Líná. Císař. Desetiletí

Koncem roku jsme se propili se ciderem, pan Kliment z Vizovic zaslouží pozlatit ruce. Přes den na výlet, zlézt horu Luž, Pablo hodně mlčel a já taky. Rozvázal nakonec a povídal, že ho ta příroda hrozně uklidňuje. Že přes svátky nějak odvykl lidem… a pak večeře, Pringles, cider, Králova řeč v posteli. Protože jsem tesknila, že se zase neocitla ve svátečním programu a že v televizích nevědí, co je dobrý, a tak to stáhnul a koukal na to se mnou. Akorát do 23:48, pak pustit ČRo 1 jak důchodci, nachystat bublinky a čekat na zvony, hymnu a Abbu. Jít ven do rachejtlovýho peklíčka, procházet se chvíli, ještě jednu skleničku a jít spát. Máma mu volala, když už jsme byli v limbu… jak říkám. Důchodci.

Předsevzetí? Mám. Nebejt líná. Správně namítáte, že to není moc dobrý předsevzetí, protože je jednak negativní a jednak co to je, jak si ověříme, žes to splnila, frajerko? Uznávám. Jenže já v tom mám jasno. Nebejt líná znamená nečíst si fejsbůk, když není umytý nádobí. Chodit ven (i když na to ani až tak nepotřebuju předsevzetí, protože nabeton vím, že to člověku vždycky udělá líp, vždycky). Učit se cizí jazyky – nekonečnej boj. Pečlivě číst Respekt. Neválet se ráno v posteli – mezi vstanutím v půl osmý a v půl devátý je velikej rozdíl. Neodsouvat povinnosti, co nehoří (koupelna!!). A takhle. Jo, mám s tím potíž, nedrásá mě jít spát, aniž poklidím v kuchyni, prostě se mi v tu chvíli chce spát a padám. Jenže pak si ráno řeknu, vidíš?! A netěší mě to.
Kondiční jízdy, to je hodně „nebejt líná“. Už jsem jela 7x. Ty poslední dvě se mi konečně líbily. Totiž poslechla jsem tu paní a jela tak 35-40, na trojku řadila uvážlivě. Takže co? Takže jsem si mohla křižovatky a všechno předem promyslet, ano, je tam trojúhelník, ano, na semaforu doprava. Ženský dost řeší, co ti ostatní za nimi, ale vy se na ně máte ohlížet akorát ve smyslu nedupat na brzdu a nedělat nepředvídatelnosti, hučela do mě ta paní. Jinak se ohlížejte na sebe, aby se vám jelo pohodlně a dodržovala jste pravidla. Jako jo, jestli mi uvnitř svých naleštěných audin nadávají, tak to neslyším… pffff. Ano, asi při každý jízdě mi auto chcípne, nejlíp na Šalďáku nebo pod viaduktem. No co. Jeden cyklus červený vydrží každej – prostě každej.
Neříká se to snadno, ale jsem na sebe hrdá. Mrzí mě ty peníze, ale vlastně vůbec nemrzí. Možná se to totiž naučím, a to budu úplná Wonderwoman!!

Teď nejezdím; dlím v Broumově na překladatelský rezidenci. Ano, opět. Tady člověku dost hrozí, že bude nejlínější veš. Jo, čeká se, že tu budu pracovat, ale nikdo mě nehlídá. Můžu to prospat, prokoukat do zahrady, procourat po náměstí, výstup se neočekává a spolurezidenta to netankuje. Leda asi kdybych nemyla po sobě nádobí. Tak se motivuju, díky milé Naně cvičím denně s Adriene, posílám se ven (i když teda v říjnu to bylo takový příjemnější, těch hub tenkrát!) a i ty věci vracím do skříně. Nejde zas pracovat v úplným sprasku.

Pablo mě za autoškolu chválí a zodpovídá různý dotazy na pravidla i technickýho rázu. Hlavně o něm chci ale dneska napsat něco, co vlastně za mě napsal básník Matthew Rohrer.

The Emperor

She sends me a text
she’s coming home
the train emerges
from underground

I light the fire under
the pot, I pour her
a glass of wine
I fold a napkin under
a little fork

the wind blows the rain
into the windows
the emperor himself
is not this happy

Někdy přijdu domů, když Pablo už doma je. Z jógy, z kanceláře, někdy takhle přijedu i z Prahy. Odemykám a za ledovým sklem ve dveřích vidím hrnek s čajem. Stojí na lince a čeká na mě. To je víc než… víc než hodně. Možná působíme na okolí studeně nebo jako kamarádi – málo se dotýkáme, nijak mazlivě se neoslovujeme, nemluvíme moc za sebe oba, řekla bych. Přesto už nejsem tak nejistá jako dřív, že třeba víckrát nepřijde, a hodně v tom pomáhá třeba takovej hrnek s čajem. Kolikrát se mě Pablo ptá na něco, co jsem říkala – i několikrát (je fakt, že někdy toho asi nakecám příliš a důležitý věci zaniknou). Pak se sebere a nachystá tohle; beze slov, bez komentářů. Jazyk lásky.
(Teď se málem fakt sama dojímám, jak to čtu. Tyjo!)

No, a skončilo nám desetiletí. Nebudu to tak podrobně hodnotit jako Fay. Zhodnotím to stručně: poslední rok byl nejlepší. Opustila jsem marketing, zabydlela se zcela v knihách. Velikonoce trávila na hřebenech Krkonoš. Běžkovala ve Švýcarsku. Díky Naně (zase) se zbavila otravných bolestí v prsou. Moc si užila léto. Přestěhovala se do nejmilejšího města s nejmilejším spolubydlícím, našla si tam jógu, masáže. Bydlení je proces, pořád je co dělat (viz „nebejt líná“), ale děláme to tak nějak motivovaně. Seznámila Pabla s většinou blízký rodiny a všichni ho zbožňujou. Začala jsem s ním zas běhat a funguje to. Jsem spokojená – šťastná? Možná i to by se dalo říct. Koulím se po paletový posteli ze strany na stranu, chytám ho za ruce, tisknu se mu k zádům, padám furt do mezery mezi matracema a zase se vracím na tu svoji jen o fous měkčí než prkno. A i když Pablo vlastně není vůbec můj typ, a ještě navíc si ho tak oblíbila moje maminka, jsem i díky němu šťastná jak blecha (šmarja rozmysli se, Aranel, veš, nebo blecha?!).
Navíc teda myslím, že to je na mně dost vidět, že to vidím nejenom já. A snad to aspoň občas šířím do okolí. Což se má.
Jediná hodně negativní věc se vlastně odehrála už zkraje roku. Když odešel dědeček. Vzpomenu si na něj často – a s láskou. I proto jsem smířená. Už to tady pro něj nebyla velká hitparáda. A věku se dožil požehnanýho.

Tak pojďte, dvacítky! Bude to jízda.

Každodenní duchovno. Kondice. Olej a sůl

V bytě bylo jako po výbuchu, tak jsme se sbírali a odjížděli. Výmar. Desava. Berlín. Po stopách Bauhausu. Jednou spát ve spolubydlení, který připomínalo Kliniku tolik… no slzičky skoro, jindy spát v hotelu s několika hvězdičkama. Courat se, civět. Pak Pablo udělal solidní blbost, která měla za následek pěknejch pár zmizelejch peněz. Naštěstí doklady i bunda se našly. Myslela jsem na svoje rodiče, slyšela maminku, jak skoro křičí, slyšela/viděla tatínka, jak nechápavě vrtí hlavou, vzdychá, celým tělem vyjadřuje nespokojenost. Nelíbí se mi to a nedělala jsem to. Vlastně jsem si hlavně přála, aby nekřičel Pablo. Nějaký peníze, co po nich. Ty dovyděláme.

Teda spíš já. Pablo měl sice nějaký plány a záměry, ale všechen čas požere škola. A přesto se mi zatím pořád nezdá, že bych ho živila. Myslím, že se na to se svou plánovací, přemýšlecí povahou prostě připravil, něco si našetřil. Dokonce jsou peníze i na merino svetry a tlustý knihy o architektuře. Velkej poznatek jsem ale zformulovala v posledních několika týdnech – jak člověk snadno zapadne do tradičních genderových rolí. Smála se tomu už jednou sazečka, nejhlasitější sociálně-mediální, a2larmový feministky jsou nejvíc ohrožený druhýma směnama a – vlastně teda vlastnoručně ukovaným – řetězem od sporáku k pračce; znají nepřítele. Tak já vařím a Pablo sestavuje skříně z Ikey, každej děláme, co umíme… protože nás to tak tradičně doma učili, a takhle je to furt dokola. Správně to ale poznamenával gay kamarád: skříň z Ikei se sestavuje jednou, zamést kuchyň a umýt nádobí je potřeba furt pryč. Jestli je pozornej a chce se dělit, nakonec se chopí i toho.

Nesmí teda zrovna hrozit odevzdávka, zkouškový, test z matiky a kdeco. Tušila jsem, že to bude hrozit, sžívám se s tím snadno; uvidí se ještě, až to skončí, jestli si to Pablo uvědomuje. Že je pak potřeba zas chvíli zalejvat a okopávat ten vztah. (Vztah. Furt mi to slovo vadí. Vztah je asi mezi členy ve větě nebo nevim.)
Co si uvědomuju já – že to fackování domácnosti fakt zabírá dost místa v mozku. S Fay jsme o tom četly takový článek. Jak se nějaký muž rozhodl, když jeho žena zrovna měla před deadlinem nebo podobný vypjatý období, že když mají tedy přijít přátelé, že uvaří večeři. Ženu to potěšilo – dokud nedorazil domů z práce, nepověsil bundu na věšák a nerozrazil dveře do kuchyně se slovy: „Tak jdu vařit!“ K vaření večeře je potřeba naplánovat si, co bude, s ohledem na to, co bylo včera, co by mohlo být zítra, co je v lednici, co je v lednici a musí se sníst, co má kdo rád, na co má kdo alergii, jestli v tom budou vitamíny a bílkoviny, jestli máme olej, sůl, kmín, nutný základy. Vůbec ne, že se z poličky vyndá hrnec, do toho se umístí věci nalezené v lednici a chvíli si pobydou v teple. Nebo jako jo, ale tahle fáze přichází víceméně za odměnu.

Musím říct, že jsme jen dva nevybíraví dospělí bez stravovacích omezení, a stejně mi to teda bere plno sil, aby bylo co jíst. I na tom se s Fay shodneme, že kdyby si to člověk nekomplikoval taháním sklenic z a do bezobalový prodejny a radši si bezskrupulózně naklikal Rohlík, cítil by to jinak. Jenže za ten malej pocit malýho přínosu sudetskýmu okolí mi tyhle věci stojí. Navíc si toho můžu nakoupit buď jen trošku projednou, nebo naopak pytel, ať tam neběhám zas tak často.

Hrozně jsem odběhla od toho Bauhausu. V krásným výmarským muzeu nám Šmídek povídal o Gropiovi, ale taky o Goethovi. O Goethovi a jeho konceptu „necírkevního duchovna v každodenním životě“. Snad jsem si to zapamatovala dokonce správně, protože v tom právě vidím svoje bezobaly, svoje DVTV, svoje Respekty, svoje knížky a literární nebo jiné pořady. Nesmí člověk zabřednout do úplně šedý každodennosti. Netuším, jestli to Goethe myslel takhle, ale často si jeho slova připomínám. Aby moje duchovno nebyly jen pracovní překlady a noviny z Regiojetu.

Měla jsem narozeniny a je mi třicet dva. K narozeninám jsem si nadělila kondiční jízdy. Pablo to auto z minulýho příspěvku koupil, raduje se z něj, a mě to nutí… paní v autoškole je mnohem hodnější, než když jsem si ten řidičák tenkrát dělala. Mnohem míň toho chce, nebo aspoň zatím. Taky já jsem určitě klidnější než tenkrát – jakkoli mě plísnila, že mám v hlavě bubáky, utíkám ze situací, všechno chci mít hned vyřešené, problému se zbavit a ne si před ním přibrzdit a rozmyslet si ho. Jako co s tím nadělám, nic, jsem taková, úzkostná šprtka. Příště už jsem ale na brzdu dupala míň. Hlavně aby mě pak Pablo k tomu pustil, až tohle ukončím. On si ty svoje věci tak hýčká.
Jako ještě nejezdím. Z každý týhle jízdy mám půl dne o čem rozmýšlet. Ale – no jsem na sebe hrdá. Strach byl fakt velikej, pořád ho trochu zůstává. A šla jsem tam, a loket z okýnka a spolykaný kilometry se blíží.

Měla jsem narozeniny, je mi třicet dva a dneska jsem zhlédla všechny díly Manželských etud nové generace, co šlo. (Tzn. kromě prvního všechny.) Formát natáčení lidí, kteří vlastně nejsou vůbec ničím zvláštní, mě nějak fascinuje, voyerismus svého druhu či co. Už ty staré mě dost zaujaly. Teď jsem ale taková zmatená – vyvíjí se to vůbec někde dobře? Někomu se hezky daří děti, ale jaksi se zapomnělo, že se o ně někdo musí celý měsíce nebo pár let intenzivně starat. Jinde by se starali rádi všichni, ale čáp se zas někde zapomněl. A některý výpovědi, vzorce… tak všichni víme, že zamilovanost navěky nevydrží, na to člověk nepotřebuje ani manželství. Nicméně ono by se kolikrát i o tý lásce dalo nějak polemizovat. Ještě že mi minule na podobný úvahy napsalo pár z vás, že není potřeba stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Já si věřím. Nám věřím. (Jasně, na tý Staroměstský radnici si určitě věřil každej. Jenže některý lidi disponují silně vyvinutou hluchotou vůči varovným signálům.)
Co naše etudy? Je to tak, jak to je. Změní se v manželský? Dejte se překvapit. Však já se taky dá(vá)m.

Ještěd. Damašek. Kniha za knihou

Jedu autobusem. Jezdím teď docela často autobusem, sedadlo 51 má celé okno a ne trapné předělené sloupkem. Jezdím po stejný dálnici, vím, kdy se dívat vpravo a už skoro vycítím, kdy musí autobus zabrat do kopce. A kdy se podívat vlevo, protože tam je ta stavba, tam je vysílač, kterej mě tak těší, kterej se mi tak líbí, kterej mě naplňuje estetickým uspokojením a nutí zkoumat okolnosti svého vzniku, osobnost svého architekta. V autobuse lidi někdy jedí aromatická jídla (teď!! uf), někdy se baví o Gottově posledním rozloučení a někdy nahlas telefonují. Pablo by si přál auto, ale tuším, že i když ho budeme mít, do Prahy sama bez krámů s ním jezdit nebudu. Takže autobus.

Před měsícem jsme tam poprvý spali? Asi jo. Ne na vysílači – tam jsme se vydali o pár dní dýl. Protože akorát před rokem jsme zavítali na výstavu Picassových kreseb, a tak trochu oslava a trochu láska ke stavbě. Nebo jako – kam bys tak šla, když máš dopoledne a jsi tu nová? Svítilo slunce, Pablo fotil vysílač, vždycky když vykoukl, půjčil si na to moje sluneční brýle, přes který všechno vypadá jako v americkým nezávislým filmu. I Ještěd. Hezký. Nahoře… jsme si koupili hrnky s motivem. (Ono co ve městě není s motivem!) Skoro nic nemáme a když si něco koupíme, jsou to retro hodiny nebo hrnky s Ještědem, sice nemáme na čem spát a kam si poskládat trika, ale budeme vědět, kolik je retro hodin! Achich.

Občas nám někdo něco dá, hlavně asi věci, kterejch se chce zbavit. Koupili jsme si, to vlastně asi docela důležitý je, francouzskou velikou deku, ale taky dostali dvě menší, ale zas nemáme moc povlečení, a… něco jsem objednala, dlouho na to čekala, blázinec. Stále bydlíme mezi krabicemi mimochodem. Snad už jen na dny! Čistě bílé povlečení je nejdražší, ověřeno za vás. Takový ten damašek, co dostávaly maminky a babičky do výbavy, s nitěnými knoflíky a plastickým vzorem, tak to je prosimvás poklad. Snadno se shání povlečení špatných rozměrů, nebo drahé, nebo nevkusné, nebo z nepřijatelného materiálu (a těch je!), nebo tohle všechno najednou. Jako, hodně jsem jich viděla. A asi ještě uvidím.

Ale tak to jsou takový provozní drobnosti. Trochu zařizuju – hnízdím?… -, vařím, divím se, kolik toho musím nakupovat. Chodím ven, chodím do kanceláře, koukám se po lidech. A zvládáte sociální izolaci? Nastala sociální izolace? píše Fra. Nějak si to neuvědomuju. Skoro nikoho neznám, přátelé a přítelkyně jsou v jinejch městech. Ale izolovaně se necítím. Však o sobě víme. Cítím, že se budu muset snažit, že některá vlákna mohou být křehčí, než vypadají, a bez setkávání popraskají. Pořád nicméně opakuju: nežiju za polárním kruhem.
Sžíváme se s Pablem. Už jsem s nějakými bydlela, teď to ovšem prožívám nějak jinak. Nejde o žádný provozní věci, ty jsou snadný. Spíš… vtírá se mi do povědomí něco o těch pěti jazycích lásky. Nečetla jsem to, přece nejsem probůh nějaká ezo. Jen někde zahlédla krátkou anotaci a teď přemýšlím, jestli si to nepřečíst. Možná bych mu rozuměla o maličko víc a ve svých nejistotách se ztrácela o maličko míň. Jeho jazyk určitě není verbální, nejsou to ani kytky a čokoláda (ta možná někdy). Je to… ta velká starost, když mi něco je, vymezení si jednoho večera na mě jako za starých časů, radost ze společnýho běhání, furt dokola mytí nádobí, protože já to dělám hrozně nerada.
Trochu podle mě narážíme na neporozumění, když jde o plány, na víkend, na blízkou budoucnost. V neděli se mi až přihodil takový pitomý flashback na časy s Marií, která kolikrát do soboty večera souhlasila s výletem, pak se vylila do sraček a druhý den se válela v posteli a fňukala o depresi… Pablo se neopil a nefňukal. Ale mě nekonečně žrala nejistota, jestli přece jen nemusí pracovat, jestli ho někam netlačím a jestli mi něco neslíbil a teď to nezruší.
Začátek byl pomalejší. Pak už kafe a čerstvej vzduch a vlak a vítr a barvy a zábava a les a termoska s čajem a mušličky od babičky s kakaovo-ořechovou náplní. A bylo krásně a bylo dobře. K flashbackům není důvod.

Ještě jsem si chtěla zformulovat jednu věc, po tom roce nebo 13 měsících. Co na něm mám vlastně tolik ráda. Jedna věc je, že mi hrozně voní, že se k němu toužím tisknout celou plochou, já, která se i přátelská objetí musela s lidmi učit. Jiná věc: váží si mě. Asi tak by se to dalo nejlíp popsat. I když třeba nesouhlasí se vším, čemu věřím, co uznávám a za co jsem ochotná se prát, tak to neshazuje. Neshazuje vegetariánství, snahu o bezobalový a udržitelný život, sledování Lajny, chození na houby, cení si mojí práce. Třeba z toho sám dělá jen málo, ale nevykřikoval by, kdo z nás dělá co špatně. Dokonce říká, že jsem chytrá a hodně toho vím. To mám tendenci shazovat já, až si někdy sama jdu na nervy. Jenže jiní lidé jsou o tolik chytřejší a vědí toho o tolik moc víc…
A věc třetí: nevisí na mně. Ani finančně, ani jinak. Poskytujeme si věci navzájem a navzájem se obohacujeme. A mně bere dech, jak je vlastně taková věc nesamozřejmá a krásná.

Taky je teď ze mě opravdu intenzivní překladatelka. Kniha za knihou, v pátek jsem cosi odevzdala a dvě jsou přede mnou. Večer pracuju jen minimálně. Pracuju v kanceláři, pak jdu na jógu a doma vařím, žehlím, čtu si v posteli. Poznatek: nemám pocit, že bych toho stihla míň, pokud jde o normostrany. Že by tohle byla cesta k work-life balance – pustit do toho vůbec ten life? Navíc když si dovolím to čtení a u vaření poslouchám DVTV, zdá se mi, že opravdu nabírám na chytrosti a vědění. Což se mi zamlouvá. Možná víc než mít nabouchané normostrany.
A přitom… přitom… přitom taková blbost. Určit si místo a čas k práci a pracovat v práci. Ach Aranel, že ty na všechno musíš přijít až po tolika oklikách!

El. Charts. A je fuč

V pátek se stěhuju. O víkendu tak zmatečně a napůl a od pondělka už tam. Těším se. Těším se moc. Do kopců.

S Pablem jsme taky byli v kopcích. Zajímavá skupina: jedna rodina se dvěma holkama, jedna máma se dvěma klukama, tři single kluci, já s Pablem a kamarád-vodák se svou pokročile těhotnou přítelkyní. Děti trochu zlobí, z puberty nebo rozcapenosti. Rodiče jsou někdy nad věcí, někdy vybuchují, někdy drží spolu a někdy na sebe nasazují. Vyslechli jsme si takovou diskusi v neděli ráno v kuchyni, maminka A se ptá tatínka B: „A kam vy půjdete?“ „Nevím, zeptej se El.“ „Tak naši kluci by se chtěli jet koupat a pak na ten hrad…“ „Nevím, co chtějí holky, zeptej se El.“ Maminka B se nejmenuje El, má normální svoje jméno, ale ve vzteku se jí asi říká takhle. O večer dřív nám v hospodě vykládala, jak se tatínek umí-neumí starat o dcery, jak si jezdí na svoje dovolené a jak to na ní všechno leží a jak musí dcerce píchat hormony a…
U diskuse v kuchyni jsme byli s Pablem přítomni. Neumím to sem tak dobře popsat, i když to slyším v uších, to napětí, tu pasivní agresivitu, ty nevyřčený frustrace, ty komunikační přešlapy. Vyšli jsme o patro výš do pokoje a sedli si na postel. Pablo si opřel hlavu a ptá se mě:
„Myslíš, že takhle dopadne každej?“

Udělalo na mě dojem, že taky cítí, co se tam děje. Nemám na jeho otázku odpověď – respektive bych si moc přála, aby to tak nebylo. Aby právě to, že to člověk vidí a reflektuje, znamenalo, že se toho sám nedopouští. Smála jsem se: někdy si řeknu, že na všechno seru, proč já se mám pořád kontrolovat a bejt spravedlivá a racionální a klidná??! A taky si takhle ulevím, ošklivě, ale kolikrát vlastně už když tu tirádu zahájím, začnu se za ni omlouvat, protože na vypuštění ventilu stačí prvních pár slov. A pak se směju.
Jo maminka B se taky zmínila, že má na mladší děcko zapnuté sledování mobilu. Normálně si pustí modrou tečku, kde se holčička pohybuje. Zlepšila jsem se – dokážu na místě pomlčet. Pabla jsem ale v to nedělní dopoledne prosila, aby mě, vypustím-li něco takovýho někdy z pusy, osprchoval studenou vodou. K tomuhle bych se nechtěla dopracovat.
Ostatně vyhrazuju si právo provést mu to samé. Kdyby náhodou bylo třeba.

Ono takových situací člověk vidí. Na kamaráda-vodáka jsem vyjela, když pokolikáté dělal humory, že samozřejmě svojí slečně to dítě občas pohlídá. Jak pohlídá, snad bude i jeho? Zrovna on se umí tak pěkně shovívavě usmát, Aranel, prosimtě. Jenže to jeho sebevědomí je někdy až až až. „Chtěl bych mít taky takový sebevědomí, abych o sobě přestal pochybovat,“ posteskl si Ovečka včera v kuchyni. Ovšem nejsou právě ty pochyby to, co nás žene dopředu? Kamaráda-vodáka ženou dopředu nějaký měřítka korporátu. Jenže my – holky a kluci z fildy, kterým se ta filda víc zaryla, potřebujeme něco víc nad sebou.

Zvoní mi v uších cizí slova, věty: To přijde. To víš, děti. Vztah je o kompromisech. Chlapi jsou takoví, ženský jsou takový, s dětma se všechno změní. A já idealisticky věřím v sebe, v Pabla, v nás a v to, co říkala Nana o pevnejch základech. Přitom ne že bych se nebála. Bojím se, protože leccos nedokážu mít pod kontrolou. Nedělám dost. Nejsem dost. Bojím se vyčuhovat, bojím se, že nezapadnu a zůstanu opuštěná. (…) Pořád se svým strachem bojuju. Pořád hledám cestu, jak ho nemít. Jenže co když je načase přijmout, že to tak se mnou je? Že se bojím. Jsem to psala posledně, že s tou holkou máme hodně společnýho. Věřím a zároveň se bojím. Že se těm výše zmíněným větám nedá vyhnout. Že přijdou třecí plochy, že se nesrovnáme do bytu, že nebudu dost a nejsem dost, že Pablo bude chtít dohnat těch pár ztracenejch let, na všemožný způsoby. „Ty ho musíš mít fakt hodně ráda. Takovýhle obavy jsi nikdy s nikým neměla,“ povídala mi Z. na pískovišti. Občas ze mě takovýhle věci vypadnou, že co kdyby co když, a vlastně nevím, jakou reakci čekám. Možná žádnou, možná je to zase jenom druh ventilu.
Někdo se bojí a někdo má toxoplazmózu!, psala jsem zrovna včera Vančuře. Po sto první: s Pablem se bojím míň. Některý věci je těžký říct. Ale jsem si skoro jistá, že je říct můžu, že je to víceméně jen můj strach, co je drží uvnitř. Že je neshodí ze stolu, nebude se nad nima pohoršovat. Protože, protože, hmm… protože mě má rád.

Léto je skoro fuč. Člověk jde třikrát na zahrádku, třikrát do letního kina, třikrát se vykoupe a hotovo vymleto. Nebejvaly ty prázdniny mnohem delší? Když byl člověk mnohem menší. Vlastně se toho stalo spoustu, Bulharsko a to všechno, a stejně má člověk pocit, že to je jak tejden. Paradoxy léta. Odteď jen déšť a kopce, a za pár týdnů Stalinovy ruce v pohotovosti!

Zá-aří, zá-aří
na léto jde stá-aří
zlaté slunce zá-aří
malátně a s úúúnavou

Žá-aci, žá-aci
ve slohové prá-aci
píší, jak nám ptá-aci
mizí nad hlavou…

Jižní princezna. Stisk. Základy

Onehdy jsem se bavila s někým a rozumovali jsme, jestli chodíme do práce, protože nás to baví, nebo čistě jen proto, aby byly děngy. Říkala jsem, že mě moje práce baví, že to nedělám jen pro peníze, ono zkuste si dělat překlad jen pro peníze, haha. Že tím ráda trávím čas. No, dva a půl tejdne jsem rajzovala po všech čertech a za překladem ani nevzdechla, a ještě bych to klidně chvíli vydržela!! Tak teda vlastně nevím. Spíš to je práce, která mě nijak nedeptá (narozdíl od někdejší epizody ve státní správě), ale nemůžu úplně říct, že by mi to chybělo. Možná to je i konkrétní knihou, není to žádné přelomové dílo a trochu se s tím dřu, no.

Jiný dotaz jsem dostala: no a jste ještě spolu, po tý dovolený? Ježišmarja nejvíc. Možná se někteří lidi poznají a už se pak nemůžou ani cítit. S Pablem to mám(e) myslím obráceně. Hodně jsme se sblížili, v situacích zábavných, náročných, krásných, dojemných i upocených. Upocených – jsem nechápala, co se to se mnou v pohoří Pirin děje. Zpocených lidí jsou zjevně dva druhy: jedni jsou z vedra, z MHD, z obezity, z umělohmotných hadrů, ošklivě ulepeně zpocení. A pak máte ten pot, který se na člověku vyrazí v důsledku vyšplhání na kopec, tam ofouká větrem, a vítr asi roznese feromony do okolí nebo co to má znamenat, celá divoká jsem z toho byla. Přitom někdy se dalo leda opláchnout ledovou vodou venku u trubky, žádný veliký mytí. (Inu: Snad to není hřích, nebyl jsem to já, kdo vdechl dívkám divokou vůni a dal jim horkou pokožku. Jediný je ten, který sídlí v dívkách a který sídlí ve slunci. Za takových milostných jiter, kdy slunce tkví v modři jako planoucí hřeb, si myslívám, že je lepší se milovat jen jednou, jedenkrát v životě s divokou jižní princeznou a za trest zemřít, než tisíckrát objímat lenivého lemura.) Krásný to bylo. A nejde to jinde opakovat, v Sofii v hostelu a všech jiných místech je milování taky čím dál lepší, i skrz tu blízkost a sdílení, ale na horách…
Je znát i na něm, že se uvolňuje. Srnečka jedna. Ach, jen kdyby nebyli pořád všude kolem lidi.

Nejde ale jen o to, vůbec ne. Měla jsem asi tři propady. Jak jsem jinak uvolněná, veselá, přizpůsobivá, všechno zvládnu a ze všeho se vymotám (když dostanu dvakrát, nebo aspoň jednou denně kafe), stalo se mi třikrát, že jsem chtěla se vším praštit, začít křičet, vztekat se jak malé dítě, které se ještě nenaučilo zacházet s emocemi. Jednou v Bukurešti po výstupu z mikrobusu – cesta trvala asi šest hodin. Vedro, velkoměsto a můj pitomý starý telefon, který ne a ne nás lokalizovat na mapě. Jednou v Amsterdamu, zase vlastně kvůli modrýmu puntíku a protože je pozdě, já chci najít hospodu, ale všude je plno lidí a ulice se jmenují Olofsstraat, Olofsgracht, Olofslijn nebo co a nejde se v tom vyznat. A jednou v Sofii, těsně po příjezdu do Sofie, vedro, únava, batoh, dlouhá cesta nočním autobusem a prodavač zmrzliny nás tak spektakulárně a hnusně okradl, že mi nakonec vlastně v parku, kde se tlačili lidi u stánků a hrála tam hudba, fakt vyhrkly slzy. I proto, že jsme dlouho hledali hostel, nakonec se ukázalo, že ho zrušili, a já měla pořád na mysli, že jsme Pablovi slíbili, že výlet bude naplánovanej a budou tam pevný body…
Pablo má v takových chvílích dobrou strategii. Na chviličku mě obejme nebo mě aspoň pevně chytí za ruku. Za tu ruku mě drží a elegantně se vymotá z centra Bukurešti do hostelu (stačilo málo, ale jak přešel tu obrovskou křižovatku, to mi hlava nebere), elegantně se proplete všemi těmi Olofs-něco až do hospody, spolehlivě a bez váhání mě navede v Sofii až do novýho hostelu, do chladnýho čistýho pokojíku pro dva, kde můžu hodinu spát a probudit se uvolněná, veselá a tak dále. Stačí mu k tomu všemu jen nakouknout do map v telefonu, který má popraskaný displej, mapa je mrňavá a nemá kontext a já do toho navíc pořád matlám. Jenže on to vidí z první vody načisto a já opravdu, opravdu můžu prostě jen držet tu ruku a dávat levou nohu před pravou a pravou před levou, a všechno dobře dopadne.
Možná ani neví, co pro mě dělá. Zase tuším, že to pro mě ještě dlouho, třeba nikdy, nebude samozřejmý. Opravdu veliká věc – být pro druhého na místě a připravený, když vás potřebuje. Docela bych se tím mohla dost inspirovat, třeba i v přátelských vztazích.

Kamarádka Petra jeden večer nad blízkovýchodním jídlem vykládala, jak se seznámili s Petrem, jak se dali dohromady. Jak velkou roli v tom hrálo, že se rozhodla nic neskrývat a nemlžit. Upřímnost až na kost, protože co jinýho. Protože co jinýho do zdravýho vztahu.
Tak jsem jeden večer v hostelu začala. Dlouhý odmlky, přerušovaný věty, značná duševní námaha. Ale musela jsem to říct: děti. Chuť a potřeba je mít. Prostá skutečnost, že času není nekonečně. A silný pocit, že s Pablem bych se toho nebála.
„Hmmm. No je dobře, že mi to říkáš, to je moc dobře. Jako určitě bych někdy nějakou rodinu chtěl… Víš, Aranel, budu o tom přemejšlet, fakt. Ale teďka, já už jsem si vzal ty prášky a chce se mi strašně spát, vidím to tak na deset minut… tak můžem se k tomu někdy v blízký době ještě vrátit?…“
No a já srdce na dlani, rozumíš. Aspoň jsme ale ty těžký témata vlastně docela elegantně ukončili. A vrátil se k tomu druhý den, a odpověď mě potěšila. Potěšilo mě nakonec i to, že ho zarazilo, že kdyby razantně odmítnul, opustila bych ho. Vážně ho vnímám tak jednorozměrně? Ne, ono by to nebylo lehký, Pablo, bylo by to zatraceně těžký. Ale upřímnost je upřímnost; a rozhodně nehodlám praktikovat takový ty rady od maminek a babiček „no tak to přeci nějak navlíkneš“. Nebudu nic na nikoho navlíkat. Upřímnost holt nepřináší vždycky jen radostný zvěsti.

Hned to nebude. Bude bydlení, už brzo, a nemůžu se ho dočkat. Nemůžu se dočkat, až s tímhle člověkem budu žít. Jo jo, na dovolený je to jiný, tam je člověk proto, aby utrácel peníze, očumoval brutalistní stavby, cákal se v moři a miloval se po hostelích. Ale i tak. Dost si – dost nám na to věřím. A ty děti… Zaklady kazde stavby trvaji nejdele, nejdele zraji, nekdy se zda, ze neni nic videt, ze neni videt pokrok. A pritom na zakladech vsechno stoji! Nana mi napsala takovou dost osobní zprávu, kterou si nechám z většiny pro sebe. Nicméně tohle je její gró. Že Pablovy spíš opatrný kroky dávají smysl. Protože stavíme základy, takový opravdu pevný, jaký se možná dneska už často nedělají. Když se nenecháme rozrušit okolím, znervóznět a vycukat, nerozruší nás nakonec nic. A dítě není základ, ne ne. To se má přinášet nejlépe až do stavby přešlý mrazem, větrem, deštěm a kdovíčím.
Jsem Naně moc vděčná za obě naše brněnský setkání. Někdy mám pocit, že máme společnýho hrozně moc, někdy zas, že to tak není a namlouvám si to. Ale ukládám si za úkol nebýt líná a zjevovat se v Brně i jakožto liberecká. Protože každé živé setkání naše přátelství, z mého pohledu, o značný kus posune. A doprovod třetí osoby zatím ničemu nevadí 🙂

Dalo by se z těch cest samozřejmě navyprávět spoustu momentů, útržků, zážitků. Ale tyhle dva dojmy (a šumivý víno potmě na pláži) mi doopravdy utkvěly. Tak vidíš. Kdo by to do něj řek. Kdo by to do nás řek. Ani on sám ne. Ani my sami ne. Láskyplno!

Co se stihne. Stará přátelství novýma očima. Láska v závitcích

Minule to byl den odjezdu, dneska je to den návratu. Mezitím byl ještě jeden den doma, ale to se skoro nepočítalo, pračka dovnitř, pračka ven, oběhat pár drobností a ráno v půl sedmý zas ve vlaku… Ten den mezi jsem ale zjistila, kolik toho člověk stihne, když nepracuje! Hodně. Ve všední den, kdy nepracujete, toho stihnete fakt hodně.

Před těmi všemi cestami mě čekala taková malá nepříjemnost. Zdravotní. Maličká gynekologická operace. Nechtěla jsem, aby to byla operace, ale nakonec byla… Takhle: jsem z lékařský rodiny. Na nemocnice jsem od malička zvyklá. Nejsem ovšem zvyklá tam figurovat jako pacientka. Nevlastním pořádnou noční košili, župan, pantofle, nic z toho, nedovedu se po nemocnici pohybovat, všechno mě udivuje. Navíc – jsouc z lékařské rodiny – v rodném městě požívám protekčního zacházení, kolikrát ani v čekárně neotevřu knihu a už se mi někdo věnuje. Naivně jsem chtěla ušetřit čas, svěřila jsem se do péče veliké a vyhlášené nemocnice, kterou mám v Praze úplně za rohem. No, myslím, že kdybych do rodnýho města jela, všechno by odsejpalo rychleji.
Děsně to všechno trvá a v dotyčném ústavu některé věci vypadají fakt k pláči, třeba toalety nebo svačina po narkóze. (Hladová nevím kolik hodin jsem tu housku za korunu z Kauflandu vdechla i s eidamem a florou, nebo co to bylo, ale…) Všechno v pořádku, žádná motanice, krvácení, bolesti – no ad bolesti. Jen jsem otevřela oko, už se sestra ptá: „Chcete něco proti bolesti?“ Zamyslela jsem se. Bolest mi připadala povědomá a tušila jsem, že: „Ani ne, ale nemohla bych dostat ještě polštář? A lehnout si na bok?“ Lehnout jsem si mohla, nad požadavkem na polštář zvedala obočí, pak mi neochotně přinesla nějakou složenou deku. Tu jsem si objala na břiše, bolest pomalu ustupovala, stav se zlepšoval. Nicméně dotaz vznesla ještě třikrát. A nakonec: „Vy moc nemáte ráda prášky, že?“
Ale tak netrápila bych se nějak zbytečně. Ani jsem si ovšem nechtěla loupat prášky… zbytečně.

„Musí si vás vyzvednout dospělá osoba, z ruky do ruky,“ zdůrazňovali mi několikrát. Poprosila jsem Pabla, v určitým předstihu, a ten řekl, že jo. A stejně jsem se cítila hrozně blbě, že má přece spoustu práce, kterou chce udělat, aby mohl jet do Bulharska, a já ho takhle zdržuju. Nechci být nemocná, chci být nejvíc bezproblémová holka, který nikdy nic není a všechno zvládne (a když jí něco je, dá si horkou sprchu, na dva dny odpadne do postele a nic nepotřebuje), psala jsem Ondrášovi. Jak to mám udělat, abych se furt neomlouvala a nebyla ve stresu z toho, že ho to určitě hrozně irituje?
V tu dobu jsem pochopila, že i když Ondráš někdy bručí a není s ním snadná řeč, mám v něm dobrýho a spolehlivýho kamaráda. Ale tak proč by ho to mělo iritovat? Řekl, že je to OK? Pokud jo, tak bych se tim netrápil. Z mého pohledu chlapského myšlení: jakmile jsem s tím srozuměn, odsouhlasím a vím, že je to třeba, tak to přijmu a dál neřeším. Obzvláště takový nevyhnutelnosti. To neni jako přidělat poličku, což se může udělat dneska nebo za rok a fungování ničeho a nikoho to zásadně neovlivní. Pokud nevykazuje známky toho, že mu to fakt vadí, tak je nehledej 😉 A taky si myslím, že od toho dva lidi spolu jsou, aby si vzájemně pomáhali, a že se s tím počítá.

Hrozně mi to pomohlo (tomu s tou poličkou tedy tak úplně nerozumím). Jasně, kdyby stály role obráceně, odkejvla bych, zapsala do diáře, sbalila si knihu, nabila telefon a byla bych v pohodě – protože nevyhnutelnost a srozumění. Jenže takhle mě fakt braly ty moje pochybnosti ™. Taky proto, že hodina sem, hodina tam… ale Pablo nezaprotestoval ani slovem, ani když musel v šest vstávat, ani když dostával zprávy s nejasným časovým odhadem. Pak přišel, chytil mě za tu ruku a sestra říká: „Tak já vám ještě tady něco povim…“ a k Pablovi: „no vy počkejte na chodbě, vždyť já už vám ji hned dám!“ Nechtěl mi tu ruku pustit. Následně rozehnal moje smutný obavy, že když do mě takhle někdo rejpnul, už jsem rozrejpaná a bude to horší a horší, a pak mě zabrzdil na cestě do kavárny pro polívku: „Já jsem šel do bistra a dal jsem si k obědu závitky. A vzal jsem i pro tebe.“
Doma jsem si dala závitky na talíř tedy, přilila sojovku a zfutrovala je, jako bych týden nejedla. Nejlepší závitky v Čechách, to vám povídám. Přitom jsem mu vykládala ještě jednu divnou věc, co se mi tam stala.

Totiž když už jsem odcházela, řekla mi ta sestra: „No, tak 3 týdny bez styku, spíš možná měsíc, ale vy určitě budete chtít těhotnět, tak aspoň ty 3 týdny…“
Už jsem hodně chtěla vypadnout, schovat se Pablovi do náruče, nereagovala jsem na to teda nijak. Ale „určitě“? Co je to za vývody? Nepadlo o tom předtím ani slovo, ten zákrok s tím vůbec přímo nesouvisí. Zabolelo mě to a zdálo se mi to hrozně neprofesionální, dá se tím přece fakt ublížit. Jo jo, jsem potrefená husa, a Pablo mi vysvětloval: „ona to nemyslela zle. prostě to tak řekla.“ Stejně tak další říkají, za hodinu už nevědí, že jsi tam byla, nic tím nemysleli. Hm. Jenže. (A ještě to hrozný slovo!!)

Vlastně jsem původně chtěla psát i o těch cestách. Kvůli zítřejší cestě do Brna musím ale vstávat tak brzo, že je mi z toho nevolno. Tak příště. Až se to usadí. Až se odloupnou spálený místa a tak!

11. 4. 3

Uchyluje se nás k tomu víc: jen takové rychlé příspěvky, bleskové poznámky, záznamy ze životů. Mně neusnulo dítě na několik (desítek) minut, ale za několik desítek minut jede vlak. První vlak ve velké cestě, „první romantické cestě“, jak vzdychali moji/naši kamarádi, když jsme ten výlet domlouvali. „To mě vůbec nenapadlo,“ divila jsem se. Ono ostatně už Krkonoše byly dost romantický a minulý týden v Tatrách zrovna tak. Ale na to teď není čas.

Původní plán na počátek července zněl 16 dní v Bulharsku, většinou pod stanem, v divočině, bez jistot, na hřebeni. Hodně jídla na zádech, hodně kilometrů. Trochu jsme před sebou asi hráli hry, že si to užijeme, že to ujdeme, že na to máme vybavení (mezitím se v těch Tatrách mimo jiné ukázalo, že vodní sloupec mé sedmnáctileté goretexové bundy už není, co býval). Rozseknul to Pablo. Nečekaně hodně o svých důvodech mluvil, na trávníku na Petříně. Co by se mohlo stát a co by to znamenalo a že whatever, lístky stornujem, ať to stojí, co chce – je to jeho investice do zdraví.
Tak dobře.
„A nejde to nějak vymyslet? Kdybychom chtěli jet sami, tak bychom vám nepsali, my jsme chtěli jet s někým, třeba s váma,“ říkal mi kamarád do telefonu. To je docela vtipný: oni se snaží být s námi, my se tak trochu snažíme ten společný čas ve čtyřech ne škrtnout, ale zkrátit. (Možná rozdíl mezi jedenáctiletým a devítiměsíčním vztahem.) Směju se, moji rodiče to mají taky tak, taky jsou to takoví pavouci. A cítím se jaksi vyznamenaně, že se se mnou Pablo cejtí dobře. Že se vzájemně! bavíme a tolik si vyhovujeme.
Nakonec Pablo zavolal jemu. Všechno mu řekl, skoro vlastně víc než kdy mně. A vyrážíme. 16 dní se mělo změnit na 7, ale nakonec to je 11 dní přes 4 státy. Vlak, bus, letadlo, tři metropole, hory, moře. Je to OK? ptám se Pabla. Je to ok. Nehrozí, že bychom zůstali viset na hřebeni.

Myslela jsem, že pak se bude pracovat. Ale prej když už jsme různým kliošům nahlásili volno, ještě někam pojedem ve dvou. Vybrali jsme si Amsterdam, totálně kontra-hory; ovšem ubytování zadarmo a možnost očumovat různé ty architektury. Že i ty škrtnuté dny využijeme k užívání volna, mě překvapilo, nadchlo a potěšilo. Chce se mnou trávit čas, je mu se mnou dobře. Pořád to nevnímám jako samozřejmost – možná nikdy nebudu?

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 99 221 kliků