Významné pondělky. Ležení. Co na to druhé

Ty významné pondělky byly teda jenom dva, není to bůhvíjaká série. Ale první byla debata v Semilech z minulého příspěvku a o pondělí později jsem jela do Prahy – asi naposled zas na dlouhou dobu, ale hlavně proč jsem tam jela. Do kavárny, ale hlavně taky na focení.

Fotografka se jmenuje Karolína, ale nejde mi to z pusy ani z prstů. Pro mě je to ašu kešu a její blog o kapustňácích. No a ta ašu má takový svůj projekt: focení aktů, svých známých i lidí, kteří se přihlásí na její výzvu po sociálních médiích. Různýho věku, kondice, pohlaví, zdravotního stavu… a jejím cílem je mít jakýsi samosběr, fotit ty lidi třeba několik let po sobě vždycky jednou za rok nebo jak to vyjde.

Na ašu narážím na blozích už kolik let (deset?) a na sérii jsem koukala se zájmem. Lidé jsou na bílém pozadí, ve zvláštním, neutrálním, chladném, ale ne nepříjemně chladném světle. Mají hodně tetování, vrásek, kožních záhybů, a jejich nahota je obvykle asi taková jako třeba v sauně – neokázalá, nesexualizovaná. Jen se z nich slouplo oblečení a vidíme je jinak, než jsme zvyklí lidi vídat.

Samozřejmě jsem byla trochu napnutá, nervózní, nevěděla, co čekat, od sebe, od objektivu. Nicméně musím si zapsat ještě jiné dojmy z toho setkání. Ašu působí tak… bezvěce. Neztratila ještě všechny rysy mládí (omg to je popis!! ale tak prostě jak si z pár fotek pamatuju ašu kešu), zároveň se za brýlemi dívá tak trpělivě, zkoumavě, klidně, možná moudře? Zároveň má na nártu vytetovanou kapustu. Ateliér tvoří půlka kuchyně v nádherném prvorepublikovém (?) bytě s velikým oknem (odtud to světlo) a šedou tlustou kočkou, vypočítavou jako všechny. „Jsem zvědavá, co na to řekneš,“ říkala mi Ašu. „On člověk se totiž nahej vidí jenom v zrcadle nebo takhle seshora dolů. Na to je zvyklej a tohle je jiný.“

Tak jsem si sedala, lehala, otáčela se, drapala po kočce, pak chvíli tančila. A co jsem na to říkala? Líbím se sama sobě na fotkách, a to i přesto, že mám větší prsa, než se mi dosud zdálo, a nejsem vlastně tak křehká, jak si o sobě myslím třeba při tom pohledu shora. Přesto mi ten pohled docela lahodí, z čehož se raduju. A fakt si člověk tak nějak připadá, jakože z něj sloupli něco, co tam normálně patří. Jo, vau, to je objev, Aranel, běžně s druhými interagujeme v šatech!

Vezeme se s ašu na jedné lodi. Živíme se něčím, co nás hodně baví, někdy na tom dřeme do noci a jindy se ve dvě odpoledne procházíme venku a kopeme do listí. Líbilo se mi tam a moc by mě těšilo zůstat v kontaktu a v sérii.

„Uzávěra“ jede dál. Zkraje mě to opravdu hodně tížilo. Silně souzním s článkem Arisu o strachu, včetně té únavy. A spánku… Zároveň si chvílemi vyčítám, že se trápím. Že frflám. Vždyť se mi děje nejmíň ze všech. Na home office jsem zvyklá, nevypadly mi ze dne na den příjmy, nechybí mi na nájem, nikdo v okolí není vážně nemocný, nemusím doma nikoho vzdělávat, nejsem na to sama. A stejně to na mě dopadlo a tížilo hruď a křivilo hřbet. Pavlína o tom taky psala, vidím se někde mezi 1 a 2, možná s postupem času to klouže spíš k tý dvojce. Vyrobila jsem domácí tvaroh (jo jo, děkuju za potlesk, ale tvaroh se dělá sám, takový věci oblibuju, mlíko v lednici kysne samo a v utěrce to pak taky kape samo), pořídila další dvě – ne, vlastně čtyři – kytky, přestěhovala si ze sdílené kanceláře monitor a vrátila se k rutině on-line jógy.

Mezitím jsem prováděla korekturu jedné knihy o józe. Trochu jsem se u toho zlobila. Píše se tam samozřejmě o tom, jak je jóga pro každého, jak je důležité nesoutěžit, měřit se jen sám se sebou, vnímat energii a sílu každého dne, pracovat individuálně – a vedle hledíte na fotky lidí v různejch preclíkách a jinejch stojkách na uších. (V průběhu knihy to trochu vymizí, ale stejně tak nějak nevím, popisy jógových sestav v knize, je to dneska ještě aktuální?) Znovu vyzdvihuju Adriene a její YouTube kanál Yoga with Adriene. Už jsem to tu psala, Adriene praktikuje na no-name podložce v náhodném oblečení, nemá vysekané svaly, neprovádí provazy a stojky na uších. Ten kanál obsahuje videa, která trvají třeba 20 minut a z toho se 80 % leží. Jako třeba si přitáhnete koleno k břichu nebo tak, ale prostě se tam leží. Protože opravdu to největší vítězství je rozrolovat podložku. Přivyknout pravidelný praxi a pak se rozmýšlet, jestli dneska skáčeme do čaturangy, nebo dvacet minut ležíme in something comfy. Tak to se teď snažím, a kolikrát zjistím, že jsem se cítila na dvacet minut a pak skoro lituju, že už se končí. Ta chvíle u tlumenýho světla, s dechem a svíčkou tvoří cennej moment každýho dne.

Mimochodem Nana se rozčilovala nad videem nějaké ženy z Brna, která vyzývá jogíny, aby si doma vytvořili svůj prostor, kde je nebude nikdo rušit a budou si tam moct poštelovat takovou osobní „šalu“ nebo jak to říct. Hm, chtěla bych slyšet, kolik lidí najde doma prostor na podložku, který by zároveň nebyl v kuchyni, koupelně nebo ve dveřích. Lockdown – pink a doma se nám zjeví pracovny, ášramy a telefonní budky? No, moc to nevidím. Spíš jde o to najít ten prostor v sobě, soustředit se třeba tehdy, když se za dveřmi někdo sprchuje, když hučí myčka nebo nám vyjde jen chvilka času. A zase si myslím, že Adriene tohle splňuje – nemusíte si nic extra oblíkat, nemusíte vlastnit pomůcky, nemusíte mít hodinu a půl času, nemusíte znát základy sanskrtu, musíte jen rozbalit podložku, „hop into something comfy“ a pustit si video. Mluví srozumitelnou angličtinou jo a!! vytváří ve mně naprosto přesvědčený pocit, že to video natočila pro mě, že praktikuju já a tři blízcí lidé, a to právě teď. Přitom má miliony sledujících a video je někdy třeba pět let staré. Jenže úsměv je odzbrojující a zaujetí pro věc taky.

Naposledy mrknu na CNN skrz prezidentské volby a půjdu si číst. Stihla jsem ještě výpad do knihovny před uzavřením a čtu korespondenci A. Přidala a J. Zábrany. (Před to první jméno jsem automaticky udělala zavináč, asi abych Přidala označila, kdyby měl třeba účet na instagramu! Mě vomejou.) Moc mě to baví. Výhledově se možná rozepíšu víc nebo i něco ocituju, protože mezi zprávami o nemocích dětí a zimě prosvítá hodně podrobností o tehdejším nakladatelském a literárně-profesním životě. Některé se ode dneška hodně liší a jiné… darmo mluvit.

Co děláte, co čtete, jak se obrňujete, vztekáte se nebo pláčete? Pište mi přeci!

Pod kontrolou. Bábovky. Martin V.

Odevzdala jsem minulý týden zas něco a od tý doby myslím na blog. Až mě teda dokopla veřejným pranýřováním Soňa Malinová. Ale chci říct, že nezapomínám, nepřestávám, jen je někdy týden (měsíc…) úzký formát. Řeči tohoto typu se objevují tak nějak víceméně na začátku každýho příspěvku, co?

Mezitím jsem si od Pablovy maminky půjčila knížku. Totiž jsem ji tam teda vytáhla z knihovny a Pablo říkal, že to domluví. Přečetla ji, hodně rychle, podle svýho zlozvyku, ale taky proto, že mě to nečekaně vtáhlo – totiž O čem sní ženy, první díl, zatím. Mám ráda knihy formou rozhovorů. S chutí jsem četla oba díly Palánových samotářů, například. Tahle kniha není nová, je z roku 2003, a donutila mě k přemýšlení. Pěkně se to spojilo s mou novou zálibou v poslechu podcastů. Baví mě Buchty, Stárnoucí mileniálové, Vyhonit ďábla, celkem i Šatníky, Holky venku, NILA podcast… nejnovější přírůstek se jmenuje Pod kontrolou. Nedlouhá uzavřená série podcastů o antikoncepci. Chtěla bych teda Veronice Ruppert vytknout, že poněkud podporuje některé nežádoucí stereotypy („kluci řeší antikoncepci míň“) a že se jí opakují hosté. Nicméně jak se spojují ty dvě věci: v knize Olgy Sommerové vystupuje hodně žen, které se brzy vdávaly takzvaně z nutnosti. Často kvůli těhotenství, nebo chtěly utéct od rodičů a takhle to bylo nejsnazší. A pak samozřejmě přišly další děti, nebo rozvod, nebo nejdřív děti a pak rozvod, prostě se tam odehrálo hodně složitých osudů, hodně dětí nevyrůstalo v úplných rodinách a nezbyl čas na nějakou seberealizaci třeba. Dneska máme antikoncepci na dosah ruky, rozšířené poučení o ní a… asi jsem si uvědomila, že je to vlastně nečekané bohatství a že to „rozhodování o vlastním těle“ není jen fráze. I když taky by to nemělo ležet vždycky na straně žen, (hlasem Terezie z Vyhonit ďábla) žejo.

Na druhou stranu to zas vede k odkládání a odkládání a furt má každej dost času. Nicméně o tom dneska psát nebudu.

Nejhorší část podcastu: rozhovor s gynekoložkou o symptotermální metodě se slovy jako „tělíčko“ a „děvčátka“ a „je to morseovka našeho života“. Uf, sice vážím osmačtyřicet kilo, ale trvám na tom, že mám tělo a břicho a zadek a nohy a všechno tohle! Naštěstí na ni navazuje velmi zajímavá třetina s knězem, který krčí rameny – já přece antikoncepci nerozumím. Nemůžu rozhodovat za věřící. A ne, nemyslím si, že by byl špatný katolík někdo, kdo použije kondom.

Přestal mi fungovat telefon, tak jsem na chvíli opustila Instagram. Předtím jsem se tam ale začala nazlobovat. Vím, už o tom taky psal kdekdo, ale pro mě je to čerstvé: docela ráda koukám na fotky buchet, chlebů, svetrů, výtvorů, ale nerada si u toho čtu o tom, jak to vlastně dotyčnou vyčerpává. Teď trochu zatínám do jedné blízké duše a nevím, jak to napsat, abych vyjádřila celou nejednoduchou škálu pocitů. Ale je to furt dokola, trochu ty tradwives, jak o tom bylo onehdy na Heroine, trochu „no jo, to máš po mně a po babičce“, jak si tuhle povzdychla moje maminka, když jsem jí vykládala o vkládání bábovky do trouby ve čtvrt na jedenáct večer. Taky mi proběhlo hlavou: musím ještě něco upéct, nemáme nic sladkýho a Pablo má takovej zvláštní zvyk, že vstane nad ránem, v polobdělosti se nasnídá a pak si jde zase lehnout. Nejlepší snídaně je něco rychlýho sladkýho, kdepak si mazat chleba. Takhle. Já ty buchty taky jím, i uvařený obědy, pečení pro mě není žádný utrpení a jsou to samý rychlovky z kypřicího prášku. Ale myslela jsem, nebo myslím, hodně na něj – a přitom, nebyl by třeba radši, kdybych si četla? Kdybych si vybírala doktorský studium? Kdybych se seberealizovala intelektuálně? Neděláme tady něco, co sice dojde ocenění, přinejmenším neverbálního, ale možná by něco jinýho došlo ještě většího ocenění? Protože možná muži kolem nás zastávají silnější feministické pozice, než se zdá, a strhanost neocení; neocení ji nikdo? Promiň, milá, ale bolí mě to za tebe. Jak by ses vlastně potřebovala léčit, hledat, odpočívat, promýšlet, aspoň v těch prchavých ukradených chvilkách mezi nezbytnou péčí. A ty místo toho zpracuješ další metrák švestek, narovnáš jablíčka do estetických koláčů. Nikdo nechceme vyhazovat jídlo, z tohohle pohledu oceňuju, že se to udělalo, ale asi bych… já nevim. Sama jsem ještě nedošla k jasnýmu závěru těch úvah. (Jestli se to vůbec někdy zadaří. Možná je to jako s každou jinou pravdou.)

Kolik ještě generací? Posune se každá jenom o kousíček? Nebo se z každý posune jen pár jednotlivců? Nebo to jsou cykly – v jedný generaci perník z prášku, ve druhý doma zakládaný kvásek. Nevím. Substrát pro úvahy.

Musím se ještě trochu povytahovat. Včera jsem byla hostkou cyklu Poznej svého překladatele. Na besedu přišli dva lidi, třetí dcerka pořadatelky a čtvrtej Pablo. Stejně mě hrozně těší, že na rozdíl od mnoha jiných se to tam, nebo jsme se to tam, rozhodly uspořádat. Že jsme nevyměkly ani přes všechna opatření. Doma jsem dostávala záchvaty smíchu, že takovej mašťák jako já má někde rozdávat rozumy! Ale oblíkla jsem si oblíbený šaty a myslím, že to dobře dopadlo. Poslední otázka: máte nějaký překladatelský sen?

No, mám. Ovšem nejedná se o titul k překladu. Sen 1: hovořit o překladu v DVTV s Martinem Veselovským. ❤ Sen 2: aby se překládáním dalo důstojně živit, abychom pro svou krásnou a milovanou práci měli solidní podmínky a mohli opravdu odevzdávat kvalitní dílo. To jsem i podle svého přísného názoru řekla dost pěkně a vznosně. Trošičku jsem si to připravila, uznávám. Ale určitě to neznamená, že si za tím míň stojím. Stojím si za tím pevně! A těším se, až to budu moct říct i Martinovi do očí.

Jak moc. Soutěživost. Bylo léto?

21. června jsem tady psala: Bude léto, těšíte se? Teď je 21. srpna a sice dneska má bejt 34 stupňů, ale jinak už je prostě konec srpna. Na druhou stranu jak červenec dohromady propršel, třeba nás ještě něco čeká.
A já vlastně nesnáším vedro, xmrti!!, tak mi konec srpna nevadí. Plánuju navštěvovat lesní koupaliště, dokud to půjde, a pěkně se tam otužovat. Mimochodem jsem po tý tříletý agónii s nakupováním plavek nejen koupila jedny nový, ale ještě vyhrabala u rodičů jedny starý, který na Lesáku udělají ještě spoustu parády, a navíc rychle schnou. Tak mám teď z jedněch malejch rovnou dvoje použitelný (a ty jedny malý pořád).

Slibuju si, že už si víckrát nezpůsobím takový pracovní léto. Na jednu stranu se napomínám, že jsem přece byla současně hopsat v Brně, na stranu druhou jsem ale většinu času prostě fakt bušila nějakou práci a v důsledku stejně není hotová, protože se do ní motají jiný práce. Vloni tolik dní v Bulharsku sotva na telefonu… no. Ale letošní rok je prostě úplně ve všem jinej, tak proč ne taky v propracovaným létu. Pablovi to vyhovuje, zalezl do pracovny a vzdělává se asi ve třech oborech. Po cestování se mu prej ani nestejská.

Nicméně jsme odjeli na 5 dní do Broumova, mýho milovanýho konce světa. Tam jsem si notebook nevzala, abych opravdu a doopravdy nepracovala. Nabalila jsem si beletrii… Ukázalo se, že to volno bylo strašně potřeba a potřebovala bych ho o dost delší. Nějak hodněkrát jsem měla slzy na krajíčku, i když se vlastně nic nedělo. (PMS za to nemohl.) Často kvůli řízení, pořád s tím bojuju, nebo spíš bojujeme, protože Pablovi se vedle mě špatně sedí a nechápe, proč opakuju některý chyby. Já mám pocit, že se pomalu zlepšuju, ale je strašně snadný mě rozhodit, no.
Babička se před nějakými měsíci dojímala, že to dělám z lásky, to řízení. Musela jsem se smát: z lásky to dělá spíš Pablo, že to snáší. On teda doplňuje, že to děláme z lásky oba, já proto, aby on nemusel řídit pořád. Na druhou stranu jeho řízení baví a zastává filosofii „musím se o nás starat“. Neřekl to úplně klidně a ochotně, nechtěl se o tom asi bavit. Ale stejně mě to dojalo.

Jinak jsme ovšem navštívili dvě koupaliště, mnoho skal, Kuks a klášter. V Broumově jsem byla potřetí a na prohlídce toho kláštera poprvé, ostuda! Pěkný. A viděli jsme dohromady snad 11 barokních kostelů i zevnitř. S čím se teda Broumov potýká, je úroveň služeb – taková jakože lepší restaurace v klášteře pokulhává ve věci obsluhy, restaurace Alka vede cenami, ale kvalita je spíš prostě „hospodská“ a vegetariáni se moc nenajedí. V pizzerii Sudetka (sic!) mají málo židlí, do čínskýho bistra jsem se bála, glutamát nesnáším nejlépe. Veganská a skvělá Kočka na kari vaří jen obědy a ty jsme odbývali většinou v lese… a na hotel Veba tentokrát nedošlo. A to je asi tak dohromady všechno, přitom turistů tam nakonec nepřijíždí úplně nejmíň. Plus jsem už dlouho nezažila situaci, kdy se otvíračka o víkendu kompenzuje zavřenou hospodou v pondělí a v úterý.
A musím říct, že sice spolu trávíme dost času, ale ten volný je stejně nějaký jiný. Trošku jsme o sebe naráželi, možná když chybí ta pracovna, kam se zaleze? Ale máme se rádi a všechno nějak přešlo.

V létě míň jóguju. Koronastyl časté domácí praxe mi taky nevydržel. Včera jsem navštívila jednu lekci dynamické flow a… chválila jsem se za zpevněný střed. Ale jenom chvíli. Protože u těch náročných, dynamických lekcí, vedených navíc způsobem „co všechno se dá ještě udělat pro ztížení pozice prkna“, ve mně narůstá soutěživost a nesoutěžím jen sama se sebou. A pro tohle jógu nedělám. Tam chci právě tak nějak myslet jen na sebe a posouvat se vůči sobě, a když si teda všimnu ostatních, tak jim přát jejich pokroky. Ne se nad ně povyšovat.
Možná se podívám na tu Carling Harps, co ji doporučovala Nana. Silné jádro je důležité, ale určitě se k němu dá dojít i na jiné způsoby.

Moji bublinu teď v létě zase hrozně vyplňujou děti. Ne tak úplně „koroňátka“, to si asi pořídila jogínka Ter (snad to její učitelský přístup nezmění tak, jak se to z mého pohledu stalo Magdě – nějak mi to pak přestalo sedět). Spíš kdo nemá, řeší, jestli mít a kdy mít, kdo chce, řeší, jak si ho přičarovat, kdo má jedno, řeší druhý/nedruhý a takhle dál. Taky jsme po roce zase došli k týhle otázce, respektive to začal svou podivuhodnou otázkou Pablo: „Jak moc si mám dávat pozor?“
Zdálo se mi, že se vlastně ptá na něco jinýho, ale neupřesnil už na co. Jen že „aby ses neocitla v nějaký situaci, ve který bys nechtěla bejt“. Na to už jsem odpověď měla: vlastně bych v ní celkem chtěla bejt. O pár dní později jsem se k tý hypotetický situaci vrátila; Pablo se dost kroutil. Ještě dva roky bude přece studovat. To je asi pravda a je to vlastně velký pokrok, taky to mohlo být pět let. Dva roky by se ještě daly unést – pokud jsem tak zdravá, jak si myslím. Nicméně se mi zdá, že se náš, tedy spíš jeho, přístup už k tak dost nespolehlivý antikoncepci ještě dál rozvolňuje. Tak uvidíme.
Nemáme prachy, nemáme pořádný práce a žijeme v polovině pronajatýho bytu (druhou polovinu nevyužíváme, majitel tam skladuje různý krámy). Ale tohle mě zrovna v úvahách až tak neomezuje. „Vždycky to nějak dopadne, viď,“ ušklíbal se Pablo. No ale nemá pravdu? Má.

Někdy mě trochu žere, že se nerad druží, že se netváří na poctivější dělení domácích povinností, že mě prudí kvůli chloupkům v podpaží. Pak se na něj dívám, v autě, v posteli nebo jinde, a cejtím, že je to ten pravej. Že jsem rozlomila kruh „toxických“ vztahů (nechce se mi teď hledat lepší slovo, možná závislých?) a víckrát už se mi to nepovede. Že se čekání vyplácí a boží mlejny a – no to je jedno. Láska páska!! Proměnlivá, a přece se zdá trvalá…

24/28. Rudé zlato. Nepřijatelné

Vidíte, akorát měsíc, hezký. Nějak se mi těžko hledají chvíle, furt je co dělat, a nakonec si jdu radši číst, hltat cizí texty.

Zkouškové in da house. Začalo to odevzdávkou posledního ateliéru – z toho týdne si myslím Pablo nic nepamatuje a já si pamatuju hlavně jeho skelnej pohled, když jsem mu říkala cokoliv. Je to teda lepší, než to asi bejvalo, bez klepek a hektolitrů coly zero, přesto jakkoli jsem si to soustavně racionalizovala, úplně dobře mi to nedělalo. Bylo mi to dlouhý… nakonec to odevzdal, ten den jsem byla v Praze na jednom večírku, a pak odjel na workshop do jižních Čech. Tam jsem je koncem týdne navštívila, milion hodin ve vlaku, vlhký počasí a báječná atmosféra mezi stavebními fachmany. Spaní na palandě, to už se mi taky dlouho nestalo. Cesta zpátky, zácpa na D1, špinavý prádlo, jakože opravdu od hlíny a písku, a pak jsme se pomilovali, hladově, vášnivě, a ráno znovu a druhý den během odpolední siesty. To je docela nezvyk, i to denní světlo. Nezvyk, na který si ráda zvyknu, ha.

Překvapuje mě, jaký na mě má vliv jeho přístup. Shodou okolností mi dneska zas přišel do ruky jeden časopis pro ženy, kde psali o nejsprávnějším počtu sexuálních partnerů před manželstvím dle amerických, britských nebo kdovíjakých vědců. Sice to opletli ujišťováním, že i jiná čísla jsou ok, nicméně to jedno pravé tam stálo. Hm – možná jsem si to měla přečíst dřív, a nebo taky ne. Každopádně si myslím, že Pablo toho čísla asi ještě nedosáhl. Nevadí mi to (ono tomu, kdo je napřed, ať už v čemkoli, se celkem snadno projevuje blahosklonnost. Trochu bych se bála zeptat, jestli náhodou nevadí jemu, jak to je). Odběhla jsem. Prostě se chovám zdrženlivěji, hůř se mi mluví a vyjadřuje, i když jsem to přece už uměla. Zajímavý, zajímavý. Prohlížím si to, jak mě učí jóga, víceméně bez hodnocení.

Povinnosti měly skončit 24., teď asi skončí 28. nebo možná 2. července. Pak bude léto a víc prostoru na třeba i vážnější témata. Jak jsem zmiňovala ten večírek, zaujalo mě tam, s jakou lehkostí některý dvojice mluví o svatbě, dětech, a to i jakoby za toho druhýho, se znalostí jeho názorů. Pro mě to furt představuje nějaký křehký a těžký téma, o kterým nedělám humory. Přitom taková blbost – OK, to úplně ne, ale zavírat před tím oči a tvářit se, že to neřeším, když to řeším, je asi podivný. „My jsme si to probrali, ono se to stane, a teď čekáme, až se vyjádří,“ popsala Vančura situaci svou. Neodolala jsem nutkání ji opravit – čekáme? Spíš ty asi čekáš, milá přítelkyně. Ale doufám spolu s ní, že milej mladík je jako zelí v kameninovým hrnci, zdánlivě se neděje nic, ale vevnitř se chystá skvělá věc.
Onehdy jeden známej napsal tohle na facebook. Má ve zvyku psát otázky nebo palčivější témata a vířit diskusi. Onehdy teda napsal: Co byste udělali, kdybyste se nebáli? Něco jsem si tam četla, ale vlastní odpověď mě napadla až za dva dny samozřejmě. Kdybych se nebála, zeptala bych se ho, jestli si mě chce vzít. Proč se bojím? Strašně se tím odhaluju a riskuju, že řekne ne, a budu si připadat jako škemralka. Proč mi vadí se odhalit před snad nejbližším člověkem? Hmmm… ach jo. Vlastně si v tomhle moc nerozumím.

S obojím najednou souvisí, že jsem si přestala sledovat cyklus. Respektive aplikaci jsem si nechala, ale udělám tam pár křížků jen na jeho začátku a pak už nezapisuju. Jako mé předchůdkyně do kalendáře. Zjistila jsem totiž, že mám sklony si říkat „dneska by to třeba šlo“. Skrytě doufat, že zrovna dneska selže lidskej faktor. Možná dokonce litovat, že během plodnejch dní zrovna nebyla nálada. A to se mi na sobě samé hrubě nelíbí. Třeba jednou nastane potřeba udržovat si povědomí, ale teď bych se chtěla milovat z lásky a z touhy. Jako mám nějakou představu, ale takovou povrchní a nejistou, a to stačí. Byl to myslím dobrej krok.

To rudé zlato ale znamená jahodovou marmeládu, který jsem uvařila 11 skleniček. Taky upekla dva koláče, nazdobila dvě misky s tvarohem a něco požrala jen tak (a něco se zkazilo, jahody jsou potvory prchavý). Nasbírala jsem šest kilo na samosběru, vstávala před šestou a táhla se autobusem, a bavilo mě to a mám radost. I z toho, že jsem marmeládu vařila podle Maškrtnice, líným způsobem a bez pektinu, a že je nádherná, tmavá a sladká. Je mi 32 a poprvý jsem uvařila marmeládu, ou jé! (Vybavuje se mi nějakej pokus se špendlíkama, ale to nebylo nic moc.) Samosběr ještě bude, jako samozřejmě vůbec nemám čas a marmeláda už by možná i stačila, jenže nech to tam. Nemluvě o tom, že někdo říkal, že rostou houby, no a borůvky taky už asi budou výhledově dozrávat.

Odevzdala jsem překlad. Klasicky jsem z toho byla zoufalá, že takovejhle shit přece nemůžu odevzdat, ale zároveň se mi nedaří to po sobě rozumně číst, svoje vlastní dílo nedovedu redaktorsky nahlídnout. Kolegyně překladatelky se naštěstí svěřily, že to pro ně platí zrovna tak – a další, co mě nakoplo, byl seminář s právníkem o překladatelských smlouvách. Musím říct, že jsem dosud měla docela kliku; nikdo mě zatím doopravdy neokradl a nepodrazil. Na druhou stranu já stát na straně nakladatelů, hodím tam mezi nás zápalnou láhev. Teďka jim nastanou krušný časy, až budu vyžadovat napravení všech těch obvyklých ustanovení, která právník rozhodně označoval jako „nepřijatelná“ (a značná část publika klopila zrak a pokašlávala). Už jsem učinila tu zkušenost, že někdy fakt stačí si říct. Prostě to zkoušejí, ale když se jim to nedovolí, neberou to jako zásadní překážku společného díla.
A pak jsem šla na Žižkov na koncert a zažila nádhernej večer ve společnosti Gingera (kterýho jsem přebrala asi třem holkám) a kapely Neřvi mi do ucha a něco něco. Když koncert skončil, šli jsme ven, já koukám, jestli do kopce, nebo z kopce, Ginger je finálně zachycen a odtažen jiným směrem. Byla jsem trochu opilá a v euforii a telefonovala Pablovi asi dvacet minut – některý věci jsem se mu pak snažila říkat i v následujících dnech a vždycky se doslechla, že už to přece ví. Ale když já se prostě potřebovala s někým ihned podělit o tu radost z krásnýho dne, krásnýho počasí a krásnýho koncertu (a krásnýho chlapa, heh). A později mi dokonce přišla zpráva, sorry, že ten večírek tak divně skončil. Takový to, že všechno přijde, když na to netlačíš a když už to vlastně ani nepotřebuješ…

Začíná nám léto, moje milé, moji milí. Těším se. Jako na každý léto. A co vy?

Píšu! Na podložce. Učit?

Ono to vypadá, že nepíšu, ale jenom pro vás. Ve skutečnosti píšu teď dost. Vrátila jsem se k postcrossingu, střídmě, protože co chce pošta dneska za porto, to je zlodějna, vážení. Na druhou stranu to napětí, když má pohled, kartička velikosti A6, doputovat osm tisíc kilometrů… snažím se vytěsnit představu, že putuje na zádech velbloudů přes poušť Gobi.

Taky jsem napsala deset pohledů místním seniorům a přišly mi dvě odpovědi. Dojemný, krásný, jedna fakt roztřesenou rukou… napsala jsem ještě jednou a teď čekám. Ráda bych si přečetla něco o městě, něco o životě tady dřív, moje babička toho zas až tak moc neví, chodila pořád do práce, že. (To je takový její sebeobětovací postoj.)
Napsala jsem i Dopis pro radost, s odpovědí se nepočítá, ale je to aspoň dobré cvičení, psát dopis někomu, koho vůbec neznáte, a přitom ho chcete potěšit.

A pak ještě píšu semtam pohledy milým duším a dopisy Arisu. Dopis je vlastně docela zvláštní forma. Jiná, než kdybychom si psaly po messengeru i než kdybychom si psaly e-maily. Napíšete, vypíšete se z momentální nálady, pocitů, pak dopis putuje a až dojde, už se dost pravděpodobně budete cítit jinak. Samozřejmě nejde ani říct, jak se bude cítit, jak to bude číst adresát. Bude odpovídat na něco, co už asi neplatí. Vím, že tady vyjmenovávám jasnosti, ale prostě se mi to takhle vylíhlo v hlavě. Jsem za tu zkušenost ráda, ráda formuluju tři stránky textu a ráda si čtu o někom, koho vlastně málo znám. Je to i takové… karanténní, klauzurní, izolační. Přebírat myšlenky a psát.

Po prekonaní prvotného šoku sa však cítim spokojná. Po bombe, ktorú na môj bežný život pustil vírus, som si musela poskladať svoj deň znovu od základu. S uvoľňovaním aktuálneho režimu si preto pozorne všímam, čo ho tvorí. Čo je pre mňa dôležité, keď sa nikto nepozerá? Ako trávim čas skrytá pred očami, odstrihnutá od svojich komunít, vyradená z pracovného kolobehu? Nezískala som žiadny nový skill ani koníček, len niekoľko kíl a o čosi čistejšiu domácnosť. Myslím si však, že som výrazne pokročila vo svojej snahe žiť dobre. Dobre sama pre seba, bez zohľadňovania toho, čo si kto o mojich rozhodnutiach myslí. Vyšlo najavo, že sa najlepšie cítim, keď píšem a keď tancujem. Že Dunaj znesie všetky moje pocity. A že Tinder ma asi nikdy nebude baviť. Potvrdila som si, ako veľa pre mňa znamenajú moji najbližší. Aj že bytostne milujem pekné šaty. Napsala Miška z Kurníku. Těší mě však, že jsem zjistila, že je mi hrozně fajn doma. Že ta vůně chleba, zelené bylinky na terase, jógamatka v obýváku anebo na terase, kafe v hrníčku a procházky do přírody, kterou máme skutečně na dosah ruky, mají svoje moc hezké kouzlo, kterého jsem si možná dosud nevážila. Napsala Nana. Plesk – jógamatka na parkety. Skoro každý den. Tento týden už i ve studiu. Dělá mi to radost. Ať už klikuju a skáču s Prague Yoga Collective nebo se usmívám na Adriene, nebo se na dálku potkávám s Nanou nebo Magdou. Jógový praxi karanténa rozhodně prospěla. Vydrží to? Tak to se asi uvidí, no.
V pondělí jsem se po dlouhé době dokopala do sdílené kanceláře. Ano, má to svoje pozitiva, vyjít pracovat ven z domu. Jenže když je člověk doma, nutně si to tam dělá hezký, když už tam má trávit tolik času, a pak to tam je hezký, tak se vám odtamtud nikam nechce… stručně řečeno pozměníme smlouvu a nechám si to jen jako zpestření. Jinak work-from-home doslova.

Mimochodem zahradničení jsem taky zahájila, nemám teda TERASU na jihozápad jako NĚKDO. Moje rostliny stojí na ploché střeše, snášejí jizerský vítr z hor. Vzpomněla jsem si na moudra svého dědečka a rajčata postavila k nezateplené zdi, ať se nahřívají i v noci. Tak uvidíme. Nejdou mi muškáty – jak proboha někomu můžou nejít muškáty??! Možná ale přeci jen přešly mrazem. Zato keříčkové fuchsii se daří, to je nádhera. Ve městě kvete hodně rododendronů, mně tady ta fuchsie, obojí tak složité, veliké květy… a na co, taková paráda? Všechno jen kvůli rozmnožování. Jako lidi 🙂
Majitel nám pořád nevyměnil troubu za funkční. V troubě odpočívají mísy a pánve a já se vymlouvám, proč se tu nezabydlel kvásek. Místo kvásku jsem založila smrkový sirup. Několik výhod: člověk se projde venku (v lese nebo někde), pak to nacpe do sklenice prosypaný cukrem a pak se to dělá samo na okně. První várku už jsem slévala; je to sladký a mile nazelenalý. Věřím, že se do toho vylouhovaly všechny ty prospěšný věci!

Napadlo mě onehdy, o čem jsme mluvili na schůzi Obce překladatelů. Že kurzy uměleckého překladu se klidně můžou konat, bude-li je někdo vyučovat. Je kolem toho celá taková nepříjemnost, že oni to moc nepropagují, protože vlastně chybějí ti lektoři, jenže pak se tam nikdo nehlásí, tak zase členská obec postrádá motivaci si něco připravovat. Hm – uměla bych to? Nesnáším učení, myšleno třeba doučování angličtiny, netěší mě to, nikdy mě to správně nenadchlo. Ale umělecký překlad? To bych snad i dokázala. Teda ale né teď, co já bych asi tak předávala, vždyť nic neumím, když se vidím při překladu, jak to tak plácám… to až budu vzdělaná, moudrá, zkušená, uvědomělá. Na druhou stranu mi hlásek v hlavě napovídá, že do takového stavu nedojdu nikdy. „Asi existujou nějaký příručky? A do toho stavu nedojdeš, to máš pravdu, a kdo do takovýho stavu dojde a je s tím spokojenej, tak je to debil,“ vysvětlila mi přátelsky Vančura, sama učitelka a výzkumnice v oblasti pedagogiky. Nechávám teda ten nápad zrát, občas to někomu řeknu nebo to někam napíšu, tím si na sebe pletu bič v podobě pozdějších otázek: no a co ty kurzy? Když mně to fakt pomohlo, hlavně němčina, v OP i na Sobotce. Tak jestli třeba nenastal čas tu pomoc předat.

Ještě něco pro příznivce romantických historek. Pracuju na tom svým řízení, pořád to není hitparáda, už trochu líp ovládám vozidlo (necuká a nechcípe), ale zjišťuju, jak mi unikají některá pravidla (a taky mám problém s odhadem vzdálenosti v zrcátkách). Minule jsem takhle nedala přednost při sjíždění na vedlejší. Dopadlo to dobře, druhej byl pohotovej, ale Pablo se do mě pustil. Zajela jsem k obrubníku a přesedla si. Pak až do cíle zaháněla pálení v očích.
„Nechci, abys byla smutná,“ povídá mi v cíli. „Nebo teda někdy buď, když potřebuješ, ale ne kvůli tomuhle! Já ti to pak vysvětlím pořádně.“
Půjčil mi auto zas na zpáteční cestě. Zajela jsem k benzínce a nemohla otevřít nádrž – je na to takové malé táhlo pode dveřmi. „Tak si otevři dveře, ne?“ A zase ten výraz s očima v sloup a já zase pálení v očích, stihla jsem za ním houknout: „Nemluv na mě takhle!“ Ve vypjatý situaci, což řízení teď je, nejsem pořád ještě schopná takové chvilky unést. „Promiň!! To jsem nechtěl.“ Zavěsil hadici a přitáhl si mě k sobě: „Mám tě hrozně rád, víš to?“
No… tuším to. Ale nikdy jsem to ještě takhle neslyšela. Až teď. Po tolika měsících. V sobotu odpoledne na benzínce. A říkám si – není to pak o to autentičtější? ❤

30+. Femini. Přehodnocování

Dní nouzovýho stavu je zatím teprve dvacet plus, jestli dobře počítám. Venku se to taky dneska nevyšplhalo na 30+, i když jsem se teda při roznášení roušek zpotila pěkně (zapojila jsem se do dobrovolnický výzvy; chlubím se tím a raduju se). 30 necelejch tisíc nám s Pablem každýmu spadlo do klína díky odpuštění odvodů SP/ZP, a možná nás čeká ještě další dávka. Jsem z toho maličko nesvá; z okolí vím, jak moc peníze ve zdravotnictví chybějí, čím se ten velký výpadek zalepí? A taky se do toho plete můj nekonečný altruismus, levičáctví, nebo co to je, jak bych se rozdala; ovlivňuje mě TO opravdu až tolik, neměla bych ty peníze nechat ostatním? Odpověď: teď aktuálně přímo mě korona finančně zásadně neovlivňuje, kavárna nejede, ale příjmy odtamtud skoro nestojí za řeč, a překládám si dál jako předtím. Jenže knižní business se zpomaluje, honoráře vyplácené po vydání se mohou taky zpomalit, nakonec to dopadne asi fakt na všechny. Přesvědčil mě i jeden komentář na Facebooku: i pokud peníze přímo nepotřebujeme k vlastní obživě, je lepší je od státu vzít a poslat je do psího útulku nebo jiného kulturního zařízení dle vlastního uvážení. Taková přímá pomoc, kterou byrokratická mašina rozhodně zprostředkovat nezvládne.
Udělám to. Kromě toho si ale budu muset koupit konečně tu goretexovou bundu, protože jestli Pablo ještě jednou uslyší, jak ji hrozně potřebuju a že do tý starý prostě teče, osobně mě do toho krámu odvleče za flígr. A do té staré objektivně fakt teče. Z toho courání po vejletech už se mi taky rozpadají boty… a máme takový pitomý nádobí a mně se hrozně jedno zalíbilo a teď dumám, jestli nejsem příšerná kýčařka, a že jsem vlastně dychtila po nějakým autorským porcelánu, jenže jak si prohlížím ty ručně tvarovaný, umělecky popraskaný, neotřele hranatý díla, tak se přistihuju, že nejradši jím z bílýho kulatýho plus decentní puntíček. Nebo decentní entl. Mentální babička asi.
(Ale kdyby Soňa Malinová dělala obědový sady, určitě bych si vybrala tam!)

Četla jsem na The Atlantic článek o tom, jak nás pandemie obírá o to, co jsme si ve feminismu pracně vydobyly. Kdo převážně obstarává to vaření, nakupování, učení se s dětmi, kdo zase nemá příslovečnej vlastní pokoj? Tady taky pracuje v pracovně Pablo. Nutno říci, že já mám za běžnýho provozu místo ve sdílený kanceláři, takže bych nebyla úplně spravedlivá. Podobný témata nestojí zrovna ve středu Pablova zájmu, ale tuhle jsem to do něj trochu hučela a zdá se mi, že přece jen tu houbičku na nádobí nebo hadici od vysavače vezme častějc do rukou. Na nákupy jezdíme beztak společně.
(Update: na Deníku Referendum vyšel český překlad od K. Smejkalové.)
A provinění – kdybychom tomu tak chtěli říkat – zase není jednostranný, jako obvykle. Třeba já tomu podléhám i sama. Že to přece musím dělat já, musím SI umejt to nádobí, k obědu bude i polívka a koupelnu má vydrhnout ten, komu vadí, že je špinavá, tak to jsem zase já; napadají mě i formulace, že to je moje vizitka! Psala jsem už, že jóga nás učí myšlenky pozorovat, pročež pozoruju. No, pěkně hluboko to máme zakořeněný. Přijde krize, ani ne moc velká, a uchylujeme se do toho, co známe, co umíme, co jsme odkoukali/y. Jasně, někdo ty věci musí řídit, někdo něco umí a něco ne, ale aspoň nějaká diskuse, nějaký (přeroz)dělení by se myslím mělo odehrát.

Nevím, jestli mi chce mozek či kdo něco naznačit, ale v karanténě se mi zdá hodně živejch snů a hodně si jich pamatuju. Některý jsou ovlivněný tím, že mám v noci často žízeň, obvykle se mi pak zdá buď, že mám žízeň, nebo že mě někdo škrtí. Zároveň mi ale do snů často vstupujou nějaký bejvalý. Že by urovnání předchozího života před vstupem do… totiž výstupem z karantény? Dneska se mi zdálo o barmanově bráchovi, zase jsem ho neulovila. Pár dní, týdnů zpátky se mi ovšem do snu vloudil tanečník Šimon. Vyspali jsme se spolu. Bylo to fajn – asi nejpřesnější slovo, bylo to fajn na poměry sexu s někým, s kým se až tak moc neznáte a spíte spolu poprvý, jako s Karpem tehdy, fajn. Víceméně jsem pak asi vstala, pozapínala se a šla si po svým, no regrets, no afterthoughts. A „cestou domů“ v tom snu si říkala: uf, no jo, tak co už, opakovat se to nebude, Pablovi to nepovím. Kdyby ujely nohy jemu a on by věděl, jako vím já, že to nic neznamená a znovu se to nestane, taky bych asi nechtěla, aby mi to prozrazoval. Protože bych mu to nevěřila, a trápila se.
Tenhle sen jsem mu nevyprávěla, ovšem vracím se k němu v úvahách. Ne k nějakejm těm pohybům, fakt nebyly bůhvíjak významný. K tomu svýmu myšlenkovýmu posunu. Dřív jsem zastávala naprostou, radikální upřímnost, žádný zatloukání, stejně to nedovedu. Ve snu ale naprosto jasně vystoupila ta paralela: chtěla bych, aby mě o něčem takovým zpravoval Pablo? Ne. Samozřejmě, existuje riziko, že informace přikvačí z jiný strany, ve špatnou chvíli a špatným způsobem. Ve snu mi ale prolnutí bublin nepřišlo pravděpodobný.
Pozoruhodný, co se v hlavě urodí. A velká škoda, že nemůžu s kámoškama na víno (půst se mě v karanténě nějak… pustil) a pořádně tam takovýhle chuťovky rozebrat!

Nemám se špatně. Lepších dnů napočítám víc než mizernejch. Nečtu tolik, kolik bych si třeba přála, nekoukám ani na tolik filmů, i když něco jsem viděla. Hodně jóguju a raduju se z toho. Hodně vařím a… moc se neraduju z toho, jak mám omezenej repertoár, ale pracuju na tom. Poznáváme kraj. Není to špatný, když si zrovna nevzpomenu na prarodiče, na ségru, na júkej. To mě trochu straší, když už jsem teda zabrousila. Že to nepůjde jinak, než aby jel sám. Protože Pablo nechodil x let do školy, kde ho učili přemejšlet a žvanit o věcech, a nešel na takovou školu proto, že k tomu vykazoval tendence už předtím (dává to smysl, tohle souvětí?), nedovedl mi odpovědět na otázku, co by kdyby. Prej o tom nemám moc přemejšlet, převracet varianty, nějak to dopadne. Tak jo, dupnu si a hned to půjde, neasi! Ale inspirovat bych se mohla. Pravdu ten chlapec má.

V hlavě. V autě. V lese

Leží mi v hlavě, jestli jsem ten minulý článek nepřehnala. Jak jsem se opřela do těch, kteří nejistě, tajuplně ohlašují zásadní životní události. Však se to na lekcích jógy opakuje často – nehodnotit. A to neplatí jen o nejbližších kolegyních a kolezích na podložkách, člověk by měl chovat jakýsi respekt i k chování a jednání druhých v dalších situacích. Taky se mi vybavovalo, že když člověk něco nebo někoho plamenně kritizuje, vlastně tím odhaluje něco o sobě, podvědomě se vyrovnává s vlastními bolístkami… čekala jsem, jak mi to někdo vyčte. Zatím se nestalo, ale přišel článek z Kurníku, napsaný, jako bych ho napsala já v takový tý situaci, kdy se to v člověku sbírá a sbírá a pak se to katalyzuje PMS a jednoduše to s prominutím vyblejete do editoru. Přesně tak to na mě působí, a líbilo se mi to, pro tu autentičnost. Tak jestli jsem někoho urazila nebo něco, berte to prosím jako vysvětlení a náplast.
My se zatím nechystáme. Ale tak dávno víte, že to pro mě nějaký téma je.

Současná situace kolem nemoci přináší zajímavý konsekvence. Žádná škola, žádný hospody, kina, posilovny. A tak jsme hodně doma (tedy já minulý týden chodila do sdílený kanceláře, kterou jsem s nikým nesdílela, seděla jsem tam sama). Na ty hory, jak jsem psala v minulým příspěvku, jsme neodjeli. Rodiče se rozhodli pocitem, přišli o nemalý peníze, ale rozhodně si to nevyčítají. My jim to taky nevyčítáme, odhadli to správně, já částečně v legraci teskním po tom carvingovým oblouku, kterej jsem si chtěla zaříznout, ale vezme to čert. Oblouků ještě bude…
Pracujeme, něco doma šolícháme, koukáme na Piknik na Hanging Rock, čteme si. Navštívili jsme rodiče. Autem. Jo, můžeme jezdit na výlety a já můžu řídit. Auto je staré, malé a my ho nutíme jezdit z kopce do kopce; i když zacházím se spojkou jako s nejkřehčím pokladem, klepe se a protestuje a žádá víc a víc plynu. Ale tak těžko na cvičišti… Pabla musím přemlouvat, k první benzínce, druhý benzínce, dva kilometry po dálnici, nebo pět! Není to asi jednoduchý, nemít tu kontrolu a sledovat mě, jak pocukávám volantem. Ale snažíme se oba. Já bych se na to mohla vybodnout, na ten stres, on by se na to taky mohl vybodnout. Jenže vnímám, že stejná křižovatka projížděná popatnáctý je jednodušší, stejnej rozjezd do kopce pod dálnicí zvládnu bez chcípnutí. Chvílemi mě to začíná i bavit. Kdybyste někdo čekal na poslední pošťouchnutí k řízení, vězte, že řídí i Aranel!! A to je veliká věc.

Chodíme po lesích, čteme si naučný stezky, pijeme čaj z termosky nebo si ho koupíme s rumem u stánku, dokud to šlo. Někdy mluvíme a někdy ne. Dnes jsme se tedy shodli, že jsme na tom vlastně hrozně dobře. Žádný zisk nám zatím neutíká, nakoupit se nám povedlo, venčení psa řešit nemusíme, o děti se nestaráme… a dokonce můžeme být každý v jiné stavebně oddělené místnosti. Ale hlavně spolu asi vyjdeme a máme se rádi (to už, jak je zvykem, nebylo vysloveno 🙂 ). Upřímně mě celá ta epidemická situace docela trápí, když si to pustím k sobě, a pak musím vypínat rádio a wifinu a jít třeba… třeba ven. Jsem taková nějaká křehká a citlivá k těmhle věcem a hledám rovnováhu mezi ostentativním sebezáchovným nadhledem a svíravou úzkostí, která by mě zahnala domů za dva západy, kde bych měsíc debužírovala instantní polívky, než by se situace zklidnila.
Trochu se teď teda bojím, že bude karanténa a že se už nepovyrazím ani na čerstvým vzudchu. Pablo se tváří, jako že by doma vydržel. Já jsem si uvědomila, že dní, kdy opravdu nevystrčím nos z domova, jsou za rok malé jednotky. Jeden třeba proběhl na Boží hod, když mě sejmula ta nepochopitelná vánoční viróza. Ani nejde o nějaký stoupání do kopců, polykání kilometrů v běžkařský stopě, carvingový oblouky. Jen o to prostý profouknutí, prodejchnutí hlavy. Třeba to tak nemají všichni. Ale já jsem toho zastánkyní.
Samozřejmě – mám rozum, čtu a mám prarodiče a nechci nikoho ohrožovat. Zůstanu doma, bude-li nutno, ale cítím i ten rozdíl, když se člověk rozhodne zůstat doma a když něco musí, resp. nesmí. Četla jsem to u některýho kamaráda: my to vlastně vůbec neznáme. Za hranice si jezdíme nebo je bezstarostně přešlapujeme (jako my ve středu v Trojmezí), ven chodíme, všechno čteme, informace máme ze všemožných zdrojů. Pak možná vnímáme citlivě (přesto? právě proto?), když Andrej zablekotá, že tohle a tamto se nesmí. Ty pokyny nejsou úplně mimo, ovšem autorita těch, kteří je vynášejí…

Pardon. Vlastně jsem se nechtěla dostat tady k těm společenským tématům. Napište mi. Jak se máte, na co koukáte, co se učíte, jak se vám dejchá. Těším se, že si osvojíme některý dobrý zvyky, který nám pak zůstanou!

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 117 269 kliků