Ester. Baťa. 108 podzimů

No, Veronika měla pravdu. Ty komentáře z minula mi docela zaťaly. Nejsem moc typ na negativní motivaci a celkem jsem se o ně ani neprosila… ale dobrý. Samozřejmě se částečně trefovaly a metafora s hrncem na zadní plotně ve mně bublala (hahaha) celý léto.

Léto. Co myslíte, přeceňuje se léto? Člověk strašně touží všechno stihnout a hlavně letos, kdy víme, že léto je jedinej čas uvolnění a že podzim a zima zas hrozí kromě běžnejch příkoří ještě zavřením zhasnutím zakázáním všeho… Zažila jsem pár hezkých věcí. Tanec v Plzni s Evou, intenzivní kamarádský dny a zcela nový město a nový taneční zkušenosti. Malej festival v Jičíně, první můj koncert Miss Petty a Bert & friends a veliký nadšení! Návštěvy Lesáku, všechny dobrý, po ránu s notebookem, odpoledne s korekturami, večer se zchladit po běhu. Brno a místňácký tipy na koupání, Západní Tatry. Nesedli jsme si až tak úplně s tou partou tam, ale vylezla jsem na Rysy, zdolala několik řetězových úseků a ujasnila si, že Nízké Tatry (nebo Fatra) jsou krajina mýho srdce. Ty dechberoucí pohledy do nekonečnejch bezednejch dolin… Vysoký Tatry už tvoří hlavně kamení. A protože nelezu, až tak moc mě to nebaví.

Hodně jsem si přála, aby jel do Tater i Pablo. Nakonec nejel. Protože neměl peníze. Pozvat se nenechá. Půjčovat si nechce. Zároveň mi teda nezakázal odjet a hleděla jsem ohromeně do dolin i bez něho, jen mě napadalo: tohle bych mu řekla, tohle bych mu ukázala. Vrátila jsem se a bylo jen málo času před tím, než odjel na vodu. Se spolužáky. Prý exkluzivně.

Což se nakonec ukázalo, jako že to nebylo exkluzivně a samozřejmě tu Ohři splouvali i různý další přidružený. Taky slečna V. Náhodou vyšla na jeho háček. Náhodou… to si říkáme s Evou: jak dobře člověk zná tyhle triky. Jak se jim dneska směje. Když bych je bývala potřebovala, neuměla jsem to vůbec, strašně chytrá holka, ale na tohle úplně tupá. Pak jsem to využívala chvíli, párkrát. Dneska to prokukuju (prokoukávám?). Je to jednoduchý, když znáš hlavní pravidlo: když to chce, tak to chce. Stačí naťuknout docela málo a poznáš to. A když nechce, nemá cenu se namáhat. Jenže člověk si to samozřejmě nerad připouští.

Zvlášť když je mu tak málo. No. Asi se nic nestalo, jen jsem zdůraznila (poněkolikátý, ale víc nahlas), že mi to vadí. Že mě to mrzí. Pablo to snad částečně uznal, ale jak ten hrnec na tý zadní plotýnce začal bublat a kypět, už se mu nechtělo přestat. Sama sobě jsem si nakázala – ani mi to babička nemusela zdůrazňovat, a stejně to dělala – že se musíme vrátit k tý otázce „budoucnosti“, babiččinými slovy. Rodinnýho života. Trochu jsem naznačovala a trochu mluvila přímo. Ale ani jsem toho moc přímo říct nestihla.

Proběhl teď takovej blbej měsíc. Umím to svalovat na všechno možný, na vynechaný prášky, na stres z peněz, na tlak klientů. Situace ale nabrala fakt vysoký obrátky před týdnem. Šli jsme v pátek do divadla, na Serotonin s Janem Hájkem, asi čtvrtý termín, tolikrát přesunuto. Bylo to výborný. Hájek je démon. Cestou na nocleh k Pablovým rodičům Pablo zastavil auto a oznámil mi, že se přestěhuje do Prahy. Že „cejtí tlak na založení rodiny“ a je z toho ve stresu.

Trochu otupělá po pivu od Matušky jsem na to nedokázala v podstatě nic říct. Snad jen, že si to určitě dobře promyslel. Rodiče už spali. Ale dozvěděli se to ve skutečnosti dřív než já.

Ráno už jsem tak otupělá nebyla. Polykala slzy. Atmosféra byla… poněkud napjatá. Jeli jsme do Prahy a chodili po Hvězdě. Převážně mlčky. Slzy jsme myslím polykali oba. Pak mě odvezl do Karlína na veletrh. Šla jsem a svěřovala se, odpoledne si na to dala panáka. Večer jsem se podělila s maminkou. Mamince dávám palec nahoru. Pohladila mě po ruce a řekla mi, ať nejsem smutná. Komentářů k tomu, že „je divnej“ a „to bude tou maminkou“ zaznělo minimum.

V neděli odpoledne jsem sbírala ořechy a česala víno a zvonil mi telefon. „Počítáš pořád s tím prodlouženým víkendem? Že bychom to ještě probrali.“ A plán na výlet do Krkonoš a upřímně znějící otázky, jestli s tím plánem souhlasím.

Tenhle tejden vlastně prožívám tak napůl v euforii. Jakože: co se mi to tady proboha děje a co může ještě přijít? Pojď, dávej, nakládej dál. Horší už to asi bejt nemůže, vždyť mi oznámil, že se odstěhuje, a odvezl si monitor a pečlivě vybral z koše svoje špinavý prádlo. Může to bejt snad jenom lepší. Zároveň v tý náladě asi klidně můžu říct všechno na rovinu, po nás potopa. Horší už to asi… a třeba to bude přesně to pravý, třeba jsme si ke třetímu výročí potřebovali dát pořádnou facku a začneme nějak z jiný strany. Třeba si s pohledem na moje záda začal říkat: to jsem ale debil, vždyť já ji mám tak rád!!! Třeba proběhla nějaká intervence v rodině. Nevím. Doufám, že nebudu muset utíkat z krkonošskýho hřebene dolů, doufám, že by nevymyslel přechod hor na čtyři dny, kdyby se nechystaly omluvy a usmiřování. Doufám, že jestli tady o těch peripetiích budu sepisovat článek do Heroine, nebude to mít temný a hořký konec.

V neposlední řadě doufám, že nade mnou nelámete hůl, že jsem úplně pitomá a naivní. V mým posledním období silných pochyb nad plodností (který plus mínus rozptýlil pan doktor S.) mi Nana řekla: „věř svýmu tělu. Jsi zdravá, silná, schopná a všechno půjde. Neboj se.“ Vzala jsem si to k srdci – to člověk rád dělá, když se mu něco hodí do krámu, žejo. A rozšířila jsem to i na mozek, duši. Že jako poznám, až to bude už opravdu moc, že poznám, kdy se vůle vyčerpá. Jako když někoho balíte. Víkend napoví… snad. Ale jestli ne ten, tak už nevím, co.

***

Promýšlela jsem děsně dlouho název, a nakonec se k němu vůbec neodkazuju! Nechám ho a vysvětlím. Zatímco můj kamarád K. se nemusí po rozchodu moc stresovat, mohl si užít veselý pankáčský léto a teď může tak po očku nakouknout na seznamovací trh, já – ještě o něco maličko starší – jsem skoro tam, co Baťa s dřevákama. (Ale trošku přeháním, jasně.) Leda bych začala chodit na kondiční tréninky a tam se porozhlídla. A pak bych tomu „mohla dát kouř“, jak myslím říkala Vančura, jako Ester, co má ráda tofu. Musím říct, že ta teda na nic dlouho nečekala a že mi docela spadla brada. A sto osm pozdravů Slunci na cestu do podzimu jsem absolvovala včera. Meditace v pohybu… jo, můžu asi souhlasit. Myšlenky mi teda bloudily všude možně. Ale to mám vlastně na tomhle rituálu ráda. Zapadnu do těch mnohých opakování, někdo mi hlídá počty a já jdu jenom nahoru dolů, nahoru dolů, nádech výdech, a na konci jsem v podzimu. Podzim by jistě nastal, i kdybych nepraktikovala. Nevadí. Poděkovala jsem si za ty dvě hodiny. Vítej.

Každý den odvahu. Špičky a rohy. Teritorium

Nepíšu koukám úplně chronologicky. Ale snad jste rádi/y, že vůbec píšu. Děkuju za komentáře, i lidem, který asi neznám, opravdu mě to moc těší.

Každý den odvahu / každý den znovu na tahu / věčně na křižovatce. Tenhle výmluvný text jsem zrovna neznala, ale hodně jich znám. Na přehradu přijeli Mňága a Žďorp. Kolektiv antikvární mě přemlouval, Aranel, tak pojď taky, ne. A já pořád: nejdu hele, protože 1) bude chcát, 2) oni… jsou staří. Připravte se na to! Jmenuju se po tátovi, je mi třicet let, ale kdy to bylo! Budete zklamaný! No. Takže ukecali mě, nahodila jsem teplé prádlo a šla (to byl čtvrtek před měsícem). Měla jsem pravdu. V obou bodech. Ale se začátkem koncertu se tak jako lelkovalo, až nakonec pršet přestalo, a ten třeba rok a půl pauzy v harcování po štacích kapele prospěl. Staří jsou, ale vypadali odpočatě a hrálo jim to.

Zážitek to byl. Nohy v blátě, podprůměrnej Kozel v kelímku, vtipné, melancholické i trochu přihlouplé refrény na rtech a skákat skákat… Co si budeme povídat. Po dlouhý zimě, po dlouhých lockdownech, po všech možných online zábavách a snech a touhách a truchlivých číslech to tam vypadalo, že takhle to muselo vypadat, když v jednadevadesátým vystoupili Stouni na Strahově. Fantastický. Skvělý. Živí lidé bez respirátoru hrají na pódiu skutečnou hudbu!!! SVOBODA!!!

Teď v sobotu jsem na máničkovský oslavě narozenin slyšela naživo Jablkoň. Bylo to hrozně fajn, hráli mou nejoblíbenější píseň Tetička, kaštan ševelil listím a veleznámý knihkupec se mnou tančil. Ale Stouni na Strahově už to nebyli. 🙂

***

Svědčila jsem.

Totiž na svatbě. Na svatbě nejmilejší milý Vančury. Tenhle příspěvek píšu, jak mívám ve zvyku, v autobuse, akorát měsíc po svatbě a cestou do Prahy, kde se po tom měsíci uvidíme. Tyjo, dosud jsem svatby absolvovala pouze stylem „oblíknu si hezký šaty a půjdu mezi jiný lidi v hezkejch šatech, kde se budu smát a bavit a jíst víno a pít koláčky“. Role svědkyně vypadá zjevně trochu jinak, nemám ji nacvičenou a pořád mě trochu trápí, kolik chyb jsem v ní kde nasekala, i když se mi dostalo mnohých ujištění, že to není role z nejvděčnějších a že jsem se toho zhostila slušně (a vůbec nejde jen o to, že jsem se zvládla v pravý čas podepsat na pravé místo). A stejně. Měla jsem víc volat, měla jsem se ptát – jenže zase všichni otravovali hloupými dotazy na věci, které si mohli nějak sami vyřešit. Měla jsem být empatičtější, měla jsem zapojit fantazii a tu rozlučku prostě přes všechna omezení nějak vymyslet. Já vím, kdyby byly v prdeli ryby, já to taky znám. Nejde to napravit a mrzí mě to a doufám, že to nějak zakulatíme a za nějakej (další) měsíc (rok??) se tomu budeme dobromyslně smát.

Nevěsta si nechala šít šaty. Co šít, i autorsky barvit. Nevěsta si pořídila překrásné prádlo, protože je ten typ, „je to její věc“, jak říkají děvčata z Vývařovny. Otočila jsem se někam k zrcadlu a pak vidím ostatní „družičky“, jak za ty šaty pořád tak potahují, odstupují, vraští obočí a zase potahují…

Nevěsta: „Co je??“

Družičky: „No eh… vono to tady… počkej…“

Aranel: „Dělá ti to tam takovou špičku. Jak sis oblíkla to prádlo. Tady, vidíš, ten záševek se přes to krabatí.“

Nevěsta sundává šaty. Sundává prádlo. Šaty kloužou zpátky.

Družičky: „Vida!“

Aranel: „Dobrý!“

Nevěsta: „Ale já takhle nepůjdu. Necítím se na to. Počkejte.“

Aranel odchází do koupelny líčit si řasy.

Nevěsta sundává šaty. Natahuje si elastické bandeau za šedesát korun. Šaty zase obléká.

Družičky: „Hele tak teďka asi…“

Družičky před koupelnou: „Aranel? Prosímtě pojď nám říct, jestli tam ještě má ten roh!“

Aranel si nandává brejle a vrací se do centra dění.

Aranel: „Maličko. Ale takhle je to mnohem lepší a je to tam hlavně proto, že na to soustředěně koukáme. Takhle to bude výborný.“

Družičky: „Uffffffff…!!!“

Nevěsta vrací luxusní kousky od Agent Provocateur do třpytivé taštičky na jinou příležitost.

Teda řeknu vám, nejsem nejlepší svědkyně, všechno beru moc vážně, nedovedu rozjíždět zábavu a po straně vedu feministický kecy. Ale až budete potřebovat poradit se záševkem, gumičkou, vycpávkou, ramínkem… jsem tu, napište mi do komentářů!

***

A co Pablo, všechno dobrý? ptá se Nana. Hm. No. Ani ne. Koukám, že jsem psala příspěvek v únoru, pojednával o dění před Vánocemi, a ještě pořád nejsme u konce. Tentokrát se to zkomplikovalo nějak dost. Pablo pracoval na náročným projektu. Náročným hlavně proto, že byl vybrán k realizaci, tzn. nejen vytvořit model z polystyrénu a špejlí, ale opravdu tu věc postavit, 1:1 a funkční, tak, jak by měla vypadat. V posledním týdnu odcházel brzo, vracel se pozdě, odhazoval propocený oblečení, lovil z ledničky Braníky a lehal si na záda. Nechávala jsem to být, s vědomím, že potřebuje pracovat, potřebuje soustředění, prostě to tak má, zapadne do projektu po uši a nenaslouchá tomu, kam bych chtěla jít, co bych chtěla dělat, nebo to projde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ale bude to trvat jen týden.

Ve středu mě přepadla rychlá viróza. Zůstala jsem ležet a ležela celej den. V tuhle středu v Praze proběhla vernisáž výstavy. Kde stojí ten projekt. Ano, tušíte správně – veřejná vernisáž. Kam mě Pablo… vlastně spíš nepozval. Nebo pozval? Nebo i já jedním uchem dovnitř, druhým ven a teprve v úterý večer jsem si dala podle facebooku dvě a dvě dohromady? Nevím. Každopádně na fotkách z akce vedle něj sedí tamta z toho příspěvku a krásně se směje. Jakpak by se nesmála, na tom projektu pracovala intenzivně celý týden půlka třídy a i mně teda bylo jasný, že to si ona nenechá ujít, tolik společnýho času, tak moc si ho užít. Do dílny bych s nima nešla. Na vernisáž bych bývala šla. A kdybych bývala neležela jako placka na matraci a bývala v nějakých krásných šatech zdobila vernisáž, tak by potom v nočních hodinách bývalo nedošlo na líbačku. Kdyby byly v prdeli ryby, viď.

Druhý den večer mi řekl hned po „ahoj“, že se mu zdá, že se vzdalujeme. Pak jsem zase usnula. Po třech hodinách mi donesl hrnek vystydlýho čaje a zeptal se: „Chceš říct, co jsem udělal?“ No. Tak už to taky víte.

Možná bych mu měla taky přiznávat nějakou vinu, víc se na něj zlobit. Nejspíš ho nepopadla za zátylek a nenacpala mu jazyk do pusy, i když… ne, po detailech se pídit nehodlám. Ale mě vlastně zraňuje spíš to, že jsem zase nevycítila, co jsem měla vycítit, a nestála vedle něj, když prožíval takovej solidní úspěch, a pak to, jak může nějaká holka tohle dělat jiný holce. To mě uvrhuje opravdu do černejch myšlenek. Kde jsou ty kámošky nějaký. Kriste, dyť jsme tam jako na vsi. Bohužel už nevychází Bravíčko, abych z něho vyčetla, co jsem zanedbala. Jestli je opravdu potřeba se semtam zjevit, obtáhnout hranice, ukázat se, že existuju a že jsem k světu, s prominutím si očůrat teritorium. Asi jo. Jenže to je zase jiná stránka mojí osobnosti – nedomáhala jsem se až tak nějakýho pozvání se spolužákama do hospody, protože ona by tam byla a já bych se mohla neudržet a říct jí něco hnusnýho a někteří lidé by z toho případně mohli mít nepříjemné pocity a to já nemůžu dopustit, takže radši budu sedět doma a píct do ateliéru buchty a prát ponožky. Protože já pořád tak všechno uhlazuju a usmiřuju a vyhýbám se konfliktům.

„Nechci ti ublížit,“ říkal taky, „a budu teda asi muset úplně přerušit kontakty…“ Spolkla jsem, že to se mělo stát asi tak v únoru. Ono kdekdo by byl rád, že je o něj zájem. Je to příjemný, určitě. Pablo je taky hodnej. Jako já. Nechce ublížit nikomu.

Doufám, že základy jsou pevný. Že se zase sblížíme. Že spolu někam pojedeme a budeme spolu víc mluvit. Na druhou stranu v takovém případě bych taky já měla říct, jak to mám s tou svatbou a s dětmi. Že o to stojím. Že to chci. Pořád mě brzdí strach, že on to má docela jinak. A co potom?…

Tři, šest. Wanderlust. Podzim v botách

Kamarádka Tynus jde Stezku Českem. Proč? Vlastně se to moc neví. Ale nandala si baťoh, ušila si nepromokavou bundu (!) a vyrazila. Z nejzápadnějšího bodu směrem na východ. Do Králíků na autobus, ale protože skončit v Králíkách na náměstí je takové o ničem – jakože tak jsem tady, nevim dál -, pravým cílem je kostel v Neratově. Dorazí tam už zítra!

Absolvovala jsem s ní jeden den, nebo půlden. Dopoledne v antikvariátu – já tam teď nechodila až tak moc, protože mi překlad funěl za krk hrozným způsobem. Proto si těžko zvykám na zákazníky, abych každému neříkala: „co tady děláte? kdo vás sem pustil? Tady se nemůžete takhle procházet!“. Po obědě naházet pár věcí do krosny (ta krosna je už fakt v rozkladu), nazout pohory (v pravé botě zela taková díra, že do ní padalo listí) a pelášit na vlak směr Chrastava. A tam jsme se potkaly. Dlouho jsme se neviděly! Zahájily jsme zmrzlinou v Chrastavě na náměstí. Položily jsme batohy na chodník – no nepoznala bys, kdo jde den a kdo měsíc. Já nebalila moc pečlivě, můj batoh je větší sám o sobě a taky se tím potvrzuje známé pravidlo, že věcí nepřibývá lineárně. Nejvíc udělají ty krámy na spaní, pak se to zvětšuje o malinko počtem čistých ponožek.

Vyšlapaly jsme z Chrastavy ve větru a přeháňkách až k Hřebenovému buku. Měla jsem nádherný plán: přespím tam a ráno, nebo spíš dopoledne, se skulím do Oldřichova na vlak, který poveze další kamarády z Lbc, a s nimi půjdu na Frýdlantské cimbuří. S krosnou na zádech, ale tak co už. Jedno spaní na stole, ale co to druhé? Chtělo by to přisunout lavičku. S vypětím všech sil, i těch, které jsme neměly, jsme ji přisunuly, vybalily svačinu a čaj s rumem. A bylo dobře, moc. Venku se spí, jak se spí, člověku chybí prostor na karimatce (zvlášť když tato leží na stole) a asi se zapíná nějaká ostražitost, ale spalo se nám pěkně a dlouho. Asi v sedm hodin ráno – to zrovna dost pršelo – kolem přístřešku dupal nějaký běžec. V neděli v sedm, v dešti. Nevím – do Chrastavy na mši? Jinak si to nedovedu moc vysvětlit.

Ráno kafe a čaj z Týniných vynálezů, vykoupat se nebylo kde (a ona teda není až tak ten typ). Tu lavičku jsme zpátky už nevrátily, protože vážila dva metráky snad. Tak pardon, jestli jste ji s očima v sloup vraceli na místo… Sbalila jsem spacák a karošku (navlhly deštěm, ale lepší ty moje než její). A kulila se na vlak. Kamarádka Čajka přivezla z Liberce kafe, slunce se probouzelo, vodopády tečou jak navedený, vzhledem k tomu, že tady v kraji KAŽDEJ BOŽÍ DEN CHČIJE. A ty buky, ta zeleň, ta neuvěřitelná jarní neonová zelená! Frýdlantské cimbuří, rozhledy (na Holubník, Smrk a ehm důl Turów), Braník v petce, nekonečné diskuse o všem možném. Marilyn spadla ponožka do Velkého Štolpichu. Na závěr jedno (dvě, tři) u Tetřeva ve Ferďáku a domů předposledním vlakem. Takhle se žije. Venku, s batohem. Sice mě to unavilo, ale zároveň nabilo, znáš takovej ten pocit. A samozřejmě slídím po webu a facebooku Stezky Českem a přemýšlím, co bych kdy kde.

***

Ty pohory před týdnem ušly svých posledních pětadvacet. Ta díra by se asi nezmenšila… Zabouchla jsem víko popelnice a následující den vyrazila tady vedle do krámu. A že bych zase ty Lowy, jsou dobrý.

„No Lowy… a jaký číslo? … hm, no možná budete muset počkat do podzima. Oni na léto ty vysoký pohory nedovážejí.“ Tak to snad ne tohleto, „jak nedovážejí?“ ptala jsem se třikrát dokola. Prostě v létě jen nízké. Až jsem nakonec zoufale vydechla „ale vždyť chodníky v Tatrách se otevírají až za měsíc?“ … prý to není logické a odpověď zní nejspíš: Němci. A pravidla. Někde ve skladu se snad jedno moje číslo vyštrachalo, „a jsou to teda jenom tmavěmodré, navy, nevadí vám to?“ Ne, je mi to úplně fuk. Co mě překvapilo: v krámě prodávají taky zn. Asolo a ta nabízí hodně typů pohorek z broušené kůže – jestli to píšu správně, prostě „semiš“. Ty nechci. Zdá se mi, že se to musí komplikovaně udržovat, ničí se to? Chm. Zase jsem se doslechla, že šijí na úzké kopyto, možná si tam nízké trekové vyzkouším.

***

Tatry. Ne hned, jak otevřou chodníky. Ale kamarád-vodák to plánuje na druhou půlku srpna. Chorvatsko mě nebere, očkovaná nevím, jestli budu, ale on chodívá do těch věcí po hlavě, že… a Tatry mě lákají nesmírně. Tak jsem se zapsala. Nějak jsem myslela, že Pablo se taky zapíše. Jenže prej je to moc peněz. Který on nemá. Půjčit si nechce. Ani ode mě. Třeba pojede jako náhradník, třeba nějaký budou.

Taková složitá situace. Těch peněz není tolik, ubytování je za šest tisíc pokoj, a do jednoho pokoje bychom se snad vešli. Slovensko taky nepatří mezi nejdražší země… Mám pocit, že se dotýkáme nějakých otázek ega. Oba jsme si zažádali o jednu covidovou podporu. Vloni jsme ji dostali a radovali se. Já pak ještě dostala půjčku od kraje, ale tak byla to půjčka a budu ji muset vracet. Teď tu aktuální jsem taky obdržela. A Pablo ne. Navíc tak nějak vydělávám. A Pablo… a nejspíš v něm přece jen vězí, že by měl, že se přece nenechá živit (za to jsem mu ovšem tak nějak i vděčná). Nevím, co s tím, vůbec. Trčet doma kvůli tomu nechci, jet sama zas taky není pravý vořechový. Ach jo. Myslím, že budu doufat, že zbyde místo náhradníka a že se do léta nějaký děngy někde vynoří.

Asi mě mrzí, že jsem nás považovala už víc za pár. Ne za dva lidi. Za párovou jednotku. Ale tak jeden člověk míní a druhej mění, žejo. Chtěla bych se o tom bavit a jde to ztěžka. Podle mě přes to ego. Ale třeba ne. Pakárna taky s těma penězma – zkraje roku nebyly a beztak mi těch dvacet vlasů zešedivělo z toho kutálení padesátikorun mezi účtama. Teďka jsou a zas to nese jiný problémy. Řečnická otázka: bude někdy chvíli klid?…

Těstovinová krize. Slunce v očích. Bylo to s tebou hezký

Zase už ten editor vypadá jinak. Já se zbláznim.

Před pár týdny, takhle v sobotu, jsem se trochu hroutila. Asi ten druhý týden lockdownu to byl? Zajímavé – se začátkem druhého roku v pandemii se stejně zase vyrojily rady a radilové a radilky. Cvičte jógu, pečujte o sebe, uvařte nový recept, zapalte si svíčku, telefonujte si s blízkými, napojte se na svůj ženský cyklus. Shodly jsme se s brněnskými dívkami, že tyhlety články a příspěvky nás ledacos, ale určitě ne motivujou. Tohle bylo zajímavý vloni touhle dobou. To byla výzva, šily se roušky, lidi se podporovali, sdíleli si kvásky a jógový videa. Teď každej už jen sedí, civí před sebe a přeje si, aby mohl jít do hospody ožrat si držku, protože tohle už není k žití a je jedno, kolik vystřídáme ministrů. No – Pablo mi říkal, že na tom přece nejsme tak špatně. Pracujeme, chodíme ven, neznáme nikoho na ventilátoru a ta krize v dodávkách těstovin a hajzlpapíru taky nakonec vůbec nenastala.

Má pravdu, samozřejmě. Jenže jsem si teda musela uvědomit, že to pro mě asi není „kompletní“ život. Někdy to zní jako fňukání, třeba jsem jela naposledy na běžky 2. března (to ještě policajti jen tak postávali na Český chalupě) a pak už ne, i když podmínky byly a triky, jak projet, se taky šířily. A remcala jsem. A kdekdo může říct: tyjo, dyť my se na běžky nedostali celou zimu, fakt se neobejdeš ten poslední měsíc bez běžek? Stejně to jarní běžkování až tak moc nemusíš. Jo, obejdu se a nemusím, ale tak bych teda… šla třeba do kina. Nebo do hospody. Nebo do kavárny. Do sauny. Nebo bych sakra šla jen do blbýho háemka v obchoďáku, tam courala mezi štendrama, očumovala ulítlý módní trendy a špačkovala, jak je to všechno blbě ušitý. A nemůžu nic, žejo. Tak kde se ventilovat (no pun intended)?

V tu zmíněnou sobotu asi hrála roli taky nějaká únava. Dostihlo mě hrozně moc strachů najednou. Myslím, že u mě bydlí i jindy, ale neprojevují se, nechají se krotit. Strach, že se rodiče budou chtít očkovat jen Sputnikem. Strach, že se dalších x měsíců neuvidím se sestrou. Strach, že kolem voleb nastane rodinná hádka. Strach, že nebudu mít děti. Všechno se to slzami vyplavovalo a s tím i takový zvláštní pocit, který jsem ohledávala už v tom uplynulém týdnu: že mi všechno připadá jako povinnost. I to, co jsou třeba v běžném vnímání radosti. Večerní jóga. Běhání. Páteční seriál. Sobotní film. Nedělní výlet. Všechno jako by byly jen povinnosti, ne vítaná zastavení, ne vykročení z toho omezeného světa, spíš „kromě nádobí, žehlení, vaření na druhý den musím ještě stihnout tu jógu“. Zažili jste to někdy? Zdálo se mi to fakt zvláštní. Myslím, že kdybych třeba mohla jít do kina, vnímala bych to jinak. Prostě žehlení musí (ehm zase) zůstat ležet, protože teď se jde do kina a kino nepočká. Takový trochu vnucený, ale funkční odpočinek.

Ještě na tom nejsem nejhůř, ještě pořád vnímám radosti. Třeba jdu domů na oběd a svítí slunce a já přecházím z chodníku na chodník, abych ho co nejvíc pochytala. Nebo fakt veliká radost je kniha, kterou teď překládám, která mě baví, kterou si i večer třeba čtu dopředu (znovu. Poprvé jsem ji zhltla už před začátkem práce), konzultuju s kamarádkami různá řešení a opravdu si svou už tak dost oblíbenou práci užívám. Jenže někdy to stejně všechno tak nějak vybledne, protože zase musíš jít a krájet další a další cibule a tahat domů kila brambor a všeho.

Slyším, že někdo může vzdychnout: simtě Aranel, kino, já se nedostanu do kina teď deset roků a vařím pro pět lidí každý den a určitě nespím nepřerušovaných sedm nebo osm hodin (teda Nela to tady asi nečte, ale určitě by to takhle řekla, ostatně nad Kukačkami taky mávla rukou, že i kdyby ji tolik nerozrušovalo to téma, tak stejně nemá na seriály čas – no zas nevím, hodinu týdně v pátek večír? A s Markem Adamczykem!!!). Zároveň bych se ale klidně dohadovala, že nějak nedobrovolně omezený je každý – fakt každý. Ať už kvůli kafi v kavárně v hrnku, nebo třeba kvůli návštěvám kamarádek-důchodkyň, nebo prostě něco. A je to dlouhý a hrozný a skličující.

O Velikonocích jsem navštívila prarodiče. (Netvrdím, že dodržuju všechna opatření na 100 %. Třeba na tom slunným chodníku si sundávám respirátor. Ta návštěva by se ale bez ironie dala považovat za péči o příbuzné, však duševní zdraví nejde podceňovat.) Barvily jsme s babičkou vajíčka, obdivovala jsem její ledový salát, který nějakým zázrakem přežil přes zimu, a spráskla půl pekáče nádivky. Ovšem došlo i na rady do života. „Musíš ho prostě před to postavit, ať se rozhodne,“ nabádala mě babička, „dneska jsou mužský takový váhavý… Chceš bejt přece šťastná! No! Aby nedodělal školu a neřekl ti, tak ahoj, bylo to s tebou hezký!“ Ufff. Ano, může se to stát. Může se to ovšem stát, i kdyby mi teď přísahal, že se to nestane. Nevím. Nejde mi to. Během toho výše zmiňovaného pláče jsem i tenhle strach převedla do slov. Ale tlačení a stavění před něco… neumím. Možná žiju v divný představě, že když člověk něco vysloví a vysloví to tak, aby bylo jasný, že jde o vážnou věc, tak že to druhý straně utkví a taky to téma nějak pojme. Ale člověk musí během života dost těch představ opouštět, že… a babička toho přece jen zažila už víc. Chmm.

Co nakonec? Doporučuju tadyty fazole zapečené s fetou. Doporučuju zkusit v oblíbeným receptu na bábovku nahradit půlku mouky kokosem a nalámat do toho trochu čokolády. (Nebo postupujte podle Kluků v akci, ale ta olejová není moje nejoblíbenější). Doporučuju vyhradit si na pečení farmářskýho kuřete víc času, pokud se vám taky povede, že někdo na tý farmě asi spletl kuře s pštrosem – ale nakonec se ta stehna dopekla a poměli jsme se. Doporučuju film Pátrání po Sugar Manovi a podcast Zkouškový, kterému teď vyšla druhá řada. Je zvláštní, že se to označuje jako seriál, ale vydali všechny díly najednou; no, zřejmě se to teďka tak dělá!

31. Advent a půst. Grónská

Trochu jsme bojovali, jo. Kolem svátků. Hodně jsem naplakala. Film mě většinou nedojme, kniha, takový ty věci. Mě rozpláče, když se ke mně někdo nechová hezky. Nebojuju, neperu se, nevracím rány. Pláču. A něco jsem naplakala, někdy mě i napadlo: neztrácí to takhle sílu? Ale ty vole, takhle se nedá přemejšlet, já přece nebrečím manipulativně, brečím, protože nemůžu jinak. Kdo bych byla, kdybych manipulovala? Manipulátorka. Nebo herečka. Jenže to mi nikdy nešlo.

Už je to dobrý. Docela. Zamotala se do toho totiž taková věc. No, věc, věc není přesný slovo, tahle věc je totiž živá, normálně je to jakoby člověk. Člověk plný citů. Stane se, to jo. Stane se i, že si to nenecháš pro sebe. Tahle holka šla ještě dál: vyložila to Pablovi. Pablo její city neopětuje. To zase vyložil on jí. Řekl mi to někdy v těch posledních prosincových dnech, dost tak suše, věcně, nebylo tam žádný „protože miluju jenom tebe“, ale to se zase dotýkáme těch jazyků lásky a jak někdo mluví tím a někdo oním. Potěšilo mě to. Mám ho ráda a stojím o něj. Zároveň jsem si uvědomila, že kdyby to bylo jinak, asi bych do žádnýho boje netáhla. (Zas bych akorát brečela, to jsem prostě já, no.) Víš co: je jí dvacet. Trochu ho asi obdivuje, dospělýho vzdělanýho kultivovanýho staršího spolužáka. Mně je o kus víc. V kategorii dvacetiletých nemůžu soutěžit a už nikdy nebudu. Kdyby to bylo takhle, zbytečně bych napínala síly. Tak to se mi zas docela líbilo, tohle poznání, pravda neověřené praxí, ale ta myšlenka se zjevila poměrně zřetelně a ohraničeně.

Neštve mě, že se to stalo. Štve mě, že se kolem neshlukla partička kamarádek a nehučela do ní: hele, to nemá cenu, on má tu Aranel. Nebo v závěsu za oním vyznáním: no tak co, no, ser na něj, máš na víc. Kamarádky jako by snad spíš vymýšlely náhodný situace, kde se dá potkat. Společný studium, no tak na zkoušky se musí připravovat. Narozeniny, no tak to chce dort. Obědy v menze…

Sebrala jsem se a řekla jsem mu to. Že mi to vadí a že mi to vadí hlavně proto, že tohle si holky nemaj dělat. Protože co už nám zbejvá, než „sesterství“? Kam se dostanem, když si samy budem podtrhávat nohy? Kamarádky selhaly, asi to budeš muset vzít do rukou, milý. Reagoval podrážděně. „Tak co, mám skončit se školou?“ A zase jsem na sebe hrdá. Ne, to přece ne. Ale vymezit nějaký hranice. Nenadbíhat tomu.

(A asi za hodinu se ozvalo: „jak jako, že má na víc? Na jakejch víc?!“ Tak jsem ještě musela dovysvětlovat koncept milosrdných lží mezi kamarádkami. 🙂 )

Neskončilo to. Teď naposledy vlastně dvě věci: rady a porady k jednomu grafickýmu programu (to jsem se zrovna vrátila z běžek a asi dva metry od těchto on-line konzultací se sprchovala, haha). A dort k narozeninám. Pablo ho velký kus přinesl. Na talíři. „Ale tak to jsou narozeniny, tak je dort, ne?“ No jo. To ono je totiž vždycky něco. Teď ještě mám doma ten debilní talíř. „Tyjo, a takovej talíř se nemá vracet prázdnej,“ povídám. „Ufff, neříkej mi, že ještě V. nakonec budu píct buchty?!“ Jooo, nasmáli jsme se. Vyprávěla jsem to Vančuře do telefonu. „Ale tak Aranel, o tom jsi snad ani nezačala přemejšlet?!“ Začala, taková jsem dobrá duše, začala jsem o tom přemýšlet, kdo do tebe kamenem… Snad abych do tý buchty zapekla malou koňskou hlavičku, nebo tak nějak to pojala.

Tenhle tejden, asi při tom telefonátu zrovna, se vynořilo slovo „ješitnost“. Vnímala jsem to vždycky jako špatnou vlastnost, možná není vyloženě špatná. Ono kdyby mně vypisoval ten Martin od nich z ročníku, takovej ten vysokej, jak se tak usmívá, to já bych se taky vyhřívala v tý přízni, to jo. Jenže musíš teda znát mantinely, nebo aspoň někdo je musí znát. Nevím už, jestli náhodou, nebo nějak záměrně jsem narazila na starší článek od Michelle Losekoot – já ji moc nemusím, ale ten článek míří na komoru tomu, co tady píšu. Někdy si říkám, že kdybychom my holky alespoň polovinu času, kdy řešíme, jak se k nám chovají kluci, řešily to, jak se chováme samy k sobě, bylo by na tomhle světě o moc líp. Jo, jak píšu výš. Kdo už jinej, když ne my samy.

Rozhodla jsem se i letos držet půst. Předvelikonoční. Od alkoholu. V neděli se půst držet nesmí. A například na vynechání kafe radši ani nemyslím. Kafe ostatně přece nemůže ničemu škodit. No, je pátek, půst začal ve středu a mně pokaždý brnknou oči o tu lahev cideru v lednici… člověk si fakt zvykne na tu večerní radost, i když to není každý den, tak nedat si a nemoct si dát jsou dvě různý věci. (Možná právě proto by si člověk měl ten půst nebo jinej suchej únor občas loupnout.)

Zhlédla jsem Boženu a teď na doporučení Ondráše koukám na Kukačky (taky na iVysílání). Hraje tam prosimvás Marek Adamczyk a toho já žeru děsně, už od Dabing Street. (Hájek jako Josef Němec se mi taky zamlouval, ale ty tmavý oči nemá, no…) Líbí se mi i herečka Dancingerová, která tam hraje jeho ženu; nevím, proč jsem ji nikdy v ničem neviděla hrát, hraje dobře. Hlavu Medúzy ani ten seriál o velké Praze Ondráš nedoporučil. Takže nic. A občas stihnu i číst, přečetla jsem knižní rozhovor s Danielou Drtinovou od Ježíška, ponořila jsem se do toho a fakt mě to zaujalo. Určitě i díky dobrýmu vedení rozhovoru na straně Milana Ohniska, ale zkrátka je to zajímavá osobnost. Následně nejnovější Soukupová, Věci, na které nastal čas. Soukupový to vždycky spolknu i s navijákem, vtahuje mě její styl psaní a v týhle knize podle mě zas o kousek vybrousila svoji schopnost pozorovat lidi, jejich přemejšlení a interakce. Jasně, jsou to věci, který člověk vidí u sebe a vidí je v nejbližším i vzdálenějším okolí, zdánlivě nic objevnýho, ale když je to tam takhle ve třetí osobě a pár odstavcích naservírovaný, tak nějak z toho… mrazí, nebo nad tím člověk, jak říká Dominik v podcastu Stárnoucí mileniálové, krindžuje.

Po večerech, před tím čtením, vařím a peču. Vlastně součást knižní rubriky – kuchařka Mrkev, láska, sojanéza od Tří ocásků. Jsem nadšená. Zaplatila jsem si to ve sbírce, čekala nějakou nízkonákladovou brožovanou DIY záležitost. Přišla krásná kniha v pevný vazbě, s profi fotkami, pohlednou typografií a dobrými recepty – některý jsou převzatý z veganských internetů, ale celkově fakt prima kolekce. Plus nějaký aktivistický texty mezi tím. Minulý týden jsem teda vařila grónskou cibulovou polévku. Kupodivu se do toho nedává vývar z velrybí ploutve a cibule se nesmaží na tulením sádle, zato v receptu stojí deset deka křenu. Nastrouhala jsem asi sedm a už jsem nemohla, slzy tekly (nemám žádnej forichtung než svoje ruce a čtverhranný struhadlo). Pak mi málem tekly podruhý při jídle, stačilo by toho křenu půlka! Zajímavý. Upřímně nevím, jestli tenhle recept ještě zopakuju… možná místo toho zkusím tu savojskou mrkvovou s červeným vínem!

Takže takhle. Příště třeba dřív než po dvou měsících. Je to dobrý se vypsat. I s odstupem. Třeba budu jednou krindžovat nad vlastními řádky!

Ložnicová flow. Jehlou. O partičkách

Soňa Malinová tuhle objevila nové vrstvy blogerů a blogerek. Padesátku Míšu, Psici. Soňa už píše tak dlouho a tohle neznala? divila jsem se a rozpomínala se. Lidi kolem Psice, včetně například Ženy s moly, dříve psali na doméně Bloguje.cz. Proto se znají, mělo to nějakou společnou titulku, blogový klub. Teď se rozprchli, někteří šli na blogspot, wordpress, někteří skončili, a Lobo má dokonce vlastní doménu. Padesátka Míša pochází zase z komunity kolem Blog.cz – ten skončil tuším letos v létě a dopadlo to tam podobně. Na blog.cz jsem sledovala pořád ještě pár oblíbených pisatelek. Jednu jsem dohledala, resp. dala včas vědět, kam se přesouvá, ale – a to je výzva mému čtenářstvu – zmizela mi b Ana lite a fallenka (Kristýna). Nepotkali jste je?

Kromě těchhle dvou partiček tenkrát, třeba před osmi, deseti lety, frčely módní blogy. Sandra Leopardová, Teruna, Vítek, Eva Liliana, Linda (Weekjournal), Sue in Socks, Grétka (Plameňák a Oslice), Channah nebo jak se jmenovala ta v kloboucích a barevných punčocháčích, svým způsobem Durduin… Eh, potřebovala bych si pamatovat tolik věcí, ale pamatuju si, jaké blogy jsem navštěvovala před deseti lety. Seznamte se, tohle mi provádí mozek! Byla to docela velká komunita a velkolepě se rozprchla. Linda je na IG, Durduin taky a občas píše spíš o aktuálním dění, Grétka taky instagramuje (a třeba se ještě k blogování vrátí), Vítek je víc na Facebooku (ale toho jsem čítávala spíš ze škodolibosti). Zůstala, resp. návrat prožila Zuz z Red Poppy Stories – teď se jmenuje ZuzStories, píše o takovém udržitelném životním stylu a mateřství a moc mě neinspiruje. V tomhle stylu oblékání vypadám jak vyblitá kroupa (pardon). A někdy se mi zdá, že volí příliš jednoduchá řešení života nebo jak to popsat… Jo, tak koukám na některý na Instagramu nebo mě „brífují“ přítelkyně, ale vlastně mi to psaní chybí, i to psaní kolem fotek. I ta módní inspirace, ještěže mám své fórum, jakkoliv vlivem různých epidemických vln to „dnesnosim“ dost upadlo.

Jsem ovšem ráda, že Soňa potkává nové a nové blogy, a moc ráda se tam inspiruju!

A dojala jsem se skoro, jak dlouho se už známe se dvěma blogerskými dušemi z Brna. Sice měnily jména i platformy, ale vždycky jsme se nějak dohledaly a teď máme i společný chat na messengeru! Dobré je to a dokazuje, že i přátelství na dálku může za určitých podmínek klapat. Společná fotka z Fayiny svatby patří k mým nejoblíbenějším. Fakt se nad ní dovedu dojmout.

Povídaly jsme si teď hodně o józe. Taky me sere, jako fakt hodne, ze tu kazdy lektor musi mit akreditovany kurz, spousta jogovych center ti ho za penize da, ale ze by existovalo neco jako zpetny zajem, nebo dlouhodoba kultivace toho lektora, to nee, psala Nana. Hah, když si uvědomím, že překladatel ani nepotřebuje žádný akreditovaný kurz za peníze! Prostě si překládá, jen tak, a když mají čtenáři štěstí, není úplně blbej nebo natrefí na schopného redaktora. Když má štěstí ten dotyčný, natrefí na zlatou žílu, odevzdává paskvily a bere za to prachy. Věřím, že prosté razítko z dvousethodinového učitelského kurzu prostě z člověka jógového mistra neudělá, stejně jako např. z pedagogické fakulty nelezou samé Komenské a samí Komenští. Holt se pak asi musí každý sám snažit, žádat o zpětnou vazbu, číst, dovzdělávat se, inspirovat se od jiných lektorů, klidně i negativně. To myslím nevadí, ani u těch překladatelů, jen mě mrzí, že to není nějak šířeji oceněno. Ocení jen ti, kdo vědí, plus má teda člověk čistý svědomí před sebou sám. Jo, někdy to člověka docela zkřísne, tohle pinožení.

Jógy se držím. I když teď v prosinci mi to jde hůř než třeba před měsícem, a přitom bych to samozřejmě teď potřebovala víc. Ještě jsem vůbec nebyla na živé lekci, naposledy asi v září. Moje blízká studia to nepraktikují. Yogaholick Magda snad jen dvě hodně brzké ranní lekce v úterý – ty skončí dřív, než já se vykopu z postele vůbec. A tak pokračuju v online praxi. Hodně právě s ní. Na nějakou dobu jsem ji opustila: v srpnu se jí narodilo dítě a zdálo se mi, že koncem těhotenství už ty hodiny byly hodně takové… mateřské. Logicky, ale já zrovna tou dobou hledala něco dynamičtějšího. Teď se mi to líbí víc, velmi dobře vyřešený zvuk i hudba, navíc každá lekce má svou silnou koncepci, na začátku je pránajáma, hovoří se o mudrách, jejich fungování. Vznikají takové krátké cykly lekcí, tři až čtyři díly na harmonizaci váty, na otevření kyčlí… Většinou vynechám první nebo první dvě, ty nejjemnější s úpravami pro těhotné, protože moje bříško zas až tak moc prostoru na odkládání nepotřebuje, a další s chutí cvičím. Mezi Kallaxem a šatní skříní, ale lampička na okně vytváří moc příjemné tlumené světlo a někdy si zapálím i tu svíčku. To, že pravidelně při relaxaci začne Pablo používat koupelnu metr a půl od mojí hlavy, beru holt jako trénink odpoutání se.

Ale teď nějak nestíhám nebo nemám sílu, všechno se mi tím pádem napíná a zatahuje. Řekla bych, že se nám vede dost dobře jako páru, ale každý zvlášť trochu bojuje, psala jsem milé Vančuře. Pablo myslí, že je to tím obdobím, že ten advent… asi jo. Mě mrzí, že si to období kazím vlastním napětím místo času usebrání a přemýšlení. Přitom fakt pitomosti, naplánovat si neděli odpoledne v práci (ale s perspektivně se vyvíjející kamarádkou!) a na tutéž neděli pečení vánočky. Pomalé kynutí, omládek… prostě se to z různých důvodů celé protáhlo asi do půl druhé v noci. Vánočka na jedné straně praskla. Ale jinak dopadla výborně, úplně jsem z toho byla vykulená, že jsem takovou dobrotu fakt upekla, s vánočním Jablkoněm na Spotify. Druhý den jsem se probudila s bolehlavem. Takové intenzity, že jsem si musela ze všeho nejdřív vzít prášek, abych si vůbec dokázala promyslet, jak se toho chci zbavit. Takže mínus jedno pracovní dopoledne, nula od nuly. Koncem týdne mi masérka píchla jehličkou do deltového svalu, aby na té křeči nenechala ruce. „Víte, mně to je ale líto, byla to jenom vánočka, nebylo to na výstavu… a nakonec byla přece i dobrá,“ říkala jsem jí – je to taková čarodějnice, oscilujeme mezi psychologií, naukou o čakrách, reiki, zdravotní masáží a selským rozumem. „No tak to víme, že dohromady o nic nešlo,“ povytáhla tím svým způsobem obočí. „Jenže jak se o tom přesvědčit, žejo!“ No, jak. Jak? Nevím upřímně, jestli se to o svátcích spraví. Spíš možná během klidnějších dnů kolem Nového roku, kdy se nám snad podaří vyrazit na výlet, podívat se na film a být nějak v klidu bez výčitek spolu i vedle sebe.

Kdysi jsem se poučila o naprostém základu materiálové fyziky. Věci, které jsou měkké, jsou zároveň pružné. Snadno podlehnou tlaku, zdeformují se, ale nerozbijí. Naproti tomu tvrdé věci jsou křehké. Na jednom místě do nich bušíte pěstí a nic, přitom na jiném stačí jen lehce ťuknout a jedna prasklina vám to rozcákne celé. Právě tak se cítím. Umím se asi zapřít, pracovat, i třeba konverzovat s lidmi, se kterými nesouhlasím, bruslit mezi tématy, uklidňovat rozpory… ale jsem křehká. Stojí mě to někdy i opravdu hodně sil a může přijít moment, kdy stačí slabounké ťuknutí. (Teď, jak to popisuju, ale vlastně nevím, jestli se mi jen nelíbí slovo „křehká“ a nejsem ve skutečnosti to první! Hmpf…) Ještě nevím, o čem mě to může poučit. Jestli tuhle představu nějak využiju ve svůj prospěch. Ale chtěla bych. Chtěla bych předsevzetí, chtěla bych vizi a chtěla bych setřást nějaké to podivné napětí, to čekání, až dojde na moje zájmy, až se bude hodit něco důležitého říkat, až budu tahat za delší konec provazu. Nemám se špatně, vůbec bych to takhle neřekla. Ale to bolavé místo uprostřed zad a ty věčně stažené lopatky a trapézy, za to nemůže jen sezení u počítače. Je to klubko souvislostí, kterému neumím najít začátek. Je všechno v hlavě, mám špinavé čakry, kazí mi zdraví špatná židle? Těžký. Fakt těžký. A nikdo mi to nepoví. Bez toho času na introspekci se nepohnu.

Významné pondělky. Ležení. Co na to druhé

Ty významné pondělky byly teda jenom dva, není to bůhvíjaká série. Ale první byla debata v Semilech z minulého příspěvku a o pondělí později jsem jela do Prahy – asi naposled zas na dlouhou dobu, ale hlavně proč jsem tam jela. Do kavárny, ale hlavně taky na focení.

Fotografka se jmenuje Karolína, ale nejde mi to z pusy ani z prstů. Pro mě je to ašu kešu a její blog o kapustňácích. No a ta ašu má takový svůj projekt: focení aktů, svých známých i lidí, kteří se přihlásí na její výzvu po sociálních médiích. Různýho věku, kondice, pohlaví, zdravotního stavu… a jejím cílem je mít jakýsi samosběr, fotit ty lidi třeba několik let po sobě vždycky jednou za rok nebo jak to vyjde.

Na ašu narážím na blozích už kolik let (deset?) a na sérii jsem koukala se zájmem. Lidé jsou na bílém pozadí, ve zvláštním, neutrálním, chladném, ale ne nepříjemně chladném světle. Mají hodně tetování, vrásek, kožních záhybů, a jejich nahota je obvykle asi taková jako třeba v sauně – neokázalá, nesexualizovaná. Jen se z nich slouplo oblečení a vidíme je jinak, než jsme zvyklí lidi vídat.

Samozřejmě jsem byla trochu napnutá, nervózní, nevěděla, co čekat, od sebe, od objektivu. Nicméně musím si zapsat ještě jiné dojmy z toho setkání. Ašu působí tak… bezvěce. Neztratila ještě všechny rysy mládí (omg to je popis!! ale tak prostě jak si z pár fotek pamatuju ašu kešu), zároveň se za brýlemi dívá tak trpělivě, zkoumavě, klidně, možná moudře? Zároveň má na nártu vytetovanou kapustu. Ateliér tvoří půlka kuchyně v nádherném prvorepublikovém (?) bytě s velikým oknem (odtud to světlo) a šedou tlustou kočkou, vypočítavou jako všechny. „Jsem zvědavá, co na to řekneš,“ říkala mi Ašu. „On člověk se totiž nahej vidí jenom v zrcadle nebo takhle seshora dolů. Na to je zvyklej a tohle je jiný.“

Tak jsem si sedala, lehala, otáčela se, drapala po kočce, pak chvíli tančila. A co jsem na to říkala? Líbím se sama sobě na fotkách, a to i přesto, že mám větší prsa, než se mi dosud zdálo, a nejsem vlastně tak křehká, jak si o sobě myslím třeba při tom pohledu shora. Přesto mi ten pohled docela lahodí, z čehož se raduju. A fakt si člověk tak nějak připadá, jakože z něj sloupli něco, co tam normálně patří. Jo, vau, to je objev, Aranel, běžně s druhými interagujeme v šatech!

Vezeme se s ašu na jedné lodi. Živíme se něčím, co nás hodně baví, někdy na tom dřeme do noci a jindy se ve dvě odpoledne procházíme venku a kopeme do listí. Líbilo se mi tam a moc by mě těšilo zůstat v kontaktu a v sérii.

„Uzávěra“ jede dál. Zkraje mě to opravdu hodně tížilo. Silně souzním s článkem Arisu o strachu, včetně té únavy. A spánku… Zároveň si chvílemi vyčítám, že se trápím. Že frflám. Vždyť se mi děje nejmíň ze všech. Na home office jsem zvyklá, nevypadly mi ze dne na den příjmy, nechybí mi na nájem, nikdo v okolí není vážně nemocný, nemusím doma nikoho vzdělávat, nejsem na to sama. A stejně to na mě dopadlo a tížilo hruď a křivilo hřbet. Pavlína o tom taky psala, vidím se někde mezi 1 a 2, možná s postupem času to klouže spíš k tý dvojce. Vyrobila jsem domácí tvaroh (jo jo, děkuju za potlesk, ale tvaroh se dělá sám, takový věci oblibuju, mlíko v lednici kysne samo a v utěrce to pak taky kape samo), pořídila další dvě – ne, vlastně čtyři – kytky, přestěhovala si ze sdílené kanceláře monitor a vrátila se k rutině on-line jógy.

Mezitím jsem prováděla korekturu jedné knihy o józe. Trochu jsem se u toho zlobila. Píše se tam samozřejmě o tom, jak je jóga pro každého, jak je důležité nesoutěžit, měřit se jen sám se sebou, vnímat energii a sílu každého dne, pracovat individuálně – a vedle hledíte na fotky lidí v různejch preclíkách a jinejch stojkách na uších. (V průběhu knihy to trochu vymizí, ale stejně tak nějak nevím, popisy jógových sestav v knize, je to dneska ještě aktuální?) Znovu vyzdvihuju Adriene a její YouTube kanál Yoga with Adriene. Už jsem to tu psala, Adriene praktikuje na no-name podložce v náhodném oblečení, nemá vysekané svaly, neprovádí provazy a stojky na uších. Ten kanál obsahuje videa, která trvají třeba 20 minut a z toho se 80 % leží. Jako třeba si přitáhnete koleno k břichu nebo tak, ale prostě se tam leží. Protože opravdu to největší vítězství je rozrolovat podložku. Přivyknout pravidelný praxi a pak se rozmýšlet, jestli dneska skáčeme do čaturangy, nebo dvacet minut ležíme in something comfy. Tak to se teď snažím, a kolikrát zjistím, že jsem se cítila na dvacet minut a pak skoro lituju, že už se končí. Ta chvíle u tlumenýho světla, s dechem a svíčkou tvoří cennej moment každýho dne.

Mimochodem Nana se rozčilovala nad videem nějaké ženy z Brna, která vyzývá jogíny, aby si doma vytvořili svůj prostor, kde je nebude nikdo rušit a budou si tam moct poštelovat takovou osobní „šalu“ nebo jak to říct. Hm, chtěla bych slyšet, kolik lidí najde doma prostor na podložku, který by zároveň nebyl v kuchyni, koupelně nebo ve dveřích. Lockdown – pink a doma se nám zjeví pracovny, ášramy a telefonní budky? No, moc to nevidím. Spíš jde o to najít ten prostor v sobě, soustředit se třeba tehdy, když se za dveřmi někdo sprchuje, když hučí myčka nebo nám vyjde jen chvilka času. A zase si myslím, že Adriene tohle splňuje – nemusíte si nic extra oblíkat, nemusíte vlastnit pomůcky, nemusíte mít hodinu a půl času, nemusíte znát základy sanskrtu, musíte jen rozbalit podložku, „hop into something comfy“ a pustit si video. Mluví srozumitelnou angličtinou jo a!! vytváří ve mně naprosto přesvědčený pocit, že to video natočila pro mě, že praktikuju já a tři blízcí lidé, a to právě teď. Přitom má miliony sledujících a video je někdy třeba pět let staré. Jenže úsměv je odzbrojující a zaujetí pro věc taky.

Naposledy mrknu na CNN skrz prezidentské volby a půjdu si číst. Stihla jsem ještě výpad do knihovny před uzavřením a čtu korespondenci A. Přidala a J. Zábrany. (Před to první jméno jsem automaticky udělala zavináč, asi abych Přidala označila, kdyby měl třeba účet na instagramu! Mě vomejou.) Moc mě to baví. Výhledově se možná rozepíšu víc nebo i něco ocituju, protože mezi zprávami o nemocích dětí a zimě prosvítá hodně podrobností o tehdejším nakladatelském a literárně-profesním životě. Některé se ode dneška hodně liší a jiné… darmo mluvit.

Co děláte, co čtete, jak se obrňujete, vztekáte se nebo pláčete? Pište mi přeci!

  • Měsíc po měsíci

  • O čem se tu píše

  • Running Rhythms ******************************** Follow my blog with Bloglovin
  • Zadejte e-mailovou adresu a oznámení o Aranelině psaní se objeví v poště.

  • Co prošlo kolem

    • 135 779 kliků