si teď hodně o józe. Taky me sere, jako fakt hodne, ze tu kazdy lektor musi mit akreditovany kurz, spousta jogovych center ti ho za penize da, ale ze by existovalo neco jako zpetny zajem, nebo dlouhodoba kultivace toho lektora, to nee, psala Nana. Hah, když si uvědomím, že překladatel ani nepotřebuje žádný akreditovaný kurz za peníze! Prostě si překládá, jen tak, a když mají čtenáři štěstí, není úplně blbej nebo natrefí na schopného redaktora. Když má štěstí ten dotyčný, natrefí na zlatou žílu, odevzdává paskvily a bere za to prachy. Věřím, že prosté razítko z dvousethodinového učitelského kurzu prostě z člověka jógového mistra neudělá, stejně jako např. z pedagogické fakulty nelezou samé Komenské a samí Komenští. Holt se pak asi musí každý sám snažit, žádat o zpětnou vazbu, číst, dovzdělávat se, inspirovat se od jiných lektorů, klidně i negativně. To myslím nevadí, ani u těch překladatelů, jen mě mrzí, že to není nějak šířeji oceněno. Ocení jen ti, kdo vědí, plus má teda člověk čistý svědomí před sebou sám. Jo, někdy to člověka docela zkřísne, tohle pinožení.

Jógy se držím. I když teď v prosinci mi to jde hůř než třeba před měsícem, a přitom bych to samozřejmě teď potřebovala víc. Ještě jsem vůbec nebyla na živé lekci, naposledy asi v září. Moje blízká studia to nepraktikují. Yogaholick Magda snad jen dvě hodně brzké ranní lekce v úterý – ty skončí dřív, než já se vykopu z postele vůbec. A tak pokračuju v online praxi. Hodně právě s ní. Na nějakou dobu jsem ji opustila: v srpnu se jí narodilo dítě a zdálo se mi, že koncem těhotenství už ty hodiny byly hodně takové… mateřské. Logicky, ale já zrovna tou dobou hledala něco dynamičtějšího. Teď se mi to líbí víc, velmi dobře vyřešený zvuk i hudba, navíc každá lekce má svou silnou koncepci, na začátku je pránajáma, hovoří se o mudrách, jejich fungování. Vznikají takové krátké cykly lekcí, tři až čtyři díly na harmonizaci váty, na otevření kyčlí… Většinou vynechám první nebo první dvě, ty nejjemnější s úpravami pro těhotné, protože moje bříško zas až tak moc prostoru na odkládání nepotřebuje, a další s chutí cvičím. Mezi Kallaxem a šatní skříní, ale lampička na okně vytváří moc příjemné tlumené světlo a někdy si zapálím i tu svíčku. To, že pravidelně při relaxaci začne Pablo používat koupelnu metr a půl od mojí hlavy, beru holt jako trénink odpoutání se.

Ale teď nějak nestíhám nebo nemám sílu, všechno se mi tím pádem napíná a zatahuje. Řekla bych, že se nám vede dost dobře jako páru, ale každý zvlášť trochu bojuje, psala jsem milé Vančuře. Pablo myslí, že je to tím obdobím, že ten advent… asi jo. Mě mrzí, že si to období kazím vlastním napětím místo času usebrání a přemýšlení. Přitom fakt pitomosti, naplánovat si neděli odpoledne v práci (ale s perspektivně se vyvíjející kamarádkou!) a na tutéž neděli pečení vánočky. Pomalé kynutí, omládek… prostě se to z různých důvodů celé protáhlo asi do půl druhé v noci. Vánočka na jedné straně praskla. Ale jinak dopadla výborně, úplně jsem z toho byla vykulená, že jsem takovou dobrotu fakt upekla, s vánočním Jablkoněm na Spotify. Druhý den jsem se probudila s bolehlavem. Takové intenzity, že jsem si musela ze všeho nejdřív vzít prášek, abych si vůbec dokázala promyslet, jak se toho chci zbavit. Takže mínus jedno pracovní dopoledne, nula od nuly. Koncem týdne mi masérka píchla jehličkou do deltového svalu, aby na té křeči nenechala ruce. „Víte, mně to je ale líto, byla to jenom vánočka, nebylo to na výstavu… a nakonec byla přece i dobrá,“ říkala jsem jí – je to taková čarodějnice, oscilujeme mezi psychologií, naukou o čakrách, reiki, zdravotní masáží a selským rozumem. „No tak to víme, že dohromady o nic nešlo,“ povytáhla tím svým způsobem obočí. „Jenže jak se o tom přesvědčit, žejo!“ No, jak. Jak? Nevím upřímně, jestli se to o svátcích spraví. Spíš možná během klidnějších dnů kolem Nového roku, kdy se nám snad podaří vyrazit na výlet, podívat se na film a být nějak v klidu bez výčitek spolu i vedle sebe.

Kdysi jsem se poučila o naprostém základu materiálové fyziky. Věci, které jsou měkké, jsou zároveň pružné. Snadno podlehnou tlaku, zdeformují se, ale nerozbijí. Naproti tomu tvrdé věci jsou křehké. Na jednom místě do nich bušíte pěstí a nic, přitom na jiném stačí jen lehce ťuknout a jedna prasklina vám to rozcákne celé. Právě tak se cítím. Umím se asi zapřít, pracovat, i třeba konverzovat s lidmi, se kterými nesouhlasím, bruslit mezi tématy, uklidňovat rozpory… ale jsem křehká. Stojí mě to někdy i opravdu hodně sil a může přijít moment, kdy stačí slabounké ťuknutí. (Teď, jak to popisuju, ale vlastně nevím, jestli se mi jen nelíbí slovo „křehká“ a nejsem ve skutečnosti to první! Hmpf…) Ještě nevím, o čem mě to může poučit. Jestli tuhle představu nějak využiju ve svůj prospěch. Ale chtěla bych. Chtěla bych předsevzetí, chtěla bych vizi a chtěla bych setřást nějaké to podivné napětí, to čekání, až dojde na moje zájmy, až se bude hodit něco důležitého říkat, až budu tahat za delší konec provazu. Nemám se špatně, vůbec bych to takhle neřekla. Ale to bolavé místo uprostřed zad a ty věčně stažené lopatky a trapézy, za to nemůže jen sezení u počítače. Je to klubko souvislostí, kterému neumím najít začátek. Je všechno v hlavě, mám špinavé čakry, kazí mi zdraví špatná židle? Těžký. Fakt těžký. A nikdo mi to nepoví. Bez toho času na introspekci se nepohnu.

125. Tlačítko. Prší

V neděli v noci jsem pošilovala, klapala do počítače, zakreslovala změny, pak lehce obsesivně strkala prádlo do pračky, přerovnávala věci, čekala na nové pdf. Mezi sobotou a nedělí mi přišel e-mail od vedoucího, po týdnu: tisíc připomínek k výzkumu, a proč že dělám diplomku v létě, kdy on je na dovolené, a jestli to do 20. srpna stihnu? Termín odevzdání podle webu ovšem 17. srpna, a když se vypisují zářijové státnice, tak ano, píšeme diplomky v létě. Zmiňoval se na posledních konzultacích v červnu, že si nějaké připojení na chatu pořídí…
„Ty vypadáš hůř než po flámu“, povídá mi v neděli v půl desátý Gitike, jako vždycky pěkně od plic. „Už to prosimtě pošli a nekoukej do toho furt!“ Ale ne. Až se sestra vrátila z čundru a znovu sedla k InDesignu, až když jsme narovnaly všechny odstavce, tabulky, nadpisy, překlepy, sirotky a vdovy. Vypadá to líp, vypadá, když se to vysází. I když to třeba nikdo neocení.

Třásla jsem s panem Přemyslem, který šel spát, ať mi to připomene, připomene, až mě třeba napadne se hlásit na obecnou lingvistiku, za rok. Že tohle už nechci znova zažít. (Ale známe to, jak je to s tou selektivní pamětí.) V půl jedné v noci bylo hotovo, nahrát do systému, poslat do tiskárny, už ani nevědět, co kam patří, jsou to přílohy, nebo nejsou? Zvlášť, nebo nezvlášť? V pondělí ráno deštěm do copycentra, tři tlusté bichle, na 125 stran to nakonec vyšlo. Deštěm do školy, na katedře nikdo, vecpat dvě ze tří do schránky, poslat sekretářce mail. Zhroutit se na chlapce, poslat ho pro kávu a jít si objednat dvě halenky od Anouk, za odměnu. Lajblíky, psala jsem Evě; lajntuchy, tvrdila ona. „Lajntuch je přeci jakože ubrus, nebo cejcha, nebo tak něco“, poučuju ji. „No tak však! Dyť jsou to takový ubrusy přes kozy!“ Chudák Anouk, která té kolekci vymýšlí zasněné francouzské názvy. Přitom ubrusy přes kozy.

Pršelo a pršelo a místo odjezdu do kempu jsme šli na oběd a pak jeli domů… v takovou netypickou hodinu, že. A v netypickou hodinu jsem si lehla, přikryla se… lajntuchem… a dvě hodiny spala jak zabitá, abych se následně probudila v cikánském doupěti, zhrozila se a pustila se do úklidu a vaření. Uf. Pan Přemysl šel ven a pak jsme šli zase spát, docela brzo. A do rána. Druhej den do práce a tak… ale prospala jsem se krásně, prší, prší, a ani mi to nevadí a nevadilo. To je ta moje přírodní součást.

Neulevilo se mi tolik, jak bych čekala. Musela jsem si to trochu racionalizovat: když nic, můžu přinejmenším přesunout zodpovědnost na někoho jiného. Na někoho, kdo má teďka kliknout někam do ISu. To je přece hrozný… sama v tý diplomce vyjmenuju deset míst, na kterých se dá otočit. Nebo ne, protože to je xakru jen diplomka a oni mě chtějí nechat projít. Je to fakt subjektivní jako něco a trochu mě to žere. Že můžu jen doufat a modlit se. Protože diskutýrovat u obhajoby samozřejmě můžu, ale musejí mě k té obhajobě nechat přistoupit. Ach jo.
Otevřela jsem chytré knihy a posté si opakuju, co už jsem se tolikrát učila. Osoba, číslo, čas, rod. Prostředky vyjádření vidu. Adjektiva v prepozici, adjektiva v postpozici… a pak ještě lexina, stylistika, HEL. Achjo. Ach jo. Ale že bych pak po tolika dlouhých letech skončila školu? Co budu dělat jako? Musím si snad najít aspoň nějakou němčinu a španělštinu, ať něco dělám, když do univerzity třetího věku mi ještě tolik chybí. (A ovšem tanec. Hrozně jsem shnila přes ta vedra.)

Co jsou případné čtyři měsíce z perspektivy věčnosti, ujišťuju se. Co jsou případné čtyři měsíce z perspektivy věčnosti, ujišťuje mě pan Přemysl, a že mě pořád bude mít stejně rád. Nebo ještě víc. Mluvíme, mluvíme, potkáváme se a loučíme, objímáme a díváme se na sebe. Je nám dobře. Líbíme se svým kamarádům. Tyjo. Fakt pěkný to je. Nezapomeň na tohle, a na ono, říká Mína. Ne že bych ti to teda nepřála… No – to první tak úplně neplatí. Není to tak úplně spadnutí z jedný náruče do druhý. To druhý… to míří dobře. Vím o tom. Nehodlám to ale nijak hrotit, aspoň teď ne. Z nějakých dosavadních diskusí a náznaků mám pocit, že by to vlastně mohlo vyjít moc hezky. Uvidíme. Každopádně Mína trefná jako obvykle.

Včera zas takhle na jednom po-čtení, blízko k nám. Psala jsem tu už kolikrát, jak se nekamarádím se žárlivostí, jak můj postoj k tomu geniálně formuloval Albertův tatínek: „šukat se dá i dopoledne“. Jinými slovy, pokud vás chce někdo podvést, prostě si ten způsob najde a sebesilnější žárlivostí se tomu nedá zabránit. Albertovu tatínkovi jde ta praktická realizace myslím líp. Umím to, nezaobírat se žárlivostí. Stojí to ovšem někdy dost racionalizování, dost přemlouvání sebe sama. Imunní nejsem, no, to ne. Ale vycvičená myslím zas dost dobře. Vždyť já přece vím, že jsem nejlepší.

Mezitím, co cestou do práce na kole nebo v tramvaji takhle filozofuju, pan Přemysl uklízí a vaří, sám sobě se směje, jaká je žena v domácnosti. Pak se vracíme spolu a on mi říká všechny ty krásný věci, který já mívám tendenci zadržovat… ale nakonec je říkám taky. Protože tak to má bejt, protože to tak chceme a rozhodli jsme se. Další vlny vydíracích, mnohomluvných, emotivních zpráv to nezmění, myslela jsem, že ti na mně záleží a že ti to za ty tři dny došlo, jestli ne, tak já už se nebudu doprošovat!! ale nekontaktuj mě, neukazuj se mi!!aha, asi nedošlo, já to prostě nechápu, víš, kolik jsi mi způsobil bolesti?? teď jsem prožila deset dní úplnýho vyčerpání. To mi přece neříkejte, že kdyby si pan Přemysl sbalil cigára, notebook, sbírku Romana Polácha a sukni, co jsem mu propůjčila, a zaklepal pokorně na dveře, že by fakt… ale třeba jo, no, kdo já jsem a co vím o životě. Každopádně to se nestane; místa možného setkání se ošetřují předem. Aspoň ta plánovaná. Jak kdyby v tom bylo pět let, dítě a hypotéka… nevím. Zvláštní. Ale tak nesvítila jsem k tomu. Nakonec je to jen jedna z věcí, kterými je lepší se nezabývat, koňovi je nechat. Já přece koukám dopředu. Nahoru. Na něj. A pořád v úvahách, jestli to je fakt tak, jak to je. Takhle báječně.

I tohle jsem si u toho dokončování pouštěla. Vyměkávám. A co.

Skákej, skákej!! Velký kozy a velký ramena

„Jasný, pojedu v devět nula šest“, povídám spokojeně sestře, která chce vyrážet v devět. Takový vlak opravdu existuje, jen že teda v tom čase vyjíždí z mojí aktuální cílové stanice. Moc často se mi takovéhle věci nestávají… ale co už, sedím nakonec v osobáku a mám čas na blog aspoň.

Zažila jsem tři hodně intenzivní taneční tréninky, uajííí. Polka Alexandra slibovala poznávání se a jemný warm-up, jenže jak bylo venku vlhko a jaksi dusno, už první trénink vytvořil řadu zpocených myší. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, adagio (při kterém se člověk skoro nehýbe, ale pot mu stejně máčí skráně, z toho držení nestabilních poloh), a v posledních deseti minutách rozhodla za unavené publikum, že budeme skákat. Ten druhý den přidala kromě jetés ještě taky sautée, a nohy vytahovat pod sebe, a attitudes, „skákej! Skákej!!“ křičela na nás a já teda jako v tranzu fakt celou dobu skákala. Pak najednou cvak a strečink – jak jsem začala rolovat dolů, dejchala jsem jako lokomotiva, nešlo to zastavit. Modřiny zas po kolenou a jedno nechávalo krvavý stopy. „A to za to prosím ještě platím“, smála jsem se. Ono to má efekt. Nejenom že si tím teda člověk snad modeluje nějaký ty do plavek. Spíš že si prokrví kůži, prokrví si mozek, když pak scházím po červeném koberci proti velikému zrcadlu zase ven, je mi o dost líp než cestou nahoru. Tak celkově. Že to člověk dal, že není máslo a srab.

V sobotu jsem pak poprvé (vidíte to, jak se snažím?) zavítala na Kliniku. Jo, Žižkov, squat, i když tenhle je takovej soft, moc lidí tam asi doopravdy nepřespává, žádná Cibulka. U příležitosti Anarchi Book Fairu, a hrozně se mi tam líbilo. Uvnitř Kliniky je šero, chladno a špína, ale taky kotel s dhalem, který si můžete nabrat, štendry s oblečením, které se můžou volně odebírat a přidávat, všude spousta knih, gauče, židle, malý bar. Větší bar venku, dobré kafe, pivo a birell, různé buchtičky za dobrovolné příspěvky, a u stánků samolepky a anarchistické letáčky a kdeco za dobrovolné příspěvky. A víš co? Bylo to lepší než všechny hóch veletrhy, nejen atmosférou, i čísly prodeje. S Grafikem tvoříme celkem dobrej prodejní tým, i když vlastně ani jeden není ten typ. Docela jsme si s lidmi i pěkně povídali, drbali psa od sousedů a posléze se šéfredaktorem vymýšleli, jak na Klinice uspořádat čtení.
Sama jsem zatím vymyslela, že bych tam mohla dodávat ovozel z práce. Obměňuje se jednou za týden, deset dní, a často si ho rozebereme s Gitike – ostatní ho asi vyhazují. Vlastně takový dumpster diving, až na to, že brambory, jablka a to další to až do koše nedotáhnou, přebereme je předtím. Tam se z toho vaří a určitě by to dobře využili, a my si to můžeme dát na fejsbůky.

Posledních čtrnáct dní se ale hlavně hrozně divoce dějou večírky. Jeden jsem organizovala, moderovala, měla jsem černý tričko s nápisem Untamed Youth. A to jsem taky byla, protože jsem k mikrofonu lezla už asi po třech deci, celou dobu se šklebila, gestikulovala a pronášela věci jako „uděláme si to hezký“ – a lidi se smáli a bavili a chválili mě. Tak vlastně proč ne, o kabel jsem nezakopla a myšlenky neztrácela. Hlavně ovšem hrála kapela a bylo to strašně moc ultra skvělý. Šla jsem si je o pár dní dřív poslechnout do Bohnic, do klubu V. Kolona (poprvé. Poprvé, a sama, čekuješ, jo?), a taky se mi moc líbili. Sakra, nechápu, proč je neposlouchám už dávno. Vlastně teda chápu. Protože je hodně poslouchá barman a lidi kolem něj a já jsem RoPu vůbec neznala a on byl za borce, a mně přišlo, že když půjdu nepoučená na koncert a budu se třeba něčemu smát, budou na mě lidi divně koukat a budu za burana a za tu novou.
Ne, je to hrozná blbost. Ostatně kapelník tajhle RoPy je jeden z nejmilejších lidí, co jsem v poslední době poznala, a krásně mi vyká a píše pozdravy z různých metropolí. Koncert, oba, mě nekonečně bavil, s texty se seznamuju a vlastně na tom až tolik nesejde přeci. Spíš že teda barman za těch pár týdnů neskutečně zacvičil s mým sebevědomím. Tenkrát to nedalo takovou práci, a mířil – asi nevědomky – na dost citlivý místa holt.

Pak mě kapelník, šéfredaktor a ještě asi nějací další pozvali na panáky. Nějaký lidi se mi představovali a musejí znova, protože jako by se nestalo. Eva se mě vychytrale začala vyptávat a já si nepamatuju, co jsem jí sdělila. Doufám, že nic horšího než pravdu. A pak byly ještě nějaký hodiny a nějaký nabídky noclehu a pak taxík domů, ach Bože, co jsi to učinil, tolik peněz – jenže absolutně žádná myšlenka na nějaký tramvaje. Druhej den myslím byl tanec – pass, pak němčina – pass, plazila jsem se z pelechu v půl jedný za účelem zakoupení cocacoly ve večerce. Fuj. Proboha. Přitom je to tak jednoduchý, Aranel nesmí pít tvrdej, konec zvonec všichni ven. Přitom mám pocit, že to možná byla tequila, ale na tom nezáleží, prostě z panáků si pořizuju otravu. Ještě že se ten čtvrtek dal nějak vyzevlit, s Albertem mi pomohla Vančura, seděla jsem na lavičce zelená jak sedma, špačkovala a ona se mi posmívala, věnujíc se zatím Albertovi tak, jak to těžko někdy dokážu.

Na večerním čtení a pátečním majálesu už jsem ucucávala limonádičky, maximálně víno. V kostýmu dekadentní poezie, černá a zamračená, s rudými nehty, k/Kvílení do mikrofonu. Dobré to bylo. I přes déšť.

A v pátek osmýho na desetiletém večírku našeho časopisu. Celý den venku v nejlepších šatech a hlídat, aby mi je NĚKDO nezakydal přesnídávkou. Pak něco číst – povídku o egodystonních osobách -, smát se a bavit, vyrazit trochu do noci, ale žádný panáky. Dobře, jedna půlka jednoho malýho, ale víc ne, fakt to nejde. Povídat si s Olou a nechat si chválit anzug, ve dvě hodiny sama přecházet Karlův most s Bonobem v uších, dívat se do tmy. Kus pizzy a tramvaj, neusnula jsem, ve tři v postýlce jako na koni. Takovýhle večírky by mohly bejt. Častěji.

Vlastně tenhle příspěvek měl původně vzniknout jako brek, protože jsem hodně poslouchala Slova od SRPR a smutnila. I s Mínou, i s Nanou, i s Vančurou. Myslím, že to nakonec zlomil včerejší běh. Prvních pět kilometrů ještě tak ztuhle a pochmurně, třetí kolečko už docela lehce v hlavě i nohách. Už se jen rozčilovat nad hektary řepky všude kolem. Ono to blog stejně nemine, ale teď ne. Teď je pondělí a slunce, všechno začíná nanovo a všechno bude zase lepší.

Nemám rád Lásku, Lidstvo a Boha
nemám rád velký kozy a velký ramena
nemám rád velký, namyšlený slova
slova, co začínaj na velký písmena

Tenkrát poprvé. Arbeitsfähig

Když já to fakt nestíhám, v práci to moc nejde, psát (i když už jsem myslela i na to) a ve všech ostatních volných časech se pouštím do diplomky. No dobře, někdy taky chodím pít… nebo prostě chodím ven. Pak z toho mám kruhy pod očima a lidi se mi smějou. Taky jsem se vždycky smála svojí sestře a najednou…

Na svou sestru myslím teď hodně. V pondělí se vrátila z Maroka. Sestra je totiž jiná než já: nenechá se zastrašit Hančou a Tončou, nenechá se zastrašit spadlým letadlem. Je v klidu a sebevědomá, nepodlehne rodičům. (Nevěřím, že Gruzie je mnohem nebezpečnější místo než Maroko.) Skoro mi vyhrkly slzy, když odjížděla; buďto platí, co píšu výše, nebo starší sourozenci prošlapávají cestu mladším, každopádně teď už je zpět a samozřejmě v pořádku. (V mezičase jsem aspoň i nosila její oblečení. Hlavně že jsem si objednala třináctery šaty z Mango Outletu – zůstanou mi tedy jen troje, ale stejně pak chodím v sestřiných, které na mně trochu visí. A největší úspěch sklízí sestřin svetr s hlavou pandy, o kterém platí to samé. Nakonec to ale asi neznamená, že můj vkus stojí za houby, ten svetr jsem přece vybrala já.)

Do toho pořád mezi prací a knihovnou, takže jsem zařvala: Dost!!!, přinejmenším ve své hlavě, a otevřela žlutý web. Tohle je nejhezčí na schengenském prostoru, možná jediné hezké: kdo cítí potřebu úniku, koukne do mapy, udělá klik klik, do kapsy strčí kreditku a občanku a jedeme, některé věci si za peníze nekoupíte, na všechno ostatní je tu Mastercard. Couchsurfing request accepted do bytu mexického učitele španělštiny, který bydlí sám a je mu 32. Tak jo. Jedeme do Krakova.

Sama? Ano, sama. Není od věci se to naučit, to jednak, a potom všichni kamarádi buď nemají čas, nebo peníze, nebo obojí. (Teda Mína včera navrhovala, že využijeme superlevné letenky na Menorcu. Na Menorcu? Jako lehnout si na pláž a… tam ležet? Hm, ne.) Takže vstávat v půl páté, vézt se vlakem do Ostravy, mátovej čaj je hnusnej, kafe výborný. V Ostravě se rozhlížet po navazujícím autobuse – jo tohle?! Takhle nějak si představuju maršrutku, maličký minibus pro osm lidí – spíš pro osm trpaslíků možná. Sněhurka v podobě usměvavého plešatého řidiče, nabídne vodu a kafe, dálniční wi-fi šlape jak hodinky a jedeme.

Hlavní první dojem z Krakova: ziiiiimaaaaaaa. Aprílové počasí – rozešla jsem se směrem k hradu a najednou SNĚŽILO. Jak jsem si ráno nacpala batůžek svačinami, rozjel se mi zip. Aspoň teda nevypadalo tak divně mít přes něj přetaženou pláštěnku. Na hradě kvetou magnólie a narcisy, do toho lítá ten sníh, každou chvíli kolem sebe slyším češtinu a nemám moc radost z toho, co se říká. Ale vyhlídka na řeku, vyhlídka na město, jsem sama v Krakově s batůžkem a termoskou a raduju se, i když jsem v tu chvíli přetáhla svou věčnou pašmínu přes hlavu po blízkovýchodním způsobu a už to tak zůstalo skoro po celý výlet. Příště si kromě termotrika a tlustých ponožek vezmu taky čepici. A rukavice. I v půlce dubna, ano.
Pak jsem se potkala s tím couchsurferem, maličkej, jako správnej Mexičan. Vzal mě na kafe do kavárny, kde sedávala Szymborska. Pak do židovské čtvrti, potkali jsme nějaké jeho veselé kamarády, a židovská čtvrť Kazimierz je pozoruhodná směs turistických atrakcí, židovské tradice a hipsterlandu. Nad řekou svítilo slunce a Alex mi vyprávěl, že se vlastně do Krakova dostal díky polským couchsurferům u něj v Ciudad de M., a přirostlo mu město k srdci už pátým rokem. Ve slunci nad řekou jsem to docela chápala. V centru hodně parků, krásná řeka, všude dost blízko, milý lidi, hipsterský podniky (už dopoledne jsem se šla ohřát na kafe do takové ekobiosluníčkové malé kavárny – kafe nic moc. Ale četla jsem si polský lifestyle magazín a dělalo mi dobře, jak těm článkům skoro bez problémů rozumím).

Kromě toho se mi zdálo, že Krakov postrádá pražskou cenovou politiku. Jasně, podniky na hlavním náměstí jsou trochu dražší, bistro na hradě taky, ale rozdíl je třeba… dvacka? Nebo tak nějak. Neviděla jsem tam ty extrémní snahy natáhnout cizince na řízku a gulášovce, jak to je v Praze. Myslím i místňák z Krakova se může najíst v centru a nemusí si k tomu vybírat jeden z asi tří podniků, o kterých se svými kamarády zjistil, že se nají a bude se moct najíst i zítra a pozítří, protože ho nestáhnou ze všech peněz. Vlastně tedy nevím, jaká je „běžná“ krakovská cenová hladina, ale zlotý je teď asi 7 korun a nějaké to cappuccino stojí třeba 6 zlotých, takhle i v tom centru. Nebo někde sedm, osm, ale za mě furt v pořádku.

Večer jsme přišli domů, dostala jsem čaj, pak jsem si zdřímla a zdřímnutí se protáhlo na dvanáct hodin. Probudila jsem se jen, když se vrátil ze svýho večerního programu. Ráno jsem si ten čaj dělala taky, to Alex spal. Oblíknout tlustý ponožky, jinej si udělat do konvice a tiše zavřít dveře, na stole nechat vzkaz, díky za všechno. Autobusy do Osvětimi jezdí každou půlhodinu, říkal, tak to zkus.

Moc nás v autobuse nebylo, jel lehce přes hodinu, mžourat ještě pořád a poslouchat si muziku. V Osvětimi hodně lidí a zase ta otravná čeština, ostraha mi brání ve vstupu, říkám: ne, nemám rezervaci, ale kromě angličtiny můžu i v češtině a němčině. Polsky? Ne, polsky ne. No, na němčinu máme za hodinu a půl volná místa, tak běžte. Wau.

Koupila jsem si lístek, šla se podívat na krátký film a vyfasovala nálepku. Žlutou. Byl to tedy vlastně pohříchu autentický zážitek – byla zima a foukalo, měla jsem hlad, na bundě žlutou nálepku a průvodkyně mluvila německy. Ne, hrozně to znevažuju, ale: učte se cizí jazyky. Člověk neví, kdy se to může hodit. Jsem na sebe docela hrdá, rozuměla jsem Elzbietě prakticky všechno. Jasně, nerodilá mluvčí… ale i tak. Celý je to extrémně levný, dvě hodiny plus hodina s výkladem za 30 zlotých? Tjů. Vzpomínám si, že už mě někdo do Osvětimi zval a odmítla jsem, že bych to asi nedala. No, dala, a jsem za to moc ráda, ze třicetihlavé skupiny nás nějak cestou zbylo jen devět a fakt to posílilo zážitek. Hlavně ten v Brzezince. Tam je vidět a z výkladu průvodkyně znát, jak veškerá lidská důstojnost šla stranou. „Kdo neměl přístup ke kuchyni nebo jakýmkoli zdrojům jídla navíc, vydržel tak tři měsíce“, říká Elzbieta a my koukáme na ten modýlek třicetidekového kusu chleba, denní příděl na jedenáct hodin práce. Těhotné šly do plynu nebo, když porodily, židovské děti byly zabity, nežidovské odeslány ke germánské převýchově, matka se sotva oklepala a zase šla do práce. Když vydržela porod, je přece arbeitsfähig. (Promiň, Ani, nečti to.)

Pak ulovit aspoň housku se sýrem v kiosku, chvíli se procházet kolem a pak autobus zpátky, koukat, trochu něco poslouchat, rozmýšlet. Rozmýšlet taky, co se zbylým časem, když maršrutka jede až v půl dvanácté. Čas jsem nakonec trávila dalšími procházkami a potom v baru, který se jmenoval nějak jako Sledí ambasáda. „Polish tapas“, stálo na okně, to měli být nakládaní sledi s nějakými dresinky a mrzelo mě, že z posledních devíti zlotých už se nedali koupit, musí to být dobré. Zelňačka s uzeným, jeden kousek byl dokonce na kosti ještě, a všechno jsem snědla a vypila pivo a pak si to hned vyčítala, začalo se mi samozřejmě chtít spát. Sedět v okně v tom baru a koukat po lidech, hrozně dobře mi tam bylo, připomnělo mi to jeden bar v Barceloně, kde jsme jako ubytovaní z hostelu dostali večeři zdarma.

Šla jsem kolem autobusovýho nádraží a ten minibus už tam byl. Přejdu ho, pak se vrátím: vy jedete do Ostravy? Jo. Už jste tady? Tak si sedněte. „Nechcete třeba vědět, kdo jsem?“ „Jste slečna Aranel, ne? Jedete odsud jenom dva.“ A už jsem mohla sedět a klimbat a nemusela se ještě půl hodiny vyklepaně procházet. Holá huba, líný neštěstí. Pořád to platí. K cestě zpět jediná poznámka: až zas někdy přehlídnu, že cesta obsahuje dvě noční hodiny čekání na nádraží Ostrava-Svinov na Regiojet, někdo mi to prosimvás řekněte. Pakárna. Dozvěděla jsem se tedy aspoň, že se na nádraží nesmí ležet. A nepotěšilo mě to.

Asi před týdnem jsem se vracela někde z hospody a autobus nejel, a Aranel nebude čekat, ale jít se jí taky nechtělo. Kolem jede taxík, mávnu na něj… a svezl mě ten kilometr jen tak za to, že jsem mu řekla něco o sobě. V Krakově jsem se zastavila u pouličního zpěváka, mladýho hezkýho kluka s kytarou, a chvíli s ním a dalšíma dvěma zpívala Wonderwall (to je taky nová Metallica cywe, hrajou to úplně všichni). A vůbec ten Krakov. Dělám věci poprvé a líbí se mi to. Vyplácí se to. Říkali všichni, lidi jsou zlý. Asi jo, ale hodnejch je strašně moc. Třeba na samu holku ve žlutejch kalhotách. Budu to dělat dál, myslím si.

Bílá tma. Ménage à trois. Amálka

Po dlouhý době jsme se potkaly s Amálkou. Rychlé kafe po semináři, spíš takové zdvořilostní. Taky už se svým Francouzem není, hádky a různé představy o tom, jak má vztah na dálku vypadat. Nakonec jí tvrdil, že je jeho vize, jeho plán do života. Huuuu, apage, tohle se nesmí dít. Tvořit něčí vizi a plán je, no, to nejde.

Pak mě, nebo nás obě, přesvědčovala, jak nám je teďka líp. Hrozně zvláštně vede rozhovor ta holka, vždycky se rozvášní při hovoru o sobě, zvedá obočí, aby zdůraznila nespravedlnosti, pak se najednou zasekne a: „no a co ty?“ Jak nás ty poznatky z pragmatiky všechny masírujou, že všichni v rozhovoru musí dostat prostor, nejde jen mluvit, musí se taky poslouchat. Jedna ta známá z Erasmu prý se bude vdávat. Za jednoho, co ho našla až potom, tedy to není ani rok. Inu, Balkánci. Pěkné.

Pátek. Žižkovská noc. Vyměnila jsem si směnu a dobře udělala. Celý den ve zlatých botách, kvůli Ondrášovi, všem to říkat a s Ondrášem se smutně minout – courali jsme po Žižkově oba, ale jinými ulicemi, ach jo. Taky jsem říkala, že druhý den v šest čtyřicet pět mi jede autobus do Rokytnice a že u něj v každým případě musím rozhodně stát, v běžkový výstroji. Asi v jedenáct se mi začli smát: cha cha, šest čtyřicet pět, na běžky zapomeň, Aranel. Ale ne. Ne! Samozřejmě, že jsem vstala. Běžky motivujou. V autobuse pospávat, hlavně žádný placatky, dejte to pryč. Seznamovat se s lidmi, neznám kromě kamaráda-vodáka nikoho, ale nevadí, běžky mi veze on.

Pod lanovkou sluníčko, opalovačka, na lanovce pocitově asi mínus dvacet dva stupňů a nahoře – bílá tma. Úplná. Vidět bylo obvykle tak od první ke třetí tyči, vítr a hovna s hřebíkama (pardon my French) do obličeje. Cesty jen prošlapaný, výhledy nula, jet jako v krupicový kaši. Krkonoše jsou jiný hory než Jizerky. Omlátily mi obličej tím větrem, ale zatím tam neleží ten ledový tvrdý modřinotvorný sníh, sníh je odfoukaný a zas nafoukaný, ten chytí Araneliny nohy, zatímco tělo pokračuje, padá se do toho prašanu jako do peřiny. Když se v bílý tmě chvílema ztrácel David, připadala jsem si jako Hanč. Nebo Vrbata. Spíš Hanč, i když těžko říct. Samozřejmě Hanč teda nejel na peltonenkách a s windstopperem kolem uší. Ovšem právě ta bílá tma ho spolu s vyčerpáním a větrem pohřbila.

Výhled až večer, spočítáno na minutu, stmívání a pohled do Modrýho dolu, David potvrzuje: jo, tady zahučeli. Ti tři freestyleři nedávno, nebo teda jeden, jeden se schoval a jeden to snad vybojoval. Nevypadá vlastně nějak hrůzně, ten důl. Ale když začne dunět lavina… Na protějším svahu nějaký zvláštní světlo, jako plazmovej oblak. Javor, říká David. V Peci je večerní lyžování. Hodně zvláštní pohled. Hodně zvláštní perspektiva.

S Davidem jsme si sedli asi nejvíc, i jsme se tempem drželi jeden druhýho, ačkoliv tvrdil, že nic nedělá, jak teď mají tříměsíční přírůstek. Hubenej, zarostlej, vandrák, hodil mě po Jižní spojce až domů. Snad se mu se mnou taky dobře jelo, mezi těmi ostatními pivními skauty. Jo, jiná skupina než jindy a trochu… trochu moc zastávek na můj vkus, i když samozřejmě v tom počasí každej čaj bodne; pivo piju až večer. Dřív by mi to určitě hrozně vadilo, teď se nějak přizpůsobím. Pak si je v kopci namažu na chleba ke svačině, pche, kde stromečkujou, normálně rovně kráčím, kde sundávají, šlápnu do stromečku a otáčejí se i cizí lidi. Píšu to pokaždý a teď zas, lyže nejvíc láska, nádhera střídá krásu.

Z kamaráda-vodáka se myslím stává trochu starý mládenec. Jsem si tak říkala. Víš jak, svoje návyky, svoje obyčeje, svoje myšlení, jako člověk, který dlouho s nikým nebyl. Trochu jsme se bavili, nijak intenzivně, nelituju. Stačila jsem si. V sobotu šla spát v půl desátý a spala skoro do osmi. Potřebovala jsem to, po tom týdnu. Ve svým prostředí si nedovolím, musím někam odjet, kde na mě nečeká žádná práce – kurážně jsem se sbalila do malýho batůžku, pak jen zírala na toho jednoho týpka, kterej neměl NIC. Žádný zavazadýlko. Jenže když zas v bundě schovává kapsu na Kindle… tam se i ten kartáček vejde, i ty suchý ponožky asi.

Do Horního Maršova sjet prakticky už blátem. Najednou vidíme na druhý břeh řeky, co to, co to?! V Praze chodit v jarní bundě. Najednou člověku přijde neskutečný, že si před pár hodinami tahal kapucu přes čepici. V neděli pojedem se Z. zas. Konec sezóny ještě odložím. Že je taková vydařená. Stejně je to zvláštní, kdo ví, z jaký pocházím placky, musí se tomu divit. No ale holt se to nějak prostě stalo.

Ještě ta Žižkovská noc… poslouchat básníky, stala jsem se v poslední době kritickou a vybíravou, stejně jsem se ale dojala nad jedním, který píše o světle, střepech, náruči, hvězdách a ještě jednou dokola. Básník mi v hospodě prozradil, že to jsou sračky, a pan Přemysl mě uklidňoval, že přednes udělá hodně. Koukla jsem do toho na papíře a, no, kýč a nedotažený obrazy. Přednes udělal hodně. Pan Přemysl taky četl, taky se zlepšuje v přednesu, jen ty i hodně osobní básně s komplikovanýma strukturama ne úplně v pivnici rezonovaly. Pivnice si žádala Krchovského (strašně narváno, nic neslyšet, jen na mě najednou spadl květináč s pažitkou, moje nejoblíbenější jeho báseň), Johnyho Násilníka a Inge z hor. Hm. Úplně první autor přišel o berlích a v kostkované košili, hodně ráčkoval. Slyšet slovo „čurák“ s tím zprzněným r bylo vlastně pozoruhodný.

V Pracovně trochu nezvládnutá dramaturgie, kterou jsme si příchozí jaksi přestrukturovali k obrazu svému, ne, nebudeme dělat battle mezi dvěma místnostmi, všichni chceme slyšet všechny, autoři se taky chtějí navzájem slyšet. Posh snobárna, povídal Ondráš, kus Vinohrad nesmyslně na Žižkově, povídám já. Voní to tam pečenejma paprikama a ekobiosluníčkově, tři minuty od pivnice u Járy, dvě minuty od Woodoo, no nevim. Bětka – snad jí publikum zvedlo náladu. Petra Strá, zarýmovaná, tak to prostě moc nešlo. Jaromír Typlt, dostal mě, asi to velmi dobře ví, což tomu nakonec může uškodit. Pak pryč a minout se teda s Ondrášem někde na rohu.

Bot nelituju. Pochválila mi je Mláka. Ani nevím proč, nějak sama od sebe, celý večer jsme se míjely a najednou říká, to jsou tak super boty, pořád na ně koukám. Ahoj, já jsem Mláka. Asi se divil. Nebo já se teda divila. Nenápadně pokud možno. Sebral (si) nás obě a jdeme všichni, nakonec nás má každou po jedný ruce a ne všichni asi všechno vědí. Propadám záchvatíčkům smíchu a on asi trochu zoufalství, no, nutno brát to s humorem, černým, co sis nastavil, to si sníš taky. Zatímco nám něco vypráví, potahujeme s Mlákou z připutovaného. „Pojď spát ke mně“, říkám jí. Kouká, váhá. „Půjdem?“ říká on. „Běžte.“ Pak zaznělo něco docela drsnýho, leží mi to v hlavě. A najednou jsme všichni v jedný tramvaji.

Má cit pro detail, ten člověk, a cit pro uspořádání, vidíš, to mě nenapadlo. Hrozně dlouho si čistím zuby. Totiž zuby si čistím normálně, pak si třu jednu nohu o druhou, slyším… vzlyknutí? … a člověk nemá být u všeho. „Nemůžu spát“, říká ona, asi nakonec spala, spali a nespali jsme všichni, těžký hlavy, těžkej vzduch. Já špatně spala z nervozity, probouzela se a pak vstala, všechno potmě, hledat správný kalhotky na sušáku a schodišťový efekt – až tam mi došlo, že jsem přece měla sebrat všechno a třídit to v kuchyni. No. Nezapomněla jsem skoro nic, jen roztok na čočky, zas jsem teda chytřejší, vydrží i ve vodě. Minutu to ráno nepěkně škrábe, ale vydrží.

Nechává po sobě zvláštní stopy a pořád cituje Pavla Kolmačku (přitom houby ví, jak to vypadá, když Celý den sněží, přestože je / polovina března.) Mohla bych (taky) brečet, přitom se směju nebo usmívám, i v pondělí, i pořád. Tuším, že proto, že s lidma lepší se kamarádit, než na sebe nějak zahlížet. Přidávat do světa pozitivno. Neztratila se žádná kytička, myslím si. Dala bych na konec tohohle elaborátu písničku, ale pusťte si asi, co chcete. Kdo neví, co chce, Aranel mu vybere: ejtýs, najntýs, nultý léta nebo ty poslední. Bylo mi dnes krásně na tanci, z lexiny třikrát víc bodů, než jsem čekala, a jarní vzduch. Hezky se mám. Díky, světe.

Boj s chřipkou. Nový zamilování.

Epidemie. Nebojuju. Klepy klep. Asi mě imunizují vymrzlé procházky s Albertem a řada kolegů, kteří si ještě nelehli. Někteří si lehli, tak v práci trávím tolik času, že je to až nemravný, a dennodenně jsem v úzkém kontaktu s miliardami virů. A nic. Přitom si skoro už říkám, že bych si taky klidně na chvíli lehla, pěkně knížka a čaj a nikam. Takhle sice vydělávám plno peněz, ale není čas je utrácet – už jsem o tom psala, vím, tak jsem se rozhodla koupit si šaty. Radím, nesnažte se zapamatovat si číslo virtuální karty.
Teď tu leží, půjdu zkoušet. Jestli bych jednou nemohla na sobě mít pudrovou.

Moje nová láska, diplomka. Vydala jsem se konzultovat za konzultantkou, má krásnej černej cop a děsně mě nakopla. Práce s korpusem najednou jede jako po másle a všechno se rýsuje, nějaký body tý diplomky. Teď je ještě vyplnit textem, ale zdá se, že mě konečně začne bavit bádání a míň ta teoretická část. Fajn. Navíc to můžu diskutovat s Vančurou, je korpusy protřelá a v metodologiích zběhlá… dobrý to bude. V tramvaji pak přemýšlím, kdo mi to zkoriguje, koho uvedu do poděkování a co si obleču na promoci (no nový šaty potřebuju, ne tyhle, co teď přišly! A budou od From Kaya with Love.)
V práci aspoň trochu třídím data, jinak se tam nedá soustředit. Zde přichází na scénu můj nový objev: fakultní knihovna otvírá už v osm, ne v devět. Mám teda novou challenge. Jednou to otevírání vidět. Zatím jsem zvládla osm pětačtyřicet.

Ještě budu příští semestr chodit do školy, ale podobně málo jako tento. Dost možná, doufám, poslední semestr. Ne, žádná nostalgie mě nebere. Užila jsem si to.
Jacísi čerti berou moje okolí. Co budeš dělat, Aranel? Sestřenice mi nabízí stáž. Pokud neuspěju v konkurzu, vezme si mě k sobě na stáž, má místa na stážisty a hodlá je všechna utavit na rodině, ať si to všichni dáme do životopisu. Zas mi bylo divně. Bojovat zbraněmi nepřítele? Že bych jako stážovala, a přitom nic nedělala? Tři měsíce v Bruselu jen tak, kvůli řádku do sívíčka? Tyjo, to ne. Maminka: tak běž tamhle učit angličtinu, máme tam známý. Nechci učit. Ani na vejšce. Ani takhle dohozeně. Vančura se diví: kam tě tlačej? Práce je, bydlení máš. Nezaměstnatelná určitě nejsi. Myslím si to taky. Nechci zůstat navždycky tam, co jsem, zároveň mě odtamtud asi nikdo na hodinu nevyhodí. Zas jedno pravidlo, neprojektujte si do druhých svý vlastní nenaplněný.

„Ona si nás pořád jen prohlíží, jestli nebude psát nějakou knížku“, zní na babiččiných narozeninách (už aby tyhle zhuštěný měsíce byly pryč, do září může bejt pokoj). Ne. Je pravda, že pozoruju, poslouchám a odvozuju si, ale většinou jsem spíš prostě unavená a nechci se bavit. (Smůla, že si nemůžu odpojit naslouchátko a čus.) Asi jsem si šplhla, asi jsem udělala někomu radost. Síly to stojí, ale mladý děvče jich plný jako já přece může trochu investovat.

Sestra se chystá do Maroka. Na 14 dní. Radovala se, že kolem toho ani nebyl povyk. Spolkla jsem skoro všechny hořký sliny a přeju jí to, taky aby rodiče nezačali moc googlovat. Tys chtěla někam, kde padaly letadla, uznej, že to je jiný. Ne. Letadlo můžespadnout kdekoliv. Sama ví, že takhle argument nevypadá. Ale vážně jí to přeju, být to kratší, letěla bych taky… abych začla přemýšlet, kam se vydat. Však v ježdění prstem po mapě nejsem vůbec špatná.
(Teďka motivace: poslední couchsurferka. Holčina z Hongkongu, prej 23, ale vizáž na čtrnáct, veliký růžový kufr, do kterého by se snad vešla, a mise: dostat se do Santiaga de Chile, kde bude 7 měsíců studovat. Cestou projela střední Evropu. Všechno sama, couchsurfing a tak. Jako by člověku rizika hrozila až od chvíle, kdy se s nimi seznámí a začne se bát.)

ráno jsem se probudila do studeného bytu a všechno bylo o trochu snazší. takové ticho a změny světla. hledám dobrou hudbu na aktuální náladu. venku sníh a světle inkoustová obloha. asi není zas tak těžké se v sobě vyznat.
myslím, že si to jenom namlouváme, abychom si připadaly osudovější. neloupeme si lak z nehtů. nekoupeme se ve fontáně jako anita ekberg v „la dolce vita“ (i když jsme to vždycky chtěly udělat). nechodíme bosy. netiskneme si pěsti na oči. nehrajeme namočenými prsty na skleničky s vodou. neolizujeme si spodní ret. nepijeme horké kakao.
nejsem zahořklá a cynická, to vy jste zahořklí a cyničtí. nebo je to mnou. asi je to mnou. jenže já nejsem jako ostatní. od ledna se chystám žít rychle a bezbolestně. dvě-dé, jako vystřižená z papíru.
(…) občas mám sto chutí. vlasy mě hřejí na zádech. mluvím k sobě odvážnějším hlasem. posuzuji s odstupem, udržuju si integritu. dokážu se ptát na ty správné věci. všechno se zdá vysvětlitelné. peripetie řeším ve spánku (do určité míry). anouk de poulain likes this. všechno potom už je jenom póza.

Jo, to jsem sem moc chtěla dát, musím psát častěji a aktuálněji. Aby to byla pravda, aspoň co nejvíc, když ne úplně. Zavolejte na mě jménem, kterému uberete jedno písmeno, a půjdu jak ovečka s beránkem dohromady. Tynus se mi pak hrozně směje, když formuluju nová předsevzetí takhle v půlce února, ale dost možná má pravdu: stejně jde hlavně o to, že to stvoření voní, hřeje a je tady a teď. První signální, ostatní potom.
„Můžu?“ „Ne.“ Až asi za třináct hodin mi došlo, proč se vůbec ptal. Už to neberu fakt hodně dlouho. (Nesuďte, vystačím si, já vim, já vim.)

A seznámila jsem se s básníkem a se spisovatelem.

Láska je cestování, láska je válka, láska je fyzická síla, láska je šílenství

Z hlavy pánů Lakoffa a Johnsona. Z Aniččiných poznámek k monografii o metaforách. Poslala je, milá… že není čas na hrdinství, četla jsem místo knížky jen ty. Stačilo, dobrý jsou.

Teď si můžeme s Aničkou povídat z blogu na blog. Při osamělém procházení mnichovskou anglickou zahradou jsem plakala, nad tím vším, plakala, jo, ale to by si neměl nikdo vyčítat. Lepší říct to na rovinu, i když to adresáta rozpláče, slzy ne vždycky škodí, slzy někdy odplavujou nahromaděný zlo a smutek. Slovo „zajímavý“ naproti tomu ztrácí pozitivní významy, čím dál častěji a příliš často se to používá jako zástěrka, když nechcete naplno říct, že je něco ošklivé, trapné, nechutné nebo nepochopitelné… když jsou lidi kamarádi, a rozumný, snesou to. Třeba si to nevezmou k srdci, ale třeba to aspoň zkusí.

Ke všemu: mně ten pláč patří, když se neumím chovat a když svoje vlastní nenaplněný touhy postavím v klíčovou chvíli před cizí radost. Už to nenapravím, vap ta da dap, a je mi to líto jak nic jinýho. Jsem fakt někdy slon v porcelánu, pusa před mozkem, a zvlášť poslední dobou páchám takový boty, unavená ze tmy, chladna, těžkejch hadrů, práceškolyškolypráce.

Naštěstí to tak někdy (možná) má i Anička a nerozmýšlela se mnoho, když vyjevila, co si myslí o tom hostu, co jsem jí přitáhla navíc. Vlastně nikdo si s ním nesedne, pro jeho zvláštní sobectví, jedináčkovství, podivné návyky, podivné řeči. Jakmile to zmíním zase před někým dalším, dozvím se to zase znovu jinak zformulované. Vyčerpává mě nějak to žehlit, vysvětlovat, starat se, překládat, upozorňovat. Tak jsem mu to napsala – racionálně, jak jen dokážu. Klidně. S jasnou a opakovanou výzvou k diskusi a důrazem na to, že se nehádám, že jen otvírám otázku.
Bylo to k něčemu? Ne. Kope kolem sebe, poukazuje obratem na moje chyby, na egoismus všech ostatních, na to, že jim to nevyčítám. Nevyčítala jsem to ani jemu – a ne, nevytmavím to každému, jen těm, u kterých bych si myslela, že berou můj názor za bernou minci a třeba to budou chtít probrat. Asi ale musím mířit jinam. Ještěže aspoň nedošlo na argument s maminkou.

Od té doby nic. Čekám, jestli se ozve, ale asi už je to jedno. Jasně, kdybych ho bezpodmínečně milovala, nějak bych se třeba s názory okolí vyrovnala – jenže důležité jsou, nežijeme ve vakuu. Anička prostě jen rozkřápla slupku, kterou jsem si obalovala svoje pochyby. Stokrát nic umořilo osla, jednu divnost, i každodenní, člověk snese, tisíc a jednu už ne. Prej si připadá jako idiot, že jel do Mnichova, do Prahy. Aha, myslela jsem, že tam jel za holkou, kterou miluje.

Do toho přišlo včera jedno vyznání. Nebo jinak: mám nový boty. S měděným leskem, šněrovací kotníčkové na silným kramfleku. Vikslajvantové, ale epesní. Od kayiv jen tak, protože se nesnesou s jejím manželem. To mě netrápí, tak jsem je nazula v pondělí u příležitosti vánočního večírku, prej měla zrovna takový dobrá čarodějnice v zemi Oz. Ptal se Ondráš, jestli musím botama odkopávat ctitele. No – včera teda přišlo jedno vyznání. Jenže ne úplně žádoucí. V pondělí se mohlo taky stát všechno možný, a do toho pan Přemysl potřeboval pohladit. Kvůli tobě jsem uklidil a zrušil sex, nepotřebuju souložit, potřebuju pohladit. Bohužel jsem zrovna uklízela na večírku a pak zrušila sex, zdrhla do taxíku. Tolik tejdnů v poušti a pak bych se mohla rozpůlit, no, ach jo. Jenže to jedno by nebylo vůbec dobrý.

Vždycky si vzpomenu na Norské dřevo: Ne že bychom po sobě navzájem tolik toužili. Její problém se ale opravdu jinak než vyspáním řešit nedal. Anička mě naučila nový pojem: Fickbeziehung. Všechno se to ale jen tak planě vrší a vona (teda já) řiká né, né, né, né, né, né, nééá. Události musejí mít nějakou souslednost, nějak se z toho musí člověk vymotat popořadě. Třeba si to napsat. Na blog. Pak jít spát. Třeba bude ráno moudřejší, aspoň večera. Může člověk sprásknout ruce sám nad sebou?

Předtím se mi to zdálo teplý. Teď už ne. Pustila jsem si to o narozeninách tak aspoň šestkrát a v dešti šla běhat. Nádhera a nejlepší dárek, snad i tu Kroniku ptáčka na klíček to přerazilo.

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 139 071 kliků