When the Levee Breaks. Schrödingerovo. Jangové léto

Kolo už tady není.

Dopadlo to tak, jak jsem myslela. Čas se sám naplnil, nebylo třeba ho tlačit. Čas se naplnil, vykašlala jsem se na nějaký povinný komunikační embargo a stručně a jasně napsala, že je třeba si ho vyzvednout. Bývala bych to asi radši provedla nekontaktně… ale pan jungián vybavený mnoha zkušenostmi z druhé ruky mě před tím varoval. Tak jsem v neděli večer utekla z louky u Nisy a čekala.

„Chceš to pomoct odnýst?“ „Jo… ne… dobrý… a nepůjdem třeba někam?“ Byla jsem drsná jako šmirglpapír, i když jsem se uvnitř klepala jako osika. Nešli jsme nikam. Jen jsem naznačila takový odmítavý gesto rukama. S tím, že třeba výhledově… to se pak i stalo. Asi za týden. Jedno pivo v takový ne moc hezký hospodě. Oblíkla jsem si novou sukničku, celá zářila, nadšeně vykládala o čísle časopisu, o přípravách na veletrh, o návštěvě na fildě. Pablo koukal dost vyvoraně. Žádný slzy. Žádný otázky na budoucnost. Žádný úvahy o návratu.

„Můžem se ještě někdy vidět?“ Nevím. Zkus se ozvat. A uvidím, jak se budu cítit, teď to nevím. Jako takhle: přála bych si, aby náš vztah do budoucna spíš připomínal kamarádství nebo aby to prostě aspoň nedopadlo tak debilně, jako některý moje minulý vztahy dopadly. Nechci tvrdit, že jeden z nás udělal všechno špatně, spíš to prostě nevyšlo, ale nejsme doufám špatný lidi, co by se už nikdy neměli potkat.

***

Měla jsem plány. To víte. Osahávat si, kolik ze mě je intelektuálka a kolik je tělo. Pěstovat, žehlit, číst, vzdělávat se. Pracovat, šetřit, jezdit za babičkou, prožívat léto. Jangový období, říkala lektorka jógy. Všichni pořád žijí, paří, chodí ven, snaží se stihnout všechno, zažít nevídané, převrátit život naruby, vydat se ze sil. V říjnu padnou na hubu. Prej nevadí někdy třeba nedělat nic, zažívat léto tím, že si dojdete za roh na zmrzlinu, nejedete na fesťák, nestanujete, nelezete na pětitisícovku. Léto je jangový období, ale nevyplácí se strkat jinovou polohu osoby do skříně k zimním kabátům. Tendence k rovnováze mají platit i v létě.

Pak jsem ve sdílený kanceláři uviděla vlasy. Dlouhý vlasy. Vlnitý. Hustý. Nepřišly nově. Byly tam už dávno, byly tam vloni, byly tam i předtím – teda ty vlasy možná ne, protože ty vznikly během lockdownu (ano, v těch měsících, kdy jsme všichni vypadali jako oškliví blbečkové s přerostlejma chrounama, někomu narostlo TOHLE). Jejich majitel. Právě vlasy mi ale najednou svázaly ruce a podlomily kolena. A co teď jako.

Vystrčila jsem růžky na společný snídani (čtvrtek). Jen s dotazem na práci. Za tejden (čtvrtek) šel podnikatelský inkubátor na pivo. Pobyla jsem jen hodinu, hospodský kvíz volal. Ale vklouzla na místo vedle něj, hrabala si do vlasů, nenápadně koukala po prstýnku a využila jednoho cizího přátelského dotazu na to, jak jsem se dostala sem do města, ke zmínce o stěhování za chlapem, který už mezitím není. Druhý den (pátek) na pivo ve třech. Následně na koncert ve čtyřech. Zpívala jsem, skákala, mávala rukama, na nic nemyslela, jen že ráno musím v deset sedět v rychlíku (to se podařilo). V neděli jsem přeskočila jednu nesouvisející akci a dorazila až po ní do hospody. Ještě že tady je tak málo hospod a všichni nejspíš budou sedět v jedný. Ještě že celý životy se odehrávají na čtyřech kilometrech čtverečních. Vyšel se mnou do kopce, před vchodem se mě zeptal, jestli mu ukážu kytky na terase, a já řekla, že ne.

V pondělí ráno mi zaklepal na rameno u kancelářskýho stolu. „Nemáme na sebe žádnej kontakt, to je škoda!“ Napsala jsem mu WhatsApp. Pozval mě za to na oběd. Načasovala jsem ho po návratu z terapie. Kde jsem tohle taky vykládala. „…no a dneska ráno si přišel říct o telefonní číslo.“ „Výborně!“, raduje se pan jungián, „tak to by se vám teď tak nejdýl za dva tři dny měl…“ „Von mě to, pozval dneska na oběd.“ Pak už jsem tam jenom seděla a klepala se, radostnou nervozitou, připadala jsem si trochu jako v laboratoři, kam obvykle chodí spíš smutní a zhrzení lidé a pak tam vletí takovýhle případ.

V úterý jsem jela do Prahy na post-hudbu. Plánovala přespat u Kaj. Koncert skončil rozumně. Poslední Flixbus by se ještě dal stihnout… využila jsem ten čerstvý WhatsApp a napsala mu, jestli by mě nevyzvednul, protože se v půl jedný už trochu po městě bojím. (Je to pravda. Zvládla bych to ofkóz. Ale příjemný to moc není.) Vyzvednul. Doprovodil. Už na mě netlačil. A já zas jen doma rozepisovala do různých messengerů Ježišikriste!!!!!!!!!!! a před spaním půl hodiny dejchala, abych srazila tep z těch 200 na nějaký spací.

Jak dlouho máte vyčkávat, než svolíte k prvnímu milování? Tak dlouho, jak to vydržíte! Nejméně byste to však měla oddalovat jeden měsíc. Píše se v jakési stupidní toxické knížce Muži milují potvory, co se objevila u nás v antikvariátu. S prvními dvěma větami se tedy nedá nesouhlasit. Vydržela jsem to pět dní. Netlačil na mě. Chtěla jsem. Hodně. Jen mi nějak přišlo vhodný mít aspoň jednou něco jako rande. Což proběhlo. Včetně vzájemný domluvy, jestli spolu teda chodíme; to může bejt cringe, ale taky to může bejt prostě jen konsent. A pak se protrhla hráz.

To proboha nemyslím doslova. Metaforicky. Tu písničku do názvu jsem nevybrala náhodou, slyšela jsem ji ve středu v rádiu a on Jimmy má vlasy jako něco mezi Jimmy Pagem a Robertem Plantem v době největší slávy Led Zeppelin. Neuvěřitelný, topím se v nich, hraju si s nima, bořím do nich ruce a nedejchám, že jsem takový potkala ještě jinde než na ulici na klucích, co táhnou z průmky na tramvaj. Musím se hrozně smát tomu, jak je vlastně jednoduchý navazovat vztahy, když existuje oboustranná vůle. Stačí takhle kejvnout prstem. „No, tys mě zkusila sbalit a já jsem se nechal,“ popisuje to Jimmy, já bych mu klidně přiznala větší zásluhy, ale je to vlastně jedno. Spíš jak dlouho trvalo, než člověk pochopil, že se prostě musejí potkat podmínky, protnout ekliptiky a pak už jenom mrkneš, mávneš, kývneš prstem.

***

Trávíme spolu opravdu hodně času, na procházce, v kavárně, v hospodě, v kině, a ten zbylej shrnujeme pod hashtag #promilovanýléto. Tak jsem si to totiž představovala. Randíčka, smích, držení za ruce, letní kino a pak se nějak uvidí. To všechno platí, akorát kondom jsme zvládli použít asi třikrát. Pak jsem se v duchu omluvila všem, kteří mi kdy dávali nějakou přednášku o antikoncepci, a počítala. V jednu chvíli říkám „teď bychom měli bejt opatrnější“. „To nemusíme.“

Zeptala jsem se na to druhý den znovu. Ale ne, nespletl se a ví, co říká a co dělá, a můžeme se o tom UPŘÍMNĚ BAVIT jako DOSPĚLÝ LIDI. Můžeme se bavit o tom, že každej se něčeho bojí. Takovejhle je jeho strach: pořídit si s někým dítě není umění. Ale pořídit si ho s někým, kdo ho nesbalí a neuteče, abys ho nemohl vídat nebo jen těžko, to už umění je. Lekám se, vždyť se vůbec neznáme. Ale ta přitažlivost je tak intenzivní, že v tom nějakej záměr snad bejt musí, a tak lítám mezi nadšením a strachem, ale zas… na co já bych vlastně čekala ve věku 34,5?

***

Víš, pořád se kontroluješ a chceš, aby byli všichni spokojení, psala mi Čajka. Jestli to chceš, tak tomu prostě nech volný průběh. Sama nevím, jestli bych to udělala, ale moc dobře asi rozumím té touze. Docházím k tomu samýmu. Nakonec nikdo tady nespadnul z jahody, oba riskujeme, oba se musíme spolehnout na dobrou vůli toho druhýho. Lidi to často říkají, „necháme tomu volnej průběh,“ a představujou si, že tak jako po prázdninách, po Vánocích, za půl roku… Jenže víme, jak se to říká v Holkách z porcelánu. To víš, dítě, to máš dřív než na nový šaty. Velký význam pro mě má, že se nemusím bát o ničem mluvit a nedostávám vyhýbavý odpovědi, že za dva tři pět deset let možná třeba někdy. To je… sexy, řekla bych klidně.

***

Tenhle týden mě trochu bolí břicho. Volím Jimmyho strategii, nechávám to bejt, čekám, až se to vyřeší. Těžko něco řešit, když se zároveň bojím, že otěhotním, a zároveň, že neotěhotním. „V tom ti nepomůžu,“ povídal mi, „ale bát se nemusíš. To pořád platí.“ Test mi nenavrhoval. I toho si tak nějak cením (nebo jsem zamilovaná jako blázen a cením si beztak úplně všeho?). Jasně že vím o jejich existenci. Nemusí mi ji připomínat a nezasahuje mi do toho, jak dlouho chci stát jako malý dítě se zakrytejma očima při hře na schovávanou a čekat na test přírodou.

Kdyby se cokoliv stalo, tak je to stále dobrá zpráva, uzavírala to Čajka. Měla jsem ze začátku (jako píšu ze začátku, ale myslím tím třeba před 17 dny, opět připomínám tu protrženou hráz, prostě se to všechno šíleně rychle valí) pocit, že mi úplně chybí čas a prostor nějak ty věci reflektovat. Ono to samozřejmě může bejt někdy na škodu, ale třeba to, že jsem se s ním nevyspala okamžitě hned, na škodu nebylo, že jsem stihla aspoň nádech výdech. Pravděpodobně by ničemu nevadilo ani, kdybych to udělala. Ale cítím se takhle líp. Snažím se dopřávat si aspoň nějaký čas na reflexi to rozhodně, jsem ostražitá, ale nenacházím nic, co bych dělala proti svý vůli, nenacházím žádnej tlak a násilí na svoji osobu… Měla jsem plány. To víte. Ale asi jsem přitom vysílala do vesmíru nějaký úplně jiný sdělení. ❤

Dva. Vnější hlas. Co dokáže černý bez

Někdy píšu na cestách a někdy těsně před. To je zrovna teď, schnou mi vlasy, po dlouhý době umytý Nizoralem (ach jo), pár důležitejch mailů jsem napsala a na něco pořádnýho se tak jako tak nesoustředím.

Jedu s kamarádem-vodákem a jeho grupou na maďarsko-slovenský pomezí. Jede se vlakem a to by mohlo vytřídit ty největší borce a borkyně, který vždycky s úžasem poslouchám, jak mají život v pořádku, a pak nevím, co ze sebe vymáčknout na otázku „a co děláš ty?“. No, hrabu se v knížkách, leží mi na srdci lidská práva, respekt a tolerance, péče o krajinu, slow fashion, práva Polek a Američanek na vlastní tělo, výsledek našeho týmu v pub kvízu, Jizerky, knižní novinky a hadry z Met Gala. Většinou toho v týhle skupině moc nenaflexím. Hodnoty jsou jinde, tak je aspoň pozoruju. Zajímavé setkání s jiným světem.

(Nutí tě někdo s pistolí u hlavy tam jezdit, Aranel? Ale ne. Jenže miluju hory, doly, černý les. A vymyšlený ty vejlety bejvaj moc dobře.)

Koukám, že skoro totéž jsem psala před čtyřmi lety, když jsme jeli do Zakopaného. Tam se mi stala taková věc s Jezerním mužem, hodně blízko jsem ho pustila a pak řekla, že nechci. Musím na to teď myslet, jestli na to taky myslí, jestli to něco způsobí, ale zároveň si říkám, že jsem přece jenom extra řešitelka. Dopadne to nějak, nebo jinak. Každopádně si dám pozor, abych to náhodou neopakovala. Už nejsme opilé děti na školním výletě. Taky je klidně možný, že je ženatej s dítětem. (Jako Ovečka… wtf jako, kdo to dovolil!)

***

Akorát před dvěma měsíci zmizel Pablo. Od tý doby přišla jediná zpráva s novými čísly účtů. Příkazy jsem upravila, na zprávu neodpověděla. Ona teda taky neobsahovala žádnou otázku. Nepíšu. Nevolám. Kolo je pořád tady. Maminka se na něj občas ptá. Odpovídám, že to vlastně není moje starost. „A nemá on nějakou novou ženskou?“ To taky není moje starost. A upřímně, zajímá mě to? Ani snad ne. Opravdu upřímně? Opravdu. Starám se sama o sebe.

Nebudu lhát, že mě nenapadá, co kdyby přišel, zaklepal, usedl, omluvil se. V hlavě mi dorůstá jediná odpověď: už bych to znovu nevydržela. Ta není dokonalá. Protože zatím si pořád myslím, že vydržím všechno. Ale cena je někdy převysoká. Nechtěla bych se z toho sbírat. Vydržím hodně moc. Ustojím, snesu, dokážu. Nicméně určitě neplatí, že bych měla nekonečně sil. V noci mi proteklo od sousedů něco stropem. Tentokrát něco hnědého, rezavého, hnusného, v kuchyni je flek na stropě. Když jsem to viděla, točily se mi koutky pořádně dolů. Vím, co mám dělat, kontaktovat pronajímatele, poskytnout součinnost, nechat ho nebo souseda, ať sežene řemeslníky, malíře. Ale proč musím všechno dělat sama… Ironie: zrovna včera jsem psala Fay a Naně, že se mi v bytě líbí, páč barák v Krásný Studánce se zatím jaksi nerýsuje a tohle město je moje město. No, do rána to tu nabralo zas o něco víc ghetto estetiky.

To jsem odběhla. Zkrátka by musel opravdu hodně přilézt ke křížku. A stejně by to asi neklaplo. Mrzí mě to strašně moc. Ale zjišťuju taky rozpor. Odešel proto, že málo projevuju emoce. Ovšem když jsme naposled seděly s Vančurou a malým na pěnové podložce u nich doma a já se cpala beránkem od neděle, povídala mi přítelkyně: „Ty už zase normálně mluvíš.“

Hájila jsem se, že jsem mluvila tiše kvůli miminku v kočárku a tak. Jenže Vančuru neoblafneš. Usvědčila mě, že jsem tak hrozně potichu mluvila, i když si miminko ještě hovělo v břiše. Potichu mluvím, když únava přesahuje nějaké meze. A taky, když mi někdo dýl říká, že mluvím moc nahlas a koho to zajímá. No. Tak teď mluvím. Když si dám víno, tak hodně. Někdy i trochu nahlas a mávám u toho rukama a gestikuluju stejně jako moje sestra. Neuvěříte, co se stalo potom. Nic. Z kolektivu mě nikdo nevylučuje a já se bavím. Jsem ráda, že mě upozornila. Zkusím si na to pamatovat.

***

Minule jsem končila zuřivým odstavcem na téma kořist. Dopadlo to dobře. Terapeut mě trochu zkouší, co vydržím, kam zajít, a vysvětlil mi, že samozřejmě i při loučení pracuje. Že to nebyla náhoda, nic mu neujelo. Vyvolal ve mně emoce a byl za to rád. Můžeme probírat, nakolik jsem intelektuálka a nakolik pudový člověk, jak se používají různé zbraně a triky. Mluvíme o oblečení! Jestli do toho šlápnout, vyrazit v šatech na ramínka na přehradu a prostě se nechat sbalit, nebo jestli bude lepší ponechat si jistý předvýběr a jít v nich do knihovny. Zatím jsem si koupila boty jak do cirkusu. Ne, ne veliký klaunský, lodičky na podpatcích, ale tak asi v pěti barvách a ještě se to třpytí. Špičatý! Jsou to gaborky a chodí se v nich dobře. Po podlaze v divadle. Po padesáti druzích dlažebních kostek tady na našich bulvárech se v nich chodí o dost hůř.

Naposledy v pondělí mi vnesl do hlavy zase další zmatek. A to, že vlastně svým zevnějškem vyjadřuju rozpor. Nosím šaty, sukně, parfém, eventuálně ty podpatky, parádím se, těším mužské oko… ale přitom jsem, a celkem se to ví, filosofka se silnými názory. Která se nenechá jen tak snadno sbalit na nějaký kecy. Zahloubaná křehká filosofka v cirkusovejch lodičkách, která miluje běžky a les, popsala jsem se do jedné konverzace, a tak jak se v tom nějakej chlap má vyznat, žejo. No. Výjimečně jsem šla na schůzku v pondělí. Po docela náročném víkendu. Vítání ptačího zpěvu spojené s dost brzkým vstáváním, večer čarodějnice na vsi, v neděli večer film, mezitím práce na zahradě a chvílema to našlapování kolem diskusí s rodičema. Do toho rozkvetl černý bez (asi. Tady nahoře ještě ne, ale v kraji už pravděpodobně jo) a ukázal mi, zač je toho alergie. Vzala jsem si prášek a znáte to, jak je to s prvním práškem sezóny. Otupuje vás alergie a claritine zároveň. Takže když jsem teda v pondělí s odřeným nosem dospěla na tu terapii, měla jsem chvílema slzy na krajíčku. Poprvé. V únavě už nejdou zábrany udržet. Nevadilo to. Nevadí to vůbec. Proto tam chodím. Abych se nestyděla za slabost. Za to, že mě třeba mrzí, jak jsem se snažila a rozdávala a tlumila se a přizpůsobovala a bylo mi to k ničemu. Možná pochopitelně. Zamiloval se do jiný podoby mě. Tak jaký by dávalo smysl snažit se změnit? Přeci!!

***

Ještě kulturní vsuvka. Viděla jsem film oceněný letošním „zahraničním“ Oscarem, Drive my car. Japonský film podle jedné Murakamiho povídky, dost volně teda, ale prostě obvyklé Murakamiho složky příběhu, Japonsko, starý auta, zvláštní holky z ostrovů… Líbilo se mi to. V první třetině filmu byly nějaké milostné scény a já jsem na ně koukala jako vejr. Něco tak hezkýho, něžnýho, opravdu milostnýho mezi dvěma manželi, kteří jsou spolu už dlouho… a musela jsem přemýšlet, kdy jsem to naposledy zažila a nebylo to nijak hezký přemejšlení. I na to si musím dávat pozor. Intelektuálka, ano, třeba z 80 %. Ale nejenom že řečima se nevyrobí dítě, těch zbylejch dvacet procent potřebuje něhu a tělesnou lásku. Otevřenou náruč. Doslova i metaforicky. Její majitel bude taky koukat jako vejr, co všechno dokážu nabídnout. Nejenom vleže. Obecně. Vida, s jakou novou silou a zvednutou hlavou končí článek. To se mi dost líbí!

Čandra. Na zdi. Kořist

V pátek jsem navštívila lekci pozdravu Měsíci, čandra namaskár, následovanou jóga nidrou, jógovým spánkem. Docela se tomu divím – vždycky jsem nejvíc preferovala vinyasu a navykla si na pravidelnou středeční aštangu. Teď v posledních dvou týdnech vyhledávám jin jógu a smířlivou Jendovu hathu. Možná proto, že ve středu se sešla různá divadla a jiné záležitosti, možná v tom je něco jinýho. Každopádně mi to do úplňku sedlo. To otvírání kyčlí se mi vůbec zamlouvá.

Před čtrnácti dny bylo teda novoluní. Ten víkend přinesl energetickou smršť. Ve čtvrtek novoluní, v pátek první den menses, o víkendu objet tisícovky Jizerských hor. Pátek večer, čerstvý sníh, pomalý k uzoufání, táhla jsem krosnu na Tetřevky, nohy vázly ve stopě a nejradši bych si sedla do škarpy a seděla tam.

Totiž ve čtvrtek večer mi Pablo řekl, že se chce odstěhovat. Že je mezi náma napětí, že mu přijde, že nevyjadřuju žádný emoce a že si chce vyzkoušet, jestli by mu samotnýmu nebylo líp. Takže vskutku, protichůdný energie a síly třískaly o sebe, hučela jsem jako piliňáky a v pondělí musela na jin jógu, abych to nějak uvedla do rovnováhy. Víkend s tisícovkama byl nádhernej, sníh promrznul, třpytil se jako v lednu, magistrála ujížděla a terén se nebořil a Smrk jsme asi po devíti letech sjeli Hraničním průsekem, kde jsem si připadala jako královna Jizerek, s výhledem až bůhvíkam na Krkonoše a pětibarevnými mraky. Ale to vás asi tak nezajímá. V bodě 1 a 2 má Pablo pravdu. Však taky o těch emocích hovořím na terapii. Jenže zároveň i on se jich nějak bojí, nesmí se křičet, nesmí se bouchat do stolu, nesmí se mluvit sprostě a co když cítím i věci, které se pláčem vyjádřit nedají? Co potom?

Potom se smějí emoce zformulovat tichým a klidným hlasem. A pak si jít uvařit mátovej čaj a nalepit hřejivou uvolňující náplast na rameno, protože ty nevykřičený pocity vlezly do trapézů a zavázaly je na uzel a s břichem provedly to samý. Poctivě chodím na masáž a přemýšlím, jestli už bych tam nemusela, kdybych prostě rozbíjela nádobí a hulákala na lesy. Jenže to zas vůbec nejsem já.

***

Aha-moment jsem zažila před pár dny na instagramovém profilu Vysoce citliví lidé. Jak poznáme, že jsme v jednostranném vztahu? … Máme tendence se omlouvat i za věci, které nejsou naše vina nebo pod naší kontrolou. Opravdu není na místě se omlouvat, že prší. … Vlastně se ani nechceme dotyčnému člověku otevřít, ačkoliv naopak to funguje. K tomu druhému bodu. Ono to vypadá, že to přece dokážu napsat na blog pro oči celýho internetu, ale i přitom si představuju čtenářky nebo čtenáře, kteří obracejí oči v sloup a tiše nebo nahlas říkají, já jsem to říkala, jak může být tak naivní? Blbec je to! Ostatně těm bych asi byla schopná se omluvit za to, že prší, jen aby se ke mně chovali hezky. Kupodivu (hahaha) mi ty odsuzující reakce nijak nepomáhají; například moji rodiče to vzali hodně šmahem tímto směrem. Jasně, mají mě rádi, záleží jim hlavně na mně… ale házet špínu na někoho druhýho jenom přidává do světa špínu. Nejvíc mi pomohlo, když mi Vančura napsala:

Je mi strašně líto, že je Pablo pryč. Přiznávám, že ne kvůli němu, ale kvůli Tobě. Kvůli Tvýmu úsilí a péči, kvůli tomu, jak dobrej a pilnej člověk jseš. Čert aby to vzal. Mám strašnou radost, že chodíš na tu terapii, věřím, že Ti pomůže se rozkoukat a že i díky tomu přijde konečně ten pravej. A možná ten pravej bude dokonce i Pablo, ale v nějaké vyšší verzi svého já, která uvidí, jak strašlivě jsi báječná.

Tak kdybych nebyla takovej emoční chladnej balvan, možná bych uronila i slzu. To mě dojalo a hrozně mě to povzbudilo, svou otevřeností a bezvýjimečnou podporou mojí osoby a mých rozhodnutí.

***

A jak mi je? Ze začátku jsem trochu plakala kvůli dvěma zmizelým Kallaxům (v nich předtím ležely jeho knížky). V řadě vznikla díra, chtělo by to tam juku nebo nějakej fíkus pořádnej. Pak jsem se vnitřně ušklíbala, že teda jídelní servis mi tady nechal celej, ou jes. Stěhování asi proběhlo metodicky – ale zůstalo tady kolo na zdi. Visí na hácích a sleduje mě.

Upřímně nevím, jestli bych chtěla, aby zmizelo, nebo aby viselo dál a přibyly k němu ty Kallaxy a další věci. (V prvních dnech mě napadalo, že bych ho mohla věnovat Ukrajincům… ale já vlastně nechci nic ničit, nechci se mstít.) Prostě nevím, nechávám ho viset a snažím se starat o sebe. Chodím na jógu, pracuju, piju kafe, dívám se na dokument Jizerské hory (v kině) a na famózní Kláru Melíškovou v minisérii Podezřelá, ještě víc než předtím poslouchám podcasty, vařím si, a když se zastavím, začne na mě pomrkávat taková divná díra, taková tupá bolest uvnitř. Neroztahuje se, že by mě pohltila, ale tak divně ve mně sedí. Terapeut ten pocit nazval „bezmocí“ a upozorňoval mě, že možná není špatný se s ním občas potkat. Protože v životě nás asi všechny tak nějak nevyhnutelně čeká a je dobrý si na to najít nějaký mechanismy zvládání.

To pojmenování mi zní celkem přesně. Jsem zvyklá si věci zařídit. Když chci někam jet, něco dělat, v něčem zabrat, vyškrábat se na kopec, dřív vstát, dotáhnout překlad, spočítat si daně, nad vším mám jakousi kontrolu, když nemůžeš, tak přidej. Teď nejde dělat nic. Dokonce panuje embargo na kontakt. Tak pracuju, piju kafe… a čekám. Na něj, nebo na jinýho, zatím nevím. Stýská se mi. Zároveň chyb a nedorozumění v tom vztahu přibylo a přibejvalo, to jo, ale… Třeba nastoupím na cestu Ester, třeba ne. Nechávám to bejt a chodím na jemný jógy. I když se trochu bojím o peníze a děsí mě, že bych snad měla využívat nabízený pomoci kamarádek na rodičovský dovolený, to proboha ne!!

***

Jinak ale jdu na terapii zase zítra a mám ještě jiný obrovský téma, který bude potřeba si vyjasnit. Minule mi terapeut pochválil boty, sladěnou kabelku nebo co to bylo, a povídá: „Třeba ve vás ti muži, kteří se doteď drželi zdvořile zpátky, začnou vidět kořist.“ A usmál se a potřásl mi rukou na rozloučenou. Zase jsem nekřičela. Ale hlas jsem zvýšila: „Já nejsem kořist. Já jsem člověk. Takže by to měli provádět nějak rafinovaně. Na shledanou.“ Šup na schodiště a tam domejšlet odpověď, klasika žejo.

Kořist. Strašný. Nesnesitelný. Jako by se vůbec ten tejden vylil nějakej kýbl slizu. Feri, Ne!musíš to vydržet, Jedlička z FP TUL, Christov, Svěrákovic novej opus a Tereza Ramba s žehličkou (wtf ŽEHLIČKOU) v klíně, Vojta Kotek, který „vyvedl přítelkyni Radanu“, a do toho ještě kořist. Fakt je mi šoufl z tohohle mikro- nebo i skutečnýho patriarchátu, nenávidím tenhle narativ. Nenávidím to z duše. Hrozně mě mrzí to s Christovem (viz Iniciativa NAHLAS), je to ještě navíc můj kamarád a co si teď počít. Nejsem kořist!! Nebo jenom někdy. Jenom když chci. Jindy jsem predátor, když bych teda použila tohle pojmosloví, a někdy taky nic z toho. Takhle. Je to psycholog s několika desetiletími praxe. Třeba se mu už hodně a hodněkrát potvrdilo, že stejně nejde o nic jinýho než o feromony a šukání. A že matrix predátor-kořist nezlomí ani nejradikálnější feministka. Já to ovšem odmítám. Vždyť z toho roste všechno to, co se vylilo z toho kýble. Že ne znamená možná a… už nebudu nic dalšího psát. Vlastně existuje možnost, že tam zítra půjdu naposledy, protože tohle prostě nemůžu snýst.

Předsevzetí, obv. O ceně. Neakutní

A teď vám to natřu – jak na Nový rok, tak po celý rok. Ou jé!

Rychle vyřídím předsevzetí. Jsou různý, týkají se němčiny, studených sprch po ránu, jógy, vstávání. Ale vlastně se to dá shrnout do jednoho předsevzetí – být důsledná. Mnoho těch věcí už dělám – jógu, sprchy, výjimečně vstávání, ale moc často se mi to nějak rozjede, nepovede, zanedbám to, namyslím si na večer deset činností, pak rozdělám tři a nedokončím pořádně žádnou a pak se vezu, na různých místech leží nepatřičné věci, do postele odcházím pozdě, prokrastinuju spánek a celé to dává smysl jenom mně, ale tak nejsem tady sama, žejo. A lidi včetně slavných, například Iva Pazderková na DVTV, zasvěceně hovoří o tom, jak musíte mít pořádek kolem sebe, jinak nedosáhnete pořádku v duši. Něco na tom určitě je.

Sama nejsem. Rozhledy do dálek v Krkonoších pomohly. Nebo co pomohlo. Ustanovil se semestrální experiment: část týdne trávit v Praze v bytě u babičky, část trávit tady se mnou a opravdu se mnou, v sobotu na výlet. Není těžké uhodnout, že pevně vymyšlený režim se nepovedlo naplnit snad ani jeden týden. Tu se v sobotu slaví narozeniny, tu se ve čtvrtek soutěží v hospodském kvízu (to se týká mě. Taková blbost a začalo mě to fakt bavit), zkrátka pestrost života. Ale když jsme to včera u demíčka hodnotili, mohla jsem rozhodně říct, že to nebylo tak hrozný, jak jsem očekávala. Až bych si troufla to formulovat: bylo to lepší, než jsem očekávala. Kromě výše zmíněných potíží jsem se vlastně každý večer nějak zabavila a stýskání jsem nestihla.

Jak říkala Ola: těch uspořádání a možností přece existuje strašně moc. A sto lidí, sto vyhovujících nastavení.

Semestr ještě neskončil, ale stane se to brzy. Z Pablovy strany zaznělo směrem k experimentu několik výtek, které jsem ale dovedla naformulovat už před jeho začátkem. Protože jsem věděla, že babička mezitím přestala chodit do práce. A to je samozřejmě změna zásadní. Pablo pořád hledá způsob, jak v klidu pracovat, mít svoje doupátko, a zároveň nějak vyhovět mně, která se zavrtala tady a těžko, přetěžko by se pouštěla. A taky na tom finančně nevykrvácet. Nicméně. Oproti loňskýmu uplakanýmu adventu jsme se letos měli mnohem líp. Samozřejmě, vánoční stres se mi nevyhnul – s kamarádkou Mniškou jsme vypočítaly, že takový ten advent z Instagramu s usebráním, klidem, pokojem, svíčkami začíná tak asi 27. prosince. Snad jsem to ale zvládla lépe než jindy, bez vážnějších manifestací na šíji, v ramenou, v žaludku. Dvoje, spíš troje pečení cukroví, workshop motání věnce (hlavní výhoda byla, že tam někdo natahal různý větve, poskytl mi velký stůl a pak to za mě uklidil). Krásný dárek k narozeninám. Pak těšení na tenhle týden mezi svátky a hromadu výletů do přírody.

Až nám na Štědrý den volala babička se smutnou zprávou. Vánoce tím pádem probíhaly podobně, ale úplně jinak než jindy. Po konci svátečního času by člověk potřeboval ještě další týden volna (já) nebo dva týdny (moji rodiče, hlavně maminka). I když si řekneš, že takovýhle život, takovýhle odchod, takovýhle pohřeb by si každý přál, je to náročný a těžký, musí se oslovit hrozně moc lidí s různými úkoly a ti se – možná kvůli období mezi svátky, možná kvůli typu osobnosti – ne vždycky chovají vhodně a soucitně. Pro nás, co nejsme babička, se to docela vyhladilo na posezení po obřadu. S bratrancem a sestřenicí jsem si takhle nepopovídala… snad nikdy.

***

Během podzimu – datum už nevím – jsem se taky sešla se svou kamarádkou, která prošla výcvikem koučingu. Jo, taky se tomu trochu směju, ale byl chvíli čas, a zadarmo… Posloužila mi vlastně hlavně jako zesilovač. Nebylo těžké najít hlavní myšlenku: chtěla bych se přestat podceňovat. Spíš teda v pracovní oblasti. Mě otravuje vyjednávání, to už jsem možná psala – nechci vyjednávat, chci překládat, maily sem tam, ke mně, k nim,pink, pink, se píšou zadarmo. Nicméně musím uznat, že se mi v posledním čtvrtletí vyjednávání vyplatilo. Z jedné smlouvy s novým nakladatelstvím zmizely podle mého přání celé odstavce, ve druhé smlouvě s nakladatelstvím již známým jsem aspoň vydupala posun data, protože letos jsem se nechala přemluvit, termín samozřejmě nestihla (jak jsem ale říkala už předtím) a pokuta se vznášela ve vzduchu. Nejsou to knihy světových formátů, nebudou je recenzovat v Respektu a asi je nebudete všichni hromadně číst, jak se to skoro děje s Queenie. Pro moje sebevědomí ale ledacos znamená i tenhleten smluvní úspěch.

(Naštěstí jsem nemusela ty knihy odmítnout. Možná i taková zkušenost by ale stála za to.)

***

Stejná kamarádka říkala: „Naše generace už se nebude stydět chodit na terapii a mluvit o tom.“ Sestra mě opravovala, že spíš teda naše bublina, ale to je jedno, začínám už za méně než čtyři týdny. Téma mám zatím jedno: nezvládání konfliktů, prakticky jakýchkoliv; domlouvali jsme se v říjnu, statečně jsem se označila za neakutní případ. Za měsíc už jsem si nebyla tak jistá, teď je to zase lepší. Částečně mě vede zvědavost a částečně dojem, že se mám docela dobře. Mám. Ale mohlo by to být ještě lepší. To jako zas mohlo. A jsem na sebe obecně docela hrdá, co jsem na sobě dokázala změnit a v čem jsem se rozvinula a posunula, ale na tohle mi asi chybějí páky. Kupodivu má pan doktor smlouvu i s mou lehce bizarní pojišťovnou, tak mi držte palce!

Ester. Baťa. 108 podzimů

No, Veronika měla pravdu. Ty komentáře z minula mi docela zaťaly. Nejsem moc typ na negativní motivaci a celkem jsem se o ně ani neprosila… ale dobrý. Samozřejmě se částečně trefovaly a metafora s hrncem na zadní plotně ve mně bublala (hahaha) celý léto.

Léto. Co myslíte, přeceňuje se léto? Člověk strašně touží všechno stihnout a hlavně letos, kdy víme, že léto je jedinej čas uvolnění a že podzim a zima zas hrozí kromě běžnejch příkoří ještě zavřením zhasnutím zakázáním všeho… Zažila jsem pár hezkých věcí. Tanec v Plzni s Evou, intenzivní kamarádský dny a zcela nový město a nový taneční zkušenosti. Malej festival v Jičíně, první můj koncert Miss Petty a Bert & friends a veliký nadšení! Návštěvy Lesáku, všechny dobrý, po ránu s notebookem, odpoledne s korekturami, večer se zchladit po běhu. Brno a místňácký tipy na koupání, Západní Tatry. Nesedli jsme si až tak úplně s tou partou tam, ale vylezla jsem na Rysy, zdolala několik řetězových úseků a ujasnila si, že Nízké Tatry (nebo Fatra) jsou krajina mýho srdce. Ty dechberoucí pohledy do nekonečnejch bezednejch dolin… Vysoký Tatry už tvoří hlavně kamení. A protože nelezu, až tak moc mě to nebaví.

Hodně jsem si přála, aby jel do Tater i Pablo. Nakonec nejel. Protože neměl peníze. Pozvat se nenechá. Půjčovat si nechce. Zároveň mi teda nezakázal odjet a hleděla jsem ohromeně do dolin i bez něho, jen mě napadalo: tohle bych mu řekla, tohle bych mu ukázala. Vrátila jsem se a bylo jen málo času před tím, než odjel na vodu. Se spolužáky. Prý exkluzivně.

Což se nakonec ukázalo, jako že to nebylo exkluzivně a samozřejmě tu Ohři splouvali i různý další přidružený. Taky slečna V. Náhodou vyšla na jeho háček. Náhodou… to si říkáme s Evou: jak dobře člověk zná tyhle triky. Jak se jim dneska směje. Když bych je bývala potřebovala, neuměla jsem to vůbec, strašně chytrá holka, ale na tohle úplně tupá. Pak jsem to využívala chvíli, párkrát. Dneska to prokukuju (prokoukávám?). Je to jednoduchý, když znáš hlavní pravidlo: když to chce, tak to chce. Stačí naťuknout docela málo a poznáš to. A když nechce, nemá cenu se namáhat. Jenže člověk si to samozřejmě nerad připouští.

Zvlášť když je mu tak málo. No. Asi se nic nestalo, jen jsem zdůraznila (poněkolikátý, ale víc nahlas), že mi to vadí. Že mě to mrzí. Pablo to snad částečně uznal, ale jak ten hrnec na tý zadní plotýnce začal bublat a kypět, už se mu nechtělo přestat. Sama sobě jsem si nakázala – ani mi to babička nemusela zdůrazňovat, a stejně to dělala – že se musíme vrátit k tý otázce „budoucnosti“, babiččinými slovy. Rodinnýho života. Trochu jsem naznačovala a trochu mluvila přímo. Ale ani jsem toho moc přímo říct nestihla.

Proběhl teď takovej blbej měsíc. Umím to svalovat na všechno možný, na vynechaný prášky, na stres z peněz, na tlak klientů. Situace ale nabrala fakt vysoký obrátky před týdnem. Šli jsme v pátek do divadla, na Serotonin s Janem Hájkem, asi čtvrtý termín, tolikrát přesunuto. Bylo to výborný. Hájek je démon. Cestou na nocleh k Pablovým rodičům Pablo zastavil auto a oznámil mi, že se přestěhuje do Prahy. Že „cejtí tlak na založení rodiny“ a je z toho ve stresu.

Trochu otupělá po pivu od Matušky jsem na to nedokázala v podstatě nic říct. Snad jen, že si to určitě dobře promyslel. Rodiče už spali. Ale dozvěděli se to ve skutečnosti dřív než já.

Ráno už jsem tak otupělá nebyla. Polykala slzy. Atmosféra byla… poněkud napjatá. Jeli jsme do Prahy a chodili po Hvězdě. Převážně mlčky. Slzy jsme myslím polykali oba. Pak mě odvezl do Karlína na veletrh. Šla jsem a svěřovala se, odpoledne si na to dala panáka. Večer jsem se podělila s maminkou. Mamince dávám palec nahoru. Pohladila mě po ruce a řekla mi, ať nejsem smutná. Komentářů k tomu, že „je divnej“ a „to bude tou maminkou“ zaznělo minimum.

V neděli odpoledne jsem sbírala ořechy a česala víno a zvonil mi telefon. „Počítáš pořád s tím prodlouženým víkendem? Že bychom to ještě probrali.“ A plán na výlet do Krkonoš a upřímně znějící otázky, jestli s tím plánem souhlasím.

Tenhle tejden vlastně prožívám tak napůl v euforii. Jakože: co se mi to tady proboha děje a co může ještě přijít? Pojď, dávej, nakládej dál. Horší už to asi bejt nemůže, vždyť mi oznámil, že se odstěhuje, a odvezl si monitor a pečlivě vybral z koše svoje špinavý prádlo. Může to bejt snad jenom lepší. Zároveň v tý náladě asi klidně můžu říct všechno na rovinu, po nás potopa. Horší už to asi… a třeba to bude přesně to pravý, třeba jsme si ke třetímu výročí potřebovali dát pořádnou facku a začneme nějak z jiný strany. Třeba si s pohledem na moje záda začal říkat: to jsem ale debil, vždyť já ji mám tak rád!!! Třeba proběhla nějaká intervence v rodině. Nevím. Doufám, že nebudu muset utíkat z krkonošskýho hřebene dolů, doufám, že by nevymyslel přechod hor na čtyři dny, kdyby se nechystaly omluvy a usmiřování. Doufám, že jestli tady o těch peripetiích budu sepisovat článek do Heroine, nebude to mít temný a hořký konec.

V neposlední řadě doufám, že nade mnou nelámete hůl, že jsem úplně pitomá a naivní. V mým posledním období silných pochyb nad plodností (který plus mínus rozptýlil pan doktor S.) mi Nana řekla: „věř svýmu tělu. Jsi zdravá, silná, schopná a všechno půjde. Neboj se.“ Vzala jsem si to k srdci – to člověk rád dělá, když se mu něco hodí do krámu, žejo. A rozšířila jsem to i na mozek, duši. Že jako poznám, až to bude už opravdu moc, že poznám, kdy se vůle vyčerpá. Jako když někoho balíte. Víkend napoví… snad. Ale jestli ne ten, tak už nevím, co.

***

Promýšlela jsem děsně dlouho název, a nakonec se k němu vůbec neodkazuju! Nechám ho a vysvětlím. Zatímco můj kamarád K. se nemusí po rozchodu moc stresovat, mohl si užít veselý pankáčský léto a teď může tak po očku nakouknout na seznamovací trh, já – ještě o něco maličko starší – jsem skoro tam, co Baťa s dřevákama. (Ale trošku přeháním, jasně.) Leda bych začala chodit na kondiční tréninky a tam se porozhlídla. A pak bych tomu „mohla dát kouř“, jak myslím říkala Vančura, jako Ester, co má ráda tofu. Musím říct, že ta teda na nic dlouho nečekala a že mi docela spadla brada. A sto osm pozdravů Slunci na cestu do podzimu jsem absolvovala včera. Meditace v pohybu… jo, můžu asi souhlasit. Myšlenky mi teda bloudily všude možně. Ale to mám vlastně na tomhle rituálu ráda. Zapadnu do těch mnohých opakování, někdo mi hlídá počty a já jdu jenom nahoru dolů, nahoru dolů, nádech výdech, a na konci jsem v podzimu. Podzim by jistě nastal, i kdybych nepraktikovala. Nevadí. Poděkovala jsem si za ty dvě hodiny. Vítej.

Každý den odvahu. Špičky a rohy. Teritorium

Nepíšu koukám úplně chronologicky. Ale snad jste rádi/y, že vůbec píšu. Děkuju za komentáře, i lidem, který asi neznám, opravdu mě to moc těší.

Každý den odvahu / každý den znovu na tahu / věčně na křižovatce. Tenhle výmluvný text jsem zrovna neznala, ale hodně jich znám. Na přehradu přijeli Mňága a Žďorp. Kolektiv antikvární mě přemlouval, Aranel, tak pojď taky, ne. A já pořád: nejdu hele, protože 1) bude chcát, 2) oni… jsou staří. Připravte se na to! Jmenuju se po tátovi, je mi třicet let, ale kdy to bylo! Budete zklamaný! No. Takže ukecali mě, nahodila jsem teplé prádlo a šla (to byl čtvrtek před měsícem). Měla jsem pravdu. V obou bodech. Ale se začátkem koncertu se tak jako lelkovalo, až nakonec pršet přestalo, a ten třeba rok a půl pauzy v harcování po štacích kapele prospěl. Staří jsou, ale vypadali odpočatě a hrálo jim to.

Zážitek to byl. Nohy v blátě, podprůměrnej Kozel v kelímku, vtipné, melancholické i trochu přihlouplé refrény na rtech a skákat skákat… Co si budeme povídat. Po dlouhý zimě, po dlouhých lockdownech, po všech možných online zábavách a snech a touhách a truchlivých číslech to tam vypadalo, že takhle to muselo vypadat, když v jednadevadesátým vystoupili Stouni na Strahově. Fantastický. Skvělý. Živí lidé bez respirátoru hrají na pódiu skutečnou hudbu!!! SVOBODA!!!

Teď v sobotu jsem na máničkovský oslavě narozenin slyšela naživo Jablkoň. Bylo to hrozně fajn, hráli mou nejoblíbenější píseň Tetička, kaštan ševelil listím a veleznámý knihkupec se mnou tančil. Ale Stouni na Strahově už to nebyli. 🙂

***

Svědčila jsem.

Totiž na svatbě. Na svatbě nejmilejší milý Vančury. Tenhle příspěvek píšu, jak mívám ve zvyku, v autobuse, akorát měsíc po svatbě a cestou do Prahy, kde se po tom měsíci uvidíme. Tyjo, dosud jsem svatby absolvovala pouze stylem „oblíknu si hezký šaty a půjdu mezi jiný lidi v hezkejch šatech, kde se budu smát a bavit a jíst víno a pít koláčky“. Role svědkyně vypadá zjevně trochu jinak, nemám ji nacvičenou a pořád mě trochu trápí, kolik chyb jsem v ní kde nasekala, i když se mi dostalo mnohých ujištění, že to není role z nejvděčnějších a že jsem se toho zhostila slušně (a vůbec nejde jen o to, že jsem se zvládla v pravý čas podepsat na pravé místo). A stejně. Měla jsem víc volat, měla jsem se ptát – jenže zase všichni otravovali hloupými dotazy na věci, které si mohli nějak sami vyřešit. Měla jsem být empatičtější, měla jsem zapojit fantazii a tu rozlučku prostě přes všechna omezení nějak vymyslet. Já vím, kdyby byly v prdeli ryby, já to taky znám. Nejde to napravit a mrzí mě to a doufám, že to nějak zakulatíme a za nějakej (další) měsíc (rok??) se tomu budeme dobromyslně smát.

Nevěsta si nechala šít šaty. Co šít, i autorsky barvit. Nevěsta si pořídila překrásné prádlo, protože je ten typ, „je to její věc“, jak říkají děvčata z Vývařovny. Otočila jsem se někam k zrcadlu a pak vidím ostatní „družičky“, jak za ty šaty pořád tak potahují, odstupují, vraští obočí a zase potahují…

Nevěsta: „Co je??“

Družičky: „No eh… vono to tady… počkej…“

Aranel: „Dělá ti to tam takovou špičku. Jak sis oblíkla to prádlo. Tady, vidíš, ten záševek se přes to krabatí.“

Nevěsta sundává šaty. Sundává prádlo. Šaty kloužou zpátky.

Družičky: „Vida!“

Aranel: „Dobrý!“

Nevěsta: „Ale já takhle nepůjdu. Necítím se na to. Počkejte.“

Aranel odchází do koupelny líčit si řasy.

Nevěsta sundává šaty. Natahuje si elastické bandeau za šedesát korun. Šaty zase obléká.

Družičky: „Hele tak teďka asi…“

Družičky před koupelnou: „Aranel? Prosímtě pojď nám říct, jestli tam ještě má ten roh!“

Aranel si nandává brejle a vrací se do centra dění.

Aranel: „Maličko. Ale takhle je to mnohem lepší a je to tam hlavně proto, že na to soustředěně koukáme. Takhle to bude výborný.“

Družičky: „Uffffffff…!!!“

Nevěsta vrací luxusní kousky od Agent Provocateur do třpytivé taštičky na jinou příležitost.

Teda řeknu vám, nejsem nejlepší svědkyně, všechno beru moc vážně, nedovedu rozjíždět zábavu a po straně vedu feministický kecy. Ale až budete potřebovat poradit se záševkem, gumičkou, vycpávkou, ramínkem… jsem tu, napište mi do komentářů!

***

A co Pablo, všechno dobrý? ptá se Nana. Hm. No. Ani ne. Koukám, že jsem psala příspěvek v únoru, pojednával o dění před Vánocemi, a ještě pořád nejsme u konce. Tentokrát se to zkomplikovalo nějak dost. Pablo pracoval na náročným projektu. Náročným hlavně proto, že byl vybrán k realizaci, tzn. nejen vytvořit model z polystyrénu a špejlí, ale opravdu tu věc postavit, 1:1 a funkční, tak, jak by měla vypadat. V posledním týdnu odcházel brzo, vracel se pozdě, odhazoval propocený oblečení, lovil z ledničky Braníky a lehal si na záda. Nechávala jsem to být, s vědomím, že potřebuje pracovat, potřebuje soustředění, prostě to tak má, zapadne do projektu po uši a nenaslouchá tomu, kam bych chtěla jít, co bych chtěla dělat, nebo to projde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ale bude to trvat jen týden.

Ve středu mě přepadla rychlá viróza. Zůstala jsem ležet a ležela celej den. V tuhle středu v Praze proběhla vernisáž výstavy. Kde stojí ten projekt. Ano, tušíte správně – veřejná vernisáž. Kam mě Pablo… vlastně spíš nepozval. Nebo pozval? Nebo i já jedním uchem dovnitř, druhým ven a teprve v úterý večer jsem si dala podle facebooku dvě a dvě dohromady? Nevím. Každopádně na fotkách z akce vedle něj sedí tamta z toho příspěvku a krásně se směje. Jakpak by se nesmála, na tom projektu pracovala intenzivně celý týden půlka třídy a i mně teda bylo jasný, že to si ona nenechá ujít, tolik společnýho času, tak moc si ho užít. Do dílny bych s nima nešla. Na vernisáž bych bývala šla. A kdybych bývala neležela jako placka na matraci a bývala v nějakých krásných šatech zdobila vernisáž, tak by potom v nočních hodinách bývalo nedošlo na líbačku. Kdyby byly v prdeli ryby, viď.

Druhý den večer mi řekl hned po „ahoj“, že se mu zdá, že se vzdalujeme. Pak jsem zase usnula. Po třech hodinách mi donesl hrnek vystydlýho čaje a zeptal se: „Chceš říct, co jsem udělal?“ No. Tak už to taky víte.

Možná bych mu měla taky přiznávat nějakou vinu, víc se na něj zlobit. Nejspíš ho nepopadla za zátylek a nenacpala mu jazyk do pusy, i když… ne, po detailech se pídit nehodlám. Ale mě vlastně zraňuje spíš to, že jsem zase nevycítila, co jsem měla vycítit, a nestála vedle něj, když prožíval takovej solidní úspěch, a pak to, jak může nějaká holka tohle dělat jiný holce. To mě uvrhuje opravdu do černejch myšlenek. Kde jsou ty kámošky nějaký. Kriste, dyť jsme tam jako na vsi. Bohužel už nevychází Bravíčko, abych z něho vyčetla, co jsem zanedbala. Jestli je opravdu potřeba se semtam zjevit, obtáhnout hranice, ukázat se, že existuju a že jsem k světu, s prominutím si očůrat teritorium. Asi jo. Jenže to je zase jiná stránka mojí osobnosti – nedomáhala jsem se až tak nějakýho pozvání se spolužákama do hospody, protože ona by tam byla a já bych se mohla neudržet a říct jí něco hnusnýho a někteří lidé by z toho případně mohli mít nepříjemné pocity a to já nemůžu dopustit, takže radši budu sedět doma a píct do ateliéru buchty a prát ponožky. Protože já pořád tak všechno uhlazuju a usmiřuju a vyhýbám se konfliktům.

„Nechci ti ublížit,“ říkal taky, „a budu teda asi muset úplně přerušit kontakty…“ Spolkla jsem, že to se mělo stát asi tak v únoru. Ono kdekdo by byl rád, že je o něj zájem. Je to příjemný, určitě. Pablo je taky hodnej. Jako já. Nechce ublížit nikomu.

Doufám, že základy jsou pevný. Že se zase sblížíme. Že spolu někam pojedeme a budeme spolu víc mluvit. Na druhou stranu v takovém případě bych taky já měla říct, jak to mám s tou svatbou a s dětmi. Že o to stojím. Že to chci. Pořád mě brzdí strach, že on to má docela jinak. A co potom?…

Tři, šest. Wanderlust. Podzim v botách

Kamarádka Tynus jde Stezku Českem. Proč? Vlastně se to moc neví. Ale nandala si baťoh, ušila si nepromokavou bundu (!) a vyrazila. Z nejzápadnějšího bodu směrem na východ. Do Králíků na autobus, ale protože skončit v Králíkách na náměstí je takové o ničem – jakože tak jsem tady, nevim dál -, pravým cílem je kostel v Neratově. Dorazí tam už zítra!

Absolvovala jsem s ní jeden den, nebo půlden. Dopoledne v antikvariátu – já tam teď nechodila až tak moc, protože mi překlad funěl za krk hrozným způsobem. Proto si těžko zvykám na zákazníky, abych každému neříkala: „co tady děláte? kdo vás sem pustil? Tady se nemůžete takhle procházet!“. Po obědě naházet pár věcí do krosny (ta krosna je už fakt v rozkladu), nazout pohory (v pravé botě zela taková díra, že do ní padalo listí) a pelášit na vlak směr Chrastava. A tam jsme se potkaly. Dlouho jsme se neviděly! Zahájily jsme zmrzlinou v Chrastavě na náměstí. Položily jsme batohy na chodník – no nepoznala bys, kdo jde den a kdo měsíc. Já nebalila moc pečlivě, můj batoh je větší sám o sobě a taky se tím potvrzuje známé pravidlo, že věcí nepřibývá lineárně. Nejvíc udělají ty krámy na spaní, pak se to zvětšuje o malinko počtem čistých ponožek.

Vyšlapaly jsme z Chrastavy ve větru a přeháňkách až k Hřebenovému buku. Měla jsem nádherný plán: přespím tam a ráno, nebo spíš dopoledne, se skulím do Oldřichova na vlak, který poveze další kamarády z Lbc, a s nimi půjdu na Frýdlantské cimbuří. S krosnou na zádech, ale tak co už. Jedno spaní na stole, ale co to druhé? Chtělo by to přisunout lavičku. S vypětím všech sil, i těch, které jsme neměly, jsme ji přisunuly, vybalily svačinu a čaj s rumem. A bylo dobře, moc. Venku se spí, jak se spí, člověku chybí prostor na karimatce (zvlášť když tato leží na stole) a asi se zapíná nějaká ostražitost, ale spalo se nám pěkně a dlouho. Asi v sedm hodin ráno – to zrovna dost pršelo – kolem přístřešku dupal nějaký běžec. V neděli v sedm, v dešti. Nevím – do Chrastavy na mši? Jinak si to nedovedu moc vysvětlit.

Ráno kafe a čaj z Týniných vynálezů, vykoupat se nebylo kde (a ona teda není až tak ten typ). Tu lavičku jsme zpátky už nevrátily, protože vážila dva metráky snad. Tak pardon, jestli jste ji s očima v sloup vraceli na místo… Sbalila jsem spacák a karošku (navlhly deštěm, ale lepší ty moje než její). A kulila se na vlak. Kamarádka Čajka přivezla z Liberce kafe, slunce se probouzelo, vodopády tečou jak navedený, vzhledem k tomu, že tady v kraji KAŽDEJ BOŽÍ DEN CHČIJE. A ty buky, ta zeleň, ta neuvěřitelná jarní neonová zelená! Frýdlantské cimbuří, rozhledy (na Holubník, Smrk a ehm důl Turów), Braník v petce, nekonečné diskuse o všem možném. Marilyn spadla ponožka do Velkého Štolpichu. Na závěr jedno (dvě, tři) u Tetřeva ve Ferďáku a domů předposledním vlakem. Takhle se žije. Venku, s batohem. Sice mě to unavilo, ale zároveň nabilo, znáš takovej ten pocit. A samozřejmě slídím po webu a facebooku Stezky Českem a přemýšlím, co bych kdy kde.

***

Ty pohory před týdnem ušly svých posledních pětadvacet. Ta díra by se asi nezmenšila… Zabouchla jsem víko popelnice a následující den vyrazila tady vedle do krámu. A že bych zase ty Lowy, jsou dobrý.

„No Lowy… a jaký číslo? … hm, no možná budete muset počkat do podzima. Oni na léto ty vysoký pohory nedovážejí.“ Tak to snad ne tohleto, „jak nedovážejí?“ ptala jsem se třikrát dokola. Prostě v létě jen nízké. Až jsem nakonec zoufale vydechla „ale vždyť chodníky v Tatrách se otevírají až za měsíc?“ … prý to není logické a odpověď zní nejspíš: Němci. A pravidla. Někde ve skladu se snad jedno moje číslo vyštrachalo, „a jsou to teda jenom tmavěmodré, navy, nevadí vám to?“ Ne, je mi to úplně fuk. Co mě překvapilo: v krámě prodávají taky zn. Asolo a ta nabízí hodně typů pohorek z broušené kůže – jestli to píšu správně, prostě „semiš“. Ty nechci. Zdá se mi, že se to musí komplikovaně udržovat, ničí se to? Chm. Zase jsem se doslechla, že šijí na úzké kopyto, možná si tam nízké trekové vyzkouším.

***

Tatry. Ne hned, jak otevřou chodníky. Ale kamarád-vodák to plánuje na druhou půlku srpna. Chorvatsko mě nebere, očkovaná nevím, jestli budu, ale on chodívá do těch věcí po hlavě, že… a Tatry mě lákají nesmírně. Tak jsem se zapsala. Nějak jsem myslela, že Pablo se taky zapíše. Jenže prej je to moc peněz. Který on nemá. Půjčit si nechce. Ani ode mě. Třeba pojede jako náhradník, třeba nějaký budou.

Taková složitá situace. Těch peněz není tolik, ubytování je za šest tisíc pokoj, a do jednoho pokoje bychom se snad vešli. Slovensko taky nepatří mezi nejdražší země… Mám pocit, že se dotýkáme nějakých otázek ega. Oba jsme si zažádali o jednu covidovou podporu. Vloni jsme ji dostali a radovali se. Já pak ještě dostala půjčku od kraje, ale tak byla to půjčka a budu ji muset vracet. Teď tu aktuální jsem taky obdržela. A Pablo ne. Navíc tak nějak vydělávám. A Pablo… a nejspíš v něm přece jen vězí, že by měl, že se přece nenechá živit (za to jsem mu ovšem tak nějak i vděčná). Nevím, co s tím, vůbec. Trčet doma kvůli tomu nechci, jet sama zas taky není pravý vořechový. Ach jo. Myslím, že budu doufat, že zbyde místo náhradníka a že se do léta nějaký děngy někde vynoří.

Asi mě mrzí, že jsem nás považovala už víc za pár. Ne za dva lidi. Za párovou jednotku. Ale tak jeden člověk míní a druhej mění, žejo. Chtěla bych se o tom bavit a jde to ztěžka. Podle mě přes to ego. Ale třeba ne. Pakárna taky s těma penězma – zkraje roku nebyly a beztak mi těch dvacet vlasů zešedivělo z toho kutálení padesátikorun mezi účtama. Teďka jsou a zas to nese jiný problémy. Řečnická otázka: bude někdy chvíli klid?…

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 153 900 kliků