El. Charts. A je fuč

V pátek se stěhuju. O víkendu tak zmatečně a napůl a od pondělka už tam. Těším se. Těším se moc. Do kopců.

S Pablem jsme taky byli v kopcích. Zajímavá skupina: jedna rodina se dvěma holkama, jedna máma se dvěma klukama, tři single kluci, já s Pablem a kamarád-vodák se svou pokročile těhotnou přítelkyní. Děti trochu zlobí, z puberty nebo rozcapenosti. Rodiče jsou někdy nad věcí, někdy vybuchují, někdy drží spolu a někdy na sebe nasazují. Vyslechli jsme si takovou diskusi v neděli ráno v kuchyni, maminka A se ptá tatínka B: „A kam vy půjdete?“ „Nevím, zeptej se El.“ „Tak naši kluci by se chtěli jet koupat a pak na ten hrad…“ „Nevím, co chtějí holky, zeptej se El.“ Maminka B se nejmenuje El, má normální svoje jméno, ale ve vzteku se jí asi říká takhle. O večer dřív nám v hospodě vykládala, jak se tatínek umí-neumí starat o dcery, jak si jezdí na svoje dovolené a jak to na ní všechno leží a jak musí dcerce píchat hormony a…
U diskuse v kuchyni jsme byli s Pablem přítomni. Neumím to sem tak dobře popsat, i když to slyším v uších, to napětí, tu pasivní agresivitu, ty nevyřčený frustrace, ty komunikační přešlapy. Vyšli jsme o patro výš do pokoje a sedli si na postel. Pablo si opřel hlavu a ptá se mě:
„Myslíš, že takhle dopadne každej?“

Udělalo na mě dojem, že taky cítí, co se tam děje. Nemám na jeho otázku odpověď – respektive bych si moc přála, aby to tak nebylo. Aby právě to, že to člověk vidí a reflektuje, znamenalo, že se toho sám nedopouští. Smála jsem se: někdy si řeknu, že na všechno seru, proč já se mám pořád kontrolovat a bejt spravedlivá a racionální a klidná??! A taky si takhle ulevím, ošklivě, ale kolikrát vlastně už když tu tirádu zahájím, začnu se za ni omlouvat, protože na vypuštění ventilu stačí prvních pár slov. A pak se směju.
Jo maminka B se taky zmínila, že má na mladší děcko zapnuté sledování mobilu. Normálně si pustí modrou tečku, kde se holčička pohybuje. Zlepšila jsem se – dokážu na místě pomlčet. Pabla jsem ale v to nedělní dopoledne prosila, aby mě, vypustím-li něco takovýho někdy z pusy, osprchoval studenou vodou. K tomuhle bych se nechtěla dopracovat.
Ostatně vyhrazuju si právo provést mu to samé. Kdyby náhodou bylo třeba.

Ono takových situací člověk vidí. Na kamaráda-vodáka jsem vyjela, když pokolikáté dělal humory, že samozřejmě svojí slečně to dítě občas pohlídá. Jak pohlídá, snad bude i jeho? Zrovna on se umí tak pěkně shovívavě usmát, Aranel, prosimtě. Jenže to jeho sebevědomí je někdy až až až. „Chtěl bych mít taky takový sebevědomí, abych o sobě přestal pochybovat,“ posteskl si Ovečka včera v kuchyni. Ovšem nejsou právě ty pochyby to, co nás žene dopředu? Kamaráda-vodáka ženou dopředu nějaký měřítka korporátu. Jenže my – holky a kluci z fildy, kterým se ta filda víc zaryla, potřebujeme něco víc nad sebou.

Zvoní mi v uších cizí slova, věty: To přijde. To víš, děti. Vztah je o kompromisech. Chlapi jsou takoví, ženský jsou takový, s dětma se všechno změní. A já idealisticky věřím v sebe, v Pabla, v nás a v to, co říkala Nana o pevnejch základech. Přitom ne že bych se nebála. Bojím se, protože leccos nedokážu mít pod kontrolou. Nedělám dost. Nejsem dost. Bojím se vyčuhovat, bojím se, že nezapadnu a zůstanu opuštěná. (…) Pořád se svým strachem bojuju. Pořád hledám cestu, jak ho nemít. Jenže co když je načase přijmout, že to tak se mnou je? Že se bojím. Jsem to psala posledně, že s tou holkou máme hodně společnýho. Věřím a zároveň se bojím. Že se těm výše zmíněným větám nedá vyhnout. Že přijdou třecí plochy, že se nesrovnáme do bytu, že nebudu dost a nejsem dost, že Pablo bude chtít dohnat těch pár ztracenejch let, na všemožný způsoby. „Ty ho musíš mít fakt hodně ráda. Takovýhle obavy jsi nikdy s nikým neměla,“ povídala mi Z. na pískovišti. Občas ze mě takovýhle věci vypadnou, že co kdyby co když, a vlastně nevím, jakou reakci čekám. Možná žádnou, možná je to zase jenom druh ventilu.
Někdo se bojí a někdo má toxoplazmózu!, psala jsem zrovna včera Vančuře. Po sto první: s Pablem se bojím míň. Některý věci je těžký říct. Ale jsem si skoro jistá, že je říct můžu, že je to víceméně jen můj strach, co je drží uvnitř. Že je neshodí ze stolu, nebude se nad nima pohoršovat. Protože, protože, hmm… protože mě má rád.

Léto je skoro fuč. Člověk jde třikrát na zahrádku, třikrát do letního kina, třikrát se vykoupe a hotovo vymleto. Nebejvaly ty prázdniny mnohem delší? Když byl člověk mnohem menší. Vlastně se toho stalo spoustu, Bulharsko a to všechno, a stejně má člověk pocit, že to je jak tejden. Paradoxy léta. Odteď jen déšť a kopce, a za pár týdnů Stalinovy ruce v pohotovosti!

Zá-aří, zá-aří
na léto jde stá-aří
zlaté slunce zá-aří
malátně a s úúúnavou

Žá-aci, žá-aci
ve slohové prá-aci
píší, jak nám ptá-aci
mizí nad hlavou…

Reklamy

Jižní princezna. Stisk. Základy

Onehdy jsem se bavila s někým a rozumovali jsme, jestli chodíme do práce, protože nás to baví, nebo čistě jen proto, aby byly děngy. Říkala jsem, že mě moje práce baví, že to nedělám jen pro peníze, ono zkuste si dělat překlad jen pro peníze, haha. Že tím ráda trávím čas. No, dva a půl tejdne jsem rajzovala po všech čertech a za překladem ani nevzdechla, a ještě bych to klidně chvíli vydržela!! Tak teda vlastně nevím. Spíš to je práce, která mě nijak nedeptá (narozdíl od někdejší epizody ve státní správě), ale nemůžu úplně říct, že by mi to chybělo. Možná to je i konkrétní knihou, není to žádné přelomové dílo a trochu se s tím dřu, no.

Jiný dotaz jsem dostala: no a jste ještě spolu, po tý dovolený? Ježišmarja nejvíc. Možná se někteří lidi poznají a už se pak nemůžou ani cítit. S Pablem to mám(e) myslím obráceně. Hodně jsme se sblížili, v situacích zábavných, náročných, krásných, dojemných i upocených. Upocených – jsem nechápala, co se to se mnou v pohoří Pirin děje. Zpocených lidí jsou zjevně dva druhy: jedni jsou z vedra, z MHD, z obezity, z umělohmotných hadrů, ošklivě ulepeně zpocení. A pak máte ten pot, který se na člověku vyrazí v důsledku vyšplhání na kopec, tam ofouká větrem, a vítr asi roznese feromony do okolí nebo co to má znamenat, celá divoká jsem z toho byla. Přitom někdy se dalo leda opláchnout ledovou vodou venku u trubky, žádný veliký mytí. (Inu: Snad to není hřích, nebyl jsem to já, kdo vdechl dívkám divokou vůni a dal jim horkou pokožku. Jediný je ten, který sídlí v dívkách a který sídlí ve slunci. Za takových milostných jiter, kdy slunce tkví v modři jako planoucí hřeb, si myslívám, že je lepší se milovat jen jednou, jedenkrát v životě s divokou jižní princeznou a za trest zemřít, než tisíckrát objímat lenivého lemura.) Krásný to bylo. A nejde to jinde opakovat, v Sofii v hostelu a všech jiných místech je milování taky čím dál lepší, i skrz tu blízkost a sdílení, ale na horách…
Je znát i na něm, že se uvolňuje. Srnečka jedna. Ach, jen kdyby nebyli pořád všude kolem lidi.

Nejde ale jen o to, vůbec ne. Měla jsem asi tři propady. Jak jsem jinak uvolněná, veselá, přizpůsobivá, všechno zvládnu a ze všeho se vymotám (když dostanu dvakrát, nebo aspoň jednou denně kafe), stalo se mi třikrát, že jsem chtěla se vším praštit, začít křičet, vztekat se jak malé dítě, které se ještě nenaučilo zacházet s emocemi. Jednou v Bukurešti po výstupu z mikrobusu – cesta trvala asi šest hodin. Vedro, velkoměsto a můj pitomý starý telefon, který ne a ne nás lokalizovat na mapě. Jednou v Amsterdamu, zase vlastně kvůli modrýmu puntíku a protože je pozdě, já chci najít hospodu, ale všude je plno lidí a ulice se jmenují Olofsstraat, Olofsgracht, Olofslijn nebo co a nejde se v tom vyznat. A jednou v Sofii, těsně po příjezdu do Sofie, vedro, únava, batoh, dlouhá cesta nočním autobusem a prodavač zmrzliny nás tak spektakulárně a hnusně okradl, že mi nakonec vlastně v parku, kde se tlačili lidi u stánků a hrála tam hudba, fakt vyhrkly slzy. I proto, že jsme dlouho hledali hostel, nakonec se ukázalo, že ho zrušili, a já měla pořád na mysli, že jsme Pablovi slíbili, že výlet bude naplánovanej a budou tam pevný body…
Pablo má v takových chvílích dobrou strategii. Na chviličku mě obejme nebo mě aspoň pevně chytí za ruku. Za tu ruku mě drží a elegantně se vymotá z centra Bukurešti do hostelu (stačilo málo, ale jak přešel tu obrovskou křižovatku, to mi hlava nebere), elegantně se proplete všemi těmi Olofs-něco až do hospody, spolehlivě a bez váhání mě navede v Sofii až do novýho hostelu, do chladnýho čistýho pokojíku pro dva, kde můžu hodinu spát a probudit se uvolněná, veselá a tak dále. Stačí mu k tomu všemu jen nakouknout do map v telefonu, který má popraskaný displej, mapa je mrňavá a nemá kontext a já do toho navíc pořád matlám. Jenže on to vidí z první vody načisto a já opravdu, opravdu můžu prostě jen držet tu ruku a dávat levou nohu před pravou a pravou před levou, a všechno dobře dopadne.
Možná ani neví, co pro mě dělá. Zase tuším, že to pro mě ještě dlouho, třeba nikdy, nebude samozřejmý. Opravdu veliká věc – být pro druhého na místě a připravený, když vás potřebuje. Docela bych se tím mohla dost inspirovat, třeba i v přátelských vztazích.

Kamarádka Petra jeden večer nad blízkovýchodním jídlem vykládala, jak se seznámili s Petrem, jak se dali dohromady. Jak velkou roli v tom hrálo, že se rozhodla nic neskrývat a nemlžit. Upřímnost až na kost, protože co jinýho. Protože co jinýho do zdravýho vztahu.
Tak jsem jeden večer v hostelu začala. Dlouhý odmlky, přerušovaný věty, značná duševní námaha. Ale musela jsem to říct: děti. Chuť a potřeba je mít. Prostá skutečnost, že času není nekonečně. A silný pocit, že s Pablem bych se toho nebála.
„Hmmm. No je dobře, že mi to říkáš, to je moc dobře. Jako určitě bych někdy nějakou rodinu chtěl… Víš, Aranel, budu o tom přemejšlet, fakt. Ale teďka, já už jsem si vzal ty prášky a chce se mi strašně spát, vidím to tak na deset minut… tak můžem se k tomu někdy v blízký době ještě vrátit?…“
No a já srdce na dlani, rozumíš. Aspoň jsme ale ty těžký témata vlastně docela elegantně ukončili. A vrátil se k tomu druhý den, a odpověď mě potěšila. Potěšilo mě nakonec i to, že ho zarazilo, že kdyby razantně odmítnul, opustila bych ho. Vážně ho vnímám tak jednorozměrně? Ne, ono by to nebylo lehký, Pablo, bylo by to zatraceně těžký. Ale upřímnost je upřímnost; a rozhodně nehodlám praktikovat takový ty rady od maminek a babiček „no tak to přeci nějak navlíkneš“. Nebudu nic na nikoho navlíkat. Upřímnost holt nepřináší vždycky jen radostný zvěsti.

Hned to nebude. Bude bydlení, už brzo, a nemůžu se ho dočkat. Nemůžu se dočkat, až s tímhle člověkem budu žít. Jo jo, na dovolený je to jiný, tam je člověk proto, aby utrácel peníze, očumoval brutalistní stavby, cákal se v moři a miloval se po hostelích. Ale i tak. Dost si – dost nám na to věřím. A ty děti… Zaklady kazde stavby trvaji nejdele, nejdele zraji, nekdy se zda, ze neni nic videt, ze neni videt pokrok. A pritom na zakladech vsechno stoji! Nana mi napsala takovou dost osobní zprávu, kterou si nechám z většiny pro sebe. Nicméně tohle je její gró. Že Pablovy spíš opatrný kroky dávají smysl. Protože stavíme základy, takový opravdu pevný, jaký se možná dneska už často nedělají. Když se nenecháme rozrušit okolím, znervóznět a vycukat, nerozruší nás nakonec nic. A dítě není základ, ne ne. To se má přinášet nejlépe až do stavby přešlý mrazem, větrem, deštěm a kdovíčím.
Jsem Naně moc vděčná za obě naše brněnský setkání. Někdy mám pocit, že máme společnýho hrozně moc, někdy zas, že to tak není a namlouvám si to. Ale ukládám si za úkol nebýt líná a zjevovat se v Brně i jakožto liberecká. Protože každé živé setkání naše přátelství, z mého pohledu, o značný kus posune. A doprovod třetí osoby zatím ničemu nevadí 🙂

Dalo by se z těch cest samozřejmě navyprávět spoustu momentů, útržků, zážitků. Ale tyhle dva dojmy (a šumivý víno potmě na pláži) mi doopravdy utkvěly. Tak vidíš. Kdo by to do něj řek. Kdo by to do nás řek. Ani on sám ne. Ani my sami ne. Láskyplno!

Co se stihne. Stará přátelství novýma očima. Láska v závitcích

Minule to byl den odjezdu, dneska je to den návratu. Mezitím byl ještě jeden den doma, ale to se skoro nepočítalo, pračka dovnitř, pračka ven, oběhat pár drobností a ráno v půl sedmý zas ve vlaku… Ten den mezi jsem ale zjistila, kolik toho člověk stihne, když nepracuje! Hodně. Ve všední den, kdy nepracujete, toho stihnete fakt hodně.

Před těmi všemi cestami mě čekala taková malá nepříjemnost. Zdravotní. Maličká gynekologická operace. Nechtěla jsem, aby to byla operace, ale nakonec byla… Takhle: jsem z lékařský rodiny. Na nemocnice jsem od malička zvyklá. Nejsem ovšem zvyklá tam figurovat jako pacientka. Nevlastním pořádnou noční košili, župan, pantofle, nic z toho, nedovedu se po nemocnici pohybovat, všechno mě udivuje. Navíc – jsouc z lékařské rodiny – v rodném městě požívám protekčního zacházení, kolikrát ani v čekárně neotevřu knihu a už se mi někdo věnuje. Naivně jsem chtěla ušetřit čas, svěřila jsem se do péče veliké a vyhlášené nemocnice, kterou mám v Praze úplně za rohem. No, myslím, že kdybych do rodnýho města jela, všechno by odsejpalo rychleji.
Děsně to všechno trvá a v dotyčném ústavu některé věci vypadají fakt k pláči, třeba toalety nebo svačina po narkóze. (Hladová nevím kolik hodin jsem tu housku za korunu z Kauflandu vdechla i s eidamem a florou, nebo co to bylo, ale…) Všechno v pořádku, žádná motanice, krvácení, bolesti – no ad bolesti. Jen jsem otevřela oko, už se sestra ptá: „Chcete něco proti bolesti?“ Zamyslela jsem se. Bolest mi připadala povědomá a tušila jsem, že: „Ani ne, ale nemohla bych dostat ještě polštář? A lehnout si na bok?“ Lehnout jsem si mohla, nad požadavkem na polštář zvedala obočí, pak mi neochotně přinesla nějakou složenou deku. Tu jsem si objala na břiše, bolest pomalu ustupovala, stav se zlepšoval. Nicméně dotaz vznesla ještě třikrát. A nakonec: „Vy moc nemáte ráda prášky, že?“
Ale tak netrápila bych se nějak zbytečně. Ani jsem si ovšem nechtěla loupat prášky… zbytečně.

„Musí si vás vyzvednout dospělá osoba, z ruky do ruky,“ zdůrazňovali mi několikrát. Poprosila jsem Pabla, v určitým předstihu, a ten řekl, že jo. A stejně jsem se cítila hrozně blbě, že má přece spoustu práce, kterou chce udělat, aby mohl jet do Bulharska, a já ho takhle zdržuju. Nechci být nemocná, chci být nejvíc bezproblémová holka, který nikdy nic není a všechno zvládne (a když jí něco je, dá si horkou sprchu, na dva dny odpadne do postele a nic nepotřebuje), psala jsem Ondrášovi. Jak to mám udělat, abych se furt neomlouvala a nebyla ve stresu z toho, že ho to určitě hrozně irituje?
V tu dobu jsem pochopila, že i když Ondráš někdy bručí a není s ním snadná řeč, mám v něm dobrýho a spolehlivýho kamaráda. Ale tak proč by ho to mělo iritovat? Řekl, že je to OK? Pokud jo, tak bych se tim netrápil. Z mého pohledu chlapského myšlení: jakmile jsem s tím srozuměn, odsouhlasím a vím, že je to třeba, tak to přijmu a dál neřeším. Obzvláště takový nevyhnutelnosti. To neni jako přidělat poličku, což se může udělat dneska nebo za rok a fungování ničeho a nikoho to zásadně neovlivní. Pokud nevykazuje známky toho, že mu to fakt vadí, tak je nehledej 😉 A taky si myslím, že od toho dva lidi spolu jsou, aby si vzájemně pomáhali, a že se s tím počítá.

Hrozně mi to pomohlo (tomu s tou poličkou tedy tak úplně nerozumím). Jasně, kdyby stály role obráceně, odkejvla bych, zapsala do diáře, sbalila si knihu, nabila telefon a byla bych v pohodě – protože nevyhnutelnost a srozumění. Jenže takhle mě fakt braly ty moje pochybnosti ™. Taky proto, že hodina sem, hodina tam… ale Pablo nezaprotestoval ani slovem, ani když musel v šest vstávat, ani když dostával zprávy s nejasným časovým odhadem. Pak přišel, chytil mě za tu ruku a sestra říká: „Tak já vám ještě tady něco povim…“ a k Pablovi: „no vy počkejte na chodbě, vždyť já už vám ji hned dám!“ Nechtěl mi tu ruku pustit. Následně rozehnal moje smutný obavy, že když do mě takhle někdo rejpnul, už jsem rozrejpaná a bude to horší a horší, a pak mě zabrzdil na cestě do kavárny pro polívku: „Já jsem šel do bistra a dal jsem si k obědu závitky. A vzal jsem i pro tebe.“
Doma jsem si dala závitky na talíř tedy, přilila sojovku a zfutrovala je, jako bych týden nejedla. Nejlepší závitky v Čechách, to vám povídám. Přitom jsem mu vykládala ještě jednu divnou věc, co se mi tam stala.

Totiž když už jsem odcházela, řekla mi ta sestra: „No, tak 3 týdny bez styku, spíš možná měsíc, ale vy určitě budete chtít těhotnět, tak aspoň ty 3 týdny…“
Už jsem hodně chtěla vypadnout, schovat se Pablovi do náruče, nereagovala jsem na to teda nijak. Ale „určitě“? Co je to za vývody? Nepadlo o tom předtím ani slovo, ten zákrok s tím vůbec přímo nesouvisí. Zabolelo mě to a zdálo se mi to hrozně neprofesionální, dá se tím přece fakt ublížit. Jo jo, jsem potrefená husa, a Pablo mi vysvětloval: „ona to nemyslela zle. prostě to tak řekla.“ Stejně tak další říkají, za hodinu už nevědí, že jsi tam byla, nic tím nemysleli. Hm. Jenže. (A ještě to hrozný slovo!!)

Vlastně jsem původně chtěla psát i o těch cestách. Kvůli zítřejší cestě do Brna musím ale vstávat tak brzo, že je mi z toho nevolno. Tak příště. Až se to usadí. Až se odloupnou spálený místa a tak!

11. 4. 3

Uchyluje se nás k tomu víc: jen takové rychlé příspěvky, bleskové poznámky, záznamy ze životů. Mně neusnulo dítě na několik (desítek) minut, ale za několik desítek minut jede vlak. První vlak ve velké cestě, „první romantické cestě“, jak vzdychali moji/naši kamarádi, když jsme ten výlet domlouvali. „To mě vůbec nenapadlo,“ divila jsem se. Ono ostatně už Krkonoše byly dost romantický a minulý týden v Tatrách zrovna tak. Ale na to teď není čas.

Původní plán na počátek července zněl 16 dní v Bulharsku, většinou pod stanem, v divočině, bez jistot, na hřebeni. Hodně jídla na zádech, hodně kilometrů. Trochu jsme před sebou asi hráli hry, že si to užijeme, že to ujdeme, že na to máme vybavení (mezitím se v těch Tatrách mimo jiné ukázalo, že vodní sloupec mé sedmnáctileté goretexové bundy už není, co býval). Rozseknul to Pablo. Nečekaně hodně o svých důvodech mluvil, na trávníku na Petříně. Co by se mohlo stát a co by to znamenalo a že whatever, lístky stornujem, ať to stojí, co chce – je to jeho investice do zdraví.
Tak dobře.
„A nejde to nějak vymyslet? Kdybychom chtěli jet sami, tak bychom vám nepsali, my jsme chtěli jet s někým, třeba s váma,“ říkal mi kamarád do telefonu. To je docela vtipný: oni se snaží být s námi, my se tak trochu snažíme ten společný čas ve čtyřech ne škrtnout, ale zkrátit. (Možná rozdíl mezi jedenáctiletým a devítiměsíčním vztahem.) Směju se, moji rodiče to mají taky tak, taky jsou to takoví pavouci. A cítím se jaksi vyznamenaně, že se se mnou Pablo cejtí dobře. Že se vzájemně! bavíme a tolik si vyhovujeme.
Nakonec Pablo zavolal jemu. Všechno mu řekl, skoro vlastně víc než kdy mně. A vyrážíme. 16 dní se mělo změnit na 7, ale nakonec to je 11 dní přes 4 státy. Vlak, bus, letadlo, tři metropole, hory, moře. Je to OK? ptám se Pabla. Je to ok. Nehrozí, že bychom zůstali viset na hřebeni.

Myslela jsem, že pak se bude pracovat. Ale prej když už jsme různým kliošům nahlásili volno, ještě někam pojedem ve dvou. Vybrali jsme si Amsterdam, totálně kontra-hory; ovšem ubytování zadarmo a možnost očumovat různé ty architektury. Že i ty škrtnuté dny využijeme k užívání volna, mě překvapilo, nadchlo a potěšilo. Chce se mnou trávit čas, je mu se mnou dobře. Pořád to nevnímám jako samozřejmost – možná nikdy nebudu?

Fejm. Orientační instinkt. Stoupačky

Tento zcela neambiciózní blog psaný pro šest kamarádek a kamaráda, kteří se po vydání nového článku aspoň ozvou a dozvím se, co dělají zase ony, zmínila na svém povedenějším, pravidelněji vedeném a různě provázaném blogu Soňa Malinová. Napsala mi to Nana a ve mně úplně hrklo, asi mám teda fejm! A to by vzal čert, ale že tam naskočily komentáře, které si pochvalují počtení zde, to mě moc těší. Přemýšlím, jestli bych to tady neměla zpacifikovat, ale Soňa Malinová si to tady vybrala ke sdílení ve stavu současném. Tak asi budu psát dál jako doteď, co už. (Jo a od roku 2011 bych to spíš nečetla, ale uznávám, že to s mnoha blogy dělám taky tak, i opakovaně.)

Poznala jsem Pablovy kamarády. (Venku občas hráváme takovou hru, kdo potká víc kamarádů. Respektive Pablo ji nechce hrát, protože jsem ho asi třikrát porazila na hlavu a když už potkám známého i v sobotu dopoledne v Rokytnici nad Jizerou, upřímně ta hra fakt ztrácí smysl. Utahuju si z něj; chudák, když u nich ve škole jsou v ročníku tři lidi a nás bylo osmdesát, nemá to chlapec nejjednodušší.) Jsou to kamarádi ze střední a jeli jsme do Třeboně. Tam jsem ještě nebyla. Moc mě tím potěšil. U příležitosti festivalu Anifest.
Spolužačka Sváťa na mě udělala zásadní dojem. Mele. Pořád mele. Hlavně o sobě a o Partnerovi. Toho ani neznám a už mi lezl na nervy jak málokdo. Vykládala, jak bydlí, jak se koukají na seriály („ty na nic nekoukáš? Na Hru o trůny? Na Black Mirror? Na Stranger Things? To Ti Pablo nic nevybere? Nám Partner vždycky něco vybere…“), kam pojedou na dovču (top 10 nejhorších slov), jak si Partner představuje bydlení. Ona řeší, jestli chce desku do kuchyně z pravého kamene, nebo umělého. („Slyšela jsem, že ten pravej kámen do sebe natahuje chutě…“ To jsem málem vyprskla a zeptala jsem se, jestli to vadí, že by tu linku někdo olizoval?) On si přeje velikou troubu širokou devadesát centimetrů, aby mohl péct dvě kuřata najednou. A tak dále, a tak furt. Půltřetí hodiny ve vlaku.
Kladla dotazy i nám a my jsme na ni převážně jen mlčky hleděli. Většinou podlehla a začala tam, kde přestala. Vprostřed odpoledne jsme se s Pablem zdejchli z filmů na procházku k rybníku. Zlomila jsem se v pase, opřela ruce o kolena. „Pablo! Chápeš! Já vůbec nic nemám! Nemám hypotéku, nemám půlku bytu, nemám pracovní smlouvu, nemám kolegy, nemám vybranou dovču a letenky a nevím, z čeho chci mít desku v kuchyni. Jsem úplná třtina ve větru!“ Smál se. Že to je prej prostě Sváťa a nesmím to tak brát. Kdybychom jeli na víc dní, i oni by jí řekli, ať už mlčí, že to nejde dál.
Totiž když jsme vylezli z toho vlaku – Třeboň má osm a půl tisíce obyvatel. Nádraží se nachází na kraji města. Vylezli jsme z něj, Sváťa, Michal, Pablo a já, a S. povídá: „Tak, pánové, zapněte orientační instinkt…!“
No, neudržela jsem se. Houkla jsem na ni, že i já mám orientační instinkt. Kromě toho od nádraží v Třeboni vede jedna cesta kamsi do pole a druhá je taková větší. Těch deset lidí, co s námi vylezlo z vlaku, se vydalo jedním směrem. Na co vůbec instinkt. U kruháku se podíváš, vidíš věž, s Markou se máš potkat v centru, tak následuješ věž. Ne? Jo.
I na to se můj milý spíš smál. Slíbila jsem, že už se budu držet.

Ne že by se nedaly vést rozhovory o materiálu kuchyňské linky. Spíš by jinej po dvou větách chápal, že publikum není na tohle téma nastavený a bude lepší probrat něco jinýho. Došlo mi to až v pátek, kdy jsem Vančuře vyprávěla, jak jsem seděla na víně s jednou spolutanečnicí. Ta mě překvapila zmínkou, poměrně z čistého nebe, že v jiném kolektivu onehdy řešily antikoncepci. Antikoncepci pro matky obvykle dvou dětí, které získají dojem, že už to stačí… ale nějak zapomněly, jak se to s tou antikoncepcí dělá. „Co používáš ty?“ ptá se. Hm no, nejstarší metodu, co kdy lidstvo mělo, teď už ji používá i Pablo, buď zlenivěl, nebo se vyklidnil. „No jo… prášky asi nechci… a co jinýho tyjo? Prej existuje taková mašinka, do tý dejchneš a zjistíš, jak jsi na tom, svítí to červeně, nebo zeleně a tak.“ Problém mašinky bych viděla v tom, že se člověku obvykle nejvíc chce ve dnech, které svítí červeně, to má myslím příroda tak zařízeno, a co pak viď. Navrhovala jsem tělísko, ani to se jí nezdálo. Jsem teda zvědavá, jak to dopadne.
„To jsme ještě vůbec neřešily, paní kolegyně!“ říkám Vančuře. Zároveň nelze vůbec vyloučit, že na to taky dojde. Témata se mění, možná bychom se tehdy na Studentský radě podobně podivovaly, co nás čeká k řešení v roce 2019. Ještě možná palčivěji si téhle tendence všímám s gay kamarádem. Možná, že se vidíme míň často?

Pozornější čtenáři/čtenářky si možná všimli, že už jsem se dlouho nestěhovala! Taky jsem si všimla. Taky se stěhovat budu. Tentokrát o víc než o pár bloků. Pablo vyráží studovat na sever a prej si mě sbalí s sebou. Ostatně už tak čtyři roky čekám na nějaký impuls, co by mě tam vykopnul… Občas se o tom bavíme, jak to bude, když se trochu víc opijeme. Asi to bude dobrý, je tam levněji a třeba si budeme moct dovolit i větší byt – jednak ho chceme, jednak ho potřebujeme. Pablo chce pracovnu, celkem správně, a já sním o takové té ložnici, kde se bude jenom spát a milovat se. I kdyby se mělo do postele lézt zepředu, chtěla bych mít extra ložnici jako velká holka. Pro dva lidi pracující doma (Pablo občas v ateliéru, já občas v kavárně, ale gró nejspíš doma) mi 3+kk vlastně nepřijde jako nemístný luxus. Snad by i šlo si to v L. dovolit.
„Tyjo starat se o dva lidi,“ říkám Vančuře. „Už jsem to zas chvíli nedělala, jsem ráda, když se postarám o sebe!“ Milá přítelkyně mě upozornila, že mě nikdo nenutí. Zakořeněná představa od babiček a maminek tak leda. Řešili jsme to onehdy i s Pablem kvůli Kaj, ta se starala hodně, platila, živila, až jí nakonec pověděl, že ji vlastně nemiluje. Už chvíli. Z pohodlnosti se nevyznal. Fakt se to děje, ano. „Ale tak zas je hezký, když se někdo o někoho stará,“ nadhazuje Pablo. No. Podle mě je nejhezčí, když se starají dva lidi o sebe navzájem a taky ještě každý o sebe sám. Uvařím polívku a pak ji jíme oba. Někdy je jeden v oslabení a ten druhý se stará víc, to jo. Ovšem když se to moc vychýlí jedním směrem, stává se z toho vztah jiné povahy. Někomu to může sedět. Ne mně.

Znáš mě. Už si představuju, jak budu disciplinovaně, kultivovaně, pilně překládat, pak vařit polívku, jak bude svítit slunce skrz hezký závěsy, všechny kytky mi pokvetou a šneci nebudou pořád vylejzat z terária (dělá to jen jeden, druhý se do mezery nevejde, kdyby se vešel, nepochybně by zdrhal taky). Stěhovala jsem se už tolikrát a vždycky mi ta předsevzetí vydrží přibližně týden. Nicméně předestřela jsem Pablovi jeden plán: mohla by v tom bytě vést pod stropem trubka, nějaká teplá voda nebo něco, a na tu bych si navěsila aerária a bylo by to krásný. Onehdy jsem ho cestou z divadla protáhla oklikou, aby viděl aerária naživo ve výloze. Ještě nemáme nic vybráno, asi nemáme nábytek, ještě musíme vydržet čtrnáct dní v Bulharsku ve stanu a vůbec je to ještě docela daleko. Ale aerária už jsou naplánovaný. Chtělo by to někdy zastřízliva mluvit i o důležitých, možná těžkých a nepříjemných věcech. Jenže… na druhou stranu si myslím, že je potřeba najít si čas i na aerária, sucho v Česku a zážitky z tanečních.

Želva. Kadeřník. Ty tvoje

Někdy je dobrý mít blog třeba místo uzle na kapesníku. Že aby člověk nezapomněl, co chtěl dělat, o čem chtěl přemýšlet. Šla jsem k doktorovi. Ten člověk má škálu emocí asi jako stoletá želva. Odpovědi na moje dotazy vznášel kamsi do vzduchu, velmi obecně, velmi neutrálním tónem. V 80. letech byl průměrný věk rodičky 21 let a dnes je to 31. Problémy s ovulací nastávají asi v 37-38 letech. Buďte v klidu. Ne moc dlouho, ale zatím klidně buďte.
To jsem chtěla vlastně slyšet. A fakt mě to uklidnilo. Jak je jedna z toho okolí vycukaná… Abych měla ještě čistší svědomí, ne že to vykvákám každý kamarádce a hlavní lidi to nevědí, svěřila jsem se s tím i Pablovi. „Ještě jsem o tom vůbec nepřemejšlel. Ale já beru ty prášky. Teda nevím, jestli to je tím.“ To mi hrozně chroustalo v hlavě. Co to s tím má co? Došlo mi to až za pár minut. No, sice po sobě chceme mluvit na přímo a ne za roh, ale nechtěla jsem ho nijak trápit v tak citlivých záležitostech. „Hm, asi je… stačí zůstat v klidu. To můžeme oba. Není to záležitost příštích pár měsíců. Tak dobrý, ne?“
Zpocená až za ušima taky. Nicméně hrdá na sebe.

Poslouchala jsem rozhlasový dokument o hypotékách. Doporučuju. Je dost děsivý slyšet, jak taková věc napíná vztahy, životy. Jak si nemůžeš koupit kytaru a nemůžeš si nechat spravit auto a nemůžeš nikam jet a nemůžeš nic, protože banka každej měsíc otvírá hubičku. …ale řikám si, jestli se ten pocit mění, když sypeš dvacet tisíc do nájmu, nebo když to sypeš do hypotéky., píše mi Eva, takto v malém nuselském bytě zakoupeném rodiči. Řekla bych, že když člověk nezaplatí nájem, holt nakluše k mamince nebo do jinýho nájmu, nebo i do azyláku, aniž mu u toho dýchá na záda banka a exekutor. Nevím. Nejhorší je, že mám pocit, že to není jen tak, že si neumíme odepřít avokádový tousty a flat white, jak se někdy říká. Že to sice až tak moc neumíme, ovšem není to jediný a výhradní důvod pronajímání, sdílení, počítání, finančních pošetilostí. Spíš prostě nepřeje situace. Jak říkala některá z tanečnic: buď si teda se 2 dětma pronajímáš stometrové 4+1 v kultovním širším centru, ale sedíš pak v něm a točíš si mlejnek, nebo se mačkáte ve 2+1, ale zas můžete do zoo a na hrad a do Stromovky na limonádu atd. atd. Já vím – stačí popojet hodinu od Prahy a jsme na 2/3 ceny. Teď je otázka, jestli pak člověk vysedí důlek ve Žlutým, aby si na ty 2/3 vydělal ve velkoměstě… Baví mě takové úvahy, ale nemají bohužel nejšťastnější výsledky.
Ale víš co… to je naše volba, že jsme v kulturní sféře, ve škole … kdybychom byly jinde, máme víc., uzavírá Eva. To mě asi chtěla provokovat. Proč by kultura měla být pořád poslání? Copak je v pořádku, že se překladatelská elita složitě dohaduje s nakladateli, jestli tentokrát za 182, nebo za 187? Podle mě ne. Programátor, kterýho to baví, taky nedostane míň jen proto, že ho to i baví.

Trochu s tím souvisí i ten kadeřník. Vzniklo to tuhle na fóru – kdyby přišlo tvrdý na tvrdý, kdybyste museli obrátit každou korunu, kterýho luxusu by se vám vzdávalo nejhůř? Hodně lidí zmíní právě kadeřníka. Že odrosty a přerosty jsou prostě nesnesitelný. Něco na tom je, ale asi bych se dokázala vzdát svojí drahé kadeřnice a chodit k učnicím – občas jsem to tak trochu dělala, že jsem k ní šla třeba 2x za rok a mezitím se toho 2x chopil někdo jiný, dokud byl původní střih znát. Pro mě je tím luxusem teda kafe. To člověk nemusí mít, ale mně by bez zrnek bylo hodně smutno a připadala bych si asi hodně chudá. Pak tam zvažuju masáže, toho se samozřejmě dá vzdát, ale na rozdíl třeba od jógy si to člověk sám doma nepořídí. Navíc teda tvrdím, že to na překladatelský záda vliv má a má. Ještě snad ale důležitější je právě to zoo, hrad, Stromovka na limonádu. Přetrvává u mě radost z objevování, cest, přejíždění, eventuálního diskomfortu vedoucího k zážitkům. Kdybych měla chodit jen do Stromovky bez limonády… šlo by to, určitě šlo. Někdy je to nutný, třeba dočasně. Ale smutnila bych.

Třeba teď. Na Velikonoce jsme upekli plán ve čtvrtek večer před filmem Studená válka (potřetí už ne až takový jako předtím, ale furt hodně dobrý, běž na to). Plán horského typu. Inspirovala mě Ester a nechám se myslím inspirovat ještě víckrát. I když tedy mačky nemám(e) a chodit na nich neumíme, dokonce jeden z nás ani nevěděl, co to je. Hole jsme taky neměli, na druhou stranu předpověď se tvářila mnohem líp, než to bylo na Velikonoce loni – a tak by se mi místo maček víc hodil panthenol nebo bystřejší mozek, kterej by si vzpomněl, že lejtka jsem si hrozně spálila už loni v Zakopaném a mohla bych se z toho poučit. Neměla jsem ani jedno, proto teď ukazuju krk kuřačky 3 krabek denně a schovávám lýtka s rudými pruhy.

Na druhou stranu to bylo jediné negativum celého výletu. Pablo mě pěkně rozmazluje. Například za nás pořád platí. Je těžký ho přesvědčit, že se můžeme dělit… nebo podle mě bychom se měli dělit, není to tak, že já škudlím a on krauluje v penězích jak strýček Skrblík. A nešetří na mně, nebo na nás. Druhý den jsme spali na boudě Odrodzenie, kterou jsem postřehla v mapě a podle webu o den dříve se mi zdálo, že se tam snad vejdeme. „Na podlóge,“ ukazuje otrávená servírka. Tak proč ne, vzhledem k tomu krátkému plánování jsme si spacáky nesli. Ráno mlsně obhlížíme snídani, Pablo říká: tak já se zeptám. Zeptal se a prostě ji dokoupil, ať nejsme jen o sušenkách a včerejším čaji. Třetí den byl plán spacákovna, matrace tam mají, tak co. To ale bylo už pondělí, v pivovaru pusto prázdno, recepční se ptá: tak buď můžete do pokoje, nebo do spacákovny, spacáky máte? Opocení a olepení jehličím s velkými batohy jsme zřejmě vypadali jako ten typ. Doplnila ceny a já, s vědomím toho, že jsem na řadě s placením: tak asi do pokoje? Pablo kejve a zastavuje mi ruku. O něco později v krásným pokoji s marmoleem na podlaze, milionem zásuvek, koupelnou a bělostným povlečením říká: ježiš, těch dvě stě padesát korun simtě. Podívej se na ten krásnej pokoj. (Na Dvoračkách bylo pravda taky bílé povlečení; zamluvila jsem pokoj předem a oni že 3lůžkový. Povídám Pablovi: to bych teda nechtěla být ten třetí, co nám tam dají, ha ha. Nedali tam nikoho, ale byla tam palanda… inu „eventuální diskomfort vedoucí k zážitkům“.) Jako jediní hosté jsme dostali i velikánský balíčky na snídani a kafe z french pressu do termokonvice. To do rána vychladlo. Ale těšilo mě i tak.
No jo. Každá večeře v pivovaru a každá výměna pokoje za spacákovnu prodlouží splácení hypotéky ze dvou životů na tři! Ale nějak nás to zatím nezastavuje, já si řekla, že zkusím víc dodržovat Esteřino pravidlo 2 a 3 (mnoho jich už dodržuju i bez přečtení článku a na číslo 8 asi nejsem zatím nějak připravená 😀 ), a uvidíme. Co bude. Máme zřejmě společnej cestovatelskej sen, bílej s červeným kruhem. Patnáct, sedmnáct tisíc je ta letenka… to se právě z těch krabiček a kafíček asi překvapivě snadno seskládá.

Navíc, navíc, a z toho jsem úplně už vedle, mě baví. Povlíknul si tu krásnou postel a říká: hmmm, třetí den. A zatím žádná krize.
Já: jako fyzická? Ne no, kolena dobrý, tak fajn.
Ne, jako že se nehádáme a nejsme na sebe naštvaný.
To by mě ani nenapadlo, ty něco máš?
Ale prosimtě, zas ty tvoje pochybnosti…

Zase ty tvoje pochybnosti! To mám z toho, že se svěřuju. Jo, pamatuje si to dobře, občas na ty svoje pochybnosti trpím. Akorát od nastoupení do autobusu do Rokytnice až po vylezení z autobusu na Čerňáku jsem si na žádnou ani jednou nevzpomněla.
Láskyplno!

Kolo. 1456. Ne boy

„Že bys třeba měla prostor na blogoprispevek“, píše mi Vančura. Dvě minuty poté, co jsem otevřela editor. Protože to samozřejmě ve mně bublá, všechno to, co se děje. Ale teprve před pěti dny jsem odevzdala veledílo, odevzdala veliký opus magnum o podzimu 1989, kvůli kterému jsem už pomalu nevěděla, co je za den; v posledních fázích všude nepořádek, chuchvalce prachu, tuhle hromada špinavýho, tuhle hromada nesloženýho, tuhle hromada nevyžehlenýho. K jídlu furt chleba s máslem… nakonec došlo i kafe, krize grande, ale odevzdala, po půl roce, ve třetím deadlinu. 846,5 normostrany, 1456 poznámek pod čarou. Nevím, jestli se do něčeho podobnýho ještě někdy pustím. Pablo vlastně doteď chodil s ženou jedné knihy. Střídalo se jen Polsko, Rumunsko, NDR.

Je to moje práce – proto jsem se válela jen jedno odpoledne. Pak vyjednala další dvě smlouvy. Ono to takhle totiž už třeba bude pořád. A jsem tím nalomenější ohledně stávající práce v marketingu. Vím, že jsem v pátek utrpěla PMS jak z praku, ale gró problému trvá: zase o něco víc mi vadí to nabízení. To obalování snahy prodat do ušlechtilejch činů, hezkejch slov. Napsala jsem docela takový veselý, osobní článek, ale dozvěděla se, že to nebyl jeho cíl. V jiným článku se mají natvrdo ocitnout rámečky s produkty, ne jen nenápadné odkazy, celé rámečky, kupte si toto a toto. To mi nějak neleze.
Navíc jsem pavoučice. Vyhovuje mi pracovat si doma, nikomu nic nevysvětlovat. Chodit na jógu, na masáž, pracovat večer, pracovat zrána. Budovat knihy. Problém by byl, že bych se musela nějak víc zamyslet nad svým stylem, aby to fakt nebylo jen „jsem doma v teplácích“ nebo „jsem za barem v lepších teplácích“. Ale dokud mě občas Vančura bere do Ponrepa, nemusím se bát. A taky existujou večery.

„To tě to uživí?“ ptal se onehdy jeden známý – sám je mimo jiné překladatel. Už mě ten dotaz dere. Jakou čekají ti lidi odpověď – „hele no vlastně ne, nemáš pětikilo?“ Nejsem nějak hrdá na to, že si tak úplně neudržuju přehled o příjmech a výdajích, nemám spočítané, kolik můžu kdy utratit. Vím, kolik činí nájem (přesně) a odvody (plus mínus) a kolik mám na účtech. A vycházím, i když teď po tom půlroce je to boj o každej den, než přijde honorář. Ale bydlím, jím, na hory jezdím a kafe piju, tak asi… asi uživí? Třeba bych nemusela bydlet se spolubydlícíma. To je nevýhoda práce doma, mám kolem sebe i jejich špínu, kterou mají s prominutím v piči. Vzhledem k nějaký obecný situaci to ovšem ausgerechnet teď zrovna tyhle měsíce měnit nebudu.

Plánuju, co pak s tím honorářem; zas ho nejde vyházet za Blahnika a Agent Provocateur a letenku do Rovaniemi nebo tak, žejo. Chtěla bych krém na pytle pod očima, novou řasenku a kolo. „Máš třeba spořicí účet?“ ptá se Pablo. Ahahahahaha. Mám teda penzijní spoření, ale určitě víte, že pokud půjdu do důchodu v 70, bude tam při současný rychlosti spoření asi 100 000. Když připočteme inflaci, možná bych mohla třeba na čtrnáct dní do Luhačovic, all inclusive. A pak asi budu muset zase podepsat nějakou smlouvu na knihu. 🙂

Když jsem si v hlavě skládala článek, píchalo mě – ne v hlavě, spíš někde v břiše -, že všechny spolublogerky krom Anny Wim už nosí nosítko, houpou kočárek. Kromě mě. Osamělý vlčice. Že mi zbejvá jen Vančura (ta je ale o kus mladší) a Eva. Při bližším pohledu to byl předčasnej závěr, ještě tam je třeba Žena s moly (asi) a Pavlína (asi) a Ev, a Banalite to má tak napůl.
Upřímně nevím, jestli bylo dřív vejce, nebo slepice, jestli toužím, a proto nacházím a čtu články, nebo zakopávám o články, a proto chci něco dohnat a toužím. Dřív bych si myslela, že to druhý, teď si trochu myslím, že to první. Vyšel o tom přiléhavý článek na pročteníhodném portálu Náš kurník. To bychom měli řečičky, a hodláš něco dělat, Aranel? Nějaký kroky? Hodlám se zeptat gynekologa, co si o tom myslí. Hodlám se taky zeptat Pabla, jaký má plány do budoucna. Ani ne snad konkrétně se mnou. Spíš obecně. Hodnoty. Vyhlídky. A tak. Už fakt asi není čas zůstávat s někým, komu by se děti a tyhlety rodinný životy ošklivily. I kdybych ho měla mít tolik ráda jako Pabla.

Protože Pabla mám ráda fakt hodně. Říkám si, ty netrpíš tím, že bys neuměla mít někoho hodně ráda. To moc o ničem nevypovídá. Jenže Pablo zhasnul některý ty varovný světla, co měli ti ostatní. Třeba se myje. Chodí k holiči. Voní. Umí jít do divadla i na kopec. Ono to vypadá jak úplný blbosti a samozřejmosti. Jenže nejsou. „Přichází to s věkem“, soudí Vančura a asi se neplete. Jenže to platí i o mně. Ne že bych se dříve nemyla a nechodila k holiči. Cítím na sobě ale, jak si umím ten vztah víc užít. Jak žiju ve větší pohodě se sebou a pak jsem v pohodě i s ním. Má to mezery, má. Ale některý zalepuju. A bývalo jich daleko víc. Líp odlišuju věci důležitý a nedůležitý. Pablo mi to usnadňuje, protože chodí včas, drží slovo a dá se na něj spolehnout, dá se o něj opřít. Nevěřícně se tomu směju, pořád ještě, že se taková věc stala, láska z pakárny, pořád v očích. No, zjevně stala. Pak mám držet dělohu v klidu.

„Bojím se, že udělám něco špatně, že plácám nesmysly a že příště už nepřijdeš, ale vždycky přijdeš; je to hrozně skvělý,“ říkám mu; zní to jako fishing for compliments (jasně že ne, miláčku), ovšem vlastně by nevadilo, kdyby řekl jo, mohla bys trochu míň mluvit, když si dáš víno. „Neboj. Já se taky bojím,“ odpovídá Pablo a tahle výměna o otm vztahu hrozně moc napoví. Bojíme se různých věcí, každej svejch, oba podobnejch. Plno se jich ale ztratí, jen když se vysloví. Strach, že to ten druhý vidí jinak – jenže většinou nevidí. Vidí to nemlich stejně. A to je ten nejkrásnější pocit, víš.

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 92 747 kliků
  • Reklamy