Dva. Vnější hlas. Co dokáže černý bez

Někdy píšu na cestách a někdy těsně před. To je zrovna teď, schnou mi vlasy, po dlouhý době umytý Nizoralem (ach jo), pár důležitejch mailů jsem napsala a na něco pořádnýho se tak jako tak nesoustředím.

Jedu s kamarádem-vodákem a jeho grupou na maďarsko-slovenský pomezí. Jede se vlakem a to by mohlo vytřídit ty největší borce a borkyně, který vždycky s úžasem poslouchám, jak mají život v pořádku, a pak nevím, co ze sebe vymáčknout na otázku „a co děláš ty?“. No, hrabu se v knížkách, leží mi na srdci lidská práva, respekt a tolerance, péče o krajinu, slow fashion, práva Polek a Američanek na vlastní tělo, výsledek našeho týmu v pub kvízu, Jizerky, knižní novinky a hadry z Met Gala. Většinou toho v týhle skupině moc nenaflexím. Hodnoty jsou jinde, tak je aspoň pozoruju. Zajímavé setkání s jiným světem.

(Nutí tě někdo s pistolí u hlavy tam jezdit, Aranel? Ale ne. Jenže miluju hory, doly, černý les. A vymyšlený ty vejlety bejvaj moc dobře.)

Koukám, že skoro totéž jsem psala před čtyřmi lety, když jsme jeli do Zakopaného. Tam se mi stala taková věc s Jezerním mužem, hodně blízko jsem ho pustila a pak řekla, že nechci. Musím na to teď myslet, jestli na to taky myslí, jestli to něco způsobí, ale zároveň si říkám, že jsem přece jenom extra řešitelka. Dopadne to nějak, nebo jinak. Každopádně si dám pozor, abych to náhodou neopakovala. Už nejsme opilé děti na školním výletě. Taky je klidně možný, že je ženatej s dítětem. (Jako Ovečka… wtf jako, kdo to dovolil!)

***

Akorát před dvěma měsíci zmizel Pablo. Od tý doby přišla jediná zpráva s novými čísly účtů. Příkazy jsem upravila, na zprávu neodpověděla. Ona teda taky neobsahovala žádnou otázku. Nepíšu. Nevolám. Kolo je pořád tady. Maminka se na něj občas ptá. Odpovídám, že to vlastně není moje starost. „A nemá on nějakou novou ženskou?“ To taky není moje starost. A upřímně, zajímá mě to? Ani snad ne. Opravdu upřímně? Opravdu. Starám se sama o sebe.

Nebudu lhát, že mě nenapadá, co kdyby přišel, zaklepal, usedl, omluvil se. V hlavě mi dorůstá jediná odpověď: už bych to znovu nevydržela. Ta není dokonalá. Protože zatím si pořád myslím, že vydržím všechno. Ale cena je někdy převysoká. Nechtěla bych se z toho sbírat. Vydržím hodně moc. Ustojím, snesu, dokážu. Nicméně určitě neplatí, že bych měla nekonečně sil. V noci mi proteklo od sousedů něco stropem. Tentokrát něco hnědého, rezavého, hnusného, v kuchyni je flek na stropě. Když jsem to viděla, točily se mi koutky pořádně dolů. Vím, co mám dělat, kontaktovat pronajímatele, poskytnout součinnost, nechat ho nebo souseda, ať sežene řemeslníky, malíře. Ale proč musím všechno dělat sama… Ironie: zrovna včera jsem psala Fay a Naně, že se mi v bytě líbí, páč barák v Krásný Studánce se zatím jaksi nerýsuje a tohle město je moje město. No, do rána to tu nabralo zas o něco víc ghetto estetiky.

To jsem odběhla. Zkrátka by musel opravdu hodně přilézt ke křížku. A stejně by to asi neklaplo. Mrzí mě to strašně moc. Ale zjišťuju taky rozpor. Odešel proto, že málo projevuju emoce. Ovšem když jsme naposled seděly s Vančurou a malým na pěnové podložce u nich doma a já se cpala beránkem od neděle, povídala mi přítelkyně: „Ty už zase normálně mluvíš.“

Hájila jsem se, že jsem mluvila tiše kvůli miminku v kočárku a tak. Jenže Vančuru neoblafneš. Usvědčila mě, že jsem tak hrozně potichu mluvila, i když si miminko ještě hovělo v břiše. Potichu mluvím, když únava přesahuje nějaké meze. A taky, když mi někdo dýl říká, že mluvím moc nahlas a koho to zajímá. No. Tak teď mluvím. Když si dám víno, tak hodně. Někdy i trochu nahlas a mávám u toho rukama a gestikuluju stejně jako moje sestra. Neuvěříte, co se stalo potom. Nic. Z kolektivu mě nikdo nevylučuje a já se bavím. Jsem ráda, že mě upozornila. Zkusím si na to pamatovat.

***

Minule jsem končila zuřivým odstavcem na téma kořist. Dopadlo to dobře. Terapeut mě trochu zkouší, co vydržím, kam zajít, a vysvětlil mi, že samozřejmě i při loučení pracuje. Že to nebyla náhoda, nic mu neujelo. Vyvolal ve mně emoce a byl za to rád. Můžeme probírat, nakolik jsem intelektuálka a nakolik pudový člověk, jak se používají různé zbraně a triky. Mluvíme o oblečení! Jestli do toho šlápnout, vyrazit v šatech na ramínka na přehradu a prostě se nechat sbalit, nebo jestli bude lepší ponechat si jistý předvýběr a jít v nich do knihovny. Zatím jsem si koupila boty jak do cirkusu. Ne, ne veliký klaunský, lodičky na podpatcích, ale tak asi v pěti barvách a ještě se to třpytí. Špičatý! Jsou to gaborky a chodí se v nich dobře. Po podlaze v divadle. Po padesáti druzích dlažebních kostek tady na našich bulvárech se v nich chodí o dost hůř.

Naposledy v pondělí mi vnesl do hlavy zase další zmatek. A to, že vlastně svým zevnějškem vyjadřuju rozpor. Nosím šaty, sukně, parfém, eventuálně ty podpatky, parádím se, těším mužské oko… ale přitom jsem, a celkem se to ví, filosofka se silnými názory. Která se nenechá jen tak snadno sbalit na nějaký kecy. Zahloubaná křehká filosofka v cirkusovejch lodičkách, která miluje běžky a les, popsala jsem se do jedné konverzace, a tak jak se v tom nějakej chlap má vyznat, žejo. No. Výjimečně jsem šla na schůzku v pondělí. Po docela náročném víkendu. Vítání ptačího zpěvu spojené s dost brzkým vstáváním, večer čarodějnice na vsi, v neděli večer film, mezitím práce na zahradě a chvílema to našlapování kolem diskusí s rodičema. Do toho rozkvetl černý bez (asi. Tady nahoře ještě ne, ale v kraji už pravděpodobně jo) a ukázal mi, zač je toho alergie. Vzala jsem si prášek a znáte to, jak je to s prvním práškem sezóny. Otupuje vás alergie a claritine zároveň. Takže když jsem teda v pondělí s odřeným nosem dospěla na tu terapii, měla jsem chvílema slzy na krajíčku. Poprvé. V únavě už nejdou zábrany udržet. Nevadilo to. Nevadí to vůbec. Proto tam chodím. Abych se nestyděla za slabost. Za to, že mě třeba mrzí, jak jsem se snažila a rozdávala a tlumila se a přizpůsobovala a bylo mi to k ničemu. Možná pochopitelně. Zamiloval se do jiný podoby mě. Tak jaký by dávalo smysl snažit se změnit? Přeci!!

***

Ještě kulturní vsuvka. Viděla jsem film oceněný letošním „zahraničním“ Oscarem, Drive my car. Japonský film podle jedné Murakamiho povídky, dost volně teda, ale prostě obvyklé Murakamiho složky příběhu, Japonsko, starý auta, zvláštní holky z ostrovů… Líbilo se mi to. V první třetině filmu byly nějaké milostné scény a já jsem na ně koukala jako vejr. Něco tak hezkýho, něžnýho, opravdu milostnýho mezi dvěma manželi, kteří jsou spolu už dlouho… a musela jsem přemýšlet, kdy jsem to naposledy zažila a nebylo to nijak hezký přemejšlení. I na to si musím dávat pozor. Intelektuálka, ano, třeba z 80 %. Ale nejenom že řečima se nevyrobí dítě, těch zbylejch dvacet procent potřebuje něhu a tělesnou lásku. Otevřenou náruč. Doslova i metaforicky. Její majitel bude taky koukat jako vejr, co všechno dokážu nabídnout. Nejenom vleže. Obecně. Vida, s jakou novou silou a zvednutou hlavou končí článek. To se mi dost líbí!

Předchozí příspěvek
Napsat komentář

1 komentář

  1. IK

     /  11.5.2022

    Draha A.,
    To je s Vami neuveritelna promena! Lodicky Vam slusi a svedci! Noste je s laskou a hrdosti…

    Az bych poprosila o kontakt na toho terapeuta…

    I.

    Odpovědět

Milá Aranel,

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 151 852 kliků