O přímosti. Rohožka.

Mám ještě silnější půlhodinku ve vlaku. Vlak jede z Frankfurtu. Vyrazily jsme si s Evou, já jako garde, Eva dělat rozhovor s jednou významnou profesorkou, odbornicí na migrační literaturu. Mezi sebou jí říkáme Šmakuláda… a já hlavně pospávala v autobuse, seděla v kavárně, trochu redigovala, trochu nakupovala, trochu se rozhlížela. Večer italská večeře s couchsurferem, pak v australským baru, pivo jako chcanky. Australské, i německé, i stout, v zásadě. Všechno. Pivo prostě nikde neuměj.
Nějak jsem tentokrát více následovala intuici a méně obvyklá pravidla. Couchsurfer muž, s ne úplně německým jménem. Ale hodně referencí, pravda. Den předem mi napsal, že přijede ještě jeho kamarád z Mnichova a bude s námi sdílet pokoj, jestli to neva? Konzultace s Evou. Asi ne. Jsme dvě, tak co. Nějak to bude.

Bruna z Mnichova jsme se zalíbením omrkly. A on taky pomrkával. Na Evu víc. Když bylo člověku sedmnáct, hrozně to řešil. Jak oslovit. Jak získat. Jak se neztrapnit. Teď už to nějak… Dáš to najevo. Druhá strana ví, že bylo dáno najevo. A buď dá taky najevo, nebo zůstane pasivní. Strana 1 interpretuje a stáhne se, nebo přidá plyn. Je to fakt jednoduchý. Signály jsou mezinárodní (teď jsem se zarazila, jestli ne evropský nebo euroamerický, ale na Brazilce to fungovalo stejně). Co se vlastně může stát? (Může se stát, že je někdo debil, jenže to se prostě může stát.) Jsem zadaná, a unavená a neostříhaná a nestihla jsem si ty vlasy vyfoukat. Pročež na to seru. Eva má zas svoje důvody. Tak jsme spaly na gauči a Bruno na matraci. Nic se nestalo. Nikomu.

Nevím, co znamená, že jsem na to před nějakým rokem přišla. Že jsem dospělá – už? Teprv? Eva randí se ženatým – zase. Kubka z kanceláře je obletovaná čtvrťákem. „To je ten, co ho znám, nebo jinej?“ „To je ten! A vy jste spolu chodili?“ „Ne, ale to neznamená, že… Dej si na něj pozor. Je to womanizer.“ „Hej Aranel, tak my jsme vlastně spřízněné přes postel!“ Ach jo. Existuje nějaké prostředí, kde neplatí to pravidlo o kameni a cihle? A to se ještě moc nevytahujem společnou minulostí s barmanem.

Už dlouho ale kancelář sdílet nebudeme. Zas jednou něco, co připomíná Pořádnou Práci; a já chci pryč. Ve státní správě jsem se neosvědčila. Nebo ona se neosvědčila mně. Jsouc zároveň podnikatelka, hodně těžce se mi sleduje, kde jsou moje daně. (Tak velmi ve zkratce; kolik já asi tak odvedu? Ale chápete.) Deptají mě procesy, všechno milionkrát schvaluje milion lidí. Jakmile někdo maličko zazevlí, zevlení se násobí a kumuluje. Pak se nic nehejbe. Do toho nadřízená – asi největší problém. Nesedíme si, nezvládám tohle emotivní diskutování, určitě už jsem to tady popisovala, iracionální verbální agrese a obviňování. Odmítám se do toho zapojovat, tak pasivně koukám nebo přikyvuju a doma se topím v slzách. Solidní peníze, jo, teplo v kanceláři. Jenže ozývají se nakladatelství a kontakty a to je přece moje kariéra! A tak že skončím na konci ledna, místo na konci dubna. (Ono to vypadá jako chvíle. Ale nejde to.)
„Aranel, prosím.“ Poprvý jsem si nepřipadala jako rohožka. Dupla jsem si. Ještě teda únor. Ale méně, žádný že mě budou peskovat za 76 hodin místo 80. Dám třeba 40. Nezbytné minimum. (Kdo mi jen tak zaplatí zdrsoc? Nikdo. Za to mi to zas stojí, když si spoluurčím pravidla.) Možná to byla nějaká její strategie – ale měla jsem ze sebe a z vývoje radost. Že jsem to hnala vejš. Že jsem to nedrtila mezi zuby u oběda a nedodávala to kdykoli, když se mě někdo zeptal na práci. Že půjdu. Nedám se. Bude líp.

Nebo – líp: možná nebude, život na volný noze není čajíček. Naštěstí nemám závazky. Závislé osoby. Pracovitá jsem a malou jistotu v PR mám. Budu já se trápit razítkama, výkazama, byrokraticema? (Myslím na Nanu, HR královnu. Jak je vlastně zásadní dodržet smlouvu do konce? Do životopisu? Pro tvář před zaměstnavatelem?)

Povídej říkej piš. HRT a RLE. Bramborovej zen

Než půjdu dneska spát. Protože občas si někdo rejpne, protože Téra to pořád sleduje, protože bych si to třeba pak nepamatovala.

Aktuálně se mi dějí dosud asi největší životní zkoušky. Jednu z důležitejch postav tohohle blogu je potřeba přejmenovat na paní Přemysl. Tak to za prvé. Myslím, že to asi nikdy neprojde jen tak, že to asi vždycky nese hroznou vlnu pocitů, strachů, vzteků, slz pro celé široké okolí. Mně se to nevyhýbá. Čtu, googluju, učím se nová slova a věty, povídám si, ptám se a šla jsem – tedy šly jsme – na podpůrnou skupinu. Možná to budu ještě opakovat. Trochu se to tím ulehčuje a trochu komplikuje, nezřídka je totiž cisosoba za zlou a pyšnící se svým privilegiem, když jakkoli zapochybuje nebo udělá třeba chybu v rodu. Naštěstí u mě to paní Přemysl považuje spíš za uřeknutí, ani sama se chybám nevyhýbá.

Určitě se k tomu dere na jazyk hrozně moc otázek. Mně taky. Nicméně odpovědi na ně se někdy neformulují a někdy průběžně mění. A hlavně tu máme ještě všechny ty ostatní problémy, skoro celé to léto proležené v šeru pokoje u seriálů, pasivita, alkohol, pasivita, alkohol, krátká manická fáze se spoustou smíchu, radosti a sexu a zase nazpět. A kde začít? Kde začít? Terapeut začal z týhle stran(s)y, efekt prvních třech nebo čtyřech návštěv, jenže teď je to zase… blbý. Možná je potřeba začít odjinud, a to zase nebude prostor na to první, do úzkosti a lability nejdou hormony, bez hormonů se prohlubuje dysforie, dysforie se utápí v alkoholu a konečky si svažte sami. Učím se nová slova, učím se zkratky a tápu, a když už bych netápala, přijde situace, která… ale o tom snad radši ne.

Pro tu druhou situaci je zásadní něco jiného, co zmiňuju, když chci ze slz vykouzlit aspoň cynický škleb: všechno jsem to způsobila přejezdem přes most Apollo. To se stalo 1. srpna. Od té doby se změnilo hrozně moc věcí. Nebo v tu chvíli možná? Den předtím jsme hodně hovořily o plánech do budoucna, konkrétněji a obsáhleji než jindy, až už bych se tím skoro přestávala tajit / začínala chlubit navenek. Pak se něco… něco se stalo. Zmizela upřímnost, otevřenost, sdílení, pevné slovo. Největší a nejsilnější hodnoty našeho vztahu, v jejichž návrat pořád ještě doufám (pozvolna se občas některé vracejí, ale nazpět ještě nejsme), se někam vytratily.
Tak pak je člověk najednou ve dvou zcela nových rolích, z nichž ani jednu si nevybral. Pláču a hubnu, ale taky se dozvídám o příbězích jiných lidí. Což se mi zdá hodně cenné. Přináší to zároveň vědomí, že celej svět se v poslední době točí nějak zadkem napřed a proč, proč, proč. Ale s některými blízkými se přes problémy ještě dál sbližujeme. Bylo by lepší se sbližovat přes krásné a pozitivní věci, bylo, bylo. A občas tomu sekundují – kaštany na Štvanici, posedy pro ondatry a rybáři pod jezem. Každou radost si člověk musí chytit a pohejčkat.

Třeba bramborovej zen. Mě Básník popadl a vytáhl k nim do jižních Čech, ať jedu sbírat brambory, vyčistit si hlavu. Povedlo se to na milion procent. Brambor pár řádků a suchá hlína, za půltřetí hodiny hotovo, po zbytek víkendu dřímání na slunci, mazlení s kočkama, trhání švestek, procházka po okolí, návštěva bohoslužby a soukromé hospody. Klid, vzduch, slunce, ticho. Nevydržel mi ten bramborovej zen o moc dýl než na ten víkend. Ale mám si to prý připomínat, a taky připomínám. Třeba i ty chvíle, kdy se mnou Básník chtěl spát; často o tom mluvíme, špičkujeme se, smějeme se tomu a plánujeme to. Do kalhotek se mi nicméně nedostal. „Kdybychom tak byli sami!“, vzdychá Básník, a já se jak trdlo ptám: a kdo tady ještě je? No, tam nikdo, žejo. Kolem nás je; kolem mě jistě a kolem něj teď tak napůl nebo načtvrt. Jedno z těch mnoha slov, které jsem se nedávno naučila, je mononormativita. Nelíbí se mi – všechna slova, která se odvozují od normativity, zavání tlakem. Ovšem zatím nedokážu být tak nějak casual, open a tak. Vůbec není špatné zkusit si to takhle v „opravdické“ situaci. Že přes všechny téměř ideální podmínky to hlava (srdce?) nedovoluje.
Cynické škleby, level Básník: Dej na mě, ten Zloděj má nějakej psychickej problém, píšu mu. Mě jak někdo zaujme, má to spočítaný. Třeba by se na tom dala vybudovat živnost. Nebo zhroutit bych se z toho mohla, třeba. Kde se to ve mně vzalo, jak se to rodí? Nekonečné otázky.

Na závěr trochu tý kultury. Máme kamaráda a vydal desku. Deska svírá, trhá a dojímá, z desky vypadávají kusy textů, ze kterých se stávají opravdové memes… protože to přece všechno řeší. Skladba Heim proletěla i Velkou sedmou na Radiu 1. Tak si to dejte. Do podzima. Tuhle jsem si to za jeden večer pustila šestkrát a vypila 2/3 lahve ne úplně dobrýho vína, sama. Tu konfiguraci vám nechci až tak doporučovat. Ale kdyby třeba někdy.

Povídej říkej mluv

Žiju

Měsíce a léta si tady stěžuju, že mám moc práce. Vždycky se ukáže, že jí může být ještě víc. Třeba v poslední době. Tenhle týden už lepší, minulý týden zběsilý. Redakce, korektury, redakce, korektury, stažený žaludek, kdykoli přijde e-mail… mám špatné svědomí? Nebo co? Opouštím pozvolna práci na výstavě a předávám ji panu Přemyslovi, už to prostě nějak nejde, chtěla bych ještě víc dělat ty překlady a na té chodbě to moc… není to ono.

Byla jsem v Londýně a v Bratislavě.
Byla jsem na pohovoru a poslala další dopisy.
Byla jsem na copywritingovém eventu a dozvěděla se i něco, co se mi opravdu bude hodit. (Zároveň se tomu trochu vysmívala.)
Byla jsem na jednom hrozném a na jednom skvělém koncertu SRPR a na oslavě 5 let Vývařovny, kde jsem se picla Aperol Spritzem a strašně se smála, jaké je to tam hipstaparodie na sebe sama.

Potřebuju v sobě rozpustit zbytečnej hejt na jednu osobu ze svého okolí.
Potřebuju přidat v ekologickém úsilí (nestačí třídit, je třeba i redukovat; v každé oblasti života je prostor pro ekologičtější řešení).
Potřebuju si promyslet, kdy a kam vlastně v létě.
Potřebuju zlehka připravit stěhování, a co všechno s bytem, než přijde novej nájemník.
Potřebuju si vnést trochu řád…

Snad budu taky trochu víc psát. Chce se mi, víří mi v hlavě věty a nápady, když frčím na kole po náplavce. Ale vždycky je potřeba ještě něco doklapat, dopřeložit, dořešit, a nebo jít ven. Možná na tom nejsem zase tak špatně. Ještě přece chodím ven.

Všude. Travička

Hele ja tohle mel kdysi s L., vsechny jeji vrstevnice prisly do Toho Veku a bylo to vsude. Takze se ti to nezda. Az ti bude pres 40, uz to tak intenzivni nebude, haha., píše mi Básník, když pozdě v noci rozumuju, nakolik se teď opravdu všude probírají jen těhotenství, porody a děcka. Leze mi to na mozek, každýho si prohlížim. I sebe. Bylo to nakonec asi od těch zad, internetová diagnostika ovšem funguje, jak to všichni známe. Haha.

A ono „v tom věku“… rozptyl zasažených je takový, že by si ty krajní mohly být navzájem matkou a dcerou. Příběh 1: „no říkali jsme si, teď s tím má tolik párů problémy, tak to tak jako přestaneme řešit… no a ono napoprvé. Ale vlastně proč ne. Přejdu na individuál, v půl roce pomaže do jeslí a bakalářku v klidu dodělám,“ prohlašuje Mína. Pasáž s jeslema mě trochu děsí. Vím, chodily tam maminky, i naše generace, ale… taky existovaly ty týdenní jesle, moje noční můra, taky to všechny přítomné děti přežily, ale nemyslím si, že je to nutný. (Beztak v tom konkrétní dítě konkrétní mámu vykoupe. Nakolik je Mína opravdu tak drsná, že zabouchne dveře u jeslí a půjde datlovat práci, i kdyby dítě mělo separační úzkost nevím jakou, to netuším.) Strašlivě chce znát pohlaví a její chlap je tak klidnej, tak flegmatickej v opozici k výbušné a sprosté, zároveň věčně rozesmáté Míně. No jo. Radost.

Příběh 2: manželství, snaha, potrat, teď celiakie, nález HPV a do toho onen diskurs plný estrogenů… je to smutný, smutný takový. Jak to ten pánbu myslí s těma záměrama? Musí jim stačit pejsek? Pořád ještě si moc nesedíme, pořád ještě se na mě uráží, nebo i na jiný lidi teda. Ale přeju jí to štěstí, a nejen proto, že bychom se už nevídaly, teda.

Třetí příběh je asi nejsložitější. „Ona je o kousíček starší než já, a mně bude 43,“ povídá šéfová, a masérka mi , pak vypráví, jak starší syn, asi třináctiletý, má problémy s očima, ekzém, akné. Jeho otec se ztratil. Otec tříměsíčního břicha ji opustil týden předtím, než se břicho vyjevilo. A protože má děti už čtyři, nechce s tímto nic mít. Hormony pracují, tělo pracuje, „když dal pánbůh kravičku, dá i travičku,“ říkala mi ve tmě. Jenže před 14 dny ji vezla záchranka. Co ukázal ultrazvuk, se zatím neví. Jak je uživí… v tom napětí, že se nesmí nic stát… achjo. Je to krásný, je to zázrak a zároveň vlastně trochu neštěstí. Vím, stříbrná lžička v puse není zásadní (a je dobrý si to přes podobný příběhy připomínat). Ale přece jen. Když už ani ten otec k tomu není.

Třešnička na dortu: v bezva práci v perfektní budově nahrazuju holku, která odchází na mateřskou, a nový přírůstek bude i v šéfově rodině. Tak si sdělují, kdo jakej kočárek, a ještě se ptají na názor mě. Veselost, jo. Z veselosti je pak nutno se kompulzivně vypisovat na blogu, pana Přemysla tyhle HLP moc nezajímají myslím – hlavně když ty lidi nezná, asi se to dá i pochopit. Jenže ve mně to kvasí a bují, muselo to ven, zatímco jsem stále ještě v práci. (Nejsem vůbec někdy v práci? Jo, někdy jsem na józe.)

„Jaké to je, chodit s aktivistou?“ ptala se Nana v Brně asi ve třetí větě. No, jaký. Nejednoduchý. Napínavý, ale nejednoduchý. Nejednoduchý, ale napínavý. zas… mas unikatni zivotni zkusenost, mám, a přepadají mě návaly strachu a obav a jindy si zase říkám, vždyť je to vlastně skvělý, potřebuju to jen hýčkat a prodýchávat, jako když… jako se rozmasírovává tvrdý uzlík ve svalu, roztírá ztuhlý kousek medu nebo masti, nezměklý kousek másla v těstě mělní vařečkou. Tohle je náš svět a tam to patří.

O tom to bude příště. O work-life balance, o rodičovských odrazech v nás. Včera jsem křikla na Matyldu a vyčítám si to, nebyla v ohrožení života, nemlátila nikoho. Prosímtě, Aranel, to si snad radši nepořizuj ani křečka. Nebo budeš sama křeček. Z tý touhy po dokonalosti a vyrovnanosti na plnej úvazek.

Fusion. Vinyasa. Páternoster

Vyhláška č. 50/1978 Sb. Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu o odborné způsobilosti v elektrotechnice se změnami: 98/1982 Sb. Děkuju za ten koment, měl by se člověk vyjadřovat pregnantně!

Navštívila jsem nové taneční studio. Nějak jsem pozapomněla na úsilí dělat věci poprvé… Čerstvý zážitek s contemporary fusion, zkušební lekce zdarma. Bylo dobrý se hejbat, nějak mi sedl ten čas. Hodina už míň. Určitě si nemyslím, že by se mohla z hodin vypustit technika. Když člověk neví, jakej „materiál“ má před sebou, ale ví, že to nejsou profíci, neměl by na techniku rezignovat. Ono to pak vypadá jaksi dost debilně, navíc je to nebezpečný. Fusion… jakože prej vlastní kombinace contemporary a street a hiphopovejch vlivů. Mhm. Radši bych něco víc takovýho kumšt, a taky floorwork. Na tenhle kurz se nepřihlásím, ale možná bych se mohla občas zastavit. Zahopsat si.
Akorát mě teď bolí záda – možná z toho. Protože se prostě neřeší ta technika. Meh.

O něco víc teď jedu v józe. Svojí oblíbené vinyáse a nově ještě jiné vinyáse, už od 7:30 ráno, ale dávám to. Učí Svatka, co na gymplu jela hiphopový bomby. A bum, hned na první hodině Kristýnka. Kdysi jsem o ní už psala, potkáváme se často, na různých open classes, kurzech. Je silnější, vždycky vepředu a tváří se zarytě, nemusím ji. Teď je ještě víc silnější, ne rozkydlá, ale ta stehna… ruce… A teď na józe. Cejtila jsem se dobře, připadala si hezčí, občas mi něco i jde. Takže moment konfrontace.
Protože o tomhle jóga není. Pokud už by se mělo soutěžit, tak jedině sám se sebou. Nezahlížet po ostatních. Ono jeden se má vždycky v čem zlepšovat sám proti sobě. Když už je pozice hodně hluboko, dá se zvednout noha. Třeba. Myslet na dech, soustředit se na sebe. Ne na Kristýnky. Tak. Takže si do hodin jógy nosím o úkol víc.
Snad mi to teda dělá dobře. Řekla bych, že jógová figura je figura snů. Jen neusínat v šávásáně a nemračit se, no.

Kamarádka Adéla mě vytáhla ještě na hodiny iyengar (čte se to „ajengar“, abyste věděli) jógy. Poprvé se mi to moc nezdálo, používají hodně pomůcek, takovéhle bločky, onaké bločky, jednu podložku, jinou podložku, velké tlusté polštáře, dokonce židle. Mně ty sporty, ke kterým si člověk musí nanosit kupu nábytku, moc nesedí. Má to v tomhle stylu smysl – noha opřená na zemi o bloček způsobí protažení jiných míst než noha položená. Ale i tak.
Nicméně hodiny se konají úplně v centru a v krásném sále se spoustou světla. Dala jsem tomu šanci ještě jednou a totálně se zničila. Možná za to může i hodina tance ten samý den a vůbec takový pohybově intenzivnější týden… ale au!! Kdo by řekl, že z něj může téct pot, když jen stojí s nohou opřenou o zeď!

A zítra zas do Brna. Těším se. A příští týden do bistra se Z. a gay kamarádem. Těším se. A rýsuje se plno nových dětí na hlídání, těším se. A pak promítání filmů o nevidomých a výlet a velký výlet a… těším se.

Jestli vyjde páternoster ( projela jsem sklepem! ), budu se těšit ještě víc. Takový menší PR jobík v menší PR firmě. Která sídlí v nádherné budově s výhledem, pro který se vraždí, a vevnitř jezdí funkční páternoster. Hustý. Moc bych to chtěla, i lidi se zdají sympatičtí, a určitý podíl home office. To chceš. Nebo Aranel to chce, pracovat po knihovnách, kavárnách, cizích bytech. Nebo tom vlastním. (Napsala jsem si do diáře mytí oken. Jsou hrozný. A když to nebude v diáři, vždycky se ten čas něčím zaplácne, že…)

Taky hodně čtu. Cunninghama a Houllebecqua a Mornštajnovou a Katalpu (všechno super) a novou Tučkovou a semtam něco lehčího (nečtěte). Mám čas na sebe. Snažím se číst i něco k doktorátu, a téma se mi v hlavě pořád přelévá a mění. Tak uvidíme, no. To už jsou všechno nadstavby.

Kolaudace je gentleman. Krabičky a lahvičky. 70

„Něco bys taky mohla napsat,“ popichuje Ondráš. Ondráš má vyhlášku §50, takže přišel spravit zásuvku. (Zvláštní, žejo? Ale tak ráno asi z domova může.) Nemohl se nicméně až tak projevit, zásuvka až tak rozbitá není. Jen ji trochu přetěžujeme. Ondráš ji utáhl a prská méně, dobrý. Plus vyprávěl o jeskyních, Slavii a hipsterech, panu Přemyslovi bylo skoro líto, že nechodím s Ondrášem, takovej supr týpek. (Navíc rád meje nádobí, panebože, poklad do baráku by to byl.)

Žijem teď trochu Klinikou. Kolaudační rozhodnutí prý stíhá stejný osud jako článek Hitler je gentleman, tedy neexistuje. Skoro mi to celé začalo trochu připadat jako PR akce. Natáhněte do squatu plno filďáků a jinejch existencí, který chtějí zažít nějaký to vzrušení s bengama a spát ve spacáku. Desítky lidí a o 14 dní později zase počty jako předtím. Trošku mi to vadí, že na fildě vzniklo ovzduší „kdo nemá názor na Kliniku, je untermensch“. Kapelník měl přednáškový turné někde v Karibiku, dostal pak ode mě stručnou nalejvárnu. Subjektivní, o to nic. Ale objektivní postoje ke Klinice snad ani neexistujou.

ja mam tu skeptickou vizi, ze takhle se chovaji vsichni lidi, resp. ve vsech skupinach se to tak deje. uricte nekde u skinheadu vedou podobny uvahy, kdo fakt hazi kostky a kdo si jenom kupuje bombry v eshopech nebo tak. je to prirozeny. a melo by vas tesit, ze ste nosicka caje a ne foticka selfie.

To jsem. Selfies neumím a sdílím jen málo článků. Zato kupuju čaj, sušenky, jar a tak dál. Trochu mě chytal vztek na lidi, kteří chtějí být prostřednictvím Kliniky jen zajímaví. Ale nakonec… každej dělá, co umí a chce. To je tak vůbec můj světonázor posledních týdnů. Někdo na Klinice spí, někdo tam vaří, někdo nosí transparenty, někdo sdílí články, někdo píše tiskovky. Někdo nosí čaj a špagety.

Funguje to ostatně i na širší rovině. Někdo řeší palmový olej, někdo lesní školky, někdo Kliniku, někdo kožešinové farmy. Já chodím dost na literární čtení, pramálo do galerií. Třeba kapelník zas chodí hodně do galerií. Proto se mi hodně nelíbí argumenty typu: „no jo, Klinika, ale co ukrajinský prodavačky / šičky v Bangladéši / krávy ve velkochovech atd.?“ Coby. Klinika je jedna věc. Tohle jsou další věci. Ty zase zajímají jiný lidi. Nikdo nemůže dělat všechno. (Teda pan Přemysl si to o sobě myslí. A mě to zlobí. To byste si určitě chtěli číst. Ale teď ne, teď to nebudu psát.)
vas, Aranel, vlastne mrzi, ze vsichni lidi nejsou chytry. Hm. Jakoby vlastně asi jo. Mrzím se za to na sebe, za tu nadřazenost. Ale moje přání to vlastně asi je.

Z kosmetického soudku. Odhalila jsem u sebe prazvláštní obsesi: nemám ráda zbytky. Lahvičku, kde je šampónu na tři umytí. Skorovymačkanou pastu. Odlakovače po dně. No nemůžeš to vyhodit, žejo, ještě tam přeci je, sustainable a tak dál. Jenže otevřít novou krabičku, lahvičku, tubičku, a mít ji v tý koupelně čistou, voňavou a plnou je Aranelino potěšeníčko. Speciálně když nedovedu odolávat slevám v dm. Jinak myslím mi to takovej problém nedělá, ale knížka se slevami, vůně a tolik super slev… dostávají mě. I když z tý knížky nevyužiju víc než 10 %. Škoda, že už ji nepersonalizují. I trošku by bylo fajn. Kočičí kapsičky prostě nikdy nekupuju.

Jo, a důležitá životní novinka. Stala jsem se OSVČ. Takže pátrám, jak to vlastně dělat. Jak se propagovat, jak shánět zakázky, co platit. Nepracovat sedmdesát hodin týdně, i když by to šlo; neflákat se pět dní ze sedmi, i když by to šlo. Bylo to teda vyřízený bleskově, to se mi líbilo. Teď už budu jenom kňourat. Že je moc práce. Že je málo práce. Do toho hlídání, děti rostou a profilují se, spinkat, nespinkat, dudlík, nedudlík, pohádku číst, pohádku povídat, Matyldo, nech už barbíny a spi! Ať neusnu dřív než ty. (A stejně se to nepovedlo.)
Koukám na sebe s pobavením. Nevěřila bych, že někdy… a do toho Ef nebo maminka: co ten doktorát? Dneska jsem nad tím seděla v knihovně, poté, co jsem seděla u kadeřnice. (Áááá, konečně, už jsem mohla zdechnout z těch rousů všude. Dokonce jsem se hnedka objednala na příště.) Furt bych u toho něco jedla a pila kafe. Ale kus jsem přečetla, a mám na to šest neděl. Třeba se něco dá dohromady. Třeba to podám a zase ze mě bude filďačka. Co jsem říkala po státnicích? Ále. To už je dávno, dávníčko.

Děti. Sama! Zariskuj

čtvrtek
Dnes je divný den. Tahle akce je u nás v práci vždycky v pátek, a dneska není pátek. Všichni proto máme pátek. Tím spíš, že zítra se začíná v sobotním čase. Mmmmhm.

Zatímco lítaly kameny a světlice, slávističtí fanoušci se do toho pletli a policajti vytáhli vrtulník, hlídala jsem zase dítě. Pan Přemysl se o mě prej taky trochu bojí, obratem mi domluvil hlídání. Další dítě se zvláštním jménem – kdepak já bych hlídala Elišky a Kubíky -, v budoucnu bilingvní, nyní ještě nevědomky. Tak jsme tak pletli maďarská a česká slova dohromady. Šli ven, lezli po prolejzačce. Ten strach, že v ulicích, kde projede jedno auto za deset minut, přece jen pod nějaké škobrtne. To mi někdo tuhle nedávno: a co když se něco stane, při tom hlídání dětí totálně nadivoko? To nevím. Ale co by se dělo, kromě přecházení přes ulici. I u toho si uvědomuju, že možná nedodržuju nějaký zásady, někdy zůstane dítě za mnou, třeba. Babička: „ty budeš skvěle připravená na mateřství“ – ach, babi, která se nemůžeš dočkat pravnoučátek. Nevím. Při tom posledním hlídání jsem dost využila přítomného notebooku. Písnička o žábě pod vodou, ve španělštině, taková, co do ní přibývají zvířátka, snad devětkrát po sobě. Čas si odpočinout, čas koukat z okna na slunce, číst si. Jenže má dítě sedět před videem?

Částečně se obhajuju tím, že já tam nechodím od vychovávání dětí, já je hlídám. Protože v mezičase dělám milion věcí, jsem někdy unavená a nikoli ready na děti. Svědomí to utišuje jen částečně. I s Albertem jsem prostě minule vlezla do Koťátka, venku zima, já vyfiknutá na pohovor, nepovedlo se tentokrát vyladit garderobu na všechny denní úkoly. Tak jsme kreslili po tabuli, Albert pak i s jinými dětmi. Ohrožení nastalo ve chvíli, kdy čelem nepěkně nabral roh stolu. Chvíli křičel dvojici v koutě do plánování svatby. Ale ne dlouho. Vyprávěním a konejšením se vysuší všechny slzičky. Může se pak namalovat ještě jedna strašlivá příšera a vedle kukuřice, nebo jak ty svoje výtvory pojmenovával.

Dokáže ale někdo fakt ty děti neodkládat? Nikdy? Jakože když jich je víc… přemýšlela jsem a nedokážu si nějak vybavit, jestli si s námi naše maminka někdy hrála. Tatínek jo, a stálo to asi dost obětí, když jsme po něm lezly večer po příchodu z práce. Z maminky si pamatuju hlavně záda v kuchyni, my dvě se sestrou donekonečna posunujeme, demontujeme a zase stavíme lego. Že by k tomu maminka někdy přišla?
To se mi třeba zdá hodně škoda. Nevyužít dětiček k tomu, aby se člověk sám vrátil do dětství, dělal letadlo v parku, šlapal na pámelníkové kuličky, plácal bábovky z písku a stavěl veliký domy z lega. Třeba naše maminka není ten typ, nemusí každej bejt. Něco to ale možná vysvětluje, no.

Psala o tom totiž Anička. S těmi návštěvami to taky koukám měli stejně. Děsně jsem vždycky chtěla, aby u nás přespávaly kamarádky, abychom se koukaly na filmy z postele třeba, a tak. Maminka to ale prakticky nikdy nedovolila; nevím, jestli si nechtěla nechat narušovat osobní prostor, nebo jí taky šlo o povlečení. O to víc jsem hltala sérii o dvojčatech, velké pokoje, půlnoční oslavy narozenin. Asi jednou jsem jela s kamarádkou na chatu, její maminka nás nechala dlouho spát, snídat pizzu a vůbec kdeco. Možná i proto moje záliba v couchsurfingu? Open house. Jasně, že se člověk musí pak omezit, ale fakt mi to v dětství bývalo hodně líto.
Něco ve mně možná zůstalo, babička se mě taky ptala: no a tak ten byt musíš nějak vylepšit, vždyť tam přece chodí kamarádky na návštěvu třeba, ne? Fjů. K nám fakt prakticky nikdo nechodí. Snad to je teda obecnější tendence, lidi se prostě scházejí v kavárnách. Ne doma. Stejně jako k babiččině údivu nevlastním žádnou „partu“ – někteří z mých blízkých se ani neznají, někteří by si nerozuměli. Vždyť ale Aranel má taky milion stránek.

neděle
Přijdu na čtení. „Kde máš pana Přemysla?“ Nemůžu taky občas jít někam sama? Třeba i na čtení? Zvláštní. Ptám se taky tak? Budu si toho všímat. Ostatně možná je lepší říkat mu tím genderově potenciálně obojakým příjmením. Včera Dánská dívka, silný zážitek pro něj při tom, silný zážitek pro mě poté (a na konci, ach), nějak se poodemykaly komnaty. Krásná Alicia Vikander jinak, krásná Kodaň, kýčovitá hudba teda trošku. A musím chodit víc do kina, vždyť já to mám fakt ráda. (Taky jsem si snad po třech letech obnovila kartičku do knihovny. Vždyť já to mám fakt ráda. (No teď jsem se chtěla jen rozhořčit, že mě lidi vnímají jako půlku, a už jsem zas jinde. Pardon.)

„Zariskujte“, nabádá nás Jarek při jedné z posledních svých open class. Škoda ho, jede na rok na Zéland. Udělal ještě posledních pár open class, a nejen že mě párkrát tak decentně pochválil (jednou za to, jak jsem elegantně spěchala po ulici), ještě mě přizval do závěrečné hospody. Tak se teda po takových čtyřech letech konečně cítím o trochu víc jako součást tréninků. (Vtipný ovšem je, že soubor se mezitím až na jednu Lenku kompletně personálně proměnil.) Jeho tréninky mi sedí taky proto, že vychází z jedné konkrétní techniky, a ačkoliv toho Limóna hodně obohacuje a hodně do něj vkládá, gravitace a jednotící systém je vespodu znát. „Někteří choreografové a pedagogové třeba vůbec neřeší anatomii. Víš, co to je, prostudovat si konečně, kolik částí má třeba kotník? Jak funguje? Přitom je to zároveň hrozně nebezpečný nevědět.“ A ten příjemnej večer skončil bezuzdným výsměchem na adresu kalendáře baletu Národního divadla, rozuměj do jisté míry konkurenčního souboru. Bude to asi ten, který jsem kdysi kupovala sestře jako exkluzivní vánoční dárek z Prahy. Jenže tehdy byl vkusnej, věřím tomu, určitě bych ani tehdy nekoupila nějakou trapárnu s klouby rozevřenými na >180°, hadry z H&M a nekonečně křečovitými situacemi. A uměleckým šéfem jako třešničkou.Tak se teď tomu tanci věnuju, co jde, i do Brna kvůli tomu pojedu, možná dokonce v létě do Bratislavy. S Jarkem se shodujeme: každý týden je vidět, každý týden může člověka posunout dopředu. Ujíždět dozadu se ovšem dá zrovna tak.