Těstovinová krize. Slunce v očích. Bylo to s tebou hezký

Zase už ten editor vypadá jinak. Já se zbláznim.

Před pár týdny, takhle v sobotu, jsem se trochu hroutila. Asi ten druhý týden lockdownu to byl? Zajímavé – se začátkem druhého roku v pandemii se stejně zase vyrojily rady a radilové a radilky. Cvičte jógu, pečujte o sebe, uvařte nový recept, zapalte si svíčku, telefonujte si s blízkými, napojte se na svůj ženský cyklus. Shodly jsme se s brněnskými dívkami, že tyhlety články a příspěvky nás ledacos, ale určitě ne motivujou. Tohle bylo zajímavý vloni touhle dobou. To byla výzva, šily se roušky, lidi se podporovali, sdíleli si kvásky a jógový videa. Teď každej už jen sedí, civí před sebe a přeje si, aby mohl jít do hospody ožrat si držku, protože tohle už není k žití a je jedno, kolik vystřídáme ministrů. No – Pablo mi říkal, že na tom přece nejsme tak špatně. Pracujeme, chodíme ven, neznáme nikoho na ventilátoru a ta krize v dodávkách těstovin a hajzlpapíru taky nakonec vůbec nenastala.

Má pravdu, samozřejmě. Jenže jsem si teda musela uvědomit, že to pro mě asi není „kompletní“ život. Někdy to zní jako fňukání, třeba jsem jela naposledy na běžky 2. března (to ještě policajti jen tak postávali na Český chalupě) a pak už ne, i když podmínky byly a triky, jak projet, se taky šířily. A remcala jsem. A kdekdo může říct: tyjo, dyť my se na běžky nedostali celou zimu, fakt se neobejdeš ten poslední měsíc bez běžek? Stejně to jarní běžkování až tak moc nemusíš. Jo, obejdu se a nemusím, ale tak bych teda… šla třeba do kina. Nebo do hospody. Nebo do kavárny. Do sauny. Nebo bych sakra šla jen do blbýho háemka v obchoďáku, tam courala mezi štendrama, očumovala ulítlý módní trendy a špačkovala, jak je to všechno blbě ušitý. A nemůžu nic, žejo. Tak kde se ventilovat (no pun intended)?

V tu zmíněnou sobotu asi hrála roli taky nějaká únava. Dostihlo mě hrozně moc strachů najednou. Myslím, že u mě bydlí i jindy, ale neprojevují se, nechají se krotit. Strach, že se rodiče budou chtít očkovat jen Sputnikem. Strach, že se dalších x měsíců neuvidím se sestrou. Strach, že kolem voleb nastane rodinná hádka. Strach, že nebudu mít děti. Všechno se to slzami vyplavovalo a s tím i takový zvláštní pocit, který jsem ohledávala už v tom uplynulém týdnu: že mi všechno připadá jako povinnost. I to, co jsou třeba v běžném vnímání radosti. Večerní jóga. Běhání. Páteční seriál. Sobotní film. Nedělní výlet. Všechno jako by byly jen povinnosti, ne vítaná zastavení, ne vykročení z toho omezeného světa, spíš „kromě nádobí, žehlení, vaření na druhý den musím ještě stihnout tu jógu“. Zažili jste to někdy? Zdálo se mi to fakt zvláštní. Myslím, že kdybych třeba mohla jít do kina, vnímala bych to jinak. Prostě žehlení musí (ehm zase) zůstat ležet, protože teď se jde do kina a kino nepočká. Takový trochu vnucený, ale funkční odpočinek.

Ještě na tom nejsem nejhůř, ještě pořád vnímám radosti. Třeba jdu domů na oběd a svítí slunce a já přecházím z chodníku na chodník, abych ho co nejvíc pochytala. Nebo fakt veliká radost je kniha, kterou teď překládám, která mě baví, kterou si i večer třeba čtu dopředu (znovu. Poprvé jsem ji zhltla už před začátkem práce), konzultuju s kamarádkami různá řešení a opravdu si svou už tak dost oblíbenou práci užívám. Jenže někdy to stejně všechno tak nějak vybledne, protože zase musíš jít a krájet další a další cibule a tahat domů kila brambor a všeho.

Slyším, že někdo může vzdychnout: simtě Aranel, kino, já se nedostanu do kina teď deset roků a vařím pro pět lidí každý den a určitě nespím nepřerušovaných sedm nebo osm hodin (teda Nela to tady asi nečte, ale určitě by to takhle řekla, ostatně nad Kukačkami taky mávla rukou, že i kdyby ji tolik nerozrušovalo to téma, tak stejně nemá na seriály čas – no zas nevím, hodinu týdně v pátek večír? A s Markem Adamczykem!!!). Zároveň bych se ale klidně dohadovala, že nějak nedobrovolně omezený je každý – fakt každý. Ať už kvůli kafi v kavárně v hrnku, nebo třeba kvůli návštěvám kamarádek-důchodkyň, nebo prostě něco. A je to dlouhý a hrozný a skličující.

O Velikonocích jsem navštívila prarodiče. (Netvrdím, že dodržuju všechna opatření na 100 %. Třeba na tom slunným chodníku si sundávám respirátor. Ta návštěva by se ale bez ironie dala považovat za péči o příbuzné, však duševní zdraví nejde podceňovat.) Barvily jsme s babičkou vajíčka, obdivovala jsem její ledový salát, který nějakým zázrakem přežil přes zimu, a spráskla půl pekáče nádivky. Ovšem došlo i na rady do života. „Musíš ho prostě před to postavit, ať se rozhodne,“ nabádala mě babička, „dneska jsou mužský takový váhavý… Chceš bejt přece šťastná! No! Aby nedodělal školu a neřekl ti, tak ahoj, bylo to s tebou hezký!“ Ufff. Ano, může se to stát. Může se to ovšem stát, i kdyby mi teď přísahal, že se to nestane. Nevím. Nejde mi to. Během toho výše zmiňovaného pláče jsem i tenhle strach převedla do slov. Ale tlačení a stavění před něco… neumím. Možná žiju v divný představě, že když člověk něco vysloví a vysloví to tak, aby bylo jasný, že jde o vážnou věc, tak že to druhý straně utkví a taky to téma nějak pojme. Ale člověk musí během života dost těch představ opouštět, že… a babička toho přece jen zažila už víc. Chmm.

Co nakonec? Doporučuju tadyty fazole zapečené s fetou. Doporučuju zkusit v oblíbeným receptu na bábovku nahradit půlku mouky kokosem a nalámat do toho trochu čokolády. (Nebo postupujte podle Kluků v akci, ale ta olejová není moje nejoblíbenější). Doporučuju vyhradit si na pečení farmářskýho kuřete víc času, pokud se vám taky povede, že někdo na tý farmě asi spletl kuře s pštrosem – ale nakonec se ta stehna dopekla a poměli jsme se. Doporučuju film Pátrání po Sugar Manovi a podcast Zkouškový, kterému teď vyšla druhá řada. Je zvláštní, že se to označuje jako seriál, ale vydali všechny díly najednou; no, zřejmě se to teďka tak dělá!

31. Advent a půst. Grónská

Trochu jsme bojovali, jo. Kolem svátků. Hodně jsem naplakala. Film mě většinou nedojme, kniha, takový ty věci. Mě rozpláče, když se ke mně někdo nechová hezky. Nebojuju, neperu se, nevracím rány. Pláču. A něco jsem naplakala, někdy mě i napadlo: neztrácí to takhle sílu? Ale ty vole, takhle se nedá přemejšlet, já přece nebrečím manipulativně, brečím, protože nemůžu jinak. Kdo bych byla, kdybych manipulovala? Manipulátorka. Nebo herečka. Jenže to mi nikdy nešlo.

Už je to dobrý. Docela. Zamotala se do toho totiž taková věc. No, věc, věc není přesný slovo, tahle věc je totiž živá, normálně je to jakoby člověk. Člověk plný citů. Stane se, to jo. Stane se i, že si to nenecháš pro sebe. Tahle holka šla ještě dál: vyložila to Pablovi. Pablo její city neopětuje. To zase vyložil on jí. Řekl mi to někdy v těch posledních prosincových dnech, dost tak suše, věcně, nebylo tam žádný „protože miluju jenom tebe“, ale to se zase dotýkáme těch jazyků lásky a jak někdo mluví tím a někdo oním. Potěšilo mě to. Mám ho ráda a stojím o něj. Zároveň jsem si uvědomila, že kdyby to bylo jinak, asi bych do žádnýho boje netáhla. (Zas bych akorát brečela, to jsem prostě já, no.) Víš co: je jí dvacet. Trochu ho asi obdivuje, dospělýho vzdělanýho kultivovanýho staršího spolužáka. Mně je o kus víc. V kategorii dvacetiletých nemůžu soutěžit a už nikdy nebudu. Kdyby to bylo takhle, zbytečně bych napínala síly. Tak to se mi zas docela líbilo, tohle poznání, pravda neověřené praxí, ale ta myšlenka se zjevila poměrně zřetelně a ohraničeně.

Neštve mě, že se to stalo. Štve mě, že se kolem neshlukla partička kamarádek a nehučela do ní: hele, to nemá cenu, on má tu Aranel. Nebo v závěsu za oním vyznáním: no tak co, no, ser na něj, máš na víc. Kamarádky jako by snad spíš vymýšlely náhodný situace, kde se dá potkat. Společný studium, no tak na zkoušky se musí připravovat. Narozeniny, no tak to chce dort. Obědy v menze…

Sebrala jsem se a řekla jsem mu to. Že mi to vadí a že mi to vadí hlavně proto, že tohle si holky nemaj dělat. Protože co už nám zbejvá, než „sesterství“? Kam se dostanem, když si samy budem podtrhávat nohy? Kamarádky selhaly, asi to budeš muset vzít do rukou, milý. Reagoval podrážděně. „Tak co, mám skončit se školou?“ A zase jsem na sebe hrdá. Ne, to přece ne. Ale vymezit nějaký hranice. Nenadbíhat tomu.

(A asi za hodinu se ozvalo: „jak jako, že má na víc? Na jakejch víc?!“ Tak jsem ještě musela dovysvětlovat koncept milosrdných lží mezi kamarádkami. 🙂 )

Neskončilo to. Teď naposledy vlastně dvě věci: rady a porady k jednomu grafickýmu programu (to jsem se zrovna vrátila z běžek a asi dva metry od těchto on-line konzultací se sprchovala, haha). A dort k narozeninám. Pablo ho velký kus přinesl. Na talíři. „Ale tak to jsou narozeniny, tak je dort, ne?“ No jo. To ono je totiž vždycky něco. Teď ještě mám doma ten debilní talíř. „Tyjo, a takovej talíř se nemá vracet prázdnej,“ povídám. „Ufff, neříkej mi, že ještě V. nakonec budu píct buchty?!“ Jooo, nasmáli jsme se. Vyprávěla jsem to Vančuře do telefonu. „Ale tak Aranel, o tom jsi snad ani nezačala přemejšlet?!“ Začala, taková jsem dobrá duše, začala jsem o tom přemýšlet, kdo do tebe kamenem… Snad abych do tý buchty zapekla malou koňskou hlavičku, nebo tak nějak to pojala.

Tenhle tejden, asi při tom telefonátu zrovna, se vynořilo slovo „ješitnost“. Vnímala jsem to vždycky jako špatnou vlastnost, možná není vyloženě špatná. Ono kdyby mně vypisoval ten Martin od nich z ročníku, takovej ten vysokej, jak se tak usmívá, to já bych se taky vyhřívala v tý přízni, to jo. Jenže musíš teda znát mantinely, nebo aspoň někdo je musí znát. Nevím už, jestli náhodou, nebo nějak záměrně jsem narazila na starší článek od Michelle Losekoot – já ji moc nemusím, ale ten článek míří na komoru tomu, co tady píšu. Někdy si říkám, že kdybychom my holky alespoň polovinu času, kdy řešíme, jak se k nám chovají kluci, řešily to, jak se chováme samy k sobě, bylo by na tomhle světě o moc líp. Jo, jak píšu výš. Kdo už jinej, když ne my samy.

Rozhodla jsem se i letos držet půst. Předvelikonoční. Od alkoholu. V neděli se půst držet nesmí. A například na vynechání kafe radši ani nemyslím. Kafe ostatně přece nemůže ničemu škodit. No, je pátek, půst začal ve středu a mně pokaždý brnknou oči o tu lahev cideru v lednici… člověk si fakt zvykne na tu večerní radost, i když to není každý den, tak nedat si a nemoct si dát jsou dvě různý věci. (Možná právě proto by si člověk měl ten půst nebo jinej suchej únor občas loupnout.)

Zhlédla jsem Boženu a teď na doporučení Ondráše koukám na Kukačky (taky na iVysílání). Hraje tam prosimvás Marek Adamczyk a toho já žeru děsně, už od Dabing Street. (Hájek jako Josef Němec se mi taky zamlouval, ale ty tmavý oči nemá, no…) Líbí se mi i herečka Dancingerová, která tam hraje jeho ženu; nevím, proč jsem ji nikdy v ničem neviděla hrát, hraje dobře. Hlavu Medúzy ani ten seriál o velké Praze Ondráš nedoporučil. Takže nic. A občas stihnu i číst, přečetla jsem knižní rozhovor s Danielou Drtinovou od Ježíška, ponořila jsem se do toho a fakt mě to zaujalo. Určitě i díky dobrýmu vedení rozhovoru na straně Milana Ohniska, ale zkrátka je to zajímavá osobnost. Následně nejnovější Soukupová, Věci, na které nastal čas. Soukupový to vždycky spolknu i s navijákem, vtahuje mě její styl psaní a v týhle knize podle mě zas o kousek vybrousila svoji schopnost pozorovat lidi, jejich přemejšlení a interakce. Jasně, jsou to věci, který člověk vidí u sebe a vidí je v nejbližším i vzdálenějším okolí, zdánlivě nic objevnýho, ale když je to tam takhle ve třetí osobě a pár odstavcích naservírovaný, tak nějak z toho… mrazí, nebo nad tím člověk, jak říká Dominik v podcastu Stárnoucí mileniálové, krindžuje.

Po večerech, před tím čtením, vařím a peču. Vlastně součást knižní rubriky – kuchařka Mrkev, láska, sojanéza od Tří ocásků. Jsem nadšená. Zaplatila jsem si to ve sbírce, čekala nějakou nízkonákladovou brožovanou DIY záležitost. Přišla krásná kniha v pevný vazbě, s profi fotkami, pohlednou typografií a dobrými recepty – některý jsou převzatý z veganských internetů, ale celkově fakt prima kolekce. Plus nějaký aktivistický texty mezi tím. Minulý týden jsem teda vařila grónskou cibulovou polévku. Kupodivu se do toho nedává vývar z velrybí ploutve a cibule se nesmaží na tulením sádle, zato v receptu stojí deset deka křenu. Nastrouhala jsem asi sedm a už jsem nemohla, slzy tekly (nemám žádnej forichtung než svoje ruce a čtverhranný struhadlo). Pak mi málem tekly podruhý při jídle, stačilo by toho křenu půlka! Zajímavý. Upřímně nevím, jestli tenhle recept ještě zopakuju… možná místo toho zkusím tu savojskou mrkvovou s červeným vínem!

Takže takhle. Příště třeba dřív než po dvou měsících. Je to dobrý se vypsat. I s odstupem. Třeba budu jednou krindžovat nad vlastními řádky!

Ložnicová flow. Jehlou. O partičkách

Soňa Malinová tuhle objevila nové vrstvy blogerů a blogerek. Padesátku Míšu, Psici. Soňa už píše tak dlouho a tohle neznala? divila jsem se a rozpomínala se. Lidi kolem Psice, včetně například Ženy s moly, dříve psali na doméně Bloguje.cz. Proto se znají, mělo to nějakou společnou titulku, blogový klub. Teď se rozprchli, někteří šli na blogspot, wordpress, někteří skončili, a Lobo má dokonce vlastní doménu. Padesátka Míša pochází zase z komunity kolem Blog.cz – ten skončil tuším letos v létě a dopadlo to tam podobně. Na blog.cz jsem sledovala pořád ještě pár oblíbených pisatelek. Jednu jsem dohledala, resp. dala včas vědět, kam se přesouvá, ale – a to je výzva mému čtenářstvu – zmizela mi b Ana lite a fallenka (Kristýna). Nepotkali jste je?

Kromě těchhle dvou partiček tenkrát, třeba před osmi, deseti lety, frčely módní blogy. Sandra Leopardová, Teruna, Vítek, Eva Liliana, Linda (Weekjournal), Sue in Socks, Grétka (Plameňák a Oslice), Channah nebo jak se jmenovala ta v kloboucích a barevných punčocháčích, svým způsobem Durduin… Eh, potřebovala bych si pamatovat tolik věcí, ale pamatuju si, jaké blogy jsem navštěvovala před deseti lety. Seznamte se, tohle mi provádí mozek! Byla to docela velká komunita a velkolepě se rozprchla. Linda je na IG, Durduin taky a občas píše spíš o aktuálním dění, Grétka taky instagramuje (a třeba se ještě k blogování vrátí), Vítek je víc na Facebooku (ale toho jsem čítávala spíš ze škodolibosti). Zůstala, resp. návrat prožila Zuz z Red Poppy Stories – teď se jmenuje ZuzStories, píše o takovém udržitelném životním stylu a mateřství a moc mě neinspiruje. V tomhle stylu oblékání vypadám jak vyblitá kroupa (pardon). A někdy se mi zdá, že volí příliš jednoduchá řešení života nebo jak to popsat… Jo, tak koukám na některý na Instagramu nebo mě „brífují“ přítelkyně, ale vlastně mi to psaní chybí, i to psaní kolem fotek. I ta módní inspirace, ještěže mám své fórum, jakkoliv vlivem různých epidemických vln to „dnesnosim“ dost upadlo.

Jsem ovšem ráda, že Soňa potkává nové a nové blogy, a moc ráda se tam inspiruju!

A dojala jsem se skoro, jak dlouho se už známe se dvěma blogerskými dušemi z Brna. Sice měnily jména i platformy, ale vždycky jsme se nějak dohledaly a teď máme i společný chat na messengeru! Dobré je to a dokazuje, že i přátelství na dálku může za určitých podmínek klapat. Společná fotka z Fayiny svatby patří k mým nejoblíbenějším. Fakt se nad ní dovedu dojmout.

Povídaly jsme si teď hodně o józe. Taky me sere, jako fakt hodne, ze tu kazdy lektor musi mit akreditovany kurz, spousta jogovych center ti ho za penize da, ale ze by existovalo neco jako zpetny zajem, nebo dlouhodoba kultivace toho lektora, to nee, psala Nana. Hah, když si uvědomím, že překladatel ani nepotřebuje žádný akreditovaný kurz za peníze! Prostě si překládá, jen tak, a když mají čtenáři štěstí, není úplně blbej nebo natrefí na schopného redaktora. Když má štěstí ten dotyčný, natrefí na zlatou žílu, odevzdává paskvily a bere za to prachy. Věřím, že prosté razítko z dvousethodinového učitelského kurzu prostě z člověka jógového mistra neudělá, stejně jako např. z pedagogické fakulty nelezou samé Komenské a samí Komenští. Holt se pak asi musí každý sám snažit, žádat o zpětnou vazbu, číst, dovzdělávat se, inspirovat se od jiných lektorů, klidně i negativně. To myslím nevadí, ani u těch překladatelů, jen mě mrzí, že to není nějak šířeji oceněno. Ocení jen ti, kdo vědí, plus má teda člověk čistý svědomí před sebou sám. Jo, někdy to člověka docela zkřísne, tohle pinožení.

Jógy se držím. I když teď v prosinci mi to jde hůř než třeba před měsícem, a přitom bych to samozřejmě teď potřebovala víc. Ještě jsem vůbec nebyla na živé lekci, naposledy asi v září. Moje blízká studia to nepraktikují. Yogaholick Magda snad jen dvě hodně brzké ranní lekce v úterý – ty skončí dřív, než já se vykopu z postele vůbec. A tak pokračuju v online praxi. Hodně právě s ní. Na nějakou dobu jsem ji opustila: v srpnu se jí narodilo dítě a zdálo se mi, že koncem těhotenství už ty hodiny byly hodně takové… mateřské. Logicky, ale já zrovna tou dobou hledala něco dynamičtějšího. Teď se mi to líbí víc, velmi dobře vyřešený zvuk i hudba, navíc každá lekce má svou silnou koncepci, na začátku je pránajáma, hovoří se o mudrách, jejich fungování. Vznikají takové krátké cykly lekcí, tři až čtyři díly na harmonizaci váty, na otevření kyčlí… Většinou vynechám první nebo první dvě, ty nejjemnější s úpravami pro těhotné, protože moje bříško zas až tak moc prostoru na odkládání nepotřebuje, a další s chutí cvičím. Mezi Kallaxem a šatní skříní, ale lampička na okně vytváří moc příjemné tlumené světlo a někdy si zapálím i tu svíčku. To, že pravidelně při relaxaci začne Pablo používat koupelnu metr a půl od mojí hlavy, beru holt jako trénink odpoutání se.

Ale teď nějak nestíhám nebo nemám sílu, všechno se mi tím pádem napíná a zatahuje. Řekla bych, že se nám vede dost dobře jako páru, ale každý zvlášť trochu bojuje, psala jsem milé Vančuře. Pablo myslí, že je to tím obdobím, že ten advent… asi jo. Mě mrzí, že si to období kazím vlastním napětím místo času usebrání a přemýšlení. Přitom fakt pitomosti, naplánovat si neděli odpoledne v práci (ale s perspektivně se vyvíjející kamarádkou!) a na tutéž neděli pečení vánočky. Pomalé kynutí, omládek… prostě se to z různých důvodů celé protáhlo asi do půl druhé v noci. Vánočka na jedné straně praskla. Ale jinak dopadla výborně, úplně jsem z toho byla vykulená, že jsem takovou dobrotu fakt upekla, s vánočním Jablkoněm na Spotify. Druhý den jsem se probudila s bolehlavem. Takové intenzity, že jsem si musela ze všeho nejdřív vzít prášek, abych si vůbec dokázala promyslet, jak se toho chci zbavit. Takže mínus jedno pracovní dopoledne, nula od nuly. Koncem týdne mi masérka píchla jehličkou do deltového svalu, aby na té křeči nenechala ruce. „Víte, mně to je ale líto, byla to jenom vánočka, nebylo to na výstavu… a nakonec byla přece i dobrá,“ říkala jsem jí – je to taková čarodějnice, oscilujeme mezi psychologií, naukou o čakrách, reiki, zdravotní masáží a selským rozumem. „No tak to víme, že dohromady o nic nešlo,“ povytáhla tím svým způsobem obočí. „Jenže jak se o tom přesvědčit, žejo!“ No, jak. Jak? Nevím upřímně, jestli se to o svátcích spraví. Spíš možná během klidnějších dnů kolem Nového roku, kdy se nám snad podaří vyrazit na výlet, podívat se na film a být nějak v klidu bez výčitek spolu i vedle sebe.

Kdysi jsem se poučila o naprostém základu materiálové fyziky. Věci, které jsou měkké, jsou zároveň pružné. Snadno podlehnou tlaku, zdeformují se, ale nerozbijí. Naproti tomu tvrdé věci jsou křehké. Na jednom místě do nich bušíte pěstí a nic, přitom na jiném stačí jen lehce ťuknout a jedna prasklina vám to rozcákne celé. Právě tak se cítím. Umím se asi zapřít, pracovat, i třeba konverzovat s lidmi, se kterými nesouhlasím, bruslit mezi tématy, uklidňovat rozpory… ale jsem křehká. Stojí mě to někdy i opravdu hodně sil a může přijít moment, kdy stačí slabounké ťuknutí. (Teď, jak to popisuju, ale vlastně nevím, jestli se mi jen nelíbí slovo „křehká“ a nejsem ve skutečnosti to první! Hmpf…) Ještě nevím, o čem mě to může poučit. Jestli tuhle představu nějak využiju ve svůj prospěch. Ale chtěla bych. Chtěla bych předsevzetí, chtěla bych vizi a chtěla bych setřást nějaké to podivné napětí, to čekání, až dojde na moje zájmy, až se bude hodit něco důležitého říkat, až budu tahat za delší konec provazu. Nemám se špatně, vůbec bych to takhle neřekla. Ale to bolavé místo uprostřed zad a ty věčně stažené lopatky a trapézy, za to nemůže jen sezení u počítače. Je to klubko souvislostí, kterému neumím najít začátek. Je všechno v hlavě, mám špinavé čakry, kazí mi zdraví špatná židle? Těžký. Fakt těžký. A nikdo mi to nepoví. Bez toho času na introspekci se nepohnu.

Významné pondělky. Ležení. Co na to druhé

Ty významné pondělky byly teda jenom dva, není to bůhvíjaká série. Ale první byla debata v Semilech z minulého příspěvku a o pondělí později jsem jela do Prahy – asi naposled zas na dlouhou dobu, ale hlavně proč jsem tam jela. Do kavárny, ale hlavně taky na focení.

Fotografka se jmenuje Karolína, ale nejde mi to z pusy ani z prstů. Pro mě je to ašu kešu a její blog o kapustňácích. No a ta ašu má takový svůj projekt: focení aktů, svých známých i lidí, kteří se přihlásí na její výzvu po sociálních médiích. Různýho věku, kondice, pohlaví, zdravotního stavu… a jejím cílem je mít jakýsi samosběr, fotit ty lidi třeba několik let po sobě vždycky jednou za rok nebo jak to vyjde.

Na ašu narážím na blozích už kolik let (deset?) a na sérii jsem koukala se zájmem. Lidé jsou na bílém pozadí, ve zvláštním, neutrálním, chladném, ale ne nepříjemně chladném světle. Mají hodně tetování, vrásek, kožních záhybů, a jejich nahota je obvykle asi taková jako třeba v sauně – neokázalá, nesexualizovaná. Jen se z nich slouplo oblečení a vidíme je jinak, než jsme zvyklí lidi vídat.

Samozřejmě jsem byla trochu napnutá, nervózní, nevěděla, co čekat, od sebe, od objektivu. Nicméně musím si zapsat ještě jiné dojmy z toho setkání. Ašu působí tak… bezvěce. Neztratila ještě všechny rysy mládí (omg to je popis!! ale tak prostě jak si z pár fotek pamatuju ašu kešu), zároveň se za brýlemi dívá tak trpělivě, zkoumavě, klidně, možná moudře? Zároveň má na nártu vytetovanou kapustu. Ateliér tvoří půlka kuchyně v nádherném prvorepublikovém (?) bytě s velikým oknem (odtud to světlo) a šedou tlustou kočkou, vypočítavou jako všechny. „Jsem zvědavá, co na to řekneš,“ říkala mi Ašu. „On člověk se totiž nahej vidí jenom v zrcadle nebo takhle seshora dolů. Na to je zvyklej a tohle je jiný.“

Tak jsem si sedala, lehala, otáčela se, drapala po kočce, pak chvíli tančila. A co jsem na to říkala? Líbím se sama sobě na fotkách, a to i přesto, že mám větší prsa, než se mi dosud zdálo, a nejsem vlastně tak křehká, jak si o sobě myslím třeba při tom pohledu shora. Přesto mi ten pohled docela lahodí, z čehož se raduju. A fakt si člověk tak nějak připadá, jakože z něj sloupli něco, co tam normálně patří. Jo, vau, to je objev, Aranel, běžně s druhými interagujeme v šatech!

Vezeme se s ašu na jedné lodi. Živíme se něčím, co nás hodně baví, někdy na tom dřeme do noci a jindy se ve dvě odpoledne procházíme venku a kopeme do listí. Líbilo se mi tam a moc by mě těšilo zůstat v kontaktu a v sérii.

„Uzávěra“ jede dál. Zkraje mě to opravdu hodně tížilo. Silně souzním s článkem Arisu o strachu, včetně té únavy. A spánku… Zároveň si chvílemi vyčítám, že se trápím. Že frflám. Vždyť se mi děje nejmíň ze všech. Na home office jsem zvyklá, nevypadly mi ze dne na den příjmy, nechybí mi na nájem, nikdo v okolí není vážně nemocný, nemusím doma nikoho vzdělávat, nejsem na to sama. A stejně to na mě dopadlo a tížilo hruď a křivilo hřbet. Pavlína o tom taky psala, vidím se někde mezi 1 a 2, možná s postupem času to klouže spíš k tý dvojce. Vyrobila jsem domácí tvaroh (jo jo, děkuju za potlesk, ale tvaroh se dělá sám, takový věci oblibuju, mlíko v lednici kysne samo a v utěrce to pak taky kape samo), pořídila další dvě – ne, vlastně čtyři – kytky, přestěhovala si ze sdílené kanceláře monitor a vrátila se k rutině on-line jógy.

Mezitím jsem prováděla korekturu jedné knihy o józe. Trochu jsem se u toho zlobila. Píše se tam samozřejmě o tom, jak je jóga pro každého, jak je důležité nesoutěžit, měřit se jen sám se sebou, vnímat energii a sílu každého dne, pracovat individuálně – a vedle hledíte na fotky lidí v různejch preclíkách a jinejch stojkách na uších. (V průběhu knihy to trochu vymizí, ale stejně tak nějak nevím, popisy jógových sestav v knize, je to dneska ještě aktuální?) Znovu vyzdvihuju Adriene a její YouTube kanál Yoga with Adriene. Už jsem to tu psala, Adriene praktikuje na no-name podložce v náhodném oblečení, nemá vysekané svaly, neprovádí provazy a stojky na uších. Ten kanál obsahuje videa, která trvají třeba 20 minut a z toho se 80 % leží. Jako třeba si přitáhnete koleno k břichu nebo tak, ale prostě se tam leží. Protože opravdu to největší vítězství je rozrolovat podložku. Přivyknout pravidelný praxi a pak se rozmýšlet, jestli dneska skáčeme do čaturangy, nebo dvacet minut ležíme in something comfy. Tak to se teď snažím, a kolikrát zjistím, že jsem se cítila na dvacet minut a pak skoro lituju, že už se končí. Ta chvíle u tlumenýho světla, s dechem a svíčkou tvoří cennej moment každýho dne.

Mimochodem Nana se rozčilovala nad videem nějaké ženy z Brna, která vyzývá jogíny, aby si doma vytvořili svůj prostor, kde je nebude nikdo rušit a budou si tam moct poštelovat takovou osobní „šalu“ nebo jak to říct. Hm, chtěla bych slyšet, kolik lidí najde doma prostor na podložku, který by zároveň nebyl v kuchyni, koupelně nebo ve dveřích. Lockdown – pink a doma se nám zjeví pracovny, ášramy a telefonní budky? No, moc to nevidím. Spíš jde o to najít ten prostor v sobě, soustředit se třeba tehdy, když se za dveřmi někdo sprchuje, když hučí myčka nebo nám vyjde jen chvilka času. A zase si myslím, že Adriene tohle splňuje – nemusíte si nic extra oblíkat, nemusíte vlastnit pomůcky, nemusíte mít hodinu a půl času, nemusíte znát základy sanskrtu, musíte jen rozbalit podložku, „hop into something comfy“ a pustit si video. Mluví srozumitelnou angličtinou jo a!! vytváří ve mně naprosto přesvědčený pocit, že to video natočila pro mě, že praktikuju já a tři blízcí lidé, a to právě teď. Přitom má miliony sledujících a video je někdy třeba pět let staré. Jenže úsměv je odzbrojující a zaujetí pro věc taky.

Naposledy mrknu na CNN skrz prezidentské volby a půjdu si číst. Stihla jsem ještě výpad do knihovny před uzavřením a čtu korespondenci A. Přidala a J. Zábrany. (Před to první jméno jsem automaticky udělala zavináč, asi abych Přidala označila, kdyby měl třeba účet na instagramu! Mě vomejou.) Moc mě to baví. Výhledově se možná rozepíšu víc nebo i něco ocituju, protože mezi zprávami o nemocích dětí a zimě prosvítá hodně podrobností o tehdejším nakladatelském a literárně-profesním životě. Některé se ode dneška hodně liší a jiné… darmo mluvit.

Co děláte, co čtete, jak se obrňujete, vztekáte se nebo pláčete? Pište mi přeci!

Pod kontrolou. Bábovky. Martin V.

Odevzdala jsem minulý týden zas něco a od tý doby myslím na blog. Až mě teda dokopla veřejným pranýřováním Soňa Malinová. Ale chci říct, že nezapomínám, nepřestávám, jen je někdy týden (měsíc…) úzký formát. Řeči tohoto typu se objevují tak nějak víceméně na začátku každýho příspěvku, co?

Mezitím jsem si od Pablovy maminky půjčila knížku. Totiž jsem ji tam teda vytáhla z knihovny a Pablo říkal, že to domluví. Přečetla ji, hodně rychle, podle svýho zlozvyku, ale taky proto, že mě to nečekaně vtáhlo – totiž O čem sní ženy, první díl, zatím. Mám ráda knihy formou rozhovorů. S chutí jsem četla oba díly Palánových samotářů, například. Tahle kniha není nová, je z roku 2003, a donutila mě k přemýšlení. Pěkně se to spojilo s mou novou zálibou v poslechu podcastů. Baví mě Buchty, Stárnoucí mileniálové, Vyhonit ďábla, celkem i Šatníky, Holky venku, NILA podcast… nejnovější přírůstek se jmenuje Pod kontrolou. Nedlouhá uzavřená série podcastů o antikoncepci. Chtěla bych teda Veronice Ruppert vytknout, že poněkud podporuje některé nežádoucí stereotypy („kluci řeší antikoncepci míň“) a že se jí opakují hosté. Nicméně jak se spojují ty dvě věci: v knize Olgy Sommerové vystupuje hodně žen, které se brzy vdávaly takzvaně z nutnosti. Často kvůli těhotenství, nebo chtěly utéct od rodičů a takhle to bylo nejsnazší. A pak samozřejmě přišly další děti, nebo rozvod, nebo nejdřív děti a pak rozvod, prostě se tam odehrálo hodně složitých osudů, hodně dětí nevyrůstalo v úplných rodinách a nezbyl čas na nějakou seberealizaci třeba. Dneska máme antikoncepci na dosah ruky, rozšířené poučení o ní a… asi jsem si uvědomila, že je to vlastně nečekané bohatství a že to „rozhodování o vlastním těle“ není jen fráze. I když taky by to nemělo ležet vždycky na straně žen, (hlasem Terezie z Vyhonit ďábla) žejo.

Na druhou stranu to zas vede k odkládání a odkládání a furt má každej dost času. Nicméně o tom dneska psát nebudu.

Nejhorší část podcastu: rozhovor s gynekoložkou o symptotermální metodě se slovy jako „tělíčko“ a „děvčátka“ a „je to morseovka našeho života“. Uf, sice vážím osmačtyřicet kilo, ale trvám na tom, že mám tělo a břicho a zadek a nohy a všechno tohle! Naštěstí na ni navazuje velmi zajímavá třetina s knězem, který krčí rameny – já přece antikoncepci nerozumím. Nemůžu rozhodovat za věřící. A ne, nemyslím si, že by byl špatný katolík někdo, kdo použije kondom.

Přestal mi fungovat telefon, tak jsem na chvíli opustila Instagram. Předtím jsem se tam ale začala nazlobovat. Vím, už o tom taky psal kdekdo, ale pro mě je to čerstvé: docela ráda koukám na fotky buchet, chlebů, svetrů, výtvorů, ale nerada si u toho čtu o tom, jak to vlastně dotyčnou vyčerpává. Teď trochu zatínám do jedné blízké duše a nevím, jak to napsat, abych vyjádřila celou nejednoduchou škálu pocitů. Ale je to furt dokola, trochu ty tradwives, jak o tom bylo onehdy na Heroine, trochu „no jo, to máš po mně a po babičce“, jak si tuhle povzdychla moje maminka, když jsem jí vykládala o vkládání bábovky do trouby ve čtvrt na jedenáct večer. Taky mi proběhlo hlavou: musím ještě něco upéct, nemáme nic sladkýho a Pablo má takovej zvláštní zvyk, že vstane nad ránem, v polobdělosti se nasnídá a pak si jde zase lehnout. Nejlepší snídaně je něco rychlýho sladkýho, kdepak si mazat chleba. Takhle. Já ty buchty taky jím, i uvařený obědy, pečení pro mě není žádný utrpení a jsou to samý rychlovky z kypřicího prášku. Ale myslela jsem, nebo myslím, hodně na něj – a přitom, nebyl by třeba radši, kdybych si četla? Kdybych si vybírala doktorský studium? Kdybych se seberealizovala intelektuálně? Neděláme tady něco, co sice dojde ocenění, přinejmenším neverbálního, ale možná by něco jinýho došlo ještě většího ocenění? Protože možná muži kolem nás zastávají silnější feministické pozice, než se zdá, a strhanost neocení; neocení ji nikdo? Promiň, milá, ale bolí mě to za tebe. Jak by ses vlastně potřebovala léčit, hledat, odpočívat, promýšlet, aspoň v těch prchavých ukradených chvilkách mezi nezbytnou péčí. A ty místo toho zpracuješ další metrák švestek, narovnáš jablíčka do estetických koláčů. Nikdo nechceme vyhazovat jídlo, z tohohle pohledu oceňuju, že se to udělalo, ale asi bych… já nevim. Sama jsem ještě nedošla k jasnýmu závěru těch úvah. (Jestli se to vůbec někdy zadaří. Možná je to jako s každou jinou pravdou.)

Kolik ještě generací? Posune se každá jenom o kousíček? Nebo se z každý posune jen pár jednotlivců? Nebo to jsou cykly – v jedný generaci perník z prášku, ve druhý doma zakládaný kvásek. Nevím. Substrát pro úvahy.

Musím se ještě trochu povytahovat. Včera jsem byla hostkou cyklu Poznej svého překladatele. Na besedu přišli dva lidi, třetí dcerka pořadatelky a čtvrtej Pablo. Stejně mě hrozně těší, že na rozdíl od mnoha jiných se to tam, nebo jsme se to tam, rozhodly uspořádat. Že jsme nevyměkly ani přes všechna opatření. Doma jsem dostávala záchvaty smíchu, že takovej mašťák jako já má někde rozdávat rozumy! Ale oblíkla jsem si oblíbený šaty a myslím, že to dobře dopadlo. Poslední otázka: máte nějaký překladatelský sen?

No, mám. Ovšem nejedná se o titul k překladu. Sen 1: hovořit o překladu v DVTV s Martinem Veselovským. ❤ Sen 2: aby se překládáním dalo důstojně živit, abychom pro svou krásnou a milovanou práci měli solidní podmínky a mohli opravdu odevzdávat kvalitní dílo. To jsem i podle svého přísného názoru řekla dost pěkně a vznosně. Trošičku jsem si to připravila, uznávám. Ale určitě to neznamená, že si za tím míň stojím. Stojím si za tím pevně! A těším se, až to budu moct říct i Martinovi do očí.

Jak moc. Soutěživost. Bylo léto?

21. června jsem tady psala: Bude léto, těšíte se? Teď je 21. srpna a sice dneska má bejt 34 stupňů, ale jinak už je prostě konec srpna. Na druhou stranu jak červenec dohromady propršel, třeba nás ještě něco čeká.
A já vlastně nesnáším vedro, xmrti!!, tak mi konec srpna nevadí. Plánuju navštěvovat lesní koupaliště, dokud to půjde, a pěkně se tam otužovat. Mimochodem jsem po tý tříletý agónii s nakupováním plavek nejen koupila jedny nový, ale ještě vyhrabala u rodičů jedny starý, který na Lesáku udělají ještě spoustu parády, a navíc rychle schnou. Tak mám teď z jedněch malejch rovnou dvoje použitelný (a ty jedny malý pořád).

Slibuju si, že už si víckrát nezpůsobím takový pracovní léto. Na jednu stranu se napomínám, že jsem přece byla současně hopsat v Brně, na stranu druhou jsem ale většinu času prostě fakt bušila nějakou práci a v důsledku stejně není hotová, protože se do ní motají jiný práce. Vloni tolik dní v Bulharsku sotva na telefonu… no. Ale letošní rok je prostě úplně ve všem jinej, tak proč ne taky v propracovaným létu. Pablovi to vyhovuje, zalezl do pracovny a vzdělává se asi ve třech oborech. Po cestování se mu prej ani nestejská.

Nicméně jsme odjeli na 5 dní do Broumova, mýho milovanýho konce světa. Tam jsem si notebook nevzala, abych opravdu a doopravdy nepracovala. Nabalila jsem si beletrii… Ukázalo se, že to volno bylo strašně potřeba a potřebovala bych ho o dost delší. Nějak hodněkrát jsem měla slzy na krajíčku, i když se vlastně nic nedělo. (PMS za to nemohl.) Často kvůli řízení, pořád s tím bojuju, nebo spíš bojujeme, protože Pablovi se vedle mě špatně sedí a nechápe, proč opakuju některý chyby. Já mám pocit, že se pomalu zlepšuju, ale je strašně snadný mě rozhodit, no.
Babička se před nějakými měsíci dojímala, že to dělám z lásky, to řízení. Musela jsem se smát: z lásky to dělá spíš Pablo, že to snáší. On teda doplňuje, že to děláme z lásky oba, já proto, aby on nemusel řídit pořád. Na druhou stranu jeho řízení baví a zastává filosofii „musím se o nás starat“. Neřekl to úplně klidně a ochotně, nechtěl se o tom asi bavit. Ale stejně mě to dojalo.

Jinak jsme ovšem navštívili dvě koupaliště, mnoho skal, Kuks a klášter. V Broumově jsem byla potřetí a na prohlídce toho kláštera poprvé, ostuda! Pěkný. A viděli jsme dohromady snad 11 barokních kostelů i zevnitř. S čím se teda Broumov potýká, je úroveň služeb – taková jakože lepší restaurace v klášteře pokulhává ve věci obsluhy, restaurace Alka vede cenami, ale kvalita je spíš prostě „hospodská“ a vegetariáni se moc nenajedí. V pizzerii Sudetka (sic!) mají málo židlí, do čínskýho bistra jsem se bála, glutamát nesnáším nejlépe. Veganská a skvělá Kočka na kari vaří jen obědy a ty jsme odbývali většinou v lese… a na hotel Veba tentokrát nedošlo. A to je asi tak dohromady všechno, přitom turistů tam nakonec nepřijíždí úplně nejmíň. Plus jsem už dlouho nezažila situaci, kdy se otvíračka o víkendu kompenzuje zavřenou hospodou v pondělí a v úterý.
A musím říct, že sice spolu trávíme dost času, ale ten volný je stejně nějaký jiný. Trošku jsme o sebe naráželi, možná když chybí ta pracovna, kam se zaleze? Ale máme se rádi a všechno nějak přešlo.

V létě míň jóguju. Koronastyl časté domácí praxe mi taky nevydržel. Včera jsem navštívila jednu lekci dynamické flow a… chválila jsem se za zpevněný střed. Ale jenom chvíli. Protože u těch náročných, dynamických lekcí, vedených navíc způsobem „co všechno se dá ještě udělat pro ztížení pozice prkna“, ve mně narůstá soutěživost a nesoutěžím jen sama se sebou. A pro tohle jógu nedělám. Tam chci právě tak nějak myslet jen na sebe a posouvat se vůči sobě, a když si teda všimnu ostatních, tak jim přát jejich pokroky. Ne se nad ně povyšovat.
Možná se podívám na tu Carling Harps, co ji doporučovala Nana. Silné jádro je důležité, ale určitě se k němu dá dojít i na jiné způsoby.

Moji bublinu teď v létě zase hrozně vyplňujou děti. Ne tak úplně „koroňátka“, to si asi pořídila jogínka Ter (snad to její učitelský přístup nezmění tak, jak se to z mého pohledu stalo Magdě – nějak mi to pak přestalo sedět). Spíš kdo nemá, řeší, jestli mít a kdy mít, kdo chce, řeší, jak si ho přičarovat, kdo má jedno, řeší druhý/nedruhý a takhle dál. Taky jsme po roce zase došli k týhle otázce, respektive to začal svou podivuhodnou otázkou Pablo: „Jak moc si mám dávat pozor?“
Zdálo se mi, že se vlastně ptá na něco jinýho, ale neupřesnil už na co. Jen že „aby ses neocitla v nějaký situaci, ve který bys nechtěla bejt“. Na to už jsem odpověď měla: vlastně bych v ní celkem chtěla bejt. O pár dní později jsem se k tý hypotetický situaci vrátila; Pablo se dost kroutil. Ještě dva roky bude přece studovat. To je asi pravda a je to vlastně velký pokrok, taky to mohlo být pět let. Dva roky by se ještě daly unést – pokud jsem tak zdravá, jak si myslím. Nicméně se mi zdá, že se náš, tedy spíš jeho, přístup už k tak dost nespolehlivý antikoncepci ještě dál rozvolňuje. Tak uvidíme.
Nemáme prachy, nemáme pořádný práce a žijeme v polovině pronajatýho bytu (druhou polovinu nevyužíváme, majitel tam skladuje různý krámy). Ale tohle mě zrovna v úvahách až tak neomezuje. „Vždycky to nějak dopadne, viď,“ ušklíbal se Pablo. No ale nemá pravdu? Má.

Někdy mě trochu žere, že se nerad druží, že se netváří na poctivější dělení domácích povinností, že mě prudí kvůli chloupkům v podpaží. Pak se na něj dívám, v autě, v posteli nebo jinde, a cejtím, že je to ten pravej. Že jsem rozlomila kruh „toxických“ vztahů (nechce se mi teď hledat lepší slovo, možná závislých?) a víckrát už se mi to nepovede. Že se čekání vyplácí a boží mlejny a – no to je jedno. Láska páska!! Proměnlivá, a přece se zdá trvalá…

24/28. Rudé zlato. Nepřijatelné

Vidíte, akorát měsíc, hezký. Nějak se mi těžko hledají chvíle, furt je co dělat, a nakonec si jdu radši číst, hltat cizí texty.

Zkouškové in da house. Začalo to odevzdávkou posledního ateliéru – z toho týdne si myslím Pablo nic nepamatuje a já si pamatuju hlavně jeho skelnej pohled, když jsem mu říkala cokoliv. Je to teda lepší, než to asi bejvalo, bez klepek a hektolitrů coly zero, přesto jakkoli jsem si to soustavně racionalizovala, úplně dobře mi to nedělalo. Bylo mi to dlouhý… nakonec to odevzdal, ten den jsem byla v Praze na jednom večírku, a pak odjel na workshop do jižních Čech. Tam jsem je koncem týdne navštívila, milion hodin ve vlaku, vlhký počasí a báječná atmosféra mezi stavebními fachmany. Spaní na palandě, to už se mi taky dlouho nestalo. Cesta zpátky, zácpa na D1, špinavý prádlo, jakože opravdu od hlíny a písku, a pak jsme se pomilovali, hladově, vášnivě, a ráno znovu a druhý den během odpolední siesty. To je docela nezvyk, i to denní světlo. Nezvyk, na který si ráda zvyknu, ha.

Překvapuje mě, jaký na mě má vliv jeho přístup. Shodou okolností mi dneska zas přišel do ruky jeden časopis pro ženy, kde psali o nejsprávnějším počtu sexuálních partnerů před manželstvím dle amerických, britských nebo kdovíjakých vědců. Sice to opletli ujišťováním, že i jiná čísla jsou ok, nicméně to jedno pravé tam stálo. Hm – možná jsem si to měla přečíst dřív, a nebo taky ne. Každopádně si myslím, že Pablo toho čísla asi ještě nedosáhl. Nevadí mi to (ono tomu, kdo je napřed, ať už v čemkoli, se celkem snadno projevuje blahosklonnost. Trochu bych se bála zeptat, jestli náhodou nevadí jemu, jak to je). Odběhla jsem. Prostě se chovám zdrženlivěji, hůř se mi mluví a vyjadřuje, i když jsem to přece už uměla. Zajímavý, zajímavý. Prohlížím si to, jak mě učí jóga, víceméně bez hodnocení.

Povinnosti měly skončit 24., teď asi skončí 28. nebo možná 2. července. Pak bude léto a víc prostoru na třeba i vážnější témata. Jak jsem zmiňovala ten večírek, zaujalo mě tam, s jakou lehkostí některý dvojice mluví o svatbě, dětech, a to i jakoby za toho druhýho, se znalostí jeho názorů. Pro mě to furt představuje nějaký křehký a těžký téma, o kterým nedělám humory. Přitom taková blbost – OK, to úplně ne, ale zavírat před tím oči a tvářit se, že to neřeším, když to řeším, je asi podivný. „My jsme si to probrali, ono se to stane, a teď čekáme, až se vyjádří,“ popsala Vančura situaci svou. Neodolala jsem nutkání ji opravit – čekáme? Spíš ty asi čekáš, milá přítelkyně. Ale doufám spolu s ní, že milej mladík je jako zelí v kameninovým hrnci, zdánlivě se neděje nic, ale vevnitř se chystá skvělá věc.
Onehdy jeden známej napsal tohle na facebook. Má ve zvyku psát otázky nebo palčivější témata a vířit diskusi. Onehdy teda napsal: Co byste udělali, kdybyste se nebáli? Něco jsem si tam četla, ale vlastní odpověď mě napadla až za dva dny samozřejmě. Kdybych se nebála, zeptala bych se ho, jestli si mě chce vzít. Proč se bojím? Strašně se tím odhaluju a riskuju, že řekne ne, a budu si připadat jako škemralka. Proč mi vadí se odhalit před snad nejbližším člověkem? Hmmm… ach jo. Vlastně si v tomhle moc nerozumím.

S obojím najednou souvisí, že jsem si přestala sledovat cyklus. Respektive aplikaci jsem si nechala, ale udělám tam pár křížků jen na jeho začátku a pak už nezapisuju. Jako mé předchůdkyně do kalendáře. Zjistila jsem totiž, že mám sklony si říkat „dneska by to třeba šlo“. Skrytě doufat, že zrovna dneska selže lidskej faktor. Možná dokonce litovat, že během plodnejch dní zrovna nebyla nálada. A to se mi na sobě samé hrubě nelíbí. Třeba jednou nastane potřeba udržovat si povědomí, ale teď bych se chtěla milovat z lásky a z touhy. Jako mám nějakou představu, ale takovou povrchní a nejistou, a to stačí. Byl to myslím dobrej krok.

To rudé zlato ale znamená jahodovou marmeládu, který jsem uvařila 11 skleniček. Taky upekla dva koláče, nazdobila dvě misky s tvarohem a něco požrala jen tak (a něco se zkazilo, jahody jsou potvory prchavý). Nasbírala jsem šest kilo na samosběru, vstávala před šestou a táhla se autobusem, a bavilo mě to a mám radost. I z toho, že jsem marmeládu vařila podle Maškrtnice, líným způsobem a bez pektinu, a že je nádherná, tmavá a sladká. Je mi 32 a poprvý jsem uvařila marmeládu, ou jé! (Vybavuje se mi nějakej pokus se špendlíkama, ale to nebylo nic moc.) Samosběr ještě bude, jako samozřejmě vůbec nemám čas a marmeláda už by možná i stačila, jenže nech to tam. Nemluvě o tom, že někdo říkal, že rostou houby, no a borůvky taky už asi budou výhledově dozrávat.

Odevzdala jsem překlad. Klasicky jsem z toho byla zoufalá, že takovejhle shit přece nemůžu odevzdat, ale zároveň se mi nedaří to po sobě rozumně číst, svoje vlastní dílo nedovedu redaktorsky nahlídnout. Kolegyně překladatelky se naštěstí svěřily, že to pro ně platí zrovna tak – a další, co mě nakoplo, byl seminář s právníkem o překladatelských smlouvách. Musím říct, že jsem dosud měla docela kliku; nikdo mě zatím doopravdy neokradl a nepodrazil. Na druhou stranu já stát na straně nakladatelů, hodím tam mezi nás zápalnou láhev. Teďka jim nastanou krušný časy, až budu vyžadovat napravení všech těch obvyklých ustanovení, která právník rozhodně označoval jako „nepřijatelná“ (a značná část publika klopila zrak a pokašlávala). Už jsem učinila tu zkušenost, že někdy fakt stačí si říct. Prostě to zkoušejí, ale když se jim to nedovolí, neberou to jako zásadní překážku společného díla.
A pak jsem šla na Žižkov na koncert a zažila nádhernej večer ve společnosti Gingera (kterýho jsem přebrala asi třem holkám) a kapely Neřvi mi do ucha a něco něco. Když koncert skončil, šli jsme ven, já koukám, jestli do kopce, nebo z kopce, Ginger je finálně zachycen a odtažen jiným směrem. Byla jsem trochu opilá a v euforii a telefonovala Pablovi asi dvacet minut – některý věci jsem se mu pak snažila říkat i v následujících dnech a vždycky se doslechla, že už to přece ví. Ale když já se prostě potřebovala s někým ihned podělit o tu radost z krásnýho dne, krásnýho počasí a krásnýho koncertu (a krásnýho chlapa, heh). A později mi dokonce přišla zpráva, sorry, že ten večírek tak divně skončil. Takový to, že všechno přijde, když na to netlačíš a když už to vlastně ani nepotřebuješ…

Začíná nám léto, moje milé, moji milí. Těším se. Jako na každý léto. A co vy?

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 123 694 kliků