Paní Fay. Hlavový kloub. Ta, co tu bydlí

„Nepřestala jsem psát,“ říkám Ondrášovi, „jen dělám velký pauzy.“ Je to přesně tak, jsem tady pořád, jenom…
Tři svatby v týhle sezóně, asi konečný číslo, nejvíc, co jsem za jednu sezónu zažila. A ta poslední byla nejlepší, vdávala se Fay v modrých šatech a já si to nekonečně užila. Skvělé jídlo, božská káva, dobré víno, zábavná kapela, rozmilá Fay, ironicky zábavný pan manžel od Nany, a sama Nana. Kolegyně překladatelky, moje nejmilejší šaty, propocený následně až na kalhotky. Však proč ne. „Neber si tu dlouhou sukni skládanou a můžeš tam třeba pomrkávat na nějaký chlapce,“ radila babička do telefonu (babička má výsadní právo, že jí takovýhle řeči odpustím). Asi jsem pomrkávala křivě, jedinej zaujatej chlapec byl kamarád ženichova tatínka, měl kraťasy a tričko, uh. Ale tak těch pár tanečků.
A Brno, Brno Brno. Když před půlnocí opustíš svatbu, protože novomanželé šli spát a co tam, a naložej tě do rozjezdu, a je teplo a ty nejlepší šaty, a vedle tvýho brněnskýho bytu, kterej je vedle brněnskýho kopce, je pop-up bar, kterej má konečně otevříno, a tančí se tam a tak tam jdeš. A tančej tam i kamarádky z tancování, a tak ještě chvíli žiješ Brno. Mám fakt ráda Brno, vždycky tam utrácím peníze a dělám nějaký zábavný věci. Tak tentokrát ještě taky krásná svatba, espresso tonic a boží společná blogerínovská fotka. (Navíc jsem se seznámila se slečnou Kejsy.)
Není to myslím až tak neobvyklej příběh. Dlouhatánskej vztah, ošklivej rozchod, (neobvykle) kratičký otřepání se, nový vztah, a cvak-cvak – zásnuby a svatba. Láskyplno. Nebrečela jsem, usmívala se. Vždyť je to tak nádherný.

Zabývám se teď podivnou otázkou. Jak vznikla ta nerovnováha kolem mě, kdy znám tolik schopných, inteligentních, akčních, přitažlivých žen (An, Eva, Tynus, sestra, Vančura, a dál…), jsou single a ne všechny dobrovolně, a tak málo možnejch protějšků. Jestli vůbec nějaký. Trochu mě z toho mrazí a mám s tím teď nepříjemnej zážitek, jako fajn a příčetnýho jsem vyhodnotila Básníka. A proč to nezkusit, rozjela jsem se za ním do domu na konci světa, poslední autobus tam jede v 17:40, pro mě něco k neuvěření.
Byla strašná zima a pršelo. Překládali jsme, pili trochu vína, Básník vařil a Luna se radovala, že na něj někdo dohlíží a on nebude pít. Asi jsme si původně mysleli, že si na ty překlady snad uděláme čas mezi šukáním. Jenže to by na tom Básník nesměl bejt tak, jak na tom je, a ještě týden před důležitým pohovorem. Zima, déšť a napětí, šílený napětí, v noci špatně spal a napětí na mě přenášel, těžko se tomu vyhnout. Přece jsem věděla, kam jedu, a nepotřebuju tak strašně úzkostně oprašovat.
Ne že bychom teda nešukali vůbec. Bylo to příjemný. Ale ten jeho nášup stresu do mýho stresu způsobil takovej uzel na rameni, že se tomu masér nahlas podivoval, bolavé břicho citlivé na kdeco a ve finále blokádu hlavového kloubu. Už jsem to jednou zažila, ale kromě fyzických projevů mi to způsobuje ještě takovou divnou paniku, v níž si nevzpomenu, že je to tohle. Fuj. Strašný. Rodiče mě dávali půl dne dohromady. Už to nechci zažít, musím se vrátit k józe, necivět strnule do kompu a dávat si bacha na průvan.
A ještě jsem pak provedla jednu nepředloženost – ale o tom až dýl – a Básník se začal urážet, osočovat mě, ukončovat všechny vztahy, demonstrativně mi předvádět, jak se jde opít. Tak nic. Nemůžu. Výjimečně jsem zařadila zpátečku včas. Chodí do práce, je vzdělanej, inteligentní, čte, je hodnej… ale tohle ne. Žaludeční vředy? Neuróza? Kamennej trapéz? Ne. Tohle nebude Aranel podstupovat. Ne ne ne.

S Evou a An vtipkujem na téma románu Puklina nebo uspořádání včelího úlu. Já mám divný sny. V jednom je původní obyvatelka mýho pokoje, kterou jinak znám >20 let, chtěly jsme spolu spát a bloudily jsme velikým domem plným chodeb a pokojů a nemohly najít žádný klidný a vhodný místo, všude někdo byl nebo něco bylo. Druhej kratičkej sen ve vlaku: chci dát pusu An, ale ona zrovna něco jí a má pusu plnou a nejde to a je to trapný. Seš přeprajdovaná, myslí si Eva. Nemám v ničem jasno, myslím si já. Někoho potřebuješ, myslí si Tynus. Těžko říct. Snažím se nebejt ve stresu. Ale když mi An vyprávěla desátej příběh o bývalých spolužácích a spolužačkách, a jejich dětech, manželstvích, titulech a opravdickejch pracích, nějak už mi z toho nebylo do skoku. Proč jsem pořád tam, kde jsem?

Bydlím na novým místě. Je tam krásný lino, chladno a hamaka. „Ezo kape ze stěn,“ říká o zbytku bytu Marie. (Je to pravda.) Minule jsem psala, že bych moc chtěla, abychom spolu dál chodily ven, vypisovaly si hlášky. Děláme to. Chodíme spolu i ke mně. Například, modří už vědí, když jsem přijela deštěm a větrem z tý mrňavý vesnice. Tělesná blízkost, povědomí a tolerance. Snídaně, filmy, výlety, randění – vlastně se mi to hrozně líbí. Co je se mnou? Špatně provedenej rozchod? Nebo prostě láska? Nebo závislost? Nebo spasitelskej komplex?
Marie mi dává. Marie je silná, složitá, kontroverzní, populární, inspirativní, depresivní, antinormativní, krásná, smutná, upřímná, sebezničující. Snažím se popsat si svůj vztah k ní a nedaří se mi to. Umím jen detaily: objetí. Povídání. Smích. Vím, co jsem psala – aha! Neměla jsem z toho radost! To by mohlo souviset!
Nevím, jak to vidí ona. Ale nějak bude. Vždycky nějak je.

Reklamy

Oficiální? Jožka. O obnově

Musíte mě prostě posílat na cesty, které budou zároveň trvat aspoň dvě hodiny, abych měla pocit, že to za to napsání stojí. FlixBus je nový žluťák, milion destinací a velká pravděpodobnost uhájení si dvou míst pěkně pro sebe.

Sister-bonding trip. Je hrozně akční, ta moje sestra. Ale to prý jen, že jsem tam byla. A má uklizeno, och ach. Ale prý to nestihla, než jsem přijela. Tak možná se mi posunuly hranice, v F3? Nebo to je tak, že v cizích místech vidím kreativní rozházení, stále stejné postele a skříňky z Ikeje vypadají v jiném pokoji jinak. Ve svém pokoji vidím jen nechutný nepořádek. Možná to je taky tím, že propadám z dekorací. Říkám si: kdybych se přestěhovala, určitě by to u mě vypadalo jinak, měla bych uklizeno, minimalistickou garderobu na štendru, originální stojánek na náušnice. Ráno jóga, večer taky jóga, pravidelné promazávání kdečeho a vaření kvalitních polévek a dhálů a jiných jídel… no. Ještě nejsem až tak příliš stará na to, abych tomu věřila, ale přece jen už jsem se párkrát stěhovala. Stěhování samo člověka nezmění. Na nové místo si přivezeme staré zlozvyky.

Potřebovala bych nějaké nové zlozvyky. Nebo spíš dobrozvyky. Mám pocit, že bych se potřebovala nějak obnovit. Začít něco nového. Něco starého skončilo, nebo skončí, nebo právě pomalu končí. Nemám z toho moc radost. Vlastně. Ale dosáhla jsem dna svých pomocných sil, nejen že jsem občas vypadala zle, ale prostě jsem v poslední době párkrát hrábla – a nic. Prázdno, vybráno. A tak je asi na čase být dospělá s kyslíkovou maskou. Nejdřív sobě. Opravdu se od sebe s Marií hodně lišíme. Je to náročné a zároveň inspirativní. Jenže s tranzicí v zádech je to spíš už prostě moc vyčerpávající. Nejenom pro mě. Pro ni myslím taky. Marie obdivuje provazy a mě to vlastně všechno spíš ruší. Mně se chce rajzovat a Marie se necítí pohodlně mimo svůj okruh. A tak. A pije. Musím prostě trochu toho egoismu v sobě sebrat.

Teď jak to píšu, sbírá se mi spíš na slzy. Zlobím se na sebe, že nejsem taková dobrá opora, jakou má třeba Filip, že nejsem dost pružná duchem, že nejsem druhá Crimewave třeba. Že nejsem nejlepší ally ze všech. Nicméně asi nezbyde než to/se přijmout. Stejně to asi řeším jen já nejvíc ze všech.

Vypadá to, že spolu budeme žít ještě měsíc. Pak se uvidí. Moc si přeju, abychom si i dál vypisovaly hlášky, abychom i dál spolu chodily ven. Ha ha, jestlipak si tohle člověk neříká úplně pokaždý? Jenže úplně pokaždý se rozchází z jiných pozic. My se máme hodně rády. I proto jsme si nakonec musely přiznat, že si vzájemně – přijde mi důležité to zmínit – spíš blokujeme budoucnost než co jiného.

Není to kvůli nikomu. Z mojí strany ne. To je myslím taky důležité zmínit.

„A tak ty jsi teď oficiálně lesba, jo?“ zeptala se mě zvědavě, poněkud… senzacechtivě Ka. Někdy v únoru to bylo. Začala jsem to nějak zbrkle vysvětlovat, místo abych prostě dvouhláskově odpověděla nebo odsekla něco ve stylu „tvoje máma je oficiálně lesba“. Už jsem tuhle otázku, obecněji položenou, zaslechla v různých obdobách víckrát; myslím, že to pochází z jazykové nejistoty. Když vaše nejbližší osoba nebo osoby změní používaný gender, změní se nálepka vztahu, změní se možná i nálepka jejich orientace. Ale ta vaše se přece vůbec změnit nemusí, maximálně rozšířit. Náš vztah je/byl homosexuální. (Asi bych mohla napsat „lesbický“.) Možná byl takový od začátku, i když jsem do něj s tou představou nevstupovala. Pokud bych vzala za příklad Filipa, kde se mi to zdá trochu jasnější: Filip je hetero, přitahují ho ženy. Přitahovaly ho ženy i dříve. Ale dříve se označoval spíš jako lesba, protože žil pod ženskou identitou.
Uf… červenej svetr je potmě černej a na světle červenej, ale pořád je to jen ten jeden stejnej svetr. Snad je to takhle jasnější 😀

Kdyžtak si spíš něco čtěte a ptejte se jen velmi opatrně. Šlápnout do hovna je v případě transgender otázek snazší než ve vinohradským parku.

Nakonec: cvičím jógu a tančím. Budu v Brně, budu moderna i jazz i contempo. Byla jsem běhat, ale nějak mi to teď nejde. Spíš se naučím od sestry to pěší pobíhání sem a tam… jógově-taneční tělo obdivuju. A chci. A dýchat, táhnout a moc se nesrovnávat s ostatními zní jako schopnosti, které Aranel potřebuje a využije. Obnova. Výhled. Konečné a pořádné sebepřijetí.

(Tohle je příspěvek #662. Vzpomínám si matně, jak jsem jásala nad tím padesátým…)

(Příště o práci. A o prekariátu. Jsem ale ráda, že sem se to nedostalo. Žere mi to času a sil že až.)

O přímosti. Rohožka.

Mám ještě silnější půlhodinku ve vlaku. Vlak jede z Frankfurtu. Vyrazily jsme si s Evou, já jako garde, Eva dělat rozhovor s jednou významnou profesorkou, odbornicí na migrační literaturu. Mezi sebou jí říkáme Šmakuláda… a já hlavně pospávala v autobuse, seděla v kavárně, trochu redigovala, trochu nakupovala, trochu se rozhlížela. Večer italská večeře s couchsurferem, pak v australským baru, pivo jako chcanky. Australské, i německé, i stout, v zásadě. Všechno. Pivo prostě nikde neuměj.
Nějak jsem tentokrát více následovala intuici a méně obvyklá pravidla. Couchsurfer muž, s ne úplně německým jménem. Ale hodně referencí, pravda. Den předem mi napsal, že přijede ještě jeho kamarád z Mnichova a bude s námi sdílet pokoj, jestli to neva? Konzultace s Evou. Asi ne. Jsme dvě, tak co. Nějak to bude.

Bruna z Mnichova jsme se zalíbením omrkly. A on taky pomrkával. Na Evu víc. Když bylo člověku sedmnáct, hrozně to řešil. Jak oslovit. Jak získat. Jak se neztrapnit. Teď už to nějak… Dáš to najevo. Druhá strana ví, že bylo dáno najevo. A buď dá taky najevo, nebo zůstane pasivní. Strana 1 interpretuje a stáhne se, nebo přidá plyn. Je to fakt jednoduchý. Signály jsou mezinárodní (teď jsem se zarazila, jestli ne evropský nebo euroamerický, ale na Brazilce to fungovalo stejně). Co se vlastně může stát? (Může se stát, že je někdo debil, jenže to se prostě může stát.) Jsem zadaná, a unavená a neostříhaná a nestihla jsem si ty vlasy vyfoukat. Pročež na to seru. Eva má zas svoje důvody. Tak jsme spaly na gauči a Bruno na matraci. Nic se nestalo. Nikomu.

Nevím, co znamená, že jsem na to před nějakým rokem přišla. Že jsem dospělá – už? Teprv? Eva randí se ženatým – zase. Kubka z kanceláře je obletovaná čtvrťákem. „To je ten, co ho znám, nebo jinej?“ „To je ten! A vy jste spolu chodili?“ „Ne, ale to neznamená, že… Dej si na něj pozor. Je to womanizer.“ „Hej Aranel, tak my jsme vlastně spřízněné přes postel!“ Ach jo. Existuje nějaké prostředí, kde neplatí to pravidlo o kameni a cihle? A to se ještě moc nevytahujem společnou minulostí s barmanem.

Už dlouho ale kancelář sdílet nebudeme. Zas jednou něco, co připomíná Pořádnou Práci; a já chci pryč. Ve státní správě jsem se neosvědčila. Nebo ona se neosvědčila mně. Jsouc zároveň podnikatelka, hodně těžce se mi sleduje, kde jsou moje daně. (Tak velmi ve zkratce; kolik já asi tak odvedu? Ale chápete.) Deptají mě procesy, všechno milionkrát schvaluje milion lidí. Jakmile někdo maličko zazevlí, zevlení se násobí a kumuluje. Pak se nic nehejbe. Do toho nadřízená – asi největší problém. Nesedíme si, nezvládám tohle emotivní diskutování, určitě už jsem to tady popisovala, iracionální verbální agrese a obviňování. Odmítám se do toho zapojovat, tak pasivně koukám nebo přikyvuju a doma se topím v slzách. Solidní peníze, jo, teplo v kanceláři. Jenže ozývají se nakladatelství a kontakty a to je přece moje kariéra! A tak že skončím na konci ledna, místo na konci dubna. (Ono to vypadá jako chvíle. Ale nejde to.)
„Aranel, prosím.“ Poprvý jsem si nepřipadala jako rohožka. Dupla jsem si. Ještě teda únor. Ale méně, žádný že mě budou peskovat za 76 hodin místo 80. Dám třeba 40. Nezbytné minimum. (Kdo mi jen tak zaplatí zdrsoc? Nikdo. Za to mi to zas stojí, když si spoluurčím pravidla.) Možná to byla nějaká její strategie – ale měla jsem ze sebe a z vývoje radost. Že jsem to hnala vejš. Že jsem to nedrtila mezi zuby u oběda a nedodávala to kdykoli, když se mě někdo zeptal na práci. Že půjdu. Nedám se. Bude líp.

Nebo – líp: možná nebude, život na volný noze není čajíček. Naštěstí nemám závazky. Závislé osoby. Pracovitá jsem a malou jistotu v PR mám. Budu já se trápit razítkama, výkazama, byrokraticema? (Myslím na Nanu, HR královnu. Jak je vlastně zásadní dodržet smlouvu do konce? Do životopisu? Pro tvář před zaměstnavatelem?)

Povídej říkej piš. HRT a RLE. Bramborovej zen

Než půjdu dneska spát. Protože občas si někdo rejpne, protože Téra to pořád sleduje, protože bych si to třeba pak nepamatovala.

Aktuálně se mi dějí dosud asi největší životní zkoušky. Jednu z důležitejch postav tohohle blogu je potřeba přejmenovat na paní Přemysl. Tak to za prvé. Myslím, že to asi nikdy neprojde jen tak, že to asi vždycky nese hroznou vlnu pocitů, strachů, vzteků, slz pro celé široké okolí. Mně se to nevyhýbá. Čtu, googluju, učím se nová slova a věty, povídám si, ptám se a šla jsem – tedy šly jsme – na podpůrnou skupinu. Možná to budu ještě opakovat. Trochu se to tím ulehčuje a trochu komplikuje, nezřídka je totiž cisosoba za zlou a pyšnící se svým privilegiem, když jakkoli zapochybuje nebo udělá třeba chybu v rodu. Naštěstí u mě to paní Přemysl považuje spíš za uřeknutí, ani sama se chybám nevyhýbá.

Určitě se k tomu dere na jazyk hrozně moc otázek. Mně taky. Nicméně odpovědi na ně se někdy neformulují a někdy průběžně mění. A hlavně tu máme ještě všechny ty ostatní problémy, skoro celé to léto proležené v šeru pokoje u seriálů, pasivita, alkohol, pasivita, alkohol, krátká manická fáze se spoustou smíchu, radosti a sexu a zase nazpět. A kde začít? Kde začít? Terapeut začal z týhle stran(s)y, efekt prvních třech nebo čtyřech návštěv, jenže teď je to zase… blbý. Možná je potřeba začít odjinud, a to zase nebude prostor na to první, do úzkosti a lability nejdou hormony, bez hormonů se prohlubuje dysforie, dysforie se utápí v alkoholu a konečky si svažte sami. Učím se nová slova, učím se zkratky a tápu, a když už bych netápala, přijde situace, která… ale o tom snad radši ne.

Pro tu druhou situaci je zásadní něco jiného, co zmiňuju, když chci ze slz vykouzlit aspoň cynický škleb: všechno jsem to způsobila přejezdem přes most Apollo. To se stalo 1. srpna. Od té doby se změnilo hrozně moc věcí. Nebo v tu chvíli možná? Den předtím jsme hodně hovořily o plánech do budoucna, konkrétněji a obsáhleji než jindy, až už bych se tím skoro přestávala tajit / začínala chlubit navenek. Pak se něco… něco se stalo. Zmizela upřímnost, otevřenost, sdílení, pevné slovo. Největší a nejsilnější hodnoty našeho vztahu, v jejichž návrat pořád ještě doufám (pozvolna se občas některé vracejí, ale nazpět ještě nejsme), se někam vytratily.
Tak pak je člověk najednou ve dvou zcela nových rolích, z nichž ani jednu si nevybral. Pláču a hubnu, ale taky se dozvídám o příbězích jiných lidí. Což se mi zdá hodně cenné. Přináší to zároveň vědomí, že celej svět se v poslední době točí nějak zadkem napřed a proč, proč, proč. Ale s některými blízkými se přes problémy ještě dál sbližujeme. Bylo by lepší se sbližovat přes krásné a pozitivní věci, bylo, bylo. A občas tomu sekundují – kaštany na Štvanici, posedy pro ondatry a rybáři pod jezem. Každou radost si člověk musí chytit a pohejčkat.

Třeba bramborovej zen. Mě Básník popadl a vytáhl k nim do jižních Čech, ať jedu sbírat brambory, vyčistit si hlavu. Povedlo se to na milion procent. Brambor pár řádků a suchá hlína, za půltřetí hodiny hotovo, po zbytek víkendu dřímání na slunci, mazlení s kočkama, trhání švestek, procházka po okolí, návštěva bohoslužby a soukromé hospody. Klid, vzduch, slunce, ticho. Nevydržel mi ten bramborovej zen o moc dýl než na ten víkend. Ale mám si to prý připomínat, a taky připomínám. Třeba i ty chvíle, kdy se mnou Básník chtěl spát; často o tom mluvíme, špičkujeme se, smějeme se tomu a plánujeme to. Do kalhotek se mi nicméně nedostal. „Kdybychom tak byli sami!“, vzdychá Básník, a já se jak trdlo ptám: a kdo tady ještě je? No, tam nikdo, žejo. Kolem nás je; kolem mě jistě a kolem něj teď tak napůl nebo načtvrt. Jedno z těch mnoha slov, které jsem se nedávno naučila, je mononormativita. Nelíbí se mi – všechna slova, která se odvozují od normativity, zavání tlakem. Ovšem zatím nedokážu být tak nějak casual, open a tak. Vůbec není špatné zkusit si to takhle v „opravdické“ situaci. Že přes všechny téměř ideální podmínky to hlava (srdce?) nedovoluje.
Cynické škleby, level Básník: Dej na mě, ten Zloděj má nějakej psychickej problém, píšu mu. Mě jak někdo zaujme, má to spočítaný. Třeba by se na tom dala vybudovat živnost. Nebo zhroutit bych se z toho mohla, třeba. Kde se to ve mně vzalo, jak se to rodí? Nekonečné otázky.

Na závěr trochu tý kultury. Máme kamaráda a vydal desku. Deska svírá, trhá a dojímá, z desky vypadávají kusy textů, ze kterých se stávají opravdové memes… protože to přece všechno řeší. Skladba Heim proletěla i Velkou sedmou na Radiu 1. Tak si to dejte. Do podzima. Tuhle jsem si to za jeden večer pustila šestkrát a vypila 2/3 lahve ne úplně dobrýho vína, sama. Tu konfiguraci vám nechci až tak doporučovat. Ale kdyby třeba někdy.

Povídej říkej mluv

Žiju

Měsíce a léta si tady stěžuju, že mám moc práce. Vždycky se ukáže, že jí může být ještě víc. Třeba v poslední době. Tenhle týden už lepší, minulý týden zběsilý. Redakce, korektury, redakce, korektury, stažený žaludek, kdykoli přijde e-mail… mám špatné svědomí? Nebo co? Opouštím pozvolna práci na výstavě a předávám ji panu Přemyslovi, už to prostě nějak nejde, chtěla bych ještě víc dělat ty překlady a na té chodbě to moc… není to ono.

Byla jsem v Londýně a v Bratislavě.
Byla jsem na pohovoru a poslala další dopisy.
Byla jsem na copywritingovém eventu a dozvěděla se i něco, co se mi opravdu bude hodit. (Zároveň se tomu trochu vysmívala.)
Byla jsem na jednom hrozném a na jednom skvělém koncertu SRPR a na oslavě 5 let Vývařovny, kde jsem se picla Aperol Spritzem a strašně se smála, jaké je to tam hipstaparodie na sebe sama.

Potřebuju v sobě rozpustit zbytečnej hejt na jednu osobu ze svého okolí.
Potřebuju přidat v ekologickém úsilí (nestačí třídit, je třeba i redukovat; v každé oblasti života je prostor pro ekologičtější řešení).
Potřebuju si promyslet, kdy a kam vlastně v létě.
Potřebuju zlehka připravit stěhování, a co všechno s bytem, než přijde novej nájemník.
Potřebuju si vnést trochu řád…

Snad budu taky trochu víc psát. Chce se mi, víří mi v hlavě věty a nápady, když frčím na kole po náplavce. Ale vždycky je potřeba ještě něco doklapat, dopřeložit, dořešit, a nebo jít ven. Možná na tom nejsem zase tak špatně. Ještě přece chodím ven.

Všude. Travička

Hele ja tohle mel kdysi s L., vsechny jeji vrstevnice prisly do Toho Veku a bylo to vsude. Takze se ti to nezda. Az ti bude pres 40, uz to tak intenzivni nebude, haha., píše mi Básník, když pozdě v noci rozumuju, nakolik se teď opravdu všude probírají jen těhotenství, porody a děcka. Leze mi to na mozek, každýho si prohlížim. I sebe. Bylo to nakonec asi od těch zad, internetová diagnostika ovšem funguje, jak to všichni známe. Haha.

A ono „v tom věku“… rozptyl zasažených je takový, že by si ty krajní mohly být navzájem matkou a dcerou. Příběh 1: „no říkali jsme si, teď s tím má tolik párů problémy, tak to tak jako přestaneme řešit… no a ono napoprvé. Ale vlastně proč ne. Přejdu na individuál, v půl roce pomaže do jeslí a bakalářku v klidu dodělám,“ prohlašuje Mína. Pasáž s jeslema mě trochu děsí. Vím, chodily tam maminky, i naše generace, ale… taky existovaly ty týdenní jesle, moje noční můra, taky to všechny přítomné děti přežily, ale nemyslím si, že je to nutný. (Beztak v tom konkrétní dítě konkrétní mámu vykoupe. Nakolik je Mína opravdu tak drsná, že zabouchne dveře u jeslí a půjde datlovat práci, i kdyby dítě mělo separační úzkost nevím jakou, to netuším.) Strašlivě chce znát pohlaví a její chlap je tak klidnej, tak flegmatickej v opozici k výbušné a sprosté, zároveň věčně rozesmáté Míně. No jo. Radost.

Příběh 2: manželství, snaha, potrat, teď celiakie, nález HPV a do toho onen diskurs plný estrogenů… je to smutný, smutný takový. Jak to ten pánbu myslí s těma záměrama? Musí jim stačit pejsek? Pořád ještě si moc nesedíme, pořád ještě se na mě uráží, nebo i na jiný lidi teda. Ale přeju jí to štěstí, a nejen proto, že bychom se už nevídaly, teda.

Třetí příběh je asi nejsložitější. „Ona je o kousíček starší než já, a mně bude 43,“ povídá šéfová, a masérka mi , pak vypráví, jak starší syn, asi třináctiletý, má problémy s očima, ekzém, akné. Jeho otec se ztratil. Otec tříměsíčního břicha ji opustil týden předtím, než se břicho vyjevilo. A protože má děti už čtyři, nechce s tímto nic mít. Hormony pracují, tělo pracuje, „když dal pánbůh kravičku, dá i travičku,“ říkala mi ve tmě. Jenže před 14 dny ji vezla záchranka. Co ukázal ultrazvuk, se zatím neví. Jak je uživí… v tom napětí, že se nesmí nic stát… achjo. Je to krásný, je to zázrak a zároveň vlastně trochu neštěstí. Vím, stříbrná lžička v puse není zásadní (a je dobrý si to přes podobný příběhy připomínat). Ale přece jen. Když už ani ten otec k tomu není.

Třešnička na dortu: v bezva práci v perfektní budově nahrazuju holku, která odchází na mateřskou, a nový přírůstek bude i v šéfově rodině. Tak si sdělují, kdo jakej kočárek, a ještě se ptají na názor mě. Veselost, jo. Z veselosti je pak nutno se kompulzivně vypisovat na blogu, pana Přemysla tyhle HLP moc nezajímají myslím – hlavně když ty lidi nezná, asi se to dá i pochopit. Jenže ve mně to kvasí a bují, muselo to ven, zatímco jsem stále ještě v práci. (Nejsem vůbec někdy v práci? Jo, někdy jsem na józe.)

„Jaké to je, chodit s aktivistou?“ ptala se Nana v Brně asi ve třetí větě. No, jaký. Nejednoduchý. Napínavý, ale nejednoduchý. Nejednoduchý, ale napínavý. zas… mas unikatni zivotni zkusenost, mám, a přepadají mě návaly strachu a obav a jindy si zase říkám, vždyť je to vlastně skvělý, potřebuju to jen hýčkat a prodýchávat, jako když… jako se rozmasírovává tvrdý uzlík ve svalu, roztírá ztuhlý kousek medu nebo masti, nezměklý kousek másla v těstě mělní vařečkou. Tohle je náš svět a tam to patří.

O tom to bude příště. O work-life balance, o rodičovských odrazech v nás. Včera jsem křikla na Matyldu a vyčítám si to, nebyla v ohrožení života, nemlátila nikoho. Prosímtě, Aranel, to si snad radši nepořizuj ani křečka. Nebo budeš sama křeček. Z tý touhy po dokonalosti a vyrovnanosti na plnej úvazek.

Fusion. Vinyasa. Páternoster

Vyhláška č. 50/1978 Sb. Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu o odborné způsobilosti v elektrotechnice se změnami: 98/1982 Sb. Děkuju za ten koment, měl by se člověk vyjadřovat pregnantně!

Navštívila jsem nové taneční studio. Nějak jsem pozapomněla na úsilí dělat věci poprvé… Čerstvý zážitek s contemporary fusion, zkušební lekce zdarma. Bylo dobrý se hejbat, nějak mi sedl ten čas. Hodina už míň. Určitě si nemyslím, že by se mohla z hodin vypustit technika. Když člověk neví, jakej „materiál“ má před sebou, ale ví, že to nejsou profíci, neměl by na techniku rezignovat. Ono to pak vypadá jaksi dost debilně, navíc je to nebezpečný. Fusion… jakože prej vlastní kombinace contemporary a street a hiphopovejch vlivů. Mhm. Radši bych něco víc takovýho kumšt, a taky floorwork. Na tenhle kurz se nepřihlásím, ale možná bych se mohla občas zastavit. Zahopsat si.
Akorát mě teď bolí záda – možná z toho. Protože se prostě neřeší ta technika. Meh.

O něco víc teď jedu v józe. Svojí oblíbené vinyáse a nově ještě jiné vinyáse, už od 7:30 ráno, ale dávám to. Učí Svatka, co na gymplu jela hiphopový bomby. A bum, hned na první hodině Kristýnka. Kdysi jsem o ní už psala, potkáváme se často, na různých open classes, kurzech. Je silnější, vždycky vepředu a tváří se zarytě, nemusím ji. Teď je ještě víc silnější, ne rozkydlá, ale ta stehna… ruce… A teď na józe. Cejtila jsem se dobře, připadala si hezčí, občas mi něco i jde. Takže moment konfrontace.
Protože o tomhle jóga není. Pokud už by se mělo soutěžit, tak jedině sám se sebou. Nezahlížet po ostatních. Ono jeden se má vždycky v čem zlepšovat sám proti sobě. Když už je pozice hodně hluboko, dá se zvednout noha. Třeba. Myslet na dech, soustředit se na sebe. Ne na Kristýnky. Tak. Takže si do hodin jógy nosím o úkol víc.
Snad mi to teda dělá dobře. Řekla bych, že jógová figura je figura snů. Jen neusínat v šávásáně a nemračit se, no.

Kamarádka Adéla mě vytáhla ještě na hodiny iyengar (čte se to „ajengar“, abyste věděli) jógy. Poprvé se mi to moc nezdálo, používají hodně pomůcek, takovéhle bločky, onaké bločky, jednu podložku, jinou podložku, velké tlusté polštáře, dokonce židle. Mně ty sporty, ke kterým si člověk musí nanosit kupu nábytku, moc nesedí. Má to v tomhle stylu smysl – noha opřená na zemi o bloček způsobí protažení jiných míst než noha položená. Ale i tak.
Nicméně hodiny se konají úplně v centru a v krásném sále se spoustou světla. Dala jsem tomu šanci ještě jednou a totálně se zničila. Možná za to může i hodina tance ten samý den a vůbec takový pohybově intenzivnější týden… ale au!! Kdo by řekl, že z něj může téct pot, když jen stojí s nohou opřenou o zeď!

A zítra zas do Brna. Těším se. A příští týden do bistra se Z. a gay kamarádem. Těším se. A rýsuje se plno nových dětí na hlídání, těším se. A pak promítání filmů o nevidomých a výlet a velký výlet a… těším se.

Jestli vyjde páternoster ( projela jsem sklepem! ), budu se těšit ještě víc. Takový menší PR jobík v menší PR firmě. Která sídlí v nádherné budově s výhledem, pro který se vraždí, a vevnitř jezdí funkční páternoster. Hustý. Moc bych to chtěla, i lidi se zdají sympatičtí, a určitý podíl home office. To chceš. Nebo Aranel to chce, pracovat po knihovnách, kavárnách, cizích bytech. Nebo tom vlastním. (Napsala jsem si do diáře mytí oken. Jsou hrozný. A když to nebude v diáři, vždycky se ten čas něčím zaplácne, že…)

Taky hodně čtu. Cunninghama a Houllebecqua a Mornštajnovou a Katalpu (všechno super) a novou Tučkovou a semtam něco lehčího (nečtěte). Mám čas na sebe. Snažím se číst i něco k doktorátu, a téma se mi v hlavě pořád přelévá a mění. Tak uvidíme, no. To už jsou všechno nadstavby.