Fejm. Orientační instinkt. Stoupačky

Tento zcela neambiciózní blog psaný pro šest kamarádek a kamaráda, kteří se po vydání nového článku aspoň ozvou a dozvím se, co dělají zase ony, zmínila na svém povedenějším, pravidelněji vedeném a různě provázaném blogu Soňa Malinová. Napsala mi to Nana a ve mně úplně hrklo, asi mám teda fejm! A to by vzal čert, ale že tam naskočily komentáře, které si pochvalují počtení zde, to mě moc těší. Přemýšlím, jestli bych to tady neměla zpacifikovat, ale Soňa Malinová si to tady vybrala ke sdílení ve stavu současném. Tak asi budu psát dál jako doteď, co už. (Jo a od roku 2011 bych to spíš nečetla, ale uznávám, že to s mnoha blogy dělám taky tak, i opakovaně.)

Poznala jsem Pablovy kamarády. (Venku občas hráváme takovou hru, kdo potká víc kamarádů. Respektive Pablo ji nechce hrát, protože jsem ho asi třikrát porazila na hlavu a když už potkám známého i v sobotu dopoledne v Rokytnici nad Jizerou, upřímně ta hra fakt ztrácí smysl. Utahuju si z něj; chudák, když u nich ve škole jsou v ročníku tři lidi a nás bylo osmdesát, nemá to chlapec nejjednodušší.) Jsou to kamarádi ze střední a jeli jsme do Třeboně. Tam jsem ještě nebyla. Moc mě tím potěšil. U příležitosti festivalu Anifest.
Spolužačka Sváťa na mě udělala zásadní dojem. Mele. Pořád mele. Hlavně o sobě a o Partnerovi. Toho ani neznám a už mi lezl na nervy jak málokdo. Vykládala, jak bydlí, jak se koukají na seriály („ty na nic nekoukáš? Na Hru o trůny? Na Black Mirror? Na Stranger Things? To Ti Pablo nic nevybere? Nám Partner vždycky něco vybere…“), kam pojedou na dovču (top 10 nejhorších slov), jak si Partner představuje bydlení. Ona řeší, jestli chce desku do kuchyně z pravého kamene, nebo umělého. („Slyšela jsem, že ten pravej kámen do sebe natahuje chutě…“ To jsem málem vyprskla a zeptala jsem se, jestli to vadí, že by tu linku někdo olizoval?) On si přeje velikou troubu širokou devadesát centimetrů, aby mohl péct dvě kuřata najednou. A tak dále, a tak furt. Půltřetí hodiny ve vlaku.
Kladla dotazy i nám a my jsme na ni převážně jen mlčky hleděli. Většinou podlehla a začala tam, kde přestala. Vprostřed odpoledne jsme se s Pablem zdejchli z filmů na procházku k rybníku. Zlomila jsem se v pase, opřela ruce o kolena. „Pablo! Chápeš! Já vůbec nic nemám! Nemám hypotéku, nemám půlku bytu, nemám pracovní smlouvu, nemám kolegy, nemám vybranou dovču a letenky a nevím, z čeho chci mít desku v kuchyni. Jsem úplná třtina ve větru!“ Smál se. Že to je prej prostě Sváťa a nesmím to tak brát. Kdybychom jeli na víc dní, i oni by jí řekli, ať už mlčí, že to nejde dál.
Totiž když jsme vylezli z toho vlaku – Třeboň má osm a půl tisíce obyvatel. Nádraží se nachází na kraji města. Vylezli jsme z něj, Sváťa, Michal, Pablo a já, a S. povídá: „Tak, pánové, zapněte orientační instinkt…!“
No, neudržela jsem se. Houkla jsem na ni, že i já mám orientační instinkt. Kromě toho od nádraží v Třeboni vede jedna cesta kamsi do pole a druhá je taková větší. Těch deset lidí, co s námi vylezlo z vlaku, se vydalo jedním směrem. Na co vůbec instinkt. U kruháku se podíváš, vidíš věž, s Markou se máš potkat v centru, tak následuješ věž. Ne? Jo.
I na to se můj milý spíš smál. Slíbila jsem, že už se budu držet.

Ne že by se nedaly vést rozhovory o materiálu kuchyňské linky. Spíš by jinej po dvou větách chápal, že publikum není na tohle téma nastavený a bude lepší probrat něco jinýho. Došlo mi to až v pátek, kdy jsem Vančuře vyprávěla, jak jsem seděla na víně s jednou spolutanečnicí. Ta mě překvapila zmínkou, poměrně z čistého nebe, že v jiném kolektivu onehdy řešily antikoncepci. Antikoncepci pro matky obvykle dvou dětí, které získají dojem, že už to stačí… ale nějak zapomněly, jak se to s tou antikoncepcí dělá. „Co používáš ty?“ ptá se. Hm no, nejstarší metodu, co kdy lidstvo mělo, teď už ji používá i Pablo, buď zlenivěl, nebo se vyklidnil. „No jo… prášky asi nechci… a co jinýho tyjo? Prej existuje taková mašinka, do tý dejchneš a zjistíš, jak jsi na tom, svítí to červeně, nebo zeleně a tak.“ Problém mašinky bych viděla v tom, že se člověku obvykle nejvíc chce ve dnech, které svítí červeně, to má myslím příroda tak zařízeno, a co pak viď. Navrhovala jsem tělísko, ani to se jí nezdálo. Jsem teda zvědavá, jak to dopadne.
„To jsme ještě vůbec neřešily, paní kolegyně!“ říkám Vančuře. Zároveň nelze vůbec vyloučit, že na to taky dojde. Témata se mění, možná bychom se tehdy na Studentský radě podobně podivovaly, co nás čeká k řešení v roce 2019. Ještě možná palčivěji si téhle tendence všímám s gay kamarádem. Možná, že se vidíme míň často?

Pozornější čtenáři/čtenářky si možná všimli, že už jsem se dlouho nestěhovala! Taky jsem si všimla. Taky se stěhovat budu. Tentokrát o víc než o pár bloků. Pablo vyráží studovat na sever a prej si mě sbalí s sebou. Ostatně už tak čtyři roky čekám na nějaký impuls, co by mě tam vykopnul… Občas se o tom bavíme, jak to bude, když se trochu víc opijeme. Asi to bude dobrý, je tam levněji a třeba si budeme moct dovolit i větší byt – jednak ho chceme, jednak ho potřebujeme. Pablo chce pracovnu, celkem správně, a já sním o takové té ložnici, kde se bude jenom spát a milovat se. I kdyby se mělo do postele lézt zepředu, chtěla bych mít extra ložnici jako velká holka. Pro dva lidi pracující doma (Pablo občas v ateliéru, já občas v kavárně, ale gró nejspíš doma) mi 3+kk vlastně nepřijde jako nemístný luxus. Snad by i šlo si to v L. dovolit.
„Tyjo starat se o dva lidi,“ říkám Vančuře. „Už jsem to zas chvíli nedělala, jsem ráda, když se postarám o sebe!“ Milá přítelkyně mě upozornila, že mě nikdo nenutí. Zakořeněná představa od babiček a maminek tak leda. Řešili jsme to onehdy i s Pablem kvůli Kaj, ta se starala hodně, platila, živila, až jí nakonec pověděl, že ji vlastně nemiluje. Už chvíli. Z pohodlnosti se nevyznal. Fakt se to děje, ano. „Ale tak zas je hezký, když se někdo o někoho stará,“ nadhazuje Pablo. No. Podle mě je nejhezčí, když se starají dva lidi o sebe navzájem a taky ještě každý o sebe sám. Uvařím polívku a pak ji jíme oba. Někdy je jeden v oslabení a ten druhý se stará víc, to jo. Ovšem když se to moc vychýlí jedním směrem, stává se z toho vztah jiné povahy. Někomu to může sedět. Ne mně.

Znáš mě. Už si představuju, jak budu disciplinovaně, kultivovaně, pilně překládat, pak vařit polívku, jak bude svítit slunce skrz hezký závěsy, všechny kytky mi pokvetou a šneci nebudou pořád vylejzat z terária (dělá to jen jeden, druhý se do mezery nevejde, kdyby se vešel, nepochybně by zdrhal taky). Stěhovala jsem se už tolikrát a vždycky mi ta předsevzetí vydrží přibližně týden. Nicméně předestřela jsem Pablovi jeden plán: mohla by v tom bytě vést pod stropem trubka, nějaká teplá voda nebo něco, a na tu bych si navěsila aerária a bylo by to krásný. Onehdy jsem ho cestou z divadla protáhla oklikou, aby viděl aerária naživo ve výloze. Ještě nemáme nic vybráno, asi nemáme nábytek, ještě musíme vydržet čtrnáct dní v Bulharsku ve stanu a vůbec je to ještě docela daleko. Ale aerária už jsou naplánovaný. Chtělo by to někdy zastřízliva mluvit i o důležitých, možná těžkých a nepříjemných věcech. Jenže… na druhou stranu si myslím, že je potřeba najít si čas i na aerária, sucho v Česku a zážitky z tanečních.

Reklamy

Želva. Kadeřník. Ty tvoje

Někdy je dobrý mít blog třeba místo uzle na kapesníku. Že aby člověk nezapomněl, co chtěl dělat, o čem chtěl přemýšlet. Šla jsem k doktorovi. Ten člověk má škálu emocí asi jako stoletá želva. Odpovědi na moje dotazy vznášel kamsi do vzduchu, velmi obecně, velmi neutrálním tónem. V 80. letech byl průměrný věk rodičky 21 let a dnes je to 31. Problémy s ovulací nastávají asi v 37-38 letech. Buďte v klidu. Ne moc dlouho, ale zatím klidně buďte.
To jsem chtěla vlastně slyšet. A fakt mě to uklidnilo. Jak je jedna z toho okolí vycukaná… Abych měla ještě čistší svědomí, ne že to vykvákám každý kamarádce a hlavní lidi to nevědí, svěřila jsem se s tím i Pablovi. „Ještě jsem o tom vůbec nepřemejšlel. Ale já beru ty prášky. Teda nevím, jestli to je tím.“ To mi hrozně chroustalo v hlavě. Co to s tím má co? Došlo mi to až za pár minut. No, sice po sobě chceme mluvit na přímo a ne za roh, ale nechtěla jsem ho nijak trápit v tak citlivých záležitostech. „Hm, asi je… stačí zůstat v klidu. To můžeme oba. Není to záležitost příštích pár měsíců. Tak dobrý, ne?“
Zpocená až za ušima taky. Nicméně hrdá na sebe.

Poslouchala jsem rozhlasový dokument o hypotékách. Doporučuju. Je dost děsivý slyšet, jak taková věc napíná vztahy, životy. Jak si nemůžeš koupit kytaru a nemůžeš si nechat spravit auto a nemůžeš nikam jet a nemůžeš nic, protože banka každej měsíc otvírá hubičku. …ale řikám si, jestli se ten pocit mění, když sypeš dvacet tisíc do nájmu, nebo když to sypeš do hypotéky., píše mi Eva, takto v malém nuselském bytě zakoupeném rodiči. Řekla bych, že když člověk nezaplatí nájem, holt nakluše k mamince nebo do jinýho nájmu, nebo i do azyláku, aniž mu u toho dýchá na záda banka a exekutor. Nevím. Nejhorší je, že mám pocit, že to není jen tak, že si neumíme odepřít avokádový tousty a flat white, jak se někdy říká. Že to sice až tak moc neumíme, ovšem není to jediný a výhradní důvod pronajímání, sdílení, počítání, finančních pošetilostí. Spíš prostě nepřeje situace. Jak říkala některá z tanečnic: buď si teda se 2 dětma pronajímáš stometrové 4+1 v kultovním širším centru, ale sedíš pak v něm a točíš si mlejnek, nebo se mačkáte ve 2+1, ale zas můžete do zoo a na hrad a do Stromovky na limonádu atd. atd. Já vím – stačí popojet hodinu od Prahy a jsme na 2/3 ceny. Teď je otázka, jestli pak člověk vysedí důlek ve Žlutým, aby si na ty 2/3 vydělal ve velkoměstě… Baví mě takové úvahy, ale nemají bohužel nejšťastnější výsledky.
Ale víš co… to je naše volba, že jsme v kulturní sféře, ve škole … kdybychom byly jinde, máme víc., uzavírá Eva. To mě asi chtěla provokovat. Proč by kultura měla být pořád poslání? Copak je v pořádku, že se překladatelská elita složitě dohaduje s nakladateli, jestli tentokrát za 182, nebo za 187? Podle mě ne. Programátor, kterýho to baví, taky nedostane míň jen proto, že ho to i baví.

Trochu s tím souvisí i ten kadeřník. Vzniklo to tuhle na fóru – kdyby přišlo tvrdý na tvrdý, kdybyste museli obrátit každou korunu, kterýho luxusu by se vám vzdávalo nejhůř? Hodně lidí zmíní právě kadeřníka. Že odrosty a přerosty jsou prostě nesnesitelný. Něco na tom je, ale asi bych se dokázala vzdát svojí drahé kadeřnice a chodit k učnicím – občas jsem to tak trochu dělala, že jsem k ní šla třeba 2x za rok a mezitím se toho 2x chopil někdo jiný, dokud byl původní střih znát. Pro mě je tím luxusem teda kafe. To člověk nemusí mít, ale mně by bez zrnek bylo hodně smutno a připadala bych si asi hodně chudá. Pak tam zvažuju masáže, toho se samozřejmě dá vzdát, ale na rozdíl třeba od jógy si to člověk sám doma nepořídí. Navíc teda tvrdím, že to na překladatelský záda vliv má a má. Ještě snad ale důležitější je právě to zoo, hrad, Stromovka na limonádu. Přetrvává u mě radost z objevování, cest, přejíždění, eventuálního diskomfortu vedoucího k zážitkům. Kdybych měla chodit jen do Stromovky bez limonády… šlo by to, určitě šlo. Někdy je to nutný, třeba dočasně. Ale smutnila bych.

Třeba teď. Na Velikonoce jsme upekli plán ve čtvrtek večer před filmem Studená válka (potřetí už ne až takový jako předtím, ale furt hodně dobrý, běž na to). Plán horského typu. Inspirovala mě Ester a nechám se myslím inspirovat ještě víckrát. I když tedy mačky nemám(e) a chodit na nich neumíme, dokonce jeden z nás ani nevěděl, co to je. Hole jsme taky neměli, na druhou stranu předpověď se tvářila mnohem líp, než to bylo na Velikonoce loni – a tak by se mi místo maček víc hodil panthenol nebo bystřejší mozek, kterej by si vzpomněl, že lejtka jsem si hrozně spálila už loni v Zakopaném a mohla bych se z toho poučit. Neměla jsem ani jedno, proto teď ukazuju krk kuřačky 3 krabek denně a schovávám lýtka s rudými pruhy.

Na druhou stranu to bylo jediné negativum celého výletu. Pablo mě pěkně rozmazluje. Například za nás pořád platí. Je těžký ho přesvědčit, že se můžeme dělit… nebo podle mě bychom se měli dělit, není to tak, že já škudlím a on krauluje v penězích jak strýček Skrblík. A nešetří na mně, nebo na nás. Druhý den jsme spali na boudě Odrodzenie, kterou jsem postřehla v mapě a podle webu o den dříve se mi zdálo, že se tam snad vejdeme. „Na podlóge,“ ukazuje otrávená servírka. Tak proč ne, vzhledem k tomu krátkému plánování jsme si spacáky nesli. Ráno mlsně obhlížíme snídani, Pablo říká: tak já se zeptám. Zeptal se a prostě ji dokoupil, ať nejsme jen o sušenkách a včerejším čaji. Třetí den byl plán spacákovna, matrace tam mají, tak co. To ale bylo už pondělí, v pivovaru pusto prázdno, recepční se ptá: tak buď můžete do pokoje, nebo do spacákovny, spacáky máte? Opocení a olepení jehličím s velkými batohy jsme zřejmě vypadali jako ten typ. Doplnila ceny a já, s vědomím toho, že jsem na řadě s placením: tak asi do pokoje? Pablo kejve a zastavuje mi ruku. O něco později v krásným pokoji s marmoleem na podlaze, milionem zásuvek, koupelnou a bělostným povlečením říká: ježiš, těch dvě stě padesát korun simtě. Podívej se na ten krásnej pokoj. (Na Dvoračkách bylo pravda taky bílé povlečení; zamluvila jsem pokoj předem a oni že 3lůžkový. Povídám Pablovi: to bych teda nechtěla být ten třetí, co nám tam dají, ha ha. Nedali tam nikoho, ale byla tam palanda… inu „eventuální diskomfort vedoucí k zážitkům“.) Jako jediní hosté jsme dostali i velikánský balíčky na snídani a kafe z french pressu do termokonvice. To do rána vychladlo. Ale těšilo mě i tak.
No jo. Každá večeře v pivovaru a každá výměna pokoje za spacákovnu prodlouží splácení hypotéky ze dvou životů na tři! Ale nějak nás to zatím nezastavuje, já si řekla, že zkusím víc dodržovat Esteřino pravidlo 2 a 3 (mnoho jich už dodržuju i bez přečtení článku a na číslo 8 asi nejsem zatím nějak připravená 😀 ), a uvidíme. Co bude. Máme zřejmě společnej cestovatelskej sen, bílej s červeným kruhem. Patnáct, sedmnáct tisíc je ta letenka… to se právě z těch krabiček a kafíček asi překvapivě snadno seskládá.

Navíc, navíc, a z toho jsem úplně už vedle, mě baví. Povlíknul si tu krásnou postel a říká: hmmm, třetí den. A zatím žádná krize.
Já: jako fyzická? Ne no, kolena dobrý, tak fajn.
Ne, jako že se nehádáme a nejsme na sebe naštvaný.
To by mě ani nenapadlo, ty něco máš?
Ale prosimtě, zas ty tvoje pochybnosti…

Zase ty tvoje pochybnosti! To mám z toho, že se svěřuju. Jo, pamatuje si to dobře, občas na ty svoje pochybnosti trpím. Akorát od nastoupení do autobusu do Rokytnice až po vylezení z autobusu na Čerňáku jsem si na žádnou ani jednou nevzpomněla.
Láskyplno!

Kolo. 1456. Ne boy

„Že bys třeba měla prostor na blogoprispevek“, píše mi Vančura. Dvě minuty poté, co jsem otevřela editor. Protože to samozřejmě ve mně bublá, všechno to, co se děje. Ale teprve před pěti dny jsem odevzdala veledílo, odevzdala veliký opus magnum o podzimu 1989, kvůli kterému jsem už pomalu nevěděla, co je za den; v posledních fázích všude nepořádek, chuchvalce prachu, tuhle hromada špinavýho, tuhle hromada nesloženýho, tuhle hromada nevyžehlenýho. K jídlu furt chleba s máslem… nakonec došlo i kafe, krize grande, ale odevzdala, po půl roce, ve třetím deadlinu. 846,5 normostrany, 1456 poznámek pod čarou. Nevím, jestli se do něčeho podobnýho ještě někdy pustím. Pablo vlastně doteď chodil s ženou jedné knihy. Střídalo se jen Polsko, Rumunsko, NDR.

Je to moje práce – proto jsem se válela jen jedno odpoledne. Pak vyjednala další dvě smlouvy. Ono to takhle totiž už třeba bude pořád. A jsem tím nalomenější ohledně stávající práce v marketingu. Vím, že jsem v pátek utrpěla PMS jak z praku, ale gró problému trvá: zase o něco víc mi vadí to nabízení. To obalování snahy prodat do ušlechtilejch činů, hezkejch slov. Napsala jsem docela takový veselý, osobní článek, ale dozvěděla se, že to nebyl jeho cíl. V jiným článku se mají natvrdo ocitnout rámečky s produkty, ne jen nenápadné odkazy, celé rámečky, kupte si toto a toto. To mi nějak neleze.
Navíc jsem pavoučice. Vyhovuje mi pracovat si doma, nikomu nic nevysvětlovat. Chodit na jógu, na masáž, pracovat večer, pracovat zrána. Budovat knihy. Problém by byl, že bych se musela nějak víc zamyslet nad svým stylem, aby to fakt nebylo jen „jsem doma v teplácích“ nebo „jsem za barem v lepších teplácích“. Ale dokud mě občas Vančura bere do Ponrepa, nemusím se bát. A taky existujou večery.

„To tě to uživí?“ ptal se onehdy jeden známý – sám je mimo jiné překladatel. Už mě ten dotaz dere. Jakou čekají ti lidi odpověď – „hele no vlastně ne, nemáš pětikilo?“ Nejsem nějak hrdá na to, že si tak úplně neudržuju přehled o příjmech a výdajích, nemám spočítané, kolik můžu kdy utratit. Vím, kolik činí nájem (přesně) a odvody (plus mínus) a kolik mám na účtech. A vycházím, i když teď po tom půlroce je to boj o každej den, než přijde honorář. Ale bydlím, jím, na hory jezdím a kafe piju, tak asi… asi uživí? Třeba bych nemusela bydlet se spolubydlícíma. To je nevýhoda práce doma, mám kolem sebe i jejich špínu, kterou mají s prominutím v piči. Vzhledem k nějaký obecný situaci to ovšem ausgerechnet teď zrovna tyhle měsíce měnit nebudu.

Plánuju, co pak s tím honorářem; zas ho nejde vyházet za Blahnika a Agent Provocateur a letenku do Rovaniemi nebo tak, žejo. Chtěla bych krém na pytle pod očima, novou řasenku a kolo. „Máš třeba spořicí účet?“ ptá se Pablo. Ahahahahaha. Mám teda penzijní spoření, ale určitě víte, že pokud půjdu do důchodu v 70, bude tam při současný rychlosti spoření asi 100 000. Když připočteme inflaci, možná bych mohla třeba na čtrnáct dní do Luhačovic, all inclusive. A pak asi budu muset zase podepsat nějakou smlouvu na knihu. 🙂

Když jsem si v hlavě skládala článek, píchalo mě – ne v hlavě, spíš někde v břiše -, že všechny spolublogerky krom Anny Wim už nosí nosítko, houpou kočárek. Kromě mě. Osamělý vlčice. Že mi zbejvá jen Vančura (ta je ale o kus mladší) a Eva. Při bližším pohledu to byl předčasnej závěr, ještě tam je třeba Žena s moly (asi) a Pavlína (asi) a Ev, a Banalite to má tak napůl.
Upřímně nevím, jestli bylo dřív vejce, nebo slepice, jestli toužím, a proto nacházím a čtu články, nebo zakopávám o články, a proto chci něco dohnat a toužím. Dřív bych si myslela, že to druhý, teď si trochu myslím, že to první. Vyšel o tom přiléhavý článek na pročteníhodném portálu Náš kurník. To bychom měli řečičky, a hodláš něco dělat, Aranel? Nějaký kroky? Hodlám se zeptat gynekologa, co si o tom myslí. Hodlám se taky zeptat Pabla, jaký má plány do budoucna. Ani ne snad konkrétně se mnou. Spíš obecně. Hodnoty. Vyhlídky. A tak. Už fakt asi není čas zůstávat s někým, komu by se děti a tyhlety rodinný životy ošklivily. I kdybych ho měla mít tolik ráda jako Pabla.

Protože Pabla mám ráda fakt hodně. Říkám si, ty netrpíš tím, že bys neuměla mít někoho hodně ráda. To moc o ničem nevypovídá. Jenže Pablo zhasnul některý ty varovný světla, co měli ti ostatní. Třeba se myje. Chodí k holiči. Voní. Umí jít do divadla i na kopec. Ono to vypadá jak úplný blbosti a samozřejmosti. Jenže nejsou. „Přichází to s věkem“, soudí Vančura a asi se neplete. Jenže to platí i o mně. Ne že bych se dříve nemyla a nechodila k holiči. Cítím na sobě ale, jak si umím ten vztah víc užít. Jak žiju ve větší pohodě se sebou a pak jsem v pohodě i s ním. Má to mezery, má. Ale některý zalepuju. A bývalo jich daleko víc. Líp odlišuju věci důležitý a nedůležitý. Pablo mi to usnadňuje, protože chodí včas, drží slovo a dá se na něj spolehnout, dá se o něj opřít. Nevěřícně se tomu směju, pořád ještě, že se taková věc stala, láska z pakárny, pořád v očích. No, zjevně stala. Pak mám držet dělohu v klidu.

„Bojím se, že udělám něco špatně, že plácám nesmysly a že příště už nepřijdeš, ale vždycky přijdeš; je to hrozně skvělý,“ říkám mu; zní to jako fishing for compliments (jasně že ne, miláčku), ovšem vlastně by nevadilo, kdyby řekl jo, mohla bys trochu míň mluvit, když si dáš víno. „Neboj. Já se taky bojím,“ odpovídá Pablo a tahle výměna o otm vztahu hrozně moc napoví. Bojíme se různých věcí, každej svejch, oba podobnejch. Plno se jich ale ztratí, jen když se vysloví. Strach, že to ten druhý vidí jinak – jenže většinou nevidí. Vidí to nemlich stejně. A to je ten nejkrásnější pocit, víš.

Srnečka. 7. Pytlíky

Už si všichni a všechny ty bilanční články a články s předsevzetími napsaly*i, tak už je čas i pro Aranel, ne.

Konec roku ve dvou. Jednak mě nikdo z mejch stopadesáti kamarádů nikam nepozval (s čestnou výjimkou Evy a dámský jízdy na Šumavě), jednak Pabla taky vlastně ne, protože minulý tři roky vynechával. A taky… „říkáme s Lenkou, že voni jsou jako srnečky, plachý. natáhneš ruku s jablíčkem a čekáš. Někdy i dlouho,“ filosofuje ségra. Pablo je plachej dost, občas jdeme na večírek a pak si dává takový cigárpauzy, který jsou ve skutečnosti pauzy od lidí. Možná jsem ještě pořád v hormonálním rauši, ale nevadí mi to. Přijde mi to naopak jako dobrej důkaz toho, jak se sebou umí zacházet. Vrátí se a je dobře.

Protože tam ještě nebyl nikdy a já tam ještě nebyla vloni, vyrazili jsme na Ještěd. Trochu koukal, jak zas plánuju, ale byl to nejlepší nápad na světě. Slunce svítilo, sníh vrzal pod nohama. Povídali jsme si a pak chvíli ne a pak zase jo. Na Pláních pili čaj z termosky a chvilku poslouchali Divné století, jak ho tam někdo neznámej pouštěl z tlampačů. Ne Rádio Kontakt Liberec, ani Písničky z Impulsovic krabičky. Nějaký Nohavicovo album, asi tohle. Ještě kus do kopce, obcházet trochu udivené a trochu popuzené sjezdaře, hodnotit sněhuláky a počítat psy v oblečcích (psů bylo hodně včetně docela malejch, v oblečku byli asi dva. Na Vinohradech to teda bejvá opačně). Pak se rozhlížet z výhledu, kde není nic vidět, jako obvykle – „při dobré viditelnosti je z vrcholu vidět Sněžka a Milešovka“, tu větu miluju. Oběd a zkoumání naučnejch cedulí, původního zařízení, hrozně dobrý pohankový rizoto. Nějaká rajčatová omáčka v tom, tak asi proto, byla to pohanka, ale nesmrdělo to jako pohanka. Ňam ňam.

Zbýval čas, šli jsme směrem na Starý Město, na chvíli na čaj do Mikyny. Je to real: v Liberci chodí lidi v softshellu a pohorách a mají to na salámu. Protože je zima. Nebo prší. Nebo obojí. Tak si vezmou nějaký docela hezký – asi sváteční – softshelly a jdou do kavárny v tom. To jen v kraji předstíráme, že přece vlna a boty z CCC taky hřejou. Až se bojím, jak mi ten liberecký způsob přijde perspektivní; zatím jsem se ale hlavně necítila blbě v Mikyně v pohorách.

„Na pětisedačce pro borce se nesmí spát, tos věděla?“ informuje mě Pablo a pak sám usne, a já taky, je tam teplo a Teorie podivnosti nějak ne a ne dospět k pointě. „Budeme tady, nebo někam půjdeme? Máš nějaký plány?“ Protože já jsem vždycky ta, co má plány. A tak je mám. Vaříme polívku – teď zpětně si myslím, že měl Pablo možná trochu hlad, přece jen prostě víc spotřebuje… ale to se doladí. „A teď budem chvíli tady… a pak půjdem ven, ne? Ale určitě!“

Šli jsme na chvíli do Ježkových Vočí, barmanka-nastávající maminka asi skoro naposledy v hospodě. Pak na hradby, kam to nešlo, protože tam je luxus restaurace a „utíkali by nám třeba lidi, víte“, proto na terasu u tajný hospody kuželkářskýho klubu koukat na rachejtle. Na hradbách pro lepší lidi taky probíhal nějakej ohňostroj. Hrozně jsme se nasmáli, jak jsme se na něj snažili koukat škvírou mezi střechou a okapem, a jak jiní lidi zkoušejí vystoupat na hradby z druhé strany po schodech a zůstávají uvěznění za mříží, taková skoro metafora. Pro třídní systém.

Spíme, objímáme se a vstáváme v deset. A Aranel jde mazat chleba s máslem a dokonce si nechá podat z vysoký police konvici na čaj. Stalo se něco, divil se někdo? Ne. Takže snídani bychom měli, zmáknutou. Dobrý přeci. Jak na Nový rok a tak. Potom se bereme za ruce a vyrážíme na Kupku. Musím poznamenat, že Pablo má pořád ty outdoorový kalhoty. Já váhám váhám, tuhle sukni tamtu sukni? Kdybychom šli do Galerie-Lázní, bylo by všechno snazší, kalhoty NordBlanc a jedeš.

Kupka mě hrozně potěšil. Hodně obrazů… no jasně. Taky ovšem hodně doprovodných informací a hlavně prostě ta díla jsou tak nádherná! Úplně esteticky rozradostněná jsem z toho byla, i z abstrakcí, i z kreseb, snad i ze stropu jízdárny. Ještě máte 15 dní, kdo nebyl. U oběda diskuse o předsevzetích. Který jsme pak odpoledne každej sám i naplnili. Pablo šel běhat a já na lekci vinyasa flow do krásnýho studia Jógovna, kde jsem byla naposledy před víc než rokem s Nanou… pamatovala jsem si to jako krásný prostředí a taky je. (OK, sleduju to na Instagramu, tak si připomínám, jak to tam vypadá.) Předtím jsem tedy asi na hodinu zalezla do postele, trochu i pospávala, oběd byl pro moje břicho trochu těžší. Jóga ale udělala moc dobře, i byla síla pracovat na autorizaci knihy. Se těšte. Bude zas detektivka.

Moje předsevzetí jsou: Hodně jógovat a zkoušet nový studia, lektorky i styly. A snažit se snižovat svou uhlíkovou stopu (abych to pak mohla zazdít kafem v kelímku, žejo, haha). Tak čaj mám zatím pořád pytlíkovej, mimo jiné proto, že jsem našla jeden, co mi hrozně chutná, v Lidlu, jmenuje se to Power. Už jsem si nicméně zvládla odepřít jedno kafe, když mi ho nechtěli udělat do mýho KeepCupu. Euforie, rozumíš. A rezerv mám… bezobaly, kafe, sáčky, holení, ještě něco určitě, co jsem zapomněla. Docela jsem si od podzimu začala vařit. Ani ne tak kvůli ekologii nebo předsevzetím, jako proto, že jsem lakota lakotná a doufám, že ušetřím. Zatím se mi nezdá, že by se to na účtě nějak projevovalo; zřejmě to rozházím – wait for it – za kafe. Uvidíme, co v dlouhodobějším horizontu.
A taky, co se mnou v dlouhodobějším horizontu udělá konzumace pokrmu „zbytky z lednice s cizrnou, to celé na kari“. I když si najdu v časopisech recepty a táhnu po schodech z Albertova nákup za litr, stejně to ob týden dopadne takhle.

Číslo 7 je Beethovenova symfonie – Patetická. Takový nálady mě teď koncem roku a začátkem roku braly. Ve středu jsme byli na filmu Roma. Cuarón ten film natočil tak rozvláčně, trochu do sépiového ladění, pomalý, ale dost silný – o ženských osudech. O tom, jak holky fakt někdy dostávají naloženo a jsou oslabený třeba tím, že mají děti. Měla jsem pak trochu obavy, jestli to Pablovi nebude připadat jako blbost. Nepřipadalo, říkal, že je to silnej film. Moc jsme o tom nemluvili, jenom mě cestou na tramvaj tak silně objímal… on moc nemluví. Až v těch objetích cítím, že mě má asi fakt rád.
A chová se ke mně hezky!!! Už jsem to psala. Vypadá to samozřejmě… vypadá. Když jsme čekali na tramvaj, tak se mě jednak ptal, schoulené do kabátu, jestli v pohodě? Tak vyděšeně. Aby mi něco nebylo. Při nastupování strčil ke dveřím ruku, aby se na mě nezavřely. To je vlastně hrozná blbost. Pro mě ovšem taky důkaz toho, že se o mě sakra stará, záleží mu na tom, jestli mi je dobře. Na Ještědu – ptám se: a můžu si ještě dát kafe? Pablo ho nepije, nevěděla jsem, jak moc už se mu chce jít pryč, a taky to kafe něco stojí. Podíval se na mě a autenticky překvapeně povídá: „No jasně, dej si – to se přece nemusíš ptát?“

Kchm, kchm. Jako bych na nečekaným místě, v nečekanou chvíli našla svou druhou polovinu. Rok 2019 by mohl bejt dobrej. Říkám já. Říkají lidi. Milá Fay taky nahodila nějaký inspirativní čísla data. Děkuju, milá paní, a mávám do Brna. Jo a to jsem ještě chtěla – víš, co jsem dostala k Vánocům? Grafiku. Autorskou. To si přece žádá na toho druhýho nějakou dobu láskyplně myslet… jdu si zapsat do diáře RÁMAŘSTVÍ.

A tumáte kýč a melodram.

MTFR. Důležité otázky. Byl?

„A co sex, byl?“ ptala se mě tuhle Ola, když ze mě lámala drby o novém vztahu. (Začínám ten příspěvek tak zostra…) Celkem jsem se tomu dotazu divila. Ne že bych se divila, že se Ola dotýká takových témat. Spíš – no tak jasně, na co by se jako mělo čekat? Voníme si, poprvý to nejspíš není a na kondomy máme. Vančura se ale divila minulýmu článku, tak já jsem u pusy v metru a on už ti rozepíná šaty? Od té doby přemýšlím. Jak málo stačí jako konsent? Pozná se to tak z první pusy? Nebo je to souhra, očí, pohledů? Zkusíš dát pusu a získáš sebevědomí? Nevím. U mě to tak nějak bylo. Pak taková nevyslovená souhra cestou domů. Jenže ty nevyslovený souhry jsou hrozně vošajstlich. Jak to kdo myslel…
Dobře to dopadlo. Dobře to dopadá. Kaj je taky zamilovaná po uši, tak si vypisujem nadšený zprávy. ve čtvrtek v noci říkám: já s tebou asi dost manipuluju, co… promiň, mě to prostě někdy bolí. a Pablo si mě přitisknul a říká klidně: ne, jak ti to vyhovuje. … Ale je přece NORMÁLNÍ, že lidi naprosto respektujou konsent, zároveň je fakt baví spolu spát, zároveň tomu nepodřizujou všechno. Nebo to není normální?? 😀 Normální, nikoli obvyklé. Říká to Kaj a tak nějak to bude. Spíš se objevují zádrhele a nedorozumění. Protože si lidi málo naslouchají, a to nejenom slovům, i gestům a reakcím.

Pekla jsem s babičkou cukroví. V pondělí – poněkud zásah do týdne, ale bylo to dobře, z různých důvodů. Babička se mě samozřejmě ptala na tisíc pět věcí o Pablovi. Nic nevím. Neptám se, co dělají jeho rodiče, jen matně vím, co vystudoval, nevím, kde se narodil… nic prostě, ale neomezuje mě to. Hlavně, že vím, kdo je jeho oblíbenej malíř, ale to babičku holt nezajímalo. Co kdo postavil, co kdo natočil, co jsme kde četli, co psali v Respektu. Co se odehrálo v naší bývalý společný práci. O čem přemýšlíme a co se nám zdálo. Někdy ty věci jsou přízemní, to jo – ale týkají se asi víc přímo nás, než našich zázemí, okolí. Vždycky myslím na to, co mi říkala sestra: mluv o sobě, ne o mně. Teď už to docela dělám. Jsem snad… docela zajímavá. A Pablo mi zaujatě naslouchá a hledá přitom moji ruku schovanou v palčáku verze ruská princezna.

A jestli je to TEN PRAVÝ, to taky nevím! Po dvou měsících je každej ten pravej, říkám babičce. Jak dlouho mu mám dát, co myslíš? „No dva měsíce jsou málo,“ soudí babička. Ale opatrně neřekne žádné číslo. Zato ho děsně chce vidět, fotka tu a návštěva tam. Tak na to mám zas času já neurekom.

„Mám tě fakt ráda,“ slyším se. No jo, řekla jsem to. Nahlas a jednoduchými slovy. No, a? A nic. Mám z toho dobrej pocit. Z dobrýho načasování. Dobrý chvíle. Pablo mě objal ještě silněji, než mě už držel. V tom je všechno – nebo všechno ne, ale je v tom hodně. V otevírání dveří, v objímání, v polibku na tvář na přivítanou. Vyzvedne mě z práce a ráno odchází, objímá mě rozehřátou z peřin. Vzpomínám, jak Šíma říkala: „nemám to ráda, ty první rande, tu nejistotu.“ První rande jsou krásný. A tyhle jsou zrovna tak krásný. Když už se nebojíš, ale pořád objevuješ, pořád děláš trochu dojem a pořád se těšíš na každý setkání, a vůbec ne málo.

…a především méně studu zářit štěstím na všechny strany! přeje mi Nana k narozeninám. Tak se snažím. I když občas se někdo zeptá a já, „jak to zase sakra víš?“ Ale zářivku už teď těžko uhasit. Láskyplno.

Poptávka. Alice B. V očích

Zaslechla jsem, že je poptávka po novinkách z Aranelina života. Přitom bych si myslela, že se nic takovýho nevynoří. Koho by zajímalo nějaký zamilovaný blábolení. Přitom co by nejvíc zajímalo mě? Co nejvíc zajímá mě o ostatních? No… Pořád jako bych se styděla, tajila, obávala; před blogem ale fakt asi není potřeba se stydět. Zvědavé / zvědaví jsou i ty, se kterými se vídám, i ty, co mě sledují z Brna. A není přece hezký nechávat kamarádky v napětí.

Jezdíváme s redakcí na víkend. I letos jsme byli. V pěti vyrazili na výlet, putovali po loukách a cestách v ostrým podzimním slunci. Byla zima, docela dost. Čirej vzduch a ticho. Moc se mi to líbilo. A v restauraci, kde jsme se náhodou zastavili na oběd, měli kromě kuřete s broskví a ďábelský směsi taky Rytmus života. „Alice Bendová si nechala udělat liposukci,“ čte Eva. „Liposukci spodního břicha. Nemohla to shodit plaváním ani na stěně!“ Proč asi, říkám si. Protože to je přesně místo, kde má člověk ženskýho rodu nějaký tuk mít. Na stehnech celkem není potřeba, madla lásky, rajtky, podbradky, všechno to bych brala, že když to někoho esteticky obtěžuje a peníze už mu nadzvedávají střechu… ale spodní břicho?
Pokládám si ruku na to svoje. Jo, někdy se to divně boulí pod páskem kalhot. Vzala jsem si v úterý přiléhavý šaty, jo, v těch je to taky obvykle vidět. Bála bych se ale, milá Alice, že to sádlo bude za pár tejdnů zpátky. Že orgány za ním schovaný si tělo prostě chce držet v teple. Někdo má spodní břicho plochý a někdo ne, ale místo liposukce bych si radši nechala spravit hlavu. Jakožto pětačtyřicetiletá herečka s novým přítelem (32). Jo, není to ode mě hezký předpokládat, že to souvisí. Ale taky vás to napadlo?

Docela se teď ve svým těle cejtím dobře. Ještě pořád se necejtím tak dobře s jídlem. Před Pablem teda. Třeba jsem nedokázala udělat snídani. Smutná jsem z toho. Ale nešlo to. Nevím, jak si poručit, nechce se mi o tom před druhejma mluvit. Venku to jde, to jo… doma jsem to nezvládla. Bylo to poprvý, většinou se nezdrží. I já ovšem potřebuju snídat, nemá cenu mít hlad. Většina lidí to má předpokládám podobně, snídá, nechce mít hlad. Nevím. Překonala jsem dát si NA VEŘEJNOSTI PŘED KAMARÁDAMA, PŘED KLUKEM!!! na hlavu čepici (to bych na gymplu NIKDY nedopustila, dokud by nebylo tak mínus 12 a ledovej vichr), k mnoha věcem přistupuju jako dospělá. Snídani udělat nezvládnu, vidíš to.
Mám dvě možnosti: překonat to sama, nebo mu to říct a překonat to s ním. Ještě uvidím, jak to bude. Mělo by to každopádně bejt nějak brzo. (Protože jak si dovoluju s takovýmhle přiznáním, s přiznáním, že lepší je opravdu lavórek než polštářek, říct cokoliv nadřazenýho o Alici Bendový.)

Něco veselejšího. Mám ho fakt ráda. Hodně moc. Ještě jsem to pořád nevyslovila, nahlas. Ale fakt si nemyslím, že by to nevěděl. Vzájemně si to sdělujem v očích, v gestech. Um… ja kdyz vas videla spolu, tak to bylo prave neskutecne videt. Jak na sebe koukate., píše mi Kaj. Jo, to jsem něco četla na křtu. Docela jsem si získala pozornost, protože i když nejsem profesionál, troufnu si říct, že jsem tam z neprofesionálů četla nejlíp. Vrátila jsem se z pódia ke sklence a Pablo mě pohladil po boku. Krásný gesta. Tohle gesto. Držení za ruce. Nějaký jakoby samozřejmý hlouposti – třeba že mi podrží kabát a drží ho ve správný vejšce a ne podle sebe, abych si musela kloubit ramena. Ráda ho poslouchám, když mluví o svých plánech. Ráda vyslovuju jeho jméno. Ráda ho nechávám, ať hledá, kde mají ty který šaty zip nebo jiný způsoby. Ráda se k němu tisknu, co největší plochou kůže, oxytocin je zjevně silná droga…

Tak jsem rada, ze tentokrat se zda, ze tenhle vztah je dobry a zdravy. Mam radost 🙂, píše Nana. A že to prej ze mě leze jako z chlupatý deky. No jo. Že bych se styděla za štěstí? Protože všichni ho nemají? Jo, tak nějak asi, hypertrofovaná snaha nepřestat si všímat problémů druhejch přes vlastní růžovej obláček. Víte jak. Kdyžtak do mě šťouchněte. Protože to jsem se jenom tak nějak zapomněla ve snění o probouzení vedle nejmilejších ramen, nejmilejších zad.

Jak se cítíte? Hodinky. Paráda

„Ty máš kluka? Už tři neděle? A my to ještě nevíme?!“ V kanceláři to skoro vře. Když ono není tak jednoduchý to někomu říct. Jasně, že teoreticky ano. našla dívka kluka nešťastného, zamilovala se do něho, viď. ale já skoro nedejchám, aby to takhle hezký zůstalo :))) A tak si vybírám jen lidi, kteří zareagují nějak jako „ááááách“ nebo „jéééé“ nebo dají parádu nebo tak něco. Proto třeba babička už ví, ale maminka ne. Protože známe maminku a její podrejvací schopnosti. Určitě by bylo co podrejvat. Vždycky je, máte-li chuť a talent. Nejmoudřejší Nana povídá: však to nemusíš říkat nikomu. Jen si to užívej. To já zas hrozně chci, sdílená radost – dvojitá radost. Ale vybírám si.

Shodujeme se, že terapeutická metoda používaná v kavárně je vlastně hodně náročná. „Jak se dneska cítíte?“ „Jaký jste měl den?“ Není přece kolikrát vůbec snadný říct, jak se člověk cítí. Pablovi jsem takhle řekla, že na mě musí pomalejš. Vynořilo se mi slovo „zbrklý“. Ale trvalo to třeba dva dny, předtím to byl jen nepříjemně zmatený pocit. Jestli se to dá natrénovat? Trochu asi jo. Taky to mám ostatně v plánu. Myslíte, že na tom nic není? Ahahahaha. Je. Je mi třicet a pořád řeším, abych nebyla moc. Moc nadšená. Moc zamilovaná. Moc dopředu myslící. Abych moc nevyjadřovala city nebo tak. To se přece nedělá, hrajou se ledový královny. Tvl proč ale? Že by mu vadilo, že ho mám ráda? Stejně to ví, ne? Vlastně chci, aby to věděl.

Možná na to přijdu, kde jsem se to naučila. Kde jsme se to naučili. (Naučily?) Že říct „moc jsem si to užila“, „těšila jsem se na tebe“, „líbí se mi to“, „mám tě ráda“ není žádná samozřejmost a musíme s tím šetřit, počkat si na správnou chvíli. Že toho říkáme víc svým kámoškám než člověku, kterýho se to nejvíc týká. Chtěl bych slyšet, co o mně vyprávíš holkám, řekl mi D. někde na Kampě a já se zarazila hrůzou. Nad tím, jestli bychom spolu mohli fungovat, kdyby všechno, co komukoliv píšeme, vyprávíme a fotíme, jsme si také sdíleli navzájem. O tom teď přemýšlím hodně. (A neříkám mu to. Kruh začarovanej.)

Luna se mě zeptala, jestli na to (myšleno chození za ruce na výstavy, filmy a hřbitovy) nejsem už stará. Už dřív o tom psala Pavlína: Adéla říkala, že v XYceti se už nemůžeš zamilovat. Už máš moc jasno v tom, jak fungují chemické pochody v hlavě (a na jak dlouho) a on ví, že máš chlupy (hodně) a menstruaci (bolestivou). Luna je třeba o osm let mladší a tvrdí, že už nikoho nechce a že jí už se to nestane. Nechci bejt poučovací, ale říkám: Když se zjeví ten on, najednou to děláš a divný ti to nepřipadá. Taky jsem si myslela, že by mě to nebavilo. Ale baví. Baví mě se česat a strojit a usmívat, baví mě dělat dojem, baví mě sedět hodinu na hřbitově, opírat se o strom a o sebe a dívat se na barevný stromy a lidi, co chodí kolem. Ano, vím, jak fungují chemické pochody, vím, že jsem v hormonálním rauši, vím, že má určitě někdy mastný vlasy a špinavej límeček a blbou náladu. Ano, předstírám, že jsem se tak narodila (a není to Maybelline) a že nosím výhradně krásné krajkové prádlo. Myslím si ovšem, že je to taková konsensuální hra. Že je to hezký a přináší to strašně moc radosti.

Chtěla bych ho vídat víc, chtěla, jenže to jsou furt tance a kresby a jazyky a práce. A tak se mezitím jen hrozně těším a v duchu mu vyprávím všechno, co se mi děje. Protože si moc nepíšeme. O tom dokonce vznikají články. Znáte takovou tu stupidní nervozitu, čekání na zprávy a přepočítávání, kdy už se asi tak může odpovědět, aby člověk neztratil cool image. Ne že by to úplně odpadlo. Ale když si s někým píšeš málo, jsi nervózní taky málo. A to je lepší, o hodně.

nosí hodinky. a košili. byl na Balkáně a v Orientu. spojují nás cesty a výlety a pobyt venku a architektura. podivuhodný filmy a výstavy. je ve stejným znamení jako můj tatínek. a zdá se mi, že… ještě nevím, jestli tím taky trpí, ale přinejmenším se mu asi líbí moje neustálý přemejšlení o věcech. Přemejšlení o věcech není žádná velká výhoda. Nedá se toho zbavit a děje se mi to pořád, na hřbitově, na koncertě, v posteli. „Mně to nevadí, já do tebe kdyžtak šťouchnu,“ směje se Pablo. „A na co myslíš teď?“ Teď, zrovna teď myslím na to, že starší blogerky, Pavlína nebo Daniela nebo tak, mají pravdu: #30ok. Mám se dobře. Jsem pružná, štíhlá, inteligentní, vzdělaná a vzdělávající se. Pozoruju venku stromy, vysedávám dopoledne u kadeřnice, píšu si seznamy filmů k vidění, vařím si jako divá a jsem zamilovaná. Bylo to všechno takhle dohromady už někdy dřív? Ne. Je to teď. A je naděje, že to tak půjde dál. Ááááách. Jééééé.

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 84 081 kliků
  • Reklamy