Kolo už tady není.

Dopadlo to tak, jak jsem myslela. Čas se sám naplnil, nebylo třeba ho tlačit. Čas se naplnil, vykašlala jsem se na nějaký povinný komunikační embargo a stručně a jasně napsala, že je třeba si ho vyzvednout. Bývala bych to asi radši provedla nekontaktně… ale pan jungián vybavený mnoha zkušenostmi z druhé ruky mě před tím varoval. Tak jsem v neděli večer utekla z louky u Nisy a čekala.

„Chceš to pomoct odnýst?“ „Jo… ne… dobrý… a nepůjdem třeba někam?“ Byla jsem drsná jako šmirglpapír, i když jsem se uvnitř klepala jako osika. Nešli jsme nikam. Jen jsem naznačila takový odmítavý gesto rukama. S tím, že třeba výhledově… to se pak i stalo. Asi za týden. Jedno pivo v takový ne moc hezký hospodě. Oblíkla jsem si novou sukničku, celá zářila, nadšeně vykládala o čísle časopisu, o přípravách na veletrh, o návštěvě na fildě. Pablo koukal dost vyvoraně. Žádný slzy. Žádný otázky na budoucnost. Žádný úvahy o návratu.

„Můžem se ještě někdy vidět?“ Nevím. Zkus se ozvat. A uvidím, jak se budu cítit, teď to nevím. Jako takhle: přála bych si, aby náš vztah do budoucna spíš připomínal kamarádství nebo aby to prostě aspoň nedopadlo tak debilně, jako některý moje minulý vztahy dopadly. Nechci tvrdit, že jeden z nás udělal všechno špatně, spíš to prostě nevyšlo, ale nejsme doufám špatný lidi, co by se už nikdy neměli potkat.

***

Měla jsem plány. To víte. Osahávat si, kolik ze mě je intelektuálka a kolik je tělo. Pěstovat, žehlit, číst, vzdělávat se. Pracovat, šetřit, jezdit za babičkou, prožívat léto. Jangový období, říkala lektorka jógy. Všichni pořád žijí, paří, chodí ven, snaží se stihnout všechno, zažít nevídané, převrátit život naruby, vydat se ze sil. V říjnu padnou na hubu. Prej nevadí někdy třeba nedělat nic, zažívat léto tím, že si dojdete za roh na zmrzlinu, nejedete na fesťák, nestanujete, nelezete na pětitisícovku. Léto je jangový období, ale nevyplácí se strkat jinovou polohu osoby do skříně k zimním kabátům. Tendence k rovnováze mají platit i v létě.

Pak jsem ve sdílený kanceláři uviděla vlasy. Dlouhý vlasy. Vlnitý. Hustý. Nepřišly nově. Byly tam už dávno, byly tam vloni, byly tam i předtím – teda ty vlasy možná ne, protože ty vznikly během lockdownu (ano, v těch měsících, kdy jsme všichni vypadali jako oškliví blbečkové s přerostlejma chrounama, někomu narostlo TOHLE). Jejich majitel. Právě vlasy mi ale najednou svázaly ruce a podlomily kolena. A co teď jako.

Vystrčila jsem růžky na společný snídani (čtvrtek). Jen s dotazem na práci. Za tejden (čtvrtek) šel podnikatelský inkubátor na pivo. Pobyla jsem jen hodinu, hospodský kvíz volal. Ale vklouzla na místo vedle něj, hrabala si do vlasů, nenápadně koukala po prstýnku a využila jednoho cizího přátelského dotazu na to, jak jsem se dostala sem do města, ke zmínce o stěhování za chlapem, který už mezitím není. Druhý den (pátek) na pivo ve třech. Následně na koncert ve čtyřech. Zpívala jsem, skákala, mávala rukama, na nic nemyslela, jen že ráno musím v deset sedět v rychlíku (to se podařilo). V neděli jsem přeskočila jednu nesouvisející akci a dorazila až po ní do hospody. Ještě že tady je tak málo hospod a všichni nejspíš budou sedět v jedný. Ještě že celý životy se odehrávají na čtyřech kilometrech čtverečních. Vyšel se mnou do kopce, před vchodem se mě zeptal, jestli mu ukážu kytky na terase, a já řekla, že ne.

V pondělí ráno mi zaklepal na rameno u kancelářskýho stolu. „Nemáme na sebe žádnej kontakt, to je škoda!“ Napsala jsem mu WhatsApp. Pozval mě za to na oběd. Načasovala jsem ho po návratu z terapie. Kde jsem tohle taky vykládala. „…no a dneska ráno si přišel říct o telefonní číslo.“ „Výborně!“, raduje se pan jungián, „tak to by se vám teď tak nejdýl za dva tři dny měl…“ „Von mě to, pozval dneska na oběd.“ Pak už jsem tam jenom seděla a klepala se, radostnou nervozitou, připadala jsem si trochu jako v laboratoři, kam obvykle chodí spíš smutní a zhrzení lidé a pak tam vletí takovýhle případ.

V úterý jsem jela do Prahy na post-hudbu. Plánovala přespat u Kaj. Koncert skončil rozumně. Poslední Flixbus by se ještě dal stihnout… využila jsem ten čerstvý WhatsApp a napsala mu, jestli by mě nevyzvednul, protože se v půl jedný už trochu po městě bojím. (Je to pravda. Zvládla bych to ofkóz. Ale příjemný to moc není.) Vyzvednul. Doprovodil. Už na mě netlačil. A já zas jen doma rozepisovala do různých messengerů Ježišikriste!!!!!!!!!!! a před spaním půl hodiny dejchala, abych srazila tep z těch 200 na nějaký spací.

Jak dlouho máte vyčkávat, než svolíte k prvnímu milování? Tak dlouho, jak to vydržíte! Nejméně byste to však měla oddalovat jeden měsíc. Píše se v jakési stupidní toxické knížce Muži milují potvory, co se objevila u nás v antikvariátu. S prvními dvěma větami se tedy nedá nesouhlasit. Vydržela jsem to pět dní. Netlačil na mě. Chtěla jsem. Hodně. Jen mi nějak přišlo vhodný mít aspoň jednou něco jako rande. Což proběhlo. Včetně vzájemný domluvy, jestli spolu teda chodíme; to může bejt cringe, ale taky to může bejt prostě jen konsent. A pak se protrhla hráz.

To proboha nemyslím doslova. Metaforicky. Tu písničku do názvu jsem nevybrala náhodou, slyšela jsem ji ve středu v rádiu a on Jimmy má vlasy jako něco mezi Jimmy Pagem a Robertem Plantem v době největší slávy Led Zeppelin. Neuvěřitelný, topím se v nich, hraju si s nima, bořím do nich ruce a nedejchám, že jsem takový potkala ještě jinde než na ulici na klucích, co táhnou z průmky na tramvaj. Musím se hrozně smát tomu, jak je vlastně jednoduchý navazovat vztahy, když existuje oboustranná vůle. Stačí takhle kejvnout prstem. „No, tys mě zkusila sbalit a já jsem se nechal,“ popisuje to Jimmy, já bych mu klidně přiznala větší zásluhy, ale je to vlastně jedno. Spíš jak dlouho trvalo, než člověk pochopil, že se prostě musejí potkat podmínky, protnout ekliptiky a pak už jenom mrkneš, mávneš, kývneš prstem.

***

Trávíme spolu opravdu hodně času, na procházce, v kavárně, v hospodě, v kině, a ten zbylej shrnujeme pod hashtag #promilovanýléto. Tak jsem si to totiž představovala. Randíčka, smích, držení za ruce, letní kino a pak se nějak uvidí. To všechno platí, akorát kondom jsme zvládli použít asi třikrát. Pak jsem se v duchu omluvila všem, kteří mi kdy dávali nějakou přednášku o antikoncepci, a počítala. V jednu chvíli říkám „teď bychom měli bejt opatrnější“. „To nemusíme.“

Zeptala jsem se na to druhý den znovu. Ale ne, nespletl se a ví, co říká a co dělá, a můžeme se o tom UPŘÍMNĚ BAVIT jako DOSPĚLÝ LIDI. Můžeme se bavit o tom, že každej se něčeho bojí. Takovejhle je jeho strach: pořídit si s někým dítě není umění. Ale pořídit si ho s někým, kdo ho nesbalí a neuteče, abys ho nemohl vídat nebo jen těžko, to už umění je. Lekám se, vždyť se vůbec neznáme. Ale ta přitažlivost je tak intenzivní, že v tom nějakej záměr snad bejt musí, a tak lítám mezi nadšením a strachem, ale zas… na co já bych vlastně čekala ve věku 34,5?

***

Víš, pořád se kontroluješ a chceš, aby byli všichni spokojení, psala mi Čajka. Jestli to chceš, tak tomu prostě nech volný průběh. Sama nevím, jestli bych to udělala, ale moc dobře asi rozumím té touze. Docházím k tomu samýmu. Nakonec nikdo tady nespadnul z jahody, oba riskujeme, oba se musíme spolehnout na dobrou vůli toho druhýho. Lidi to často říkají, „necháme tomu volnej průběh,“ a představujou si, že tak jako po prázdninách, po Vánocích, za půl roku… Jenže víme, jak se to říká v Holkách z porcelánu. To víš, dítě, to máš dřív než na nový šaty. Velký význam pro mě má, že se nemusím bát o ničem mluvit a nedostávám vyhýbavý odpovědi, že za dva tři pět deset let možná třeba někdy. To je… sexy, řekla bych klidně.

***

Tenhle týden mě trochu bolí břicho. Volím Jimmyho strategii, nechávám to bejt, čekám, až se to vyřeší. Těžko něco řešit, když se zároveň bojím, že otěhotním, a zároveň, že neotěhotním. „V tom ti nepomůžu,“ povídal mi, „ale bát se nemusíš. To pořád platí.“ Test mi nenavrhoval. I toho si tak nějak cením (nebo jsem zamilovaná jako blázen a cením si beztak úplně všeho?). Jasně že vím o jejich existenci. Nemusí mi ji připomínat a nezasahuje mi do toho, jak dlouho chci stát jako malý dítě se zakrytejma očima při hře na schovávanou a čekat na test přírodou.

Kdyby se cokoliv stalo, tak je to stále dobrá zpráva, uzavírala to Čajka. Měla jsem ze začátku (jako píšu ze začátku, ale myslím tím třeba před 17 dny, opět připomínám tu protrženou hráz, prostě se to všechno šíleně rychle valí) pocit, že mi úplně chybí čas a prostor nějak ty věci reflektovat. Ono to samozřejmě může bejt někdy na škodu, ale třeba to, že jsem se s ním nevyspala okamžitě hned, na škodu nebylo, že jsem stihla aspoň nádech výdech. Pravděpodobně by ničemu nevadilo ani, kdybych to udělala. Ale cítím se takhle líp. Snažím se dopřávat si aspoň nějaký čas na reflexi to rozhodně, jsem ostražitá, ale nenacházím nic, co bych dělala proti svý vůli, nenacházím žádnej tlak a násilí na svoji osobu… Měla jsem plány. To víte. Ale asi jsem přitom vysílala do vesmíru nějaký úplně jiný sdělení. ❤

V pátek jsem navštívila lekci pozdravu Měsíci, čandra namaskár, následovanou jóga nidrou, jógovým spánkem. Docela se tomu divím – vždycky jsem nejvíc preferovala vinyasu a navykla si na pravidelnou středeční aštangu. Teď v posledních dvou týdnech vyhledávám jin jógu a smířlivou Jendovu hathu. Možná proto, že ve středu se sešla různá divadla a jiné záležitosti, možná v tom je něco jinýho. Každopádně mi to do úplňku sedlo. To otvírání kyčlí se mi vůbec zamlouvá.

Před čtrnácti dny bylo teda novoluní. Ten víkend přinesl energetickou smršť. Ve čtvrtek novoluní, v pátek první den menses, o víkendu objet tisícovky Jizerských hor. Pátek večer, čerstvý sníh, pomalý k uzoufání, táhla jsem krosnu na Tetřevky, nohy vázly ve stopě a nejradši bych si sedla do škarpy a seděla tam.

Totiž ve čtvrtek večer mi Pablo řekl, že se chce odstěhovat. Že je mezi náma napětí, že mu přijde, že nevyjadřuju žádný emoce a že si chce vyzkoušet, jestli by mu samotnýmu nebylo líp. Takže vskutku, protichůdný energie a síly třískaly o sebe, hučela jsem jako piliňáky a v pondělí musela na jin jógu, abych to nějak uvedla do rovnováhy. Víkend s tisícovkama byl nádhernej, sníh promrznul, třpytil se jako v lednu, magistrála ujížděla a terén se nebořil a Smrk jsme asi po devíti letech sjeli Hraničním průsekem, kde jsem si připadala jako královna Jizerek, s výhledem až bůhvíkam na Krkonoše a pětibarevnými mraky. Ale to vás asi tak nezajímá. V bodě 1 a 2 má Pablo pravdu. Však taky o těch emocích hovořím na terapii. Jenže zároveň i on se jich nějak bojí, nesmí se křičet, nesmí se bouchat do stolu, nesmí se mluvit sprostě a co když cítím i věci, které se pláčem vyjádřit nedají? Co potom?

Potom se smějí emoce zformulovat tichým a klidným hlasem. A pak si jít uvařit mátovej čaj a nalepit hřejivou uvolňující náplast na rameno, protože ty nevykřičený pocity vlezly do trapézů a zavázaly je na uzel a s břichem provedly to samý. Poctivě chodím na masáž a přemýšlím, jestli už bych tam nemusela, kdybych prostě rozbíjela nádobí a hulákala na lesy. Jenže to zas vůbec nejsem já.

***

Aha-moment jsem zažila před pár dny na instagramovém profilu Vysoce citliví lidé. Jak poznáme, že jsme v jednostranném vztahu? … Máme tendence se omlouvat i za věci, které nejsou naše vina nebo pod naší kontrolou. Opravdu není na místě se omlouvat, že prší. … Vlastně se ani nechceme dotyčnému člověku otevřít, ačkoliv naopak to funguje. K tomu druhému bodu. Ono to vypadá, že to přece dokážu napsat na blog pro oči celýho internetu, ale i přitom si představuju čtenářky nebo čtenáře, kteří obracejí oči v sloup a tiše nebo nahlas říkají, já jsem to říkala, jak může být tak naivní? Blbec je to! Ostatně těm bych asi byla schopná se omluvit za to, že prší, jen aby se ke mně chovali hezky. Kupodivu (hahaha) mi ty odsuzující reakce nijak nepomáhají; například moji rodiče to vzali hodně šmahem tímto směrem. Jasně, mají mě rádi, záleží jim hlavně na mně… ale házet špínu na někoho druhýho jenom přidává do světa špínu. Nejvíc mi pomohlo, když mi Vančura napsala:

Je mi strašně líto, že je Pablo pryč. Přiznávám, že ne kvůli němu, ale kvůli Tobě. Kvůli Tvýmu úsilí a péči, kvůli tomu, jak dobrej a pilnej člověk jseš. Čert aby to vzal. Mám strašnou radost, že chodíš na tu terapii, věřím, že Ti pomůže se rozkoukat a že i díky tomu přijde konečně ten pravej. A možná ten pravej bude dokonce i Pablo, ale v nějaké vyšší verzi svého já, která uvidí, jak strašlivě jsi báječná.

Tak kdybych nebyla takovej emoční chladnej balvan, možná bych uronila i slzu. To mě dojalo a hrozně mě to povzbudilo, svou otevřeností a bezvýjimečnou podporou mojí osoby a mých rozhodnutí.

***

A jak mi je? Ze začátku jsem trochu plakala kvůli dvěma zmizelým Kallaxům (v nich předtím ležely jeho knížky). V řadě vznikla díra, chtělo by to tam juku nebo nějakej fíkus pořádnej. Pak jsem se vnitřně ušklíbala, že teda jídelní servis mi tady nechal celej, ou jes. Stěhování asi proběhlo metodicky – ale zůstalo tady kolo na zdi. Visí na hácích a sleduje mě.

Upřímně nevím, jestli bych chtěla, aby zmizelo, nebo aby viselo dál a přibyly k němu ty Kallaxy a další věci. (V prvních dnech mě napadalo, že bych ho mohla věnovat Ukrajincům… ale já vlastně nechci nic ničit, nechci se mstít.) Prostě nevím, nechávám ho viset a snažím se starat o sebe. Chodím na jógu, pracuju, piju kafe, dívám se na dokument Jizerské hory (v kině) a na famózní Kláru Melíškovou v minisérii Podezřelá, ještě víc než předtím poslouchám podcasty, vařím si, a když se zastavím, začne na mě pomrkávat taková divná díra, taková tupá bolest uvnitř. Neroztahuje se, že by mě pohltila, ale tak divně ve mně sedí. Terapeut ten pocit nazval „bezmocí“ a upozorňoval mě, že možná není špatný se s ním občas potkat. Protože v životě nás asi všechny tak nějak nevyhnutelně čeká a je dobrý si na to najít nějaký mechanismy zvládání.

To pojmenování mi zní celkem přesně. Jsem zvyklá si věci zařídit. Když chci někam jet, něco dělat, v něčem zabrat, vyškrábat se na kopec, dřív vstát, dotáhnout překlad, spočítat si daně, nad vším mám jakousi kontrolu, když nemůžeš, tak přidej. Teď nejde dělat nic. Dokonce panuje embargo na kontakt. Tak pracuju, piju kafe… a čekám. Na něj, nebo na jinýho, zatím nevím. Stýská se mi. Zároveň chyb a nedorozumění v tom vztahu přibylo a přibejvalo, to jo, ale… Třeba nastoupím na cestu Ester, třeba ne. Nechávám to bejt a chodím na jemný jógy. I když se trochu bojím o peníze a děsí mě, že bych snad měla využívat nabízený pomoci kamarádek na rodičovský dovolený, to proboha ne!!

***

Jinak ale jdu na terapii zase zítra a mám ještě jiný obrovský téma, který bude potřeba si vyjasnit. Minule mi terapeut pochválil boty, sladěnou kabelku nebo co to bylo, a povídá: „Třeba ve vás ti muži, kteří se doteď drželi zdvořile zpátky, začnou vidět kořist.“ A usmál se a potřásl mi rukou na rozloučenou. Zase jsem nekřičela. Ale hlas jsem zvýšila: „Já nejsem kořist. Já jsem člověk. Takže by to měli provádět nějak rafinovaně. Na shledanou.“ Šup na schodiště a tam domejšlet odpověď, klasika žejo.

Kořist. Strašný. Nesnesitelný. Jako by se vůbec ten tejden vylil nějakej kýbl slizu. Feri, Ne!musíš to vydržet, Jedlička z FP TUL, Christov, Svěrákovic novej opus a Tereza Ramba s žehličkou (wtf ŽEHLIČKOU) v klíně, Vojta Kotek, který „vyvedl přítelkyni Radanu“, a do toho ještě kořist. Fakt je mi šoufl z tohohle mikro- nebo i skutečnýho patriarchátu, nenávidím tenhle narativ. Nenávidím to z duše. Hrozně mě mrzí to s Christovem (viz Iniciativa NAHLAS), je to ještě navíc můj kamarád a co si teď počít. Nejsem kořist!! Nebo jenom někdy. Jenom když chci. Jindy jsem predátor, když bych teda použila tohle pojmosloví, a někdy taky nic z toho. Takhle. Je to psycholog s několika desetiletími praxe. Třeba se mu už hodně a hodněkrát potvrdilo, že stejně nejde o nic jinýho než o feromony a šukání. A že matrix predátor-kořist nezlomí ani nejradikálnější feministka. Já to ovšem odmítám. Vždyť z toho roste všechno to, co se vylilo z toho kýble. Že ne znamená možná a… už nebudu nic dalšího psát. Vlastně existuje možnost, že tam zítra půjdu naposledy, protože tohle prostě nemůžu snýst.

Nepíšu koukám úplně chronologicky. Ale snad jste rádi/y, že vůbec píšu. Děkuju za komentáře, i lidem, který asi neznám, opravdu mě to moc těší.

Každý den odvahu / každý den znovu na tahu / věčně na křižovatce. Tenhle výmluvný text jsem zrovna neznala, ale hodně jich znám. Na přehradu přijeli Mňága a Žďorp. Kolektiv antikvární mě přemlouval, Aranel, tak pojď taky, ne. A já pořád: nejdu hele, protože 1) bude chcát, 2) oni… jsou staří. Připravte se na to! Jmenuju se po tátovi, je mi třicet let, ale kdy to bylo! Budete zklamaný! No. Takže ukecali mě, nahodila jsem teplé prádlo a šla (to byl čtvrtek před měsícem). Měla jsem pravdu. V obou bodech. Ale se začátkem koncertu se tak jako lelkovalo, až nakonec pršet přestalo, a ten třeba rok a půl pauzy v harcování po štacích kapele prospěl. Staří jsou, ale vypadali odpočatě a hrálo jim to.

Zážitek to byl. Nohy v blátě, podprůměrnej Kozel v kelímku, vtipné, melancholické i trochu přihlouplé refrény na rtech a skákat skákat… Co si budeme povídat. Po dlouhý zimě, po dlouhých lockdownech, po všech možných online zábavách a snech a touhách a truchlivých číslech to tam vypadalo, že takhle to muselo vypadat, když v jednadevadesátým vystoupili Stouni na Strahově. Fantastický. Skvělý. Živí lidé bez respirátoru hrají na pódiu skutečnou hudbu!!! SVOBODA!!!

Teď v sobotu jsem na máničkovský oslavě narozenin slyšela naživo Jablkoň. Bylo to hrozně fajn, hráli mou nejoblíbenější píseň Tetička, kaštan ševelil listím a veleznámý knihkupec se mnou tančil. Ale Stouni na Strahově už to nebyli. 🙂

***

Svědčila jsem.

Totiž na svatbě. Na svatbě nejmilejší milý Vančury. Tenhle příspěvek píšu, jak mívám ve zvyku, v autobuse, akorát měsíc po svatbě a cestou do Prahy, kde se po tom měsíci uvidíme. Tyjo, dosud jsem svatby absolvovala pouze stylem „oblíknu si hezký šaty a půjdu mezi jiný lidi v hezkejch šatech, kde se budu smát a bavit a jíst víno a pít koláčky“. Role svědkyně vypadá zjevně trochu jinak, nemám ji nacvičenou a pořád mě trochu trápí, kolik chyb jsem v ní kde nasekala, i když se mi dostalo mnohých ujištění, že to není role z nejvděčnějších a že jsem se toho zhostila slušně (a vůbec nejde jen o to, že jsem se zvládla v pravý čas podepsat na pravé místo). A stejně. Měla jsem víc volat, měla jsem se ptát – jenže zase všichni otravovali hloupými dotazy na věci, které si mohli nějak sami vyřešit. Měla jsem být empatičtější, měla jsem zapojit fantazii a tu rozlučku prostě přes všechna omezení nějak vymyslet. Já vím, kdyby byly v prdeli ryby, já to taky znám. Nejde to napravit a mrzí mě to a doufám, že to nějak zakulatíme a za nějakej (další) měsíc (rok??) se tomu budeme dobromyslně smát.

Nevěsta si nechala šít šaty. Co šít, i autorsky barvit. Nevěsta si pořídila překrásné prádlo, protože je ten typ, „je to její věc“, jak říkají děvčata z Vývařovny. Otočila jsem se někam k zrcadlu a pak vidím ostatní „družičky“, jak za ty šaty pořád tak potahují, odstupují, vraští obočí a zase potahují…

Nevěsta: „Co je??“

Družičky: „No eh… vono to tady… počkej…“

Aranel: „Dělá ti to tam takovou špičku. Jak sis oblíkla to prádlo. Tady, vidíš, ten záševek se přes to krabatí.“

Nevěsta sundává šaty. Sundává prádlo. Šaty kloužou zpátky.

Družičky: „Vida!“

Aranel: „Dobrý!“

Nevěsta: „Ale já takhle nepůjdu. Necítím se na to. Počkejte.“

Aranel odchází do koupelny líčit si řasy.

Nevěsta sundává šaty. Natahuje si elastické bandeau za šedesát korun. Šaty zase obléká.

Družičky: „Hele tak teďka asi…“

Družičky před koupelnou: „Aranel? Prosímtě pojď nám říct, jestli tam ještě má ten roh!“

Aranel si nandává brejle a vrací se do centra dění.

Aranel: „Maličko. Ale takhle je to mnohem lepší a je to tam hlavně proto, že na to soustředěně koukáme. Takhle to bude výborný.“

Družičky: „Uffffffff…!!!“

Nevěsta vrací luxusní kousky od Agent Provocateur do třpytivé taštičky na jinou příležitost.

Teda řeknu vám, nejsem nejlepší svědkyně, všechno beru moc vážně, nedovedu rozjíždět zábavu a po straně vedu feministický kecy. Ale až budete potřebovat poradit se záševkem, gumičkou, vycpávkou, ramínkem… jsem tu, napište mi do komentářů!

***

A co Pablo, všechno dobrý? ptá se Nana. Hm. No. Ani ne. Koukám, že jsem psala příspěvek v únoru, pojednával o dění před Vánocemi, a ještě pořád nejsme u konce. Tentokrát se to zkomplikovalo nějak dost. Pablo pracoval na náročným projektu. Náročným hlavně proto, že byl vybrán k realizaci, tzn. nejen vytvořit model z polystyrénu a špejlí, ale opravdu tu věc postavit, 1:1 a funkční, tak, jak by měla vypadat. V posledním týdnu odcházel brzo, vracel se pozdě, odhazoval propocený oblečení, lovil z ledničky Braníky a lehal si na záda. Nechávala jsem to být, s vědomím, že potřebuje pracovat, potřebuje soustředění, prostě to tak má, zapadne do projektu po uši a nenaslouchá tomu, kam bych chtěla jít, co bych chtěla dělat, nebo to projde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ale bude to trvat jen týden.

Ve středu mě přepadla rychlá viróza. Zůstala jsem ležet a ležela celej den. V tuhle středu v Praze proběhla vernisáž výstavy. Kde stojí ten projekt. Ano, tušíte správně – veřejná vernisáž. Kam mě Pablo… vlastně spíš nepozval. Nebo pozval? Nebo i já jedním uchem dovnitř, druhým ven a teprve v úterý večer jsem si dala podle facebooku dvě a dvě dohromady? Nevím. Každopádně na fotkách z akce vedle něj sedí tamta z toho příspěvku a krásně se směje. Jakpak by se nesmála, na tom projektu pracovala intenzivně celý týden půlka třídy a i mně teda bylo jasný, že to si ona nenechá ujít, tolik společnýho času, tak moc si ho užít. Do dílny bych s nima nešla. Na vernisáž bych bývala šla. A kdybych bývala neležela jako placka na matraci a bývala v nějakých krásných šatech zdobila vernisáž, tak by potom v nočních hodinách bývalo nedošlo na líbačku. Kdyby byly v prdeli ryby, viď.

Druhý den večer mi řekl hned po „ahoj“, že se mu zdá, že se vzdalujeme. Pak jsem zase usnula. Po třech hodinách mi donesl hrnek vystydlýho čaje a zeptal se: „Chceš říct, co jsem udělal?“ No. Tak už to taky víte.

Možná bych mu měla taky přiznávat nějakou vinu, víc se na něj zlobit. Nejspíš ho nepopadla za zátylek a nenacpala mu jazyk do pusy, i když… ne, po detailech se pídit nehodlám. Ale mě vlastně zraňuje spíš to, že jsem zase nevycítila, co jsem měla vycítit, a nestála vedle něj, když prožíval takovej solidní úspěch, a pak to, jak může nějaká holka tohle dělat jiný holce. To mě uvrhuje opravdu do černejch myšlenek. Kde jsou ty kámošky nějaký. Kriste, dyť jsme tam jako na vsi. Bohužel už nevychází Bravíčko, abych z něho vyčetla, co jsem zanedbala. Jestli je opravdu potřeba se semtam zjevit, obtáhnout hranice, ukázat se, že existuju a že jsem k světu, s prominutím si očůrat teritorium. Asi jo. Jenže to je zase jiná stránka mojí osobnosti – nedomáhala jsem se až tak nějakýho pozvání se spolužákama do hospody, protože ona by tam byla a já bych se mohla neudržet a říct jí něco hnusnýho a někteří lidé by z toho případně mohli mít nepříjemné pocity a to já nemůžu dopustit, takže radši budu sedět doma a píct do ateliéru buchty a prát ponožky. Protože já pořád tak všechno uhlazuju a usmiřuju a vyhýbám se konfliktům.

„Nechci ti ublížit,“ říkal taky, „a budu teda asi muset úplně přerušit kontakty…“ Spolkla jsem, že to se mělo stát asi tak v únoru. Ono kdekdo by byl rád, že je o něj zájem. Je to příjemný, určitě. Pablo je taky hodnej. Jako já. Nechce ublížit nikomu.

Doufám, že základy jsou pevný. Že se zase sblížíme. Že spolu někam pojedeme a budeme spolu víc mluvit. Na druhou stranu v takovém případě bych taky já měla říct, jak to mám s tou svatbou a s dětmi. Že o to stojím. Že to chci. Pořád mě brzdí strach, že on to má docela jinak. A co potom?…