No alarms. Suky. Zářivé rajče

Hlava mi z toho může prasknout. Na jedno téma, byť asi s mnoha odbočkami. (Ve změněným editoru, co to je tohle, jak se má jedna soustředit…)

Zdálo se mi o tobě, píše Dym. A zapamatuje si sen do večera, aby mi ho mohl vyprávět, sen krátký, jak už ty zapamatovaný bývají, ale vyprávěný dlouze, až rozvlekle skoro. Sen o tom, jak spolu kráčíme na nějaký koncert nebo festival, příjemné místo kdesi v přírodě, trochu hippie atmosféra, a jemu se začne šíleně chtít na záchod, zničehonic, a je potřeba to nějak urgentně vyřešit (a v tý přírodě to až tak dobře nejde) a trochu to zkazí tu náladu, je tam prostě něco, co člověka blokuje, zaměstnává, nedovoluje mu si ten hezkej den a hezkou cestu užít.
„No a mělo to… oporu v realitě?“ ptám se opatrně. Ale prej ne. A pak něco o tom, že se člověk už nikdy znova nezamiluje jako v sedmnácti, že nemá cenu snažit se zavrhnout zkušenosti a bývalé příběhy, co tak člověk za sebou má.

„Zdálo se mi o tobě,“ říká Dym v kuchyni. „Ale teď na to není čas. Já ti to pak povím, přijď si.“ Zapomněl na to, ovšem sen nezapomněl: „zabouchnul jsem si klíče. Mám v náručí kočku a nejsem moc oblečenej, nemám moc peněz a moc nabitej telefon, a jediný, co mě v tu chvíli napadne, je, že mám zavolat tobě, protože ty mi pomůžeš. Jenomže jsi někde daleko, u rodičů nebo na horách nebo někde tak daleko, že vlastně budeš muset jet celej den, protože už je taky večer a vyrazíš až ráno a bude to dlouho trvat…“ Nemá jiný nápad, jinou možnost, na koho se obrátit o pomoc. V tom snu jsem já ta pravá, která mu může ty dveře otevřít.

Zdálo se mně o tobě! píše Aranel. A pak to vyhrkne v hospodě, když kamarád odejde na toaletu. Jenže ono je to jen takový dojem a já neumím ty historky tak natahovat – jsme spolu v rezidenci a máme se dobře. Jak to tou dobou víceméně bylo. Pak přijede Phalka a já ho přestanu zajímat. V nepostřehnutou chvíli se s ní začne zase bavit a tráví radostnej čas s ní. Phalka přiveze rajče, veliké, červené a šťavnaté, a já taky nějaký mám, ale to moje je jen obyčejný rajče, bledý a s divnou strukturou, jaký se teď tak asi dá koupit. Koukám na to a říkám si: a takhle je to tady pořád. Ona je prostě hvězda noci, na provázku ho má…

Dym si ten sen zapíše a druhej den umírá na kocovinu a moc si toho nepamatuje, ale sen má zapsanej.

„Něco na tom je,“ říká mi později. „Ale Phalka nemá žádný speciální rajče. Má prostě rajče. Nemá smysl se s tím nějak poměřovat, nemá smysl se snažit přinýst hezčí a šťavnatější rajče.“ Protože moje disciplína je brokolice, dodávám teď už já. Už tomu rozumím trochu líp.

V pondělí jdeme zas ven, na jedno žejo, a asi už ta situace přestává bejt udržitelná. Opijem se trochu a Dym mi kreslí po stole, kde jsou vidět suky. „Tohle jsou kruhy mojí duše, víš. Tady doprostřed, tam nemůže nikdo, tam nikoho nepustím. Phalka se tam dostala, po patnácti letech úsilí, ale taky vlastně nevím, jestli jsem ji tam chtěl, ale prostě se tam dostala. A tady okolo je vás víc. Mně to tak připadá normální a v pořádku, je přece normální mít víc blízkejch lidí… ne? Nemusej mít vůči sobě žádný výčitky.“ Dívám se. Mate mě to. „Je tam Ada, se kterou spím, je tam Janka, Elena, Phalka. Teď ty. Mám tě moc rád, Aranel. To se mi s nikým, kdo bydlí vedle, ještě nestalo. Ale jak to máš ty? Hrozně málo toho o tobě vím. Já už ti toho řekl tolik… a v tobě se pořád nevyznám, nerozumím ti.“

Pak se dlouho, dlouho objímáme. Jsem klidná a políbím ho. A pak mu to řeknu.

To jsou čtyři a v půl desátý mě vzbudí jeho šramot, vyskočím, přehodím univerzitní mikinu ve funkci županu: „Kruci.“ „Jak ses vyspala, Aranel?“ „Dobrý. Ale je pozdě…“ „Pa.“ No nic, pár minut po desátý už jsem v kanceláři a pracuju, hodně intenzivně, ale odtržená od okolí, nabušená emocema. Pouštím si Radiohead a RHChP, furt dokola. No alarms and no surprises. Vlastně to přesně tak je. Není nám sedmnáct a něco už asi víme. Zamilovat se furt můžem, myslím si já. A co teď bude?

Večer přijde. „Aranel, mám teď hodně náročný období, jsem hodně vytíženej a ještě to tak pár týdnů nebo málo měsíců bude. Možná teď se mnou není úplně správná zábava a úplně dobře nevnímám, tou přetažeností a napětím. Ale můžu s tebou chvíli mluvit?“ A nechá mi hamaku a jemně mě ze země houpe.
„Měl jsem dneska zase strašnou kocovinu. Bylo mi špatně a musel jsem předstírat, že je mi dobře. Je to hrozný, duševně i fyzicky. Fakt. A navíc si z konce už skoro nic nepamatuju, jak jsem starej, tak jsem blbej. Bojím se, že takhle někomu hrozně ublížím.“
„Ale včera dobrý. To kruci nebylo na tebe. To bylo na hodiny.“
„Aranel, a fakt se mnou chceš spát?“
„Tak vidíš, že si to pamatuješ,“ prskám.
„Pamatuju si jenom zvuk těch slov, jenže tys taky říkala, proč je těžký mi to říct, když jsem tvůj spolubydlící. A to jsem neudržel.“
Vyprávím, jak je to s couchsurferem, kterej druhej den odjede, a už se nikdy neuvidíme. A jak je to s Dymem, se kterým se vidíme tak třeba denně. Jak se z toho strašně snadno stane slon – a aby tady ze tří lidí spolu tři navzájem nemluvili, to by bylo teda bydleníčko.
Dym se usmívá. Vypráví mi o Adě, že to vlastně nebylo až tak… že se to prostě stalo, a možná ten jeho nedokonavý vid nebyl na místě, možná si Ada myslela, že ji druhej den požádá o ruku… Mám to jinak, říkám. Sex nemá vždycky stejnou hodnotu. Někdy to znamená, že už je to nafurt. A někdy to znamená, že si lidi udělaj dobře, a nic víc. I když já vlastně nevím, jak to mám teď. Snad stejně jako posledně, co jsem si to formulovala. Nebylo to špatný.
„Je zvláštní, jak jsi říkal, že toho o mně hrozně málo víš,“ říkám taky. „Myslela bych si, že toho plno říkám, a co neříkám, vidí mi každej na nose.“ A prej ne. A to je docela důležitá zpětná vazba – mívala jsem časy, kdy mi přišlo děsně zajímavý bejt tajnosnubná. Ale moc zajímavý to není. Je to spíš na pytel. Mnohem lepší je asi to takhle v noci prostě říct.
Pak mu vyprávím o couchsurferovi z Brazílie a o tom z Berlína. Druhej den si to čtu a směju se, že jsem zapomněla na nejlepší historku. Třeba ji ještě uslyší.
Usmíváme se na sebe, skoro potmě.

„Ale nemusíš se k tomu nějak vyjadřovat. Cejtím, že je to najednou velikej tlak. Mně je hrozně dobře, že jsem to řekla, a nemám pocit, že bys mi něco dlužil nebo tak. Bylo mi dnes dobře, spokojeně, vyrovnaně. Že jsme spolu mohli takhle mluvit. A že je nám dobře spolu.“

Vzpomněla jsem si na Nanu, tajně a trochu s hrůzou. „Neuvažuj o každým, jestli si ho chceš brát,“ říkala nad phočkem. „Ber to přeci trochu lehce.“ Najednou zjišťuju, že už to pro mě není automatický. Trochu mě to děsí teda. Ale zpracovávám to.

Je na tebe naštvaná, protože jí děláš do spolubydlícího 😀, píše mi Ondráš. Ani tomu jsem tohle všechno ještě nevyprávěla, i když jsem toho plná po okraj. Ani nevím, jestli chci, aby to někdo věděl – ale když to dám sem, asi chci. Otevřenost, že jo, Aranel? A že jí dělám do spolubydlícího? Vždyť si ho mohla nechat. Když s ním zachází jako s onucí, tak ho pak třeba nemá…

Ruce, oči, hlas, ramena. Jak tohle zas dopadne a proč se Aranel (s)pouští?

https://www.youtube.com/watch?v=u5CVsCnxyXg

Reklamy

Čtvrtletka. Happy b. Když nechci peníze

Po čtvrt roce zase příspěvek. Už málo, málo mých původně oblíbených blogů se drží.

Co děláš, Aranel? Chtěla bych být jako Téra, psát si krátký věty, zaznamenávat se obden, třikrát týdně, a taky mě různě v ulicích různé věty a odstavce napadají, jenže pak je potřeba urazit ještě pár normostran, ještě pár stran obtahů nadělat, ještě aspoň pár kusů nepořádku sebrat a hubou do polštáře upadnout. Dovoluju si už spát. Dneska jsem vstávala v devět, ano, středa, pracovní den. Ale já taky pracuju večer, víte? Nebo o víkendu. A trochu jsem se prostě přestala trápit, co asi tak přeloží nevyspalá hlava?
Jen tak psaní blogu si ovšem až tak moc nedovoluju.

Přišla nabídka práce. Taková docela neveřejná, zato na práci s výsledky, které by vidělo fakt hodně lidí; v korporátu, ale na fakturu; na zkrácenej, ovšem s drsnými deadliny. No i když, na zkrácenej; nadřízená-to-be si nechala vyložit, proč bych tam nemohla zařezávat víc než tři dny v týdnu, a pak se optala: a co byste dělala v těch zbylejch dnech? To sedíte doma a překládáte? Takže byste mohla popřípadě přijít?
Aranel se hořce zasměje a řekne, že jo. Jenže jsem měla samozřejmě říct, že ne. Protože NE! Protože „sedím doma a překládám“ není vznešenej název pro „peru, lakuju si nehty a flákám se po internetu“. Je to moje práce, víte, paní K.? Kromě toho tedy asi třetí otázka na tom pohovoru byla, co jsem za znamení. Hmmm. Kdyby vás to zajímalo, v tom odvětví je opravdu hodně Panen, jsou pečlivé, až puntičkářské, a obětují se pro práci. Moje znamení se široko daleko nevyskytuje.

Bylo by z toho dost peněz. Nebo rozumějme víc, než mám teď. To jo. Ale rozhodla jsem se tu práci nevzít (a musím jim to tam dát vědět, sakra pes už). Já mám opravdu napodepisovaný ty smlouvy na překlady aktuálně do poloviny roku, a ta do konce roku se snad jen někde šprajcla v předvánočním zmatku. Ta drobná přezíravost, která možná vyzněla hůř, než byla myšlená, mě zaskočila. V aktuální práci ji neznám. Plus jsem se tedy blíže a detailněji seznamovala s oněmi veřejnými výstupy, a… asi ne. Asi bych to nemohla číst třikrát týdně. Navíc v surových podobách. Asi bychom si nesedly, a ne proto, že Panny se Střelci si nemusejí sedět (ostatně současný šéf je též Panna). Asi… jsem se rozmazlila?

Rozmazlila jsem se na volný noze. Během první nebo druhé směny v kavárně jsem psala sestře: Tak se na mě podívej, stojím tu za barem jak ve druháku na vejšce. Ach, já fakt nemám vůbec žádný ambice snad, je to možný? Ale sestra přišla se skvělou poznámkou. Dělám to, co chci. Skládám si pracovní rozvrh, jak chci (i když mi to občas někdo vyvrací a má trochu pravdu – úplně „jak chci“ to samozřejmě není). Být na volné noze je ambice an sich. A docela veliká. Kupodivu já plánovačka, která jsem nejradši, když vím na dva měsíce dopředu, co budu dělat o víkendech, jsem se rozhodla pro tohle a systém mi dávají jen dva dny týdně v kanceláři (když je normální tejden) a smlouvy na knížky, a rozvrh kavárny. A moje divoká sestra, studující v Německu, pracující v Amsterdamu, je sice v Holandsku, ale pracuje od devíti do pěti v městské plánovací kanceláři… jak se ten život někdy zakroutí.
Rozmazlila jsem se. Shodou šťastných náhod jsem v říjnu odjela na třítýdenní překladatelskou rezidenci do Broumova. (Jak na to reagovali v PR kanceláři? „Jé… tak ale prosímtě nezapomeň na tu inzerci do časopisu, to se musí odevzdat! A – užij si to tam!“) Bylo to skvělý. Velkej, světlej, tichej pokoj. Milej a tichej spisovatel ve druhým pokoji. Koupelna s holými cihlami a betonem a nekonečnou spoustou horký vody – v ezo-rezidenci teče voda, jak když neteče, obzvlášť ze sprchy. A tady…! Spousta času a klidu na práci.

Našla jsem si tam trochu jiný denní režim. Vstávat až tak na devátou, pracovat do oběda, pak jít ven. Do města, když pršelo, do polí, když už bylo líp a překlad skoro hotovej. Pak se vrátit a jít na jógu a nebo ne a zase pracovat. Jít na koncert. A spát po půlnoci. Soustředila jsem se na dokončení knihy a jela jako dráha, kupovala skvělý jídlo v Lidlu a pila kafe v klášterní kavárně, dejchala a dejchala. V úterý a ve čtvrtek jóga. Ve středu koncert. V neděli bohoslužba.
Moc mi vyhovovala právě velikost toho města (malé). Ve středu je koncert, můžeš si na něj myslet od neděle, těšit se na něj, pak si ho užít. Nemusíš u toho přemejšlet, že máš bejt zároveň na Klinice, na schůzi, na čtení a dodělávat resty. S jógou to samý. A s masáží třeba taky.
A kolik toho vlastně člověk k životu potřebuje? Masérku, kadeřnici, kavárnu, internet? Vím, že maloměsto je hrozně ošemetný, jakmile člověk trochu vybočí z konvenčních představ. Ale byla to nejkrásnější pracovní dovolená a slídím pořád, kde by se dala další taková vykoumat.
Něco mi říká, že v korporátu bych měla po žížalkách – a po Broumovech. Což teda radši budu mít jen ty jedny šaty od Karen Millen, zato budu jezdit na rezidence a koukat se z okna na zahrádku s ovcemi.

Co je novýho v bydlení? S Phalkou se moc nekamarádíme. Ona by asi chtěla. Já moc nechci. Naše dialogy stejně vypadají většinou tak, že mi vykládá, co si o tématu myslí a proč je špatně to, co si myslí ostatní -> většina. Nebo, více či méně nápadně, proč je špatně to, co si myslím já… naposledy mi vysvětlila, že používám špatnou sůl (alpskou s jódem), protože je mrtvá a jídlo, do kterýho se přidá, je pak taky mrtvé. Plus je v ní umělej jód.
Nevím. Podle mě sůl je rozemletej kámen a mrtvá samozřejmě je, ani nečekám, že by byla živá. Holt jí teda asi večeři nenabídnu, i kdybych náhodou vařila něco, do čeho nakonec neloupnu ani kousek másla (s máslem je všechno lepší; až jednou budu psát kuchařku, toto bude první věta).

Je to dost smutný, ale vlastně čekám, až zase odjede. Když se to stalo naposledy, trvalo to docela dlouho a s Dymem jsme si žili… otvírali dveře, svítili, pouštěli si v noci vinyl Blood Sugar Sex Magik. Pili cider nebo kafe v kuchyni a on mě sledoval, jak vařím. „Chceš? Dej si taky.“ „Ne, já teď nemám hlad, možná za pár hodin… ale jak jsem sledoval tu přípravu, rozhodně to bude něco bude moc dobrého.“ „Tak oukej,“ Aranel se nežinýruje a nabere si misku nejlepší zázračný cizrnový polívky podle dávnýho receptu od Nany. Pět minut, co položím lžíci: „Ale tak já bych si možná vzal.“ A konečně něco jí, kostlivá jedna osoba.
Happyend? Ále né. Jasně že je depresivní. A asi docela hodně. Nechávám teda všechno vyvíjet, jak mi radila Eva, moc nedoufám, že bychom spolu něco vážnějšího začali, což bych vlastně vůbec neměla chtít, protože by se mi třeba podruhý v životě podařilo prolomit ten můj nešťastnej vzorec. No ale spát s ním, na to bych chuť měla (snad se tentokrát Tynus s Vančurou tolik neurazej). Zatím… se objímáme, rádi se vidíme, a během pozdních výletů do hospody se bavíme například o sexu za peníze nebo milionu jinejch věcí, občas se pohádáme, pak zase usmíříme, smějeme se nebo nad něčím společně kroutíme hlavou. A někdy je to trápivé, jako když jsem zaslechla kus Phalčina telefonického hovoru o tom, jak je Dym patetickej, jak se vlastně nesnaží nic napravit, jak mu musela bouchnout dveřmi a zamknout se před ním. Znají se strašně dlouho, střídavě spolu mluví a nemluví a epizody toho druhého se prodlužují. Nejhorší na tom je jednostranná distribuce viny na něj, kterou on submisivně přijímá – emo přístup jak v šestnácti, a to vzájemný vystupování spíš jak v deseti. Bouchat dveřma. Ach jo. Zamykat se… kristapána.

A Básník je uraženej. Dává mi práci, ale jinak se s ním skoro nedá mluvit, jak je netýkavej. Bylo to dobrý rozhodnutí. Je mi líto, že spolu nemůžeme skoro mluvit, ale holt… nemůžu každýmu dát rok, kdybych to měla říct hodně drsně.

Za tejden mi bude třicet. Zatím pořád nevím, jak se k tomu postavit. Na popud jedný kamarádky jsem uspořádala oslavu; oslava ale nenese žádnou zmínku o čísle. Kamarádka HeZu z Olomouce mi popisovala, jak slavila pětatřicátiny – pro ni prý konečně pořádný životní zlom. Protože třicátiny nějak proběhly v kolotoči těhotenství, kojení, dvojčat. Teď začíná zas jiná životní etapa. Začíná mně nějaká? Nemyslím si. Věnuju se práci a snažím se v ní odvádět dobrý výsledky. A snažím se být hodná na sebe, naslouchat si. Možná jsou to kyselé hrozny, možná bych radši plánovala svatbu a počítala plodný dny… teď není ta etapa. Ani mě to teď zrovna nějak výrazně netrápí, nebolí. Ono taky z urputný snahy málokdy něco kloudnýho vzejde.

Paní Fay. Hlavový kloub. Ta, co tu bydlí

„Nepřestala jsem psát,“ říkám Ondrášovi, „jen dělám velký pauzy.“ Je to přesně tak, jsem tady pořád, jenom…
Tři svatby v týhle sezóně, asi konečný číslo, nejvíc, co jsem za jednu sezónu zažila. A ta poslední byla nejlepší, vdávala se Fay v modrých šatech a já si to nekonečně užila. Skvělé jídlo, božská káva, dobré víno, zábavná kapela, rozmilá Fay, ironicky zábavný pan manžel od Nany, a sama Nana. Kolegyně překladatelky, moje nejmilejší šaty, propocený následně až na kalhotky. Však proč ne. „Neber si tu dlouhou sukni skládanou a můžeš tam třeba pomrkávat na nějaký chlapce,“ radila babička do telefonu (babička má výsadní právo, že jí takovýhle řeči odpustím). Asi jsem pomrkávala křivě, jedinej zaujatej chlapec byl kamarád ženichova tatínka, měl kraťasy a tričko, uh. Ale tak těch pár tanečků.
A Brno, Brno Brno. Když před půlnocí opustíš svatbu, protože novomanželé šli spát a co tam, a naložej tě do rozjezdu, a je teplo a ty nejlepší šaty, a vedle tvýho brněnskýho bytu, kterej je vedle brněnskýho kopce, je pop-up bar, kterej má konečně otevříno, a tančí se tam a tak tam jdeš. A tančej tam i kamarádky z tancování, a tak ještě chvíli žiješ Brno. Mám fakt ráda Brno, vždycky tam utrácím peníze a dělám nějaký zábavný věci. Tak tentokrát ještě taky krásná svatba, espresso tonic a boží společná blogerínovská fotka. (Navíc jsem se seznámila se slečnou Kejsy.)
Není to myslím až tak neobvyklej příběh. Dlouhatánskej vztah, ošklivej rozchod, (neobvykle) kratičký otřepání se, nový vztah, a cvak-cvak – zásnuby a svatba. Láskyplno. Nebrečela jsem, usmívala se. Vždyť je to tak nádherný.

Zabývám se teď podivnou otázkou. Jak vznikla ta nerovnováha kolem mě, kdy znám tolik schopných, inteligentních, akčních, přitažlivých žen (An, Eva, Tynus, sestra, Vančura, a dál…), jsou single a ne všechny dobrovolně, a tak málo možnejch protějšků. Jestli vůbec nějaký. Trochu mě z toho mrazí a mám s tím teď nepříjemnej zážitek, jako fajn a příčetnýho jsem vyhodnotila Básníka. A proč to nezkusit, rozjela jsem se za ním do domu na konci světa, poslední autobus tam jede v 17:40, pro mě něco k neuvěření.
Byla strašná zima a pršelo. Překládali jsme, pili trochu vína, Básník vařil a Luna se radovala, že na něj někdo dohlíží a on nebude pít. Asi jsme si původně mysleli, že si na ty překlady snad uděláme čas mezi šukáním. Jenže to by na tom Básník nesměl bejt tak, jak na tom je, a ještě týden před důležitým pohovorem. Zima, déšť a napětí, šílený napětí, v noci špatně spal a napětí na mě přenášel, těžko se tomu vyhnout. Přece jsem věděla, kam jedu, a nepotřebuju tak strašně úzkostně oprašovat.
Ne že bychom teda nešukali vůbec. Bylo to příjemný. Ale ten jeho nášup stresu do mýho stresu způsobil takovej uzel na rameni, že se tomu masér nahlas podivoval, bolavé břicho citlivé na kdeco a ve finále blokádu hlavového kloubu. Už jsem to jednou zažila, ale kromě fyzických projevů mi to způsobuje ještě takovou divnou paniku, v níž si nevzpomenu, že je to tohle. Fuj. Strašný. Rodiče mě dávali půl dne dohromady. Už to nechci zažít, musím se vrátit k józe, necivět strnule do kompu a dávat si bacha na průvan.
A ještě jsem pak provedla jednu nepředloženost – ale o tom až dýl – a Básník se začal urážet, osočovat mě, ukončovat všechny vztahy, demonstrativně mi předvádět, jak se jde opít. Tak nic. Nemůžu. Výjimečně jsem zařadila zpátečku včas. Chodí do práce, je vzdělanej, inteligentní, čte, je hodnej… ale tohle ne. Žaludeční vředy? Neuróza? Kamennej trapéz? Ne. Tohle nebude Aranel podstupovat. Ne ne ne.

S Evou a An vtipkujem na téma románu Puklina nebo uspořádání včelího úlu. Já mám divný sny. V jednom je původní obyvatelka mýho pokoje, kterou jinak znám >20 let, chtěly jsme spolu spát a bloudily jsme velikým domem plným chodeb a pokojů a nemohly najít žádný klidný a vhodný místo, všude někdo byl nebo něco bylo. Druhej kratičkej sen ve vlaku: chci dát pusu An, ale ona zrovna něco jí a má pusu plnou a nejde to a je to trapný. Seš přeprajdovaná, myslí si Eva. Nemám v ničem jasno, myslím si já. Někoho potřebuješ, myslí si Tynus. Těžko říct. Snažím se nebejt ve stresu. Ale když mi An vyprávěla desátej příběh o bývalých spolužácích a spolužačkách, a jejich dětech, manželstvích, titulech a opravdickejch pracích, nějak už mi z toho nebylo do skoku. Proč jsem pořád tam, kde jsem?

Bydlím na novým místě. Je tam krásný lino, chladno a hamaka. „Ezo kape ze stěn,“ říká o zbytku bytu Marie. (Je to pravda.) Minule jsem psala, že bych moc chtěla, abychom spolu dál chodily ven, vypisovaly si hlášky. Děláme to. Chodíme spolu i ke mně. Například, modří už vědí, když jsem přijela deštěm a větrem z tý mrňavý vesnice. Tělesná blízkost, povědomí a tolerance. Snídaně, filmy, výlety, randění – vlastně se mi to hrozně líbí. Co je se mnou? Špatně provedenej rozchod? Nebo prostě láska? Nebo závislost? Nebo spasitelskej komplex?
Marie mi dává. Marie je silná, složitá, kontroverzní, populární, inspirativní, depresivní, antinormativní, krásná, smutná, upřímná, sebezničující. Snažím se popsat si svůj vztah k ní a nedaří se mi to. Umím jen detaily: objetí. Povídání. Smích. Vím, co jsem psala – aha! Neměla jsem z toho radost! To by mohlo souviset!
Nevím, jak to vidí ona. Ale nějak bude. Vždycky nějak je.

Oficiální? Jožka. O obnově

Musíte mě prostě posílat na cesty, které budou zároveň trvat aspoň dvě hodiny, abych měla pocit, že to za to napsání stojí. FlixBus je nový žluťák, milion destinací a velká pravděpodobnost uhájení si dvou míst pěkně pro sebe.

Sister-bonding trip. Je hrozně akční, ta moje sestra. Ale to prý jen, že jsem tam byla. A má uklizeno, och ach. Ale prý to nestihla, než jsem přijela. Tak možná se mi posunuly hranice, v F3? Nebo to je tak, že v cizích místech vidím kreativní rozházení, stále stejné postele a skříňky z Ikeje vypadají v jiném pokoji jinak. Ve svém pokoji vidím jen nechutný nepořádek. Možná to je taky tím, že propadám z dekorací. Říkám si: kdybych se přestěhovala, určitě by to u mě vypadalo jinak, měla bych uklizeno, minimalistickou garderobu na štendru, originální stojánek na náušnice. Ráno jóga, večer taky jóga, pravidelné promazávání kdečeho a vaření kvalitních polévek a dhálů a jiných jídel… no. Ještě nejsem až tak příliš stará na to, abych tomu věřila, ale přece jen už jsem se párkrát stěhovala. Stěhování samo člověka nezmění. Na nové místo si přivezeme staré zlozvyky.

Potřebovala bych nějaké nové zlozvyky. Nebo spíš dobrozvyky. Mám pocit, že bych se potřebovala nějak obnovit. Začít něco nového. Něco starého skončilo, nebo skončí, nebo právě pomalu končí. Nemám z toho moc radost. Vlastně. Ale dosáhla jsem dna svých pomocných sil, nejen že jsem občas vypadala zle, ale prostě jsem v poslední době párkrát hrábla – a nic. Prázdno, vybráno. A tak je asi na čase být dospělá s kyslíkovou maskou. Nejdřív sobě. Opravdu se od sebe s Marií hodně lišíme. Je to náročné a zároveň inspirativní. Jenže s tranzicí v zádech je to spíš už prostě moc vyčerpávající. Nejenom pro mě. Pro ni myslím taky. Marie obdivuje provazy a mě to vlastně všechno spíš ruší. Mně se chce rajzovat a Marie se necítí pohodlně mimo svůj okruh. A tak. A pije. Musím prostě trochu toho egoismu v sobě sebrat.

Teď jak to píšu, sbírá se mi spíš na slzy. Zlobím se na sebe, že nejsem taková dobrá opora, jakou má třeba Filip, že nejsem dost pružná duchem, že nejsem druhá Crimewave třeba. Že nejsem nejlepší ally ze všech. Nicméně asi nezbyde než to/se přijmout. Stejně to asi řeším jen já nejvíc ze všech.

Vypadá to, že spolu budeme žít ještě měsíc. Pak se uvidí. Moc si přeju, abychom si i dál vypisovaly hlášky, abychom i dál spolu chodily ven. Ha ha, jestlipak si tohle člověk neříká úplně pokaždý? Jenže úplně pokaždý se rozchází z jiných pozic. My se máme hodně rády. I proto jsme si nakonec musely přiznat, že si vzájemně – přijde mi důležité to zmínit – spíš blokujeme budoucnost než co jiného.

Není to kvůli nikomu. Z mojí strany ne. To je myslím taky důležité zmínit.

„A tak ty jsi teď oficiálně lesba, jo?“ zeptala se mě zvědavě, poněkud… senzacechtivě Ka. Někdy v únoru to bylo. Začala jsem to nějak zbrkle vysvětlovat, místo abych prostě dvouhláskově odpověděla nebo odsekla něco ve stylu „tvoje máma je oficiálně lesba“. Už jsem tuhle otázku, obecněji položenou, zaslechla v různých obdobách víckrát; myslím, že to pochází z jazykové nejistoty. Když vaše nejbližší osoba nebo osoby změní používaný gender, změní se nálepka vztahu, změní se možná i nálepka jejich orientace. Ale ta vaše se přece vůbec změnit nemusí, maximálně rozšířit. Náš vztah je/byl homosexuální. (Asi bych mohla napsat „lesbický“.) Možná byl takový od začátku, i když jsem do něj s tou představou nevstupovala. Pokud bych vzala za příklad Filipa, kde se mi to zdá trochu jasnější: Filip je hetero, přitahují ho ženy. Přitahovaly ho ženy i dříve. Ale dříve se označoval spíš jako lesba, protože žil pod ženskou identitou.
Uf… červenej svetr je potmě černej a na světle červenej, ale pořád je to jen ten jeden stejnej svetr. Snad je to takhle jasnější 😀

Kdyžtak si spíš něco čtěte a ptejte se jen velmi opatrně. Šlápnout do hovna je v případě transgender otázek snazší než ve vinohradským parku.

Nakonec: cvičím jógu a tančím. Budu v Brně, budu moderna i jazz i contempo. Byla jsem běhat, ale nějak mi to teď nejde. Spíš se naučím od sestry to pěší pobíhání sem a tam… jógově-taneční tělo obdivuju. A chci. A dýchat, táhnout a moc se nesrovnávat s ostatními zní jako schopnosti, které Aranel potřebuje a využije. Obnova. Výhled. Konečné a pořádné sebepřijetí.

(Tohle je příspěvek #662. Vzpomínám si matně, jak jsem jásala nad tím padesátým…)

(Příště o práci. A o prekariátu. Jsem ale ráda, že sem se to nedostalo. Žere mi to času a sil že až.)

O přímosti. Rohožka.

Mám ještě silnější půlhodinku ve vlaku. Vlak jede z Frankfurtu. Vyrazily jsme si s Evou, já jako garde, Eva dělat rozhovor s jednou významnou profesorkou, odbornicí na migrační literaturu. Mezi sebou jí říkáme Šmakuláda… a já hlavně pospávala v autobuse, seděla v kavárně, trochu redigovala, trochu nakupovala, trochu se rozhlížela. Večer italská večeře s couchsurferem, pak v australským baru, pivo jako chcanky. Australské, i německé, i stout, v zásadě. Všechno. Pivo prostě nikde neuměj.
Nějak jsem tentokrát více následovala intuici a méně obvyklá pravidla. Couchsurfer muž, s ne úplně německým jménem. Ale hodně referencí, pravda. Den předem mi napsal, že přijede ještě jeho kamarád z Mnichova a bude s námi sdílet pokoj, jestli to neva? Konzultace s Evou. Asi ne. Jsme dvě, tak co. Nějak to bude.

Bruna z Mnichova jsme se zalíbením omrkly. A on taky pomrkával. Na Evu víc. Když bylo člověku sedmnáct, hrozně to řešil. Jak oslovit. Jak získat. Jak se neztrapnit. Teď už to nějak… Dáš to najevo. Druhá strana ví, že bylo dáno najevo. A buď dá taky najevo, nebo zůstane pasivní. Strana 1 interpretuje a stáhne se, nebo přidá plyn. Je to fakt jednoduchý. Signály jsou mezinárodní (teď jsem se zarazila, jestli ne evropský nebo euroamerický, ale na Brazilce to fungovalo stejně). Co se vlastně může stát? (Může se stát, že je někdo debil, jenže to se prostě může stát.) Jsem zadaná, a unavená a neostříhaná a nestihla jsem si ty vlasy vyfoukat. Pročež na to seru. Eva má zas svoje důvody. Tak jsme spaly na gauči a Bruno na matraci. Nic se nestalo. Nikomu.

Nevím, co znamená, že jsem na to před nějakým rokem přišla. Že jsem dospělá – už? Teprv? Eva randí se ženatým – zase. Kubka z kanceláře je obletovaná čtvrťákem. „To je ten, co ho znám, nebo jinej?“ „To je ten! A vy jste spolu chodili?“ „Ne, ale to neznamená, že… Dej si na něj pozor. Je to womanizer.“ „Hej Aranel, tak my jsme vlastně spřízněné přes postel!“ Ach jo. Existuje nějaké prostředí, kde neplatí to pravidlo o kameni a cihle? A to se ještě moc nevytahujem společnou minulostí s barmanem.

Už dlouho ale kancelář sdílet nebudeme. Zas jednou něco, co připomíná Pořádnou Práci; a já chci pryč. Ve státní správě jsem se neosvědčila. Nebo ona se neosvědčila mně. Jsouc zároveň podnikatelka, hodně těžce se mi sleduje, kde jsou moje daně. (Tak velmi ve zkratce; kolik já asi tak odvedu? Ale chápete.) Deptají mě procesy, všechno milionkrát schvaluje milion lidí. Jakmile někdo maličko zazevlí, zevlení se násobí a kumuluje. Pak se nic nehejbe. Do toho nadřízená – asi největší problém. Nesedíme si, nezvládám tohle emotivní diskutování, určitě už jsem to tady popisovala, iracionální verbální agrese a obviňování. Odmítám se do toho zapojovat, tak pasivně koukám nebo přikyvuju a doma se topím v slzách. Solidní peníze, jo, teplo v kanceláři. Jenže ozývají se nakladatelství a kontakty a to je přece moje kariéra! A tak že skončím na konci ledna, místo na konci dubna. (Ono to vypadá jako chvíle. Ale nejde to.)
„Aranel, prosím.“ Poprvý jsem si nepřipadala jako rohožka. Dupla jsem si. Ještě teda únor. Ale méně, žádný že mě budou peskovat za 76 hodin místo 80. Dám třeba 40. Nezbytné minimum. (Kdo mi jen tak zaplatí zdrsoc? Nikdo. Za to mi to zas stojí, když si spoluurčím pravidla.) Možná to byla nějaká její strategie – ale měla jsem ze sebe a z vývoje radost. Že jsem to hnala vejš. Že jsem to nedrtila mezi zuby u oběda a nedodávala to kdykoli, když se mě někdo zeptal na práci. Že půjdu. Nedám se. Bude líp.

Nebo – líp: možná nebude, život na volný noze není čajíček. Naštěstí nemám závazky. Závislé osoby. Pracovitá jsem a malou jistotu v PR mám. Budu já se trápit razítkama, výkazama, byrokraticema? (Myslím na Nanu, HR královnu. Jak je vlastně zásadní dodržet smlouvu do konce? Do životopisu? Pro tvář před zaměstnavatelem?)

Povídej říkej piš. HRT a RLE. Bramborovej zen

Než půjdu dneska spát. Protože občas si někdo rejpne, protože Téra to pořád sleduje, protože bych si to třeba pak nepamatovala.

Aktuálně se mi dějí dosud asi největší životní zkoušky. Jednu z důležitejch postav tohohle blogu je potřeba přejmenovat na paní Přemysl. Tak to za prvé. Myslím, že to asi nikdy neprojde jen tak, že to asi vždycky nese hroznou vlnu pocitů, strachů, vzteků, slz pro celé široké okolí. Mně se to nevyhýbá. Čtu, googluju, učím se nová slova a věty, povídám si, ptám se a šla jsem – tedy šly jsme – na podpůrnou skupinu. Možná to budu ještě opakovat. Trochu se to tím ulehčuje a trochu komplikuje, nezřídka je totiž cisosoba za zlou a pyšnící se svým privilegiem, když jakkoli zapochybuje nebo udělá třeba chybu v rodu. Naštěstí u mě to paní Přemysl považuje spíš za uřeknutí, ani sama se chybám nevyhýbá.

Určitě se k tomu dere na jazyk hrozně moc otázek. Mně taky. Nicméně odpovědi na ně se někdy neformulují a někdy průběžně mění. A hlavně tu máme ještě všechny ty ostatní problémy, skoro celé to léto proležené v šeru pokoje u seriálů, pasivita, alkohol, pasivita, alkohol, krátká manická fáze se spoustou smíchu, radosti a sexu a zase nazpět. A kde začít? Kde začít? Terapeut začal z týhle stran(s)y, efekt prvních třech nebo čtyřech návštěv, jenže teď je to zase… blbý. Možná je potřeba začít odjinud, a to zase nebude prostor na to první, do úzkosti a lability nejdou hormony, bez hormonů se prohlubuje dysforie, dysforie se utápí v alkoholu a konečky si svažte sami. Učím se nová slova, učím se zkratky a tápu, a když už bych netápala, přijde situace, která… ale o tom snad radši ne.

Pro tu druhou situaci je zásadní něco jiného, co zmiňuju, když chci ze slz vykouzlit aspoň cynický škleb: všechno jsem to způsobila přejezdem přes most Apollo. To se stalo 1. srpna. Od té doby se změnilo hrozně moc věcí. Nebo v tu chvíli možná? Den předtím jsme hodně hovořily o plánech do budoucna, konkrétněji a obsáhleji než jindy, až už bych se tím skoro přestávala tajit / začínala chlubit navenek. Pak se něco… něco se stalo. Zmizela upřímnost, otevřenost, sdílení, pevné slovo. Největší a nejsilnější hodnoty našeho vztahu, v jejichž návrat pořád ještě doufám (pozvolna se občas některé vracejí, ale nazpět ještě nejsme), se někam vytratily.
Tak pak je člověk najednou ve dvou zcela nových rolích, z nichž ani jednu si nevybral. Pláču a hubnu, ale taky se dozvídám o příbězích jiných lidí. Což se mi zdá hodně cenné. Přináší to zároveň vědomí, že celej svět se v poslední době točí nějak zadkem napřed a proč, proč, proč. Ale s některými blízkými se přes problémy ještě dál sbližujeme. Bylo by lepší se sbližovat přes krásné a pozitivní věci, bylo, bylo. A občas tomu sekundují – kaštany na Štvanici, posedy pro ondatry a rybáři pod jezem. Každou radost si člověk musí chytit a pohejčkat.

Třeba bramborovej zen. Mě Básník popadl a vytáhl k nim do jižních Čech, ať jedu sbírat brambory, vyčistit si hlavu. Povedlo se to na milion procent. Brambor pár řádků a suchá hlína, za půltřetí hodiny hotovo, po zbytek víkendu dřímání na slunci, mazlení s kočkama, trhání švestek, procházka po okolí, návštěva bohoslužby a soukromé hospody. Klid, vzduch, slunce, ticho. Nevydržel mi ten bramborovej zen o moc dýl než na ten víkend. Ale mám si to prý připomínat, a taky připomínám. Třeba i ty chvíle, kdy se mnou Básník chtěl spát; často o tom mluvíme, špičkujeme se, smějeme se tomu a plánujeme to. Do kalhotek se mi nicméně nedostal. „Kdybychom tak byli sami!“, vzdychá Básník, a já se jak trdlo ptám: a kdo tady ještě je? No, tam nikdo, žejo. Kolem nás je; kolem mě jistě a kolem něj teď tak napůl nebo načtvrt. Jedno z těch mnoha slov, které jsem se nedávno naučila, je mononormativita. Nelíbí se mi – všechna slova, která se odvozují od normativity, zavání tlakem. Ovšem zatím nedokážu být tak nějak casual, open a tak. Vůbec není špatné zkusit si to takhle v „opravdické“ situaci. Že přes všechny téměř ideální podmínky to hlava (srdce?) nedovoluje.
Cynické škleby, level Básník: Dej na mě, ten Zloděj má nějakej psychickej problém, píšu mu. Mě jak někdo zaujme, má to spočítaný. Třeba by se na tom dala vybudovat živnost. Nebo zhroutit bych se z toho mohla, třeba. Kde se to ve mně vzalo, jak se to rodí? Nekonečné otázky.

Na závěr trochu tý kultury. Máme kamaráda a vydal desku. Deska svírá, trhá a dojímá, z desky vypadávají kusy textů, ze kterých se stávají opravdové memes… protože to přece všechno řeší. Skladba Heim proletěla i Velkou sedmou na Radiu 1. Tak si to dejte. Do podzima. Tuhle jsem si to za jeden večer pustila šestkrát a vypila 2/3 lahve ne úplně dobrýho vína, sama. Tu konfiguraci vám nechci až tak doporučovat. Ale kdyby třeba někdy.

Povídej říkej mluv

Žiju

Měsíce a léta si tady stěžuju, že mám moc práce. Vždycky se ukáže, že jí může být ještě víc. Třeba v poslední době. Tenhle týden už lepší, minulý týden zběsilý. Redakce, korektury, redakce, korektury, stažený žaludek, kdykoli přijde e-mail… mám špatné svědomí? Nebo co? Opouštím pozvolna práci na výstavě a předávám ji panu Přemyslovi, už to prostě nějak nejde, chtěla bych ještě víc dělat ty překlady a na té chodbě to moc… není to ono.

Byla jsem v Londýně a v Bratislavě.
Byla jsem na pohovoru a poslala další dopisy.
Byla jsem na copywritingovém eventu a dozvěděla se i něco, co se mi opravdu bude hodit. (Zároveň se tomu trochu vysmívala.)
Byla jsem na jednom hrozném a na jednom skvělém koncertu SRPR a na oslavě 5 let Vývařovny, kde jsem se picla Aperol Spritzem a strašně se smála, jaké je to tam hipstaparodie na sebe sama.

Potřebuju v sobě rozpustit zbytečnej hejt na jednu osobu ze svého okolí.
Potřebuju přidat v ekologickém úsilí (nestačí třídit, je třeba i redukovat; v každé oblasti života je prostor pro ekologičtější řešení).
Potřebuju si promyslet, kdy a kam vlastně v létě.
Potřebuju zlehka připravit stěhování, a co všechno s bytem, než přijde novej nájemník.
Potřebuju si vnést trochu řád…

Snad budu taky trochu víc psát. Chce se mi, víří mi v hlavě věty a nápady, když frčím na kole po náplavce. Ale vždycky je potřeba ještě něco doklapat, dopřeložit, dořešit, a nebo jít ven. Možná na tom nejsem zase tak špatně. Ještě přece chodím ven.

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 72,274 kliků
  • Reklamy